Tak by sa dal pomenovať Milen Manev, ktorý väčšinu svojej plochodrážnej kariéry strávil ako jediný bulharský pretekár. Svoju kariéru začínal prakticky na konci existencie pravidelného plochodrážneho života v Bulharsku. V poslednom období sa jeho cesty spojili so žarnovickou a potažmo i českou plochou dráhou.
Bulharský plochodrážný súmrak
Milen Manev je posledním mohykánem bulharské ploché dráhy
Jeho prvé kontakty so Žarnovicou siahajú do roku 1996. Avšak intenzívne sa začala jeho spolupráca so Speedway Clubom rozvíjať v posledných rokoch. Tak ako klub začínal z ničoho a riešil existenčné problémy, tak aj tento pretekár, ktorý plochej dráhe obetoval množstvo času, financií a energie. Keby dokázal každý plochodrážny mladík mať toľko elánu a obety pre plochú dráhu ako tento už takmer štyridsiatnik…
Ako si spomína na svoje prvé vystúpenie na žarnovickej plochej dráhe v roku 1996 počas kvalifikácie majstrovstiev sveta juniorov? „Mal som vtedy 16 rokov a boli to moje druhé preteky v kariére. Cestoval som do Žarnovice iba s otcom a pamätám si, že sme veľmi dlho museli stáť na maďarskej hranici. Prakticky celú noc sme tam viseli a ráno v deň pretekov sme prišli do Žarnovice poriadne unavení. Nespali sme vôbec,“ začal rozprávanie o príčinách svojho slabého výkonu na pretekoch Milen Manev.
Treba si však zároveň uvedomiť, že bulharská plochá dráha bola v tomu roku už na prahu svojho zániku a Milen Manev len krátko predtým dovŕšil minimálny vek na získanie licencie FIM. „Na tréningu som mal pád, pri ktorom som si zlomil kľúčnu kosť. Odmietol som ošetrenie a otec mi povedal, že sme cestovali veľa kilometrov, že mám aj tak jazdiť preteky. Pamätám si, že som vtedy poznal viacerých súperov, aj keď som s nimi ešte nejazdil. Boli to synovia otcov, s ktorými pretekal môj otec.“
Milen Manev v Žarnovici startoval poprvé roku 1996
Možno tu spomenúť skutočnosť, že jeho otec Nikolaj Manev patril medzi to najlepšie čo bulharská plochá dráha vyprodukovala a bol aj dvojnásobným účastníkom kontinentálneho finále MS jednotlivcov.
Ako to však vyzeralo v tom období s bulharskou plochou dráhou? „V rokoch 1994 až 1996 sa odjazdil šampionát a to bolo všetko. V roku 1996 to bolo v Sofii a to boli posledné preteky. My s otcom sme potom odjazdili ešte pár pretekov. V tomu roku 1996 to boli okrem bulharského šampionátu ešte pre otca MS jednotlivcov v Slovinsku a pre mňa žarnovické MS juniorov. V roku 1997 som štartoval iba na dvoch pretekoch, MS juniorov v Pardubiciach a v MS jednotlivcov. O rok na to som nastúpil na vojenčinu a plochá dráha skončila,“ podelil sa so spomienkami Milen.
V Rumunsku i Argentíne
Milen Manev v akci
Milen Manev však prepadol plochej dráhe natoľko, že aj napriek prakticky jej zániku v Bulharsku, hľadal možnosti v susednom Rumunsku, ktoré síce nebolo na tom po tejto stránke najlepšie, ale niekoľko pretekov do roka dávalo možnosť trochu sa venovať obľúbenému športu na amatérskej úrovni. „Pred sezónou 2006 som získal kontakt s rumunskou plochou dráhou a podpísal zmluvu s Bukurešťou. Vďaka tomu som odjazdil 4-5 pretekov majstrovstiev Rumunska. V rokoch 2007 až 2009 som potom organizoval s otcom niekoľko kôl tohto šampionátu aj u nás v Bulharsku v Targovišti. V roku 2008 som sa stal majstrom Rumunska a okrem toho som bol niekoľkokrát na stupňoch víťazov.“
Zatiaľ posledné preteky v jeho rodnom Targovišti zorganizoval v roku 2011, kedy sa tu odjazdili dve kolá majstrovstiev Rumunska a Bulharska. „V roku 2011 boli dve kolá spojeného šampionátu v Targovišti a dve v Braile a to bol koniec. S Rumunmi sme sa rozišli. Nepáčilo sa im, že ich porážam a nemali záujem robiť viac. V Targovišti bol posledný tréning v roku 2016 a to tam prišlo okolo tristo fanúšikov, ktorých prilákal zvuk plochodrážnych motoriek.“ Okrem Targovišťa je ešte občas určitý záchvev plochej dráhy aj v Šumene. „V roku 2010 tu zorganizovali také preteky veteránov z Bulharska a Rumunska. Môj otec tam štartoval tiež a skončil tretí,“ pripomenul ďalší štadión Milen Manev. Práve v Šumene došlo k trochu nečakanej organizácii zatiaľ posledných plochodrážnych pretekov v Bulharsku, na ktorých v roku 2017 skončil žarnovický Patrik Búri tretí.
Milen Manev v libereckém semifinále evropského šampionátu jednotlivců v květnu 2016 netrápí nikoho menšího než Matěje Kůse
Vráťme sa ale späť k Milenovi. Ako jeden z mála sa dokonca vybral za plochodrážnou príležitosťou do ďalekej Argentíny, kde sa v zime jazdia majstrovstvá, ktoré majú na programe niekedy aj vyše desať kôl. „Jazdil som v Argentíne niekoľkokrát. Najlepšie som tam obsadil šieste miesto. Je to tam také zvláštne. Človek tam celkom dobre zarobí na bodoch, ale zároveň to všetko minie za zapožičanie motorky. Taká pneumatika tam stojí napríklad okolo 200 eur,“ spomenul približne štvornásobne vyššiu cenu ako je tomu v Európe. Aj napriek ťažkým začiatkom a náročným sezónam v neskoršom období Milen Manev zaznamenal niekoľko dobrých umiestnení. „Určite je to druhé miesto na Zlatej prilbe v Belgicku v roku 2010, tiež titul majstra Rumunska, Bulharska (2011). Ale najmä to, že môžem jazdiť.“
Tisícovky kilometrov
Milen Manev je českým i slovenským fanouškům dobře známý
Aký je vzťah Milena Maneva k Žarnovici? „Som rád, že môžem aj vďaka slovenskej licencii štartovať na viacerých pretekoch. Vďaka tomu mám možnosť jazdiť nielen v Žarnovici, ale aj v Čechách a podobne. Páči sa mi žarnovický štadión. Je tu dobrá organizácia, pracuje sa stále na štadióne, no má jeden mínus – nie je tu umelé osvetlenie,“ zakončil rozprávanie o Žarnovici náročnou poznámkou bulharský matador.
Milen Manev má v súčasnosti dosť náročné rozhodovanie. „Mám manželku a dcérku. Investoval som do rekonštrukcie domu a aspoň v zime som s rodinou. Samozrejme aj cez sezónu som občas doma, avšak od nás je to všade ďaleko, takže odchádzam aj na týždeň, či na dva po Európe a jazdím,“ opísal svoju situáciu.
Milen Manev ujíždí Jaroslavu Petrákovi
Po tom, čo mu pred niekoľkými rokmi zomrel otec a v minulom roku skončil s jazdením ďalší Bulhar Christo Christov, ostal sám a bez mechanika, či šoféra brázdi Európu. Nepatrí k tým, ktorí majú šoféra, mechanikov a spokojne môžu odpočívať v aute aj počas cestovania. Takých dokonca mnohokrát poráža, aby následne po pretekoch všetko zbalil, sadol do auta a opäť cestoval stovky až tisíce kilometrov.
Přelouč – 23. listopadu
Před deseti lety byl aktivní postavou české ledařské renesance, když se po delší přestávce vrátil za řidítka ohřebovaného speciálu. Do české historie se zapsal rovněž coby organizátor mítinků v Mělicích a v Opatovicích nad Labem a k ledům přivedl i svého syna Lukáše. Jenže ten se stále menší nesmělostí očuchává velký ledařský svět a on na něho musí brát ohledy v osnování svých plánů. Radek Hutla se magazínu speedwayA-Z, že plány za zimní měsíce jsou pro něho prozatím jednou velkou improvizací.
Prosincový začátek ve Švédsku
Radek Hutla startuje sezónu začátkem prosince
„Sednu na motorku a pojedu na závody,“ usmívá se Radek Hutla nad otázkou, co odpoví, až se paní Zima zeptá, co dělal v létě. „Pojedeme na soustředění do Švédska někdy po desátým prosinci, to bude podle Frankyho Zorna, zatím je v Rusku a musí se vrátit. Rusko s Lukášem padlo. Mají tam tři kempy, ale jsou plný. Asi jsem trošku zaspal, když jsem volal Bondarenkovi, řekl mi, že je to všechno plný. Na každej‘ trénink berou jen dvacet čtyři jezdců.“
Český kalendář ledové ploché dráhy pro rok 2019 zahrnuje, dalo by se říct již tradičně, osm závodů ve dvou šampionátech. Jejich hlavní většina se má konat v lednu, přičemž jeho druhý víkend s kvalifikací mistrovství světa je volný. Lukáš Hutla má angažmá za Gävle ve švédské lize, přičemž jeho otec Radek plánuje uspořádat jeden mítink v Mělicích koncem ledna a druhý v Opatovicích nad Labem o měsíc později. Volného času zjevně nebude nazbyt. A velkým rivalem domácích podniků není jen počasí, ale také zahraniční ledařská scéna.
Radek Hutla v akci
„Tady nemrzne a asi nebude,“ povzdechne si Radek Hutla. „Závody mám leden a únor. Uvidím, jak se to bude potkávat s ostatníma v cizině. Po novým roce je švédská liga, pak bychom jeli mistrovství světa a vrátili bychom se zase do Švédska. Uvidím, jak to bude potom. Jestli bude mladej‘ ve Švédsku, nebyly by Mělice. Budeme to muset podřizovat, co bude venku. Budu tady až poslední tejden v lednu a pak je Rusko.“
Nejistý únor
Lukáš Hutla byl zatím nominován do kvalifikace světového šampionátu ve finském Kauhajoki. Podoba reprezentace pro mistrovství Evropy a mistrovství světa družstev je odvislá od výsledků českého kvintetu právě ve světové kvalifikaci. Nicméně přeloučský ledový terminátor by se rád podíval i do finálového seriálu světového mistrovství, jehož první díl v Almaty ovšem koliduje s šampionátem starého kontinentu.
Při plánování svých závodních i pořadatelských aktivit musí Radek Hutla brát ohledy na svého syna Lukáše
Každopádně drtivá většina února by nemusela zastihnout nejlepší naše ledaře doma, aby mohl být vypsán plnohodnotný šampionát jednotlivců. Proto většina domácích termínů akcentuje leden, byť meteorologové vyhrožují nadprůměrnými teplotami minimálně do Vánoc. I když počet našich ledařů roste od roku, v únoru by jich hodně mohlo být v Rusku. A v ostatních zemích kontinentální Evropy je zimní odvětví ploché dráhy kulantně řečeno za zenitem.
„Uvidíme, ale Rusko je pro nás nutný,“ uvědomuje si Radek Hutla. „Je tam mistrovství světa družstev a mistrovství Evropy. A pokud by Lukáš postoupil v mistrovství světa, je to vlastně to samý, protože pojedeme buď jedno nebo druhý. Určitě by jel s náma i Modus, takže by bylo o dalšího závodníka míň. Evropu musí taky někdo jet, jsou to další závodníci, aby tady vůbec něco zbylo…“
Mořina – 22. listopadu
Ve Švédsku závodil už v rámci zlatého poháru dvěstěpadesátek roku 2011. Když předloni dostal pozvánku na testimonial Dennise Jonssona do švédského Hagforsu, neváhal. Trápil se se spojkou, díky níž jednou prošvihnul dvouminutový limit, jednou spadl a se třemi body obsadil třináctou příčku. Vrátil se však nadšený z atmosféry a nevyloučil zimní vyjednávání o kontraktu za místní Valsarnu v nižší soutěži Allsvenskan. K dohodě došlo až v tomto týdnu a Ondřej Smetana se po polské Bydhošti dočkal svého dalšího zahraničního angažmá.
Atmosféra Hagforsu předloni na Ondřeje Smetanu hodně zapůsobila
„Už tenkrát při Testimonialu Dennisa Jonssona jsme se bavili, že bych za Valsarnu jezdil,“ říká Ondřej Smetana. „Ale na loňský rok domluva padla. Ale na příští sezónu se jim do týmu hodím, takže jsme se domluvili.“
Nicméně Švédsko není za rohem, takže pražský závodník musí pracovat i po logistické stránce. „To ještě vyřešený nemám,“ připouští. „Každopádně postavíme dvě motorky, který budou jen do Švédska. Pokud to půjde, tak je tam nechám.“
Ondřeje Smetanu čeká napřesrok debut ve švédské Allsvenskan
Petříkovice – 21. listopadu
Přijel ze Švédska od svého staršího brášky, který se po svatbě vrací na ledové ovály, aby doma našel další práci. Potřebuje připravit své ledařské speciály, jelikož během pár dnů pojede nazpět do Skandinávie, kde ho čeká liga i kvalifikace o finále mistrovství světa. Jan Klatovský se magazínu speedwayA-Z svěřil, že se mu podmínky seriálu o světového šampióna nelíbí, avšak nešetří odhodláním se mezi elitu ledové ploché dráhy zase vrátit.
Jan Klatovský už přemítá o podobě nové ledařské sezóny
„Pořád je nějaká práce,“ říká úřadující český šampión. „Předevčírem jsem přijel ze Švédska od bráchy a koncem týdne se dostanu k přípravě motorek. Táta chystá motory, máme zase nový věci. Co se ale dozvídám z FIM je katastrofa!
Oba bratři Klatovští nikdy nebývali kývači mezinárodní motocyklové federace, ovšem letos je ten mladší doslova rozhořčen s prvními finálovým dvojzávodem v Kazachstánu. „Do Almaty se má jet po ose!“ kroutí hlavou. „Do Astany je to necelejch‘ šest tisíc kilometrů, pak ještě asi patnáct set do Almaty. To už přehnali!“
Pro české ledaře začíná zimní sezóna prosincovým soustředěním ve Švédsku. „Kemp má bejt na začátku prosince ve Fjunesdalu,“ přibližuje Jan Klatovský. „Já jsem ale domluvenej‘ se Stefanem Svenssonem, že bych pár dnů trénoval v Örnsköldsviku. Odjel bych sedmýho, osmýho, potřebuju dva nebo tři dny. Sednout si na motorku a zkusit si ji.“
Jan Klatovský začíná příští měsíc tréninkem ve Švédsku
Po Novém roce se kola ledové ploché dráhy roztočí naplno. „Ve švédský lize bych měl mít Rospiggarnu, mám ji rozjednanou,“ odhaluje Jan Klatovský. „Brácha možná taky, zatím jedná, snad jo. Liga je v lednu.“
Určující pro jeho další působení bude světová kvalifikace o pět postupových míst do seriálu světového finále v Örnsköldsviku. „Udělám všechno,“ netají se svými ambicemi. „Rád bych se do finále zase dostal. Ale koukni se na to, proč Češi dostali pět míst. Protože ostatní federace o ledy nemají zájem. Finále je v Kazachstánu a v Rusku, družstva v Rusku, Evropa v Rusku.“
Jan Klatovský se netají nelibostí nad podmínkami světových závodů v Rusku
Přitom ani ruská ledařská scéna není letos prosta problémů. V Kamensku Uralskem a Šadrinsku zatím není ještě dost ledu. Soustředění reprezentace v Kumerau bylo také odvoláno. Zde jsou údajně na vině finance, protože se Rusům nelíbilo za trénování platit. Přitom pro zbytek ledařského světa jsou poplatky přirozenou věcí.
Ať tak či onak Jan Klatovský je na novou sezónu dychtivý. „Uvidíme na začátku,“ svěřuje se se svými ambicemi. „Zkusím ligu, zkusím mistrovství světa. Ale tyhle podmínky ve finále už hrozí, aby se Evropani usnesli, že jim to nepojedou.“
Mořina – 15. listopadu
Je mezi českými plochodrážníky, kteří prvních patnáct listopadových dnů využili k získání svého angažmá v polských ligách. Přestože nedostal moc šancí ukázat se, upsal se Bydhošti na další dvě sezóny. Ondřej Smetana se magazínu speedwayA-Z svěřil, že věří ve víc závodních příležitostí, které by mohla zvýšit i jeho zapůjčení do jiného klubu.
„Podepsal jsem v Bydhošti na další dva roky,“ říká pražský závodník a jedním dechem vysvětluje své motivy. „Mají výbornou dráhu a vidím velkou šanci, že budu jezdit v závodech, protože letos je v klubu málo závodníků oproti minulým létům. A pořád je možné, že mě půjčí do jiného klubu. Zatím o plánech na příští rok nebo sparingách na začátku sezóny nevím.“
Kajlovka – 4. listopadu
Na konci dubna byl šťastným pasažérem na palubě dopravního letadla, které dosedlo na ranvej bratislavského letiště na své cestě z Moskvy. Měl za sebou své prozatím nejlepší výsledky ve slovenském šampionátu i v české extralize. Ze slovenské metropole ovšem nemířil domů do Žarnovice, ale do Murecku na mezinárodní volný závod. Ten ovšem nedopadl vůbec optimálně a přinesl předčasný konec sezóny. Patrik Búri se magazínu speedwayA-Z svěřil, že se před svým případným comebackem na ovály musí dát stoprocentně do pořádku po všech stránkách.
Chmury na duši slovenského extraligového závodníka
Patrik Búri si povídal s magazínem speedwayA-Z
„Mureck byl můj stý závod v kariéře,“ vrací se Patrik Búri k prvnímu dni letošního května. „Letos jsem jel sedm závodů. Stalo se… Přitom člověk se už trošku naučil jezdit. Tuto sezóny nebyly kiksy na trénincích, nebyly kiksy na závodech. Jen v Praze jsem se šúchnul pod plynem do nájezdu… Bylo to ale dobré, měli jsme nevychytané převody.“
Dunění mantinelů provázelo Patrika Búriho zejména v prvních letech jeho kariéry. I popisovaný tréninkový pád během úvodního kola letošní extraligy na Markétě byl ojedinělý. Slovenský závodník nakonec ve vyšší české soutěži absolvoval svůj nejvydařenější závod. Inkasoval sedm bodů a Žarnovici chybělo jen šest bodů na nejnižší stupínek pódia.
„Přijedu do depa a mechanik Jožo Rolinec mi říká, že jsem neměl poslouchat spíkra,“ svěřuje se slovenský závodník se zážitkem z rozjížďky s číslem šestnáct. „Prý říkal, že očekáváme souboj Holuba a Krčmáře. Odstartovali jsme a on vede Holub. Já byl druhý, ale najednou brm, brm a vede Krčmář!“
Na samém prahu extraligy anno domini 2017 se zdálo, že Žarnovica konečně může míchat poměrně stojatými vodami soutěže. Vždyť v Praze nemohl startovat zraněný Martin Vaculík! A nebýt šlápnutí vedle v podobě angažmá Andreje Kobrina, Slováci stáli na bedně.
Patrik Búri na téma filozofie sbírání zkušeností v české extralize:
„Ano, sbíráš zkušenosti takovým způsobem, že kvůli jednomu závodu přijdeš o dva dny dovolené.“
„Byla to jediná extraliga, kde jsem byl něco platný,“ uvědomuje si Patrik Búri, jenž však není příliš velkým zastáncem žarnovické účasti ve vyšší české soutěži. „Extraliga je dobrá, když máš dobrý mančaft. Teď ve Friendship Cupu naši skončili druzí v Rovně. Ale to proto, že jeli Manev a Burza! Extraliga podle mě není o získávání zkušeností, ale o závodění. Už musím mít výsledek a ne být jen spokojený s tím výsledkem, co je.“
V zápalu extraligového souboje s Eduardem Krčmářem (modrá), Zdeňkem Holubem (červená) a Josefem Novákem (bílá)
V tomto ohledu se jeho názor liší od postoje kouče Jána Daniela. „Klub očekával, že budeme bojovat o třetí místo se Slaným,“ pokračuje Patrik Búri. „Maťo byl zraněný. A je to jiné, když jsou v sestavě dva silní závodníci. Simota a Krčmář udělají body, ale u nás chybí taková lepší základna. Říká se, že máme dost jezdců, ale je to málo, abychom se vyšvihli dopředu.“
Žarnovica nemá v plánu v extralize 2019 startovat, byť se ozývají hlasy, že by výsledek listopadových komunálních voleb mohl klubový verdikt přece jen změnit. „Nechci, abychom byli v kuse poslední,“ tvrdí Patrik Búri a jedním dechem zdůvodňuje svůj vlažnější postoj k naší lize. „Třeba v úterý zabiješ jeden den dovolenky. Musíš ze Žarnovice už dopoledne. Odjedeš závod, uděláš bod a vyplatí se ti to akorát na gumu. Domů se vrátíš nad ránem.“
Slovenský šampionát velkým milníkem na cestě vzhůru
Zkraje dubna Patrik Búri spolu s Davidem Pacalejem zaznamenali zajímavý statistický rekord, když v rozpětí osmi dnů absolvoval tři závody různých národních šampionátů. O Velikonocích startovalo v Kršku slovinské mistrovství. Konec závodu zastihl Patrika Búriho na sedmé příčce, když mu semifinále uniklo o pouhý bod. O týden později stál v Debrecenu na nejnižším stupínku pódia, aby na druhý den skončil jako nejlepší Slovák na sedmém místě mistrovství Slovenska v Žarnovici.
V Debrecenu stál na stupních vítězů s Jozsefem Tabakou a Norbertem Magosim
„V Maďarsku byla dráha tvrdá,“ vzpomíná. „Použili jsme nastavení jako na ledě. Úplně opačně jako normálně. Museli jsme motor zeslabit, aby jel jako dvěstěpadesátka. Ve finále jsem se vybíral dráhu jako poslední a přestartoval jsem Benköho.“
Na oválu v Debrecenu se mu tradičně zamlouvá. „Je to taková moje druhá domácí dráha,“ usmívá se dnes, byť při jeho debutu v květnu 2014 mu tady do smíchu nebylo. „Jel jsem tam poprvé na mistrovství Evropy dvojic. Závody se mi nepovedly, zlomil jsem si ruku. Ale to pršelo, dráha byla rozbitá a já jsem udělal chybu. Pak už to v Debrecenu bylo vždy super, sám Jozsef Tabaka mě pokaždé volal, ať přijedu na závody.“
Slovinský šampionát přinesl Patriku Búrimu pořádnou dávku adrenalinu do žil nejen na ovále. „Odešel mi alternátor,“ otvírá stavidla svého vyprávění. „Nemohli jsme svítit a i po dálnici jsme jeli na parkovačkách. Pomohl mi Štefan Valkovič. Půjčil mi baterku, ale stěrač se ani nepřevalil. Do toho mi končila maďarská dálniční známka, abychom do půlnoci přejeli hranice. Ale závody se mi povedly. V Kršku jsem udělal i Škurlu, v Lublani to bylo taky vyrovnané. Starty byly dobré, udržel jsem za sebou i lepší jezdce, když to vyšlo.“
Patrik Búri při připomínce, že loni mu v mistrovství Slovenska jako cena zůstaly jen hodinky, když rám vyhrál Michal Tomka:
„Hodinky používám stále, při běhání i v tělocvičně, kolik mám ještě cvičit.“
Při mistrovství Slovenska v Žarnovici Patrik Búri (červená) útočí na Andreje Kobrina (bílá) a Jozsefa Tabaku (zelená)
Ze všech šampionátů byl však stěžejní hlavně ten slovenský. Už jen proto, že pro žarnovické plochodrážníky byl jeho výsledek stěžejní pro nominaci na mistrovství světa a Evropy. Jenže hrdina našeho vyprávění začal své účinkování nešťastně. Nejprve po souboji s ním upadl Jozsef Tabaka, při repete měl pád sám Patrik Búri. A v tomto případě již sudí Luboš Šmondrk se musel uchýlit k diskvalifikaci.
„Dráha byla těžší,“ povzdechne si Patrik Búri. „Nečekal jsem to, byl jsem ale rád. V první jízdě jsem chytil díru. Pak jsme dali o zub výše a šlo to. Nakonec mi na finále chyběly jen dva body. Škoda… Finále je vždy buď a nebo. Tam se mohlo stát cokoliv, jako s tou poruchou Gafurova.“
Diametrálně odlišné cestování vzduchem
Sedmá příčka v dubnovém mistrovství Slovenska vystřelila Patrika Búriho na druhé místo rankingu plochodrážníků našich východních sousedů. A s ním i nominaci pro domácí kvalifikaci o Speedway Grand Prix 2019 a evropské semifinále v Balakovu. Ve hře byla i jeho účast v teterowském race-off Speedway of Nations, byť zranění Martina Vaculíka dalo vzniknout řadě jiných scénářů. Nicméně na konci dubna byl svět Patrika Búriho jásavě barevný.
Letos se Patrik Búri stal nejlepším Slovákem slovenského šampionátu
Co čert nechtěl, záhy bylo všechno rázem vzhůru nohama. „Poprvé jsem letěl, poprvé jsem jel na lodi, poprvé jsem jel metrem a pak jsem ten týden poprvé odlítal ze závodů vrtulníkem,“ objeví se na tváři slovenského závodníka hořký úsměv, než se pustí do líčení svých zkušeností z Balakova. „Vitalij Bjelousov nás vyzvednul na letišti v Samaře. Bylo to hodinku k němu a já jsem byl na stejné chodbě, kde měl dílnu Ryan Sullivan, Gleb Čugunova a Danil Ivanov. Rusko bylo fajn, bylo to jako dovolenka.“
Evropské semifinále však provázela nepřízeň počasí. „První den lilo,“ vypráví Patrik Búri. „Bylo hodně pádů. I já jsem se tam přetočil, když jsem přestartoval Čalova. Pak to zrušili, více jezdců mělo námitky. Druhý den super. V první jízdu jsem šel do nájezdu před Kudrjašovem, byl jsem i před Buschem. Dařily se starty, jen ten poslední jsem pokazil.“
Patrik Búri skončil dvanáctý, do challenge nepostoupil, avšak byl spokojený. „Kvůli ploché dráze jsem se dostal až do Ruska, jinak bych tam asi nejel,“ připouští. „Bjelousov mi půjčil motorku. Vyměnili jsme hák, protože byl moc nízký. Řidítka jsem si dal výše a jeli jsme. Dovezl jsem si jen dečky a kombinézu.“
Patrik Búri na téma svého leteckého cestování:
„Jako profík jsem do Murecku letěl letadlem, mechanici autem. Jenže to skončilo už v nájezdu do druhé zatáčky. Jak byla sezóna dobře rozběhnutá, tak rychle skončila.“
Výsledek slovenského šampionátu jej poslal do světa
Po přeloženém Balakovu se Patrik Búri vracel na Slovensko s nabídkou startu v nedělním pouťáku v Murecku. „Bylo to narychlo,“ říká. „Volala mě Nina Kastner, abych přijel. Neodmítl jsem, čím víc závodů, tím lepší. V pondělí jsme letěli z Moskvy, večer jsme byli ve Vídni. Vyzvedl nás Toni Wannasek. Jožko Rolinec jel domů a mechanici Miňo a Krzysztof přijeli autem.“
Rakouská story však skončila již v úvodní sérii, přičemž k happy endu bylo pořádně daleko. „Jel jsem ze žluté,“ popisuje Patrik Búri osudný okamžik, který jej vyhodil ze sedla minimálně do konce této sezóny. „Neodstartoval jsem dobře, respektive zároveň s nimi. V prvním výjezdu jsem objel Koscielskeho do druhé zatáčky se venkem chystal na Pintara.“
Předjížděcí manévr ovšem dopadl špatně. „Je tam úzká dráha,“ povzdechne si Patrik Búri. „Pintar mě zavřel a nestačil jsem ho objet. Vzal jsem mu zadní kolo a skončilo to v nafukovačkách. Polák za mnou se lekl a jeho motorka do mě narazila.“
Za pár minut již startoval záchranářský vrtulník, který s vážně zraněným slovenským závodníkem přistál v nemocnici v Grazu. „Měl jsem silný otřes mozku,“ začíná výčet svých zdravotních újem tou nejbanálnější. „Zlomený levý loket. Nafukovačka se zvedla a já si zlomil ruku. Naražená pánev, zlomená pravá noha. A otevřená zlomenina levé nohy.“
Fyzická kondice je to hlavní
Neuběhlo ani pár sekund a Patriku Búrimu se plochodrážní svět otočil úplně vzhůru nohama. Startovní číslo třináct v kvalifikačním závodě o postup do světa velkých cen v půli května v Žarnovici? Pokračování české extraligy v Pardubicích? Na operačním sále hlavního města rakouského Štýrska se první květnový večer takové malichernosti rozhodně neřešily.
Patrik Búri (žlutá) v duelu s Janem Kvěchem
„Hned v noci mě v Grazu operovali levou ruku a otevřenou zlomeninu levého kotníku, byl problém s tepnou, abych nevykrvácel,“ líčí Patrik Búri, jehož následující den čekal pořádný kulturní šok. „Ráno jsem se probudil. Německy umím jen špatné věci. Nevěděl jsem, co se děje. Jedna sestřička uměla anglicky, ale až za tři dny jsem zjistil, že mám zlomený i pravý kotník. Ona mi říkala ‚broken leg‘ a já myslel, že je to holeň. Až za tři dny jsem zjistil, že tím myslela kotník.“
A právě v ten den Patrik Búri udělal životní zkušenost s pojišťovnou. Konec konců, setkali se s tím mnozí. Při uzavírání smluv je všechno úžasné a sebemenší těžkost nepředstavuje pro organizaci výmluvného zástupce žádný problém. Pokud ovšem nepřijde na otázku plnění předmětu pojistné smlouvy.
Děsivá kolize v Murecku
„Do nemocnice v Grazu volali z pojišťovny, že neproplatí operaci pravého kotníku, a že mě musí převézt do Žiaru nad Hronom,“ popisuje Patrik Búri. „Tam je to taková márnice, proto jsem trval na Banské Bystrici. Šest hodin jsem jel v sanitce. Dorazil jsem tam v pátek, ale přes víkend tam neoperují. V úterý byl svítek, tak mě řezali až týden po pádu!“
Patrik Búri na téma případného konce s plochodrážním závoděním:
„Kdybych měl teď skončit kariéru, stejně skončím asi v nejlepší formě své kariéry.“
V půli května se však věci postupně začaly zlepšovat. „Dva týdny jsem strávil v nemocnici,“ dodává slovenský reprezentant. „Po čtrnácti dnech od Murecku jsem přišel domů. Nebyl jsem tam skoro tři týdny, protože předtím jsem byl pět dnů v Rusku.“
Přitom pořádná porce dřiny ještě stála před ním. „Dva měsíce jsem byl na vozíku,“ přibližuje svou rehabilitaci. „Kolega Péťa mi vybavil rehabilitační sestru. Když jsem začal chodit o berlích a zacelily se rány, začal jsem jezdit rehabilitovat do Banské Štiavnice. Už mám za sebou léčebné rehabilitační centrum v Kováčovej, kde jsem byl měsíc, dali mě tam celkem dobře do kupy. Naučili mě tam po dvou týdnech chodit dolů ze schodů a cvičení, plavání a různé procedury, které jsem absolvoval každodenně mi pořádně pomohly. Teď už chodím do práce, konečně si pomalu zvykám na pracovní režim, sice trošku omezený na pohyb, ale malými krůčky vpřed.“
Patrik Búri v letošní zimě seriál Drift-On-Ice nepojede
Otázka po návratu do sedla plochodrážního motocyklu se proto může jevit jako naprosto nepatřičná. „Co bude dál, těžko říct,“ reaguje na ni Patrik Búri. „Hlavně se musím dostat do normálu a o ježdění nepřemýšlím. Motorky mám stále v dílně. Až budu stoprocentně v kondici, sednu na motorku. Je to dost blbé zranění, začnu až zimní přípravou.“
Na fyzickou kondici ostatně nikdy nedal dopustit. „Chci být v plné kondici,“ souhlasí. „Sport samotný je nebezpečný, navíc kdyby člověk nemohl fyzicky. Ale Ronny Weis mi psal, že mám první závod na šroubkách ve Freitalu. Reálné to moc není, ale jestli zima dovolí, určitě se pojedu svézt na šroubkách někde na louce. Ale tento rok je Drift-on-Ice pro mě tabu. Ronnymu jsem se omluvil, že to nestihnu. Stále to ještě není na normální chůzi, natož pak ježdění.“
Patrik Búri děkuje:
„Děkuji všem, co mi pomohli. Rodině, mechanikům, sponzorům, rehabilitační sestře Andulce, kolegovi Peťovi, Speedway Clubu Žarnovica, všem fanouškům, kteří mi drželi palce a pomohli mi i finančně při sbírce na kvalifikaci do SGP. DĚKUJU!“
Foto: Karel Herman, Mirek Horáček a archiv Patrika Búriho
