Jsou lidé, kteří si pečlivě vedou statistiku počasí. Řeknete jim den, měsíc a rok, oni nahlédnou do svých poznámek a v mžiku vysypou, jaká tehdy byla povětrnostní situace. Všem ostatním se zpravidla dlouhý úsek už nevybaví. A tak dnes už jen málokdo ví, jaké léto panovalo v roce 1986. Pro plochodrážní fanoušky to však bylo léto výjimečné. By se naši reprezentanti s výjimkou sezón 1975 a 1976 pravidelně zúčastňovali mistrovství světa dvojic během celé jeho existence v období 1969 – 1993, na medaile dosáhli pouze jedenkrát. A to zásluhou Antonína Kaspera a Romana Matouška, kteří před dvaceti lety přivezli bronz z bavorského Pockingu.
Mladá krev
V souvislosti s generační výměnou se počátkem roku 1986 ocitla naše reprezentace v patové situaci. Osvědčené opory z minulosti – Jiří Štancl a Aleš Dryml – měly možnost v rámci tzv. komerčních styků startovat za naší západní hranicí. Díky tomu jim však Svazarm s pochybným argumentem o širších možnostech dostat se k lepší technice zakázal domácí šampionáty a starty v mistrovství světa. A Petr Ondrašík s Václavem Vernerem ukončili aktivní kariéru, zatímco Jan Verner k tomuto rozhodnutí směřoval.

Koho tedy do MS dvojic nasadit? Antonín Kasper byl jasný, v pětaosmdesátém vybojoval domácí primát a navíc v párech již startoval. Z mnoha kandidátů na místo po jeho boku se tehdejší reprezentační trenér Miloslav Verner nakonec rozhodl ve prospěch tehdy dvaadvacetiletého Romana Matouška. Zpočátku uvažoval spíše o Petru Vandírkovi, ale Roman Matoušek jej přesvědčil svým výkonem při závodě mistrovství světa družstev v Krumbachu. V něm navzdory svému debutu v nároďáku zajel z našich nejlépe.

O dva roky starší Antonín Kasper začal pod vedením svého otce jezdit na různých motocyklech již od útlého věku. A rovněž v sedle plochodrážního speciálu se objevil velice brzy, víceméně na černo, nebo tehdejší legislativa neumožňovala jezdit na metylem krmeném půllitru bez získání řidičského průkazu. Zásluhou Sedmičky pionýrů, která někdy v roce 1977 uveřejnila krátký článek o jeho pendlování mezi domovem, školou a pražskou Markétou, pronikl i do světa médií. Po svém vstupu na závodnickou scénu se brzy etabloval mezi špičkou, získal titul evropského juniorského vicemistra (1981) i mistra (1982). Ještě v juniorském věku debutoval v londýnském Hackney v britské lize, kde však jeho kariéru přerušilo vážné zranění. V šestaosmdesátém, který nás hlavně zajímá, se již mohl pochlubit mj. titulem mistra republiky a zkušenostmi z finálových závodů MS jednotlivců a dvojic.

Nesmírně talentovaný Roman Matoušek, jenž by se díky vypracovaným svalům mohl klidně stát hrdinou nějakého hollywoodského akčního filmu, začínal ve Slaném pod vedením Zdeňka Majstra. Ten se jako jeden z prvních u nás po skončení aktivní kariéry v polovině sedmdesátých let věnovat plochodrážnímu potěru. Roman byl jeho nejtalentovanější, ale také nejzlobivější žák, jenž byl několikrát z oddílu vyloučen. Leč shovívavý trenér vědom si jeho mimořádného talentu jej vždycky zase vzal na milost.

Když pak vtrhl na československé ovály jako rozjetý buldozer, záhy po něm začala pošilhávat Rudá hvězda. A Roman Matoušek sdílel osud mnoha jiných juniorů, které pražský klub přetáhl z jejich původních týmů. V roce 1986 dravý závodník, jenž jako jeden z mála v moderních dějinách ploché dráhy s velkými úspěchy okusil nejen klasiku, ale i dlouhé, travnaté i ledové ovály, na své největší úspěchy teprve čekal.

Nečekaná bedna v Pardubicích
Ve druhé polovině 80. let se FIM snažila změnami zavedených pravidel závody na ploché dráze zatraktivnit a přitáhnout do ochozů větší počet diváků. Postupně jsme se tak dočkali radikálních změn v MS družstev, jenž se začalo jezdit jako fotbalová liga, kdy vítěz skupiny postupoval a nejhorší padal, dvoudenního finále MS jednotlivců v Amsterodamu v roce 1987, premiéry evropského poháru mistrů evropských zemí, bojů o titul světového šampióna na uměle vytvořeném ovále Olympijského stadiónu v Mnichově či světového šampionátu na dlouhých drahách s osmi závodníky na startu každé rozjížďky. Dnes s odstupem dvaceti let můžeme konstatovat, že se tyto pokusy setkaly s neúspěchem, a teprve BSI dokázala některé tehdejší záměry realizovat.

Novátorskému úsilí se nevyhnul ani světový šampionát dvojic. Právě v roce 1986 bylo rozhodnuto, že se jeho jízdy uskuteční v šesti jezdcích, přičemž počet zúčastněných párů v každém mítinku stoupne na devět. Šestice závodníků na dráze se možná zdála být zárukou atraktivních soubojů pro diváky, nicméně závodníci to měli horší, nebo v takové tlačenici ztráceli přehled o svém partnerovi a museli tedy jezdit jako jednotlivci, čímž se vytrácel samotný princip jízdy v páru. Navíc ne každá dráha má takové parametry, aby jízda v šesti byla dostatečně bezpečná. Těžké pády Piotra Swista ve Wiener Neustadtu a Simona Crosse v Landshutu v roce 1990 odzvonily tomuto rozpisu umíráček.

Ale nepředbíhejme a vrame se do poloviny května roku 1986, kdy se v Pardubicích chystalo světové semifinále poprvé s šesti závodníky. Pro zdejší pořadatele to nebylo žádnou novinkou, nebo na širokém svítkovském letišti se od roku 1964 jezdí slavná Zlatá přilba, jenž prý činovníky FIM dokonce i při reorganizaci soutěže dvojic inspirovala.

Pokud se týkalo postupových šancí Antonína Kaspera a Romana Matouška, tehdejší tisk zachovával mírný optimismus, i když s trochou skepse v podobě konstatování, že to vůbec nebudou mít lehké. O legendárních Dánech Eriku Gundersenovi a Hansu Nielsenovi, kteří překonali vzájemné averze a vytvořili opět nepřekonatelnou dvojici, nebylo sebemenších pochyb. Vždy světové ovály tehdy žily pod dánskou nadvládou.

Nicméně ve hře byla ještě tři další postupová místa. Na ně si kromě našich dělali čáku především oplešatělý Švéd Jan Andersson se svým parákem Tommy Nilssonem, neméně známí Mitch Shirra a Larry Ross v barvách Nového Zélandu, Poláci Roman Jankowski a Wojciech Zabialowicz, který na poslední chvíli nahradil původně nominovaného Andrzeje Husczu. Překvapit mohli i Finové ve složení Kai Niemi – Ari Koponen, zatímco Krešo Omerzel a Zvonko Pavlic z Jugoslávie, Bulhaři Nikolaj Manev a Angel Evtimov a Francouzi Patrick Blondy a Thierry Hilaire tu byli v úloze outsiderů. Pokud vám některá jména zní povědomě, vězte, že jde o stejného Andrzeje Huszczu, známého z naší extraligy. A Zvonko Pavlic je otcem aktuálního evropského juniorského mistra Jurici Pavlice.

Dánové nakonec roli favoritů splnili beze zbytku a o body přišli až v závěrečné jízdě, kdy už měli postup v kapse. Díky konzistentním výkonům obou svých závodníků skončili na druhém místě Švédové, zatímco naši závodníci si odváželi zelené věnce za třetí místo. Nikterak se nezalekli slavných jmen a pravidelně vozili slušné bodové příděly. O tom nejlépe svědčí poslední jízda, v níže se Roman Matoušek po vylétnutí pásky zavěsil za výfuk Nielsenova továrního Goddenu, a přes veškeré útoky Tommy Nilssona a Erika Gundersena udržel druhé místo až do chvíle, než jej startmaršál Ladislav Živný odmával šachovnicovým praporkem. „Proč se jen spokojit s postupem, když každý chce přece vyhrávat?!“, tvrdil o něco později Roman Matoušek a hned sebevědomě dodal: „Věřím si, cítím, že mám i na mnohem slavnější soupeře!“

Polsko – novozélandsko – finský souboj o čtvrté a zároveň poslední postupové místo vyzněl nakonec ve prospěch závodníků z Oceánie, což bylo v zemi našich severních sousedů ohromné zklamání.

Velký úspěch v Pockingu
Československá vlajka tedy opět po roční pauze zavlála nad dějištěm finálového závodu, jímž byl tenkrát ještě západoněmecký Pocking. V ochozech tamního stadiónu se v neděli 15. června sešlo bezmála dvanáct tisíc diváků. Kromě postoupivších z Pardubic se objevili také domácí Klaus Lausch a Karl Maier, jako zástupci pořádající země nasazení přímo bez nutnosti absolvovat kvalifikační proces, a také reprezentanti zemí úspěšných ve druhém semifinále v italském Lonigu. U nás velice dobře známý Kelly Moran a Sam Ermolenko z USA, Angličané Simon Wigg a Jeremy Doncaster, který nakonec musel nahradit původně ohlášeného Kenny Cartera, protože ten na své farmě pár dnů před závodem nejprve zastřelil manželku a poté spáchal sebevraždu, Italové Valentino Furlanetto a Armando Castagna a Australané Steve Regeling a Phil Crump, otec letošního vicemistra světa.

Slavnostní nástup komentoval slavný Egon Müller, jemuž sezónu zkazil neukázněný řidič, který jej srazil na ulici v Amsterodamu. Antonín Kasper mu v reakci na jeho ne právě vysoké mínění o Češích odpověděl, že sem přijel vyhrát. Nepříliš přesvědčivé prohlášení, a to tím spíš, že jako první čekali na Antonína Kaspera a Romana Matouška v úvodní jízdě dne Američané a Dánové. Naši borci byli střízlivě vzato bez šancí na větší bodový příděl, jenže v tlačenici v prvém oblouku soupeři pochroumali kotník Erika Gundersena a ten rozjížďku vzdal. Tím pádem se do čela průběžné klasifikace dostali Američané, a teprve až v závěrečné rozjížďce s nimi Dánové srovnali krok a vynutili si tak rozjezd. V něm nakonec Hans Nielsen odvedl Kelly Morana.

Ke třem bodům našeho páru z úvodní rozjížďky přibylo hned šest dalších z jízdy číslo šest, kterou vyhrál Antonín Kasper, zatímco Roman Matoušek skončil až pátý, když ho pokořili Karl Maier a oba Angličané. Hned do úpravě dráhy šli Češi na start znovu, a tentokrát se v prvé zatáčce probili do čela a díky devíti bodům se usadili na třetí příčce průběžného pořadí.

Pro naše barvy byla klíčová dvanáctá jízda, v níž na startovní rošt najeli také Švédové a Novozélanďané, tedy naši hlavní soupeři v boji o bronz. Po vylétnutí pásky šel do čela Roman Matoušek sledovaný Antonínem Kasperem, avšak v prvé zatáčce se mezi dostal Tommy Nilsson. Vypadalo to nadějně, jenže Matoušek ve druhém kole nezvládl svou Jawu a lehl, stejně jako těsně za ním jedoucí Nilsson a Kasper. Viník byl jednoznačný, ale v opakovačce naštěstí vše zachránil Antonín Kasper triumfující ve velkém stylu.

V semifinálové jízdě na české střelce čekali Australané a Novozélanďané. V prvém výjezdu spadl Mitch Shirra. Steve Regeling už nestačil včas zareagovat a šel také k zemi. V repete už ani jeden nestartoval – vyloučený Shirra putoval do depa, zatímco zraněného Regelinga odvezla sanitka. Nakonec po velkém boji zvítězil Antonín Kasper, když doslova v hodině dvanácté předjel v poslední zatáčce před cílem Larryho Rosse, a protože Roman Matoušek protnul metu na třetím místě, byl bronz náš! V závěrečných finálových jízdách se totiž bojovalo jen o umístění, přičemž nikdo z rozjížďky s nižším číslem nemohl předstihnout svého soka o patro výše, by by ho bodově překonal.

Matoušek s Kasperem se do dánsko – amerického souboje o zlato nemíchali a skončili vzadu, přesto však získali bronzové medaile, a postarali se tak o naprosto nečekaný úspěch.

Rozdílný konec kariéry
Ačkoliv Roman Matoušek s Antonínem Kasperem jeli v rámci MS dvojic spolu ještě několikrát, na stupně vítězů se jim již nikdy nepodařilo dosáhnout, a to ani o rok později, kdy se finále uskutečnilo v Pardubicích. Pocking 1986 tak zůstává jediným medailovým, a tím pádem i vůbec nejlepším umístěním našich barev v této soutěži, která v roce 1994 splynula s MS družstev. Další české párové úspěchy se dostavily až předloni, kdy myšlenku soutěže dvojic realizovala UEM v podobě mistrovství Evropy.

Kariéry obou protagonistů našeho článku nabraly radikálně odlišný charakter. V sezóně 1987 získal Roman Matoušek evropský titul na trávě, aby jej následující sezóna zastihla v životní formě. Získal v ní hned čtyři domácí tituly (družstva, jednotlivci, dlouhá, dvojice) a skončil sedmý ve finále MS jednotlivců. Tím vyrovnal legendární výkon Zdeňka Kudrny z Chorzowa 1979, který jako patnáctiletý teenager viděl v televizi. Vzápětí sehnal angažmá v britské lize a až do konce kariéry patřil k užší kontinentální špičce. Po roztržce s funkcionáři pražského Olympu se vrátil do Slaného, kde se vedle Zdeňka Tesaře stal jezdeckou oporou. Pro sezónu 1997 nesehnal žádné angažmá v Anglii a po květnové extralize ve Slaném se z oválů v tichosti vytratil. Mnozí z odborníků dodnes litují jeho odchodu, vždy kupříkladu na ledové plošině by mohl patřit na absolutní vrchol.

Antonín Kasper zůstal stále věrný svému klubu z Prahy. Postupem let jeho služeb využilo bezpočet týmů v Anglii, Polsku, Švédsku, Německu a dokonce i Norsku. I krátce před čtyřicítkou patřil členem širší světové špičky, důkazem čehož mohou být jeho starty v Grand Prix v letech 1998 – 2001 nebo účast v challenge v Kršku 2001 či nominace pro světový pohár družstev. Kasperova sbírka domácích medailí má úctyhodné rozměry, navíc se mu splnil sen mnoha generací českých plošinářů o triumfu v pardubické Zlaté přilbě. Pro pražský Olymp pracoval, i když se v roce 2002 jako mistr republiky rozloučil a aktivním závoděním. Loni na podzim přijal nabídku na místo kouče a navíc svým svěřencům špičkově ladil motory GM. Slibně započatou spolupráci však přervala zákeřná choroba, které legendární závodník letos v červenci podlehl.

Přehled československé, resp. české účasti v MS dvojic:

17

Ilustrační foto: Kevin D. Gipp, Petr Makušev, Lubomír Hrstka a Karel Herman