Žarnovica – 22. listopadu
Už jednou se objevil s vestou polského klubu, nicméně šlo pouze o sparing, a nikoliv ligové klání. Svůj první kontrakt v zemi našich severních sousedů proto podepsal až letos na podzim. Patrik Búri se magazínu speedwayA-Z svěřil s nadějí, že mu působení v Bydhošti pomůže v dalším výkonnostním růstu.
„V Krakově jel pouze sparing a neměl jsem tam žádný kontrakt,“ říká Patrik Búri. „V Bydhošti se mi podařilo podepsat a otevřely se mi dvířka k trénování s profíky a k novým zkušenostem. Takže je to můj první kontrakt. A jen doufám, že mi to pomůže v růstu.“
Lysá nad Labem – 11. listopadu
Před lety se Milan Špinka přijel do Lysé nad Labem pochlubit návštěvníkům tradiční výstavy Rychlá kola pochlubit svou zlatou přilbou, kterou vyhrál v třiasedmdesátém. Během autogramiády ji nechal na chvilku bez dozoru. Mladí plochodrážníci vymýšleli rošťárny a Václav Milík se na krásnou trofej podepsal lihovým fixem. Můžete vzít jed, že byl Milan Špinka rozezlen a to nejen u vidiny částky, kterou bude muset za vyleštění přilby zaplatit. Václav Milík starší klidnil atmosféru argumentem, že až jeho syn vyhraje závod všech závodů, může se Milan Špinka zase na oplátku podepsat na jeho trofej. Příležitost k takové pomstě se shodou okolností naskytla zase v Lysé nad Labem, nicméně Milan Špinka ji nevyužil. Magazínu speedwayA-Z se svěřil, že je rád, že pardubický kapitán dospěl nejen jako závodník, a že si sám uvědomil hodnotu klenotu, jež mu mistr Pavel Lejhanec při letošní Zlaté přilbě nasadil na hlavu.
Jaký je Váš názor?
Loading ...
Fyzická kondice a dobrý start základem úspěchu
Milan Špinka za pódiu Zlaté přilby 1973
„Samozřejmě jsem na Přilbě každej‘ rok celej‘ svůj život, byl jsem na ní, i když se ještě jezdila na renbáně,“ reaguje Milan Špinka na otázku, zda devětašedesátý ročník slavného závodu viděl na vlastní oči. Stejně jako na tisíce dalších diváků na něho triumf Václava Milíka zapůsobil.
„Super,“ v krátkosti hodnotí jeho výkon Milan Špinka, aby se vzápětí pasoval s otázkou, zda s takovým výsledkem počítal. „V postatě jemu hodně pomohla polská extraliga, kde se plochá dráha dělá nejvyšší úrovni na světě. Nastoupil dobrou cestu, ale aby se tam člověk dostal, musí už mít kvalitu. Tam se nedostane každej‘. Václav skončil juniorská léta a na prahu svý seniorský kariéry má dobrej‘ začátek.“
Jméno Václava Milíka v seznamu vítězů závodu všech závodů tedy Milana Špinku nezaskočilo? „Já myslím, že rozhodlo, že už od začátku letošní sezóny byl v kondici,“ uvažuje. „Člověk nikdy neví, co se může stát, může bejt‘ defekt nebo chyba. Ve velkým finále Zlatý přilby člověk nemůže říct ‚dneska vyhraju já‘. Konkurence byla velká.“
Milan Špinka už vede finále Zlaté přilby 1973 před Ivanem Maugerem, Ole Olsenen a Georgijem Ivanovem
Nicméně sotva páska klíčové rozjížďky letěla nahoru, Václav Milík nedal nikomu šanci. „Pro Vaška byl rozhodující start,“ přemítá Milan Špinka. „Mně se v třiasedmdesátým nepoved‘, musel jsem předjet Ivanova, ten ale upad‘. Zlí jazykové potom tvrdili, že kdyby nespad‘, nikdy bych nevyhrál. Vaškovi se podařilo odstartovat. Dobrej‘ start je velkej‘ plus. A ještě si to udržet.“
Po prvním výjezdu zbývá k šachovnicové vlajce ještě pět a půl kola. „Je pravda, že na každej‘ závodník je na tom fyzicky tak dobře, že vydrží vlastně jeden a půl rozjížďky naráz,“ pokračuje Milan Špinka. „Člověk je i psychicky vybičovanej‘, že si to neuvědomuje. Chceš vyhrát a o fyzický kondici nepřemejšlíš. Ale někomu někdy fyzický síly dojdou.“
Trofej Milana Špinky
Milan Špinka se na chvíli odmlčí, aby se z mobilního telefonu dozvěděl o dalším úspěchu svého vnuka, který si již vysloužil modrý pásek v karate. „Šest kol je náročných,“ vrací se opět do Svítkova prvního říjnového dne letošního roku. „Jak Vašek odstartoval, věděl jsem, že to udrží. Ale on třeba prdne řetěz, jako Dudkovi, to pochopitelně nemůžeš vědět.“
Jeden primát zůstává
Pohled na Václava Milíka se zlatou přilbou nikdy nezevšední
Motocykl Václava Milíka však ve velkém finále Zlaté přilby byl ve stejné kondici a dovezl svého majitele vítězně do cíle. Do té chvíle byl jediným Pardubičanem na nejvyšším stupínku pouze právě Milan Špinka. Ovšem ten již jezdil s vestou pražské Rudé hvězdy. Nicméně ani s pardubickým kapitánem to není jednoduché, protože poprvé uzřel světlo světa ve starobylé Čáslavi.
Skvělý start byl jedním z klíčových faktorů vítězství Václava Milíka
„Já jsem pardubickej‘ rodák!“ připomíná Milan Špinka, že jej maminka povila v přízemním pokoji jejich rodinného domu. „Jezdil jsem už za Rudou hvězdu, protože tam byly nejlepší podmínky. Samozřejmě na Pardubice nedám dopustit a jsem hrdej‘, že jsem pořád jedinej‘ pardubickej‘ rodák, co vyhrál Zlatou přilbu. A taky jsem první Čechoslovák, co vyhrál ve Svítkově. A tenhle primát mi nevezme už vůbec nikdo.“
Když se Václav Milík radoval z výhry, vzpomněl si Milan Špinka, že před čtyřiačtyřiceti lety stál na nejvyšším stupínku on sám? „Člověk prožívá momentální atmosféru, než aby se věnoval vzpomínkám,“ svěřuje se. „Když to finále skončí, není na vzpomínky místo. To přijde později. Všichni jsme to Vaškovi přáli a byli jsme rádi, že přilba nezůstala zase cizinci.“
Lidé opět letos zaplavili dráhu
Pardubický triumf obou mužů však měl společné, že nenechal v klidu fanoušky, které už nikdo na tribunách nemohl zadržet. „Když jsem vyhrál, byla plno lidí na dráze, člověku to dělá dobře,“ připouští Milan Špinka. „Ale to jseš ještě psychicky vyšponovanej‘ a vítězství si neuvědomuješ. Až potom ti dojde, co jsi vyhrál. Bylo to krásný, že ti lidi fandili. Bylo to určitě i proto, že jsem byl první Čechoslovák, co po deseti letech po Tondovi Kasperovi vyhrál. A navíc ještě Pardubák.“
Sladká není pomsta, ale zmoudření
Letos se v Lysé nad Labem Milan Špinka na zlatou přilbu Václava Milíka nepodepsal
Druhá plochodrážní autogramiáda při výstavě Rychlá kola se předminulou sobotu o půl hodiny posunula. Václav Milík se totiž opozdil na své cestě ze závodního veletrhu v pražských Letňanech. Nicméně nakonec se představil návštěvníkům včetně své zlaté přilby. Sešel se tady s Milanem Špinkou, přičemž lihový fix kvůli autogramiádě ležel opodál.
„Samozřejmě, že ne,“ usmívá se Milan Špinka nad nabízející se otázkou, zda se na trofej Václava Milíka zvěčnil svým autogramem. „Vašek se na mou přilbu tenkrát podepsal z mladický nerozvážnosti. Už si to uvědomil a omluvil se mi. Ano, řek‘ mi ‚pojď se mi na ni podepsat‘, ale to já nikdy neudělám.“
Nikdo si pochopitelně nemůže vážit krásného klenotu více než jeho vítěz. „Vašek si přilby taky cení,“ říká Milan Špinka. „Ví, o co jde, jak těžký je ji vyhrát. Chrání si ji, mně se omluvil a já to beru. Už ví, v čem je pro závodníka cena té zlaté přilby. Je to na úrovni zlaté medaile z mistrovství světa. Ne-li ještě víc.“
Tato zlatá krasavice necestovala ze Svítkova daleko
V tomto ohledu musí mít Milan Špinka naprostou pravdu. Je jediným českým závodníkem, který může z vlastní zkušenosti srovnávat pocity mistra světa a vítěze Zlaté přilby. O tenhle jedinečný primát jej však Václav Milík připravit může.
Niederau – 17. listopadu
Nezasvěcený pozorovatel by je mohl považovat za rodinku německých fanoušků, která dorazila na plochodrážní stadión o něco dříve. A tak před začátkem závodu ještě kempují. Manželé v nejlepších letech, tatínek Matthias, maminka Carmen, dospělý syn Ronny a jeho mladší sestřička Sindy. Nechybí ani pejsek. Takové zdání však bere rychle za své, když se dlouhovlasá dívka objeví v kombinéze, nasadí si přilbu na hlavu a v sedle závodní pětistovky vyrazí na závodní ovál. Fanouškům je však Sindy Weber dobře známá a to nejen v Čechách, protože se závodnice startující za Liberec magazínu speedwayA-Z svěřila, že dálnice je vlastně jejím druhým domovem.
Házenkářka jezdí na motorce
Sindy Weber si povídala s magazínem speedwayA-Z
„S plochou dráhou jsem začínala vlastně už v roce 2006,“ začíná Sindy Weber, přičemž s ohledem na své srpnové sedmnáctiny musí pochopitelně čelit otázce, zda se v letopočtu přece jen nespletla. „Když jsem byla malé dítě, jezdila jsem na bráchovy závody. Přišlo mi to zajímavé. Pak v tom roce 2006 jsem ke svým šestým narozeninám dostala od rodiny padesátku. A to byla ta pravá zábava! Ve škole jsem hrála házenou, ale nebavila mě. Hned rok na to jsem s ní skončila a začala jezdit s padesátkou. Pak přišla pětaosmdesátka, stopětadvacítka a nyní pětistovka.“
Český debut Sindy Weber v říjnu 2012 při chabařovickém podniku mistrovství republiky kolibříků na krátké dráze mnozí ani nezaznamenali. Ve stopětadvacítkách nejsou dívky žádným neobvyklým zjevem a zrovna Německo je v tomto ohledu vydatným zásobištěm českých závodů.
Sindy Weber v plném tempu s pětistovkou
„Nebyl to můj první závod,“ říká Sindy Weber. „S padesátkou i pětaosmdesátkou jsem už často jezdila v Německu. A od roku 2010 jsem také závodila na padesátce v Polsku, kde jsem v sezóně byla vicemistrem kubatury 50 ccm. To ale nebylo oficiálně uznáno, protože jsem jezdila bez polské licence.“
Tehdy v Chabařovicích se Sindy Weber umístila na dvanácté příčce, když v cíli finále D před ní projeli Roman Mády a vítězný Filip Šifalda. „Byl to hezký pocit závodit v České republice,“ vrací se o pět let nazpět. „A bylo velmi zajímavé závodit proti závodníkům, které jsem vůbec neznala. A protože to pro mě byla nová dráze, byla jsem spokojená i s výsledkem.“
V květnu 2014 v Chabařovicích stojí zcela vpravo
Jenže v následující sezóně jakoby se po ní slehla země. „Závodila jsem v Německu se svou pětaosmdesátkou, měla jsem tu klub,“ vysvětluje, proč se roku 2013 neobjevila na žádném českém mítinku. „Byla jsem také v Polsku, ale bohužel už ne tolik úspěšná jako s padesátkou. A prostřednictvím Chabařovic jsem v roce 2014 dostávala pravidelné pozvánky k tréninkům a závodům. To je ten důvod, proč jsem se do Čech vrátila. V sezóně 2014 jsem už v Německu závodila méně, ale více v České republice a v Polsku.“
Shupa přináší progres
Finále B byla jejím typickým výsledkem v sezóně 2014
Její plochodrážní motocykl s motorem TM 85 sice v depu vzbuzoval zájem milovníků techniky, nicméně v duelech se stopětadvacítkami Shupa ztrácel rychle dech. Na jednu z nich Sindy Weber posléze přesedlala. Byl to skok dopředu a typickým výsledkem německé dívčiny v sezóně 2014 se stala finále B.
„Ano, to je pravda, rychle jsem šla na stopětadvacítku Shupa, s pětaosmdesátkou jsem nestíhala,“ usmívá se. „V béčku jsem byla prakticky každý závod, což ukázalo, že se s dobrým materiálem můžu objevovat na lepších místech. A měla jsem pocit, že jsem na opravdu správné cestě.“
Pocit se ukázal jako správný, přešla zima a v dubnu 2015 se Sindy Weber poprvé postavila na pódium. „Bylo to opravdu skvělé,“ vybaví se své třetí místo při Speedway Mini Cupu. „Konečně jsem byla na bedně. Nebylo to jenom finále B jako vždycky. Přesvědčilo mě to, že i jako holka můžu bojovat o vítězství.“
Konečně přichází půllitr
Spolu s Filipem Šifaldou a Petrem Chlupáčem při prvním pódiu v Divišově
Sezónou 2016 se pro Sindy Weber uzavřela stopětadvacítkářská část kariéry. Se svou Shupou už neobjela tolik podniků kolibříků jako dříve. Důvod je pochopitelný, a sice přechod do pětistovek. Nicméně než se budeme věnovat klasické kubatuře, poprosíme německou závodnici o bilanci svého působení ve stopětadvacítkách.
„Rok 2016 moji kariéru změnil hodně,“ říká Sindy Weber. „Ale otázka na ohlédnutí se za léty se stopětadvacítkou je dobrá. Často jsem byla šťastná za svoje výsledky, ale bohužel ke konci byly se stopětadvacítkou problémy. A to byla škoda, protože jinak by moje výsledky byly mnohem lepší. Ale stopětadvacítky byly dobrým startem pro moji kariéru.“
Trénink na první závod s pětistovkou
První závod s pětistovkou Sindy Weber nemohla mít na více symbolickém místě. Byl osmnáctý den měsíce června a SC Chabařovice pořádal pětadvacátý ročník Memoriálu Jiřího Hurycha. Ten místo předchozích podniků charakteru bodovaného tréninku nesl status přeboru. Nicméně Sindy Weber vinou patálií se spojkou přišla o celou polovinu základní části.
„Byl to můj první závod s pětistovkou, takže jsem problémy se spojkou nezapomněla,“ říká. „Byla škoda, že jsem nemohla jet všechny jízdy. Ale zase musím poděkovat Petru Babičkovi, který mi s tou spojkou. A ještě jednou díky všem, co nám tenkrát pomáhali.“
Loňské Poslední nalévání v Liberci zastihlo Sindy Weber se zlatým věncem ve společnosti Karla Kadlece a Antona Schreinera
Nicméně sezóna 2016 byla teprve své půli, Sindy Weber pokračovala v přeborech, debutovala v divišovské juniorce a při liberecké rozlučce dokonce vyhrála ve své kategorii. „Je pravda, že zbytek mé druhé sezóny nebyl špatný,“ pokračuje ve svém vyprávění. „Jsem velmi spokojená s druhým místem ve Stralsundu. A také se svými dalšími výsledky, ale samozřejmě vítězství v Liberci byl můj nejlepší moment celé loňské sezóny.“
Rodina podporuje na maximum
Letos měla Sindy Weber hodně napilno
Letos měla Sindy Weber hodně napilno, jelikož copatá závodnice nepromarnila jedinou šanci závodit. „Nezmeškala jsem téměř závod s výjimkou juniorského šampionátu v Praze na začátku sezóny,“ upřesňuje. „Krátce předtím jsme měli autonehodu a naneštěstí jsme byli bez dodávky. Ale všechny další závody jsem jela. Byla to pro mě hodně poučná sezóna. Bohužel jsem měla pár problémů s motorkou po celý rok, proto ta sezóna pro mě nebyla tolik úspěšná. Ale víme o problému a příští rok to změnilo.“
V závěru září měla s rodinou vstupenky na pardubický super víkend, ale nakonec osud chtěl, aby během něho hrála aktivnější roli na ovále. „Zlatá stuha byla pro mě vrchol letošní sezóny,“ rozzáří se. „Byl to pro mě pěkný zážitek závodit v takové krásné atmosféře. Bohužel jsem o dva dny dříve měla pád ve Svitavách a hodně mě bolelo rameno a krk.“
V depu mezi jízdami
S výjimkou Chabařovic je od saské Míšně na všechny naše stadióny daleko. Nezdá se však, že by Sindy Weber měla problém s cestováním. Nejenže dorazila na přebor do Kopřivnice či slovenské Žarnovice, nad čímž i někteří naši borci vraští čela, ale ochotně přijela třeba na červencovou výstavu v Houdkovicích. Ani předminulý víkend nescházela v Kopřivnici, kde přitom na pořadu dne byla pouze veselá rozlučka.
„Já i moje rodina rádi cestujeme,“ vysvětluje Sindy Weber. „Protože když máme víkend bez ploché dráhy, nudíme se. Náš domov je dálnice a každý plochodrážní stadión. A zkoušíme dělat hodně věcí jako třeba ta výstava v Houdkovicích. Nebo rozlučka v Kopřivnici. Jsme totiž mezi nadšenými lidmi a to je, co milujeme. Důležité je, že mám podporu rodiny. Bez ní bych nemohla jezdit plochou dráhu, protože bohužel nemáme žádné sponzory.“
Bratr Ronny v akci
Přece všechno není obvyklé, aby starší bratr pracoval jako mechanik pro svou mladší závodící sestřičku, nežárlí trošku? „Tahle otázka se mi líbí,“ rozesměje se Sindy Weber. „Myslím, že bráška na mě žárlí často. Dříve totiž sám závodil na ploché dráze, ale teď nemůže. Myslím, že by si chtěl velmi často vyměnit naše role, protože on většinou jezdil jen v Německu a já jezdím mezinárodně. Ale přesto vím, že mě pořád podporuje a je na svou malou sestřičku vždycky pyšný.“
I nadále s českou licencí
Čas ubíhá rychle. I když se v současné době plochodrážní fanoušci baví spíše myšlenkami na boje na ledových kolbištích, zima se překulí cobydup. Pro závodníky to platí dvojnásob, jelikož se na novou sezónu musí adekvátně připravit po všech stránkách.
Sindy Weber budeme u nás vídat také napřesrok
„V sezóně 2018 se změní hodně,“ svěřuje se Sindy Weber. „Dostanu druhou motorku. A chci jezdit více na mezinárodní úrovni. Proto budu příští rok mít mezinárodní licenci. Doufám, že dostanu více příležitostí. Samozřejmě budu muset do příštího roku hodně trénovat, abych byla lepší a lepší.“
Co se však nezmění, je lev na licenci a silueta Ještědu na závodnické vestě. „Budu i nadále jezdit s českou licencí a pravděpodobně zůstanu v Liberci,“ říká Sindy Weber. „Z Chabařovic jsem odešla, protože tam se jezdí více stopětadvacítky. V mém přestupu rozhodně nejsou žádné zlé důvody, celý klub v Chabařovicích je milý a vždycky ochotný pomoci.“
Sindy Weber děkuje:
„Mnoho lidí si zasluhuje poděkování. A já se omlouvám, jestli na někoho zapomenu. Především bych rád poděkoval své rodině, která mě vždy podporuje a stále se mnou jezdí. Sama vím, jak obtížné, to pro ně je, protože v týdnu musí každý den do práce. Pak bych ráda poděkovala svému bývalému polskému klubu, GUKS Speedway Wawrow, podporovali mě v každé plochodrážní kubatuře. A s těmi lidmi byla vždy dobrá zábava. Potom bych chtěla poděkovat Chabařovicím a Liberci za skvělou podporu. Také musím poděkovat otci Zdeňka Holuba, protože každý rok nám pomáhá s licencí. A je na každém závodě a pomáhá nám. Samozřejmě musím poděkovat Petru Moravcovi za všechnu pomoc, protože bez něho by toho hodně nefungovalo. Děkuji také všem svým fanouškům, kteří mě fandí, když závodím a kteří mně dodávají hodně sílu.“
Sindy Weber v akci
Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Jiřina Šifaldová a Blanka Kuchařová
Pardubice – 9. listopadu
Do Žarnovice na Zlatou přilbu SNP přijel tradičně s vysokými ambicemi zapsat se již podruhé mezi vítěze legendárního závodu. Jenže nakonec se domů vracel přes nemocnici v Žiaru nad Hronom. Co čert nechtěl, jeho fraktura nohy se nehojí a on je již bezmála čtyřicet dnů opět v péči lékařů. Tomáš Suchánek se magazínu speedwayA-Z svěřil se svými pochybnostmi, že by se v příštím roce vůbec vrátil na ovály. Pardubického závodníka můžete v jeho rekonvalescenci podpořit nejen ve svých myšlenkách díky sympatickému projektu skupiny SpeedwayPro.
Tomáš Suchánek se bohužel při ZP SNP zranil
„Měl jsem tam zánět, chytil jsem ho ten víkend okolo Zlatý přilby,“ přibližuje Tomáš Suchánek své patálie. „Udělali mi plastiku, kvůli tomu zánětu ji ale museli sundat. Teď musím na novou do Hradce. To už by mělo bejt‘ v cajku, asi by mi to měli dělat v pondělí.“
Komplikace přináší zranění nohy, které Tomáš Suchánek utrpěl před lety při ledařském tréninku na šroubcích. „Problém je stará plastika z roku 2001,“ povzdechne si. „Mám tam přerušenej‘ nerv, kvůli hojení to není dobrý. Jeden sval musej‘ přemístit na druhou stranu.“
Tomáš Suchánek neplánuje comeback příští sezónu
Za těchto okolností není comeback na ovály pochopitelně tématem dne. „Jsem celej‘ sešroubovanej‘, budu to mít asi na dlouho,“ říká pardubický závodník. „Kolenní kloub mám celej‘ rozdrcenej‘, na rentgenu jsem napočítal asi patnáct šroubů. Je to asi na rok, sezónu asi určitě nestihnu.“
Akce na podporu Tomáše Suchánka pokračuje
Tomáši Suchánkovi můžete pomoct také vy
Při říjnovém MACEC Cupu se na konci tribuny usadil Miroslav Štichauer. Nechtěl si však v klidu užít poslední závod sezóny v hřejivých paprscích dopoledního sluníčka. Měl s sebou krabici s podpisovými kartičkami Tomáše Suchánka, které tým SpeedwayPro vydal na podporu zraněného závodníka.
Osečná – 8. listopadu
Jeho přítomnost při mistrovském flat tracku koncem října v Chabařovicích byla nečekaná. Nicméně tento způsob závodění pro něho s největší pravděpodobností bude v příští sezóně charakteristický. Lukáš Volejník se totiž magazínu speedwayA-Z svěřil, že napjatý ekonomický rozpočet mu neumožní osedlat ohřebovaný speciál pro ledovou plochou dráhu.
Lukáš Volejník v září v Chabařovicích debutoval ve flat tracku
„Nezměnil jsem disciplínu, jenom jsem trénoval,“ vysvětluje Lukáš Volejník, jak se dostal za řidítka stařičké Jawy, kterou sedlal v Chabařovicích. „Dostal jsem nabídku vyzkoušet si to od Martina Hakla a neodolal jsem. Měl veterána, nějakej‘ pérák, prej‘ to byla nejhorší motorka v depu (smích).“
Nicméně osečenský ledař se v jejím sedle neztratil. „Tamty upadli a jednomu to zdechlo,“ komentuje svou flat trackovou premiéru, kde v kategorii Veterán obsadil čtvrtou příčku. „Nebyl jsem poslední. Ale tam obě kola hned kloužou, nedržej‘ jako na ledě. Kdybych si udělal motorku, bylo by to ale lepší.“
Taková možnost není ovšem vyloučena. „Letos nepojedu ledy,“ svěřuje se Lukáš Volejník se špatnou zprávou. „Prachy nejsou. Skončilo období závodů, začalo období rodiny. Změnil jsem práci. Byl by problém, kdyby se mi něco stalo, mám sice pojistku, ale stejně to nevyjde.“
Lukáš Volejník v souboji s Václavem Kvízem
Definitivní konec jeho ledařské kariéry však naštěstí není prozatím tématem dne. „Třeba se vrátím…“ uvažuje. „Řeším, jestli někomu půjčím svou motorku. Prodávat se mi ji nechce, pak bych si už žádnou nekoupil. Třeba to vyjde za rok nebo za dva a budu zase jezdit ledy.“
Lukáš Volejník začal s motocyklovým závoděním na silničních okruzích, aby roku 2009 debutoval na ledových oválech a nyní koketoval s flat trackem. „Je výhoda, že mám dráhu na flat track v Liberci za barákem,“ přemítá. „Jezdil bych asi klasiky nebo ef-té-jedničky. Uvidím, od Martina Hakla jsem si půjčil i šestikilo. To bylo už něco jinýho. Jede to a má to pořádný gumy. Ale je to všechno o prachách.“
Letos v zimě se Lukáš Volejník na ledech neobjeví
Pakliže zima dovolí, Lukáše Volejníka rozhodně u ledové ploché dráhy uvidíme. „Chtěl bych organizovat závody,“ říká. „Aby na mě nezapomněli a Modus (přezdívka Martina Běhala – pozn. redakce) neslíz‘ všechnu smetanu sám (smích). Byla by škoda se na ledy úplně vyprdnout.“
Nad otázkou, zda přece jen nevyjede do boje už o letošní zimě, kroutí Lukáš Volejník smutně hlavou. „Sponzoři nejsou, prachy prostě nevyšly,“ konstatuje. „Už než vyjedeš z garáže, je to hromada peněz. Ale snad něco přes rok našetřím a třeba mi pak comeback vyjde.“
Sovoluská Lhota – 7. listopadu
Svůj debut při Zlaté přilbě si rozhodně představoval jinak, než s cestou na palubě sanitního vozu hned po svém výjezdu na ovál v úloze náhradníka. První zprávy, které zněly strašlivě, vystřídala úleva, že je nezraněn. Nakonec však přece jen vyšetření CT odhalilo frakturu hrudního obratle, takže závěr sezóny strávil v roli diváka. Martin Mejtský se magazínu speedwayA-Z svěřil, že v koutku své duše věřil, že poslední závod sezóny přece jen stihne.
Martin Mejtský musel závěru sezóny pouze přihlížet
„První vyšetření v nemocnici mi řekli, že nic zlomenýho nemám, že mám pouze otřes mozku,“ vypráví Martin Mejtský. „Druhý den mi řekli, že z CT mám zlomeninu pátýho hrudního obratle spinožního výběžku. Po čtrnácti dnech na kontrole mi řekli, že žádnou zlomeninu neviděj‘. Ale na rentgenovým snímku tahle zlomenina nejde vidět, tak jsem zase nevěděl, co s tím mám. Tak mě poslali zase na rentgen. Opět nic neviděli, ale z CT je ta zlomenina vidět.“
Každopádně pardubický závodník musel revidovat své plány, protože se nemohl objevit ani ve třetím českém finále v Březolupech, ani v závěru středoevropského MACEC Cupu. „No, plány mi to přerušilo a následně ukončilo i sezónu,“ povzdechne si. „Myslel jsem, že bych poslední závod ještě stihnul, ale nedalo se to. Tohle si člověk nenaplánuje, ani nevybere, bohužel to přišlo. Je možná lepší, že až ke konci sezóny než třeba na začátku nebo v půlce.“
Při svém jediném výjezdu na ovál se Martin Mejtský dostal do souboje se Zdeňkem Holubem
Martinu Mejtskému však pád paradoxně přidal na popularitě. Kdyby upadl na běžném závodě, dozví se to hrstka zasvěcených, nicméně jeho pád při závodu všech závodů viděly tisícovky diváků. Každopádně samotný závodník si svůj debut při Zlaté přilbě města Pardubice rozhodně představoval jinak.
Situace vyústila v pád Martina Mejtského
„Byl to takovej‘ vrchol sezóny nebo spíš splněnej‘ sen,“ přemítá. „Byla to moje chyba, za kterou jsem zaplatil. Neberu rozdíl, v jakým závodě přijde pád, vždycky to záleží na chybě, co udělá člověk. Že se to stalo o Přilbě, tak to vidělo hodně lidí. Hodně mi jich psalo zprávy, což mi hodně pomohlo a udělalo mi to velkou radost.“
V tomto okamžiku sezóna pro Martina Mejtského skončila
Loading ...
