Uhlířské Janovice – 11. března
Svým loňským triumfem v klasickém šampionátu českých stopětadvacítek přestřihnul triumfální šňůru Jaroslava Vaníčka. Přidal stříbrné medaile nejen z obou dalších domácích seriálů, ale i z evropského poháru v Toruni. Přesto plánoval přechod o kubaturu výše. Nakonec však zůstává i v kolibří kubatuře, s níž bude dvěstěpadesátky kombinovat. Vojtěch Šachl se však magazínu speedwayA-Z svěřil, že dnes si na trénink do Goričanu vezme výhradně čtvrtlitry.
Prvně mezi českými šampióny
Vojtěch Šachl si povídal s magazínem speedwayA-Z
„Začalo to výborně,“ vzpomíná divišovský závodník na loňskou sezónu. „Vyhrál jsem první dva závody na dlouhý s plným počtem, v Plzni byl druhej‘ a pak zase první v Liberci. Dostal jsem se do čela, snažil jsem se ho udržet. Jára na mě tlačil, ale nakonec jsem ho v Divišově dvakrát porazil.“
A tak se Vojtěch Šachl prvně ve své kariéře zapsal mezi motocyklové mistry České republiky. „Bejt‘ mistr je výbornej‘ pocit,“ netají se. „Byl jsem i na vyhlášení na AČR.“
Nicméně v šampionátu na krátkých drahách i v poháru Jaroslav Vaníček své výsostné postavení uhájil. „Hlavně jsme se soustředili na tu dlouhou,“ přemítá Vojtěch Šachl. „Na krátkou jsme dvakrát nejeli, jednou jsme byli v Belgii, jednou v Polsku. Utekly body, nepovedly se mi Chabařovice. Na každej‘ závod jsme se snažili jet co nejlíp připravený a udělat co nejlepší výsledek, ale Jára mi už hodně utek‘.“
V Toruni bez prostoru pro kompromisy
Čeští kolibříci v sedlech českých motocyklů Shupa patří také k horkým favoritům soutěží pod hlavičkou FIM a FIM Europe. Vzhledem k věkovým limitům nemohl Vojtěch Šachl cestovat na světový pohár do Vechty. Ovšem v evropské soutěži v Toruni stál na druhém stupínku pódia hned vedle vítězného Jaroslava Vaníčka.
Vojtěch Šachl, Jaroslav Vaníček a Luke Harrison stojí na stupních vítězů evropského poháru v Toruni
„Bylo to dramatický,“ líčí závod, v němž ztráta dvou bodů v základní části přinesla nutnost bojovat o finále A v béčku. „Dvakrát jsem vyhrál, ale ve třetí jízdě s Hyjekem a Brunem jsem blbě odstartoval. V béčku jsem musel, kdyby to nevyšlo, neměl bych už šanci. Start a snažil jsem se dostat na co nejlepší místo. Opakovalo se to a já odstartoval za Brunem.“
Nakonec přišlo finále A. „Tam to bylo o tom, kdo udělá chybu, končí,“ dostává se Vojtěch Šachl do klíčové fáze boje o evropský pohár. „Zbyl na mě venek, venky umím. Už v první zatáčce jsem jel nastejno s Járou. Měl to pode mnou o dost kratší. Držel jsem se za ním.“
Bitva o titul však ještě neskončila. „Jára najel do díry,“ říká divišovský závodník. „Kdybych já taky o zatáčky před tím nevjel do díry, možná bych ho ještě předjel. Šel jsem na něj zvenku. Ale druhý místo není vůbec špatný. Škoda, že jsem nemoh‘ jet svět.“
Nahoru do dvěstěpadesátek
Jeden z úžasných čtvrtlitrových soubojů Vojtěcha Šachla (vlevo) s Janem Hlačinou v Kostěnicích
Nicméně na obzoru Vojtěcha Šachla jsou nyní dvěstěpadesátky. „Už jsem na ni skočil předloni,“ pochlubí se. „Je to velkej‘ rozdíl proti stopětadvacítce. V rychlosti, motorka se jinak chová, koriguje se líp.“
Dvanáct mu bylo až zkraje prosince, proto mohl se čtvrtlitrem závodit pouze na hobby kláních v Kostěnicích. „Byl jsem ještě třikrát na soustředění SCM s panem Rosůlkem, ale závodit jsem nemoh‘ jinde než v Kostěnicích. Ty byly dobrý až na ten prach.“
Na oválku na pšeničném poli našel soupeře v osobě Jana Hlačiny, ale proháněl i soupeře v sedle pětistovek a to nejen z ranku místních hobíků. „S Hláčou byly dobrý souboje,“ rozjasní se. „Lepší než nic. Každej‘ dobrej‘ závod se počítá, každá zkušenost.“
Kombinace nižších kubatur
Vojtěch Šachl – na snímku s Janem Jeníčkem – našel správnou cestu, kudy se na oválech vydat dál
Zítra se Vojtěch Šachl dostane v chorvatském Goričanu letos prvně na ovál. „Mám jarní prázdniny a na horách je málo sněhu,“ vysvětluje své motivy. „Máme připravený dvě dvěstěpadesátky, je na čem zapracovat. Měli bychom se tam setkat s Edou Krčmářem a Bubou Bednářem, který odjeli v pondělí do Krška. Další tejden se připojíme k Pražákům, využili jsme nabídky Zdeňka Schneiderwinda.“
O co loňský plán definitivně opustit stopětadvacítky? „V sezóně budou hlavně dvěstěpadesátky,“ objasňuje Vojtěch Šachl. „Chtěli jsme ukončit stopětadvacítky, ale dostali jsme nabídku od pana Šůse na dvě motorky. Takže jsme s tátou řekli, že ještě jednu sezónu pojedeme. Moh‘ bych konečně jet mistrovství světa. A těch závodů na dvěstěpadesátce je málo a ve dvanácti můžu závodit jen v Čechách.“
Vojtěch Šachl děkuje:
Učitel a žák: Vojtěch Šachl a Martin Málek
„Chtěl bych poděkovat tátovi, mamce, dědovi, Martinu Málkovi a Vaškovi Hromasovi. Poděkuju také pánům Šůsovi a Bendovi za podporu. A taky panu Hruškovi z Divišova za to, že si vždycky najde čas na pokropení a úpravu dráhy.“
Petříkovice – 10. března
Ten sen byl krásný a zdál se mnoha lidem. Na jeho konci bylo chechtající se trio českých ledařů, které včetně svého manažera, stříkalo šampaňským a provádělo obvyklé skopičiny na stupních vítězů berlínského Icespeedway of Nations. Jenže realita byla jiná a náš tým za sebou v konečném účtování sedmi družstev za sebou nechal pouze Finy. Jan Klatovský dnes stojí oběma nohama na pevné zemi. A z jeho hlasu spíše než zadostiučinění o své pravdě s koronavirem po včerejším zrušení víkendového Inzellu a dnešního evropského šampionátu v Tomaszowe Mazowieckem zní obavy z dalšího vývoje ledové ploché dráhy.
Filip Šitera za sebou vede Jana Klatovského, Lukáše Hutlu a Andreje Diviše na nástup
Vivat nadšenci!
Jan Klatovský nazírá na Berlín střízlivýma očima
„Úžasnej‘, co si budeme povídat?!“ reaguje na dotaz, jaký byl Berlín na přelomu února a března. „Co jsme čekali?! Bylo tajný přání něco dokázat. Lukáš Hutla zrychluje, ale zrychlujou všichni. I ty Kazaši. Můj výkon byl takovej‘, jakej‘ byl. Co máš dělat, když dva roky nezávodíš?!“
Nicméně výkony českého tria na berlínském ledě rozhodně nešly označit jako nesympatické. „Snažíš se, ale celej‘ víkend byl postavenej‘ na hlavu,“ nebere si Jan Klatovský servítky. „Že nešlo startovací zařízení, dobrý. Měli mít dvě. Neměli. Upozorňovalo se na to v pátek, řekli, že to opravěj‘. Neopravili. Ale že celou dobu nešly červený světla, to je do nebe volající. To bylo o hubu, praporkáře si nemusíš všimnout. Naštěstí nebyl žádnej‘ průser.“
Přitom se zdá, že český ledařský nároďák začíná mít ten správný tah na bránu. „Závody byly pěkný, jen to počasí,“ vrací se Jan Klatovský ještě jednou do Berlína. „Je březen, pršelo, svítilo sluníčko. Nadšení Filipa Šitery je super, s tátou to zabezpečili suprově. Starali se, i Radek Hutla, kluci se snažili.“
Jan Klatovský v berlínské akci
A jak kapitán týmu hodnotí celkové umístění? „Někdo mávne rukou, že jsme byli až šestý,“ rozohní se. „Ale já jim říkám, ať si na to zkusí sednout sami. Jsme nadšenci, brutální nadšenci a blázni. Tak se to musí brát. A že v takový zimě, jaká letos byla, na to v Berlíně vůbec někdo sednul!“
Jiskřičky naděje
Během berlínského závodu nastaly věci, s nimiž se Jan Klatovský těžko smiřoval
Entusiasmus byl již mnohokrát otcem úspěchu. „Člověk bych chtěl, ale uvidíme,“ filozofuje Jan Klatovský na téma své další závodní kariéry. „Jestli seženu finance, chtěl bych jet. Bez peněz to ale nejde. A ten náš fanatismus, kdy člověk vrazí to závodění všechno, co vydělá, je blbost.“
Přitom se proslýchá, že se nová státní agentura pro sport, jež má rozdělovat finance místo ministerstva školství, hodlá zaměřovat zejména na olympijské sporty. Nicméně z časového hlediska je větším problémem koronavirus. Včera padnul Inzell, dnes Babišova vláda zavřela školy a zakázala akce s účastí více než sto lidí a FIM Europe odvolala ledařské mistrovství Evropy v Tomaszi Mazowieckem.
„Koukni se, co je v Evropě,“ připomíná Jan Klatovský své predikace, že se zruší již Icespeedway of Nations. „Všechno se ruší. Nesmíš večer zapnout zprávy, to je katastrofa. Na Evropě si člověk chtěl něco vyzkoušet. I když se Evropa nepojede, snad to bude další místo, kde se bude na ledě závodit.“
Jan Klatovský (červená) bojuje s Franzem Zornem (žlutá)
Mladá Boleslav – 8. března
Nikdy ledovou plochou dráhu nejezdil, a přesto rozhodně nebyl pověstným zahradnickým kozlem, když se před týdnem ujal koučování národního týmu pro Ice Speedway of Nations. Krásné poháry, které tolik obdivoval, skončily ve vlastnictví Rusů, Švédů a Němců, ale on se z Berlína nevracel domů se špatnou náladou. Filip Šitera se magazínu speedwayA-Z svěřil, že na ledové scéně nechce zůstat jen pasivním hráčem.
Filip Šitera, Jan Klatovský, Lukáš Hutla a Andrej Diviš na nástupu
Ledařský nováček
Filip Šitera se z Berlína vrátil nadšený
„Tak hlavní věc je asi, že jsem na leďáku nikdy neseděl,“ vysvětluje Filip Šitera, v čem bylo koučování ledařů jiné než na klasické dráze. „Neuměl bych klukům poradit, jak změnit nastavení, aby to bylo lepší. Další věc, v čem jsou ledy jiný, je o dost větší zima (smích). Tak Anton koučoval se mnou, ale já tam byl hlavně kvůli tomu, že mám licenci FIM. Takže můžu volat rozhodčímu, bejt na jury a popřípadě podávat protest.“
A jak na Filipa Šiteru zapůsobil vlastní závod? „Bohužel jsme měli obrovskou smůlu v jízdách, kde jsme byli favoriti,“ povzdechne si. „Jinak s klukama to byl super víkend. Byla sranda a skvělá atmosféra, jak před závodama, tak i během nich, i když nám utíkaly body.“
Zleva Lukáš Hutla, Jan Klatovský a Pavel Někrasov
No právě, řada lidí ve svých představách viděla českou trikolóru mezi nejlepšími třemi družstvy… „Hlavním problémem u kluků je, že nejsou vyježděný oproti ostatním,“ pouští se do hodnocení. „Když vezmu Bzuka (přezdívka Jana Klatovského – pozn. redakce), loni si při prvních tréninkách zlomil kličku a seděl na tom letos pár tréninkových jízd v Polsku. Lukáš sbírá zkušenosti a letos měl z naší sestavy aspoň nějakej‘ závod. Andrej jel loni jen pár závodů a letos byl na soustředění v Rusku. Na lepší umístění jsme měli, ale přišlo šest pádů. Příští rok snad bude zima, kluci se rozjedou a vlítneme na ně!“
Motivace pro budoucnost
Smůla českého nároďáku v praxi – na berlínském ledě leží Lukáš Hutla (modrá) i Jan Klatovský (červená)
Loni se Filip Šitera v roli kouče podílel na stříbrných medailích při mistrovství Evropy dvojic a stejné umístění dosáhl také při svém debutu v manažerské pozici během Long Track of Nations. Nicméně přesto není vůbec posmutnělý, že si minulý týden z Berlína žádnou cenu neodvezl.
„Poháry byly pěkný,“ nechává se slyšet. „Zklamanej‘ ale nejsem, mně se moc líbilo, že kluci bojovali až do konce. Musíme brát, jak často na tom sedí. Kdyby měli rozpočty na to, aby trénovali dva měsíce v Rusku, vypadalo by to samozřejmě jinak. Ale už vím, jak to chodí. Moc se těším na příští rok. Uvidíme, jak budou rozjetý a uděláme vše pro to, abychom placku přivezli.“
Zleva Andrej Diviš, Lukáš Hutla a Martin Haarahiltunen
Rozhodně nebude sedět s rukama založenýma v klíně. „Určitě se budu chtít angažovat,“ slibuje kouč české reprezentace. „Berlín jsem si krásně užil. Ledy jsou nádhernej‘ sport a obdivuju kluky, jsou to borci. Už jen proto, že makají, shání peníze, aby si mohli jet na šest tejdnů zatrénovat do Ruska. Budu se snažit, aby měli ideální podmínky. Samozřejmě bohužel u nás nemrzne, ale kdyby bylo příští rok štěstí a byli by doma, snažil bych se jim pomoct připravit trénink. Protože málo z nás si dokáže představit, kolik práce to je, a kolik lidí se podílí nejen na přípravě tréninkový tratě, ale i na závodech.“
Český nároďák měl v Berlíně velkou oporu v ochozech
Žarnovica – 6. března
Loni zjara prožíval prakticky již druhý comeback na ovály. Jeho stav nebyl stále stoprocentní, přesto se netajil touhou poprat se o nejlepší výsledky. Jenže v Kopřivnici při závěru extraligového závodu přišla další rána. Po více než tříměsíční pauze sice sezónu dokončil, ale pro letošní rok se rozhodl dát si závodní přestávku. Michal Tomka magazínu speedwayA-Z svěřil se svými důvody.
Začátek jara se slovenským šampionátem
Michal Tomka si povídal s magazínem speedwayA-Z
„Vždy jsem chtěl jen ty nejlepší výsledky,“ říká. „Ale někdy se nedařilo. Vždycky jsem do sezóny naskočil nabuzený. No, je pravda, že za poslední dvě sezóny mě vždy dobíhalo zdraví a zranění.“
Duben přitom nasvědčoval, že loni bude všechno v pořádku. Zaplněný Městský stadión sledoval, kterak Michal Tomka končí dvanáctý ve slovenském šampionátu. Avšak nebýt pádu, kdo ví, zda by se nezmocnil slovenského juniorského titulu, jenž se tak stal kořistí Davida Pacalaje.
Na mistrovství Slovenska jsem se cítil fajn,“ vzpomíná. „Mohl jsem podat ještě lepší výsledky. Nevím, co k tomu říct. Vždycky bylo co zlepšovat a některými výkony jsem nebyl spokojený. Ale jindy to bylo o mně a někdy mě neposlouchala technika a neuměli jsme se do toho trefit.“
Zdeněk Simota na cenu fair play
Vladimír Vopat udržel svým projektem INTERTEAMu žarnovický Speedway Club v české extralize a Michal Tomka dostal pozvánku Jána Daniela na druhé kolo soutěže v Kopřivnici. „Dráhu jsem měl rád, seděla mi,“ říká slovenský závodník. „Jako předtím při přeboru, kde jsem byl třetí a jezdil jsem v úplné pohodě.“
Nešťastný pád v Kopřivnici
Jenže nyní se všechno změnilo, jako kdyby zlý čaroděj mávnul kouzelnou hůlkou. „Vůbec jsem nestartoval,“ kroutí Michal Tomka hlavou. „A když jsem konečně odstartoval a motorka se hnala dopředu, ucítil jsem šanci nalepit se na Vencu Milíka, který byl první. Když jsem to z výjezdu zasednul, motorka mě katapultovala a skončilo katastrofálně.“
Do potíží se dostali také Ondřej Smetana a Zdeněk Simota, který neváhal složit svůj motocykl k zemi, aby uchránil Slováka od vážnějších zranění. „I touto cestou bych chtěl Simoťákovi poděkovat,“ nešetří Michal Tomka vděkem. „Za to, jak to zvládnul a dokázal se mi vyhnout!“
Závěr sezóny
Zlomená ruka srostla a Michal Tomka se v půli srpna vrátil do sedla. „Zlatá přilba SNP už nebyla taková pohoda,“ povzdechne si. „Ruka zesílila, ale stále v každé díře a při každé vibraci jsem ji cítil. Nedokázal jsem se dát do pohody, což se odrazilo i ve výsledcích.“
Michal Tomka (modrá) a Ján Mihálik (červená) měří Mateusze Tudzieze (žlutá) v českém šampionátu juniorských družstev
A pak další pád při tréninku před slánskou extraligou… „Slaný je pro mě tabu, ta dráha mi nikdy neseděla,“ mávne rukou, aby se raději věnoval žarnovickému šampionátu juniorských družstev. „Ze začátku mi to vůbec nešlo, ale když jsem vyměnil motorku, bylo to jiné kafe. Pražáci si tehdy jeli svůj vlastní závod a měli titul od začátku ve svých rukou. Byl to jejich den.“
Obě žarnovické dvojice se však praly o druhou příčku. „Jel jsem s Jančim Mihálikem,“ vypráví Michal Tomka. „Před poslední jízdou s dvojicí David Pacalaj – Jakub Valkovič nám trenér říkal, ať nejedeme o život a dávali bacha na sebe. Když jsem odstartoval a byl první, cítil jsem za sebou nalepeného Davida. V nájezdu do druhé zatáčky jsem místo, abych ho zavřel, vyjel ven a nechal mu místo, aby mě předjel. A to nás stálo druhé místo.“
Roční pauza
Michal Tomka (červená) v ostrém souboji s Jaroslavem Petrákem (bílá)
Letos ovšem Michala Tomku v akci neuvidíme. „Rozhodl jsem se, že si dám aspoň sezónu pauzu, abych si doléčil záda a ruku,“ vysvětluje. „Mám zkušenosti, že když se něco nedoléčí na sto procent, vždy se to vrátí. Proto se chci dát zdravotně do kupy. A pak budu přemýšlet, co dál, když to bude ten samý Tomka jako na začátku sezóny 2017.“
Michal Tomka děkuje:
„Děkuji všem svým fanouškům, sponzorům a SC Žarnovica za podporu navzdory mým zdravotním problémů, kvůli nimž jsem vynechal mnoho závodů. Věřím, že mé rozhodnutí respektujete, a jestliže se později vrátím na ovály, budete mě zase podporovat. Děkuju.“
Slaný – 3. března
Loni opět potvrdil své postavení mezi nejlepší plochodrážní kolibříky a to nejen v rámci republiky. Bohužel však až často vozil na tandemu paní Smůlu. Banální závada mu sebrala šanci porvat se o evropské pódium v Toruni. Poté krátká dráha ustoupila ve prospěch světového poháru ve Vechtě, kde vodil pozdějšího vítěze za svým výfukem. Nakonec si ale vezl domů vidinu na sádru, která jej ovšem nevyřadila z boje o medaile v klasickém českém šampionátu. Bronz z něho však uzavírá účet jeho stopětadvacítkářské kariéry. Bruno Belan se totiž magazínu speedwayA-Z svěřil, že jej stejně jako řadu jeho dalších vrstevníků oslovuje kubatura dvěstěpadesátek.
Štěstěna se vrací z půli cesty
Bruno Belan si povídal s magazínem speedwayA-Z
„Připravoval jsem se s boxerem,“ vrací se Bruno Belan před loňskou sezónu. „Pomohlo mi to, motorku jsem víc udržel. Ve firmě Wemoto nám pomohli, koupili jsme silnější. Začala sezóna a nic moc. Na začátku se mi závody nedařily. Byly těžká konkurence, hlavně Adam Bednář, Vojta Šachl, Jéňa Jeníček a Jára Vaníček.“
Slánský blonďák však nechyběl na stupních vítězů, ať již na klasické, tak krátké dráze. „Nebylo to jednoduchý,“ povzdechne si. „Než jsem si zvyknul na ten silnější motor, netrvalo to dlouho. Tak napůl. Používal jsem ho jak na malý, tak velký dráze. Nebyl s ním vůbec problém, byl dobrej‘.“
Bruno Belan proto nemohl chybět v české nominaci pro červencový evropský pohár v Toruni. „Začalo to dobře,“ pouští se do vyprávění. „Dráha byla perfektní. Akorát pro mě. Motorka mi taky seděla.“
Konkurence však pořádně zhoustla. Na přímý postup do klíčového finále A nesměl nikdo ztratit více než jeden bod. Tuto podmínku splnila čtveřice závodníků včetně Jaroslava Vaníčka, jenž posléze svůj triumf z Divišova obhájil. Kdo však ve třech rozjížďkách přišel o dva body, už musel na startovní rošt finále B.
Bruno Belan v akci
„V béčku jsem měl štěstí,“ vypráví Bruno Belan o jízdě, v níž si spolu s Vojtěchem Šachlem rozhodně řekl o áčko. „Pokazil jsem start, ale dva spadli. A tím pádem se to opakovalo. To už se mi start poved‘ a postoupil jsem.“
Ve finále A již byly všechny předchozí boje zapomenuty a první v cíli bral titul evropského šampióna. „V áčku jsem chtěl zařadit, ale protočila se mi řadička,“ povzdechne si slánský závodník, že jeho rande se Štěstěnou v Toruni skončilo v cíli finále B. „A tím pádem naděje byla ztracená.“
Místo medailí fraktura
Česká výprava v Toruni: Jaroslav Vaníček, Vojtěch Šachl, Bruno Belan a Jan Jeníček
Skončit šestý v Evropě je však výsledek, který se jen tak komukoliv nepovede, ale vykládejte něco takového ambicióznímu třináctiletému klukovi! „Prej jsme měli špatně obřízlej‘ utahovací šroub,“ povzdechne si. „Byl jsem hodně naštvanej‘.“
Plochodrážní sezóna však ve svém rytmu nabízí stále nové a nové výzvy. V případě Bruna Belana šlo o světový pohár stopětadvacítek, jenž ve Vechtě doprovodil Long Track of Nations. Na jeho vrub šla i účast v některých závodech českého kolibřího kalendáře, aby se snad něco probůh nestalo s motorem.
„První jízda se mi podařila,“ komentuje Bruno Belan úvodní zisk druhého místa. „Ale dráha se začala měnit po velkých závodnících a dělaly se na ní díry. V mý druhý jízdě se mi motorka zvedla v zatáčce a šel jsem do prken. Zlomil jsem si prst, to jsem ale ještě nevěděl. Chladili jsme ho metylem a dojel jsem.“
V osudné rozjížďce s číslem pět měl za sebou Maxe Perryho, který se nakonec stal šampiónem s maximálním bodovým ziskem. Jím by zůstal také, byť by jej Bruno Belan porazil. Slánský závodník nakonec navzdory bolestem skončil devátý.
Bruno Belan (žlutá) si neváhal vyšlápnout i na Vojtěcha Šachla (bílá), který na klasických drahách mířil k titulu českého mistra
„Po závodech jsme koukali na velký závody,“ připomíná Bruno Belan, že si nenechal ujít pohled na boj, po němž náš dlouhodrážní nároďák skončil se stříbrnými medailemi na krcích. „Pak jsme jeli do Slanýho a v nemocnici mi řekli, že mám zlomenej‘ prst.“
Hvězdy jakoby na straně slánského reprezentanta nestály už před světovým pohárem. „Cestou do Vechty se nám rozbilo kolo u dodávky,“ líčí. „Bylo to nakloněný. Nakonec jsme dojeli, a když jsme se vrátili domů a couvali do garáže, upadlo. Takže jsme nakonec při vší smůle měli štěstí.“
Ve jménu českého bronzu
S Jaroslavem Vaníčkem a Janem Jeníčkem na stupních vítězů
Co čert nechtěl, týden po Vechtě se ve Slaném konal tradiční podzimní víkend slabších kubatur. Na malém ovále Brunovi Belanovi zase o tolik nešlo. Avšak v banku klasické dráhy stále ležela minimálně bronzová medaile. A možná i stříbrná, jelikož Jaroslav Vaníček měl před závěrečnou dvojicí závodů odstup čtyř bodů.
„Ve Slaným jsem chtěl jet,“ zdůrazňuje hrdina dnešního článku svou motivaci. „Tak jsem si sundal sádru. Závody byly takový nijaký, nebylo to ono, ruka byla oslabená. Snažil jsem se šetřit, ale nešlo. Měl jsem moc adrenalinu, dal jsem do toho, co to šlo.“
Vicemistrem se ale nakonec stal Jaroslav Vaníček, jenž se svou honičkou za leaderem Vojtěchem Šachlem postaral o dramatickou koncovku šampionátu. „Chtěl jsem druhý,“ reaguje Bruno Belan na zmínky o svém třetím místě. „Na to jsem se soustředil, malá dráha byla spíš až ta druhá. Ale chybělo mi pár bodů.“
Šampionát na krátké dráze již nechal plavat a skončil v něm devátý. Divišovský závěr poháru si však ujít nenechal. A byť jej moderátor slavnostního zakončení vyhlásil jako jedenáctého borce závěrečného pořadí, je třeba na misku vah sudby položit fakt, že v plných sedmi podnicích z šestnácti chyběl.
V sedle motocyklu Jaroslava Vaníčka v souboji s Janem Jeníčkem
„V Divišově jsem jel poslední závod a ve čtvrtý jízdě mi bouchnul motor,“ popisuje. „A pak jsem měl kámen – nůžky – papír s Járou Vaníčkem o finále A. Jemu to stříhání sedí, tak vyhrál. Jinak jsme malou skoro vůbec nejezdili. Šetřili jsme ho, abychom ho měli co nejlepší, a mohli závodit. Hlavně kvůli Vechtě a Toruni.“
V Divišově dokončil závodní program jen díky solidaritě ostatních závodníků. „Bylo znát, že motorka byla pokaždý jiná,“ přibližuje úskalí půjčování cizích motocyklů. „Nejdřív od Jéni Jeníčka, pak od Járy a nakonec od Vojty. Ta Jéňova mi seděla nejlíp, protože je velká, Jára ji má menší a Vojta úplně malou. Ale moje je stejně nejlepší, je akorát na mě.“
Stopětadvacítky jsou v historii
Pódium v Heusden-Zolderu: Bruno Belan, Vojtěch Šachl a Ben Trigger
Bruno Belan také hodně vzpomíná na pouťák v belgickém Heusden-Zolderu. „Byli jsme tam s Vojtou Šachlem a Adamem Bednářem,“ vybaví si. „Angláni tam byli hodně rychlí. Adam spadnul v semifinále, čehož byla velká škoda. Byli jsme na bedně dva, Vojta první, já druhej‘. Ukázali jsme jim!“
Nicméně čtrnáct svíček na narozeninovém dortu první den letošního února velí nasměrovat své úsilí do vyšší kubatury. „Na závěru loňský sezóny jsme se rozhodli jezdit dvěstěpadesátky,“ přibližuje Bruno Belan své další plány. „Budeme je jezdit rok a pak půjdeme na pětikilo. Stopětadvacítky už nebudou, motorka se bude prodávat do Plzně.“
Není to ovšem škoda, obzvlášť když český kalendář čtvrtlitrů se v žádném případě nedává srovnat s kolibříky? „Není,“ odpovídá slánský borec. „Ta stopětadvacítka mi už neseděla, jsem na ni už moc velkej‘ a těžkej‘. Pojedu juniorák a přebor, chceme i do Německa. A na mistráku ve Slaným uvidím, budu se snažit.“
Před zraky Matěje Frýzy se o vedení perou Bruno Belan a Adam Bednář
Řada jeho vrstevníků již se s čtvrtlitrovým strojem nasbírala pár zkušeností. „Dvěstěpadesátku jsem ještě nejel,“ krčí Bruno Belan rameny. „Ještě nemám hotovej‘ motor, ještě jsem se na ní nesvez‘. Už se těším, ještě se nedá jezdit, nemáme hotový mantinely, ale už se těším. Už chceme začít trénovat. Ve stopětadvacítkách jsem byl na bedně v Evropě i ve světa, už jsem si splnil svý, dál by to bylo jen trápení. Snad to přijde i s dvěstěpadesátkou a potom s pětikilem.“
Každopádně fyzickou přípravu neponechává náhodě. „Nechodím do posilovny,“ svěřuje se. „Cvičím doma a chodím běhat. Uvidíme tuhle sezónu, jestli se to zlepší. Ukáže se po prvním tréninku. Všichni budou mít GM, jen já se Šachlíkem Jawu. A Jéňa taky.“
Bruno Belan děkuje:
„Chtěl bych poděkovat Honzovi Polákovi a Petrovi Rybovi, podporujou mě. A svým rodičům a babičce s dědou za podporu. Všem fanouškům, co mi fanděj‘.“
Bruno Belan v akci
Foto: Karel Herman, Mirek Horáček a Lucie Šachlová
Praha – 12. února
Loni na sváteční den vzniku Československa již bylo na českých oválech rozhodnuto prakticky úplně všechno. I když… V Divišově se chystal poslední díl seriálu PRO-TEC Speedway Mini Cup a on byl ve hře o bronzovou příčku. Nakonec se musel smiřovat s bramborovou medailí, navíc se nedostal do nadstavbového finále o velký pohár a tisícovku. Zmocnil se však menší trofeje, což však nebyl jediný důvod, proč byl Adam Nejezchleba se sezónou s devatenáctkou na konci letopočtu v zásadě spokojený.
Zvykání si na pódia
Adam Nejezchleba si povídal s magazínem speedwayA-Z
„Před poslední závodem jsem byl o tři body za Adamem Bednářem,“ připomíná skutečnost, že po zářijovém Slaném měl svého jihočeského jmenovce na dohled. „V Divišově jsem měl namířeno tak trošku na třetí místo, ale nakonec jsem byl čtvrtej‘.“
Adam Bednář si na svůj bronz nenechal sáhnout. Adam Nejezchleba posléze skončil v semifinále nadstavbové Ceně speedwayA-Z již v semifinále. A tak svůj rozpočet neobohatil o žádnou z finančních prémií, které byly určeny pro čtveřici finalistů. Velký pohár skončil v rukou Jaroslava Vaníčka a on musel vzít zavděk jeho menším bratříčkem, když triumfoval v závodě pro nejmladší účastníky o Toniččin pohárek.
„Byl jsem naštvanej‘, povzdechne si. „Jak se jelo o ten litr, vynechal mně motor. V Kostěnicích byl o dva dny před tím velkej‘ prach. Dostal se dovnitř, a proto to zlobilo. A předjel mě Bruno Belan.“
Nicméně Adam Nejezchleba loni nevítězil jen mezi nejmladšími kolibříky, dokladem čehož jsou třetí místa při pohárových závodech v srpnu na malé Markétě a v září v Chabařovicích. „Byl jsem překvapenej‘ hlavně z Prahy,“ přemítá. „V Chabařovicích jsem to trošičku maličko čekal. Nebyli tam Jára, Adam Bednář ani Bruno. Proto jsem čekal lepší umístění, nebyli tam závodníci, který většinou bejvaj před mnou.“
Adam Bednář, Jaroslav Vaníček a Adam Nejezchleba stojí na stupních vítězů mistrovského závodu ve Slaném
Třešničkou na dortu se ovšem stalo třetí místo z mistrovství republiky stopětadvacítek na malém ovále ve Slaném. „Za to jsem byl šťastnej‘,“ netají se. „Třetí místo v mistráku bylo lepší než v Mini Cupu. Pro mě to víc znamená.“
Kostěnický král
Sezóna ovšem nebyla bez problémů, protože hned začátek šampionátu na krátkých oválech v Praze jej zastihl v roli diváka. „Zajížděli jsme na jaře motor,“ obrací oči v sloup. „Táta ho chtěl doladit a… A přeladil to. V Shupě to zase dali zpátky dohromady, ale o první závod jsme přišli.“
Adam Nejezchleba řádil v Kostěnicích jako černá ruka
Závěrečný účet sezóny 2019 však nevypadá nikterak špatně. Kromě čtvrtého místa v seriálu PRO-TEC Speedway Mini Cup bral osmou pozici v mistrovství republiky. Vavříny kosil i v pouťácích ve Štětí a v Kostěnicích, kdy jej po čtyřech vítězných Srandamačích z piedestalu jeho kategorie sundal až při Rozlučce Adam Bednář.
„Kostěnice jsem vyhrál skoro všechny, než přijel Adam,“ říká Adam Nejezchleba. „Tam je blbý, když někdo jede rovnou před tebou. Nedá se závodit kvůli prachu. Bylo by to možný, kdyby tam byla lepší kropička. Je tam výborná dráha. Ani krátká, ani dlouhá, jezdí se na ní pohodlně.“
A ty ceny, že? „Přivez‘ jsem si větší pohár, než jsem já,“ směje se. „Nečekal jsem, že bude tak těžkej‘. Sezóna byla určitě lepší než ta minulá. To doladění od Shupy přineslo své ovoce.“
Led u ledu
Mírná zima s trapnými parodiemi na kousavý mráz zkřížila plány nejen našim ledařům. „Počasí se nevydařilo,“ povzdechne si Adam Nejezchleba. „S tátou jsme si mysleli, že bude pořádný ježdění. Když začal prosinec, bál jsem se, že nebude led. Táta říkal, ať počkám na leden. Teď je únor a furt nic.“
Vzpomínky na předloňskou zimu
Plány závodníkova otce Zbyňka totiž nebyly nízké. „Z pětašedesátky KTM měla bejt‘ ledovka po vzoru ruskejch‘ závodníků,“ smutní Adam Nejezchleba. „Oni to dají na hřebíky, ale ty jsou menší, kouká jen necelej‘ centimetr. Na malý motorce to udělá efekt jako na leďáku. Drží to, ne jako na šroubcích, kde je to plochá dráha, ale tady by to bylo jako na klasickým ledě. Zůstala jen vzpomínka na loňskej‘ rok a trénink s Davidem Lizákem. A tak aspoň fandíme Honzovi Klatovskýmu a Lukáši Hutlovi, to je pro nás inspirace.“
Ledový projekt tak musel být uložen k ledu. „Tady se to nedá plnohodnotně provozovat,“ vysvětluje hrdina článku. „Bylo by to trápení. Vymyslel jsem náhradní program na zimu. Udržuju si kondici na boxu a judu, koníček je motokros a kytara. Proběhnou i motokáry v Radotíně, mají taky smysl. A po roce se zase můžeme k ledům vrátit.“
Velká dráha ne, velký rám ano
Mezitím však proběhne celá hlavní sezóna. „Letos to bude to samý jako loni,“ plánuje Adam Nejezchleba. „Budu závodit jenom na malý, velkou nemám v plánu teď začít. V půlce sezóny bude přesun na velkej‘ rám.“
V souboji s Matoušem Kameníkem
Program pro kolibříky je tradičně střižen velkoryse. „Mini Cup a mistrák na malejch‘ drahách,“ vypočítává vlasáč, který na vestě vozí chabařovické písmeno CH. „A nějaký Polsko, tam jezdíme rádi. Plus tréninky Mariánky, Chabařovice. Zkusíme Plzeň, budu držet kondici i na motokrosu. Pojedu i závod v Pelhřimově, tentokrát na pětaosmdesátce.“
A nechystá se náhodou přestup od ploché dráhy k motokrosu? „Mně baví plochá dráha, že je to závod, a že je to všechno hned,“ vyvrací Adam Nejezchleba podobné hypotézy. „Na motokrosu se jede patnáct, dvacet minut. A pak se dlouho čeká na další jízdu. Závod je na celej‘ den a to mě štve.“
Adam Nejezchleba děkuje:
„Shupa, Polymer BC, SC Chabařovice, Klabo team, Andrej Diviš, Zdeněk Schneiderwind, Marian Jirout, Standa Tišer, 101 Underground Riders, Lufoli, Míra Bareš, své rodině a všem fanouškům ploché dráhy.“
Adam Nejezchleba v akci
Foto: Karel Herman, Mirek Horáček a laskavostí Adama Nejezchleby
