Hronské Klačany – 7. dubna
Zima letos nebyla příliš tuhá. Nicméně co zpackala ve svém funkčním období, se snažila dohnat v březnu. Mrazy a sněžení odsunovaly první tréninky na pozdější a pozdější tréninky. Řada závodníků šla do prvního závodu prakticky rovnou z tělocvičny. Jakub Valkovič stačil přece jen objet pár koleček, než se v neděli vypravil na první podnik slovinského šampionátu v Kršku. Slovenský junior se magazínu speedwayA-Z svěřil, že by při zítřejším mistrovství své země chtěl vyrazit na dráhu zlepšování svých loňských výsledků.

 

Odhodláním šetřit netřeba

„Zima byl dlouhá,“ povzdechne si Jakub Valkovič. „Na sezónu jsem se připravoval v posilovně a také běháním a jízdou na kola. Tréninků na dráze však bylo o hodně méně než v minulých letech. Před závodem v Kršku jsem měl tři tréninky.“

Z Krška se domů vracel jako čtrnáctý muž závěrečné klasifikace. „Závody neskončily nejlépe,“ uznává. „Ale od začátku jsem měl problémy s první motorkou, takže na poslední chvíli jsem musel naskočit na druhou a ta nebyla tak doladěná jako první. Jenže minulu rok jsem měl na prvních závodech dva body a nyní tři. A tak to tak nejhorší zase nebylo.“

Onen jeden bod z prvního mítinku plochodrážní sezóny anno domini 2017 pocházelo z mistrovství Slovenska, které se jelo ještě o týden dříve než letos. Přitom výsledek slovenského šampionátu je pro žarnovické závodníky nesmírně určující, jelikož si po jeho skončení budou rozebírat reprezentační vesty ve stylu, kdo dřív přijde, ten dřív mele. V této frontě nepůjde předbíhat, jelikož zítřejší výsledky promluví jasnou řečí.

„Můj názor je, že by takový důležitý závod neměl být hned na začátku,“ odpovídá Jakub Valkovič na otázku, zda mu vyhovuje brzký termín tolik klíčového mítinku. „Protože jeden závod možná nevyjde a ostatní vyjdou. Jenže ten první závod rozhodne o tom, kdo pojede na mistrovství Evropy a světa.“

Nicméně ve svých osmnácti letech je Jakub Valkovič pochopitelně větší závodník než filozof. „Určitě bych chtěl skončit lépe než v minulém roce,“ nešetří odhodláním. „A zajet dobrý výsledek, abych měl možnost si vybírat závody jako je mistrovství Evropy nebo světa.“

 

Kluzké Pardubice přináší obrat

Letošní sezóna je stále přespříliš mladá a mnoho témat k rozhovoru ještě nemůže poskytnout. Obraťme proto pozornost k loňskému roku, kde se zdálo, že na Jakuba Valkoviče dosedla černá můra velikosti strategického bombardéru. Svou druhou rozjížďku dovedl do vítězného konce až při první lize koncem června v Pardubicích, více než dva měsíce po plzeňské juniorce, kdy jej černobílá vlajka jako prvního v cíli pozdravila poprvé.

„Ano,“ reaguje žarnovický závodník, aby se rovnou zamyslel nad příčinami, co se s ním dělo. „Ten začátek nebo vlastně první polovina sezóny se mi nevydařila. Myslím, že to bylo o vyježděnosti a později už přišly dobré výsledky.“

V Pardubicích to při první lize dost klouzalo stejně jako později při Poháru přátelství, nicméně Jakub Valkovič jakoby si na bahně liboval. „Tehdy v Pardubicích jsem to měl dobře doladěné,“ říká. „Jelo mi to, i když ostatní měli problémy na dráze. Já jsem si dával pozor v nájezdech, abych to nepřetočil, a rychlost jsem měl dobrou, takže jsem byl tenkrát spokojený. Možná to bude tím, že jsem zvyklý ze Žarnovice, protože když tam polijí dráhu, je to stejné jako, když jinde prší (smích).“

Nicméně druhá polovina sezóny 2017 v podání Jakuba Valkoviče již byla o poznání lepší. Dostal dokonce nominaci na evropský pohár devatenáctiletých juniorů v Divišově. Osmé místo se mu musí bilancovat dobře. Ale škádlivý čertík přece jen vystrkuje hlavičku a vymýšlí hypotézy, jaké by to bylo, kdyby se slovenský reprezentant po tréninku nemusel loučit se svým lepším motorem…

„S druhou polovinou sezóny jsem už byl víc spokojený,“ souhlasí Jakub Valkovič. „Ten výsledek v Divišově byl zatím můj největší úspěch, myslím si. Byl jsem překvapený, že jsem v takové konkurenci skončil na osmém místě. Letos bych se určitě chtěl dostat do nominace na evropské dvojice v Žarnovici. Budu se snažit, aby se mi to podařilo.“

 

Těsný průlet bronzové medaili v juniorských družstvech

Pravidelný návštěvník českých plochodrážních kolbišť se už dávno neptá, kdože je vlastně onen Jakub Valkovič. Naší první ligu poznal už v jejím ročníku 2016, ale loni se vstupem SC Žarnovica do naší extraligy debutoval rovněž ve vyšší ligové divizi.

„V extralize to pro mě bylo ještě spíše o sbírání zkušeností,“ zamýšlí se. „Ale letos bych chtěl vyjezdit víc bodů než minulou sezónu. Myslím, že v první lize se mi dařilo v Žarnovici, také v Divišově jsem zajel dobře a pomohl jsem týmu. Letos bychom chtěli víc potrápit soupeře a také víckrát vystoupit na stupně vítězů.“

Počet závodů Jakuba Valkoviče mohl zvýšit český přebor. Jenže nepočítáme-li propršené Pardubice, přijel k němu jen třikrát. Nebyla přece jen škoda jeho absence, a to tím spíše, mohl-li se kvalifikovat do českého finále a pokračovat v práci, kterou v něm rozdělal na Markétě koncem dubna?

„Nevyhovovalo nám to zřejmě časově kvůli jiným závodů nebo byly v té době i jiné závody, které jsem jel,“ vzpomíná. „Letos bych ale chtěl těch přeborů odjet více než v loňské sezóně. A třeba se i kvalifikovat do mistrovství republiky…“

Juniorku absolvoval celou. Avšak všechny její tři díly se konaly na jaře, kdy Jakub Valkovič nebyl ještě takovým Jakubem Valkovičem jako v závěru sezóny. „Nejsem spokojený s výsledkem,“ komentuje své osmé místo v celkové klasifikaci a šesté mezi devatenáctiletými vrstevníky. „Tehdy jsem ještě nejezdil dobře, neměl jsem ani dobré starty, nedařilo se. Letos ale chci míchat kartami a zlepšit v juniorce své výsledky.“

V půli září ve Slaném však užuž cinkal bronz v juniorských družstvech. „Měli jsme smůlu,“ posteskne si Jakub Valkovič. „Jednu jízdu jsme pokazili. Ale čekali jsme na soupeře z Prahy na startu více než dvě minuty a nic se nedělo. Po startu se Jánovi Mihálikovi pokazila motorka. Mně to v první zatáčce nakoplo, a abych s sebou nevzal i Filipa Hájka, raději jsem to položil. Vyloučili mě, myslím, že to bylo nespravedlivé, byli jsme zklamaní, protože jsme měli k třetímu místu blízko.“

 

---

Jakub Valkovič děkuje:

„Chtěl bych poděkovat rodičům za podporu a také celé rodině, které mě podporuje. Dále Speedway Clubu a svým sponzorům, bez kterých bych neměl možnost jezdit. A také všem fanouškům za podporu.“

---

Foto: Karel Herman a Mirek Horáček

Divišov – 31. března
Kdyby láska nedokázala hory přenášet, přišla by celá řada českých pohádkářů o hlavní zápletku svých děl. Nicméně příběh, že by mladého fotbalistu, jehož plochá dráha příliš netáhla, dostala na závodní ovály, napsal sám život. A vyprávět nám ho bude Pavel Čermák, který se magazínu speedwayA-Z svěřil rovněž se svým přáním o ještě lepší sezóně, než z jeho úhlu pohledu byla ta letošní.

 

Mezi kolibříky na pouhý skok

„Všechno se stalo úplnou náhodou,“ říká Pavel Čermák na téma svých závodnických počátků. „Tenkrát jsem chodil s dcerou Vaška Hromase. A jelikož on se ploché dráze dřív hodně věnoval jako mechanik a myslel si, že jednou budeme rodina, chtěl, abych si to vyzkoušel. Jak všichni říkali, viděl ve mně syna, kterého nikdy neměl. O to víc si vážím, že mi stále dělá mechanika, i když se vše změnilo.“

Přitom tehdejší nápadník současného divišovského šéfa žádné plochodrážní aspirace neměl. „Na závody jsem nechodil vlastně vůbec,“ připouští. „Tenhle sport mě zrovna moc nelákal. Jezdil jsem na pitbike a crossové motorce, a než jsem začal jezdit plochou dráhu, hrál jsem fotbal.“

Zjara 2015 se Pavel Čermák mihnul Speedway Mini Cupem. Debut rozhodně nebyl špatný, navíc pravidelná umístění ve finálových jízdách označených písmeny C a B dávala tušit, že by mohly přijít ještě lepší časy. Avšak po červnovém klání na malé Markétě byly jeho stopětadvacítkářské dny jednou provždy sečteny.

„Tenkrát jsem začínal už pomalu trénovat na pětistovce,“ vysvětluje Pavel Čermák. „Při tréninku v Divišově jsem přepadl přes hák a přetrhl si vazy v kotníku. Rekonvalescence trvala docela dlouhou a přes dva měsíce jsem na motorce vůbec neseděl.“

 

Čas závodit, čas trénovat

V osmnácti letech byl stejně už nejvyšší čas na pětistovky. Byl jedenáctý den měsíce června roku 2016 a na nástup březolupského přeboru přišlo rovnou jednadvacet závodníků. Pavel Čermák, který měl na své vestě startovní číslo dvacet, byl mezi nimi.

„Na ten závod si pamatuji moc dobře,“ vybaví si okamžitě okolnosti svého debutu s plnoobjemovým motocyklem. „Už cestou do Březolup jsme měli menší problémy, protože jsme píchli kolo u auta. Na závody jsme dorazili na poslední chvíli a nebyl ani moc čas nad něčím přemýšlet. Musím ale říct, že dráha byla skvěle připravená a vyhovovala mi. Jestli si dobře vzpomínám, tak jsem nevyjel ani bod (ano, to je pravda – pozn. redakce), ale byla to skvělá zkušenost a odjížděl jsem bez zranění.“

Ve vestě pražské Markéty roku 2016 absolvoval ještě dva přebory. Dorazil na první ligu do Svitav, absolvoval juniorku v Divišově a juniorská družstva v Pardubicích. Na první pohled se zdá, že těch závodů nebylo tolik…

„V sedle pětistovky jsem si nebyl ještě zcela jistý a neměl jsem ji pod kontrolou,“ vysvětluje Pavel Čermák, proč se předloni nezapsal do české plochodrážní historie výraznějším způsobem. „Proto bylo lepší se věnovat více trénování než závodům, aby nedošlo k nehodě s jiným jezdcem na základě mojí nezkušenosti.“

 

Další a další zkušenosti

V loňské sezóně však Pavel Čermák býval v plochodrážních depech k zastižení častěji. Divišov se spojil se Slaným a on pod hlavičkou této koalice absolvoval kompletní první ligu s výjimkou červnového mítinku ve slovenské Žarnovici.

„Závody první ligy se mi líbily,“ netají se. „Týmové závody pro mě mají veliký přínos a jsem moc rád, že jsem měl možnost je absolvovat.“

Závodní rutinu sbíral i v juniorských soutěžích a v přeboru, jenž počtem svých podniků překonává závody pro nižší věkovou kategorii. „Nedají se hodnotit jinak než kladně,“ uvažuje Pavel Čermák. „Získal jsem spoustu nových zkušeností. Určitě by bylo lepší, kdyby těch junioráků bylo více, ale přijde mi, že jezdců je stále míň. Vzhledem k získaným zkušenostem jsou lepší právě přebory, kde se setkávám i se zkušenějšími jezdci a je zde větší konkurence.“

Březen na kalendářích nezůstane už ani čtyřiadvacet hodin a duben přináší start nové sezóny. „Samozřejmě jsem se připravoval posilováním a týden jsem strávil na běžkách,“ vytuší Pavel Čermák další tok našeho povídání. „Rozhodně nechyběla ani příprava motorek. A doufám, že letošní sezóna bude zase o něco lepší než ta minulá.“

 

---

Pavel Čermák děkuje:

„Můj největší dík patří Vašku Hromasovi za plnou podporu a trpělivost se mnou a se vším spojeným s tímto sportem. On mě k tomuto sportu přivedl a díky jeho důvěře a podpoře jsem i vydržel, protože on je můj největší a zároveň jediný sponzor.“

---

Foto: Karel Herman a Mirek Horáček

Žarnovica – 29. března
Podobné scény se tady již odehrávaly. Zdeno Vaculík vystoupí na stadiónu z dodávky a věnuje se přípravě plochodrážních motocyklů mladého závodníka. Jenže na kalendáři nestojí letopočet 2005 a z jeho syna Martina je eso světové extratřídy. Slovenský ex šampión totiž vychovává svého vnuka Davida Pacalaje, který se magazínu speedwayA-Z svěřil, že pilně pracuje na svém progresu.

 

Od babičky rovnou na motocykl

Ptát se, kterak se šestnáctiletý synovec Martina Vaculíka k ploché dráze dostal, připomíná ono příslovečné nošení dříví do lesa. „Odmalička jsem se chodil dívat na plochou,“ říká David Pacalaj, že mu stejně jako řadě jiných žarnovických chlapců nebyla ochozy Městského stadiónu vůbec cizí.

Na rozdíl od většiny z nich však nakonec sám za široká plochodrážní řidítka usedl. „Vždycky když jsem přišel k babičce, tak se dělaly motorky,“ vypráví David Pacalaj, že návštěvy u prarodičů se vesměs nesly v poněkud méně tradičním duchu. „Postupně jsem začal pomáhat, když jsem byl starší. Až jednoho dne jsem si to vyzkoušel sám. Šel jsem se s dědou svézt a od té doby jezdím.“

Přestávky žarnovických závodů, během nichž tradičně dostávají prostor nové naděje, dostaly novou postavu. První závod David Pacalaj absolvoval ještě před svými patnáctými narozeninami. Během jarního test matche jeho Speedway Clubu s Miskolcem prožil předloni poměrně povedený debut a především tři úvodní trojky vypadají hodně impozantně.

„Začínal jsem o přestávkách, což mi dalo dost zkušeností,“ ujímá se slova opět David Pacalaj. „Ta atmosféra, diváci… A pak jsem jel ten první test match. Byl jsem ve stresu, ale po první jízdě to ze mě spadlo a byl jsem spokojený. Nečekal jsem, že budu mít tolik bodů, ale snažil jsem se zajet, co nejlépe.“

 

Na české ovály

David Pacalaj se narodil, když se říjen roku 2001 ještě nestačil připravit, že se zlomí vejpůl. Ostatně datum jeho příchodu na svět označuje i záhadná číslice 0710 na tričkách jeho doprovodu, po jejímž původu se zvídaví lidé hodně ptají. Tím pádem jej však věk omezoval prakticky celou sezónu 2016.

„Byl jsem limitovaný věkem, ale nějaké závody jsem stihnul,“ říká. „Za to jsem velmi vděčný, protože to mi dalo hodně zkušeností, které bych na tréninku nenasbíral. Se sezónou jsem byl spokojený, ale vždycky je, co zlepšovat.“

Stejnou cestou zlepšování se ostatně svého času vydal i jeho strýček. Před nějakými dvanácti, třinácti lety objížděl všechny závody, jak to jen bylo možné. Zdeno Vaculík by dokázal dojet ze Žarnovice na všechny české stadióny prakticky poslepu, což se mu pochopitelně hodilo i loni, kdy na naše ovály nasměroval také vnuka.

„S českými závody jsem spokojený,“ bilancuje. „Juniorka je vyrovnaná, přebor také a vždycky to jsou pěkné závody. Se svými výsledky jsem spokojený už jen proto, že jsem byl na některých drahách poprvé. V této sezóně už to bude jiné, doufám. Děláme všechno, abych se posouval dopředu.“

 

Zkouška naší extraligou

Zatímco Martin Vaculík byl ve svých začátcích osamocenou bílou plochodrážní vránou, David Pacalaj má nespornou výhodu, že v Žarnovici není jediný plochodrážník. Speedway Club má vcelku sofistikovaný systém závodů pro své členy, bez přehánění snese označení inventáře české první ligy a loni byl iniciátorem vzniku Poháru přátelství.

„Ano, je fajn, když je nás v týmu víc,“ souhlasí slovenský junior. „Můžeme si pomáhat a porovnávat se na tréninku. Vzpomínám si na ty závody, co jsi zmiňoval dobře. Jsou tam dobří jezdci, takže je to pokaždé dobrý závod.“

Vrcholem snahy mladšího z obou žarnovických klubů je účast v české extralize. Ján Daniel se loni držel zásady, aby v soutěži dostali příležitost jeho vlastní závodníci. Do perimetru jeho koučova hledáčku se pochopitelně musel dostat také David Pacalaj, jenž v naší vyšší soutěži debutoval v červnu ve Slaném.

„V extralize jsou dobří jezdci a závody jsou těžké,“ konstatuje David Pacalaj, aby se vzápětí vypořádal s otázkou, jestli by letos v duchu své filozofie zlepšování neměl pumpnout klubovou kasu o více euro za získané body. „Tento rok, jestli budu mít možnost, chci zajet, co nejlépe to půjde. Je to těžké se porovnávat se staršími jezdci, než jsem já.“

 

Sám sebou

Jednomu porovnání se však vyhnout nemůže. Žarnovické ochozy vesměs očekávají, že jim Zdeno Vaculík vychovává nové eso, které plochodrážní zeměkouli převrátí naruby ještě více než jejich milovaný Maťo. David Pacalaj zůstává především sám sebou, podobných otázkám se vyhýbá a odpovědi dává na oválech.

Nicméně jeho březolupský debut ve finále českého šampionátu jednotlivců přece jenom nabízí reminiscence na neuvěřitelný výkon jeho strýčka ve Slaném v září 2007. Jeho prohlášení před závodem by šla vnímat jako velkohubá prohlášení sedmnáctiletého sebevědomého teenagera, kdyby se ovšem jejich autor nakonec nesmál z nejvyššího stupínku pódia jako nejmladší český šampión všech dob.

„Dostal jsem se do českého šampionátu, za což jsem vděčný organizátorům,“ reaguje David Pacalaj. „Byl to super pocit bojovat o titul. Uvidíme, jak to bude letos, jestli se tam dostanu. Pamatuju si, když Maťo vyhrál. Bylo to velké překvapení. Vyhrál v sedmnácti, nikdo to nečekal, byla tam dobrá konkurence.“

Ještě než se však na Prvního máje pojede na Markétě první z čtveřice letošních finálových podniků o českého mistra, čeká Davida Pacalaje příští neděli závod, po jehož skončení bude Žarnovica tleskat slovenskému šampiónovi. Slovenský junior má za sebou zimní přípravu a víkendový trénink v Kršku.

„Na mistrovství Slovenska se budu snažit zajet co nejlépe,“ nepřekvapí slova, která splývají z jeho rtů. „Protože podle toho se bude určovat, kdo kde jaké závody pojede. Uvidíme, dáme do toho všechno a… Uvidí se (smích).“

 

---

David Pacalaj děkuje:

„Chtěl bych poděkovat celému svému týmu a své rodině. Hlavně svému dědečkovi za všechno, co pro mě dělá a strýčkovi za techniku. Bez něho bych nemohl jezdit.“

---

Foto: Karel Herman a Mirek Horáček

Praha – 15. března
Společně s bráškou dvojčetem jej tatínek vozil v sajdkáře své jawky, když byl ještě malé miminko. Záhy se celá rodina objevila v ochozech pražské Grand Prix. A když si na výstavě Rychlá kola 2015 sednul do sedla stopětadvacítky Pavla Kuchaře, bylo o kariéře nového plochodrážníka rozhodnuto. Jaroslav Vaníček tvrdě makal a již loni se zabydlel na stupních vítězů, a protože by letos chtěl ještě výše, zítra v Goričanu vyloží z dodávky druhý motocykl.

 

Ta motorka nemá brzdu!

„Jako malí jsme byli na Markétě na plochý,“ vybaví si Jaroslav Vaníček, kterak ho s bratrem vzal tatínek na velkou cenu. „Pak asi za čtyři roky mi táta nabíd‘, jestli bych to nechtěl jezdit. Jeli jsme na výstavu do Lysý, sednul jsem si tam do sedla motorky Pavla Kuchaře.“

Závodnický drápek se zachytil dobře, protože Jaroslav Vaníček rozšířil řady kolibříků pražské Markéty. „Chodili jsme do tělocvičny,“ vzpomíná na své začátky. „Pak přišlo jaro a pan Schneiderwind nám půjčil motorku a začal jsem jezdit.“

V Praze zjara nikdy se začátkem závodní sezóny nikdy příliš neotálí. Jaro se na kalendáři roku 2016 nestačilo ani pořádně rozkoukat a na malé Markétě startoval Speedway Mini Cup. Zatímco Petr Chlupáč hrabal jednu trojku za druhou, Jaroslav Vaníček prošel svých debutem. Po úvodním pádu končíval třetí a ve finále E jel sám, takže pochopitelně vyhrál.

„Přišel první závod,“ vypráví o necelé dva roky později. „Bylo to dobrý, ale vůbec jsem nevěděl, že na motorce není brzda. Dostal jsem ji až na ten první závod. Měl jsem pořád plnej‘ plyn, málem jsem vrazil do mantinelu.“

 

Poctivá práce nese ovoce

V depech zprvu budil pozornost již po příjezdu, protože jeho tatínek je náramně podobný Jasonu Crumpovi. Nicméně mladý pražský závodník si rychle sjednával pozornost i poté, co vešlo ve známost, že Austrálii zná jen ze zeměpisných atlasů.

„Hrozně mě to začalo bavit, byl jsem nadšenej‘,“ vyznává se z nakažení plochodrážním bacilem, který jej napadl už po premiérovém klání na malé Markétě. Bylo to ono, ten správnej‘ sport!“

Sezóna 2016 se valila a Jaroslav Vaníček se stával inventářem malých oválů. „Učil jsem se,“ připouští. „Moc těžký to ale nebylo, už jsem uměl motorku dávat do driftu. Chytlo mě to a byl jsem rád, že mně táta plochou dráhu nabídnul.“

V celkovém pořadí mistrovství republiky na malých drahách figuroval na desáté příčce, v PRO-TEC Speedway Mini Cupu na tom byl ještě o stupínek lepší. Po závodním debutu většího z divišovských minioválů zkraje listopadu, přišlo už jen slavnostní vyhlášení a zimní přestávka.

„Přes zimu jsem makal,“ vzpomíná Jaroslav Vaníček. „Hodně jsem jezdil na pitbiku, vymetal jsem polňačky a lítal na něm po zahradě. A první závod jsem byl třetí.“

Vskutku rok po svém debutu se Jaroslav Vaníček dočkal svého prvního pódia. Pohár stopětadvacítek začínal opět na Markétě, on se probil do finále A a při vyhlašování se spolu s Lukášem Vinterem a vítězným Pavlem Kuchařem mohl drápat na sudy od oleje nahrazující tradiční stupně vítězů. Sezóna 2017 však teprve startovala.

 

Sezóna se hodnotí jako povedená

Loni Jaroslav Vaníček debutoval v klasickém šampionátu stopětadvacítek, pro něhož dvouventilový motor Shupa pro malé ovály střídal čtyřventilovým agregátem stejné provenience. „Velký dráhy jsem jel poprvý až loni,“ říká. „Trenér mi říkal, že nemá cenu je jezdit, když to neumím.“

Již čtvrtý mítink v Liberci, kde kolibříky stihl poněkud krutý úděl vysoušet dráhu pro velké hochy, proměnil v pódium. Rozjezd o třetí post se vlastně nekonal, protože Bruno Belan skočil předčasně do pásky.

„Dostal jsem věnec za třetí místo,“ usmívá se Jaroslav Vaníček. „Už jsem se to naučil jezdit, ale malá dráha je lehčí. Když se rozjezdeš, nemáš rychlost, na velký dráze se rozjedeš. To je v pohodě, máš čas, ale v zatáčce to musíš urvat rukama. Nesmíš se bát rychlosti.“

Třetí v podniku klasického šampionátu skončil i ve Slaném a v Divišově, ovšem mezitím pokazil Chabařovice. I díky tomu je v konečném pořadí na pátém místě…

„Měl jsem tam velkou rozetu,“ povzdechne při připomínce závodu na ústeckém předměstí. „Ale poslední dvě jízdy se to spravilo. Porazil jsem Dana Klímu, ale poslední jízdu jsem jel s Milánkem a dojel druhej‘.“

Na malých oválech byla jeho žeň ještě úspěšnější. V květnu vyhrál mistrovský Divišov, druhý den pohárový Divišov. Jeho účast ve finále A byla rozhodně pravidlem, nikoliv výjimkou rovněž v dalších kláních. Vítězství se dočkal až při závěrečné Ceně vydavatele speedwayA-Z, kde po smolném semifinálovém vyřazení Pavla Kuchaře a Daniela Klímy srdnatě podjel Milana Dobiáše.

„Výborný,“ komentuje Jaroslav Vaníček svá celková druhá místa na malých tratích jak v mistrovství republiky, tak Speedway Mini Cupu. „Minulá sezóna se mi, musím říct, povedla. Byl jsem rád, ty výsledky byly vidět.“

 

Příští týden se zeptá na zimní přípravu

„Hodně jsem jezdil na motorce, to mi dost dalo, že jsem byl tak dobrej‘,“ přemítá nad svým vzestupem. „Skoro každej‘ den jsme jezdili do Divišova trénovat. Hodně jsem posiloval. A sezónu jsme odstartovali už v Goričanu.“

jenže zima se rychle pustí otěží své vlády, byť se té potvoře příliš nechce. Příští čtvrtek je na programu první díl letošní série PRO-TEC Speedway Mini Cup v Praze. V takovém aranžmá Jaroslav Vaníček předloni debutoval, loni šel poprvé na stupně vítězů a tak se pro letošní rok nabízí lákavá myšlenka, jak by story pražského závodníka měla pokračovat.

„Letošní zimu jsem zase makal,“ přibližuje, že svou přípravu vzal prakticky za stejný konec jako loni. „Úterý a čtvrtky chodíme do tělocvičny na Markétě. Cvičím s činkama. Zase jedeme do Goričanu, kde si zajezdíme.“

Jaroslav Vaníček nemohl zapomenout ani na technickou stránku věci. „Asi měsíc mám druhou motorku,“ pochlubí se. Pojedu oba mistráky, mám velkou motorku, motor je novej‘, a na něm budu jezdit dlouhou. Ta druhý motorka zůstane na malý dráhy. V Chorvatsku budu motorky zajíždět, ještě jsem na nich neseděl. Pak začíná Mini Cup, doufám, že budu první. Budu se snažit se dostat do mistrovství světa a Evropy, neměl by to bejt‘ problém.“

Zatímco loni jej charakterizovaly modrobílé barvy, letos si soupeři budou muset zvykat na černočervenou kombinaci. „Dečky mám od Pepy France, kombinézu od Edy Krčmáře,“ říká Jaroslav Vaníček. „Další kombinézy od Pepy je v dílně. Budu potřebovat kevlarovou kombinézu, aby byla červenočerná.“

 

---

Jaroslav Vaníček děkuje:

„AK Markéta, Zdeňku Schneiderwindovi, ten pro mě udělá cokoliv a má mě rád, a Shupě. Mechanikovi Lukáš Háskovi, Kolbenovi a DP Praha. Chtěl bych poděkovat všem, co mně držej‘ palce. Kdybych měl sponzory, děkoval bych i jim.“

---

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Pavel Fišer a Eva Palánová