Ústí nad Labem – 3. srpna
Aby se dostal na pátý díl českého juniorského šampionátu, jenž je na programu tuto sobotu v Žarnovici, bude potřebovat dva automobily a jedno dopravní letadlo. Podepsal totiž smlouvu s britským Scunthorpe a po svém čtvrtečním debutu v Premier League v Sheffieldu se v pátek večer představí svému novému domácímu publiku. Zdeněk Holub se magazínu speedwayA-Z svěřil, že vzhledem k rychlé dohodě nemá před odjezdem za kanál La Manche vůbec čas, aby se nervoval.
Zdeněk Holub – na snímku se svým otcem Zdeňkem – vyráží do Anglie
„Padlo slovo a dopadlo to,“ komentuje pražský junior podpis kontraktu se Scunthorpe. „Těším se nervozita stoupá. Bylo to narychlo a tak nemám zas tolik času panikařit. A teď jsem po Liberci odpočatej‘.“
Zdeněk Holub bude kmenovým závodníkem King’s Lynn, v čemž není těžké najít osobu Tomáše Topinky. Ve Scunthorpe bude závodit na hostování. Ve čtvrtek pojede v Sheffieldu, druhý den nastoupí za svůj klub v jeho domácím závodě proti Newcastle.
„Mám vysokej‘ average sedm,“ komentuje Zdeněk Holub své ambice. „A tak asi budu začínat na jedničce, tak jsem zvědavej‘.“
Zatímco do Anglie pojede autem, jeho sobotní přesun na slovenský Tekov bude ve stylu pravých plochodrážních profesionálů. Zatímco otec bude v Žarnovici připravovat jeho motocykly, v jejichž sedle se Zdeněk Holub pustí do hájení postavení leadera průběžné klasifikace juniorského šampionátu, na letišti v Ivance u Bratislavy jej bude očekávat maminka.
Času na zhruba sto padesát kilometrů dlouhý přesun bude tak akorát. Kola jeho letounu se dotknou ranveje čtvrt na dvanáct, v Žarnovici se začíná úderem patnácté.
Zdeňka Holuba čeká debut v Premier League
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV) a Mirek Horáček
Žarnovica – 1. srpna
Čtvrtý podnik českého juniorského šampionátu nestačil ještě ani pořádně začít a on už byl ze hry. Po pádu v rozjížďce s číslem čtyři jej vezla sanitka do nemocnice s úrazem kolene. Ještě před koncem závodu se do Pavlovic vrátil. A měl jasno, že rozdíl mezi žarnovickou dráhou a ostatními ovály musí řešit. Trápila jej však otázka, zda bude moct nastoupit v domácích mítincích o příštím víkendu. Patrik Búri se magazínu speedwayA-Z svěřil, že v tomto ohledu nemá jasno doposud.
Patrik Búri netuší, zda příští týden nastoupí v Žarnovici
„Dráhy v Čechách jsou katastrofální, když to porovnávám se Žarnovicou,“ komentuje slovenský junior rozdíl mezi svou domácí dráhou a ovály, které poznal u nás. „Jasně najdou se výjimky jako Pardubice nebo Praha. Ale organizátoři by měli udělat všechno pro bezpečnost jezdců. A dvakrát tolik, když pořádají juniorský závod. Někdy za to může materiál, který se lehce trhá, jindy pořadatel, který nemá dost financí na úpravu dráhy.“
Kámen úrazu spočívá, že v Žarnovici se trénuje na rekonstruované dráze, jenž svými rozměry nemá jen tak sobě rovný protějšek. „U nás je to tak, že se trénuje a jezdí na upravené a krásné dráze,“ konstatuje Patrik Búri. „SC Žarnovica dělá všechno proto, aby jezdci netrénovali a nezávodili na nebezpečné dráze. Bohužel na to doplácíme, když přijedeme do Čech na dráhy, které až tak upravované nejsou. Musím od příštího roku začít trénovat na těžkých drahách, před závodem je sice dvouminutový trénink, ale to nestačí.“
Patrik Búri nosí speciální ortézu
A co se vlastně v první zatáčce čtvrté jízdy liberecké juniorky přihodilo? „Dráha byla těžká,“ popisuje slovenský junior. „Ale pád jsem si způsobil sám, respektive mi pomohl Paťo Mikel. Vyvezl jsem ho ze startu na mantinel. A pak jsem ucítil kontakt o moje zadní kolo. Koplo mě to, nepustil jsem motorku, takže jsem skončil u nafukovaček.“
Příští sobotu pokračuje juniorka v Žarnovici, kde je druhý den na programu přeborový kříženec s první ligou. „Mám vodu v koleni a pohmožděniny,“ konstatuje Patrik Búri. „Bolestivé je to hodně. Někdy se v noci kvůli bolesti probudím. Nosím ortézu, která mně brání v ohýbání kolena. A je ještě hodně nejisté, zda v Žarnovici na závody nastoupím. Ale dělám všechno pro to, abych mohl doma závodit.“
Patrik Búri v akci
Před žarnovickým publikem se blýsknul před čtrnácti dny, kdy se ve slovenském šampionátu dostal až do semifinále. „Ten závod mi vyšel,“ glosuje své umístění. „Dostal jsem se do semifinále. Byl jsem spokojený s motorkou, mechaniky i sám se sebou. Škoda, že se mi nepodařilo aspoň jeden bodík ukrojit v semifinále. Doufám, že za rok to bude ještě lepší.“
Praha – 28. července
Ještě před rokem jej ani nenapadlo, že bude závodit na ploché dráze. Dnes má ve sbírce svých trofejí i pohár za třetí místo v evropském poháru stopětadvacítek z bavorského Pockingu. Jan Kvěch se po svém úterním premiérovém triumfu při Speedway Mini Cupu svěřil magazínu, že plochou dráhu vidí jako dobrou cestu.
S mladším bratrem a trofejemi z Olchingu
„Před rokem by mě to nenapadlo,“ uvažuje nad svým výsledkem z Pockingu. „Jezdil jsem Fichtl Cup, ale plochá dráha je dobrá cesta.“
Rodinné geny však zapracovaly. S motocykly závodil jeho dědeček, strýc i otec. S ním se znal Jiří Benda ze Shupy ještě z časů strašnické Jawy a pozval jej podívat se na závod stopětadvacítek na pražské Markétě. Záhy se tady proháněl i Jan Kvěch se svým starším bratrem Václavem.
„Pracoval jsem na motorce,“ komentuje Jan Kvěch vstup do letošní plochodrážní kampaně. „Začala sezóna, nefungoval karbec a pořád jsem se válel.“
Cesta k evropské bronzové medaili začala na zadní sedačce motocyklové tříkolky
V reprezentační vestě se představil už při světovém poháru v Plzni, kam mu cestu otevřel školní úraz Filipa Šifaldy. Díky zlepšujícím se výkonům jej trenéři SCM Jiří Štancl a Miroslav Rosůlek do nominace pro Olching zařadili rovnou.
„Závodil jsem poprvý v cizině,“ vypráví. „Zezačátku byla tréma, ale to opadlo po první jízdě. Jsou to soupeři jako tady. Bylo to dobrý, škoda byla, že zastavili finálovku. Pohár jsme mohli mít dva, jinak tam byly hezký souboje a vyrovnaný závody.“
Před rokem se byl na malé dráze v Praze podívat na plohcodrážní stopětadvacítky a předevčírem tady vyhrál svůj první Speedway Mini Cup
Ve své třetí jízdě se dokázal rychle oklepat po hromadném pádu. Mezitím v depu pracovali na jeho motocyklu, v jehož sedle si vzápětí proklestil cestu do finále A. Jenže i tady blikala červená světla, tentokrát kvůli pádu Williama Kruita.
„Akorát jsem už neměl dost sil, docházely,“ připouští Jan Kvěch. „Zastavili to ve třetím kole, říkal jsem si, že by to už mohli nechat. Bylo vedro. Druhej‘ start mi nevyšel, jezdil jsem čtvrtej‘ za Filipem. Ve druhým kole jsem ho předjel.“
A pak se už mohl chystat na stupně vítězů. „Je to obrovskej‘ úspěch,“ bilancuje. „Trofej mám doma na skříni. Vážím si toho.“
Ústí nad Labem – 27. července
Aby se už potřetí za sebou postavil na nejvyšší stupínek českého juniorského šampionátu, chyběl v sobotu v libereckých Pavlovicích už jen kousíček. Přesněji řečeno o něco více než půldruhého okruhu, jenž jej v rozjížďce s číslem sedmnáct dělil od šachovnicové vlajky v rukou startmaršála Karla Matějíčka. Místo toho přišel pád a transport do nemocnice s otřesem mozku. Zdeněk Holub se magazínu speedwayA-Z svěřil, že nyní prožívá pocit podobný kocovině, avšak další následky se u něho naštěstí neprojevují.
Jan Vondráček, syn bývalého závodníka Miroslava a bratranec Zdeňka Holuba, stojí na nejnižším stupínku libereckého pódia
„Vůbec netuším,“ kroutí Zdeněk Holub nad otázkou, co se mu vlastně v oné sedmnácté jízdě přihodilo. „Tu rozjížďku si vůbec nepamatuju. Ale je to vždycky tak, když už o nic nejde, takhle to dopadne.“
Místo cesty na nejvyšší stupínek pódia musel v depu čekat, až se pro něj přiřítí houkající sanitka rychlé záchranné pomoci. Když se váhající jury nakonec přece jen rozhodla odebrat dva body Michalu Škurlovi dva body, protože na rezervním stroji neměl označenou hranu pneumatiky, skončil Zdeněk Holub třetí. Na stupně vítězů však místo něj vyrazil bratranec Jan Vondrášek.
„Včera večer mě pustili domů,“ informuje Zdeněk Holub o svém aktuálním zdravotním stavu. „Ležím, ale nic mi není. V nemocnici si mě chtěli nechat na pozorování kvůli otřesu mozku. Hlava trošku bolí, jak kdybych si dal pár panáků.“
Při vší smůle přišel jeho pád do červencové okurkové sezóny, kdy se na našich oválech neděje prakticky vůbec nic. „Dám si pauzu asi tejden,“ plánuje Zdeněk Holub. „Pak do toho zase vlítnu a budu trénovat. Naštěstí odložili extraligu ve Mšeně, tak další závod bude asi až Žarnovica.“
Zdeněk Holub se chce vrátit k tréninku zhruba po týdnu
Bílá – 21. července
Triumf v předloňské Ceně vydavatele magazínu speedwayA-Z by ve čtvrtek na pražské Markétě nemohl ohajovat, ani kdyby už nezanechal stopětadvacítky ve své závodnické minulosti. Ortéza zavěšená na rameni dávala najevo, že se pád při divišovském soustředění bohužel neobešel bez následků. Nicméně Kryštof Rybář se magazínu speedwayA-Z svěřil, že chce být zpátky již při sobotní juniorce v Liberci, protože světový pohár dvěstěpadesátek už klepe na dveře.
Kryštof Rybář sledoval čtvrteční Speedway Mini Cup ještrě s ortézou
„No, v Divišově bylo soustředění SCM, sobota a neděle,“ vypráví, kterak přišel ke zdravotní pomůcce. „A v sobotu při poslední tréninkové jízdy s Filipem Hájkem mi uprostřed zatáčky spadl sekundární řetěz. Takže mě to ze smyku narovnalo a já šel přes řidítka. Pak už nevím, jak to bylo. Akorát, že jsem jel sanitkou do depa. Mám naštěstí jen natažený vazy v rameni a naražený rameno. Nosím ortézu, v sobotu jsem už začal rehabilitovat a za pár dní to bude dobrý. Chystám se na mistrovství světa do Francie na dvěstěpadesátky. A uvidíme, jak to dopadne. Doufám, že dobře.“ Poté, co dal vale stopětadvacítkám, nabídly mu čtvrtlitry závodní program i před oslavou patnáctých narozenin. VV SPD mu totiž umožnil absolvovat juniorské mistrovství republiky v sedle dvěstěpadesátky. Nicméně Kryštof Rybář ve Slaném chyběl a objevil se až ve druhém díle seriálu osmý květnový den ve Svitavách.
Kryštof Rybář debutoval v české juniorce v jejím druhém závodě ve Svitavách
„Začali jsme trochu později než všichni a nestihl jsem mistrovství republiky juniorů do jednadvaceti let ve Slaným,“ ujímá se opět slova. „Ale zanedlouho jsme si jeli poprvé zatrénovat do Pardubic, kde jsem se seznamoval s motorkama po zimě. Následovaly junioři ve Svitavech, kde jsem tu dráhu moc neznal. Ale jeden trénink před závodem musel stačit. Hlavně mi už od začátku strašně pomáhá Adrian Rymel. Jezdí se mnou po závodech, tréninkách a pomůže i u nás v garáži, takže bych mu chtěl strašně moc poděkovat za to, co pro mě dělá.“
V pomyslnném českém šampionátu dvěstěpadesátek při devatenáctkách v Liberci je před Kryštofem Rybářem Adam Fencl
Otázka, jak velkou nevýhodou je poloviční zdvihový objem oproti půllitrům se nabízí úplně sama. „Zezačátku ty první trénink nebyly nic moc,“ líčí Kryštof Rybář duel obou kubatur. „Ale postupem času jsme na tom s Jawou zamakali a teď ty motory podle mě letěj‘ úžasně. Jinak dvěstěpadesátka je o trochu pomalejší od startu, ale pak když to jedu čistě a bez chyb, na kratších dráhách mi o tolik pětistovky neujedou. Když jdu s někým do souboje, on na pětistovce může ještě trochu přidat, já nikoliv. Ale i tak si zazávodím. Jde tu i o to abych se dostal s klukama do toho koloběhu závodů a na pětistovce už by to měla být brnkačka. Třeba v Pardubicích je to na dvěstěpadesátce trošku něco jiného proti pětistovkám.“
Kryštof Rybář nešetří vděkem:
„A jinak chci poděkovat celé rodině, tátoj‘, dědům, babičkám, ségře, tetám, strejdům a prostě celý rodině. A taky sponzorům: Pitcha za brýle, Meatfly za oblečení, Jerky za energii, Magicam za kameru, Tapi Tea za drinky a samozřejmě Rykonad za peníze.“
Kryštof Rybář útočí na Filipa Hájka
Stopětadvacítky letos prožívají opět nevídaný boom. „Stopětadvacítka mi rozhodně nechybí,“ vytuší Kryštof Rybář další dotaz. „Byl jsem na to už hodně těžkej‘ a úplně tolik jsem si nezazávodil a už ani nebylo tolik věcí, v čem se zlepšovat a jít dopředu. Rozhodně mě už lákaly silnější kategorie. Ale jinak když mám chuť se podívat na stopětadvacítkáře, jezdím občas s Dany Šilhánem, za což mu děkuju.“
Jenže juniorských závodů, které by mohl absolvovat není moc… „Junioráků není tolik,“ souhlasí. „Ale my se tento rok hlavně připravujeme na mistrovství světa na dvěstěpadesátkách, kde se je snažíme vyladit. Ale už je půlka sezóny za mnou, a kolik těch junioráků je, to moc neřešíme. Jsem strašně rád, když se svezu, a jsem rád za každou jízdu nebo trénink.“
Praha – 18. července
Po skončení své neuvěřitelné kariéry se věnoval svému synovi. Ale když on sám pověsil kombinézu na hřebík, jako by se po něm slehla zem. Až letos začal působit v roli trenéra SCM, kde své bohaté zkušenosti předává nejmladšímu plochodrážnímu potěru. Jiří Štancl se magazínu speedwayA-Z svěřil se svými zkušenostmi i nápady na téma výchovy nejmladších závodníků, na nichž leží budoucnost celé české ploché dráhy.
Ano po třech letech
Jiří Štancl a Miroslav Rosůlek tvoří trenérskou dvojici SCM
„Když jsem skončil komerční styk, nemoh‘ jsem dělat trenéra, protože bych na socialistický sportovce přenášel kapitalistický móresy, ale teď už můžu,“ směje se Jiří Štancl nad otázkou, kterak jeho trenérské působení vlastně začalo. Nicméně mezi podzimem 1987, kdy jel svůj poslední závod, a letošním jarem uběhlo přece jen dost vody.
„Petr Křikava mě lanařil už tři roky, jestli bych v SCM nedělal trenéra,“ otáčí plochodrážní legenda své vyprávění do serióznější roviny. „Tři roky jsem odolával. Řek‘ mi, že chce, abych dělal trenéra, ale kdyby se jelo ven, spal bych někde v autě. Odpovídal jsem mu, že bych měl doma svatej‘ klid.“
Nicméně nakonec Jiří Štancl na nabídku přikývl. „Mladí kluci jsou poddajnější a hlavně jsem viděl, že plochá dráha jde u nás od deseti k pěti,“ pokračuje. „Na mladejch‘ se musí stavět. Ze sto bude třeba jen jeden dobrej‘.“
Stopětadvacítkáři jako Petr Chlupáč, Pavel Kuchař a Jan Kvěch jsou nadějí české ploché dráhy do budoucna
Trenérskou dvojici vytvořil s Miroslavem Rosůlkem, s nímž se potkával už za časů svého vlastního závodění. „S Mírou si rozumíme,“ pochvaluje si. „Známe se, jsme oba v důchodu a máme už trošku klidu.“
Po období stagnace prožívají stopětadvacítky opět boom a ve výsledkových listinách čteme stále nová a nová jména nejmladších závodníků. „To je budoucnost plochý dráhy v Čechách,“ upozorňuje Jiří Štancl. „Když se s nima nebude pracovat, ani ty funkcionáři v kancelářích nebudou mít nic.“
Opice musí z brusu dolů
Jiří Štancl si vyzkoušel i roli rozhodčího
Tandem Jiří Štancl – Miroslav Rosůlek se naposledy objevil v akci minulý víkend během dvoudenního soustředění SCM v Divišově. „Stálo to čtyřicet tisíc, z toho patnáct jen sanitka, ale byl tam doktor Brož,“ připomíná Jiří Štancl nutnost dokonalého lékařského zabezpečení. „Sešlo se třiadvacet závodníků. Měli jazyk na vestě, pořád se jezdilo. I rodiče říkali, že takový soustředění ještě neviděli.“
Právě tady vznikla definitivní podoba české reprezentace pro dnešní evropský pohár stopětadvacítek v Olchingu. „Už v březnu v Chabařovicích po mě pan Moravec chtěl nominaci,“ glosuje Jiří Štancl toto téma. „Já ji chtěl udělat až v průběhu sezóny podle aktuální výkonnosti, ne podle předchozích výsledků. Nechali jsme s Mirkem kluky jet na dráze a pak si je vzali do depa. Sto procent lidí na tom sedělo jako opice na brusu. Divil jsem se, že jim to v jejich klubech nikdo neřek‘. Oni říkali, že zkoušej‘, co viděli na závodech.“
Václav Kvěch si bohužel v Pardubicích zlomil ruku
Rady borce, jehož kariéra vydala na objemnou autobiografickou knihu, padají na úrodnou půdu. „Viděl jsem, že neumí dát motorku do smyku, nebo jedou nedokonalým smykem,“ pokračuje Jiří Štancl. „Začal jsem od píky. Aby postavili řidítka, odlehčili zadní kolo. Jsou tam kluci, co jim to jde, jsou tam i ty, co to chtěj‘ dělat podle sebe. Ale ze sto závodníků jich nemůže bejt‘ sto dobrejch‘.“
Nicméně ve stopětadvacítkách máme spoustu šikovných závodníků a jejich souboje především na malých oválech mnohdy zastíní velké hochy na pětistovkách. „Třeba kluci Kvěchovi měli něco z motokrosu,“ říká nejúspěšnější plochodrážník československé historie. „Ale plochá dráha je něco jinýho, to už vím od časů Zdeňka Kudrny. Za tu krátkou dobu se plochou dráhu naučili jezdit a porážej‘ kluky, co už dva, tři roky jezděj‘. Vašek si zlomil v Pardubicích ruku, teď mu to srůstá, je možný, že příští rok pojede dvěstěpadesátky.“
Spolupráce s výrobci je důležitá
Jan Kvěch v sedle tovární Shupy
V Olchingu dostala česká federace tři místa, která dostali Filip Šifalda, Jan Kvěch a Petr Chlupáč. „Teď je pět kluků, co by mohli jet reprezentaci,“ bilancuje Jiří Štancl. „Jeden je ještě mladej‘. Teď v Divišově jeli čtyři vedle sebe loket na loket. Ale já je upozorňoval, že přesně takhle se pojede v Olchingu. Robert Barth dělá Němcům motory, ale firma Shupa jde do toho taky, půjčej‘ klukům čtyřventilový speciály za peníze SCM.“
Spolupráce byla navázána i s divišovskou Jawou. „Měli jsme jednání a přislíbili nám dva motory,“ prozrazuje Jiří Štancl. „Návaznost tak je, chceme, aby mohli přejít ze stopětadvacítek na dvěstěpadesátky. Preferuje je i Armando Castagna v FIM, usiluje, aby měly svoje mistrovství světa.“
Jiří Štancl radí Milanu Dobiášovi, jehož dědeček Milan rovněž poslouchá
Čtvrtlitry zůstávají zatím na úrovni světového poháru, ať už počátkem srpna v Lamothe-Landerron nebo na dlouhé dráze o měsíc později ve Vechtě. „Jsme rádi, že spolupráce s Jawou začala,“ neskrývá Jiří Štancl. „Do Francie nám půjčí i dva rámy. Chci, aby to pokračovalo dál a dál jako se Shupou ve stopětadvacítkách. To je důležitý, aby reprezentace spolupracovala s fabrikou.“
V tomto ohledu má Jiří Štancl své vlastní zkušenosti. „Nikdy jsem nebyl továrním jezdcem Jawy, ale byl jsem testovací jezdec,“ vypráví. „To mi pomohlo. Co se vymyslel motor 895, já ho zkoušel jako jeden z prvních. A za dva roky jsem se na něm stal vicemistrem světa. A moje zkušenosti pomohly i fabrice.“
Soustředění nabízejí prostor pro výuku
Soustředění nabízejí dostatek prostoru pro výchovu závodníka
Při pardubické zastávce klasického šampionátu stopětadvacítek upadl nejen Václav Kvěch, ale i Milan Dobiáš. „Mohlo to bejt‘ jiný,“ komentuje Jiří Štancl smůlu chabařovického závodníka, který plzeňský světový pohár nestihl, protože ještě neoslavil dvanácté narozeniny. „Teď v Divišově jel bezvadně. Kluci se střídali, jednou byl první ten, podruhý onen.“
Při světovém poháru v Plzni se Jiří Štancl a Miroslav Rosůlek nechali zvěčnit s Dušanem Hlaváčkem, Lukášem Vinterem, Václavem Kvěchem, Petrem Chlupáčem a Janem Kvěchem
Filozofie trenérské dvojice SCM pro nasazování závodníků je jasná. „S Mirkem se snažíme, aby jeli ti nejlepší kluci,“ přibližuje Jiří Štancl. „Neděláme nominaci, že byl někdo dobrej‘ loni. Máme přehled, ale letos nás limitovala hranice dvanáct let. Ale příští rok bude oheň na střeše.“
Vedle zmiňovaného Milana Dobiáše čeká dvanáct svíček na narozeninovém dortu rovněž Pavel Kuchař. „Na malý motorce s malými koly to v Divišově pod ně dal, až se divili,“ vypráví Jiří Štancl. „Šli na hubu, ale to je plochá dráha. Mám ale i špatný zkušenosti, že kluby mají zájem, aby jejich jezdci jeli, ale začínaj‘ je učit, který by měli znát až později na těch dvěstěpadesátkách. Tam už budou mít zkušenosti a pojedou smykem celou zatáčku.“
Lukáš Vinter při nácviku nájezdu do zatáčky
Traduje se, že každý závod je mnohem lepší než trénink, nicméně Jiří Štancl je zastáncem výuky nejmladších adeptů na akcích typu divišovského soustředění. „Dvanáctiletí kluci se blbnou,“ začíná svou argumentaci. „Na Markétě pořádaj‘ Mini Cup, to beru, jsou tam placený, ale dělaj‘ jen závody. Já se na ně chodím dívat, jsem tam jako trenér SCM a snažím se těm klukům pomoct. Je to těžký, všichni chtěj‘ vyhrávat. Proto je dobrý soustředění, je tam čas jim říct všechno, co je potřeba.“
V tomto ohledu má Jiří Štancl jasno. „Já chci, aby se naučili jezdit smykem,“ pokračuje. „Pak budou na sobě a výkonnostní růst půjde nahoru. Dokud nebudou umět jezdit smykem, nemá cenu pořádat závody družstev. Pár kluků jede, ale je potřeba jim říct, co a jak. V Divišově jsem na malý i velký dráze dával kužely do zatáček. A všichni se tam vešli a v plný palbě. Je potřeba je učit, kudy do toho nájezdu jet. A to na těch závodech nejde, to na to není čas.“
Koncepce je nutností
V dubnu 1972 ani Jiří Štancl, ani Miroslav Rosůlek netušili, že se sejdou u trénování plohcodrážního potěru
Reprezentační starty jsou pomyslnými vrcholy ledovce, nicméně práce s mladými plochodrážníky nikdy nekončí. „My nemáme žádnou koncepci sportu ani pro seniory, ani juniory nebo tyhle prcky,“ uvědomuje si Jiří Štancl. „Je potřeba, aby se vědělo, co bude dál. Všichni brečej‘, že nemaj‘ peníze, ale ty se rozhazujou jinde. Na soustředění v Divišově se nepřijel podívat jedinej‘ člověk z vedení plochý dráhy.“
Pozitivní ohlasy dvoudenní akce ještě neodezněly. „Měli jsme to seřazený podle výkonnosti,“ popisuje nejúspěšnější český závodník všech dob. „Třeba Adam Fencl jezdil s Josefem Novákem. Najednou ho předjel a on musel zrychlit. Pomohlo to jemu i jemu. Kluci jezdili, mohli si všechno vyzkoušet.“
Mezi nejmladší plochodrážníky patří i Michal Baštecký
Nicméně Petr Křikava z postu šéfa SCM hovoří o limitech finančních rozpočtu střediska, který počet soustředění omezuje. „S Mírou tomu dáváme svůj čas,“ říká Jiří Štancl. „Mohly se proto najít peníze, aby se nám hlavně zaplatily cesty. Ty zkušenosti, co jsem měl za dvaadvacet let závodění, jsou velký. Teď můžu trénovat, jsem rád, že tomu rodiče kluků fandí, ale něco se tam musí dát.“
Jiří Štancl z pozice trenéra dává maximum. „Malej‘ kluk se musí naučit ovládat motorku,“ tvrdí. „Jak dát řidítka, kde mít nohu. V osmnácti by to měl znát, ale nejhorší je naučit ty malý osmiletý kluky, aby přišli do tajů plochý dráhy. Je potřeba s nimi dělat. V Divišově mají zápal, tak jsme se dohodli, aby bylo více tréninků. Je tam moje osoba, ty lidi maj‘ ke mně důvěru, vědí, že jsem něco dokázal.“
Jiří Štancl v rozhovoru s Lubomírem Vozárem
Potenciál je však nutno hledat i u pořadatelů. „Kluby na tom musí pracovat, pomáhat, aby kluci mohli jezdit,“ přibližuje Jiří Štancl další své vize. „Teď spolu jezdili na dvěstapadesátkách Kryštof Rybář a Adam Fencl. Svezli se, zkoušeli motorky. Příští rok by mohli být čtyři závodníci na dvěstěpadesátkách zařazený i do extraligy. Kluby by si je před závodem vylosovali, kdo za ně pojede. Jezdili by svoje jízdy, ale počítalo by se to do extraligy.“
Jiří Štancl se svými nápady plánuje oslovit VV SPD, nicméně jeho nejbližším programem je dnešní mítink v Olchingu. „Mohlo by se tam něco podařit,“ přemítá nad ambicemi svých svěřenců. „Ale jsou tam další, Němci, Angličani…“
Foto: Václav Buřič, Mirek Horáček, Norbert Kalous a archív autora
