Osečná – 13. ledna
Ráno pátku třináctého je vskutku nešťastné pro partu okolo osečenských ledařů. Po týdnu velké dřiny dorazili na rybník v autokempu Chrastná, aby zjistili, že jejich úsilí přišlo vniveč. I když ještě včera svůj ovál vyhrnuli, je trať mokrá, plná louží a momentálně nesjízdná, dokud opět nezačne mrznout. Víkendová akce se tudíž ruší až do odvolání.
Foto: Martin Běhal
Hostovice – 7. ledna
Rybník Ohrádka nedaleko obce Úhřetická Lhota na Pardubicku dopřál šroubkové radovánky natěšeným motorkářům. Čtyři roky nazpět v německém Inzellu během ledařských závodů jsem si posteskl Vladovi Višváderovi, že bych rád zažil kontrolovaný smyk na plochodrážní motorce. Zohorský nezmar, který ne náhodou léta bydlí nedaleko svítkovského oválu, pohotově opětoval, že to nic není.
„Až zamrznou rybníky, přijeď a naučím tě to,“ říkal. Jenomže od té doby zima byla pokaždé měkká a rybníky ne a ne zamrznout. Vlada jsem občas potkal na motoristických akcích, většinou když závodil, někdy jako diváka. Alespoň jednou jsem mu připomenul německou nabídkou, ale protože to bylo v parných letních měsících asi před dvěma lety, žádné plány se nekonkretizovaly.
Mé driftování vypadalo, že nastane příznačně jako v americkém povídání When Hell freezes over! – Až Peklo zamrzne. Jenže minulý týden meteorologové začali věštit teploty kolem mínus dvaceti. A v pátek pod vlivem pěkného slunečného a mrazivého dopoledne jsem Vladovi zavolal.
„Jasně, přijeď zítra, pořádáme trénink na Ohrádce,“ zaznělo v mobilu, jakoby to byl dlouho očekávaný telefonát. V sobotu ráno jsem nabral Pavla Fišera, který kvůli ledům opustil pozorování v berounské nemocnice, kam se dostal, kvůli lehkým dýchacím potížím. A vypravili jsme se směr Pardubice. Tím, že jsme vyrazily za plochodrážními motorkami, Pavlovi se ihned dýchalo lépe.
Po dohodnuté jedenácté hodině se na místě se postupně začali scházet fandové a jezdci. Dan Macl z Motoklubu Úhřetická Lhota a jak jinak Vladimír Višváder v doprovodu pár kamarádů a psa. Motorka BM rychle šla z dodávky na led. Po několika málo neúspěšných pokusech ji nastartovat se pohotově vytáhla propanbutanová bomba s hořákem.
Za pozornost stoji vysoká bezpečnost zásahu za použití montérské helmy a slunečních brýlí. Vzhledem k žhavostí situace, rukavice nebyly potřeba. Mimochodem při minus čtrnácti stupních pod nulou si je Vlado nevzal ani jednou během celého odpoledne vyjma ukázkových jízd pro zelenáče, o čemž bude ještě řeč.
Následovalo pár zahřívacích nebo spíše hladících kol. Hodnocení tloušťky ledu a šlo se na věc. Okolo provizorního depa se kola propadala hluboko do měkčího ledu, tak jsme se posunuli o kousek dál. Mezitím na led přišly další dva plochodrážní stroje a dva terénní speciály. Kužely byly rozestavěny a jelo se.
Sotva se zkušení jezdci vyřádili, přišla řada na hosty. Než jsem se dokázal rozkoukat, seděl jsem na pětistovce. A nevěděl, zda se mám radovat, že na mě nezapomněli, či naopak.
„Až budeš padat, zmáčkni spojku a o nic si nedělej starosti,“ zněla jednoduchá instrukce. Ihned jsem se cítil bezpečně.
Někomu se dařilo víc, někomu jako třeba mně míň, ale bavili se všichni. Rady přicházely pravidelně a včas. A když to jinak nešlo, Vlado si sedl na stroj a ukázal snad po desáté jak na věc. Dokonce si vzal i rukavice, ale čistě z pedagogických důvodů, ať nejde špatným příkladem.
Každý, kdo měl chuť, se svezl, kolik je bylo libo, popřípadě co zvládl. Z nových adeptů nikdo neupadl. Nevím, zda to napovídá o umění dotyčných anebo o stupni odvahy. Zážitek byl ale výjimečný.
Na závěr. Byl to jenom trénink, ale splnil jsem si předsevzetí. Má úcta k umění plochodrážníků ještě o něco vzrostla. A mám další cíle.
Strašně moc mně potěšil Vlado Víšváder tím, že po čtyřech letech si pořád pamatoval, o čem jsme se domlouvali a svůj díl naplnil vrchovatě. Děkují Vlado. Časem možná to dám do pořádného driftu, a pokud se to povede, tak hlavně díky tobě.
Na některých z blízkých víkendových dnů je naplánován Srandamač. Led by měl vydržet.
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)
