Praha – 15. března
Společně s bráškou dvojčetem jej tatínek vozil v sajdkáře své jawky, když byl ještě malé miminko. Záhy se celá rodina objevila v ochozech pražské Grand Prix. A když si na výstavě Rychlá kola 2015 sednul do sedla stopětadvacítky Pavla Kuchaře, bylo o kariéře nového plochodrážníka rozhodnuto. Jaroslav Vaníček tvrdě makal a již loni se zabydlel na stupních vítězů, a protože by letos chtěl ještě výše, zítra v Goričanu vyloží z dodávky druhý motocykl.

 

Ta motorka nemá brzdu!

„Jako malí jsme byli na Markétě na plochý,“ vybaví si Jaroslav Vaníček, kterak ho s bratrem vzal tatínek na velkou cenu. „Pak asi za čtyři roky mi táta nabíd‘, jestli bych to nechtěl jezdit. Jeli jsme na výstavu do Lysý, sednul jsem si tam do sedla motorky Pavla Kuchaře.“

Závodnický drápek se zachytil dobře, protože Jaroslav Vaníček rozšířil řady kolibříků pražské Markéty. „Chodili jsme do tělocvičny,“ vzpomíná na své začátky. „Pak přišlo jaro a pan Schneiderwind nám půjčil motorku a začal jsem jezdit.“

V Praze zjara nikdy se začátkem závodní sezóny nikdy příliš neotálí. Jaro se na kalendáři roku 2016 nestačilo ani pořádně rozkoukat a na malé Markétě startoval Speedway Mini Cup. Zatímco Petr Chlupáč hrabal jednu trojku za druhou, Jaroslav Vaníček prošel svých debutem. Po úvodním pádu končíval třetí a ve finále E jel sám, takže pochopitelně vyhrál.

„Přišel první závod,“ vypráví o necelé dva roky později. „Bylo to dobrý, ale vůbec jsem nevěděl, že na motorce není brzda. Dostal jsem ji až na ten první závod. Měl jsem pořád plnej‘ plyn, málem jsem vrazil do mantinelu.“

 

Poctivá práce nese ovoce

V depech zprvu budil pozornost již po příjezdu, protože jeho tatínek je náramně podobný Jasonu Crumpovi. Nicméně mladý pražský závodník si rychle sjednával pozornost i poté, co vešlo ve známost, že Austrálii zná jen ze zeměpisných atlasů.

„Hrozně mě to začalo bavit, byl jsem nadšenej‘,“ vyznává se z nakažení plochodrážním bacilem, který jej napadl už po premiérovém klání na malé Markétě. Bylo to ono, ten správnej‘ sport!“

Sezóna 2016 se valila a Jaroslav Vaníček se stával inventářem malých oválů. „Učil jsem se,“ připouští. „Moc těžký to ale nebylo, už jsem uměl motorku dávat do driftu. Chytlo mě to a byl jsem rád, že mně táta plochou dráhu nabídnul.“

V celkovém pořadí mistrovství republiky na malých drahách figuroval na desáté příčce, v PRO-TEC Speedway Mini Cupu na tom byl ještě o stupínek lepší. Po závodním debutu většího z divišovských minioválů zkraje listopadu, přišlo už jen slavnostní vyhlášení a zimní přestávka.

„Přes zimu jsem makal,“ vzpomíná Jaroslav Vaníček. „Hodně jsem jezdil na pitbiku, vymetal jsem polňačky a lítal na něm po zahradě. A první závod jsem byl třetí.“

Vskutku rok po svém debutu se Jaroslav Vaníček dočkal svého prvního pódia. Pohár stopětadvacítek začínal opět na Markétě, on se probil do finále A a při vyhlašování se spolu s Lukášem Vinterem a vítězným Pavlem Kuchařem mohl drápat na sudy od oleje nahrazující tradiční stupně vítězů. Sezóna 2017 však teprve startovala.

 

Sezóna se hodnotí jako povedená

Loni Jaroslav Vaníček debutoval v klasickém šampionátu stopětadvacítek, pro něhož dvouventilový motor Shupa pro malé ovály střídal čtyřventilovým agregátem stejné provenience. „Velký dráhy jsem jel poprvý až loni,“ říká. „Trenér mi říkal, že nemá cenu je jezdit, když to neumím.“

Již čtvrtý mítink v Liberci, kde kolibříky stihl poněkud krutý úděl vysoušet dráhu pro velké hochy, proměnil v pódium. Rozjezd o třetí post se vlastně nekonal, protože Bruno Belan skočil předčasně do pásky.

„Dostal jsem věnec za třetí místo,“ usmívá se Jaroslav Vaníček. „Už jsem se to naučil jezdit, ale malá dráha je lehčí. Když se rozjezdeš, nemáš rychlost, na velký dráze se rozjedeš. To je v pohodě, máš čas, ale v zatáčce to musíš urvat rukama. Nesmíš se bát rychlosti.“

Třetí v podniku klasického šampionátu skončil i ve Slaném a v Divišově, ovšem mezitím pokazil Chabařovice. I díky tomu je v konečném pořadí na pátém místě…

„Měl jsem tam velkou rozetu,“ povzdechne při připomínce závodu na ústeckém předměstí. „Ale poslední dvě jízdy se to spravilo. Porazil jsem Dana Klímu, ale poslední jízdu jsem jel s Milánkem a dojel druhej‘.“

Na malých oválech byla jeho žeň ještě úspěšnější. V květnu vyhrál mistrovský Divišov, druhý den pohárový Divišov. Jeho účast ve finále A byla rozhodně pravidlem, nikoliv výjimkou rovněž v dalších kláních. Vítězství se dočkal až při závěrečné Ceně vydavatele speedwayA-Z, kde po smolném semifinálovém vyřazení Pavla Kuchaře a Daniela Klímy srdnatě podjel Milana Dobiáše.

„Výborný,“ komentuje Jaroslav Vaníček svá celková druhá místa na malých tratích jak v mistrovství republiky, tak Speedway Mini Cupu. „Minulá sezóna se mi, musím říct, povedla. Byl jsem rád, ty výsledky byly vidět.“

 

Příští týden se zeptá na zimní přípravu

„Hodně jsem jezdil na motorce, to mi dost dalo, že jsem byl tak dobrej‘,“ přemítá nad svým vzestupem. „Skoro každej‘ den jsme jezdili do Divišova trénovat. Hodně jsem posiloval. A sezónu jsme odstartovali už v Goričanu.“

jenže zima se rychle pustí otěží své vlády, byť se té potvoře příliš nechce. Příští čtvrtek je na programu první díl letošní série PRO-TEC Speedway Mini Cup v Praze. V takovém aranžmá Jaroslav Vaníček předloni debutoval, loni šel poprvé na stupně vítězů a tak se pro letošní rok nabízí lákavá myšlenka, jak by story pražského závodníka měla pokračovat.

„Letošní zimu jsem zase makal,“ přibližuje, že svou přípravu vzal prakticky za stejný konec jako loni. „Úterý a čtvrtky chodíme do tělocvičny na Markétě. Cvičím s činkama. Zase jedeme do Goričanu, kde si zajezdíme.“

Jaroslav Vaníček nemohl zapomenout ani na technickou stránku věci. „Asi měsíc mám druhou motorku,“ pochlubí se. Pojedu oba mistráky, mám velkou motorku, motor je novej‘, a na něm budu jezdit dlouhou. Ta druhý motorka zůstane na malý dráhy. V Chorvatsku budu motorky zajíždět, ještě jsem na nich neseděl. Pak začíná Mini Cup, doufám, že budu první. Budu se snažit se dostat do mistrovství světa a Evropy, neměl by to bejt‘ problém.“

Zatímco loni jej charakterizovaly modrobílé barvy, letos si soupeři budou muset zvykat na černočervenou kombinaci. „Dečky mám od Pepy France, kombinézu od Edy Krčmáře,“ říká Jaroslav Vaníček. „Další kombinézy od Pepy je v dílně. Budu potřebovat kevlarovou kombinézu, aby byla červenočerná.“

 

---

Jaroslav Vaníček děkuje:

„AK Markéta, Zdeňku Schneiderwindovi, ten pro mě udělá cokoliv a má mě rád, a Shupě. Mechanikovi Lukáš Háskovi, Kolbenovi a DP Praha. Chtěl bych poděkovat všem, co mně držej‘ palce. Kdybych měl sponzory, děkoval bych i jim.“

---

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Pavel Fišer a Eva Palánová

 

Mořina – 17. března
Stadión v Goričanu ve čtvrtek praskal doslova a do písmene ve švech. Optimálních tréninkových podmínek chorvatského oválu využívali kupříkladu Martin Vaculík, Matěj Kůs, Kenneth Bjerre či Bartosz Zmarzlik. V houfu závodníků se objevil také Ondřej Smetana, který si sem prakticky jen odskočil, aby mohl být zkraje příštího týden již v Bydhošti. Po návratu domů se však dozvěděl, že jeho nový polský klub své soustředění posunul až na týden mezi Velikonocemi a Prague Open.

 

„Zachránil mě Zdeněk Schneiderwind, že jel se mnou,“ říká Ondřej Smetana. „Ve čtvrtek jsem jezdil, hned po tréninku jsme se vraceli domů. Bylo tam asi třicet pět jezdců, čekaly se fronty, aby ses dostal na dráhu. Byla těžká, nemoh‘ jsem se s tím srovnat, nakonec jsem se s tím popasoval.“

Pražský závodník nejel do Goričanu s českou výpravou, jež vyjíždí v pondělí, protože se měl v úterý hlásit v Bydhošti. „Ta nebude,“ svěřuje se. „Protože tam chčije, trénink posunuli na třetího, čtvrtýho a pátýho dubna.“

Foto: laskavostí Ondřeje Smetany

Goričan – 16. března
Zatímco výprava pod společnou hlavičkou reprezentace a pražské Markéty vyráží do Goričanu v pondělí, Matěj Kůs se svým mechanikem Milanem Mihulem na chorvatský stadión přibyl již v úterý. Tři dny pilně trénoval ve společnosti Nicki Pedersena, Petera Kildemanda a Kennetha Bjerre. Objevil se také Martin Vaculík a příležitost vyjet na ovál nezmeškal ani Jurica Pavlic. Pražský závodník je nyní na cestě do Prahy, kde si však před odjezdem na Britské ostrovy vůbec neodpočine, jak se svěřil magazínu speedwayA-Z.

 

 

„Zakončili jsme úspěšně třídenní ježdění v Goričanu,“ svěřoval se Matěj Kůs včera krátce po soumraku. „Vyzkoušeli jsme s Milánkem všechno, co jsme měli v plánu. Vracíme se zpět do Prahy, přes víkend zabalit a začátkem týdne odjezd do Anglie.“

Matěj Kůs se za svou přípravou může ohlížet s uspokojením. „Celkem mám za sebou lehce přes sto třicet odjetých kol,“ pochlubí se. „Těším se na první závody příští týden v Belle Vue, které ukážou, jak jsem na tom.“

A jak na tom kapitán pražské Markéty je? „Nechci předbíhat a předcházet,“ usmívá se. „Sezóna teprve začíná a je dlouhá. Vím, jak se cítím, a co mohu očekávat. Ať bude začátek sezóny, jaký chce, vím, že si s tím poradím. Můžu ale říct, že mám největší rychlost za posledních šest let.“

Foto: laskavostí Matěje Kůse

Nepomuk – 6. února
V sobotu vedl finálovou jízdu G&B Ice Speedway Cup v Malille, než se Lukáš Hutla vypořádal s Jonasem Anderssonem a sebral mu vítězství. Když spolu se svým přemožitelem nakládal vybavení do svého Sprinteru, nemohl tušit, jak dobrodružná cesta domů jej čeká. Andrej Diviš se magazínu speedwayA-Z svěřil, že všechno nakonec dobře dopadlo, a že doufá v další závod v sobotu v Kopřivnici.

 

„Závody super,“ vrací se Andrej Diviš do Malilly. „Ovál se zdál zprvu menší, ale nakonec to byl fofr. Jel jsem rychlou rozetu a pořád plyn, skoro se neklapalo, dráha byla trochu klopená, což jsem ještě nikdy nejel, ale dobrý.“

Potíže nastaly při zpáteční cestě, kdy jeho Mercedes Benz Sprinter přišel nešťastnou náhodou o olej v motoru a zadřel se. Z Dánska jej šest set kilometrů na laně vezl Marc Geyer, který si po čtvrtečním německém šampionátu odskočil na švédský pouťák a vracel se zpátky do Willmersdorfu. Sem pro Andreje Diviš dorazil kamarád Lukáš Fremr s odtahovým vozem.

„Jsme doma,“ hlásil Andrej Diviš, který pochopitelně nešetřil slovy díků na adresu obou svých zachránců, do světa včera večer. „Šest set kiláků na laně a pak pět set na odtahovce, naštěstí mám svoji, takže to stálo jen nějakou naftu navíc.“

Foto: Andrej Diviš

Togliatti – 21. února
V Rusku je zima jako v Rusku. Výprava českých ledařů, která se ze Šadrinsku přesunula do pronajatého panelákového bytu v Togliatti, o tom ví svoje. Čekání na pokračování světového šampionátu na místním stadiónu se proto docela vleklo. A tak se vyrazilo na ryby! Ale jak s kapesním nožíkem vyvrtat díru do metrového ledového příkrovu řeky Volhy?

 

Ruský rybář nelhal

„Jelikož je mínus dvacet stupňů a moc se toho venku dělat nedá, vymysleli jsme, že půjdeme zkusit rybařit na Volhu,“ svěřuje se Lukáš Hutla se svým zážitkem. „Koupili jsme proto základní vybavení, které mohlo mít na štítku napsáno, že je vhodné pro děti do pěti let, a jeli jsme na přehradu. Přehradní jezero má rozlohu 6450 kilometrů čtverečních. Korytem Volhy je dlouhé 580 kiláků a maximálně třicet kilometrů široké. Průměrná hloubka je devět metrů a maximální devětatřicet.“

A právě tady se český ledařský nároďák koncem minulého týdne se svým rybářským nádobíčkem objevil. „Představte si naši expedici…“ směje se Lukáš Hutla. „Tloušťka ledu okolo metru a my v kapse otvírací nožík. Jeden hodný rybář nám půjčil vrták, ale pravil, že dnes tu ryby nejsou, a když viděl naši výbavu, jen kroutil hlavou.“

Ochotný Rus evidentně věděl, o čem mluví. „Opravdu to na naše sušené kalamáry nebralo,“ pokračuje Lukáš Hutla. „Jediný, kdo spolkl návnadu, byl náš manažer, táta Radek. Ani Vlado na semínko ze slunečnice nic nechytil. A tak, když už asi po dvaceti minutách naše výprava usoudila, že dřív zmrzneme, než něco chytíme, jestli jsme zpátky do teplíčka na byt.“

 

Opět na cesty

Víkendový program však rázem rozfoukal obláček nudy. „Potom dorazil Honza Klatovský na finále,“ vysvětluje Lukáš Hutla. „A tak jsme měli příjemnou změnu v podobě závodů, které se Honzovi vydařili. Okoukal jsem nájezdovou rychlost těch nejlepších a těším se do Vjatských Poljan na mistrovství Evropy.“

Bílá dodávka je už naložena k prasknutí, aby českou čtveřici odvezla na další víkendovou štaci. „Je to asi pět set kilometrů, coby kamenem dohodil,“ uvažuje Lukáš Hutla. „Přejíždíme tam dnes ráno. Uvidíme, co nás čeká, ale všichni jsme pozitivně naladěni a těšíme se na nadcházející závodní víkend.“

Foto: laskavostí Lukáše Hutly

Frýdek-Místek – 18. února
Jeho sportovní kariéra rozhodně není fádní, a pokud se motocyklového závodění týká, zahrnuje také plochou dráhu, kde jsme ho vídali mezi lety 2008 a 2010. Před šesti lety chtěl vyzkoušet ledy, jenže jeho motocykl bohužel na Větřkovické přehradě neprošel technickou přejímkou. Příští sobotu se však představí na šroubkařském závodě v Opole. Lukáš Hromádka se magazínu speedwayA-Z svěřil, že by se rád vrátil i na klasické ovály.

 

„Mám za sponzora jednoho Poláka,“ vysvětluje Lukáš Hromádka, jak se dostal zpátky k ploché dráze. „Prodávám mu tady nádrže na naftu. Jeho firma v malé míře sponzoruje extraligu v Toruni a začal sponzorovat i mě.“

K comebacku se zdá být našlápnuto dobře. „Budu kupovat ještě jednu motorku,“ svěřuje se Lukáš Hromádka. „Mám devadesátku Jawu, teď jsem pro Opole koupil kola po Míše Krupičkové.“

Bohužel letošní parodie na tuhou zimu mu zabránila v tréninku. „Není zamrzlé,“ krčí rameny. „Ale v pátek odpoledne až do večera je v Opole trénování. Navíc je to srandamač a šroubky nejsou nic složitého, bude to spíš start – cíl.“

A jak to bude s působením Lukáše Hromádky během letní sezóny? „Chtěl bych se i svýzt na škváře,“ říká. „Jednám v Březolupech, ať mi dají smlouvu. V Kopřivnici nejsou peníze a já potřebuju nějakou podporu. Jednám i v Opole, abych jel druhou ligu.“

Foto: Pavel Fišer