Praha – 29. dubna
Na rozdíl od otce nebyla jeho vlastní závodní kariéra příliš dlouhá. V současnosti se věnuje spíše tenisu, ale letos bude z kurtů běhat na ovály. A v rukou bude třímat kameru. Pojal totiž myšlenku natočit dokument o ploché dráze. Kdo viděl jeho spoty o Speedway Mini Cupu nebo Josefa France tančícího v závodní výstroji, musí uznat, že Zdeněk Schneiderwind mladší má nejen skvělé nápady, ale také dobrý vkus. Krátká ukázka jeho nového projektu dává najevo, že se máme doopravdy na co těšit.

 

„Důvod, proč jsem vlastně přestal závodit, byl, že jsem potřeboval vysokou školu,“ vrací se Zdeněk Schneiderwind do roku 2011, kdy studoval obor sportovní a kondiční specialista. „Již při škole jsem si přivydělával jako tenisový trenér. Začal jsem v tomto oboru realizovat, protože mě to bavilo. Bohužel mě brzdila moje nadřízená, proto naše spolupráce skončila.“

Nicméně někdejší pražský plochodrážník se nepropadl do splínu a začal svému snu dávat hmatatelné obrysy. „Se svým kamarádem Michalem Chvátalem, který měl již patnáctiletou praxi v trénování jsme se rozhodli vybudovat tenisovou školu,“ vypráví. „Začátky byly jako všude složité. Po roce jsme získali děti, které byly spokojeny, a jejich počet narůstal.“

Nicméně od tenisové školy k točení spotů o ploché dráze je přece jenom kousek cesty. „Napadlo nás začít natáčet děti při hře a po určitých obdobích, abychom dokázali, že se zlepšují,“ pokračuje Zdeněk Schneiderwind. „Při prezentacích jsme je pouštěli rodičům a umísťovali je na náš web a facebook 2play.cz. Časem začala spolupráce s tenisovou firmou Babolat. Pro ni jsme vytvořili video, jak trénujeme naše děti, které mělo takový úspěch, že jsme se domluvili na spolupráci reklamních videí.“

A pak už to šlo ráz na ráz. „Videa dopadla dobře,“ pochlubí se Zdeněk Schneiderwind. „A my začali mít motivaci kromě trénování točit i videa. Nazvali jsme se Phobia Production To bylo přibližně před čtyřmi lety, kdy jsem se začal učit. Samozřejmě to stálo spoustu času a peněz. A nyní jsem se rozhodl natočit dokument o ploché dráze.“

Ostatně s jeho jménem a příjmením to ani nemohlo dopadnout jinak, uvážíme-li i jeho vlastní závodní kariéru z let 2009 a 2010. Dnes není problém narazit při brouzdání při síti sítí na videa s plochodrážní tematikou. Nicméně upřímně řečeno, některé snímky musí běžného člověka od návštěvy stadiónu spíše odradit, protože v nich plochá dráha působí jako nesmírně nudná záležitost. Avšak upoutávka na film Zdeňka Schneiderwinda netrvá ani dvě minuty a divák je již nažhavený na kompletní projekt.

„Hlavní cíle jsou přiblížit lidem skutečnosti ohledně ploché dráhy, o kterých spekulují,“ přibližuje svůj záměr samotný tvůrce. „Osvětlit fakta, čím si jezdec musí projít, než sedne na motorku. Kolik času, úsilí a peněz stojí jeden trénink nebo závod. A to všechno může v šedesáti vteřinách nenávratně zahodit, protože je to jeden z nejnebezpečnějších sportů planety. Dělám to hlavně pro zviditelnění české ploché dráhy a osvětlení skutečností, které si divák třeba ani neuvědomuje.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV) a archív Zdeňka Schneiderwinda

Slaný – 21. dubna
Páska letí vzhůru k pardubické obloze, která na sklonku dubna již poněkud potemněla. On se dostává před Matěje Kůse a zůstává i po projetí první zatáčky, i když se jeho soupeř snaží ze všech sil, aby na protilehlou rovinku vyjel dřív. Pražský závodník nepolevuje v útocích, dokud je nezastaví šachovnicová vlajka. Hlas spíkra násobený silou ampliónů nese do světa, že vítězem finálové jízdy je Petr Babička. Na kalendáři je letopočet 2004, skončil historicky první mistrovský závod stopětadvacítek, v němž slánský závodník porazil pozdějšího dvojnásobného mistra republiky. Jenže křivka jeho vlastní kariéry nabere přece jenom plošší směr.

 

Vicemistr stopětadvacítek má v půllitrech těžší roli

„Pamatuju si, určitě,“ reaguje Petr Babička na připomínku, že svůj první ostrý závod proměnil ve vítězství. „Odstartoval jsem hůř než Matěj. On se pral s Michalem Dudkem, mně to jelo. Povedlo se mi oba dva předjet. Dva se perou, třetí se směje.“

Původně se mělo závodit podle klasického rozpisu na dvacet jízd. Jenže do Svítkova dorazilo jen osm závodníků, systém závodu se modifikoval. Vznikly dvě skupiny a na základě pořadí v nich se stanovilo obsazení malého a velkého finále.

„Nevěděl jsem, že je takovej‘ systém,“ vrací se Petr Babička o dvanáct let nazpět. „Přijel jsem do depa a měl jsem radost, že vezu tři body. A najednou jsem zjistil, že jsem vyhrál. Myslel jsem si, že si vylepším pozici. A já vyhrál. Vez‘ jsem si domů pohár.“

Sezóna kolibříků však nakonec patřila Pavlu Pučkovi, který ovšem v dubnu v Pardubicích zaznamenal akorát čtyři technické poruchy. „Pak byla Plzeň, vypad‘ jsem, vysypal se motor,“ vzpomíná Petr Babička. „Dokončil jsem sezónu a nakonec jsem skončil jako vicemistr.“

Stopětadvacítka však po jedné sezóně skončila zpátky v klubové dílně. „V roce 2005 jsem jel už pětistovky, na stopětadvacítce jsem si strašně zmršil styl,“ pokračuje Petr Babička. Jeho první závod s půllitrem však nebyl tak oslnivý jako se stopětadvacítkou. Na sklonku dubna se ve Slaném nekvalifikoval do domácího podniku českého juniorského mistrovství.

„Na první závod si už moc nevzpomínám,“ nevybočuje Petr Babička z běžného standardu plochodrážníků, kteří si v záplavě svých podniků na nějaký konkrétní vesměs nemohou upamatovat. „Závodů bylo moc. Ve Slaným byli dobří kluci, já jezdil většinou jako náhradník. V junioráku to bylo spíš takový seznamování. Pak jsem se docela vyšplhal, měl jsem pana Poláka jako mechanika. My jsme s tátou oba raplové a v depu jsme se nesnesli.“

Napřesrok  byl Petr Babička již stálou součástí domácí juniorky, když se nekvalifikoval paradoxně jen na svém domácím ovále ve Slaném a to ještě vinou pádu. „Pan Polák nám pomoh‘,“ nezastírá Petr Babička. „Zajezdil jsem si dobře, pak se to pokazilo. Mělo se jet na mistrovství Evropy za Ural a při prvním závodě v Praze se mi vysypaly oba motory. Jeden se zadřel, druhou rámovinu jsem neměl, vytáhnul jsem druhej‘ motor z auta. Stihnul jsem to přehodit, ale objel jsem jen dvě a půl kola a křachlo to. Konečná, dojezdil jsem.“

 

Comeback začíná tréninkem

Petr Babička se s pětistovkou pohyboval po stadiónech mezi léty 2005 a 2008. Do slánského výběru pro extraligu se nedostal příliš často, takže jeho hlavním chlebem byly všechny juniorské soutěže. A roku 2007 i přebor tříčlenných družstev, který suploval první ligu, a jenž Slaný v jednom případě obsadil svým týmem.

„Bylo těžký dát něco dohromady, aby mi to vrčelo pod zadkem,“ uvažuje Petr Babička nakolik bylo obtížné prosadit se v dobách relativního dostatku závodníků. „A nějak jsem to po psychický stránce nezvlád‘. Bylo hodně závodů, jezdilo se i do Polska na soustředění. Jsou na to hezký vzpomínky.“

Každopádně ve svých devatenácti letech se s plochodrážním světem rozžehnal. „Neměl jsem pořádnou techniku, penízy nebyly,“ krčí rameny. „Zezačátku jsem to šmrdlal s tátou, zázemí třeba oproti Matějovi bylo opačný. Neměl jsem, kam šáhnout do rezervy, že bych vyndal novej‘ motor. Vždycky jsem si na to musel našetřit, dělal jsem si to sám, neměl žádnej‘ tým.“

Tomu se říká plochodrážní dobrodružství v pravém slova smyslu. „Byl jsem takovej‘ samorost, dá se říct,“ usmívá se Petr Babička. „Táta pak nechodil ani na tréninky. Na závody jsem jezdil sám, dělal jsem to na koleně a zpocenej‘ šel rovnou k motorce. Ale vždycky mě to bavilo, plochou dráhu jsem dělal, protože mě bavila.“

Za těchto okolností nebyl konec kariéry tak nečekaný. „Začal jsem i hodně pít, abych se přiznal,“ pokrčí rameny. „Celý se to pláclo, že dál už do plochý dráhy nepůjdu. Tři roky jsem se nebyl na závodech ani podívat. Ale ve Slaným jsem slyšel, že se něco děje a svrběly mě ruce.“

K comebacku ovšem bylo ještě daleko. „Až pak jsem si řek‘, že si postavím motorku na šroubky, že bych udělal rám kolem kol, a kdyby bylo zamrznutý, šel bych se svýzt,“ pokračuje ve svém vyprávění. „Nakonec jsem koupil celou motorku od Víta Janouška, prodával tři motorky. V pondělí jsem zajel na stadión podívat se na trénink a drze se zeptal pana Rosůlka, jestli bych si nemoh‘ přijít zajezdit.“

Psal se rok 2013 a Petr Babička se opět po pěti letech objevil v sedle. „Tak jsem přišel na trénink a pan Rosůlek tomu nevěřil,“ dostává se Petr Babička ke druhému počátku své kariéry. „Ptal se mě, kde mám motorku a věci. Hned první trénink se mi vysypal motor. Stalo se to ještě asi třikrát, než jsem si zase zajezdil. Na tom jsem předtím skončil, že něco nefungovalo. Ale vrátil jsem se a další sezónu se povedlo, že to drželo.“

 

Na roli diváka je ještě čas

Při přeboru v Plzni se na sklonku dubna 2014 Petr Babička vrátil na závodní ovály doopravdy. „Ve třetí jízdě jsem měl pád,“ vzpomíná slánský plochodrážník, kterak přišel o vítězství v rozjížďce s číslem dvanáct. „Nakonec v ní nezbyl nikdo. To ale byla dráha! Ale pro každýho stejná! Nic jsem necejtil, motorka vydržela a dojezdil jsem to. Vyhrál jsem malý finále, ale ve Slaným mě bolel kotník a nemoh‘ jsem vylízt z auta, jak se člověk za hodinu a půl rozseděl.“

Pády však bohužel k ploché dráze patří. „V Praze se mi při tréninku splašila motorka,“ přidává Petr Babička další historku. „Vylítlo to nahoru. Já seděl na zadku na dráze a koukal, jak motorka lítá přes zadní kolo. Naštěstí to byl jen vejfuk, ale naraženou kostrč jsem cejtil ještě dlouho.“

Nicméně rozhodnutí o comebacku vnímá jako povedený krok. „Chyběla mi plochá dráha,“ nezastírá. „Někdy v jedenácti letech mě k tomu táta přived‘. Přijeli jsme do Slanýho se podívat na závody, pan Křikava hlásil, že je nábor jezdců. Přijel jsem domů vlakem, hned jsem vzal mustanga a zkoušel to klopit, dokud mi neupad‘ vejfuk a stupačka. Člověk k tomu přirost‘. Je lepší bejt‘ v depu než jako divák. To je taky hezký, ale na to mám ještě čas. Jsem rád, že v tomu můžu lítat.“

Závodit na ploché drze v Čechách přitom není úplně snadné. „Jsou to starosti,“ připouští Petr Babička. „Já mám práci, jako junior byl čas, teď mám ke všemu dvě děti. Když vidím, že to jde, jedu, ale snažím se opatrně. Jsem super srabák, je to strašnej‘ stroj, splašený trubky, ale mám radost, když se něco povede. Nechci, aby se mi něco stalo, jsem opatrnější, mám to jako koníčka. Snažím se, ale dělám to v rámci možnosti, musím koukat, že mám kolem sebe tři ženský.“

Petr Babička totiž vedle ploché dráhy musí vydělávat na rodinu, protože s manželkou vychovávají dvě dcerušky. „Práci mám dobrou,“ říká. „Kdybych měl dělat jen práci, nemoh‘ bych plochou dráhu jezdit. Ale jdu z práce do práce a pak na plochou, naštěstí jsem se vyučil dobrýmu řemeslu. Kolikrát makám od rána do půl desátý a víckrát za tejden. Občas mě mrzí, že nemám tolik času na svoje holky.“

 

Dědek, Bába a lízátko

Vzhledem k podmínkám, je každý úspěch cennější, jako kupříkladu druhé místo při červnovém Memoriálu Antonína Vildeho ve Slaném. v deštivém odpoledni vytvořil tandem s Piotrem Dzitatkowiakem. A skrze boxy se okamžitě šířil žert, že Dědek pojede s Bábou.

„První slovo, které k tomu musím říct, je hrozný,“ nezačíná Petr Babička zrovna v superlativech. „Čistil jsem karburátor. A až moc vehementně. Zajel jsem štětcem víc a ohnul takovou věc, že to přestalo fungovat. Zajistili jsme, že to pracuje, když je vytaženej‘ sytič. Moh‘ jsem jet, ale motorka dostala!“

Po dramatickém průběhu nakonec pršelo stříbro. „Na hroznejch‘ drahách se mi většinou daří,“ konstatuje Petr Babička. „A dobrý bylo, že se dařilo i Dědkovi. Šel jsem na bednu s Terezkou, přišla se podívat s dědou. Měla v ruce lízátko a zapatlala mi s ním celou hlavu. Snažím se to užít, nikam se nehoním, když ale člověk něco dělá, měl by to dělat pořádně.“

Od toho se odvíjí i jeho přístup k závodění. „Postavil jsem náhradní stroj, budu mít dvě motorky,“ říká. „Člověk bude klidnější. Když to nenastartuješ jako já na semifinále v Pardubicích, jseš beznadějnej‘. Tam mi odešel spodek zapalování. Nevozíš si s sebou všechno. A tak jsem tu motorku ani neohřál. Teď na tom budu líp. Vedle bude motorka, na kterou budu moct přeskočím.“

Sezóna anno domini 2016 již zaklepala na dveře. „Každopádně se těším,“ usmívá se Petr Babička. „Doufám, že vyjde počasí, že to nebude, že přijedeš na závody a poštou tě domů. Všední dny chodím do práce, až se vrátím, skočím do auta a jedu na závody. Přijedu vyšťavenej‘, není to jako za juniorů. Do práce prostě člověk musí. Některý kluci to maj‘, že ne. Já musím, ale práce mě baví.“

A pakliže by jej nebavila plochá dráha, žil by klidnějším tempem. „Je to tak, jedeš dohromady patnáct minut závod a strávíš spousta času v dílně,“ filozofuje. „Ale ty minuty na dráze, to je něco nezapomenutelnýho! Letos se ukáže, jak jsem připravenej‘. Doufám, že dobře, po fyzický stránce by to mělo bejt‘ dobrý.“

Na konci zimní přestávky se už nemůže dočkat, až se zase chopí řidítek. „Důležitej‘ je kontakt s motorkou, půl roku, co se nejezdí, je dlouhá doba,“ uvažuje Petr Babička. „V sezóně 2015 byly velký rezervy, měsíc jsem na tom neseděl. Byla práce a taky nebyly ve Slaným tréninky. Jezdil jsem závod od závodu.když už mi to začalo jít hezky, přišel konec závodu. Seděl jsem na tom šestnáctkrát za rok, když to spočítám, z toho šestnáct závodů. Teď mám vymyšlenej‘ program, že bych jezdil po těch tréninkách, chci se rozjezdit.“

Když se ho zeptáte na cíl, reaguje bezprostředně. „Byl bych rád, kdybych se svez‘ o extralize,“ vydechne spontánně. „Když už jsem se vrátil, abych něco dokázal. Beru to jako koníčka, ale chci něco dokázat. Mít kontakt s motorkou a věřit si. Druhá věc je technika. Nemám bambilión, budu řešit čtyřicet tisíc za motor. A budu věřit, že se nesmí vysypat. Dávám motor na servis včas, když tam má jít po devátým závodu, jde po osmým, ať se to nevysype a nestojí to balík.“

 

---

Petr Babička děkuje:

„Určitě musím poděkovat tátovi, že mě k tomu dostal. A opět panu Polákovi, že mi dal nějakou zkušenost, dal mi školu. A určitě svejm‘ holkám, mamině Mirče a dcerám, že mě v tom držej‘ a musej‘ taky něco vydržet. Děkuju klukům, co jsem okolo mě i Edovic rodině. Pomaháj‘ mi hodně, stačí zatít k nim do dílny a vždycky pomůžou. A děkuju Slanýmu, lidem, co se tady kolem plochý dráhy pohybujou. Hlavně ať to funguje a ať to neumře, je to moc hezkej‘ sport. Přirostl mi k srdci.“

---

 

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Mirek Horáček a Antonín Škach

Žarnovica – 20. dubna
Jeho loňské výkony sám vidí jako houpačku. Proto během zimy nejen pilně pracoval v posilovně a v dílně, ale také hodně přemýšlel. Sníh slezl brzy, v Žarnovici se roztočilo tréninkové kolo a přišly první závody. V Praze se sice nevyhnul pádu, avšak v domácím test matchi proti Čechům se prezentoval skvěle a radoval se z vítězství i nad Eduardem Krčmářem. Michal Tomka, který se v sobotu pokusí o postup do finálové série českého šampionátu, se magazínu speedwayA-Z svěřil se svými plány.

 

Pády jsou školou ploché dráhy

„Bylo to jak kdy, někdy se dařilo, jindy ne,“ vrací se Michal Tomka ještě k loňskému roku. „Měli jsme problémy s motorkami. Ale teď mám motory připravené a všechno je po kupě a doufám, že se to vydaří.“

Zeptáte-li se žarnovického juniora na nejlepší vzpomínky na sezónu 2015, dočkáte se odpovědi rychlostí blesku. „Loni byl nejlepší závod ZP SNP,“ připomíná své účinkování v jeho rozhodující fázi, z níž vypadlo deset méně úspěšných borců. „Už v semifinále jsme šli do sebe, v opravě jsem jel úplně od mantinelu, zavřeli mě, že jsem to musel položit. V opakovačce se Fritzovi roztrhnul řetěz a já to musel položit, aby se něco nestalo. I když myslím, že měl vyloučit Fritze.“

Tím pádem si Michal Tomka nemohl vylepšit svou desátou příčku po základní části, což však tak či onak pokládá za úspěch. „Dostat se mezi top deset na Zlaté přilbě, jsem nečekal,“ nezastírá. „Dráha je stále tvrdá a dobrá, nevýhodou je, že tady je dlouhá a tvrdá, široká, protože jak přijedeme do Slaného nebo Prahy, je problém.“

Za těchto okolností možná čekal více od podzimních závodů. Avšak při Zlaté stuze přišly první body až na závěr, takže o postupu z kvalifikační skupiny nemohlo být ani řeči. A v Březolupech místo, aby vylepšil své postavení v české juniorce, upadl už ve své první jízdě a skončil celkově desátý.

„Na Stuze jsem byl problém já,“ nešetří sebekritikou. „Asi jsem se nevyspal, nebyl to můj den. Škoda Březolup, tak jako ve Mšeně v květnu jsem musel odstoupit po první jízdě. Ale byla to škola. Na to jsou pády dobré, že se poučím, co jsem dělal špatně.“

 

Porážka Eduarda Krčmáře zvyšuje apetit

Sezóna 2015 se tak promítla i do zimní přípravy Michala Tomky.  „Loni jsem se celou zimu chtěl dostat do formy, ale letos to jednou bylo dobré a jednou zlé,“ říká. „Letos doufám, že to bude jen dobré. Přes zimu jsem makal, jak na fyzičce, tak po psychické stránce. Chodil jsem s bratrem do fitka, chodil jsem běhat a lyžovat. Kvůli psychice jsem celou zimu, když jsem byl doma, koukal na videa. A vzpomínal jsem, jak jsem jezdil a přišel na to, že tuto sezónu to musí být lepší.“

Záměrům slovenského juniora pomohla i matka příroda. „Počasí přálo, začátkem března zmizel sníh,“ vypráví Michal Tomka. „Všichni v Žarnovici se pustili do dráhy, ať co nejdřív můžeme trénovat. Hodně mi dalo, když sem přijeli trénovat Kolodziej, Kozza a Rempala. Nejvíc asi Kolodziej, jak se proháněl po celé dráze. Ale hodně se dalo naučit od všech, určitě to pomohlo. Bylo asi deset tréninků, dva týdny se jen trénovalo, střídali se tady Poláci i Maďaři a další lidi.“

Úsilí se vyplatilo, jelikož pro Speedway Club Žarnovica sezóna startovala už koncem března. „Přišel výjezd do Prahy, to už byl větší trénink v závodním tempu,“ popisuje Michal Tomka. „Dráha byla super, taková akorát, dobrá. Bral jsem to, že je začátek sezóny. Nebral jsem tam výsledek, ale abychom přijeli domů celí a zdraví. Každý si popadal, i když tak decentně.“

Na druhý den však Pardubičané museli hodit ručník do ringu a svůj podnik mezinárodního šampionátu dvojic odložit až na konec července. „Na Pardubice jsem se těšil víc než na Prahu,“ glosuje slovenský závodník. „To je dráha podobná jako u nás. Ale nevadí, přijedeme tam jindy. Hlavně abychom jezdili i na úzkých a malých drahách. Až se to naučím tam, bude dobře.“

Test match Slovensko vs. Česká republika byl prozatím poslední oficiální závodní akcí pro Michala Tomku. „Mohli jsme vyhrát,“ uvědomuje si. „Škoda, že Jankovi Mihálikovi odešel motor a Paťo Búri měl defekt. A já měl ještě jednu jízdu vyhrát. Ale nevadí, závody to byly dobré.“

A jeho osobně přinesly bonus navíc, když se poprvé ve své kariéře prohnal pod šachovnicovou vlajkou jako vítěz před Eduardem Krčmářem. „Edu jsem moh‘ porazit ještě jednou,“ připomíná Michal Tomka, že se repete duelu se slánským šampiónem ob jednu jízdu skončilo opačným pořadím. „Ale jsem rád, že jsem ho porazil aspoň jednou. Dost to pro mě znamená, že jsem ho porazil, doufám, že se mi to ještě letos povede.“

 

Závodnický kolotoč se začne roztáčet

Jak sezóna rychle začala, její tempo pokleslo. Česká juniorka se z loňských osmi podniků napříč celou sezónou smrskla na nedůstojné dva závody a pro extraligovou ouverturu si Vladimír Kosina a Jaroslav Gavenda pro svůj BP Team vybrali na post juniora celku Patrika Mikela.

„Škoda, že nedopadla extraliga,“ lituje Michal Tomka krachu projektu, jenž měl žarnovický tým po jednatřiceti letech vrátit do české extraligy. „Ale Maťo Búri říkal, že možná příští rok to bude. Takže to by šlo. Škoda, že mistrovství republiky juniorů jsou jen dva závody, ale možná mi vyjdou oba a bude to dobré.“

V sobotu se Michal Tomka pokusí o postup do finále šampionátu republiky jednotlivců a poté si rozhodně nebude stěžovat na nedostatek závodních příležitostí. „Mám mistrovství světa v Maďarsku a v květnu mistrovství Evropy u nás v Žarnovici,“ přibližuje svůj program. „Máme dost závodů.“

---

 

Michal Tomka děkuje:

„Především sponzorům a rodičům, hlavně otcovi. To je trenér a šéf. A také fanouškům, dobře se jezdí, když pod přilbou slyším, jak řvou a bouchají, to podpoří.“

 

 

---

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Mirek Horáček a Antonín Škach

Žarnovica – 17. dubna
Aby mohl jezdit plochou dráhu, potřeboval vydělávat peníze, takže univerzitní studia musela zatím stranou. S rostoucím počtem žarnovických závodníků totiž bytní konkurence u sponzorů a navíc v tekovském okresním městě je plochá dráha jedničkou, ale o pár kilometrů dále velkou neznámou. Proto chodí do práce na směny, aby se mohl věnovat sportu levých zatáček. Chce se jím bavit, ale zároveň neslevuje ze svých ambicí a přípravy, jak se Patrik Búri svěřil magazínu speedwayA-Z.

 

Popáleniny nesnížily úsilí

„Loni jsem měl těžký začátek,“ vrací se Patrik Búri zhruba o 365 dnů nazpět. „Do toho jsem nestartoval dobře, motory nechtěly jet. Až jsme to doladili s jedním polským tunerem, začalo se to lepšit. Měl jsem pár tréninků a závodů.  A čtrnáctkrát po sobě jsem nespadl, sedmdesát rozjížděk bylo bez pádu, to mě koplo dopředu. Začalo to ve Mšeně, byla těžká dráha a udržel jsem to.“

Nicméně pády se při ploché dráze nedají zcela eliminovat. „Pády přišly,“ povzdechne si. „V Liberci jsem měl natržené vazy a vodu v koleně. Začal jsem strečkovat. Hodně závodů jsem jel v bolestech. Třeba juniorku v Žarnovici jsem byl na práškách a nebylo to ono.“

Aby toho nebylo málo, juniorský věk zakončila spektakulární kolize s Patrikem Mikelem během pardubické Zlaté stuhy. „Otřes mozku a popáleniny třetího stupně,“ skládá žarnovický závodník účet sezóny 2015. „Měli jsme kevlarové kombinézy od KW. Žádné stížnosti však neuznali, že mají homologaci od FIM. Jen to opravili a nashledanou. Kombinézy od FIM shoří za tři sekundy, bylo to vidět i na videu.“

Díky popáleninám se Patriku Búrimu zkomplikovala zimní příprava. „Nemohl jsem trénovat tři měsíce,“ vypráví. „Až někdy v lednu, únoru jsem začal přípravu pořádně. Do té doby jsem cvičil ruce, až tady jsem začal trénovat naplno. Ale asi jsem to dotáhl, na motorce to není znát.“

Zatímco se závodník léčil, motocykly se připravovaly. „Byla to sezóna, že po době, kdy se dařilo, přišlo období smůly,“ bilancuje Patrik Búri plochodrážní rok 2015. „Roztrhnuté řetězy a malé pády. A to už ta nálada není taková. Tuhle sezónu proto víc makáme v dílně. Ani loni jsme to neflákali, ale teď děláme dvakrát tolik.“

Inspirací se staly i jarní tréninky, když na Tekov zamířila celá plejáda slavných jmen. „Hodně nám řekli polští jezdci a mechanici, co do Žarnovice jezdili,“ souhlasí Patrik Búri. „Dolaďujeme spojky, aby se kolo netočil. V Pardubicích mně rozhodčí Váňa hrozil, jestli se bude kolo točit, vyloučí mě.“

Do týmu přišla nová posila. „Mám nového mechanika Pala Sártorise,“ přibližuje Patrik Búri. „Vnesl do týmu nového ducha. Je optimista, to je dobré. Plus mi pomáhá Jožko Štefanka, učí se vedle mě, začíná plochou dráhu.“

Jenže alfou a omegou každého motoristického sportu je finanční otázka. „Štvou mě ty motory, když si chci dovolit novou spojku, nezbudou mi peníze na repas,“ krčí slovenský plochodrážník rameny. „Děláme to jako hobby. Po práci strávíme každý svůj volný čas v dílně u sponzora. Kdybych si měl platit vlastní dílnu, už bych nejezdil.“

 

Deset dnů dovolené padne na plochou dráhu

Žarnovický stadión nabízí pro závodníky ideální podmínky, které se ještě zlepšily po loňské rekonstrukci dráhy. Jenže velké a široké dráhy s rovným povrchem nejsou jinde běžné a na technických a hlubších oválech mohou nastat problémy. O jiném závodišti na Slovensku se prozatím ani nešušká, nicméně Patrik Búri si dokázal poradit improvizovanou tratí poblíž domu svých rodičů v Kajlovce.

„Neměli jsme krosku,“ vysvětluje Patrik Búri. „Krzysztof Cap měl motor, já dal rám a měl jsem starší spojku. Za začátku zimy jsme šli na louku a jezdili tam. Nejdřív pod malým plynem, pak jsme přidávali. Kdybych měl krosku, nevymýšlím nic, ale tohle bylo dobré na ruce. Pak jsme jezdili šroubky v Swietochlowicích. Tady na Slovensku je problém s ochranáři přírody a rybáři.“

Nicméně v půlce dubna tady máme novou sezónu. „Plány?“ opakuje Patrik Búri klíčové slůvko otázky, ale pak z jeho úst proudí tok myšlenek. „Asi jako loni. Bodovat na domácích závodech, kde nás vidí sponzoři. A hlavně bedna v jednotlivcích, mám bednu jen v amatérech. A nepadat. Hlavně abych nepadal a nezranil sebe a ostatní.“

Krátce po svých jednadvacátých narozeninách si nedělá iluze o kariéře profesionálního závodníka. „Plochou dráhu neberu jako zaměstnání, co musím, ale jako něco, co chci,“ konstatuje. „To ale neznamená, že bych neměl profesionální přístup k motorkám. Ale chci se tím bavit.“

Nicméně vrcholem plochodrážního zápolení je tak či onak moment, kdy závodník stříká ze stupňů vítězů šampaňské na poražené soupeře a dav příznivců, který přišel zatleskat vítězovi. „Už by to chtělo něco udělat,“ souhlasí. „Na bedně jsem byl dvakrát na amatérech a pak na jadranské lize. Naposledy jsem se nechal při juniorce v Žarnovici předjet od Patrika Mikela. Ale vezmi si Martina Málka, kolikrát byl čtvrtý na Zlaté přilbě SNP.“

Amatér se sice plochou dráhou neživí, což ovšem neznamená, že by zíval nudou na gauči před televizí. „Hlavní bude, jak budu mít volno v práci,“ přibližuje další limit svých závodnických ambicí. „Musím si na závody brát dovolenou. Nemám jí moc, protože mám pracovní smlouvu jen do srpna. Takže hlavně jadranská liga, přebory budu mít podle dovolený, kterou mám deset dnů. Člověk chce mít práci, tu si musí udržet.“

Přitom by se mohlo zdát, že okolí Žarnovice je plochodrážní země zaslíbená. „Jezdci přibývají, ale sponzorů je pořád stejně, a tak musím dělat noční a víkendy,“ uvědomuje si Patrik Búri. „Momentálně mě nejvíc drží DUO ADOS. Koupili mi přilbu, mám u nich motorku a k dispozici jsou stroje, ať už vrtačka nebo centrovačka. Auto na závody mám od nich. Pro mě to jsou takový rodiče na plochou dráhu.“

Speedway Club Žarnovica usiluje dostat plochou dráhu do podvědomí širší veřejnosti celého Slovenska, což je nelehký úkol. Při sledování sportovních kanálů je speedway jedničkou a jede-li Martin Vaculík, do pozadí ustoupí i fotbal či hokej. Ovšem řeknete-li kupříkladu v Levicích, které leží o necelých čtyřicet kilometrů na jih, že jste byli v Žarnovici na závodech, pokud vašemu posluchači dojde, že míníte preteky nikoliv továrnu, bude se divit, že se Autoslide jezdí i v létě.

„Klub se snaží, ale nás závodníků je víc,“ souhlasí Patrik Búri. „A dávat servisovat motorky a kupovat díly, není nic nejlevnějšího. Nejhorší je, když přijedu do vedlejších měst jako je Banská Bystrica, nikdo neví, co je to plochá dráha. A když jeden z padesáti ví, zná to díky Maťovi Vaculíkovi. Pořád se to málo medializuje.“

 

---

Patrik Búri děkuje:

„Děkuji hlavně rodině, že akceptují moje výlety. Mechanikům Milanovi, Palovi a Krzysztofovi. DUO ADOS a Ferovi Šteflovičovi, Speedway Club Žarnovica, Peter Cvanga, Flowers and Gifts, SMF, yop sport, Kamenárstvo Bartfay, Broart, Sádrokartonárske centrum a Luboš Šmondrk.“

---

 

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Mirek Horáček, Petr Makušev, Antonín Škach a archív Patrika Búriho

Plzeň – 3. dubna
Letošní sezóna v Mariánských Lázních startuje příští sobotu a neděli dvoudenním tréninkem. Stejně jako při loňských dnech otevřených dveří nebudou chybět děti z místních škol. Na lázeňský kilometr ovšem nevyjede Karel Kadlec. Plzeňský nezmar se magazínu speedwayA-Z svěřil, že se jedná o následek inventury, kterou si udělal ve své hlavě.

 

„Chtěl bych dokopat Michaela Hádka do mistrovství světa družstev,“ svěřuje se Karel Kadlec se svými nejbližšími plány. „Půjčím mu svoji motorku, mám super rámovinu a novej‘ motor z Norska.“

A proč se v jeho sedle neobjeví sám Karel Kadlec? „Před třema nedělema jsem byl na operaci,“ zní odpověď. „Noha zatím bolí jako kráva, natejká. Je to brzo po operaci, možná proto začátek sezóny odpískám a možná dám jen veterány na krátký dráze.“

Znamená to, že se plzeňský nezmar blíží konci své bohaté kariéry? „Dal jsem si dohromady mozek,“ reaguje. „Plochá dráha je krásná věc, jezdil jsem ji patnáct let za mlada a dvanáct teď za stara. Ale díky tomu nemůžeš dávat peníze do normálních věcí. Musím si udělat pořádek v hlavě, co je důležitější.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV) a Mirek Horáček