Hrochův Týnec – 17. dubna
Uvolněná opatření vlády z minulého týdne jakoby mu pasovala přímo na míru. Tedy ta o sportování ve venkovních sportovištích, abychom byli naprosto přesní. Na kostěnickém oválku není třeba spekulovat o výšce stropu, šatny zde žádné nejsou a do plastové kadibudky i v parném létě chodí pouze dámy a to ještě v případě nejvyššího zoufalství. Navíc se zde dá trénink načasovat, aby se potkal na trati pouze se svou vlastní sestrou. Pojďme si o tom vyprávět přímo se sourozenci Novotnými, kteří letos chtějí brázdit ovály s bílým koníkem na vestě.

 

Z čínské krosky na plochodrážní stopětadvacítku

Josef Novotný starší je motorkář tělem i duší, ale jak se jeho děti dostaly k ploché dráze? „Kostěnice jsou vlastně na prvním místě v mém ježdění,“ ujímá se slova Josef Novotný mladší. „Ve třech letech jsem dostal čínskou krosku. S taťkou jsem jezdil do Kostěnic dívat se na Mongola (přezdívka Aleše Dubna – pozn. redakce) a strejdu Havlíčka, co jezdili flat track. Dan Macl mi nabídl svezení na příštím závodě. Jen ta čína byla oproti všem pomalá. Na Rozlučku jsme poskládali stopětadvácu od Zlatý přilby.“

Uvedené události se staly předloni. Josef Novotný svůj první kostěnický Srandamač absolvoval v srpnu. Uzavíral výsledkovou listinu kategorie Junioři Speedway a Flat Track. Při podzimním loučení však byl druhý.

„Na plochodrážce se jede úplně jinak,“ netají se. „A první závod jsem si užíval, byl v sobotu. A v pátek jsem na tom seděl poprvé. Bylo hrozný mokro.“

 

Na klasické ovály se silnějšími kubaturami

Loni už pro Josefa Novotného skončilo hraní a začalo opravdické závodění. Ještě v květnu ve Slaném jezdil jen vložené jízdy při seriálu PRO-TEC Speedway Mini Cup. Uběhlo jen deset dnů a on už debutoval v šampionátu stopětadvacítek na krátké dráze.

„Závodění sice začalo, ale s nejstarší a nejmíň výkonnou motorkou, kterou jsem dostal od Pardubic,“ povzdechne si. „Udělal jsem vše pro nejlepší výsledky, co jsem mohl, a zároveň se učím, jak jezdit oválek s ostatními kamarády. Loňská sezóna byla paráda a dala mi spoustu zkušenosti a kamarádů.“

Ačkoliv neabsolvoval kompletní seriály, skončil třináctý v mistrovství republiky a sedmnáctý v poháru. „Začínal jsem,“ bilancuje uplynulý rok. „Na klasice bych nechtěl jezdit ani teď. Malý ovál to zvládá, ale už teď jsme radši pořídili půllitra, aby stopětadvacítky tolik netrpěly. Čekám stále na dvěstěpadesátku od ZP Pardubice, ale kdo ví, jak to v týhle době dopadne.“

Oválek poblíže železničního koridoru však neopustil… „Kostěnice jsem měl povinný,“ směje se. „Začínal jsem v nich a nadále tam budu jezdit. A díky tomuhle stavu můžu v Kostěnicích trénovat i se ségrou. Super prostředí.“

 

Touha po pořádném motocyklu

Závodní motocykl po kostěnickém oválku prohání i Veronika Novotná. „K ploché dráze mě přivedl taťka, který jezdil s bráchou na tréninky,“ vypráví, kterak se sama posadila do sedla. „Jelikož jsem pomáhala s údržbou a čištěním motorek, tak jsem si to chtěla taky zkusit. A je to lepší než pitbike (smích). Vlastně jsem jela ve třech letech poprvé na motorce, s kterou brácha začínal v Kostěnicích závodit.“

V závodním režimu si Veronika Novotná plochou dráhu užila zatím pouze při říjnové Rozlučce v Kostěnicích. „Strašně mě to bavilo,“ netají se. „Rozlučka se jela na konci sezóny a brácha měl motory dojetý. Na startech mi to chcípalo, ale super zábava. Byla jsem poslední, učím se.“

A jako to s plochodrážní dívčinou bude dál? „Trénuji a cvičím, jak to jde podle školy,“ říká. „A už bych chtěl mít lepší a silnější motorku.“

 

---

Josef a Veronika Novotní děkují:

„Poděkovat bychom chtěli: taťkovi, mamce, rodině celkem, pardubické Přilbě, panu Rosůlkovi, Zdendoj‘ Schneiderwindovi, moooooc Vladoj‘, Hynkoj‘ a Jardoj‘za svezení a půjčení půllitra, samo sebou Vladovi Janouškovýmu, který mi dělá motory, Geronimo Gym, Stavební Huť, Toro Mýto, Kavatrans, Mlýny Janderov. Mongolovi a Radkoj‘.“

---

Foto: Mirek Horáček, Karel Herman, Antonín Škach a Josef Novotný starší

Štramberk – 11. dubna
Z nováčků, které na ovály vynesla renesance kopřivnické ploché dráhy, se dostal prozatím nejdál. Debutoval předloni, aby se už v loňském roce dostal mezi širší juniorskou špičku. Letos se chtěl posunutou ještě dál, avšak svět má svých starostí s koronavirovou pandemií až nad hlavu. Ostatně nechme o tom hovořit Jana Macka samotného.

 

Renesance oválu přináší šanci

V první půli devadesátých let s kopřivnickou vestou závodili nejen jeho otec Jan, nýbrž také strýc Miroslav Křenek. Dalo by se říct, že on měl tedy cestu do sedla plochodrážního speciálu přímo nalinkovanou. Jenže v září 2008, kdy mu bylo sedm, zabouřily závodní motory na Letním stadiónu naposledy. Před listopadem 2016, kdy místní pořadatelé znovu začali pracovat na dráze, se zdálo, že mimo ledů na Větřkovické přehradě je se sportem levých zatáček v Kopřivnici nadobro amen.

„Já jsem se zajímal o plochou dráhu už odmala,“ vyznává se Jan Macek. „Vždycky jsem si říkal, že jednou bych chtěl také osedlat plochodrážní speciál, ale nebylo jak a kde. Pak se začal oživovat kopřivnický ovál. Tak jsme si s Richardem Dufkem řekli, že to zkusíme. Abych se mohl aspoň vozit, sehnali jsme motorku a tím to všechno začalo.“

Nejprve samozřejmě v tréninkovém rytmu. „Moje první krůčky byly těžké,“ uznává. „Měl jsem respekt z motorky a vůbec neměl tucha, jak na tom jezdit. Trénoval jsem, kde se dalo. Hlavně zezačátku v Divišově a vedl mě Adrian Rymel. Celkem rychle jsem vyvolal menší smyk.“

Kopřivnický nováček měl možnost předvést svůj um rovněž před diváky, protože dostal možnost absolvovat ukázky během závodů. „Vložené jízdy před publikem mě naplňovaly,“ svěřuje se. „Je to super pocit být všemi těmi lidmi podporován.“

 

Tréma rychle opadne

Den D přišel osmého července roku 2018 v Žarnovici. Kopřivnice se po devatenácti letech vracela do mistrovství republiky juniorských družstev. V sestavě byl kromě Jana Macka rovněž Roman Marek, který také nastupoval do vůbec prvního závodu své kariéry.

„Cítil jsem se vystrašeně,“ připouští Jan Macek svou tehdejší trému. „Nevěděl jsem, jak se pojede s dalšími třemi jezdci. Ale jak člověk nasadí helmu a rozjede se, tak stres opadne. Škoda zadřeného motorku, ale tohle k ploché dráze patří, co se dá dělat.“

Kopřivnice tehdy skončila na posledním šestém místě, ale nebýt porouchaného motoru, kdo ví… Smůlu tehdy měli i Josef Novák a Michal Danko v pardubických vestách, takže v konečném součtu dali do kupy jen o tři body více než Moravané.

Do konce předloňské sezóny Jan Macek stihnul ještě juniorku v Divišově a pár dalších závodů, z nichž byl nejlepší přebor ve Svitavách. „Ano, vzpomínám si,“ rozjasní tvář při vzpomínce na své šesté místo. „Ten závod byl na mé schopnosti vydařený. A to jsem měl radost.“

V té době už věděl, že plochodrážní cesta je pro něho ideální volbou. „Jak říkám, vždy jsem chtěl jezdit plochou dráhu,“ souhlasí. „A byl jsem připravený na další sezónu jak fyzicky, tak psychicky.“

 

Sezóna na ruby

Velkou novinkou loňské sezóny byl comeback Kopřivnice do první ligou. Pod hlavičkou titulárního sponzora Walbo se moravský celek stal štikou soutěže. Mnohdy potrápil i pražskou Markétu, která si předloňskou triumfální bilanci prodloužila o další čtyři zářezy.

„Líbilo se mi to hodně,“ uvažuje Jan Macek. „Přece to je jeden z dobrých závodů a umístění podle mě bylo suprové. Úchvatný výkon mojeho týmu. A nakouknout do extraligy bylo také super.“

V přeboru byl loni čtrnáctý, když mu opět sedly nejlépe Svitavy. Stěžejnější byly ovšem juniorské soutěže. V české juniorce byl devátý, v její samostatné klasifikaci do devatenácti let šestý. Ve družstvech zůstalo Kopřivnici poslední místo. Na druhou stranu se Jan Macek objevil i v nároďáku a jezdil polskou soutěž.

„Všechny ty závody byly pro mě zkušenosti a jsem hodně rád, že jsem měl takové možnosti,“ zůstává ve svém hodnocení hodně skromný. „Hodnotit to tak nemůžu, protože moje výkony nebyly nejlepší, ale měl jsem radost z toho, že můžu vůbec takové závody jet.“

V lednu se svezl na šroubcích a pak se život zastavil pandemií koronaviru. „Na letošní sezónu jsem se připravoval celou zimu,“ prozrazuje kopřivnický plochodrážník. „Makal jsem na sobě. Letošní sezónu jsem chtěl zatáhnout a dosáhnout nejlepších výsledků. A teď musíme jen čekat a doufat, že vše zmizí.“

 

---

Jan Macek děkuje:

„Největší díky všem mojím blízkým, mechanikům, řidičům a hlavně tomu, kdo mě k ploché dráze dostal, a to je Richard Dufek.“

---

Foto: Karel Herman a Mirek Horáček

Most – 3. dubna
Všichni tři měli stejné jméno příjmení. Dědeček patřil k naší špičce zejména v šedesátých letech, kdy si dokonce z Vídně odvezl stříbrnou medaili z mistrovství světa družstev. Tatínek šel z motokrosu na plochou dráhu až po vojně, ale čím později začal, tím déle u ní vydržel. Vnuk je ve svých devíti letech teprve na prahu své kariéry. Karel Průša nejmladší magazínu speedwayA-Z vyprávěl, proč se také on vydal plochodrážní cestou.

 

Skok z motokrosového na plochodrážní motocykl

Pochází sice z plochodrážní rodiny, která toho hodně dokázala, ale vzhledem ke svému věku nikdy neviděl v akci ani svého dědu, ani tátu. Navíc se pohybuje v Mostě a v Žatci, kde je dnes sport levých zatáček prakticky neznámým pojmem.

„Protože můj děda a tatínek závodili a mám to i v genech,“ vysvětluje, proč se stejnou cestou vydal také on. Prvně se na oválech objevil někdy roku 2017. S malým čínským motokrosovým motocyklem jezdil na slánskou akademii. Absolvoval rovněž vložené rozjížďky během seriálu PRO-TEC Speedway Mini Cup.

„Bavilo mě to, byl to pro mě trénink, zkušenost a sledoval jsem kluky, jak jezdí,“ vzpomíná. Sám se ovšem záhy vydal v jejich šlépějích. Terénní motocykl odložil a posadil se do sedla motocyklu KPR, který pro něho postavil otec Karel. A to byl skok jako blázen.

„Dobře,“ reaguje Karel Průša na otázku, jak takovou změnu prožíval. „Motor byl stejný jako v krosce, jen rám byl větší. Ale důležité byly časté možnosti si potrénovat na malém ovále ve Slaném.“

 

Nečekaně úspěšná sezóna

Další zlom přinesl konec předloňského října. V Divišově zasáhl do dvou posledních pohárových závodů. Musel to být zcela jiný pocit než při vložených jízdách, byť mu v nich Tony Katra a Petr Marek rovněž nedali nic zadarmo. Ačkoliv pomýšlet na přední umístění ve výsledkové listině by bylo nesmírně pošetilé, přesto se domů vracel s pohárkem. Vydřel si jej ve zvláštní jízdě, byť se zdálo, že první v cíli bude Tony Katra.

„Jo, bylo to něco jiného,“ sdílí své tehdejší pocity. „Chtěl jsem zkusit start na pásku s klukama. Nejvíce tréninků na pásku nám poskytli Šifaldovi v Chabařovicích. Moc jsem se těšil na poslední závod v Divišově o pohár Toničky. Přál jsem si ho, věřil jsem si a podařilo se.“

Devět svíček na svém narozeninovém dortu sfoukával těsně před loňským štědrým dnem. Proto celou sezónu mohl závodit opět jen při PRO-TEC Speedway Mini Cupu. Dva jeho podniky musel vynechat, přesto skončil sedmý. V Praze se prvně díval na lidi z výšky pódia, ale druhý pohárek Toničky v říjnu v Divišově nezískal.

„Nečekal jsem, že budu takhle vysoko,“ bilancuje své umístění v pohárovém seriálu. „Každý závod byla pro mě inspirace a zkušenost. V posledním závodě v Divišově jsem měl technické problémy s motorkou. Nakonec mi pomohl Jaroslav Vaníček starší, který mi půjčil druhý motocykl Járy. Mohl jsem si dojet pro cenné body v Mini Cupu. Poprvé jsem jel na velké motorce! Velké díky Vaníčkovcům! Měl jsem velkou radost i za pohár třetího místa získaný na Markétě, ale tady při mně stálo velké štěstí na los do finále.“

 

Letošní nejistota

Kdyby všechno šlo podle plánu, v úterý na malé Markétě odstartoval letošní seriál PRO-TEC Speedway Mini Cup. Zítra by se ve Slaném konala akademie a v dalších dnech by se kola stopětadvacítkářského poháru točila v Plzni a ve Slaném. Jenže kvůli pandemii koronaviru máme v zemi nouzový stav, o jehož konci můžeme prozatím pouze spekulovat.

„Zatím nevím, kdy sezóna začne,“ nestaví se Karel Průša do role proroka. „Ještě jsem neměl tu možnost trénovat na motorce a ani netuším, jestli vůbec sezóna začne.“

 

---

Karel Průša děkuje:

„Děkuji rodičům, příbuzným za podporu a fandění, sponzorům městům Most a Žatec, trenérovi panu Rosůlkovi, Zdeňku Schneiderwindovi, panu Vildemu za možnost ukázkových jízd při extralize a přeborech, kdy jsme mohli ukázat divákům své jízdy na malém ovále. AK Slanému, svému klubu, za možnost tréninků, také manželům Šifaldovým za možnost tréninků v Chabařovicích a AK Divišov, že mi umožnili vložené jízdy při mistrovství republiky.“

---

Foto: Karel Herman, Pavel Fišer, Petra Zahradníčková a Antonín Škach

Jindřichův Hradec – 28. března
Petr Bednář závodil v motokrosu, později se objevil také v sajdkárkrosu. Nebylo divu, že jeho syn kráčel v podobných šlépějích již od útlého věku. Oba záhy putovali po terénních závodištích, dokud otec v televizi neuviděl Speedway Grand Prix. Pak už jen musel přesvědčit svého potomka, že na ploché dráze něco je, byť se jezdí jen kolem dokola. A dnes je Adam Bednář třetím nejlepším stopětadvacítkářem nejen v českém klasickém šampionátu, ale také ve světovém poháru. Ostatně nechme si tento příběh vylíčit přímo z úst pražského kolibříka.

 

Motokrosař jde na plochou dráhu

„Jednou když mi byl asi jeden rok, táta se mě zeptal, jestli chci jezdit,“ začíná Adam Bednář své vyprávění. „A já mu to odkejval. Pak jsem k Vánocům dostal první čtyřkolku, na který jsem jezdil asi rok. Další Vánoce jsem dostal první malou motokrosovou motorku Honda.“

A v jejím sedle jeho závodní kariéra odstartovala. „Na tý Hondě jsem odjel svoje první závody a začalo se mi to hrozně líbit,“ pokračuje třetí nejlepší kolibřík plochodrážního světa. „Jezdil jsem na ní dva roky, pak jsem dostal první KTM 50. Začal jsem jezdit a víc se tomu věnovat.“

Výkonnost Adama Bednáře adekvátně stoupala. „Rok od roku jsem se zlepšoval víc a víc,“ svěřuje se. „Pak jsme se s tátou rozhodli, že zkusíme mezinárodní mistrovství republiky juniorů. Jezdil jsem skoro všechny závody do první desítky, ale vždycky jsem pak chtěl víc a upadnul.“

Nicméně on se pořád nevzdával. „Takhle to šlo asi dva roky,“ pokrčí rameny. „A pak na poslední republice táta koupil do někoho ňákou starší pětašedesátku. Učil jsem se řadit, byl to pro mě velký rozdíl. Ale celkem mi to šlo, když mi to táta vysvětlit. Trošku jsem se to na tý motorce už naučil a chtěl zkusit závody. Celou dobu jsem jezdil první, ale v posledním kole jsem upadnul. Druhá jízda byla zrušena kvůli nedostatku vody, takže jsem celkově skončil druhej‘. Pak jsem zkoušel jezdit republiky, ale moc mi to nešlo.“

V současné době jsou jižní Čechy regionem plochou dráhou nepolíbeným. „V televizi jsme koukali na SGP a mně i tátovi se to líbilo,“ vysvětluje Adam Bednář, kterak se dostal ke sportu levých zatáček. „Táta pořád říkal, ať to jdu zkusit, ale já, že ne. Že je to jenom pořád dokola kolem jedný nohy. Ale asi po dvou rocích jsem se rozhodl to zkusit. A jel jsem na první trénink do Divišova.“

 

Štika v plochodrážním rybníce

Znovu se měla potvrdit stará známá pravda, že když šikovný kluk umí ovládat motocykl, s plochodrážním sportem se rychle sžije. A navíc vzhledem k sofistikovanému systému českých stopětadvacítek a přístupu společnosti Shupa se může prosadit i na mezinárodní scéně a to mnohem rychleji než v jiném motoristickém odvětví.

Adam Bednář jel svůj první závod v červenci 2018 v rámci série PRO-TEC Speedway Mini Cup a vyhrál finále C. „Jo, byl jsem šťastný,“ vybaví si okamžitě. „Byla to jiná radost než při motokrose. Z výsledku jsem byl nadšenej‘. Byl jsem sedmej‘ a byl jsem strašně šťastnej.“

Do konce předloňské sezóny stihnul celý závěr poháru, v němž skončil osmý, přičemž se jeho nejlepším výsledkem se stalo páté místo z Divišova. V mistrovství republiky na krátké dráze jel tři závody a byl desátý, na dlouhé dva a skončil dvacátý.

„V roce 2018 jsem sbíral spíš zkušenosti,“ připomíná, že v jeho první, navíc neúplné sezóně nehrály výsledky zas až takovou klíčovou roli. „Ale už jsem cítil, že jsem schopnej‘ konkurovat ostatním.“

Takže už věděl, že plochá dráha je pro něho tou správnou cestou? „Ne, nečekal jsem, že to bude tak, jako to je teď,“ uvažuje Adam Bednář. „Ale jsem rád, že jsem z motokrosu přešel na plochou. Na loňskou sezónu jsem se připravoval celkem hodně. Chodil jsem dvakrát tejdně do posilovny s trenérem, chodil jsem běhat a chodil jsem plavat.“

 

Ke světovému bronzu

Loni ale trend výkonnosti Adama Bednáře nabral průběh strmý jako skalní stěna. V červnu v Pardubicích vyhrál svůj první závod, ale paradoxně klasické mistrovství republiky mu jako jediné nepřineslo vavříny. Skončil jsi v něm čtvrtý, když mu kousíček chyběl na Bruna Belána. V šampionátu na krátké dráze a při PRO-TEC Speedway Mini Cupu byl třetí.

„Cením si výsledky jak na klasické, tak i na krátké dráze,“ komentuje svá loňská umístění. „Jo, asi dvanáct nebo tak ňák bodů mi chybělo na Bruníka, bylo to tím, že jsem pokazil dva závody v Plzni a jeden v Liberci. Za třetí místa jsem byl šťastnej, ale chtěl jsem být první. Takže jsem byl nejen šťastnej‘, ale i smutnej‘.“

Svou nejskvělejší partii ovšem Adam Bednář rozehrál při světovém poháru ve Vechtě, odkud se domů vracel s bronzovou medailí. „Byl to skvělej pocit,“ neskrývá své nadšení. „Od rána jsem se na motorce cítil skvěle. První jízdu jsem byl druhej‘. Pak jsem tři jízdy vyhrál a pak byla poslední, která rozhodovala, jestli skončím na druhým místě nebo na třetím.“

Body se totiž nestále přičítaly. „Odstartoval jsem první a zavřel jsem to na lajnu,“ vrací se Adam Bednář do německé Vechty v půlce září. „Pak jsem udělal chybu, že jsem druhou zatáčku nechal otevřenou a Luke Harrison mě podjel. Bál jsem se jet po lajně, byla strašně rozbitá. Pak jsem udělal stejnou chybu v dalším kole. Byl jsem strašně na sebe naštvanej‘. Ale pak mě to přešlo a tekly mi slzy z radosti.“

 

Smělé ambice

Sezónu 2019 Adam Bednář uzavřel vítězstvím v Kostěnicích, kde při Rozlučce sebral punc neporazitelnosti svému jmenovci Nejezchlebovi. Zima letos nestačila ani přijít a on už na začátku března trénoval s dvěstěpadesátkou pod vedením Eduarda Krčmáře. Jenže opatření v boji s koronavirem plochodrážní motory umlčela.

„Začal jsem na dvěstěpadesátce v Goričanu,“ říká. „Eda mě tam naučil strašně móóóc věcí a moc za to děkuju. Dál si to představuju, že vyhraju mistrák na dvěstěpadesátce a i na stopětadvacítce. Když je karanténa, snažím se každej‘ den cvičit. A když je čas, jdu běhat s mamkou.“

Nezbývá tedy, než aby plochodrážní sezóna konečně odstartovala, byť se zpožděním. „A na závěr, cíle?“ přichází Adam Bednář sám se svou vlastní otázkou. „Jsou jasné. Chci se bavit tak jako doteď. A bude-li vše fungovat, jednou bych se plochou dráhou chtěl živit.“

 

---

Adam Bednář děkuje:

„Určitě chci poděkovat mamce, taťkovi, babičce a všem, co mě podporují v tomhle sportu. Chci velmi poděkovat Radimu Vavřívkovi za strhávačky. Taky děkuju Edovi Krčmářů, že mě naučil spoustu věcí. Ještě děkuju panu Rosůlkovi. Zdeňkovi Schneiderwindovi, už jen ze slušnosti. Tomažovi Drnačovi za přípravu dvěstěpadesátky. Autoservis Kreuzer. Honzíkovi Válků. Jardovi Vojnů. Jerrimu Matějcovi.“

---

Foto: Karel Herman, Antonín Škach a laskavostí Adama Bednáře

Přelouč – 26. března
Loni mu sezóna skončila, sotva začala. Poraněná ruka z pádu ve švédské lize jej dostala do role diváka. Letos střídal štěstí a pech. O postup do finále mistrovství světa přišel až v dodatkové jízdě a FIM tentokrát při udělování divokých karet spíše než sportovně přemýšlela politicky. Nicméně čtyři závody z pozice náhradníka odjel a v předčasně skončeném šampionátu mu patří šestnáctá příčka. Družstva v Berlíně nepřinesla splnění medailových snů, jenže s koronavirem přišla mnohem větší pohroma. Avšak na druhou stranu i velká výzva bojovat o evropský ledařský titul na začátku horkého srpna. Díky ní Lukáš Hutla zatím v dílně nepřikryje své ledařské speciály plachtou.

 

Ledy v létě

„Normálně,“ reaguje Lukáš Hutla na otázku, jak se cítí jako šestnáctý nejlepší ledař modré planety. „I kdybych byl mistr světa, druhej‘ den stejně musím do práce. Podral jsem to na kvalifikaci, ale ve dvou ze tří závodů jsem se v mistrovství světa svez‘.“

Možnost, zda by se pro něho přece jen nenašlo místečko ve startovních listinách v Inzellu a v Heerenveenu, vyloučil neviditelný koronavirus. Na základě vládních opatření boje s ním byly oba mítinky zrušeny. Evropský šampionát v Tomaszi Mazowieckem byl pouze odložen. A než by člověk stačil hloubat kam, pádnou odpověď dali sami polští pořadatelé s osmým srpnem.

„Sezóna byla v trapu,“ přemítá Lukáš Hutla. „Myslel jsem, že už motorky přikryju plachtou, ale v srpnu má bejt‘ Evropa. Psal mě o tom jeden Polák už v Berlíně na facebook, ale odpověděl jsem mu, že se asi upsal.“

Jenže ona je to přece jen pravda. „Bude to nebezpečný, když si na to sednem‘ po půl roce,“ uvědomuje si přeloučský ledař. „Bylo by lepší, kdyby tam byl předtím nějakej‘ trénink. Myslel jsem, že je to fake news. Uvidíme, co vymyslej‘. Každý svezení je dobrý, ale nevím, jestli je ideální na to takhle skočit.“

 

Žert přeměněný na realitu

Už jsme se letmo zmínili o německé metropoli… „Berlín?“ vytuší Lukáš Hutla další směr našeho vyprávění. „Těšili jsme se, ambice byly. Před první jízdou jsme si dělali z kluků srandu, že byli loni poslední, tak my budeme letos předposlední. Ani jsem nevěděl, že se to stane realitou.“

Loni byl zraněný nejen on, ale také Jan Klatovský. V Togliatti tedy jeho otec Radek v roli kouče vedl na nástup Jana Klauze, Lukáše Volejníka a Andreje Diviše. Posledně jmenovaný byl nyní náhradníkem, zatímco v hlavní sestavě figurovali oba navrátilci. Jan Klatovský a Lukáš Hutla.

„Bylo teplo a led měkkej‘,“ vzpomíná Lukáš Hutla. „V pátek při tréninku to byl ještě luxus. Ale sobotu a neděli pršelo a už to nebylo ono. Jenže pro každýho je to stejný. Ale co budu říkat, posrali jsme to. Když už se to vyjezdilo na to tvrdší, šlo to.“

 

Ledařova příprava na srpen

Přitom letošní ledařská kampaň začínala pro Lukáše Hutlu velkým otazníkem. „Ani jsem nevěděl, co s tím ramenem,“ připomíná svůj loňský pád ve švédském Böllnäsu. „Párkrát jsem se svez‘ na krosce a hned jsme jeli do Ruska.“

Ve fyzické přípravě byl hodně omezený. „Omezil jsem stravu, abych neměl břicho,“ líčí. „Začal jsem posilovat až v listopadu. Aspoň ty ruce, abych z motorky nespad‘. Necejtil jsem se na ní, ale bolelo to jen trochu. Teď jsem to otestoval, že jsem šel na držku (smích). Ale kam jsem ruku dal dřív, už ji nedám nikdy.“

Všechno zlé je obyčejně pro něco dobré a kdoví, zda staré české rčení nebude platit i při srpnovém mistrovství Evropy. „Budu se připravovat, rameno je sjízdný,“ má Lukáš Hutla jasno. „Teď jedině posilovna a motokros. A v Polsku to bude pro každýho stejný. Nikdo nemůže trénovat na ledě.“

Foto: Pavel Fišer, Karel Herman a Kiril Ianatchkov

Trutnov – 20. března
Osud jej zavál mezi plochodrážníky, dokonce s pardubickou vestou, ačkoliv v jeho rodném Trutnově a obecně Podkrkonoší vůbec nemá sport levých zatáček prakticky žádnou tradici. Nicméně vůni metylu musel vnímat ještě, než se prvně před více než jedenácti lety rozkřičel v porodnici. Ostatně, nechme o tom vyprávět Dominika Hrbka samotného.

 

Krkonošský horal míří do pardubické nížiny

„Nevím o nikom, kdo by tady od nás jezdil kdy plochou dráhu, asi budu první,“ usměje se, aby jedním dechem všechno objasnil. „Táta jezdí jako fanoušek na Zlatou přilbu už od roku 1984 a od roku 1989 pravidelně každej‘ rok. Já jsem byl poprvé na Přilbě ještě s maminkou, když byla v devátým měsíci těhotenství. Tak asi už tam jsem nějak načichnul vůni metylu (smích).“

Nicméně návštěva rodičů v plochodrážních ochozech ještě automaticky neznamená, že se potomek stane sám závodníkem… „Táta David je velkej‘ fanoušek motorek, ale nikdy nezávodil,“ vysvětluje Dominik Hrbek. „Jednou jsme spolu byli na Přilbě a našim se stále nevedlo. Táta říkal ‚už abys vyrost‘, aby to tu zase vyhrál nějakej‘ Čech. No, a v tu chvíli se to asi začalo všechno psát a táta možná začal snít o tom, že bych moh‘ závodit.“

Do sedla plochodrážního motocyklu však ještě kousíček zbýval. „Na facebooku mi táta jednou ukázal video Hynka Štichauera,“ dopisuje první kapitolu své závodnické biografie. „On si v něm postesk‘, že nejsou mladý kluci, který by chtěli jezdit. Táta mu zavolal a za pár dnů jsme už byli v depu ve Svítkově. Hynek mě s radostí povozil na půllitru.“

V té době však už Dominik Hrbek měl první motocyklové krůčky za sebou. „Začal jsem jezdit asi v pěti letech na obyčejný dvoutaktní číně,“ říká. „No, pak už čtyřtakt, ale stále poloautomat, ale jen tak kolem baráku po loukách. A na tej jsem taky debutoval v Kostěnicích a měl pár tréninků na ovále ve Svítkově.“

 

Kroska ustupuje plochodrážce

Svět ploché dráhy prvně zaznamenal blonďatého klučinu v červenci 2018, kdy stál na nejvyšším stupínku kostěnického Srandamače vedle dvou dívek, Denisy Maclové a Ely Kňávové. „Pocit na bedně byl super,“ přemítá. „Byl to první závod vůbec, i když jen hobby v Kostkách. A hned první místo a super věnec jako opravdovej‘ závodník.“

Přitom se všechno seběhlo díky šťastné souhře okolností. „Dostali jsme číslo na Dana Macla s prosbou o trénink,“ líčí Dominik Hrbek. „A ten hned začalo, ať přijedeme, že to bude super, a že přijedeme. A že o víkendu jsou závody, takže budeme závodit.“

Kdo šéfa Motoklubu Úhřetická Lhota slyšel vyprávět, dobře ví o čem je řeč. Dominik Hrbek debutoval v kategorii Junior Flat Track, protože s terénním motocyklem by mu plochodrážní Shupy dávaly pořádně na frak. Za měsíc později se však také on v Kostěnicích prezentoval s plochodrážní stopětadvacítkou.

„Dostali jsme kontakt na pana Schneiderwinda,“ pokračuje hrdina našeho dnešního příběhu. „Potkali jsme se s ním ve Svítkově při nějakejch‘ závodech a probrali jsme to s ním. On hned řek‘, ať krosku prodáme a seženem‘ plochodrážku, abych si blbě nezvykl už na začátku na neplochodrážní stroj. Pozval nás do Divišova na trénink, ať to zkusíme na zapůjčené motorce z Markéty. No, byl to masakr, najednou tam byla spojka a já nevěděl, co s tím mám úplně dělat. Do toho přišla velká bouřka, tak jsem dal jen pár koleček a měl jsem toho plný kecky.“

 

Bod za rok je fajn

Do konce sezóny 2018 byl Dominik Hrbek na slánské akademii a stihnul ještě závěr v Kostěnicích. Ale ještě předtím ho čekal debut při Speedway Mini Cupu v Divišově. Trápila ho technika, inkasoval jsi jen jeden bod, skončil poslední a ještě jel o pohárek Toničky. Musela to být neděle plná emocí, co?

„Těch pár závodů a tréninků jsme s tátou brali čistě jen jako ošahání a okoukání atmosféry a toho, co kolem závodění je,“ svěřuje se Dominik Hrbek. „A taky proto nám motorka zlobila. Nevěděli jsme nic o převodech, karburátoru a palivu. Jezdili jsme na etanol, což nebylo úplně ideální. Ale pamatuju si, jak mě táta zavolal doma do garáže. Říkal jsem ‚no, copak je?‘, ale pak jsem jen koukal jak blázen. V rohu stála plochodrážka, kterou koupil v Praze od Krejčových. Motorka nejela nic moc, ale na ten úplný začátek, to stačilo. I proto dopadly závody, jak dopadly, ale jak jsem řek‘, jeli jsme s ambicemi pokoukat se a mít alespoň jeden bod na konci sezóny, což se nám vlastně taky povedlo. Byl jsem v tabulce a ne s nulou na konci (smích).“

Bod a jednadvacátá příčka v seriálu PRO-TEC Speedway Mini Cupu 2018 ještě Dominiku Hrbkovi nepřinesly jistotu, že sport levých zatáček je pro něho tím pravým ořechovým. „Nebyl jsem si ještě úplně jistej‘,“ přiznává. „Spíš jsem měl velkej‘ respekt z toho, co ta motorka v zatáčkách dělá. A jak se vše řídí smykem. Přes zimu jsme dali motorku do kupy. Dostali jsme pořádnej‘ motor od Zlatý přilby do zápůjčky. Chodil jsem lehce cvičit na kondiční box ke Karloj‘ Kubcoj‘. Doteď mě připravuje hlavně po fyzický stránce.“

A proč Dominik Hrbek vlastně začal hájit pardubické barvy? „No, mít vestu s pardubickým koněm, to byla jasná volba!“ kroutí hlavou nad nesmyslností podobných otázek. „Žádná jiná možnost nepřicházela v úvahu!“

 

Jediný domácí závod přináší zklamání

V loňské sezóně pilně objížděl závody na malých oválech, v českém šampionátu skončil devátý a v poháru také. „Ano, řekli jsme si s tátou, že musím odjet všechny závody, bejt‘ zdravej‘ a sbírat body a závodní zkušenosti,“ popisuje. „A taky to tak dopadlo. Nevynechali ani jeden závod. Říkali jsme si, že by bylo super na konci roku bejt‘ v top desítce. A to se povedlo, dokonce jsme bojovali o osmou příčku. Ale stáli jsme nohama na zemi a chtěli hlavně sbírat zkušenosti.“

Nicméně přišly i podařené závody. „Nejvíc se povedlo pátý místo na malý Markétě,“ bilancuje Dominik Hrbek. „Ale nejhůře to bylo zjara ve Slaným, kdy nás zlobila motorka a vy jel jsem jen čtyři body. A to je Slaný můj nejoblíbenější ovál! Asi proto, že se tam hodně trénuje s SCM s panem Rosůlkem a Frantou Kalinou. Dráha tam je vždy supr upravená.“

Loni v Pardubicích a ve Slaném prvně vstoupil také do klasického mistrovství republiky. „Velký dráhy, to bylo úplně něco jinýho,“ svěřuje se. „Jiný delší zatáčky a vyšší rychlost. A hlavně to řazení po startu. Bylo to všechno poprvý a kromě toho jsem jako jedinej‘ jel na motorce s malýma kolama. Těšil jsem se do Svítkova, ale měl jsem smůlu na los a nějak zlobil karburátor. Byl jsem hodně zklamanej‘, že jsem skončil bez bodu. Mrzelo mě to, páč jsem jel poprvý před domácíma fanouškama, který mě vůbec ještě neznaj‘. Tak jsem se chtěl ukázat, no, a bylo to za nula bodů.“

 

Skvělý set up pro lepší časy

Čas na velkých oválech pro Dominika Hrbka ještě přijde. „Líbí se mi ta rychlost na klasickým oválu,“ neskrývá. „Ale vím, že základ je hoblovat malý ovály a pilovat techniku jízdy.“

Jenže v současnosti šla plochá dráha vinou koronaviru zatím přece jen stranou. „Je to teď na prd,“ uleví si. „Měli jsme teď trénovat s Vojtou v Goričanu, kam jsem se moc těšil. Všechno už bylo dohodnuté a bylo by to super. Ale bohužel… Tak aspoň ladíme techniku s tátou v garáži.“

A jak to bude s pardubickým kolibříkem vypadat, až zase nastanou klidné časy? „V plánu mám určitě objet to, co vloni, plus všechny závody na klasický dráze. To znamená všechny závody v sezóně, co budou možný. Mám dvě motorky na malou dráhu, nově velkou motorku po Vojtoj‘ na klasickou. Tak myslím, že techniku máme dobrou, tak teď už to bude hlavně na mně.“

Všechno tedy nasvědčuje, že by Dominik Hrbek mohl mávat z pódia i jinde než v Kostěnicích. „Samozřejmě bych se rád už občas postavil na bednu,“ říká odhodlaně. „Takže když budu makat a budu mít i štěstí, myslím, že by se to mohlo povést. Přes zimu jsem hodně makal na fyzičce, chodil na box a s tátou jsme ladili stroje, aby bylo všechno na jaře stoprocentně ready to race.“

 

---

Dominik Hrbek děkuje:

„Rád bych v první řadě poděkoval mamince, ta má o mě strach. Protože kdyby nám to maminka neschválila, tak bysme teď asi nic spolu nepsali. Tátoj‘, ten všechno vždycky přichystá na sto procent a stojí ho to strašně moc času a nervů (smích). Dědoj‘ Vláďoj‘, kterej‘ mě vozí celou zimu na box, když táta maká v práci. Klubu AMK ZP Pardubice, Hynkoj‘ Štichaueroj‘, Frantoj‘ Kalinoj‘, panu Rosůlkoj‘, Zdendoj‘ Schneiderwindoj‘, Danoj‘ Macloj’ a strejdům Láďoj‘ a Tomoj‘ za perfektní lakování dílů na motorku. Karloj‘ Kubcoj‘ – kondiční box Trutnov za fyzičku.

A hlavně sponzorům, bez nich by to bylo o moc těžší a kdo ví, jestli by to vůbec šlo dělat:ETIGRAF s.r.o. technologie pro tisk etiket a snímání čárových kódů, Speedlo, Enigoo, pizzerie VALE PIZZA, www.pizzadk.cz, pizza express, www.on-linepizza.cz, pivo TAMBOR, CBS s.r.o. car body shop, Grators custom style a Depoross-servis.“

---

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Eva Palánová a laskavostí Davida Hrbka