Mšeno – 1. května 1964
V padesátých letech se pod vlivem zlepšujících se výkonů plochodrážníků, kteří se nenarodili ve Velké Británii či některé zemí jejího drolícího se impéria, zlomil ostrovní monopol na mistrovství republiky jednotlivců. Už v sezóně 1951 byli Švédové Olle Nygren, Bertil Carlsson, Eskil Carlsson a Sune Karlsson spolu s Norem Leifem Basse Hveemem rovnou nasazeni spolu se 136 závodníky obou britských ligových divizí do druhého kola trojpatrové kvalifikace pro světové finále. Napřesrok se kontinent poprvé dočkal své vlastní kvalifikace, jejíž podoba se ustálila na sklonku dekády. Díky tomu dostali příležitost nejen noví závodníci, ale rovněž pořadatelé, kteří by si v jiné branži motoristického sportu mohli o podniku ranku mistrovství světa jen zdát. Před padesáti lety se mezi ně poprvé zapsalo i Mšeno, o čemž nám bude vyprávět Jan Holub, by tehdy ve svém druhém reprezentačním roce uvízl v kvalifikační síti.
Plochodrážní premiéry ve výkladní skříni československého motocyklového sportu
V kalendáři vládla neděle 29. dubna 1956, když se v polské metropoli Varšavě vůbec poprvé českoslovenští plochodrážníci postavili vůbec poprvé na start závodu mistrovství světa. Dodávat, že v soutěži jednotlivců nebylo třeba, protože jiné se tehdy na oválech nejezdilo. Složení startovní listiny nebylo vůbec pestré.
Tvořilo ji osm Poláků a osm československých borců. Rovněž výsledky byly těžce jednotvárné. Reprezentanti bílé orlice si mezi sebou rozebrali prvních devět míst, přičemž jejich hegemonii narušil pouze šestý Hugo Rosák. Desátý Josef Kysilka měl již o polovinu bodů méně než Waldemar Szwendrowski, který skončil před ním.
Příčina neúspěchu se našla v nevhodných pneumatikách a skutečně již napřesrok bylo lépe. Do druhého kola již postoupila trojice československých reprezentantů, přičemž pardubický Rudolf Havelka dokonce ve Varšavě mával z druhého místa pódia.
Další mezník československé účasti v mistrovství světa přinesl rok 1958. V neděli 20. dubna davy nadšených diváků doslova oblehly slánský stadión, který hostil první kolo. Luboš Tomíček skončil druhý a do druhého kola se kvalifikovali rovněž Liboru Dušánek, Jaroslav Volf starší a František Richter.
Svět motorů nadšeně referoval, že motocykly ESO obuté pneumatikami Barum na celé čáře předčily konkurenční produkty JAP a Dunlop. Poněkud opomněl historický moment, kdy se na našem území konal vůbec první podnik mistrovství světa v motoristickém sportu vůbec.
Tehdy se kromě ploché dráhy bojovalo o mistra světa již jen na silničních okruzích a v motokrosové kubatuře 500 ccm. Jenže Grand Prix Československa dostala status mistrovství republiky až v sezóně 1965 a první světový motokros pořádali v Přerově roku 1961. Československo hostilo do té doby čtyři ročníky šestidenní, nicméně ani vítězný Trophy Team nebyl oficiálním mistrem světa. V automobilovém sportu si naši fanoušci museli na závod světového šampionátu počkat až do srpna 1987, kdy na brněnský autodrom zavítal světový šampionát cestovních automobilů.
Každopádně československé plochodrážní kluby se v organizaci světového mistrovství neztratily. Po Slaném přibyl Liberec (1959), Plzeň (1960 a 1961) nabídla novoučký borský stadión premiérovým ročníkům světového šampionátu družstev. V dvaašedesátém se mistrovství světa konalo v Ostravě a napřesrok na pražském Strahově. Mšeno tedy bylo již šestou tratí u nás, jež se mohla pochlubit pořadatelstvím mistrovství světa.
Termín nebylo potřeba příliš obtížně hledat. První máj byl v městečku na půl cesty mezi Mělníkem a Mladou Boleslaví stejně tradičním termínem, jako je dnes. A navíc dokonale zapadal do konceptu tehdejší kontinentální kvalifikace.
Ten se ustálil v osmapadesátém, shodou okolností roce slánského a potažmo československého debut. Po květnové čtveřici prvních kol následovala dvě druhá kola a nakonec kontinentální finále. Odsud se postupovalo do evropského finále, kam se kvalifikovali i nejlepší Seveřané, zatímco britská kvalifikace vrcholila až ve světovém finále.
Zánět oka sebral vidinu kontinentálního finále
Jan Holub si poprvé o reprezentační vestu se lvíčkem řekl v třiašedesátém. V půlce dubna nechyběl mezi jednadvaceti účastníky soustředění na pražském Strahovském stadiónu, kteří chtěli přesvědčit trenéry Karla Těšínského a Václava Stanislava, že právě oni jsou ti praví.
Všichni jezdci byli rozděleni do čtyř skupin, z nichž každou vedli jako instruktoři naši nejlepší borci Luboš Tomíček, Antonín Kasper, Bedřich Slaný a František Richter. Po dopoledních tréninkových jízdách přišlo odpoledne s nácvikem taktiky a techniky, instruktáží o údržbě motocyklů a radami o doplňkových sportech.
Strahov se nakonec stal dějištěm premiéry jednadvacetiletého Jana Holuba v mistrovství světa jednotlivců. „Strahov jsem jel třikrát, jednou při spartakiádě spřátelených armád,“ uvědomuje si. „Udělala se dráha na jeden závod. Byla perfektní, jezdili tam i motokrosáci a přitom tam nebyly díry. A po závodech se ta dráha vyvezla. Co to muselo stát peněz! A našly se!“
Nicméně spartakiádní závod obnovil tradici strahovských plochých drah po dlouhých deseti letech a zároveň ji jednou provždy ukončil v roce 1973. A my hovoříme o podniku z května 1963, kdy Praha vůbec poprvé hostila plochodrážní mistrovství světa. Kromě toho diváci viděli motokros a cyklisty při Závodě míru.
„Jel tam se mnou Tonda Kasper a Fanda Ledecký, ten si tam zlámal klíční kost,“ vzpomíná Jan Holub. „V poslední jízdě mě sundal Henryk Žyto. Pak jsem mu to i s úrokama vrátil, i když jsme byli kamarádi pořád.“
Jenže incident z rozjížďky s číslem devatenáct stál Jana Holuba přímý postup do druhého kola ve Lvově, protože mu osmou příčku o jediný bod sebral Zdeněk Kovář. Nakonec však shodou okolností zastoupil Františka Ledeckého. „Jeli jsme tam s garantem s vlekem,“ vypráví Jan Holub o peripetiích cesty do někdejšího Sovětského Svazu. „Nebyly tam pumpy, a buď se tankovalo v kolchozu, nebo u vojáků.“
Jenže mnohem větší problém pro Jana Holuba představoval zánět oka. „Doktoři mi dali s sebou mastičky,“ říká. „Před závodem jsem musel na kontrolu. Zapřel jsem jim, že umím azbuku. A jen jsem kejval, že vidím. Nastoupil jsem jen proto, aby nemohl jet ruskej‘ náhradník Valentin Mojsejev.“
Jeden bod od postupu
V sezóně 1964 byl Jan Holub opět mezi dvanácti reprezentanty, kteří na čtyřech stadiónech zasáhli do prvních kol světového šampionátu. Nominace jej poslala do Mšena, v jehož ochozech se tísnilo deset tisícovek diváků, kteří si nechtěli nechat ujít jedinečnou podívanou.
„Ved‘ to tam nějakej‘ Cejp, potom byl manažer soutěžáků ve Škodovce,“ ujímá se Jan Holub opět slova. „Když odešel ze Mšena, plochá dráha tam skončila. Za něj jsme se tam dostali na jarní soustředění, kdy jsme museli nejdřív odházet sníh. Borek Řípa nám usmažil řízky na ricinovým oleji, ale neposral se nikdo. Spalo se na hotelu, kde netekla voda. Bylo tam umyvadlo, ráno byl na něm led, ale nikdo si nestěžoval.“
Prvního května však již byly mrazy dávno minulostí. „Mistrovství světa byl svátek,“ pokračuje. „Přijal nás starosta a lidí byl plnej‘ stadión. Dráha byla škvárová, černá, ale tehdy se moc neřešila. Mívali jsme i soustředění reprezentace, že se motorky všech účastníků daly na tatru, my sedli do autobusu a objížděla se republika. To si dneska neumím představit, že by všechno vešlo na tatru, to by musely jet čtyři! I když pršelo, jelo se, pamatuju Josefa Mičána, když někdo řek‘, že nepojede, poslal ho rovnou, a si sbalí věci a vrátí se domů.“
Jedenácté číslo Světa motorů psalo o trati s uznáním. Její tvrdý, drsný a naprosto rovný povrch bez nebezpečných výmolů označilo za obdivuhodný. S obdivem psalo rovněž o triumfu Antonína Kaspera, jenž měl v konečném součtu o jeden bod více než Zbigniew Podlecki, s údivem o Rudolfu Havelkovi, který se po několika letech vrátil do reprezentace třetím místem. Pochválilo Miloslava Wágnera a Františka Ledeckého za postup. Ovšem v souvislosti s hrdinou našeho vyprávění litovalo jeho vyřazení a to i proto, že jej označilo za nadějného borce.
„Asi jsem to posral,“ krčí dnes rameny v marné snaze vybavit si nějaký detail a nad otázkou po příčinách jeho odstoupení z rozjížďky s číslem dvě se po pěti desítkách let jen pousměje. „V první jízdě jsem nedojel, pak asi nervy pracovaly šeredně a na postup do nestačilo. Ale co, takovej‘ je život…“
Se sedmi body skončil nakonec jedenáctý, zatímco kupříkladu šest bodů stačilo Miloslavu Wágnerovi na šesté místo. „Plechovka dělal taky osm bodů,“ upozorňuje na umístění Igora Plechanova, který o čtyři měsíce později předjede Ove Fundina v rozjezdu o titul světového vicemistra. „Byl to dobrej‘ kluk, Viktor Trofimov taky. Rád jsem měl Borise Zacharova, ale ten se zabil. Jednou mi půjčil v Rusku kola na leda. Já vyhrál a oni my ty kola zase sebrali. A bylo po hezkým ježdění na ledě.“
V mistrovství světa jednotlivců 1964 byl Jan Holub vyřazen již v prvním kole. Jeho velká chvíle však měla přijít o tři roky později. Prokousal se až do evropského finále ve Wroclawi. V dodatkové jízdě o poslední postupové místečko do světového finále sice podlehl Jochenu Dinsemu, však i tak měl být ve Wembley náhradníkem. Avšak týden před ním si při Zlaté přilbě v Pardubicích zlomil ruku. Atmosféru světového finále ve Wembley ovšem v letech 1968 a 1970 zažil s českým národním týmem.
Poprvé až do světového finále:
S dvanácti nominovanými závodníky v mistrovství světa anno domini 1964 se Československo mohlo rovnat pouze Polsku a Sovětskému Svazu. Jugoslávie a oba německé státy měli šest zástupců, Rakousko pět, Maďarsko tři a Bulharsko dva.
Čtveřice úvodních kol se stala osudná jen Janu Holubovi. Miroslav Šmíd postupoval z Neubrandenburgu jako náhradník, avšak nakonec se ve druhém kole ve Lvově dostal do hlavní šestnáctky.
Druhá kola však řady našich prosila mnohem výrazněji. Varšava byla konečnou stanicí pro Františka Ledeckého, Antonína Švába, Miloslava Wágnera a Bohumíra Bartoňka, Lvov pro Karla Průšu a de facto i Pavla Mareše. Ten obsadil devátou příčku, což znamenalo náhradnický post kontinentálního finále ve Slaném, kde se ovšem příležitost ke startu nenaskytla.
Ve Slaném skončila kvalifikační pou Miroslava Šmída a Rudolfa Havelky. Na evropské finále ve Wroclawi zamířili tři zbývající Čechoslováci. Stanislav Kubíček se s osmnáctkou na zádech ani jednou nedostal ke slovu. Antonín Kasper prohrál rozjezd s Göte Nordinem a Rune Sörmanderem o místo náhradníka světového finále.
Mezi šestnáctku nejlepších plochodrážníků modré planety se však probil Jaroslav Volf mladší, což se do té doby nikomu z našich nepovedlo. A samozřejmě by to nebyl magazín speedwayA-Z, kdyby své čtenáře s tímto polozapomenutým plochodrážním příběhem ve své historické rubrice někdy příště neseznámil.
1. kolo mistrovství světa jednotlivců – Mšeno:
1. Antonín Kasper (CS) 14, 2. Zbigniew Podlecki (PL) 13, 3. Rudolf Havelka (CS) 12, 4. Joachim Maj (PL) 12, 5. František Ledecký (CS) 10, 6. Miloslav Wágner (CS) 8, 7. Igor Plechanov (SU) 8, 8. Gabdrachman Kadyrov (SU) 8, 9. Viktor Trofimov (SU) 8, 10. Mieczyslaw Polukard (PL) 7, 11. Jan Holub (CS) 7, 12. Damijan Klasnetič (YU) 4, 13. Jože Visočník (YU), 14. Alois Frach (D) 2, 15. Otto Lantenhammer (D) 2, 16. Heinrich Sprenger (D) 1, náhradníci Zdeněk Kovář (CS) a Miloslav Verner (CS) oba DNR.
Foto: archív autora
