Jaroslav Drahoš by se po svém znovuzrození stal opět plochodrážníkem

I v půlce sedmdesátých let si šlo pro start plochodrážní kariéry vybrat perspektivnější klub než Zohor. Zejména když po triumfu ve druhé lize 1977 esům Zdenovi Vaculíkovi a Štefanu Eliášovi házela laso Žarnovica. Od té doby záhorský celek pravidelně uzavíral tabulku nejnižší československé divize. Povznesl se z ní až roku 1985, v níž ovšem stadión musel uzavřít své brány. Hrdina našeho dnešního příběhu tehdy prodal svou kombinézu nějakému Bohumilu Brhelovi, po němž zrovna sáhlo pardubické SVS. Sám se ze skromných podmínek dokázal vyšvihnout na mistrovský trůn a do reprezentace. Dnes každý den pěti kilometry svého ranního běhu dokazuje lékařům, jak se mýlili, když jeho nohu po tříštivé fraktuře odepsali. A na otázku, co by dělal, pakliže by se znovu narodil, má jasnou odpověď. Opět by přece závodil na ploché dráze!

 

Páni kluci na Pieskoch

Jaroslav Drahoš prožil závodní kariéru jako málokdo
Jaroslav Drahoš prožil závodní kariéru jako málokdo

Korzováním žáků o velké přestávce se základka v Zohoru v první polovině sedmdesátých let nikterak nelišila od jiných vzdělávacích ústavů napříč Československem. Pokud se někdo vymykal standardu, byla to trojice chlapců, s nimiž spolužáci příliš nepekli. A bodejť by ano, když Jaroslav Drahoš a bratři Roman a Dušan Višváderovi nemluvili o ničem jiném než o motocyklech.

Zvonek zvonil dokola a dokola svým protivným zvukem. Sotva se však ozval naposledy, aby definitivně ukončil další den ve školních škamnech, trojice kamarádů jako by slyšela andělské zvonění. Rychle ven, doma zahodit aktovku a hybaj na Piesky. Tak se jmenuje samota stojící kousek od tehdejší železné opony, kde se svým vlčákem žil Ján Višváder, kdysi motokrosař a silniční závodník. U něho kluci našli bájné eldorádo svých motocyklových snů.

„Přišel jsem za Romanem,“ vrací se Jaroslav Drahoš na konec svého dětství. „Měl motorku a já ho prosil, ať mi ji půjčí. ‚Umíš to?‘ ptal se. ‚Jasně‘, odpověděl jsem. Ale ve skutečnosti jsem na tom nikdy předtím neseděl. Předtím jsme na kolách jezdili plochou dráhu po Zohoru. Měl jsem skládačku a přes půlku Zohoru jsem přejel po zadním. A pak jsme na Pieskoch u Jána jezdili motokros. Já, Roman a Dušan.“

Cestu Jaroslava Drahoše do sedla plochodrážního motocyklu jakoby nalinkovaly pohádkové sudičky

Dnešní mladíci by ustrnuli, jak onen motokros vypadal. „Měli jsme předělané čezety,“ usmívá se Jaroslav Drahoš. „Postavil jsem si krosku z péráka. Dal jsem tam vršek z panelky a udělal si z toho motokrosový speciál. Jezdili jsme motokros i za vesnicí. Vytvořili jsme si čtyři zatáčky. Brzdili jsme zadní brzdou, podkvaltovali jsme to na jedničku a projeli zatáčku smykem.“

Život byl plný dobrodružství. „Chtěl jsem vyskočit co nejvíc,“ vybaví si zohorský plochodrážník. „A přeletěl jsem přes remízek, naštěstí jsem měl jenom výron kotníku. Doma jsem řekl, že se mi to stalo na kole. Jinak by bylo zle.“

 

Plochá dráha naostro a se vším všudy

Druholigový Zohor na svém stadiónu v dubnu 1978: zleva Oldřich Jirák, Jaroslav Drahoš, Miroslav Bačík, Jozef Tóth, Jiří Krátký a Štefan Eliáš

Od roku 1973 se však v Zohoru pravidelně jezdila plochá dráha. Ján Višváder k ní moudře směřoval zájem kluků, kteří bezuzdně řádili na jeho pozemku. Navíc když se někdy v pětasedmdesátém konal velký nábor nových adeptů. Dušan Višváder nezapřel svou bouřlivou krev a šel se zapsat jako první. Jeho kamarádi jej ale rychle následovali.

„Plné hřiště nás bylo,“ přibližuje Jaroslav Drahoš zájem tehdejších záhorských teenagerů stát se plochodrážními hvězdami nejjasnější velikosti. „Nejdřív jsme museli betonovat a pak jsme každou sobotu dostali možnost projet se. Olda Jirák se o nás dost staral. Začal nás trénovat, dával nám starty před zatáčkou.“

Sny o závodní kariéře ve většině případů končily velice rychle a někdy i zpropadeně tvrdě. „Z těch adeptů jsme vydrželi jen já, Roman a Dušan,“ povzdechne si hrdina našeho dnešního příběhu. „Každý si dal na hubu a skončil.“

Na jaře 1978 již bylo zřejmé, že v Zohoru roste talentovaný plochodrážník

Pády se však nevyhýbaly ani trojici nerozlučných přátel. „První zlomeninu jsem měl ještě v sedmdesátém šestém,“ vybaví si Jaroslav Drahoš. „Dušan přede mnou spadnul, abych mu nepřejel přes záda, zvednul jsem to, ale jel jsem do mantinelu. A měl jsem otevřenou zlomeninu ruky. To jsem ještě jezdil v kombinéze sešité z rajtek a v botách půllitrech.“

A byl průšvih jako hrom. „Otec mi nadával,“ říká borec, jemuž sudičky upředly osud, aby se jen o tři roky později stal mistrem Československa. „Já neměl ani od rodičů podepsaný souhlas. Byl problém i řidičák, bez toho jsi nemohl závodit. Proto jsem první sezónu 1976 jen trénoval.“

 

Postup proklouznutý mezi prsty

Na ligová pódia dříve chodili jen jednotlivci – Štefan Eliáš (1) si však v Zohoru v dubnu 1978 vzal sebou i juniora týmu Jaroslava Drahoše, vpravo jsou Emil Ondrašík a Miloslav Čmejla

V sedmasedmdesátém se však březen ještě nestačil ani přelomit vejpůl a v Zohoru startovalo dvojicí úvodních kol obnovené mistrovství Slovenské socialistické republiky. O místa náhradníků se postaral domácí potěr. Jaroslav Drahoš a Peter Gábriš si přes noc prohodili sedmnáctku s osmnáctkou.

„První závod v Zohoru, první jízda a hned jsem přejel přes pásku,“ lze z šibalského úsměvu Jaroslava Drahoše vypozorovat, že jeho ostrý závodní debut nebyl prost problémů. „Ptal jsem se, jak se startuje. Řekli mi ‚rozsvítí se zelené světlo, počítej jednadvacet, dvaadvacet, třiadvacet a jede se‘. Tak jsem počítal, pustil jsem to tam a přetrhnul pásku.“

Zlepšení však rychle následovalo, takže Jaroslav Drahoš dostal místo v ligovém celku, v němž paradoxně nenastoupil jen v obou domácích závodech. Do druhé ligy vlétly razantně Mariánské Lázně, které v rychlém sledu triumfovaly v Liberci, Chabařovicích, Mšeně a svém Chomutově. Avšak během měsíce se západočeská situace změnila k horšímu. Mnohem horšímu!

Prakticky přes noc byly pro lázeňský celek stupně vítězů nedostižné a v půlce září se v jeho druhém domácím podniku v Chomutově smrtelně zranil Karel Červenka. „Skákalo se tam,“ vybaví si Jaroslav Drahoš severočeský ovál. „Od startu to bylo vyházené, nestáhli to grejdrem.“

Pokud se týká Zohoru, západoslovenský celek odstartoval soutěž až v Chabařovicích, protože v Liberci měl volný los. Na ústeckém předměstí byl druhý. Vyhrál jenom v červenci před zraky svého vlastního publika. V konečném součtu zvítězil v celé lize, když o čtyři body porazil béčko RH Praha. Junioři z hlavního města měli o závod méně díky anulovanému tragickému Chomutovu.

Ale postupový chleba do první ligy se stejně lámal v podzimní kvalifikaci. Největší porci práce odvedli Zdeno Vaculík a Štefan Eliáš, zatímco Jozef Tóth se už objevoval na ovále spíše sporadicky. Při kvalifikačních závodech však nechyběl ani jednou. V Březolupech kralovala RH Praha B, Zohor skončil třetí, ale o bod za Čakovicemi.

Charakteristický snímek zohorského stadiónu

Druhý den v Zohoru jasně vyhráli domácí, zatímco všechny ostatní celky měly o polovinu bodů méně. Do první ligy bylo nakročeno více než slibně. Jenže Zdeno Vaculík už přestoupil do žarnovické Preglejky a na vyvrcholení kvalifikace na Markétě a v Čakovicích chyběl. Celkový triumf si nenechali vzít Pražané, zatímco Čakovice nechaly Zohor za sebou v konečném součtu o jedenáct bodů a v první lize zůstaly.

„Ligu jsme vyhráli, ale Zdeno se ženil,“ přibližuje Jaroslav Drahoš okolnosti, které s velkou pravděpodobností uzamkly Zohor ve druhé lize. „Rozčilovali se, proč neposunul svatbu o týden déle. Nebo proč nepřijel aspoň v neděli. Ale asi to nešlo.“

 

Druhou sezónu již v reprezentaci

V Zohoru uměli důstojně uspořádat i mezinárodní podniky – v srpnu 1978 při nástupu poháru míru a přátelství stojí odleva Jaroslav Drahoš, Miroslav Bačík, Čestmír Váňa, Miroslav Rára a kouč Rudolf Havelka

Do druhé ligy 1978 sestoupily Březolupy, které okázale dávaly najevo, že sem nepatří, a vyhrály čtyři závody. Zohorané stáli na nejvyšším stupínku pódia v srpnu v Chabařovicích a hned druhý den v Chomutově. Chabařovice byly první jen doma v červnu, avšak daly dohromady více bodů než Slováci a doprovodily Březolupy do kvalifikace o první ligu.

„V Březolupech byla klopená dráha,“ vybaví si Jaroslav Drahoš jeden zážitek. „Nešlo tam zatočit. Jednou jsem si tam na lize roztrhnul ruku. Druhý den jsem si na ní musel udělat omotávku z izolačky, abych držel plyn.“

Uznání březolupského publika mu ovšem vysloužil jiný kousek. „S někým jsem se honil a objížděl ho,“ vypráví. „On viděl, že spadli a na dráze jsou motorky na štorc, ale já přes něho ne. Nevyhnul jsem se, vrazil do nich. Ve vzduchu jsem udělal salto a dopadl zase na všechny čtyři. Celý stadión tleskal. Byl jsem jako kluk sportovní gymnasta.“

Ale pojďme nazpět do osmasedmdesátého. Jaroslav Drahoš stoupal po žebříčku výkonnosti výš a výš. Z postu náhradníka a juniora se dostal do hlavní sestavy týmu a dvouciferná skóre mu již nebyla cizí. V Zohoru se dočkal pódia v závodě ranku slovenského šampionátu a prvně postoupil do kvalifikace o federální individuální šampionát.

Debutoval rovněž v juniorském šampionátu. Před prvním závodem své skupiny B v Kopřivnici uspěl v kvalifikaci. Během třech výjezdů na ovál podlehl pouze jednou domácímu Václavu Zárubovi, jenž se paradoxně do hlavního mítinku nakonec nekvalifikoval! Ve čtyřech podnicích se pohyboval v lepší polovině výsledkové listiny.

Miroslav Bačík a Jaroslav Drahoš stojí na nejvyšším stupínku pódia PMP v Zohoru nad Bulhary a Poláky

Hladce postoupil do finále. V Plzni měl na dohled stupně vítězů a celkově při své premiéře v mistrovství republiky juniorů skončil devátý. Když se zkušební ročník poháru míru a přátelství, seriálu juniorů z komunistických zemí, dočkal díky podnikům v Zohoru a v Březolupech československé premiéry, reprezentační tandem vytvořili právě Jaroslav Drahoš a jeho klubový kolega Miroslav Bačík.

„Byli jsme první v Zohoru a v Březolupech,“ pochlubí se. „Doma jsem měl svůj vlastní pokoj a tam to bylo samý věnec.“

Ve druhém případě měli stejný počet bodů jako Josef Jůza a Roman Podaný, kteří zastoupili omluvenou reprezentaci Sovětského svazu. Pro oba Pardubičany hovořila pomocná kritéria, nicméně v celkovém pořadí soutěže nefigurovali. V dnešních podmínkách je obtížně představitelné, že Polákům hrozila diskvalifikace, protože do Československa dorazili s motocykly Weslake. Reglementy vyžadovaly užití techniky produkované v zemích RVHP a Poláky tehdy zachránila zápůjčka Jaw ze zohorského klubu.

 

Bez nafty za titulem mistra republiky

Diplom, který Jaroslav Drahoš získal za titul juniorského mistra republiky

Na prahu devětasedmdesátého bylo jasné, že v osobě Jaroslava Drahoše roste mimořádný závodník. A jeho exces s páskou při debutu o dva roky dříve byl již zapomenut. Ve svých dvaceti letech se měl poprvé a naposledy zapsat mezi plochodrážní šampióny republiky. Byl nasazen do semifinálové skupiny A, která začínala v Zohoru.

Růžky vystrkoval Zbyšek Holý ve vestě RH Praha, který neprohrál jedinou rozjížďku. V tomto ohledu se s ním mohl rovnat i Jaroslav Drahoš, dokud však v jejich společné jízdě nespadl. Žarnovica mu nevyšla, ale sérii skončil vítězstvím v Kopřivnici. Musel kvůli němu v rozjezdu porazit žarnovického Pavla Tonhauzera a pardubického Zdeňka Křivku. Celkovou klasifikaci skupiny uzavřel jako čtvrtý.

Finále startovalo opět v Zohoru a nejvíce bodů si odsud odváželi Pražané Jiří Hnidák a Stanislav Urban, o jejichž pořadí musela rozhodnout dodatková jízda. Zbyšek Holý byl třetí, Jaroslav Drahoš čtvrtý. Na leadery ztrácel tři body, když se před zraky domácích fanoušků nevyhnul pádu.

Jenže ve finále se jeden z nejhorších výsledků škrtal. Jaroslav Drahoš tedy zohorský závod odepsal a patnáctibodovým maximem dal najevo, že se hodlá poprat o titul. Na hrotu aktuální klasifikace se po dvou závodech zatím hřál Stanislav Urban. Ovšem na srpnové vyvrcholení v Plzni a v Čakovicích ho nepustilo zranění.

„Jezdili jsme Avií s plachtou,“ popisuje Jaroslav Drahoš běžnou praxi zohorských závodníků před čtyřiceti lety. „Nafta byla na poukázky, nešla koupit. Tak jsme ji prostě ukradli a dojeli do Plzně. Tam jsem si se Zbyškem body vyrovnal.“

Finále MR juniorů 1979 v Čakovicích: Jaroslav Drahoš a Jiří Hejl

Pražský blonďák udělal na Borech pro svůj titul patnácti body maximum, Jaroslav Drahoš byl třetí s dvanácti body. V aktuální klasifikaci na tom byli oba skutečně stejně. Avšak kdybychom zohlednili škrtání jednoho nejhoršího výsledku, Zbyšek Holý vedl před zohorským závodníkem o jeden bod.

Definitivní rozuzlení zápletky přinesla jejich vzájemná rozjížďka. „Šli jsme po sobě ostře,“ nezastírá Jaroslav Drahoš. „Odstartoval na mě, ale já ho v zatáčce přikryl. Měl jsem jeho ruku na zadním kole. On už jel motor 2XOHC, já měl langhuba, byl to dvouventil, Jawa jich udělala jen pár. Čtyřventila mi sebrali, že jsem nepostoupil v Evropě.“

Zbyšek Holý nakonec ve vyhroceném duelu upadl a Jaroslav Drahoš mohl slavit titul. „Zohorané za mnou přijeli do Čakovic vlakem v oblecích,“ směje se při vzpomínce na oslavy. „Udělal jsem mistra, oni se opili a my je naházeli nahoru na korbu. V Praze jsme zastavili a oni vyskákali ven, že chtějí do hostince. Pak jsme zastavili až na dálnici. Čůrat, ale potom museli za jízdy dolů.“

 

Útěk z nemocnice

V Čakovicích 1979 na cestě za titulem juniorského mistra republiky

V sedmdesátých letech se v československých soutěžích se slovenskými závodníky muselo počítat. Ostatně stačí připomenout Štefana Eliáše a Zdena Vaculíka, kteří ovládli juniorku v pětasedmdesátém. Anebo Miroslava Bačíka, který vyhrál pardubickou Zlatou stuhu 1977. Sice pocházel z moravské Břeclavi, ale po zániku místní ploché dráhy zakotvil právě v Zohoru. Nicméně v souboji Jaroslava Drahoše s juniory pražské Rudé hvězdy šlo pořád o triumf Davida nad Goliášem.

Jaroslav Drahoš před nástupem vojenské služby

„Rudá hvězda nemohla překousnout, že nemá mistra,“ konstatuje Jaroslav Drahoš. „Byl to dobrý pocit. Juniorka byla nacvaknutá, to nebylo jako dneska, že jede, kdo je. V té době jsi závodil pořád každý týden. Už jsem byl ve vrcholu v Pardubicích, měl jsem od nich motorku, druhou ze Zohoru. Na čtyřventilovým kraťasovi jsem odjel čtyřicet dva závodů a neměl jsem z něj venku ani svíčku. Jelo to jako hovado, pak jsem udělal generálku a měl ho Jirko Krátký.“

Závodů bylo dost, ačkoliv se druhá liga v sezóně 1979 jakoby pomátla na rozumu. Osm jejích účastníků bylo rozděleno do dvou skupin. Áčko se Zohorem odjelo všechny čtyři závody během jednoho dubnového týdne. Z toho tři poslední za pouhé dva dny. Sedm dnů stačilo i na nadstavbovou skupinu D, takže pro slovenský tým bylo v celé soutěži vymalováno již před koncem května.

Jaroslav Drahoš debutoval v evropském šampionátu juniorů, v němž mu o kousek unikl postup do semifinále. Objevil se opět v poháru míru a přátelství, a ačkoliv mistrovství Slovenska nebylo dokončeno, vyhlásili jej za vicemistra. A tak se po roce opět ucházel o postup do mistrovství republiky jednotlivců.

Ve Slaném ale upadl. „Škrtnul jsem si o Míru Bartoše,“ popisuje. „Probudím se ráno ve špitále, nic mi není. Obul jsem si závodnický boty, vzal si tričko a v trenkách jsem odešel pryč. Venku jsem nastoupil do nějakého auta. ‚Hele, odvez mě na staďák, musím dojet závody‘. Mezitím mě v nemocnici hledali naši kluci, oni jim řekli ‚byl tady, ale už není‘. Pak ještě přišel přípis k obvoďačce do Zohoru, že jsem jim zdrhnul.“

 

Z vojny předčasně domů, jenže se šroubem v noze

Píše se duben 1980 a na pódiu juniorky v Zohoru stanuli Jaroslav Drahoš, Antonín Kasper a Petr Kotek

O tři týdny později skončil Jaroslav Drahoš šestý při Zlaté stuze, ale pak se mu změnil život od základu. „Po Zlatý přilbě jsem šel na vojnu,“ vysvětluje. „Ale tam jsem udělal moc průserů, pořád jsem seděl v base. Chodili jsme za holkama, byl jsem na Fučíkárnách a pan Havelka s panem Mikuláškem mě furt museli tahat ven.“

V první lize se za pardubické SVS svezl pouze ve dvou jízdách v roli juniora ve dvou rozjížďkách v Žarnovici. Přitom v semifinále juniorského šampionátu už muselo být, když ve třech závodech prohrál s někým jiným než nastupujícím Antonínem Kasperem. V květnu odjel dva závody Poháru míru a přátelství v Rumunsku a osmého června stál na pódiu kvalifikačního kola evropského mistrovství juniorů v Šumenu.

„V Šumenu vyhrál Berlinski,“ vybaví. „My jsme v poslední jízdě pouštěli Jirku Šveca, potřeboval body, aby postoupil. Házeli jsme si s Tondou korunou, kdo dojede za ním. Prohrál jsem, skončil jsem v poslední jízdě třetí. A tak jsem byl třetí taky celkově.“

Týden poté startovalo finále juniorského mistrovství republiky, ale konečné slovo řeklo počasí. Liberec byl zrušen bez náhrady, Chabařovice se posunuly na další sobotu. Jaroslav Drahoš coby obhájce titulu nemohl být se šestým místem spokojený, ale možná si uvědomil, že o rok dříve také nezačínal ve finále optimálně. Snad jako voják základní služby vymýšlel, jak se ulít ze zelené pakárny, ale každopádně ve svých myšlenkách dlel v Szegedu.

Po rekonvalescenci se vrátil do formy – na snímku z roku 1982 pódium ze slovenského mistrovství v Žarnovici, odleva Lubomír Jedek, Jaroslav Drahoš a Vladimír Tomka

V maďarském městě se totiž na sklonku června mělo rozhodnout o sedmičce postupujících do finále mistrovství Evropy v bavorském Pockingu. „Rozbil jsem se už na tréninku,“ posmutní Jaroslav Drahoš. „Dráha je rovná a za roh. Předjížděl jsem Tondu Kaspera, on se přede mnou přetočil. Přeštorcoval jsem to, ale jel jsem na mantinel. Motorka mi spadla na záda, měl jsem zlomenou páteř a stehenní kost. A to jsme tam s Tondou měli na vítězství! A pak finále…“

Všechny plány se během osudného okamžiku zhroutily jako domeček z karet. „Sezóna byla v háji!“ vypráví zohorský plochodrážník. „Ale aspoň mě pustili z vojny dřív domů. Za rok jsem už zase jezdil. Jednou jsem porazil Tondu Kaspera. Jeho táta mi radil, ať s tou nohou nezávodím, že mi ten šroub v ní zlomí kost. Ale stejně jsem s ním jezdil a nechal si ho vyndat až na podzim.“

Mela ve druhé lize anno domini 1984 – odleva Jaroslav Gavenda, Josef Jůza, Jaroslav Drahoš a Josef Krejča

Kdyby osud chtěl, jeho kariéra mohla vystřelit až kamsi k plochodrážnímu Olympu, ale sport levých zatáček neboduje podmiňovací způsoby gramatiky. „Měl jsem moc pádů, ale málokdy z vlastní viny,“ zůstává Jaroslav Drahoš pragmatikem. „Ani si nepamatuju, že bych spadnul sám. Třeba s Romanem Višváderem v sedmdesátém osmém v Kopřivnici na mistrovství republiky juniorů.“

Načasování našeho příběhu rozhodně neuškodí odbočka o dva roky nazpět, ačkoliv o tom závodě již byla řeč. „Bylo tam moc bahna,“ nenechá se Jaroslav Drahoš pobízet. „Roman potřeboval body. Snažil jsem se jet za ním druhý. Dostal jsem se k mantinelu, ale tam bylo dvacet centimetrů bláta. A pak jsem musel do rozjezdu s Pavlem Tonhauzerem a ještě někým rozjížděl o první místo. Ale vyhrál jsem!“

 

Plochodrážní dobrodruzi

Trojice kamarádů na dráze v Zohoru během slovenského mistrovství roku 1984: zleva Jaroslav Drahoš, Roman Višváder a Tibor Pružinský

Ve světě divadla a filmu se říká, že není malých rolí, jen malých herců. Jaroslav Drahoš může posloužit jako skvělý příklad, že podobné rčení lze aplikovat rovněž mezi mantinely plochodrážního stadiónu. Vrátil se do Zohoru, táhlo mu na dvaadvacet a dobře tušil, že z klubu v jeho městě nevede cesta nikam. Musel se vypořádat s nedostatkem financí, zastaralou technikou, slabou jezdeckou základnou, ale přesto si znovu a znovu oblékal vestu s nápisem AMK SSR. A to jen proto, aby sezónu co sezónu jeho tým uzavíral závěrečnou tabulky druhé ligy, tehdy třetí československé plochodrážní divize.

„Já měl v lize pořád dost bodů,“ potvrzuje post zohorské týmové jedničky. „Jednou jsme po Čakovicích jezdili v Liberci jako čerti (červenec 1983 – pozn. redakce) a skončili jsme druzí. Dušana Višvádera porazili jen Ivan Pacák a Josef Rybář, mě nikdo. Ale jeden čas mi zase hodně vypadávaly kablíky z induček.“

Problémů nebylo málo. „S Romanem Višváderem jsme upravili dráhu, pospíchali do Divišova, potom zase sehnat metyl a ricin,“ líčí Jaroslav Drahoš. „Pak se v Zohoru jely závody a funkcionáři tam chodili v kravatách. A já sám jsem grejdroval dráhu. Byli jsme na stadiónu furt.“

Plochá dráha však byla jako droga. „Roman Višváder podepsal doly, aby se dostal z vojny a mohl závodit,“ pokračuje Jaroslav Drahoš. „Dělal v Ostravě, dal mi za úkol, ať mu všechno naložím, že ho nabereme cestou. Vzal jsem mu motorku, ale všechno ostatní jsem zapomněl doma.“

Zohor v Liberci v červnu 1983: zleva Ivan Koldán, Dušan Višváder, Roman Višváder, Jaroslav Drahoš a Jozef Slezák

Že by však bez výstroje odstoupil ze závodu, nepřipadalo v úvahu. „Neměl kombinézu, ani boty,“ usmívá se Jaroslav Drahoš. „Boty si měnil s Dušanem, přilbu taky, měli stejné hlavy. Závodil jenom v montérkové kombinéze. Říkám mu ‚nesmíš spadnout‘, aby na to nepřišli. Byl to podfuk. Nikdo to nezjistil, my si normálně dávali modráky na kombinézu kvůli špíně.“

Jaroslav Drahoš nebyl úspěšný pouze v lize. Stále se držel mezi slovenskou elitou, na podzim se pravidelně účastnil kvalifikací o postup do seriálu mistrovství republiky a v letech 1982 a 1983 se dokonce dostal až do jeho finále. A třeba ve čtyřiaosmdesátém nepostoupil do finálové rozjížďky Zlaté přilby SNP jen na pomocná kritéria. A to se ještě jezdilo starým modelem, kdy v klíčové jízdě startovali jen čtyři závodníci.

„Byli jsme dobrodruzi,“ usmívá se s odstupem let. „Ale plochou dráhu jsme dělali s láskou. Dnes je to lehčí, když jsi dobrý, jezdíš pořád. I sponzory si seženeš.“

 

Vítězné adieu

Zohor ve své poslední sezóně 1985: zleva Václav Milík (1), Anton Blusk, Oldřich Řezníček (4), Lubomír Ďurica, z aním kouč Roman Višváder a Jaroslav Drahoš

Někdy v první půli osmdesátých let zaťukal na pardubickou kancelář Josefa Laštovky vlasatý mládenec oblečený v riflích a džísce a s cigaretou v ruce, že by chtěl jezdit plochou dráhu. Vmžiku skončil před dveřmi, protože se uvnitř kouřit nesmělo. Když trenérovi prozradil, že mu táhne na čtyřiadvacet, Josef Laštovka nad ním zlomil hůl. A bezperspektivního nováčka Václava Milíka spolu s Oldřichem Řezníčkem v pětaosmdesátém poslal jako posilu do druholigového Zohoru.

„Už neměl, kdo jezdit,“ vzpomíná Jaroslav Drahoš. „Roman nám dělal trenéra. Venca závodil dobře, Olda ho doplňoval, já svoje body měl pořád. Sem tam něco udělal i Dušan.“

Favoritem první ligy 1985 byly Březolupy. Miloš Plzák je neomylně vedl do první ligy a celek šel od vítězství k vítězství. Po osmi triumfech měl v Kopřivnici a v Zohoru konečně zkraje července volný los. A to byla příležitost pro zohorský klub.

V jeho řadách rostl Václav Milík, ale Jaroslav Drahoš si dokázal udržet post jedničky, byť se budoucí mistr republiky v konečném součtu dostal na hodnotu o dva body vyšší. Celek triumfoval v Kopřivnici, ale nazítří v Zohoru skončil po šestnácti rozjížďkách se stejným skóre jako Čakovice. Václavu Milíkovi se nelíbilo, že kouč Roman Višváder poslal do rozjezdu proti Václavu Matunovi Jaroslava Drahoše.

Roku 1985 závodní kariéra Jaroslava Drahoše končila, chlapec na snímku vpravo však zatím závodit nepřestal – ano, je to Vladímír Višváder

Sám byl s deseti body nejlepším mužem Zohoru. Hrdina našeho vyprávění skončil na hodnotě osm, ale jednou jej zastavila porucha. V dodatkové jízdě nezaváhal, čakovického plochodrážníka porazil a postavil domácí celek na nejvyšší stupínek pódia. Vítězství však mělo trpkou příchuť, protože místní plochá dráha musela z rozhodnutí vyšších míst tímto závodem skončit.

„Strašně mě chtěly Březolupy,“ reaguje Jaroslav Drahoš na otázku, zda o jeho služby neprojevila zájem konkurence. „Na Zlatý přilbě v Pardubicích mě vyhlašovali rozhlasem, ať se dostanu k Miloši Plzákovi. I byt v Gottwaldově by mi dali. Žarnovica chtěla mě i Tibora Pružinského. Ale já stavěl dům a tak jsem přestal závodit.“

 

Ještě jedno pokušení

Tři kamarádi dnes: zleva Tibor Pružinský, Jaroslav Drahoš a Roman Višváder

Semifinále kvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců 1986 zkraje září pětaosmdesátého se stalo posledním závodem v kariéře Jaroslava Drahoše. Do Zohoru se plochá dráha vrátila jen jednou. Roman a Dušan Višváderovi si vymohli všemožná povolení, aby se tu v červenci 1992 mohl konat mezinárodní podnik. Už jen proto, aby jejich mladší bráška Vladimír mohl závodit na domácí půdě a ukázat svým sousedům svoje umění.

„A to víš, co se mně stalo?“ zbystří Jaroslav Drahoš pozornost, sotva tento mítink přijde na paškál. „Po závodech jsem si půjčil motorku. Říkal jsem si, kdy se zase dostanu na plochodrážku. Jel jsem šest kol, měl jsem sedmičku a ta se už chovala jinak. Spadl jsem, měl jsem otřes mozku, ani jsem nevěděl, že jsem přijel s kropičkou. Žena byla akorát těhotná a všichni mi nadávali, proč na to lezu.“

V ochozech jej potkáte dodnes. „Na závody se jezdím dívat pořád,“ říká. „Začal jsem málo, ale teď už jich je docela moc. Jezdím na Zlatou přilbu a do Žarnovice. Od sedmdesátého šestého jsem viděl všechny Přilby. Spávali jsme na koleji, opili se v Grandu a ráno si na železniční stanici dávali boršč. A víš, co? Kdybych se znovu narodil, zase bych byl plochodrážníkem!“

Plochodrážní kariéra Jaroslava Drahoše (*1.10.1959) v kostce:

1976: první tréninky v Zohoru, víceméně načerno
1977: Zohor vítězem 2. ligy (Jaroslav Drahoš 12 bodů z 211 bodů týmu celkem), 3. v kvalifikaci o 1.ligu 1978: (Jaroslav Drahoš nestatoval); mistrovství SSR: Jaroslav Drahoš 16. (Zohor náhradník, Zohor náhradník, Žarnovica 12., Žarnovica 14.); náhradníkem při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru (nula při jediném startu v poslední jízdě)
1978: Pohár míru a přátelství: Československo 1. (Jaroslav Drahoš s Miroslavem Bačíkem vyhráli v Zohoru a v Březolupech byli druzí); Zohor 3. ve 2. lize (Jaroslav Drahoš 49 bodů ze 184 bodů týmu celkem); M SSR: Jaroslav Drahoš 6. (Žarnovica 7., Žarnovica 7., Zohor 3., Zohor 6.); kvalifikace o MR jednotlivců 1979: Jaroslav Drahoš 8. v semifinálové skupině B (Žarnovica 9., Zohor 5.), 13. ve finále (Praha 14., Slaný 10.); MR juniorů: Jaroslav Drahoš 7. v semifinálové skupině B (Kopřivnice postup z kvalifikace, Kopřivnice 8., Liberec 7., Pardubice 5., Čakovice 8.), 9. ve finále (Praha 15., Plzeň 4., Zohor 9., Žarnovica 11.); MR dvojic: se Štefanem Eliášem a Miroslavem Bačíkem druzí v kvalifikaci (Chabařovice 3. Chomutov 1.), v semifinále B sedmí (Kopřivnice 7., Březolupy 6.); 2. v nadstavbové rozjížďce PMP O pohár předsedy MNV Březolupy, 10. ve Zlaté stuze v Pardubicích
1979: ME juniorů: Jaroslav Drahoš 9. v kvalifikačním kole v Leszně, náhradník v semifinále v Nyíregyháze – DNR; Pohár míru a přátelství: ČSSR 4. (Jaroslav Drahoš s Jaromírem Bartošem 5. v Chabařovicích, 4. ve Mšeně); Zohor 3. ve 2.lize skupiny A: (Jaroslav Drahoš 43 bodů ze 108 bodů týmu celkem), 3. ve skupině D (Jaroslav Drahoš 30 bodů ze 76 bodů týmu celkem); M SSR: v nedokončeném seriálu byl od zeleného stolu vyhlášen jako druhý (Zohor 2., Zohor 2.); kvalifikace o MR jednotlivců 1980: Jaroslav Drahoš 13. v semifinálové skupině A (Kopřivnice 11. Slaný 15.); MR juniorů: Jaroslav Drahoš 4. v semifinálové skupině A (Zohor 2., Žarnovica 7., Kopřivnice 1.), 1. ve finále (Zohor 4., Březolupy 1., Plzeň 3., Čakovice 2.); MR dvojic: s Jiřím Krátkým 7. v kvalifikaci B v Kopřivnici; 6. při Zlaté stuze v Pardubicích
1980: ME juniorů: Jaroslav Drahoš 3. v kvalifikačním kole v Šumenu, zraněn při tréninku na semifinále v Szegedu; Pohár míru a přátelství: ČCSR 2. (Jaroslav Drahoš s Jiřím Švecem 5. v Aradu, 2. v Sibiu; SVS Pardubice 2. v 1.lize (Jaroslav Drahoš v jediném závodě 1 bod ze 197 bodů týmu celkem); MR juniorů: Jaroslav Drahoš 2. v semifinálové skupině A (Zohor 2. Pardubice 2., Mšeno 3.), 14. ve finále (Chabařovice 6., Plzeň NS, Slaný NS); 9. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru
1981: Zohor 5. ve 2. lize (Jaroslav Drahoš 12 bodů ze 48 bodů týmu celkem); 8. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru
1982: Zohor 5. ve 2. lize (Jaroslav Drahoš 70 bodů ze 156 bodů týmu celkem); M SSR: Jaroslav Drahoš 2. (Zohor 3., Zohor 3., Žarnovica 4., Žarnovica 2.); kvalifikace o MR jednotlivců 1983: Jaroslav Drahoš 5. v semifinálové skupině A (Čakovice 6., Chabařovice ?), 15. ve finále (Praha 14. Plzeň 15.); 6. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru, 8. při Zlaté přilbě SNP v Žarnovici
1983: Zohor 5. ve 2. lize (Jaroslav Drahoš 70 bodů ze 146 bodů týmu celkem); M SSR: Jaroslav Drahoš 5. (Zohor 5., Zohor 2., Žarnovica 5., Žarnovica 6.); kvalifikace o MR jednotlivců 1984: Jaroslav Drahoš 6. v semifinálové skupině A (Slaný ?, Chabařovice ?). 14. ve finále (Březolupy ?, Žarnovica ?)
1984: Zohor 4. ve 2. lize (Jaroslav Drahoš 51 bodů ze 131 bodů týmu celkem); M SSR: Jaroslav Drahoš 4. (Žarnovica 5. Žarnovica 11., Zohor ?, Zohor ?); kvalifikace o MR jednotlivců 1985: Jaroslav Drahoš 10. v semifinálové skupině A (Čakovice 13., Plzeň ?); 6. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru, 6. při Zlaté přilbě SNP v Žarnovici
1985: Zohor 2. ve 2. lize (Jaroslav Drahoš 64 bodů z 210 bodů týmu celkem); M SSR: Jaroslav Drahoš 4. (Zohor 6., Žarnovica 3., Žarnovica 4.); kvalifikace o MR jednotlivců 1986: Jaroslav Drahoš 13. v semifinálové skupině A (Žarnovica 12., Čakovice 11.); 8. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru
Jaroslav Drahoš za sebou na oválech nechal dlouhou stopu

Foto: laskavostí Jaroslava Drahoše a Jiřího Krátkého a Eva Palánová