Lysá nad Labem – 11. listopadu
Před lety se Milan Špinka přijel do Lysé nad Labem pochlubit návštěvníkům tradiční výstavy Rychlá kola pochlubit svou zlatou přilbou, kterou vyhrál v třiasedmdesátém. Během autogramiády ji nechal na chvilku bez dozoru. Mladí plochodrážníci vymýšleli rošťárny a Václav Milík se na krásnou trofej podepsal lihovým fixem. Můžete vzít jed, že byl Milan Špinka rozezlen a to nejen u vidiny částky, kterou bude muset za vyleštění přilby zaplatit. Václav Milík starší klidnil atmosféru argumentem, že až jeho syn vyhraje závod všech závodů, může se Milan Špinka zase na oplátku podepsat na jeho trofej. Příležitost k takové pomstě se shodou okolností naskytla zase v Lysé nad Labem, nicméně Milan Špinka ji nevyužil. Magazínu speedwayA-Z se svěřil, že je rád, že pardubický kapitán dospěl nejen jako závodník, a že si sám uvědomil hodnotu klenotu, jež mu mistr Pavel Lejhanec při letošní Zlaté přilbě nasadil na hlavu.

Jaký je Váš názor?

Fyzická kondice a dobrý start základem úspěchu

„Samozřejmě jsem na Přilbě každej‘ rok celej‘ svůj život, byl jsem na ní, i když se ještě jezdila na renbáně,“ reaguje Milan Špinka na otázku, zda devětašedesátý ročník slavného závodu viděl na vlastní oči. Stejně jako na tisíce dalších diváků na něho triumf Václava Milíka zapůsobil.

„Super,“ v krátkosti hodnotí jeho výkon Milan Špinka, aby se vzápětí pasoval s otázkou, zda s takovým výsledkem počítal. „V postatě jemu hodně pomohla polská extraliga, kde se plochá dráha dělá nejvyšší úrovni na světě. Nastoupil dobrou cestu, ale aby se tam člověk dostal, musí už mít kvalitu. Tam se nedostane každej‘. Václav skončil juniorská léta a na prahu svý seniorský kariéry má dobrej‘ začátek.“

Jméno Václava Milíka v seznamu vítězů závodu všech závodů tedy Milana Špinku nezaskočilo? „Já myslím, že rozhodlo, že už od začátku letošní sezóny byl v kondici,“ uvažuje. „Člověk nikdy neví, co se může stát, může bejt‘ defekt nebo chyba. Ve velkým finále Zlatý přilby člověk nemůže říct ‚dneska vyhraju já‘. Konkurence byla velká.“

Nicméně sotva páska klíčové rozjížďky letěla nahoru, Václav Milík nedal nikomu šanci. „Pro Vaška byl rozhodující start,“ přemítá Milan Špinka. „Mně se v třiasedmdesátým nepoved‘, musel jsem předjet Ivanova, ten ale upad‘. Zlí jazykové potom tvrdili, že kdyby nespad‘, nikdy bych nevyhrál. Vaškovi se podařilo odstartovat. Dobrej‘ start je velkej‘ plus. A ještě si to udržet.“

Po prvním výjezdu zbývá k šachovnicové vlajce ještě pět a půl kola. „Je pravda, že na každej‘ závodník je na tom fyzicky tak dobře, že vydrží vlastně jeden a půl rozjížďky naráz,“ pokračuje Milan Špinka. „Člověk je i psychicky vybičovanej‘, že si to neuvědomuje. Chceš vyhrát a o fyzický kondici nepřemejšlíš. Ale někomu někdy fyzický síly dojdou.“

Milan Špinka se na chvíli odmlčí, aby se z mobilního telefonu dozvěděl o dalším úspěchu svého vnuka, který si již vysloužil modrý pásek v karate. „Šest kol je náročných,“ vrací se opět do Svítkova prvního říjnového dne letošního roku. „Jak Vašek odstartoval, věděl jsem, že to udrží. Ale on třeba prdne řetěz, jako Dudkovi, to pochopitelně nemůžeš vědět.“

Jeden primát zůstává

Motocykl Václava Milíka však ve velkém finále Zlaté přilby byl ve stejné kondici a dovezl svého majitele vítězně do cíle. Do té chvíle byl jediným Pardubičanem na nejvyšším stupínku pouze právě Milan Špinka. Ovšem ten již jezdil s vestou pražské Rudé hvězdy. Nicméně ani s pardubickým kapitánem to není jednoduché, protože poprvé uzřel světlo světa ve starobylé Čáslavi.

„Já jsem pardubickej‘ rodák!“ připomíná Milan Špinka, že jej maminka povila v přízemním pokoji jejich rodinného domu. „Jezdil jsem už za Rudou hvězdu, protože tam byly nejlepší podmínky. Samozřejmě na Pardubice nedám dopustit a jsem hrdej‘, že jsem pořád jedinej‘ pardubickej‘ rodák, co vyhrál Zlatou přilbu. A taky jsem první Čechoslovák, co vyhrál ve Svítkově. A tenhle primát mi nevezme už vůbec nikdo.“

Když se Václav Milík radoval z výhry, vzpomněl si Milan Špinka, že před čtyřiačtyřiceti lety stál na nejvyšším stupínku on sám? „Člověk prožívá momentální atmosféru, než aby se věnoval vzpomínkám,“ svěřuje se. „Když to finále skončí, není na vzpomínky místo. To přijde později. Všichni jsme to Vaškovi přáli a byli jsme rádi, že přilba nezůstala zase cizinci.“

Pardubický triumf obou mužů však měl společné, že nenechal v klidu fanoušky, které už nikdo na tribunách nemohl zadržet. „Když jsem vyhrál, byla plno lidí na dráze, člověku to dělá dobře,“ připouští Milan Špinka. „Ale to jseš ještě psychicky vyšponovanej‘ a vítězství si neuvědomuješ. Až potom ti dojde, co jsi vyhrál. Bylo to krásný, že ti lidi fandili. Bylo to určitě i proto, že jsem byl první Čechoslovák, co po deseti letech po Tondovi Kasperovi vyhrál. A navíc ještě Pardubák.“

Sladká není pomsta, ale zmoudření

Druhá plochodrážní autogramiáda při výstavě Rychlá kola se předminulou sobotu o půl hodiny posunula. Václav Milík se totiž opozdil na své cestě ze závodního veletrhu v pražských Letňanech. Nicméně nakonec se představil návštěvníkům včetně své zlaté přilby. Sešel se tady s Milanem Špinkou, přičemž lihový fix kvůli autogramiádě ležel opodál.

„Samozřejmě, že ne,“ usmívá se Milan Špinka nad nabízející se otázkou, zda se na trofej Václava Milíka zvěčnil svým autogramem. „Vašek se na mou přilbu tenkrát podepsal z mladický nerozvážnosti. Už si to uvědomil a omluvil se mi. Ano, řek‘ mi ‚pojď se mi na ni podepsat‘, ale to já nikdy neudělám.“

Nikdo si pochopitelně nemůže vážit krásného klenotu více než jeho vítěz. „Vašek si přilby taky cení,“ říká Milan Špinka. „Ví, o co jde, jak těžký je ji vyhrát. Chrání si ji, mně se omluvil a já to beru. Už ví, v čem je pro závodníka cena té zlaté přilby. Je to na úrovni zlaté medaile z mistrovství světa. Ne-li ještě víc.“

V tomto ohledu musí mít Milan Špinka naprostou pravdu. Je jediným českým závodníkem, který může z vlastní zkušenosti srovnávat pocity mistra světa a vítěze Zlaté přilby. O tenhle jedinečný primát jej však Václav Milík připravit může.

Další doporučená četba:

kterak Milan Špinka vyhrál Zlatou přilbu 1973 s pomocí svého bratrance Evžena Erbana

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Antonín Škach a archív