Existují tři ligové soutěže a v nich závodí dohromady čtrnáct družstev. Praha má zastoupení v každé z nich, přičemž hostování z jiných celků či dalšího ligového patra je nejen omezeno reglementy, avšak především není nutné. Na Markétě je totiž spousta plochodrážníků a neustále se hrnou další mladíci, kteří touží zkrotit závodní speciál bez brzd. V dnešních poměrech utopie nebo v optimističtějším úhlu pohledu přespříliš růžový sen. Před nějakými třicet lety však nejsyrovější realita. A v takových kulisách odstartoval závodní příběh Jana Hrušky.
Plochá dráha mámě na zapřenou
„Přes tátu,“ vysvětluje Jan Hruška, jak se vlastně dostal k plochodrážnímu sportu. „Můj táta v letech sedmdesát jedna, dva, tři jezdil silnici. Měl motorku od Franty Šťastnýho, Jawu 350 jednoválec. Odmala jsme chodili po závodech i na plochou dráhu na Markétu a do Čakovic. A někdy v třiaosmdesátým mě přivez‘ na Markétu.“
Ruka byla v rukávě. „Šli jsme za Frantou Ledeckým, že bych to chtěl zkusit,“ pokračuje Jan Hruška. „Začal jsem trénovat a tím to všechno začalo. Rok jsem se vozil. Nejdřív na malý dráze na líným půlitru s motorem 895. Hned mě to chytlo. Jezdil jsem vlastně na černo, protože jsem neměl řidičák.“
Ovšem plochodrážní stroj nebyl prvním motocyklem, který Jan Hruška osedlal. „První motorku jsem dostal už v sedmi letech,“ vzpomíná. „Motor z babety, bylo na malejch‘ kolečkách ve stylu Honda Monkey. Pak jsem měl pionýra udělanýho na motokros.“
Jeho první kroky nebyly provázeny žádnou velkou publicitou. „Máma ani netušila, že jsem začal s plochou dráhou,“ usmívá se. „Řekli jsme jí, že se na Markétu chodíme jen koukat. Pravdu zjistila, až když přišla do garáže a viděla, že mi tam visí kombinéza a vevnitř stojí motorka. To bylo rošambo!“
Tréninkový program měl na hony daleko ke skromnosti. „Úterky a čtvrtky byly tréninky Rudý hvězdy na Markétě,“ přibližuje Jan Hruška. „Když jsem měl čas, ve středu jsem chodil ještě na červenou dráhu do Čakovic. Přivez‘ jsem si motorku a vlastní metyl a Standa Klenovec s Mírou Černým mě nechali svýzt.“
Srážka s Holubem na celý život
Všechno směřovalo k ostrému závodnímu debutu. První říjnový víkend roku 1984 se do Pardubic sjely více než čtyři desítky juniorů. Ve dvoustupňové předkvalifikaci svedli dvoudenní boj o dvacet volných míst v semifinálových skupinách mistrovství republiky juniorů 1985. Z pohledu Jana Hrušky byl termín vybrán naprosto dokonale.
„Druhýho října mi bylo šestnáct a šestýho a sedmýho byly závody,“ přibližuje Jan Hruška svůj tehdejší natřískaný program. „Ještě třetího jsem dělal řidičák. Přímo u náčelníka Mičána v jeho kanceláři jsem psal testy. A on mi druhej‘ den přivez‘ řidičák. To víš, bylo to vnitro, v tý době šlo úplně všechno.“
V sobotu byly na pořadu tři závody. Z prvních dvou postupovalo do nedělní části po jedenácti borcích. Jan Hruška nastupoval ve třetím podniku dne, odkud vedla cesta dále jen pro deset nejlepších. Začínající pražský závodník si s tím ovšem nelámal hlavu. S deseti body se dělil o čtvrté místo s Milanem Kůsem, který později přivedl k plochodrážnímu sportu svého syna Matěje. Větší skóre dosáhl jen jedenáctibodový Pardubičan Aleš Paleček, Milan Šnýdr, další Pražan, se dvanácti body a vítězný František Kalina, jenž prohrál jen s Milanem Šnýdrem.
„Trošku nervozita,“ připouští Jan Hruška, že měl tehdy v pardubickém Svítkově v sobě přece jen malou dušičku. „Na Markétě jsme předtím jezdili tréninkový závody. Ale tohle byly přece jen první opravdický závody.“
Mezi svými konkurenty se neztratil ani druhý den. František Kalina vládl jeho skupině, v níž se nakonec dělil o druhé místo s Milanem Matouškem. Díky konečné šesté příčce postoupil s přehledem. Ke všemu si Milan Šnýdr hned ve své první nedělní rozjížďce zlomil stehenní kost, takže Jan Hruška byl nejlepším závodníkem Rudé hvězdy. A pro představu Zdeněk Tesař postoupil jen taktak s odřenýma ušima díky jedinému bodu.
„Potkal jsem se tam s Honzou Holubem,“ usmívá se Jan Hruška další vzpomínce ze svého prvního závodu. „On mě v jedný jízdě sundal a vyloučili ho. Od tý doby se pořád kamarádíme, už to bylo třicet let. Potom jsme spolu byli i na vojně, je jen o pár měsíců starší.“
Druholigový debut
Československá liga se v půli osmdesátých let ještě skládala ze tří pater. Rudá hvězda obsazovala každé z nich. Začínající junior pochopitelně našel útočiště v týmu C, který jezdil v nejnižší druhé lize. Tu roku 1985 dokonale opanovaly Březolupy, které nevyhrály jen dva závody, kde nestartovaly. Jejich tempu nestačil ani Zohor, který bohužel zpíval svou labutí píseň. Na post jedničky se v jeho sestavě místo Jaroslava Drahoše vyšvihl Václav Milík, jehož společně s Oldřichem Řezníčkem Pardubice odložily do slovenského družstva coby neperspektivní závodníky.
RH Praha „C“ skončila třetí. Jan Hruška debutoval v Čakovicích, třetím závodě v pořadí celkem, ovšem v prvním pro pražský celek, jemuž předtím v Kopřivnici a Březolupech vyšel volný los. Do historie naší ligy vstoupil pádem, aby do konce závodu dal do kupy tři body. Ovšem v červnu projížděl v Čakovicích pod šachovnicovou vlajkou již čtyřikrát na druhém místě. A v konečném součtu byl třetím nejlepším mužem svého družstva. Radomír Semela byl neoddiskutovatelný leader, ale v interním duelu Jana Hrušky s Pavlem Kotenem rozhodl menší počet závodů.
„Druhá liga byly takový závody na otrkání,“ ujímá se slova opět Jan Hruška. „Bylo mi sedmnáct, jak Radek Semela, tak Pavel Koten nebo Petr Hurych byli o tři, čtyři roky starší. Sbíraly se zkušenosti, jezdilo se autobusem, Zbynďa Novotný byl mechanik a řidič. Kolikrát jely dva autobusy, byl tam ještě starej‘ Hnidák.“
Do juniorky vstoupil v Zohoru prvním závodem skupiny B. „Vzpomínám si, že dráha byla červená a hrbatá,“ nemůže už dnes bohužel posloužit bližšími detaily. „Dráha jako na motokrosce.“
Ve výsledcích jej nalezneme na desáté příčce. V celkovém pořadí skupiny skončil jedenáctý. Plzeňský Lubomír Lang se kvalifikoval jako náhradník a on zaostal o bod za ním. Naštěstí mu závodní náplň obstarávaly také starty v Poháru osvobození, seriálu dvojutkání, jímž naše scéna dávala jasně najevo, že by se v osmičkách mohla jezdit i celá liga.
V říjnu se na Markétě na první pokus kvalifikoval do juniorky 1986, když vyhrál hned první závod a na nedělní opravy se mohl už jen dívat. Tentokrát se nezastavil v semifinálové skupině, ale postoupil do finále. Na jeho úvod ve Slaném a v Praze chyběl.
„Už si to nepamatuju,“ kroutí hlavou nad otázkou po příčinách. „Měl jsem zlomenou kličku, ale jestli to bylo v tomhle roce? Nevím, proč jsem jel tak málo. Určitě jsem musel bejt‘ zraněnej… V juniorským finále jsem odjel jen Svitavy.“
Na promočené dráze svitavské Cihelny, která zažila druhý závod své historie, mu patřila osmá příčka. „Druhej‘ den v Březolupech byla zase rána,“ vybaví si Jan Hruška tentokrát střelhbitě. „Byla těžká dráha. Jel jsem po lajně, ve výjezdu po startu se mi to zvedlo a sestřelil jsem Vlastíka Červenku. Měl jsem zlomenej‘ kotník na levý noze a utrženej‘ sval na pravý. Od kolena dolů mi to viselo.“
Devátým juniorem republiky
Pád vypadal vskutku hrozivě. „Zapnul jsem si helmu jen na suchej‘ zip a neprovlík‘ pásek mezi háčkama,“ pokračuje Jan Hruška. „A přilba mi ulítla mezi lidi. Nikdo tam nechtěl jít, protože si mysleli, že mi upadla hlava. Jenom táta běžel sto metrů z depa za deset vteřin.“
Zranění ukončila sezónu 1986 v podání Jana Hrušky již na sklonku července. „Nechtěl jsem, aby mě operovali v Uherským Hradišti,“ připomíná, že tamní nemocnice byla tehdy pro plochodrážníky strašákem. „Odvezli mě do vojenský nemocnice v Praze, kde mi to jen ovázali elasťákem, že se to buď chytne nebo nechytne. Nakonec to dopadlo bez operace, jen ten sval se chytnul o kousek dál. Mám na noze díru, ale chodím. Tenkrát bylo vedro, já chodil zafáčovanej‘ až nahoru a strašně mě to svědilo. A pak jsem jel zase až juniorskou předkvalifikaci.“
Z předkvalifikace v Pardubicích se hravě kvalifikoval do juniorky 1987, jejíž skupina A po odvolání Žarnovice začínala shodou okolností v Březolupech. „Vrátil jsem se na místo činu,“ připomíná Jan Hruška svou kolizi z předchozího roku. „Ale teď jsem se rozjížděl s Milanem Matouškem. Vyhrál jsem, byl jsem druhej‘ a on třetí.“
Jenže o necelý měsíc později se Jan Hruška musel opět zotavovat z následků pádu. Československá liga roku 1987 prošla poměrně zásadní reorganizací. Pět družstev jezdilo extraligu a první liga se sloučila s druhou, kde účinkovaly zbývající týmy. Nižší soutěž se skládala ze dvou skupin, odkud se postupovalo do velkého či malého finále.
Další cesta vedla do semifinále mistrovství republiky družstev, a posléze do finále, přičemž v obou případech se do hry zapojovala i extraligová družstva. Vítězství v extralize tedy neznamenalo automaticky mistrovský titul. Na něj mohl dosáhnout i tým z nižší divize, což se během čtyř let existence tohoto modelu nikdy nestalo.
Céčko pražské Rudé hvězdy bylo druhé v úvodním podniku prvoligové skupiny A za Plzní, ovšem druhý květnový den přišlo o Jana Hrušku. „Jel jsem první a někdo mě přejel,“ vybaví si hrdina našeho vyprávění. „Měl jsem zlomenou klíční kost na pravý ruce, rameno a lopatku. Už mi to šlo a kolik měsíců jsem byl zase doma.“
Těžko spekulovat, nakolik úraz Jana Hrušky změnil dějiny. Ať tak či onak, pokud by zopakoval alespoň deset bodů z úvodního podniku v Plzni, RH Praha „C“ by odepsala třicet bodů. Vítězná Plzeň ji v konečném součtu překonala o třiadvacet, druhý Liberec o osmnáct bodů. Závodní přestávka Jana Hrušky naštěstí netrvala dlouho a finále juniorského šampionátu se celé odjelo v srpnu. On je absolvoval celé a na konci mu patřilo deváté místo.
Na východ i na západ
Na podzim 1987 oslavil Jan Hruška své devatenácté narozeniny a čekala jej dvouletá vojna. Zatímco jeho vrstevníci se obávali, že by na povolávacím rozkaze mohli mít Prešov či další místo na východním Slovensku, on mohl být v tomto směru klidný.
„Šel jsem na vojnu na Rudou hvězdu,“ vysvětluje, že se ploché dráze mohl věnovat i během 730 dnů v zeleném. „Z Motola jsem to neměl daleko. Rota byla ve Stromovce, jak mm Sparta kurty, tam byl vojensko-sportovní oddíl. Na vojnu jsem si nestěžoval, docela to šlo. Rukoval jsem na podzim, začínala zrovna zimní příprava. Běhali jsme ve Džbáně, chodili jsme cvičit do Stromovky a na Aritmu.“
Leč podstatnou část sezóny mu v osmaosmdesátém opět sebralo zranění. Nicméně na podzim se hravě kvalifikoval do mistrovství republiky juniorů 1989, kde vyhrál skupinu B a ve finále skončil nakonec sedmý. Konkurenci přitom zahustilo dodatečné nasazení Bořivoje Hádka a Jana Holuba, kteří nejeli v kvalifikaci. Skvělé výkony mu otevřely dveře i do Poháru míru a přátelství, který byl oproti ostatním disciplínám motoristického sportu ve svém plochodrážním pojetí soutěží pro juniory.
„Jel jsem ho už ve Mšeně,“ vrací se Jan Hruška ve svém vyprávění o tři roky nazpět. „Vyhrál Pepíček Fejfar, druhej‘ byl Marko, to bylo v roce, kdy byl mistrem Evropy. A já byl čtvrtej‘ nebo pátej‘. A pak jsem na vojně jel na Pohár míru a přátelství do Rovna.“
Cesta na východ byla stejně dobrodružná jako dnes. „Jeli jsme z Markéty furgonem,“ vybavuje si Jan Hruška tehdejší cestování na palubě pražské Avie. „To bylo strašný. Já, Fanda Liebezeit a Jano Mesiarik. Jeli jsme po ose přes celý Československo na Vyšné Nemecké. Odjely se závody a zase jsme jeli čtyři dny domů. Sami jsme si řídili, v tý Avii nás jelo pět, měli jsme ještě mechanika a vedoucího výpravy. Hranice strašný, všechno kontrolovali, všechno jsme museli vyndat a kolik hodin jsme tam strávili! To bylo hrozný.“
Přitom Jan Hruška necestoval přes hranicemi za plochou dráhou poprvé. „Tři roky předtím jsme byli s Rudou hvězdou na jarním soustředění v v Civitanově a potom v Maďarsku,“ vzpomíná. „Jely se kontrolní závody s Italama, ještě závodili Armando Castagna a Andrea Maida. Jela celá Rudá hvězda, Tonda, Vanďa, byli jsme tam autobusem, Zbynďa Novotnej‘ a Pepík Hnidák řídili. To byla moje první cesta na západ. Začalo to už na Dolním Dvořišti. Všechny motorky ven, kontrolovali čísla motorů a rámů.“
Napřesrok se Pražané seznámili se zajímavou novinkou. „V Maďarsku se na závěr soustředění udělal závod na šroubkách,“ vypráví Jan Hruška. „Vyhrál Fanda Ledeckej‘, já byl druhej’. V tý době to u nás nikdo nejezdil, bylo to takový zpestření. Přišlo mraky lidí. Pak jsme si ty šroubky udělali všichni a byla to dobrá zimní příprava. Ty jarní soustředění byly super na rozjetí.“
Odchod z vojny i z Rudé hvězdy
Jako leader prvoligového céčka dostal šanci v extraligovém áčku. Coby junior se v nejvyšší soutěži představil v květnu na svém domácím stadiónu. Oslavy třiceti let pražské Markéty sice zřejmě jubileum prvního závodu předběhly o dva roky, avšak na okázalosti jim to pranic neubralo. Stadión praskal ve švech, byť většina diváků byla přilákána televizními kamerami a tvářemi populárních osobnostní showbusinessu účinkujícími v pořadu Jedeme dál.
„Jel jsem juniora,“ vzpomene si Jan Hruška. „Stadión byl úplně narvanej‘, všude mraky lidí, televize natáhla tisíce diváků. Devětaosmdesátej‘ byl pro mě rok. Jel jsem krátkou, dlouhou a trávu. A neměl jsem žádný zranění. Nesmíš mít žádnou zlomeninu, to pak dva měsíce stojíš a během těch šesti měsíců, co se jezděj‘ závody, je to velká pauza.“
V devětaosmdesátém se Jan Hruška objevil i na dlouhodrážním ovále v Mariánských Lázních. „Viděl jsem to na Markétě, kluci to jezdili, měli jsme tam motorky,“ objasňuje, jak se k této disciplíně dostal. „Vyfasoval jsem motorku a jel. A to samý na trávě.“
V září 1989 byl proto bezprostředním svědkem, kterak se ve Vysokém Chlumci jako druhý mistr republiky na travnaté dráze posadil Zdeněk Schneiderwind. „Když jsem měl nafasovanou motorku na dlouhou, jel jsem i trávu. Líbila se mi, v Chlumci to byl začátek. Bylo to podmáčený, bláto a hluboký díry, že jsi chytil motorem o zem.“
Na sklonku září se Jan Hruška ještě jednou objevil v sestavě RH Praha „A“. Finále mistrovství republiky družstev ve Svitavách sledovaly televizní kamery, aby se staly svědky neuvěřitelně vyrovnané podívané. Dlouhou vedl VTJ Racek, aby senzační výsledek vzal za své v poslední sérii, kdy vrchu nabylo pardubické SVS před oběma pražskými celky. Jan Hruška byl na postu juniora. Jako takový absolvoval dvě jízdy se svými vrstevníky, v jejichž cíli byl pokaždé za vítězným Bořivojem Hádkem.
Za pár dnů již Jana Hrušku čekal civil, který v jeho případě rozhodně nebyl vytoužený. „Na Rudý hvězdě už pro mě nebylo místo,“ vysvětluje, proč se mu na rozdíl od většiny ostatních vojáků z vojny příliš nechtělo. „Skončil jsem jako junior a přestoupil do Čakovic. Mně se tam hrozně líbilo, stadión byl úžasnej‘ a dráha pěkná. Tam se mi jezdilo hezky. Mšeno, Chabařovice, Čakovice. Tyhle červený a technický dráhy jsem měl radši než velký ratejny jako Pardubice nebo Praha. To samý Svitavy, ty byly hezký.“
Životní výsledek ve Kbelích
Čakovice se od časů vítězství v Poháru Světa motorů v prosinci 1967 propadly postupem let na ligový chvost. Byly na něm i v devadesátém roce. Jan Hruška s Jiřím Petráskem pro ně získaly takřka polovinu bodů, co ostatních osm závodníků dohromady. Ani oni dva ovšem nezabránili výprasku v posledním závodě skupiny A ve Slaném, v němž celé družstvo dalo dohromady všeho všudy sedm bodů.
„V říjnu 1989 jsem přišel z vojny a začal jezdit za Čakovice,“ vrací se Jan Hruška ke zlomovému bodu své kariéry. „Nafasoval jsem motorku, druhou jsem měl svoji a ještě jsem z klubu získal jednu motorku na dlouhou dráhu.“
Z pátého místa prvoligové skupiny pro Čakovice nikam dál cesta šampionátem nevedla. Velkou chybou v kalendáři sezóny 1990 bylo zrušení přeboru ČSR. Zatímco jeho slovenský protějšek zašel o rok později na jezdecké úbytě, českým plochodrážníkům výkonnostního středu nemohly být dva čtvrtfinálové podniky ranku mistrovství republiky adekvátní náhradou. Naštěstí pro Jana Hrušku v Čakovicích pořádali dost pouťáků. Ovšem nejlepšího výsledku dosáhl na trávě ve Kbelích.
Mistrovství republiky na travnaté dráze bylo roku 1990 vskutku jedinečné. A to nejen tím, že jej AMK Čakovice uspořádal jaksi nad plán. A že původnímu dvojdílnému seriálu přibyl další mítink na základě přání Československé televize, která z něj chtěla vysílat přímým přenosem. Dva předchozí ročníky ve Vysokém Chlumci měly jen jediný závod, který se konal dle klasického rozpisu jednotlivců. Ve Kbelích přišla ke slovu dlouhodrážní formule se šesti závodníky u pásky každé rozjížďky.
„Byly to super závody,“ komentuje Jan Hruška, který ani jednou nechyběl ve finálové jízdě, své tehdejší páté místo. „Napůl motokros, ale bylo to hezký. Tráva je nádherná, je to rychlý a hodně na fyzičku. Jak ji nemáš, po dvou kolech se ti samy otevřou ruce a končíš. Je to škoda, že se už u nás nejezdí, udělat to někde na louce, by nemusel bejt‘ problém. Ale je otázka, jestli by byli lidi. I mistrák na dlouhý je i z cizinců.“
Každopádně Jan Hruška ve Kbelích v devadesátém neviděl travnatou plošinu naposledy. „Po iks letech jsem jezdil s Windem jako mechanik,“ tvrdí. „A pak i s Lubošem Tomíčkem, s ním jsem byl i na mistrovství světa v Kumle… Už pár let se pořád kolem plochý dráhy motám.“
V plném tempu v ponožce
V juniorském věku se Jan Hruška nikdy nedostal ke startu v mistrovství Evropy či světa své věkové kategorie. Paradoxně když si na letišti ve Kbelích vyjel reprezentační vestu v evropském šampionátu na trávě, musel ji odmítnout.
„Nebyly podmínky, abych jel, už jsem nebyl v Rudý hvězdě, nebyly na to finance,“ říká. „Venku jsem jel jen Teterow v devadesátým roce. To je ale trávovej‘ motokros. Hrozný, hlavně to zábradlí kolem tratě. Skoky, zatáčky nejen doleva, ale i doprava. To bylo zajímavý, ale spíš motokros než plochá dráha. Zkusíš to jednou a ono to stačí. Hodně tam ale jezdil Venca Matuna.“
Sezóna 1991 byla poslední, kdy si diváci vpisovali do svých programů jméno Jana Hrušky. „Jel jsem pár závodů a skončil jsem,“ říká. „Už nebyly peníze. Začal jsem stavět barák, byl jsem ženatej‘ a potřeboval jsem peníze jinde. V Čakovicích ti něco dali, ale z osmdesáti procent sis to platil ze svýho. Dostal jsi gumu a to bylo všechno.“
A tak loni v létě uběhlo přesně čtvrtstoletí, kdy Jan Hruška naposledy projel ovál plochodrážním smykem při prvoligovém klání Liberec vs. Čakovice. „Od roku 1991 jsem na tom neseděl,“ přitakává. „Chtěl bych se svýzt. Ale jak není síla, jel bych jen dvě kola. Letos jsem chtěl o rozlučce, že by mi Smetyš půjčil motorku. Jenže mě bolej‘ záda, tak z toho nakonec sešlo.“
Dnešním fanouškům jméno Jan Hruška již moc neřekne, avšak tvář někdejšího pražského a čakovického závodníka jim bude dozajista povědomá. „Ve Mšeně jsem každej‘ rok na prvního máje,“ svěřuje se a ještě jednou se vrací do své vlastní závodní éry. „S Rudou hvězdou jsme tam jezdili hodně trénovat, já míval na starosti sanitku. Mívali jsme tam i soustředění juniorský reprezentace. Udělaly se kontrolní závody, finále jsem jel já, Jéňa Holub, Bořík Hádek a Šigi (Jan Schinágl – pozn. redakce). Dohodli jsme se, že z poslední zatáčky to zabalíme, abychom projeli cílem všichni stejně. Nakonec nás Milan Špinka seřval, že jsme nezávodili až do cíle.“
I když jeho závodní příběh dospěl až ke svému konci, Jan Hruška si vybavuje další a další zážitky. „Ve Mšeně nás trénoval i starej‘ pan Holub,“ usmívá se nad šálkem čaje ve svém motolském bytě. „Nechal nás jezdit bez levý boty jen v ponožce. Byla to tréninková metoda, abys nedával tu nohu na dráhu. Start a jeden a půl kola naplno.“
Jan Holub nejstarší měl vskutku úspěch. „A to ti garantuju, že tu nohu fakt dolů nedáš,“ je Jan Hruška rozhodně přesvědčivý. „A naučíš se ten styl. To byla specialita starýho Vrkouna, ten to vymyslel. Jo, to byly zlatý časy. Jeden rok jsme bydleli na stadiónu vedle hospody, další rok v Mělníku v kempu a do Mšena jsme dojížděli. A jednou jsme bydleli na náměstí u Lva. Abychom se rozhejbali, běhali jsme až na stadión. Byla to tréninková dráha Rudý hvězdy, to nemělo chybu, i dneska tam rád jezdím.“
Stále na ploché dráze
Protože Jan Hruška nepatří mezi závodníky, po nichž jakoby se po skončení kariéry slehla zem, potkáte ho v ochozech poměrně často. „Chodím se hodně dívat,“ souhlasí. „Markéta, Mšeno, Slaný. Byl jsem na mistráku v Plzni, to byly hezký závody. V Mariánkách jsem byl loni jak na mistráku, tak na mistrovství světa. Pořád jsou všude stejný lidi jako posledních třicet let.“
Sedm kompletních sezón strávil v sedle, avšak plochou dráhu sleduje bezmála půl století. „Po závodech jezdím pořád, na to se nedá zapomenout,“ říká a dodává, že stále udržuje kontakt se svými někdejšími soupeři. „S Vrkounem se navštěvujeme i mimo, s Boříkem Hádkovým se vídám taky, dělá ve Štěrboholský na pumpě.“
Plochodrážní kariéra Jana Hrušky (*2.10.1968) v zrcadle času:
| 1984 | debut při předkvalifikaci MR juniorů 1985 v Pardubicích: skupina C 4., skupina D 3., společná klasifikace skupin D+E 6. |
| 1985 | 2.liga: RH Praha „C“ 3. (Jan Hruška v šesti závodech 28 bodů z celkových 204 bodů klubu celkem); MR juniorů: skupina B 11. (Zohor 10., Březolupy 11., v Liberci závod zrušen, Chabařovice 10.); Pohár osvobození: RH Praha „B“ 2. ve skupině B a 4. ve finálové skupině); předkvalifikace pro MR juniorů 1986: (Praha): vítěz skupiny A |
| 1986 | 2.liga: RH Praha „C“ vítěz skupiny B (Jan Hruška 26 bodů ze 148 bodů týmu celkem), 2. ve finálové skupině C (Jan Hruška ve třech závodech 5 bodů z celkových 10); MR juniorů: 5. ve skupině B (Čakovice 5., Slaný 4., Liberec 11., Chabařovice 5.), finále 17. (Slaný NS, Praha NS, Svitavy 8., Březolupy 13.); předkvalifikace MR juniorů 1987 (Pardubice): 5. ve skupině C; Pohár míru a přátelství: traťová rezerva závodu ve Mšeně |
| 1987 | 1.liga: RH Praha „C“ 3. ve skupině A (Jan Hruška ve dvou závodech 12 bodů ze 144 bodů celkem, zraněn ve druhém závodě v Čakovicích), malé finále 1.ligy RH Praha „C“ vítěz (Jan Hruška v jediném závodě v Březolupech 9 bodů ze 149 bodů klubu celkem); kvalifikace pro MR jednotlivců 1998: semifinále skupina A náhradník 17. (Chomutov 2 body, Plzeň 0 bodů); mistrovství republiky juniorů: 4. ve skupině A (Žarnovica odvolána, Březolupy 2., Kopřivnice 6., Svitavy 5.); finále 9. (Plzeň 7., Chabařovice 6., Březolupy 10., Svitavy 14.) |
| 1988 | extraliga: Juniorský výběr ČSSR 4. (Jan Hruška v jediném závodě 3 body ze 109 bodů klubu celkem); 1.liga: RH Praha „C“ 4. ve skupině A (Jan Hruška v jediném závodě 3 body ze 110 bodů klubu celkem), malé finále 1. ligy: RH Praha „C“ 4.; Ligový pohár: náhradník závodu ve Svitavách; MR juniorů: pro zranění nestartoval; předkvalifikace MR juniorů 1989: Březolupy – druhý ve skupině B |
| 1989 | extraliga: RH Praha „A“ 3. (Jan Hruška v jediném závodě 4 body ze 112 bodů celkem); 1.liga: RH Praha „C“ 2. ve skupině B (Jan Hruška ve třech závodech 27 bodů ze 160 bodů celkem), finále 1.ligy: RH Praha „C“ 4. (Jan Hruška nestartoval), finále MR družstev Svitavy: RH Praha „A“ 3. (Jan Hruška 4 body z 30); Pohár Světa motorů: 22. (Svitavy NS, Plzeň NS, Chabařovice 16., Čakovice NS); kvalifikace pro MR jednotlivců 1990: semifinále skupina A 13. (Slaný 14., Chabařovice 8.); MR juniorů: vítěz skupiny B (Liberec 3., Mšeno 1., Kopřivnice 1. Žarnovica 1.); 7. ve finále (Praha 7., Chabařovice 11., Svitavy 7., Pardubice 6.); MR dlouhá: 21.; MR tráva: 8. (Vysoký Chlumec); 3. v Ceně Avie v Čakovicích, 3. v celostátním podniku juniorů v Čakovicích, 9. v Memoriálu Zdeňka Kudrny v Mariánských Lázních, 6. při Poháru MNV Čakovice |
| 1990 | 1.liga: Čakovice 5. ve skupině A (Jan Hruška 22 bodů z 64 bodů družstva celkem); Pohár Světa motorů ČSAK: náhradník závodu v Čakovicích – 16.; MR jednotlivců: čtvrtfinále 14. (Kopřivnice 7., Čakovice 6.); MR tráva: 5. (Praha-Kbely 6. – 6. – 5.); 3. při Ceně ZPA v Čakovicích, 7. v Poháru Chabařovic, 9. v Ceně Avia v Čakovicích |
| 1991 | 1.liga: Čakovice 4. (Jan Hruška ve třech závodech 17 bodů z 317,5 bodů klubu celkem); MR dlouhá: 10. (Mariánské Lázně 10. – 11.) |
Foto: Karel Herman, Lubomír Hrstka, archív Jana Hrušky a archív autora