Živanice – 6. února
Za všechna ta léta, co závodí, se stal nepostradatelným inventářem plochodrážních dep. Navzdory skromným podmínkám a nutnosti vydělávat si na živobytí jako řadový zaměstnanec soukromé firmy, neúnavně putuje stadión od stadiónu. A jak Vladimír Višváder na sebe v exkluzivním rozhovoru pro magazín speedwayA-Z prozradil, stále dokáže najít v ploché dráze nové motivační cíle. Kromě dalších témat si čtenáři přečtou třeba jeho hodnocení stěžejních podniků sezóny 2004, vlastnostech motorů BM či názorech na obecné plochodrážní problémy. A samozřejmě se dočkají odpovědí na své vlastní dotazy.


speedwayA-Z: „Patříš k vyznavačům takzvaných šroubků, tedy jízdě na motocyklech pro klasickou dráhu se samořeznými šroubky v pneumatikách po ledové dráze. Co tě k nim přivedlo? A je to dobrá příprava na škváru?“
Vladimír Višváder: „Poprvý jsem se na tom sklouznul někdy v devadesátých letech na vojně. Pan Laštovka tehdy hledal závodníky na exhibici v Hradci Králové. Utekl jsem z kasáren. Trénink jsem jel v teniskách, kombinézu jsem si vypůjčil. Potom pan Laštovka řekl, že jedu. A já se dostal až do semifinále. Asi za pět let potom to začal jezdit Tomáš Suchánek, Marián Jirout, kluci Drymlovi. A tak jsem si na to udělal kolo. Sám pro sebe bych to ale nikdy nejezdil. Teď jsem zblbnul kluky z Chrudimi. Je jim asi pětadvacet, koupili si licence a jeden by možná chtěl i závodit. Včera jsme byli jezdit na Hrádku. Jedu tam i dneska. Byl tam taky Kuba Hejral, Mates Hlaváček a můj mechanik Ďábel. Ten to zkouší taky. Vždycky když jsem to v zimě jezdil, zjara jsem byl uvolněnější. Musíš mít řidítka v ruce. Jak kdysi psal pan Štancl, na co bych v zimě zvedal tuny železa. Je to fakt jen o těch řidítkách v ruce. Šroubky jsou tak dobrá příprava. Hlavně záleží na tom, jak je udělaný zadní kolo. V každým špalku jeho vzorku je jeden šroubek, takže jich tam je dohromady asi pět set. Podlepí se to chemoprenem a dá se na to gumová ochrana. Kolo se pak nazuje na ráfek. Vpředu je to něco podobnýho, ale třeba jen na každým druhým špalku. Jedná se totiž hlavně o zadní kolo. Na ledě pak jsou pořád nějaký aktivity, blbneme, bruslíme a tak. Možná by šly udělat i závody. To je otázka poptat se kluků. Kdo by měl zájem, a se zkontaktuje třeba přes speedwayA-Z. Kdyby se sešlo dvanáct jezdců, mohli bysme něco udělat. Bylo by to dobrý pro diváky i závodníky. Já jel třikrát v Unně. Na motorkách jsou kryty až na zem. A i když byly šouchance, žádnej úraz jsem tam nezažil.“

speedwayA-Z: „Licence Slovenské motocyklové federace ti také loni otevřela cestu do reprezentace. Nastoupil jsi v semifinále mistrovství Evropy jednotlivců ve Stralsundu. Skončil jsi čtrnáctý, o jednu příčku za Bohumilem Brhelem. Jaký to byl závod?“
Vladimír Višváder: „Trénink byl v pohodě. Honil jsem se s Němcema, Hauptem a Kugelmannem. Ale z výjezdu jsem si ustlal a trošku si to zohejbal. A že to mám tak zohejbaný jsem přišel až po závodech v uzavřeným parkovišti. Na tý mokrý dráze to byl problém. Z výjezdu jsem jezdil furt přetočenej. Navíc jsem nestartoval dobře, takže pro mě bylo brzo po závodech. Druhou motorku jsem zkoušel na tréninku, ale ta na to neměla. Letos mám zase slovenskou licenci a znovu chci jet mistrovství Evropy. Teď si zrovna zařizuju dvojí občanství. Tak se s panem Repiským a klukama ze Žarnovice zkusím ještě domluvit, že se přihlásíme i na jiný závody, co by mi daly další zkušenosti. Navíc s licencí SMF mám jistou i Zlatou přilbu v Žarnovici. Stejně se cejtím jako Čechoslovák, takže s tím dvojím občanstvím jím budu i papírově.“

speedwayA-Z: „Stejně jako již několik sezón jsi opět byl ve startovní listině finále mistrovství republiky jednotlivců. Jednu rozjížďku jsi dokázal vyhrát, nicméně nechtělo to ještě pár bodů přidat? Vždy stačily tři a skončil bys osmý…“
Vladimír Višváder: „Já už si vybírám jen některou z jízd, do který dám všechno. V Kopřivnici jsem ještě 110 procent dal do poslední jízdy. Z výjezdu jsem jel vedle Ály Drymla, ale už mi to tolik nejede. Člověk už není vyblázněnej jako dřív a ví, kdy na to nemá. Vyberu si tak jednu, dvě jízdy. Pak to člověka doma mrzí. Je to věkem, už poznáš, co stojí za to a co ne. Mistrák je pěknej závod, ale jestli v něm jseš čtvrtej nebo čtrnáctej, to už ti tolik nedá. Vnitřně to potěší, ve finále mi ale stejně jde jen o to poježdění. Bojovat o bednu by stálo hodně odříkání a hlavně peněz do techniky. V Kopřivnici mi dráha nevadila. Říkám pořád, že když se chce, závodí se na všem. A závodník si nesmí vybírat. Je to o nasazení. Když máš den, jde ti to i tam, kde ti to předtím nešlo.“

speedwayA-Z: „Druhý den většina finalistů mířila z Kopřivnice na šampionát dvojic do Mšena. BM team však tentokrát chyběl. Proč? A jiné nabídky ti nepřišly?“
Vladimír Višváder: „Když jsem se o to v lednu zajímal, bylo mi řečeno, že už je plno. Přes Plzeň jsem se tam už nevešel. Stejně mi pak ještě v pondělí volali, že bych mohl jet s Tomášem Suchánkem, ale dopadlo to jinak. A tak jsem si aspoň odpočinul po cestování Stralsund – Čechy. Letos nevím, jestli pojedu. Jsem vlastně sám voják v poli. Nebo mě přihlas ty (smích)! A tak jsem ty dvojky letos nechal, jestli mi někdo zavolá. Je to pro mě závod navíc jako každej další.“

speedwayA-Z: „První liga, to byl především ostře sledovaný boj Plzně o postup do extraligy. To se vám nakonec povedlo. Jak jsi celou soutěž prožíval?“
Vladimír Višváder: „V Plzni nám postup utekl už předloni. Zjara pak nikdo o extralize nemluvil. Šlo se do toho jako vždy. Plzeňská dráha nám ale nesedla. To bylo vidět na prvním a posledním závodě. Ale jinak nám to šlo úplně samo. Klub najednou viděl šanci a tak si začal půjčovat kluky z jinejch klubů. To byl základ úspěchu, bez nich bysme nevyhráli. Když se ten závod vyvíjí a člověk cejtí, že to přeskakuje o bod, vydá ze sebe maximum. Upravil jsem tak třeba převod a ty poslední jízdy šel i na krev. A vycházelo nám to, protože závody se většinou vyhrávaly v posledních jízdách. Sám se sebou jsem však nebyl spokojenej vůbec. Bejvalej extraligovej závodník by měl dělat úplně jiný body. Když ti sezóna sedne, je to dobrý. Když se ti to ale sype, tak se trápíš celej rok. Mě zkraje odešly dva, tři motory. Se Sašou Kopeckým (tvůrcem motorů BM – pozn. redakce) jsme pořád něco vylepšovali a člověk pak nemá
psychickou pohodu. Nikdy jsem ale neměl respekt z nablejskanejch strojů soupeřů. Pořád je to padesát na padesát závodník – motorka. Nejlepší závody v loňský první lize byly, když jsem se nemohl srovnat a v závěru to pak šlo. Pak hřálo na srdci, že tomu člověk přispěl. Bylo dobrý, že nám před závodama povolili trénovat. Senioři totiž nemají tolik závodů a tak si tu motorku omákneš. Bez tréninku je to pak ten problém, proč se v prvních jízdách nechytám. Když už tu dráhu polejou a junioři na ní trénujou, nás by na ni mohli pouštět taky. Nejvíc bodů z ligy jsem měl ve Svitavách, ale bylo to z mý strany utrápený. Nebo spíš vydřený. Člověk tu ligu cejtí spíš jako klubismus. Když se nám daří, každej bod má cenu zlata. Nejhorší závod byl ale asi ten první v Plzni. Hned po startu jsme lehli s mým kamarádem Matesem Hlaváčkem a on byl pak tři měsíce ze hry.“

speedwayA-Z: „Je to sice hypotetická otázka, ale mezi plzeňským úspěchem v první lize a startem ve vyšší divizi stála ještě jedna překážka. A sice baráž. Jak jsi ten celý humbuk s jejím zrušením prožíval?“
Vladimír Višváder: „Působilo to na mě, jak když to přirovnáš k hokeji. Vítěz se na to těší, ten poslední taky, aby bojoval o to zůstat. Když to ale vezmu u plochý dráhy, jsme malej sport. Když Mšeno tu čest se o to poprat nechtělo a ohledně těch financí nepřijeli, bylo to daný. A co se dělo potom, šlo už mimo mě. Ode mě jako od závodníka se chtějí body. Já musím na dráze maximálně prezentovat, co umím. Dokud to takhle budu brát, budu závodit. Kdybych koukal do zákulisí, už bych nezávodil. Motivace by nebyla žádná. Jak by baráž dopadla, to by se vyvinulo v čase závodu. Plzeň nám nesedla ani předloni, ani loni. Kdyby však šlo o extraligu, šli bysme do toho fest. Všechno by se vidělo, ale určitě bysme všichni ze sebe vydali maximum. Klub mi zrovna na ten závod půjčil motor Jawa, kterej jsem si vyzkoušel na Super Prix ve Mšeně. Ze strany klubu to pojali fakt vážně.“

speedwayA-Z: „A jak vidíš své ligové účinkování letos? Plzeň je v extralize a do první ligy by po letech měly opět nastoupit Březolupy jako farma Slaného.
Vladimír Višváder: „V Plzni jsem byl na schůzi, s Březolupáky mluvil telefonicky. Určitě nepojedu všechny závody, ale znáš to. Nikdo to neví. Někdo se zraní, někdo nebude mít formu atd., atd. S oběma ligama by mně to mělo dát do kupy osm závodů, to je jako bych jel jednu ligu celou. A já to letos pojal vážně. Shodil jsem čtyři kila, chodím cvičit, jezdím šroubky a s technikou to, myslím, bude lepší. Plzeň mi slíbila pomoct motorem. Docela se na tuhle sezónu těším. A když budou výsledky, přibudou i závody.“

speedwayA-Z: „Nedostatek jezdeckých příležitostí pro seniory je obecně známým problémem. Jak se dotýká přímo tebe osobně?“
Vladimír Višváder: „Od tý doby, co jsem senior, mám patnáct až dvacet závodů ročně. Vždycky se tak rozjíždím až na konci sezóny. Kdybych měl víc závodů, bych byl rád. Zas by to ale obnášelo víc času. V tý mý závodnický chuti mi to takhle i vyhovuje. Určitě bych i chtěl závodit víc. Ale chodím do práce a pracovní doba je od šesti do půl čtvrtý. Se šéfem nemám žádný problémy. Když jsem nastupoval, všechno jsme si hned vyříkali. Věděl o mým závodění hned zkraje a maximálně mi vychází vstříc. Termíny v kalendáři jsou daný. Nemůžeš si vymýšlet, to můžou mistři světa. Já jsem vděčnej za každej závod.“

speedwayA-Z: „Vyhledáváš příležitost k závodění a tak jsi se postupně objevil téměř ve všech volných závodech. Divišov, Slovácký ovál, Super Prix Mšeno. Jak se ti v nich závodilo?“
Vladimír Višváder: „V Divišově jsem si namontoval novou přední vidlici. Celej závod mi tam lítalo kolo. Pak jsem přišel na závadu. Ložiska měly zmetkovou vůli a hejbaly se. V Březolupech se mi jednou seknul řetěz a katapultovalo mě to. Motory mi pořád jako celou sezónu nešlapaly podle představ. Dvě kola jsem třeba jezdil první a nebyl schopnej je uhlídat. Startovat ještě umím, ale neudržel jsem je za sebou. V Super Prix jsem pruboval ten půjčenej motor. Jel jsem s rezervou, dráha byla na podzim už záludná a já si nechtěl před baráží ještě rozbít hubu. Z motoru jsem měl dobrej pocit. Kdybych si předtím natrénoval, letěl bych. Pak jsem ještě závodil v prosinci v Rakousku. Super. Byla mi zima, ale na dráze teplo. Šel jsem do toho fest, ale odešla technika. Ta sezóna byla celá zakletá.“

speedwayA-Z: „Právě při Super Prix jsi vypadal jako pokropený živou vodou. Na dráze tě bylo hodně vidět. Co tě k takovému heroickému výkonu motivovalo?“
Vladimír Višváder: „Já to spíš vypouštěl! Jel jsem se šílenou rezervou. Nevěděl jsem, co ten motor udělá. To, že to takhle, jak říkáš, viděli lidi z tribuny, je potěšující. Když budu mít pod sebou takovouhle techniku, diváci se můžou letos těšit. A já taky!“

speedwayA-Z: „Léta využíváš strojový park s motory BM. Zůstane to tak i letos? A jak se BM chová na dráze v porovnání s Jawou?“
Vladimír Višváder: „Jo, zůstane. Od Saši Kopeckýho mám dva motory. Za to mu strašně děkuju. Vždycky vymyslí něco novýho, teď po domluvě udělal nějaký věci z předloňska. Na extraligový závody mám přislíbenou pomoc z Plzně. To bych měl jet Jawu. Což je zase takový, že si to člověk zkouší při závodech. Jsem ale zvyklej bojovat i na nevyzkoušený technice. Jawa je podle mě hodně živější, ale to je určitě věc vyladění.“

speedwayA-Z: „A na závěr si dopřejme malou filozofickou úvahu. Svůj první závod jsi absolvoval před bezmála osmnácti lety a za celou svou kariéru prošel mnoha vzestupy i pády. Kdybys byl znovu teenagerem, vybral by sis opět dráhu plochodrážního závodníka?“
Vladimír Višváder: „My ten benzínovej bacil máme v rodině. U nás v Zohoru zavřeli stadión, když mi bylo patnáct. Tak jsem musel jít tam, kde se ten sport dělá. Nakonec jsem se dostal do města sportu, do Pardubic. Ve svý době jsem si vybral dobře a využil daných možností. Ještě jsem měl techniku zadarmo od vojska. A protože ten motoristickej bacil mám, dělám to do dneska. Kdybych ho neměl, skončil bych hned po vojně jako mnoho jinejch juniorů. Provozuju to v rámci svejch možností, v čemž mi pomáhá rodina a přátelé. Jiná cesta asi není. Byla taková, po jaký jsem se pustil. A ještě jsem z ní nesjel. Vůbec svýho rozhodnutí nelituju. Ničeho nelituju. Maximální spokojenost. Poznal jsem díky plochý dráze spoustu fajnovejch lidí. Dnes je trend, že mladí chtěj do světa. A já jsem to udělal už před patnácti lety.“

Otázky čtenářů magazínu speedwayA-Z:

Petr Horáček: „Chtěl jsem se zeptat Vladimíra Višvádera, jestli nezvažoval svou kandidaturu do vedení ploché dráhy. Už v minulosti mě překvapily některé jeho názory a jeho dobrý přehled o české ploché dráze. Díky a a se daří.“
Vladimír Višváder: „Zatím se tomu věnuju po jezdecký stránce. Snažím se, co vím, předat mladým klukům jako jezdící trenér. Třeba Matesovi Hlaváčkovi. Zatím pořád chci bejt závodník. Proto nekandiduju a tímto směrem neuvažuju. Spíš bych pomohl manuálně, třeba kolem organizování tréninku a tak.“

Ilona Nádvorníková: „Kdyby se ti mohla splnit tří přání – jaká by byla? Přeji tobě i tvé rodině hodně zdraví.“
Vladimír Višváder: „To je těžká otázka. Asi zdraví, štěstí a lásku všem. To by byla asi moje tři přání. A vzájemá ohleduplnost, jestli můžu mít ještě jedno navíc.“

Horác: „Vím, že ještě nehodláš s ploškou končit, ani si to nepřeju, ale můžeš porovnat a zrekapitulovat své začátky, porovnat různé týmy, za které jsi měl kdy možnost startovat a porovnat motocykly? Přeju úspěšnou sezónu.“
Vladimír Višváder: „Začínal jsem tak, že jsem se odstěhoval do Žarnovice. S trenérem Zdeno Vaculíkem jsme tehdy celou zimu makali na kondičce. Taky jsem trénoval individuálně i sám. Nechodil jsem na pivo a šel do toho fest. Během dvou, tří let jsem se dostal do Pardubic. Dřív jsme měli všichni podobnou techniku. Dnes se šíleně laboruje a motorky nevydržej nic. Na začátku kariéry jsem jezdil motor deset až patnáct závodů, dneska tři. Plochá dráha u nás pomalu začíná bejt jako jedna rodina. Když se všichni dohodneme, sport bude jen kvést. Roky letěj, ale doufám, že si ještě zajezdím.“

Speedway HUVO Fans: „Před několika lety jsme tě potkali i jako fanouška na challenge v Kršku, krom plošináře jsi i plochodrážní fanoušek, komu jsi v minulosti fandil a kdo byl tvůj vzor, kdo ze současných světových jezdců je tvůj oblíbenec? V naší lize ses vždycky těšil na souboje s Honzou Jarošem. Objevil jsi v loňské sezóně dalšího jezdce, který má styl podobný Honzovi?“
Vladimír Višváder: „Líbil se mi vždycky Sam Ermolenko. Za nasazení na dráze. Nikdy neuměl nějakej závod vypustit. Z našich jezdců jsem uznával Vencu Milíka, kterej do každýho souboje šel po hlavě. Ze současných jezdců se mi líbí Tony Rickardsson pro ty samý vlastnosti. Souboje s Honzou byly náhoda. Oba závodíme razantně. Já se těším vždycky na všechny souboje se všemi závodníky.“

Jiří Benda: „Zajímalo by mě, jestli máte nějaké osobní informace o současném stavu ploché dráhy na Slovensku. Všichni asi známe juniora Jána Halabrína, ale je tam i někdo další? Nebýt žarnovických závodů, zdálo by se, že tam plochá dráha snad zanikla!“
Vladimír Višváder: „Taky toho moc nevím. Občas jsem ještě v českejch depech zblejsknul mladýho Vaculíka s takou. Ján Halabrín se mi líbí. Loni udělal pokrok, stejně jako Martin Gavenda, syn mýho někdejšího kolegy ve slovenský reprezentaci z moravskejch Březolup.“

Vladimír Višváder děkuje:
„Děkuji jako vždy bráchům Dušanovi a Romanovi. A celý svý rodině vůbec. Po technické stránce panu Alexandru Kopeckému, tvůrci motorů BM. A také přátelům, co se mnou jezdí po závodech.“

Foto: Pavel Fišer, Antonín Škach (na materiálu Fujifilm dodaném redakci firmou Ultralab a syn Praha www.ultralab.cz), Karel Herman a Miroslav Černý.