Staphorst – 18. července
Finále evropského šampionátu na travnaté dráze v nizozemském Staphorstu příliš radosti českým závodníkům nepřineslo. Richard Wolff skončil patnáctý, Josef Franc po dvou pádech závod dokonce nedokončil. Z titulu se radoval Jannick de Jong, když se na stupně vítězů dostali ještě James Shanes a Stephan Katt.
Evropské finále očima Zdeňka Schneiderwinda:
„Staphorst byl typická holandská dráha. Ani Pepemu, ani Wolffíkovi vůbec nesedla. Pepe dvakrát lehnul. Poprvé z prvního místa, pak po startu a už nejel. Skončil devatenáctej‘ a má naraženej‘ kotník, ale snad to bude dobrý. Wolffík byl patnáctej‘, protože vůbec nestartoval.“
Pardubice – 18. července
Karel Kadlec neměl od posledního závodu evropské veteránské série ELVS v Mulmshornu zrovna klidné období. Stačil letmý pohled otvorem pro výfuk, aby bylo nad slunce patrné, že ventily jeho GM opustily svá místa. Nicméně plzeňský matador opět prokázal, že mu přídomek nezmar nepatří podle sladkovodního žahavce, nýbrž kvůli nezdolné povaze. Spolu s Michaelem Hádkem a Romanem Tomanym dlouho do noci šroubovali ve svítkovské dílně Drymlových, aby konečně hodinu po půlnoci zaburácela v rámu jeho stroje Jawa vypůjčená od Johna Hartleye. V jejím sedle vyhrál všechny tři rozjížďky základního rozpisu. Ve finále A nejlépe odstartoval, během prvního kola ovšem klesl na třetí příčku, kterou mu v posledním oblouku před cílem sebral Bob Dolman. A tak jej v dílně očekával jen malý pohárek za statečnost, který mu věnoval Aleš Dryml. Tropické pardubické odpoledne nabídlo více než čtyři hodiny akční podívané, protože vedle veteránů se představily i všechny tři flat trackové kategorie.
Palčivé sluneční paprsky vrtají díry do startovních listin
Tápete-li, kdy si vzít v práci dovolenou, abyste chytili dokonalé počasí, podívejte se do plochodrážního kalendáře, kdy do Pardubic zamíří evropská dlouhodrážní série veteránů. Letos sem staří pánové přijeli už potřetí a rtuť teploměru se opět drápala ze své baňky takřka na vrchol skleněné trubičky.
Dnešek lámal teplotní rekordy. Padl i ten absolutní z roku 1983, jelikož řada meteostanic hlásila až sedmatřicet. Důsledek byl nabíledni. Jelikož srdce velká jako traverza mohou v tropickém žáru prasknout, do Svítkova nepřijela celá řada přihlášených borců. A to nejen z řad dlouhodrážních veteránů. Chyběli i flattrackisté a to i z prestižní kategorie FT1.
Jiní jako kupříkladu John Hartley se vzdali myšlenky na závodění až v rozpáleném Svítkově, kde si především pod plastovou střecho depa museli připadat přesně jako ingoty vedle roztopené vysoké pece. Nicméně dlouhatánský Angličan zachránil start Karla Kadlece, jemuž by po explozi jeho GM v Mulmshornu jinak zůstaly oči pro pláč.
Osazení Angličanovy Jawy do rámu uzpůsobeného pro GM předělaný na stojatý však přineslo večerní směnu nejen plzeňskému nezmarovi, ale i jeho mechanikům Michaelu Hádkovi a Romanu Tomanymu. Když se okolo jedné v noci motocykl rozburácel skrz dílnu Dryml Teamu, celá trojic musela být blažená, jako kdyby právě slyšela andělské zvony.
I přes škrty ve startovní listině se depo zaplnilo nejen ve své horní části, ale flattrackové kategorie Classics a Veterán našli útočiště na dolní ploše. Tam se uchýlila i část plochodrážních veteránů. Usměvaví starší pánové stejně jako jejich mladší protějšky dávali najevo hrdost nad svými motocykly. A technicky orientované duše pookřály už jen při pouhé procházce mezi odpočívajícími skvosty.
Problémy Jana Boháče:
„Generálkovaná převodovka se v Mulmshornu rozpadla. Přes Káču Kadlece jsem od Jawy koupil novou na třiadvacet tisíc. A teď už asi až do vejplaty nebudu vůbec jíst.“
Při neúčasti fenomenálního Hartmuta Ernsta ovládl závod dvouventilů Kevin Teager. Ve druhé a ve třetí jízdě opakované kvůli pásce Rainera Borcherse, měl lepší start Franz Greisel. V prvním případě byl Angličan až třetí, ovšem z první zatáčky vyjel již na čele.
Podruhé mu Němec vzdoroval až do druhé zatáčky, v níž jej Kevin Teager nakonec podjel. Rozjížďku s číslem čtyři posléze suverénně vyhrál. A protože se vzhledem k nízkému počtu účastníků nekonala finálová jízda, čekala jej už jen cesta na nejvyšší stupínek pódia, jež pořadatelé umístili netradičně v depu. Diváci totiž měli volný vstup nejen na tribuny, ale i do míst, kam jinak vstoupit vůbec nesmí.
Neporažený končí čtvrtý
Závodníků v sedlech čtyřventilů se však ve Svítkově sešlo rovnou osmnáct. A než se seřadili do trojice finálových jízd, museli projít sítem dvanácti rozjížděk základního rozpisu. Nepovedlo se to bohužel nejstaršímu z nich. Devětašedesátiletý Francesco Barbetta upadl v rozjížďce s číslem osm, když jezdil třetí, a zbytek závodu dokoukal s bolavou nohou z depa.
Dlouhodrážní rozpis tradičně neumožňuje, aby se každý střetnul s každým, proto na sebe někteří borci narazili až ve finále, jiní vůbec. A to samozřejmě platilo rovněž po okruh největších favoritů. Nicméně po dvanácti jízdách byl jediným neporaženým Karel Kadlec.
Hned v rozjížďce s číslem dvě profitoval ze svého proklatě rychlého startu, díky němuž zmizel z dohledu Barta Uila. V sedmé jízdě něco podobného předvedl Manfredu Giertzovi. V těch chvílích se mu deseti body mohl vyrovnat pouze Arne Andersen.
Dán byl dnes pekelně rychlý, o čemž se přesvědčil jako první Ulrich Büschke, jehož Arne Andersen odkázal do role statisty hned po vylétnutí pásky třetí jízdy. Wolfgang Barth v rozjížďce s číslem čtyři v první zatáčce objel Boba Dolmana, aby Angličanovy nájezdy posléze odvracel až do cíle. Jenže hned v páté jízdě narazil na Arne Andersena, jenž si na Němcův úkor prodloužil sérii své neporazitelnosti.
Jenže Wolfgang Barth se měl s Arne Andersenem utkat ještě jednou v jedenácté jízdě. A tentokrát to byl on, kdo tahal za nejdelší konec provazu hned od startu. Naproti tomu Arne Andersen trčel až na třetím místě, protože ho před sebe nepustil stylový Graeme Brown.
Wolfganga Brown skončil se čtrnácti body stejně jako Bob Dolman a Ulrich Büschke, kteří po svých úvodních zaváháních neznali nic než vítězství. Karel Kadlec je však trumfnul všechny. V rozjížďce s číslem patnáct triumfoval i potřetí, když Barta Uila změřil podruhé už současně s letem pásky směrem ke žhavému nebi.
Ještě než evropská série veteránů dospěla ke svému vyvrcholení, viděli jsme finále tří flat trackových kategorií. František Chvojka ovládl veterány. V klasicích upadl Tomáš Matička a Michal Hloušek jen zvyšoval náskok před Davidem Havlíčkem. V prestižní FT1 vypálil do čela Hanson Schruf, za sebou měl dvojici Italů a Pavla Pučka.
Ve druhém okruhu spadl favorizovaný Lucas Nicolas Foresti. Jeho krajan Emanuele Marzotto už jel v čele, zatímco Pavol Pučko byl v nájezdu do třetího kola třetí daleko před Simone Masou. Stejně pořadí vydrželo až do cíle patnáctého, tedy posledního okruhu. Úspěch českých barev podtrhl pátý Jan Vondrášek.
Pak už dostal slovo Bart Uil, který na mikrofon Petra Moravce, jenž se opět zhostil úlohy speakera prosil nálezce ztracených klíčů od jeho Peugeotu o vrácení. A poté už závod čtyřventilů spěl ke svému konci. Ve finále C startoval i Jan Boháč. Ten prve ve třetí jízdě skončil poslední, aby v rozjížďce s číslem pět na poslední chvíli připravil Rainera Arndta o čtvrtou pozici.
„V první jízdě jsem málo zmáčk‘ páčku, musel jsem mačkat znova,“ vysvětloval Jan Boháč. „Teď jsem se po startu zahrabal. Ale předjel jsem ho. Mám radost, to už se mi dlouho nestalo!“ Nakonec byl Jan Boháč čtvrtý, zatímco metu finále C protínal jako třetí.
Béčko se stalo kořistí Graeme Browna. Bart Uil odvrátil nápor svého krajana Hilberta Tela, jenž se navíc dostal ve druhé zatáčce moc ven a klesl i za Johana Lasta. Pravé drama však nabídlo finále A, kde Karel Kadlec opět odstartoval nejrychleji.
Finálová jízda čtyřventilů v líčení Karla Kadlece:
„Start byl vynikající, ve druhým nájezdu mě ale Büschke vyhnal ven. A Bob Dolman je technik. Čekal na mou chybu. Byl jsem čtvrtej‘, ale za sebou mám Henka Snijdera, mistra Evropy, a Wolfganga Bartha, kterej‘ nejede špatně. Loni mi zlomil nohu, teď jsem ho aspoň porazil na dráze. A od Aleše Drymla mladšího jsem dostal pohárek, že jsem se neposral.“
Arne Andersen byl ovšem opět proklatě rychlý. Vnějškem první zatáčky minul plzeňského nezmara, před nímž na konci protilehlé rovinky měl už desetimetrový náskok. Ve druhé zatáčce se pod Karla Kadlece nacpal ještě Ulrich Büschke. A Bob Dolman, číhající na příležitost se dočkal v poslední zatáčce třetího, tedy posledního okruhu.
Na stupně vítězů se Karel Kadlec nedostal, nicméně pohár od pardubického kapitána potěšil. Zatímco se v jeho dílně svěřoval se svými dojmy, obloha se konečně slitovala nad vyprahlými lidmi ve Svítkově. Pod obloukem duhy se začal snášet déšť, který byl stejně vydatný jako osvěžující. A to tím spíše, že ustal ještě dříve, než se účastníci vydařeného odpoledne rozjeli do svých domvů.
Hlasy z depa
„Strašná honička celejch‘ čtrnáct dnů,“ ulevil si Karel Kadlec. „Na co sáhnu, je špatný. V Mulmshornu se rozlít‘ motor, na druhým jel Honza Boháč a rozlítla se mu převodovka. Rozhodoval jsem se, jestli vůbec pojedu, ale organizuju to tady a bylo by mi to líto. Proto jsem se domluvil s Johnem Hartleyem, že mi půjčí svůj motor. Riskli jsme to, všechno naložili, on musel vzít kolena, šáska a další věci, který jsou na Jawě jiný než na GM. Včera jsme přijeli v devět večer, Aleš Dryml starší na nás čekal s otevřenou dílnou. Pak jsme s Hadem a Romanem Tomanym dělali a v jednu v noci jsme ji natočili. Jak jsem byl dneska psychicky unavenej‘ a bolelo mě břicho, ostudu jsem neudělal.“
Olching – 18. července
Evropský pohár stopětadvacítek v Olchingu přinesl triumf Marcinu Turowskemu, jenž sedlal český motocykl Shupa. Nicméně ani čeští závodníci nezůstali pozadu. Za vítězným Polákem se cílem finále A prohnal Kyle Bickley, zatímco bronzovou medaili si domů odváží Jan Kvěch. Filip Šifalda skončil čtvrtý a Petr Chlupáč sedmý.
Praha – 18. července
Po skončení své neuvěřitelné kariéry se věnoval svému synovi. Ale když on sám pověsil kombinézu na hřebík, jako by se po něm slehla zem. Až letos začal působit v roli trenéra SCM, kde své bohaté zkušenosti předává nejmladšímu plochodrážnímu potěru. Jiří Štancl se magazínu speedwayA-Z svěřil se svými zkušenostmi i nápady na téma výchovy nejmladších závodníků, na nichž leží budoucnost celé české ploché dráhy.
Ano po třech letech
„Když jsem skončil komerční styk, nemoh‘ jsem dělat trenéra, protože bych na socialistický sportovce přenášel kapitalistický móresy, ale teď už můžu,“ směje se Jiří Štancl nad otázkou, kterak jeho trenérské působení vlastně začalo. Nicméně mezi podzimem 1987, kdy jel svůj poslední závod, a letošním jarem uběhlo přece jen dost vody.
„Petr Křikava mě lanařil už tři roky, jestli bych v SCM nedělal trenéra,“ otáčí plochodrážní legenda své vyprávění do serióznější roviny. „Tři roky jsem odolával. Řek‘ mi, že chce, abych dělal trenéra, ale kdyby se jelo ven, spal bych někde v autě. Odpovídal jsem mu, že bych měl doma svatej‘ klid.“
Nicméně nakonec Jiří Štancl na nabídku přikývl. „Mladí kluci jsou poddajnější a hlavně jsem viděl, že plochá dráha jde u nás od deseti k pěti,“ pokračuje. „Na mladejch‘ se musí stavět. Ze sto bude třeba jen jeden dobrej‘.“
Trenérskou dvojici vytvořil s Miroslavem Rosůlkem, s nímž se potkával už za časů svého vlastního závodění. „S Mírou si rozumíme,“ pochvaluje si. „Známe se, jsme oba v důchodu a máme už trošku klidu.“
Po období stagnace prožívají stopětadvacítky opět boom a ve výsledkových listinách čteme stále nová a nová jména nejmladších závodníků. „To je budoucnost plochý dráhy v Čechách,“ upozorňuje Jiří Štancl. „Když se s nima nebude pracovat, ani ty funkcionáři v kancelářích nebudou mít nic.“
Opice musí z brusu dolů
Tandem Jiří Štancl – Miroslav Rosůlek se naposledy objevil v akci minulý víkend během dvoudenního soustředění SCM v Divišově. „Stálo to čtyřicet tisíc, z toho patnáct jen sanitka, ale byl tam doktor Brož,“ připomíná Jiří Štancl nutnost dokonalého lékařského zabezpečení. „Sešlo se třiadvacet závodníků. Měli jazyk na vestě, pořád se jezdilo. I rodiče říkali, že takový soustředění ještě neviděli.“
Právě tady vznikla definitivní podoba české reprezentace pro dnešní evropský pohár stopětadvacítek v Olchingu. „Už v březnu v Chabařovicích po mě pan Moravec chtěl nominaci,“ glosuje Jiří Štancl toto téma. „Já ji chtěl udělat až v průběhu sezóny podle aktuální výkonnosti, ne podle předchozích výsledků. Nechali jsme s Mirkem kluky jet na dráze a pak si je vzali do depa. Sto procent lidí na tom sedělo jako opice na brusu. Divil jsem se, že jim to v jejich klubech nikdo neřek‘. Oni říkali, že zkoušej‘, co viděli na závodech.“
Rady borce, jehož kariéra vydala na objemnou autobiografickou knihu, padají na úrodnou půdu. „Viděl jsem, že neumí dát motorku do smyku, nebo jedou nedokonalým smykem,“ pokračuje Jiří Štancl. „Začal jsem od píky. Aby postavili řidítka, odlehčili zadní kolo. Jsou tam kluci, co jim to jde, jsou tam i ty, co to chtěj‘ dělat podle sebe. Ale ze sto závodníků jich nemůže bejt‘ sto dobrejch‘.“
Nicméně ve stopětadvacítkách máme spoustu šikovných závodníků a jejich souboje především na malých oválech mnohdy zastíní velké hochy na pětistovkách. „Třeba kluci Kvěchovi měli něco z motokrosu,“ říká nejúspěšnější plochodrážník československé historie. „Ale plochá dráha je něco jinýho, to už vím od časů Zdeňka Kudrny. Za tu krátkou dobu se plochou dráhu naučili jezdit a porážej‘ kluky, co už dva, tři roky jezděj‘. Vašek si zlomil v Pardubicích ruku, teď mu to srůstá, je možný, že příští rok pojede dvěstěpadesátky.“
Spolupráce s výrobci je důležitá
V Olchingu dostala česká federace tři místa, která dostali Filip Šifalda, Jan Kvěch a Petr Chlupáč. „Teď je pět kluků, co by mohli jet reprezentaci,“ bilancuje Jiří Štancl. „Jeden je ještě mladej‘. Teď v Divišově jeli čtyři vedle sebe loket na loket. Ale já je upozorňoval, že přesně takhle se pojede v Olchingu. Robert Barth dělá Němcům motory, ale firma Shupa jde do toho taky, půjčej‘ klukům čtyřventilový speciály za peníze SCM.“
Spolupráce byla navázána i s divišovskou Jawou. „Měli jsme jednání a přislíbili nám dva motory,“ prozrazuje Jiří Štancl. „Návaznost tak je, chceme, aby mohli přejít ze stopětadvacítek na dvěstěpadesátky. Preferuje je i Armando Castagna v FIM, usiluje, aby měly svoje mistrovství světa.“
Čtvrtlitry zůstávají zatím na úrovni světového poháru, ať už počátkem srpna v Lamothe-Landerron nebo na dlouhé dráze o měsíc později ve Vechtě. „Jsme rádi, že spolupráce s Jawou začala,“ neskrývá Jiří Štancl. „Do Francie nám půjčí i dva rámy. Chci, aby to pokračovalo dál a dál jako se Shupou ve stopětadvacítkách. To je důležitý, aby reprezentace spolupracovala s fabrikou.“
V tomto ohledu má Jiří Štancl své vlastní zkušenosti. „Nikdy jsem nebyl továrním jezdcem Jawy, ale byl jsem testovací jezdec,“ vypráví. „To mi pomohlo. Co se vymyslel motor 895, já ho zkoušel jako jeden z prvních. A za dva roky jsem se na něm stal vicemistrem světa. A moje zkušenosti pomohly i fabrice.“
Soustředění nabízejí prostor pro výuku
Při pardubické zastávce klasického šampionátu stopětadvacítek upadl nejen Václav Kvěch, ale i Milan Dobiáš. „Mohlo to bejt‘ jiný,“ komentuje Jiří Štancl smůlu chabařovického závodníka, který plzeňský světový pohár nestihl, protože ještě neoslavil dvanácté narozeniny. „Teď v Divišově jel bezvadně. Kluci se střídali, jednou byl první ten, podruhý onen.“
Filozofie trenérské dvojice SCM pro nasazování závodníků je jasná. „S Mirkem se snažíme, aby jeli ti nejlepší kluci,“ přibližuje Jiří Štancl. „Neděláme nominaci, že byl někdo dobrej‘ loni. Máme přehled, ale letos nás limitovala hranice dvanáct let. Ale příští rok bude oheň na střeše.“
Vedle zmiňovaného Milana Dobiáše čeká dvanáct svíček na narozeninovém dortu rovněž Pavel Kuchař. „Na malý motorce s malými koly to v Divišově pod ně dal, až se divili,“ vypráví Jiří Štancl. „Šli na hubu, ale to je plochá dráha. Mám ale i špatný zkušenosti, že kluby mají zájem, aby jejich jezdci jeli, ale začínaj‘ je učit, který by měli znát až později na těch dvěstěpadesátkách. Tam už budou mít zkušenosti a pojedou smykem celou zatáčku.“
Traduje se, že každý závod je mnohem lepší než trénink, nicméně Jiří Štancl je zastáncem výuky nejmladších adeptů na akcích typu divišovského soustředění. „Dvanáctiletí kluci se blbnou,“ začíná svou argumentaci. „Na Markétě pořádaj‘ Mini Cup, to beru, jsou tam placený, ale dělaj‘ jen závody. Já se na ně chodím dívat, jsem tam jako trenér SCM a snažím se těm klukům pomoct. Je to těžký, všichni chtěj‘ vyhrávat. Proto je dobrý soustředění, je tam čas jim říct všechno, co je potřeba.“
V tomto ohledu má Jiří Štancl jasno. „Já chci, aby se naučili jezdit smykem,“ pokračuje. „Pak budou na sobě a výkonnostní růst půjde nahoru. Dokud nebudou umět jezdit smykem, nemá cenu pořádat závody družstev. Pár kluků jede, ale je potřeba jim říct, co a jak. V Divišově jsem na malý i velký dráze dával kužely do zatáček. A všichni se tam vešli a v plný palbě. Je potřeba je učit, kudy do toho nájezdu jet. A to na těch závodech nejde, to na to není čas.“
Koncepce je nutností
Reprezentační starty jsou pomyslnými vrcholy ledovce, nicméně práce s mladými plochodrážníky nikdy nekončí. „My nemáme žádnou koncepci sportu ani pro seniory, ani juniory nebo tyhle prcky,“ uvědomuje si Jiří Štancl. „Je potřeba, aby se vědělo, co bude dál. Všichni brečej‘, že nemaj‘ peníze, ale ty se rozhazujou jinde. Na soustředění v Divišově se nepřijel podívat jedinej‘ člověk z vedení plochý dráhy.“
Pozitivní ohlasy dvoudenní akce ještě neodezněly. „Měli jsme to seřazený podle výkonnosti,“ popisuje nejúspěšnější český závodník všech dob. „Třeba Adam Fencl jezdil s Josefem Novákem. Najednou ho předjel a on musel zrychlit. Pomohlo to jemu i jemu. Kluci jezdili, mohli si všechno vyzkoušet.“
Nicméně Petr Křikava z postu šéfa SCM hovoří o limitech finančních rozpočtu střediska, který počet soustředění omezuje. „S Mírou tomu dáváme svůj čas,“ říká Jiří Štancl. „Mohly se proto najít peníze, aby se nám hlavně zaplatily cesty. Ty zkušenosti, co jsem měl za dvaadvacet let závodění, jsou velký. Teď můžu trénovat, jsem rád, že tomu rodiče kluků fandí, ale něco se tam musí dát.“
Jiří Štancl z pozice trenéra dává maximum. „Malej‘ kluk se musí naučit ovládat motorku,“ tvrdí. „Jak dát řidítka, kde mít nohu. V osmnácti by to měl znát, ale nejhorší je naučit ty malý osmiletý kluky, aby přišli do tajů plochý dráhy. Je potřeba s nimi dělat. V Divišově mají zápal, tak jsme se dohodli, aby bylo více tréninků. Je tam moje osoba, ty lidi maj‘ ke mně důvěru, vědí, že jsem něco dokázal.“
Potenciál je však nutno hledat i u pořadatelů. „Kluby na tom musí pracovat, pomáhat, aby kluci mohli jezdit,“ přibližuje Jiří Štancl další své vize. „Teď spolu jezdili na dvěstapadesátkách Kryštof Rybář a Adam Fencl. Svezli se, zkoušeli motorky. Příští rok by mohli být čtyři závodníci na dvěstěpadesátkách zařazený i do extraligy. Kluby by si je před závodem vylosovali, kdo za ně pojede. Jezdili by svoje jízdy, ale počítalo by se to do extraligy.“
Jiří Štancl se svými nápady plánuje oslovit VV SPD, nicméně jeho nejbližším programem je dnešní mítink v Olchingu. „Mohlo by se tam něco podařit,“ přemítá nad ambicemi svých svěřenců. „Ale jsou tam další, Němci, Angličani…“
Foto: Václav Buřič, Mirek Horáček, Norbert Kalous a archív autora