Praha – 19. května
Domácí prostředí nabízí důvěrně známou dráhu, ale taky s sebou nese zvýšenou dávku stresu, jelikož celé okolí automaticky očekává úspěch. Proto se Zdeněk Holub přes zimu zamýšlel, že o postup do finálové série světového šampionátu juniorů bude bojovat někde jinde než v Pardubicích. Nakonec však přece jen úderem osmnácté hodiny přijde na nástup pod vysokou svítkovskou věž. Magazínu speedwayA-Z se svěřil, že bude muset okolo sebe vystavět plot.
Zdeněk Holub upřednostnil Pardubice
„Pardubice znám nejlíp z drah, co jsem měl na výběr,“ vysvětluje Zdeněk Holub, který coby úřadující českým šampión jednadvacítek volil destinaci jako první, proč si nakonec přece jen vybral Pardubice. Znalost zdejšího oválu byla přitom určujícím faktorem.
„Měla by to bejt‘ výhoda,“ uvažuje, přičemž již ví, jak naložit se stresem ze strany spousty známých tváří. „Oplotím se proti tlaku. A uvidím, jak to dopadne.“
O postup bude zítra v Pardubicích bojovat také Ondřej Smetana
Protože vicemistr Eduard Krčmář zvolil Pocking, druhým českým reprezentantem pro zítřejší večer bude Ondřej Smetana. Michal Škurla bude mít vestu náhradníka, když svůj souboj o volné místo v Belle Vue s Patrikem Mikelem při české juniorce v Praze prohrál již předchozí večer, když se mu smekla bruska. Se startovním číslem osmnáct nastoupí domácí borec Josef Novák.
Michal Škurla má v české juniorce smůlu jako loni, takže místo Belle Vue musí jako náhradník do Pardubic
Startovní listina:
1 Davis Kurmis, LAT
2 Nick Škorja, SLO
3 Patrick Hansen, DK
4 Maksym Drabik, PL
5 Viktor Trofimov, UA
6 Ondřej Smetana, CZ
7 Roland Benkö, H
8 Kenny Wennerstam, S
9 Michal Tomka, SK
10 Viktor Kulakov, RUS
11 Denis Zvorigins, LAT
12 Zdeněk Holub, CZ
13 Joel Andersson, S
14 Stanislav Mělničuk, UA
15 Adam Ellis, GB
16 Frederik Jakobsen, DK
17 Michal Škurla, CZ
18 Josef Novák, CZ
Zdeněk Holub v akci
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)
Josef Novák, který na snímku bojuje s Patrikem Mikelem, bude druhým náhradníkem
Bernardov – 18. května
Včera se mohl jen dívat, kterak v pardubické vestě s pětkou na zádech v pražské extralize místo něho bojuje Krystian Pieszczek, s nímž předloni na plzeňských Borech dosáhl svůj poslední titul juniorské věkové kategorie. Na ruce měl barevné náplasti a magazínu speedwayA-Z se svěřoval, že svůj návrat na ovály nechce lámat přes koleno. Hovořil o časovém období až dvou týdnů, což by korespondovalo s termínem race-off v Goričanu, kde mu FIM dnes po obědě potvrdila divokou kartu.
I když nemohl startovat v kvalifikačním kole vinou zranění, dostává Václav Milík šanci v race-off díky divoké kartě
„Zatím se do toho nehrnu,“ reagoval Václav Milík během včerejšího závodu v Praze na dotaz, kdy se vrátí k závodění. „Záprstní kůstku mám zlomenou, šlo by s tím jezdit přes bolest. Zatím to nechávám, nechci se hrnout zpátky, chci si bejt‘ jistej‘ na sto procent. Nechal bych tomu deset, čtrnáct dnů odpočinout, než aby mi to vypadávalo z ruky.“
Úspěchem české diplomacie se stalo, že druhou divokou kartu po domácím Juricovi Pavlicovi v race-off v Goričanu. poslední květnovou sobotu bude mít právě Václav Milík. Pardubický závodník pojede se startovním číslem čtrnáct.
V boji o postup do challenge utká s Kennethem Bjerrem, Krzysztofem Buczkowskim, Peterem Ljungem, Kimem Nilssonem, Andrzejem Lebeděvsem. Krzysztofem Kasprzakem, Hansem N. Andersenem, Piotrem Pawlickim, Joszefem Tabakou, Timo Lahtim, Juricou Pavlicem, Kai Huckenbeckem, Andrejem Karpovem, Martinem Vaculíkem a Samem Mastersem. Náhradníky jsou Anders Thomsen a Daniel King.
Václav Milík plánoval svůj comeback do necelých dvou týdnů
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV) a Mirek Horáček
Praha – 7. května
Po letech závodní pauzy začal mávat praporkem tak vehementně, že se z traťového komisaře stal opět plochodrážník. I když se nevyhýbal regulérním podnikům, jeho doménou se přece jen stala veteránská klání. Stejné to bude také letos, i když dnešní začátek evropské série v Mariánských Lázních chtěl původně vynechat. Jan Boháč nakonec pojede i zítřejší mistrovství republiky a magazínu speedwayA-Z se svěřil, že nelituje, že se nechal přemluvit.
Osmnáctý nejlepší čtyřventilový veterán
Jan Boháč si povídal s magazínem speedwayA-Z
„Loňská sezóna byl zvláštní, částečně zajímavá, částečně smolná,“ zamýšlí se Jan Boháč nad loňským závodním rokem, který strávil zejména na dlouhých oválech. „Pro nedostatek času a financí jsem musel některé závody odmítnout. Dva závody ELVS byly zrušeny, navíc mně odešly tři převodovky. Takže největší radost jsem měl, že můžu jet v barvách AK Slaný. Jel jsem dokonce ve třech různých slánských vestách a se dvěma stál i na stupních. Takže se mi splnilo další přání.“
Stejně jako letos i jeho loňská sezóna začala druhý květnový víkend v Mariánských Lázních. „V obou závodech jsem byl úplně poslední, což jsem očekával,“ nestaví si žádné monstrózní stavby na růžových obláčcích. „Ale super jsem se povozil, mám tenhle ovál rád. Na veteránech mně vypadávala jednička, takže jsem startoval na dvojku.“
Před startem v Mariánských Lázních
Technické trable se mu nevyhýbaly ani nadále. „Ve Slaném na Memoriálu Antonína Vildeho mně hned v první jízdě bouchla zadní guma,“ vzpomíná. „Málem jsem si ustlal a zbytek závodů jsem jel jako posera. Měl jsem z toho špatnej‘ pocit, nic nepomohlo ani třetí místo a pohár, kterej‘ mně sice udělal radost, ale ten pocit, že jsem jel jako bych měl tři promile a sluneční brejle zůstal…“
Nicméně datum na kalendáři nezůstalo a kolotoč evropské série veteránů se roztočil naplno. „V Mulmshornu jsme si s Káčou šáhnuli na dno sil,“ vypráví Jan Boháč. „Bylo strašný horko, přes čtyřicet stupňů. Káča zadřel GM a mně uletěla převodovka. Bohužel jsem jel na půjčený Jawě od Káči. Když k tomu přičtu, že mu nabourali Medvěda, napadá mě přísloví o třetici… Musím ale moc poděkovat Doris a Igorovi z Mulmshornu, že nám poskytli přístřeší a možnost zrehabilitovat se po dost těžkým závodě. No, oni nám pomáhali už i během závodů. A taky Andy Burmeisterovi, bez něj bych byl úplně v prdeli.“
Věrný mechanik Jan Klauz
Tropické teploty nás ovšem provázely celé léto. „V Pardubicích bylo zase strašný vedro,“ souhlasí Jan Boháč. „Ale závod byl super. Dráha taky a výsledek mě uspokojil. Spousta lidí a veselo celej‘ den. Den na to jsem jel do Žarnovice, kam jsem dostal pozvánku od Martina Búriho a hned ji přijal. Nemohl jsem se zúčastnit veteránů a Žarnovicu mám moc rád, je to super místo se super lidma. Tam jsem se aspoň povozil na dlouhánu jako vloženej‘ závod při mistrovství Slovenska. Podařilo se mně vyhrát jednu jízdu a bejt‘ v součtu druhej‘, což mně udělalo radost.“
A pak přišel Eenrum. „Byli jsme tam s dvoudenním předstihem,“ vzpomíná Jan Boháč. „Relaxovali jsme na sluníčku, cestovali po okolí, pozorovali mladé fotbalistky Eenrumu… V den závodu začalo jemně pršet, krásnej‘ trávníček se proměnil na kluzkou, slizkou plochu. Při tréninku to klouzalo, jako kdyby dráha byla plná hnusnejch‘ hnědejch‘ slimáků. Na závod začalo pršet, po první sérii to ukončili. Škoda, jet se o den dřív, byl by to super závod. Moc musím poděkovat Pedro Čapkovi a Petrovi Benzovi za spolufinancování cesty. Pojali jsme to zase jako vejlet a užili si těch několik dní volna.“
Cestující MHD Praha mnohdy ani netuší, že je vozí plochodrážní závodník
V celkové klasifikaci čtyřventilů v ELVS figuruje na osmnáctém místě. „Závěrečnej‘ závod v Pfarrkirchenu byl suprovej‘,“ netají se. „Dostal jsem se zázrakem do céčka a byl dvacátej‘ z osmadvaceti, což jsem nečekal ani náhodou. Navíc když se na dráhu navezla spousta novýho písku. Byla strašně hluboká, všechny bolely ruce. S Klauzíkem a Čahounem jsme tam ve volnu blbnuli na dopravním hřišti a skate rampě. Večerní posezení a vyhlašování výsledků super. Hudba, jídlo, pití… Konečné umístění na osmnáctém místě z třiceti bodujících beru jako dobré. Jen Honza Klauz kroutil hlavou nad hudbou, kterou tam hráli. Holt, jódlování je zvláštní.“
Krátká dráha jedině snad pod Ještědem
Na krátké dráze se Jan Boháč sveze asi jen v Liberci
Na podzim jsme Jana Boháče mohli vidět opět na klasických českých oválech. „V Divišově Bára Pajkrová uspořádala veteránskej‘ závod,“ říká. „Bylo to super, podařilo se mně vyhrát jednu jízdu a celkově se mi jelo dobře. Poslední závod byli veteráni v Liberci. Jelo se systémem družstev a zároveň byli vyhlašováni i jednotlivců. Sever byli Češi, Angláni a Jih Rakušáci a Italové. Naši prohráli jen těsně, bohužel tím, kdo to týmu posral, jsem byl já. Vůbec mně to nešlo a udělal jsem jen dva body. Nakonec úplně nejlepší akce byla rozlučka se sezónou u nás ve Slaným. Povozili jsme se na všem možném. Největší sranda byla s Patrikem Mikelem v sajdě.“
Jan Boháč nelituje, že se nechal přemluvit ke startu v Mariánských Lázních
Jenže nyní píšeme letopočet 2016 a sezóna Jana Boháče začíná dnes a zítra opět v Mariánských Lázních. „Mariánky jsem vůbec neměl jet,“ vydechne hrdina našeho vyprávění. „Z ležáku lezou jak stříbrný, tak zlatý piliny. To bude asi z vahadel. Chtěl jsem, že bych nejel ani veterány dnes, jeden výsledek se škrtá, ale Tonda Šiška mě ukecal. Měl jsem rozhovor s Káčou Kadlecem, že tam hodím ležáka a pojedu oba víkendy.“
A tak se v uplynulých dnech Jan Boháč za volantem pražského městského autobusu moc neobjevoval. „Mám volno, dával jsem motorky dohromady,“ popisuje. „A mám dobrej‘ pocit, že jsem se nechal ukecat. Honza Klauzů mi slíbil, že tam pojede se mnou na celej‘ víkend, takže to bude hoch zabezpečený.“
Na cestách s Jawa Clubem
Další víkend je na pořadu dne Memoriál Antonína Vildeho s tradičním veteránským vloženým závodem, ale Jan Boháč v něm absentuje. „Krátkou nepojedu,“ vysvětluje. „Akorát kdyby Větrouš z Liberce chtěl, nechám si otevřený vrátka. Jel bych tam i na stará krátký, na stojáku, v Liberci je to hrozně hezký.“
Takže hlavním náplní závodního diáře Jana Boháče bude opět ELVS? „To bych chtěl jet celý, krátkou budu asi vynechávat,“ uvažuje. „Muhlmshorn, Eenrum, Rastede… Budu pokaždý bydlet někde po okolí. Závěrečnej‘ závod je v Rodenu, kde jsou tři dráhy v jedný. Tam chci, nikdy jsem tam nejel, bude tam rozlučka. A pokud skončím do dvacátýho místa, budu spokojenej.“
Jan Boháč děkuje:
„Velké poděkování bráchovi Danielovi, Honzovi Rybovi, Honzovi Klauzovi s Marcelkou a Čahounem, Láďovi Zeithamelovi. Bez nich bych už dál nezávodil. A úplně nejvíc děkuju Radkovi Habartovi, že mě stále vychází vstříc s pracovní dobou.“
Premiéra longtracku v Žarnovici
Foto: Mirek Horáček, Martin Mesiarik, Jan Kobzáň a archív Jana Boháče
Třebsín – 7. května
Loňskou smůlu v české juniorce si chtěl vynahradit letos. Jenže naděje vzala ze své v předvečer prvního závodu v Praze, když se mu vysmekla bruska a zranila jej na levé ruce. Přesto nastoupil, po úvodní nule vybojoval vítězství, avšak bolest byla silnější. Jelikož se letos konají jen dva mítinky, se třemi body žádnou díru do závěrečné klasifikace neudělá. Nicméně sezóna nabízí další výzvy, první hned zítra, kdy v Mariánských Lázních může oslovit kouče národního týmu Milana Špinku. Michal Škurla se magazínu speedwayA-Z svěřil, že si tuto šanci nechce nechat ujít.
Michal Škurla před úterním závodem chmuřil čelo
„Připravoval jsem si motorku a říznul jsem se,“ popisuje Michal Škurla, jak přišel k ošklivé ráně na své levačce. „Chybička se vloudila.“
Po jeho odstoupení z úterní juniorky na Markétě se vynořily pochybnosti, zda pražský závodník nevypadne ze startovní listiny dlouhodrážního mistrovství republiky. Avšak on sám je rychle vyvrací.
„Mariánky pojedu, včera odpoledne jsem dodělal motorku,“ říká rozhodně, byť poraněná ruka není stále v optimálním kondici. „Snad ta ruka bude lepší. Bolí to, uvidíme.“
Labutí píseň Michala Škurly v úterní pražské juniorce – vítězství před Michalem Tomkou (modrá) a Markem Helmhoutem (bílá)
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)
Slaný – 6. května
Z prvního finále šampionátu republiky jednotlivců v Praze se vrátil s pohárem za druhé místo. V depu se však neohřál, musel na dopingovou kontrolu. A ta se pořádně protáhla. Než poskytl vzorek požadované kvality a projel bránou stadiónu, odbíjela u břevnovských Benediktýnů půlnoc. Druhý den pokračoval nejstarší motoristický šampionát republiky druhým finálovým dějstvím v Pardubicích. Pódium mu uniklo o vlásek, místo v evropském šampionátů nikoliv. Již druhý den nabral směr Debrecen, kde si v sobotu na svou počest vyslechl Kde domov můj.
Eduard Krčmář se mohl usmívat také při úterní juniorce v Praze, kde nesestoupil z nejvyššího stupínku pódia
„Dozvěděl jsem se to na poslední chvíli,“ komentuje Eduard Krčmář skutečnost, že nová filozofie stavby reprezentace může mít i svá úskalí. „Ve čtvrtek večer jsme jeli. V pátek jsem netrénoval. Pršelo, dráhu jsem znal.“
Loni se tady objevil v semifinále juniorského mistrovství Evropy a také v párovém šampionátu starého kontinentu, odkud si spolu s Václavem Milíkem a Zdeňkem Holubem odváželi bronzové medaile. „Loni byla dráha tvrdá,“ konstatuje. „Teď to bylo docela rozbitý, ale nechalo se na tom jet. Mám ale jinak postavený motory, jezdím jiný převody.“
V sobotu vstoupil Eduard Krčmář do závodu triumfem v rozjížďce s číslem dvě, aby jej posléze porazili postupně Martin Smolinski, Patryk Dudek a Peter Ljung. V sedmnácté jízdě však opět vyhrál a skončil s dvanácti body.
Eduard Krčmář by se nechtěl zastavit ani v challenge
„Dudek mě podjel, otevřel jsem to trošku na lajně, ale bodoval jsem pravidelně,“ vypráví slánský závodník. Polský favorit nakonec po rozjezdu s Leonem Madsenem, Linusem Sundströmem a Timo Lahtim vypadl. Naproti tomu Eduard Krčmář vyhrál, ačkoliv měl jen o jeden bod navíc. Musel však ještě v další dodatkové jízdě porazit Martina Smolinskeho a Petera Ljunga.
„Tři kola jsem jezdil druhej‘,“ líčí svou poslední akci z minulé soboty. „A pak jsem Smolinskeho předjel. Samozřejmě jsem měl radost, zahráli mi hymnu. Chtěl jsem postoupit, nečekal jsem, že vyhraju. Z challenge postupuje sedm, chtěl bych bejt‘ mezi nima.“
Eduard Krčmář na nejvyšším stupínku pódia nad Martinem Smolinskim a Peterem Ljungem
Foto: FIM Europe a Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)
Praha – 29. dubna
Na rozdíl od otce nebyla jeho vlastní závodní kariéra příliš dlouhá. V současnosti se věnuje spíše tenisu, ale letos bude z kurtů běhat na ovály. A v rukou bude třímat kameru. Pojal totiž myšlenku natočit dokument o ploché dráze. Kdo viděl jeho spoty o Speedway Mini Cupu nebo Josefa France tančícího v závodní výstroji, musí uznat, že Zdeněk Schneiderwind mladší má nejen skvělé nápady, ale také dobrý vkus. Krátká ukázka jeho nového projektu dává najevo, že se máme doopravdy na co těšit.
Píše se rok 2010 a Zdeněk Schneiderwind se věnuje ploché dráze jako závodník
„Důvod, proč jsem vlastně přestal závodit, byl, že jsem potřeboval vysokou školu,“ vrací se Zdeněk Schneiderwind do roku 2011, kdy studoval obor sportovní a kondiční specialista. „Již při škole jsem si přivydělával jako tenisový trenér. Začal jsem v tomto oboru realizovat, protože mě to bavilo. Bohužel mě brzdila moje nadřízená, proto naše spolupráce skončila.“
Nicméně někdejší pražský plochodrážník se nepropadl do splínu a začal svému snu dávat hmatatelné obrysy. „Se svým kamarádem Michalem Chvátalem, který měl již patnáctiletou praxi v trénování jsme se rozhodli vybudovat tenisovou školu,“ vypráví. „Začátky byly jako všude složité. Po roce jsme získali děti, které byly spokojeny, a jejich počet narůstal.“
Dnes -tenisový trenér točí dokumenty o ploché dráze
Nicméně od tenisové školy k točení spotů o ploché dráze je přece jenom kousek cesty. „Napadlo nás začít natáčet děti při hře a po určitých obdobích, abychom dokázali, že se zlepšují,“ pokračuje Zdeněk Schneiderwind. „Při prezentacích jsme je pouštěli rodičům a umísťovali je na náš web a facebook 2play.cz. Časem začala spolupráce s tenisovou firmou Babolat. Pro ni jsme vytvořili video, jak trénujeme naše děti, které mělo takový úspěch, že jsme se domluvili na spolupráci reklamních videí.“
Dokument nabídne neotřelý pohled na svět ploché dráhy
A pak už to šlo ráz na ráz. „Videa dopadla dobře,“ pochlubí se Zdeněk Schneiderwind. „A my začali mít motivaci kromě trénování točit i videa. Nazvali jsme se Phobia Production To bylo přibližně před čtyřmi lety, kdy jsem se začal učit. Samozřejmě to stálo spoustu času a peněz. A nyní jsem se rozhodl natočit dokument o ploché dráze.“
Ostatně s jeho jménem a příjmením to ani nemohlo dopadnout jinak, uvážíme-li i jeho vlastní závodní kariéru z let 2009 a 2010. Dnes není problém narazit při brouzdání při síti sítí na videa s plochodrážní tematikou. Nicméně upřímně řečeno, některé snímky musí běžného člověka od návštěvy stadiónu spíše odradit, protože v nich plochá dráha působí jako nesmírně nudná záležitost. Avšak upoutávka na film Zdeňka Schneiderwinda netrvá ani dvě minuty a divák je již nažhavený na kompletní projekt.
„Hlavní cíle jsou přiblížit lidem skutečnosti ohledně ploché dráhy, o kterých spekulují,“ přibližuje svůj záměr samotný tvůrce. „Osvětlit fakta, čím si jezdec musí projít, než sedne na motorku. Kolik času, úsilí a peněz stojí jeden trénink nebo závod. A to všechno může v šedesáti vteřinách nenávratně zahodit, protože je to jeden z nejnebezpečnějších sportů planety. Dělám to hlavně pro zviditelnění české ploché dráhy a osvětlení skutečností, které si divák třeba ani neuvědomuje.“
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV) a archív Zdeňka Schneiderwinda
