Pardubice – 13. října
Po svém nešťastném pádu během loňské Zlaté přilby SNP v Žarnovici strávil sezónu v boxech s Patrikem Mikelem. Sotva skončil sobotní MACEC Cup v Pardubicích přistavil jeho charakteristicky růžovomodrý motocykl k vratům vedoucím z depa na ovál. Jenže místo pardubického juniora se za jeho řidítka chystal on sám. Tomáš Suchánek se však magazínu speedwayA-Z svěřil, že prozatím netuší, kdy se s plochodrážním motocyklem opět prožene po dráze.
Letos Tomáš Suchánek strávil sezónu jako mechanik Patrika Mikela
„Před Zlatou přilbou jsem vyjížděl kopec do depa,“ vyvracel Tomáš Suchánek se smíchem poznámky, že při pardubické rozlučce prochází svým plochodrážním comebackem. „Ale na dráze jsem byl poprvý. Ruce mě bolej‘. Stál jsem v tom jak řepa, nemůžu totiž ohnout nohu.“
Na otázku, kdy se zase sveze, však neznal odpověď. „Nevím, zase někdy…“ odtušil. „Příští rok… Závodně to ale nevypadá… Zatím to nejde…“
Tomáš Suchánek se během pardubické rozlučky svezl s motocyklem Patrika Mikela
Praha – 6. října
Dostal divokou kartu pořadatel pro poslední finále mistrovství světa juniorů v Pardubicích a skončil jako nejlepší Čech. Tento primát mu vydržel rovněž při Zlaté stuze, byť mu čtvrtou pozici sebral přetržený primární řetěz. Vysloužil si právo startovat ve Zlaté přilbě města Pardubice a v Memoriálu Luboše Tomíčka, kde už se dlouhá závodní šňůra projevovala. Nyní jej čeká stejně náročný víkend. Jan Kvěch se magazínu speedwayA-Z svěřil, že by rád při dnešní první lize v Žarnovici a zítra v posledním českém finále v Březolupech uzavřel sezónu anno domini 2018 jaksepatří.
Dlouhá závodní šňůra lemovaná zlatými odlesky
Jan Kvěch poprvé na nástupu závodu ranku finále juniorského mistrovství světa
„Závodů bylo dost,“ komentuje Jan Kvěch svou akční šňůru, která se nepřetržitě táhla od minulého pátku až k tomuto pondělku. „Čtyři po sobě. Na fyzičku to bylo dobrý, ale čtvrtej den jsem byl už ospalej, utahanej a unavenej.“
Do evropského finále juniorů ve Stralsundu se dostal z pódia v ukrajinském Rovně, debut v pardubickém finále juniorského mistrovství světa mu zajistila divoká karta. „Dobrý,“ bilancuje. „Akorát mě začala kuckat motorka, zjistili jsme, že je to v elektrice, musel jsem skočit na druhou.“
V této výměně Jan Kvěch spatřuje důvod, proč se ve výsledkové listině jeho jméno neobjevilo ještě výše. „Bylo to ve čtvrtý jízdě,“ říká. „Druhá motorka byla stejně nastavená, ale byla horší a nejela tolik. Bylo to udušený. Přeházeli jsme elektriku a na poslední jízdu jsem skočil nazpět na tu první. Honil jsem se s Drabikem, ale stejně mě předjel…“
V sobotu čekala pražského juniora Zlatá stuha. „Dobrý, všechno bez problémů, dostal jsem se do finále,“ vypráví. „Předjel jsem toho Dána (Frederika Jakobsena – pozn. redakce), ale prasknul mě primární řetěz, ale skončil jsem aspoň pátej‘.“
Rozjížďka s číslem dvě juniorského finále: Jan Kvěch (bílá), Robert Lambert (žlutá), Patrik Mikel (modrá) a Daniel Spiller (červená)
Takový debut zaskočil mnoho lidí. „Nečekal jsem, že budu takhle vysoko, Stuhu jsem jel poprvý,“ připouští Jan Kvěch, že také on sám byl mezi nimi. Vysloužil si právo jet nedělní Zlatou přilbu města Pardubice. Pořadatelé garantovali nejlepšímu Čechovi Zlaté stuhy pozici druhého náhradníka. Jenže nedorazil Andreas Jonsson a Jan Kvěch se ocitnul s vestou s číslem dvacet osm na startu závodu všech závodů.
Dědeček je pořád lepší
Při naslouchání rad Zdeňka Schneiderwinda
Vzhledem ke své nominaci do první vylučovací skupiny zasáhnul Jan Kvěch do pardubické Zlaté přilby již v rozjížďce s číslem jedna. Dojel v ní třetí za Nicolasem Covattim a za vítězným Tobiasem Buschem. Gleb Čugunov zůstal stát kvůli poruše motocyklu. Ob čtyři jízdy později byl čtvrtý, když se před ním celá čtyři kola držel Stanislav Mělničuk. V rozjížďce s číslem devět byl Ukrajinec diskvalifikován za pád ve druhé zatáčce. V opakovačce se Jan Kvěch nedostal před vedoucího Gleba Čugunova, aby v celkovém účtování skupiny zůstal čtvrtý.
„Škoda, nepostoupil jsem o jeden bodík,“ uvědomuje si pražský junior. „Ve druhý jízdě jsem neodstartoval a to mně právě chybělo. Mám ale dobrej pocit, že jsem jel Zlatou přilbu, lidi fandili, takovej kotel jsem ještě nezažil.“
Finále Zlaté stuhy: Luke Becker (žlutá), Patrick Hansen (modrá), Fredrik Jakobsen (ČB), Przemyslaw Liszka (bílá), Jan Kvěch (zelená) a Jaimon Lidsey (červená)
Sedmnáct tisícovek diváků vskutku vytvořilo parádní atmosféru. „Když jsem to viděl po první jízdě, kde jsem dojel třetí, věřil jsem, že by to s postupem mohlo vyjít,“ připouští Jan Kvěch, že se nerad loučil ze závodem již v jeho úvodních fázích. „Ve třetí jízdě jsem dojel druhej, kdyby to dojelo, jak to bylo, než to zastavili, postoupil jsem. Ale on tam uklouz a jak se to opakovalo, všechno bylo jinak.“
Rodinný rekord dědečka Václava, jenž se v dvaašedesátém se svou terénní dvěstěpadesátkou postavil na start finále útěchy Zlaté přilby Československa, odolal. „Snad příští rok…“ doufá jeho vnuk Jan. „Kdybych se do Zlatý přilby zase dostal…“
Konec letošní sezóny je tady
Jan Kvěch debutoval při Zlaté přilba města Pardubice
Počtvrté během čtyř dnů se Jan Kvěch postavil na start pondělního Tomíčkova memoriálu. „Dobrý závody a velká konkurence,“ hodnotí. „Za tři dny jsem byl už ospalej, ale jinak dobrý. S Ondrou Smetanou jsme se trošku honili. Nedohodli jsme se v nájezdu a on mě zavřel, já to naštěstí ustál.“
Z Markéty pospíchal, aby hned nazítří usedl do školní lavice. Hned po vyučování ale zamířil nazpět do dílny na plochodrážním stadiónu v šestém pražském obvodu. Víkend s první ligou v Žarnovici a čtvrtým finále domácího šampionátu jednotlivců v Březolupech totiž rychle zaklepla na dveře.
„Musel jsem si připravit motorky,“ vysvětluje pražský junior, že volného času neměl rozhodně nazbyt. „Těším se na sobotu a neděli. Letos to jsou moje poslední závody.“
Praha – 1. října
Třídenní strniště na jeho tváři dávalo najevo náročný víkend. Finálová odveta o mistra polské extraligy, sedmdesátá Zlatá přilba města Pardubice a přesně o dvě desítky let mladší Memoriál Luboše Tomíčka se odvíjely jako dlouhá šňůra. Nebylo tedy divu, že sotva Pavel Ondrašík ukončil pondělní tiskovou konferenci s trojicí premiantů, vystřelil ze své židle jako šipka. Pádil do sprch a pak za rodinou do Bratislavy. Cestou k depu se však Martin Vaculík stačil magazínu speedwayA-Z svěřit, že mu oba české prestižní mítinky přinesly motivaci do budoucna.
Martin Vaculí u nás zajel skvělé závody
Slovenský závodník debutoval v pardubickém závodě všech závodů již roku 2007 ve svých sedmnácti. Coby čerstvý mistr republiky neměl štěstí, protože vypadl hned ve vylučovací skupině. V její poslední rozjížďce měl poruchu na motocyklu a postup do čtvrtfinále mu vyfouknul Zdeněk Simota. Napřesrok již dojel v malém finále šestý.
Roku 2011 svou bilanci ještě vylepšil, když byl v cíli malého finále mezi vítězným Hansem N. Andersenem a třetím Alešem Drymlem. Vzhledem k jeho působení v polských ligách, které se Zlatou přilbou kolidovaly, zůstalo jeho celkové osmé místo nejlepším výsledkem Martina Vaculíka až do letoška.
Fanoušků tipujících, že si skvost klenotnického mistra Lejhance nechá na hlavu posadit právě on, nebylo málo. „Zlatá přilba je skvělá,“ komentuje Martin Vaculík, aby jedním dechem dodal, že svou letošní druhou příčku bere jako výzvu do dalších ročníků slavného závodu. „Aspoň mám motivaci do budoucna. A Jason byl výborný.“
Martin Vaculík v nedlěi na svítkovské dráze
Martin Vaculík byl nadšený i ze své účasti při pondělním Tomíčkově memoriálu. „Ten závod je prestižní závod,“ vysekne poklonu. „Uctít památku takového skvělého jezdce jako byl Luboš Tomíček, je výborná věc.“
Na pondělní studené Markétě plnil Martin Vaculík dlouho úlohu favorita. Vyhrával jednu jízdu za druhou a ve třech pětinách podniku stál na čele aktuální klasifikace jako jediný neporažený. V rozjížďce s číslem jedenáct podlehl Chrisu Holderovi. Mechanická porucha mu už nesebrala postup do finále, v němž atakoval vedoucího Australana, ale druhou příčku mu nakonec vzal Emil Sajfutdinov.
„Měl jsem technické problémy,“ vrací se slovenský závodník ke svému odstoupení v rozjížďce s číslem devatenáct. „Memoriál Luboše Tomíčka je prestižní záležitost. A být na bedně je výborný výsledek.“
Martin Vaculík v neděli vylepšil své nejlepší umístění při Zlaté přilbě města Pardubice
O víkendu jej čeká poslední mítink Speedway Grand Prix v Toruni. Po zranění z úvodu sezóny je jasné, že osmičku přímo postupujících do dalšího ročníku seriálu nedožene. Nicméně jeho triumf v Gorzowě by přece jen mohl být rozhodujícím faktorem na misce vah BSI při udělování divokých karet.
„To nevím,“ odtuší Martin Vaculík. „Je tam na to hodně dobrých závodníků. Já jedu do Toruně zajet co nejlepší výsledek, zabojovat, co se dá, a ukázat co nejvíc.“
Pardubice – 29. září
Před nějakými patnácti lety pro něho pardubická Zlatá přilba představovala příležitost k nevídanému dobrodružství. Mohl ze soboty na neděli spát v zaparkovaném autobuse a jenom s tatínkem Radkem a bez maminky Věry! S věkem však jeho aspirace rostly. Začal se těšit, až spatří v akci skvělé světové plochodrážníky. Mezitím sám začal jezdit smykem dokola na stopětadvacítce. Přes dvěstěpadesátku skončil logicky na půllitru a jednoho dne přišla pozvánka na Zlatou stuhu. Předloni už debutoval na Zlaté přilbě jako náhradník, loni už byl jako regulérní účastník ve čtvrtfinále. Zítra tedy jede pardubický závod všech závodů již potřetí. A netají se smělým přáním, aby jeho zlatopřilbový sen jednoho dne skončil na nejvyšším stupínku pódia. Ondřej Smetana se magazínu speedwayA-Z svěřil, že jej v tomto ohledu přece jen čeká ještě dlouhá cesta.
Pětiletý Ondřej Smetana si v přilbě hraje v pardubických ochozech na závodníka
„Jezdím na Zlatou přilbu od svejch‘ dvou let,“ říká Ondřej Smetana, že legendární plochodrážní mítink pro něho nebyl žádnou novinkou v dobách, kdy se sám upsal sportu levých zatáček. „Jezdili jsme mořinským autobusem. Ani jednou jsem nechyběl, první roky i s mamkou, ale od pěti s kamarádem Davidem Kráťou jenom s tatáma. Spali jsme v autobuse!“
Pardubická Zlatá přilba malému Ondřeji Smetanovi záhy přinášela i plochodrážní zážitky. „Pamatuju si, jak Crump vyhrál, jak Aleš byl druhej‘ a pak třetí,“ rozzáří se mu oči ještě dnes, když si vybavuje různé ročníky závodu všech závodů. „Vzpomínám si, jak vyhrál Hans Andersen a pak Nicki. Vždycky jsem měl na tribuně dvě trumpety a šálu.“
Autobus z Mořiny jezdí se zájezdem na Zlatou přilbu již léta
Za dvě desítky let se vzpomínek nastřádalo na tuny. „Když si Mário Jirout udělal něco s páteří, stalo se to přímo přede mnou,“ pokračuje pražský závodník, který si v souvislosti se Zlatou přilbou vybaví i své parťáky ze současné extraligové Markéty. „Topas s Pepou spolu skákali do prken, ale vzpomínek je víc.“
V té době už jeho otec Radek dávno musel kvůli zdravotním problémům pověsti svou vlastní závodní kombinézu na hřebík již podruhé. Nicméně parta z Mořiny se v pardubických ochozech objevuje i nadále.
„Autobus jezdí doteď,“ usmívá se Ondřej Smetana, přičemž se dostává blíže k současnosti. „Pořád se v něm spí přes noc a dvacet let sedí na sektoru O. Akorát všichni už maj‘ moje trička. Mrzí mě, že se mi ani jednou nepovedla Stuha. Nikdy jsem nebyl ve finále, vždycky jsem vypad‘ dřív.“
Ondřej Smetana debutoval jako plnohodnotný účastník Zlaté přilby loni
Po své derniéře při Zlaté stuze v roce 2016 se však poprvé zapsal také do výsledků Zlaté přilby. „Byl jsem náhradník,“ vzpomíná. „Celou Přilbu jsem poprvý loni, letos to bude podruhý v životě. Před rokem jsem postoupil do čtvrtfinále, letos to snad bude lepší.“
Dětské sny o dobrodružném noclehu v autobuse vystřídali mnohem ambicióznější následovníci. „Můj sen je zlatá přilba,“ netají se Ondřej Smetana. „Uvidíme, jak se to povede. Na to ale letos nemám, na tom musím ještě pracovat.“
Pardubice – 28. září
Loňská Zlatá přilba města Pardubice jej vynesla do centra širší pozornosti, byť by si to raději odpustil, protože jej sanitka odvážela ze Svítkova mnohem dříve, než Václav Milík s úchvatnou trofejí na hlavě rozjásal natřískané ochozy. Jenže zájem fanoušků, jehož se mu na sociálních sítích dostalo, jej dostal na post české dvojky po šťastném vítězi. Rok se sešel s rokem, on přijde na pardubický plochodrážní stadión až v neděli a místo depa zamíří mezi diváky na tribunu. Martin Mejtský se magazínu speedwayA-Z svěřil, že mu motokros místo oddechu od ploché dráhy poskytnul novou inspiraci pro další závodní kariéru.
Martin Mejtský začal závodit v motokrosu
„Letošní začátek sezóny se mi vůbec nepovedl,“ objasňuje Martin Mejtský, kam se během léta z oválů vytratil. „Ubylo mi dost závodů. Nedostal jsem se ani do mistrovství republiky jednotlivců. Měl jsem problémy s motorama, jeden se mi rozletěl v Pardubicích. A bylo vymalováno.“
Někdy během složitého období jej za srdíčko chytil motokros. „Prodal jsem jednu rámovinu s tím, že si koupím krosku, abych mohl trénovat,“ pokračuje ve svém vyprávění. „Jenže jak jsem čuchnul k motokrosu, bylo hotovo. Místo toho, aby mi to dodalo chuť zpátky do plochý, tak mě to úplně vzalo.“
V Prachovicích se postavil na třetí příčku pódia
Čím motokros tak oslovil, že jej preferuje před sportem levých zatáček? „Nejde to ani moc porovnat,“ přemítá. „Stojí to taky peníze, ale když to pak člověk porovná, kolik toho najede, a co do toho obětuje času, úsilí peněz… Teď už se jenom bavím tím motokrosem. Chodím si v klidu do práce, po práci si jdu zatrénovat. Dělám to, že chci pro radost.“
Martin Mejtský přiznává, že v motokrosu je teprve v začátcích
Zářijový motokros v Prachovicích zastihnul Martina Mejtského dokonce na třetím místě. „Mám v plánu letos odjet co nejvíc hobby motokrosových závodů a uvidíme, jak to půjde,“ přibližuje již bývalý pardubický plochodrážník své plány do budoucna. „Zatím jsem jenom v začátkách. Teďkon jsem v posledních hobíkách udělal bednu. V sobotu bych měl jet do Třemošnice na motokros a v neděli bych se chtěl jet podívat na Přilbu. Jako divák.“
Rekordně málo pardubických závodníků:
Václav Milík, obhájce loňského vítězství, je samozřejmě pardubickou jedničkou Zlaté přilby nejen podle přiděleného startovního čísla
Zhruba od poloviny současné dekády se personální problémy české ploché dráhy začaly dotýkat rovněž pardubického klubu, jenž však prozatím pranic neslevil z ambicí favorita extraligy. Se závoděním se postupně rozloučili bratři Lukáš a Aleš Drymlovi. Tomáš Suchánek si vážně zranil nohu při loňské Zlaté přilbě SNP v Žarnovici a o víkendu jej spatříte v roli mechanika Patrika Mikela.
Bratři Drymlovi asistovali při loňském nástupu
Vedle Martina Mejtského letos se sportem levých zatáček přestal rovněž Josef Novák. Nadto Hynek Štichauer jede finále světového šampionátu na dlouhé dráze v Mühldorfu. Ve startovní listině nedělní Zlaté přilby proto nacházíme pouze tři závodníky pořádajícího klubu. Vedle obhájce loňského vítězství Václava Milíka a tradičního náhradníka Jaroslava Petráka, již jenom Patrika Mikela, jenž je ovšem odchovancem Březolup.
Tomáš Suchánek stráví víkend v depu Patrika Mikela
Moravan pojede jako jediný zástupce pardubického klubu rovněž zítřejší Zlatou stuhu a v roli náhradníka také dnešní finále juniorského mistrovství světa. V Jawa Cupu dvěstěpadesátek bude bílého koníka hájit Daniel Šilhán, jenž své první plochodrážní krůčky podnikal v Liberci, ve vložené jízdě stopětadvacítek se ukáže Jan Jeníček.
Pardubice – 28. září
Po skvělém výkonu v libereckém semifinále, kdy přišel o postup až v rozjezdu, obdržel na finále světového šampionátu juniorů divokou kartu. Jenže díky nešťastné kolizi v Daugavpilsu a následné absenci v Leszně vinou fraktury klíční kosti v mistrovství světa vlastně začíná až dnes večer v Pardubicích. A juniorská část jeho kariéry se s konečnou platností uzavře při zítřejší Zlaté stuze. Filip Hájek se magazínu speedwayA-Z svěřil, že by ve výsledkových listinách rád skončil co nejvýš.
Oba letošní juniorští mistři republiky nastoupí dnes ve finále mistrovství světa: Filip Hájek má divokou kartu do promotéra seriálu, Jan Kvěch ji dostal od pardubického pořadatele
„Bída,“ žertuje úřadující český juniorský šampión, jemuž v půlce letošního května padlo jednadvacet. „Je to hrozný, už jsem starej‘. Budu si muset udělat důchodový spoření.“
Ale srandičky stranou, jak se chystal na finále juniorského mistrovství světa a Zlatou stuhu? „Velká příprava,“ reaguje. „Motorky se ještě včera dělaly, naladěný jsou i motory, tak se uvidí.“
S juniorkou by se samozřejmě chtělo rozloučit skvělým výsledkem, k čemuž Zlatá stuha dává výtečnou příležitost. „Je to důležitej‘ závod,“ souhlasí Filip Hájek. „Pocit z toho mám dobrej‘, je to naposled, co ho pojedu, uvidíme, co z toho bude. Chtělo by se to dostat co nejdál.“
Filip Hájek při zítřejší Zlaté stuze pojede poslední juniorský závod své kariéry
