Církvice – 30. dubna
Včera by nebyl v Pardubicích, ani kdyby se trénink vinou deště nepřesunul na dnešní odpoledne. Když totiž vidí škrty v plochodrážním kalendáři, uvědomuje si, že nemá, kam spěchat. Josefa France přesto neopouští jeho proslulý humor a současný stav neváhá glosovat oblíbenou hláškou svého mechanika.
Josef Franc neztrácí ani smysl pro humor…
„V Pardubicích to bylo dobře zorganizovaný,“ připomíná trénink ve Svítkově, který minulou středu ve své podstatě v Čechách otevřel plochodrážní sezónu anno domini 2020. „Musíme moc děkovat, že nám umožnili se svézt. Bylo to pozitivní, já jsem trénoval poprvý. Pro mě to bylo první seznámení s dráhou a dopadlo to dobře.“
Nicméně pražské eso dnes trénovat nebude. „Není, kam spěchat,“ vysvětluje. „Podle informací, co jsem měl minulej‘ tejden, jestli se něco pojede, bude to asi až v červnu. Dneska nejedu, nechal jsem místo ostatním, já nemám, kam spěchat.“
A co tedy Josef Franc plánuje? „Jestli budou přebory, svezu se tam,“ říká. „V nejhorším případě se líp připravím na příští rok (smích). To pořád říká můj mechanik Bulhar (přezdívka Jiřího Georgieva – pozn. redakce).“
Jablonec nad Nisou – 29. dubna
Během třech let prošel všemi kubaturami, které se v naší ploché dráze jezdí. Loňský rok v jeho podání patřil však výhradně pětistovkám. Šestnáct mu bylo až v červenci, takže mu mistrovství světa a Evropy uniklo, navíc mu podzim vzalo zranění. A letos je tady koronavirové nadělení a on se na ovál dostal zatím pouze jednou. Daniel Šilhán se však magazínu speedwayA-Z svěřil, že se už těší na další trénink.
Definitivní rozloučení s nižšími kubaturami
Daniel Šilhán si povídal s magazínem speedwayA-Z
Před třemi lety odložil stopětadvacítku a věnoval se výhradně dvěstěpadesátkám. „Krok to byl správný,“ říká Daniel Šilhán. „Ve stopětadvacítkách jsem mohl svá umístění ještě zlepšit, ale potom, co jsem se svezl na dvěstěpadesátce, tak jsem na stopětadvacítku už nikdy nesedl. Už tak jsem začínal o rok později než ostatní kluci, potřeboval jsem to dohnat. Dvěstěpadesátka už je velká motorka, začal jsem se učit, jak na ni správně sedět. Jsem rád, že jsme tenhle krok udělali.“
Jenže další krok, nebo spíše skok se chystal. Předloni jezdil s dvěstěpadesátkou přebory a juniorky a po svých patnáctých narozeninách debutoval s pětistovkou při přeboru v Plzni. A tak člověka napadá, co vlastně představuje během třech let projít cestu 125 – 250 – 500.
„Rok 2018 už jsem trénoval jenom na pětistovce,“ přibližuje jablonecký závodník. „Na dvěstěpadesátce jsem jenom závodil kvůli věku. Od půlky sezóny jsem už mohl jezdit na pětikilu. Měl jsem lepší i horší závody. Celkově jsem se dokonce toho roku s pětistovkou jen seznamoval a postupně se zlepšoval. Je velký rozdíl jezdit na dvěstěpadesátce a pětistovce. První závod v Plzni pro mě nebyl skvělý (smích). Hned při tréninku jsem málem vrazil do mantinelu. Velké problémy mi dělala dráha, neuměl jsem tam jezdit. Naučil jsem se to, o posledním přeboru jsem vyjel deset bodů. To byl jeden z mých nejlepších závodů v Česku.“
Pavel Kuchař a Daniel Šilhán dovezli české barvy na pódium Jawa Cupu 2018
Avšak pojďme ještě ke čtvrtlitrům, v nichž Daniel Šilhán své působení třetími místy v mistrovství republiky a v Jawa Cupu. „Když jsem zase po nějaké době sedl na dvěstěpadesátku, tak mi přišlo, že ta motorka vůbec nejede (smích),“ přibližuje. „Na rovince jsem měl spoustu času přemýšlet. Na každé rovince jsem strávil tak sekundu, dvě navíc a bylo to hodně poznat. Dráhu ve Slaném mám rád, jelo se mi tam pěkně. V rozjížďkách jsem mohl přidat ještě tak dva body, možná bych skončil i lépe než třetí. Přesto jsem měl velkou radost. Na Jawa Cupu v Pardubicích jsme pořád laborovali s nastavením. Já jsem taky nejel svoje nejlepší. Postupně jsem se zlepšoval, doladili jsme trysku v karburátoru a šlo to líp. Velkou zásluhu na našem třetím místě měl Pavel Kuchař, ten jel skvěle. Už jsem byl starší než ostatní, a tak jsem měl i pár kil navíc a zrovna v Pardubicích to je hodně poznat.“
Nešťastný konec sezóny
Účinkování v polské soutěži přineslo nejen zkušenosti, ale nakonec bohužel také zranění
Loňský rok už pochopitelně patřil jenom pětistovkám. Pardubice si ho přitáhly už v osmnáctém a díky tomu se mohl objevovat v extralize. S bílým koníkem na vestě se stal dokonce nejmladším mistrem republiky pětistovek v celé vůbec. Avšak loni se východočeský celek postaral o další historický rekord. Nikdy totiž úřadující extraligový šampión nežuchnul až na dno závěrečné tabulky.
„Přechod do Pardubic byl oboustranný,“ vysvětluje Daniel Šilhán, jak k přestupu došlo. „Taťka se s panem Vozárem střetli na půl cesty, když šli za tím druhým. Pardubice byly ideální. Jsem rád, že jsem se tam dostal. Hlavním důvodem našeho čtvrtého místa byla vyrovnanost všech týmů. Naši jezdci neměli úplně dobrou sezónu. Já se extraligy ještě nijak zvláště neúčastnil, to se mělo změnit tenhle rok.“
Loni jezdil Daniel Šilhán již výhradně s pětistovkou
Nemohl se zúčastnit juniorského mistrovství světa a Evropy, ale mezinárodní zkušenosti sbíral při polských juniorských družstvech. „Všem klukům, co to jezdili, to hodně pomohlo,“ netají Daniel Šilhán přínos duelů s polskými vrstevníky. „Získal jsem spoustu zkušeností. Pomáhal nám manažer Filip Šitera. Na pár závodech dělal i mechanika, když někdo neměl. Pomáhal nám ladit motorky. Na našem zlepšení má velkou zásluhu. Díky téhle soutěži jsem se dostal na další level.“
Nicméně při závěru v Zielonej Goře si zlomil klíční kost. „Bylo to pár špatných věci,“ povzdechne si. „Shoda náhod, pár maličkostí. Povolily se mi šrouby na spojce, spojka se pohnula, roztrhl se primární řetěz, to shodilo zadní řetěz, ten zablokoval zadní kolo. Motorka se začala vlnit, to ohnulo přední kolo a šel jsem na rovině přes řidítka. Proletěl jsem cílem na třetím místě, ale věděl jsem, že je něco špatně. Tak skončila sezóna 2019.“
Souboj generací, aneb Daniel Šilhán (červená) atakuje Jaroslava Petráka (modrá)
Díky zranění přišel i o vyvrcholení mistrovství republiky juniorů a šanci bojovat o nejlepší trojku. Skončil desátý. Na mistrovství světa juniorů v Pardubicích jako druhý náhradník nepočítal s žádnou velkou akcí. A Zlatá stuha druhý den uplavala.
„S tou top trojkou bych to nebral tak vážně,“ zůstává Daniel Šilhán oběma nohama na pevné zemi. „Mohl jsem bojovat o top pětku. Škoda, zrovna jsem se rozjel, byl jsem na tom lépe, než v minulých závodech. Můžu se jen soustředit na sezónu letošní, snad se něco odjede. V Pardubicích o tréninku na mistrovství světa jsem se svezl poprvé po tom pádu, s žádnou akcí jsem nepočítal. Byli jsme u pana Brože, ten říkal, ať náhradník jsem. Zlatou Stuhu mi už nedoporučil. Ruka mě ještě bolela. V tu dobu jsem měl ještě v těle drát, kdybych spadl, tak by dělal neplechu. Stuha uplavala, pro mě to nic nezměnilo.“
Na prahu hodně odlišené sezóny
Do sedla se Daniel Šilhán vrátil minulou středu
Letos zjara místo sezóny přišla koronavirová pandemie a závodní kolotoč se zastavil. Daniel Šilhán se tak po dlouhé pauze dostal do sedla až minulou středu při tréninku v Pardubicích. Jak svůj comeback prožíval?
„Čekal jsem to o dost horší,“ připouští. „S tréninkem jsem spokojený, nejsem ještě úplně stoprocentní. Měl jsem pauzu osm měsíců. Každou jízdou se zlepšuju a tak to má být. Zatím ještě nemá cenu ladit motorky, musím nejdřív naladit sebe (smích). Těším se na další svezení.“
Jenže vládní opatření odsunují začátek závodění na pozdější a pozdější termíny. „Dál budeme čekat, ve středu budou tréninky v Pardubicích, někdy se přidá i Praha,“ plánuje Daniel Šilhán. „Jestli se sezóna rozjede, bude každopádně hodně jiná, než ostatní.“
Daniel Šilhán děkuje:
„Na letošní rok jsme udělali velký pokrok s technikou. Zainvestovali jsme. Pomohlo nám také Centrum sportu MV. Z Olympu Praha jsme dostali na sezónu motorku, ta nám také pomůže. Chtěl bych poděkovat Filipovi Šiterovi za to, jak nám pomáhal. Martinu Málkovi, Hynkovi Štichaerovi a mnoho dalších jednotlivcům. Také Zlaté Přilbě za podporu během sezóny. Hlavní dík patří samozřejmě taťkovi, díky kterému jezdím, bez něj by to určitě nešlo.“
Daniel Šilhán v akci
Foto: Karel Herman, Pavel Fišer, Petr Makušev a Daniel Šilhán starší
Pardubice – 28. dubna
Protože absolvoval všechna kola šroubkařské série Drift-On-Ice, neměl zimní přestávku tak dlouhou jako většina jeho kolegů. Přesto neodmítnul šanci, aby minulou středu vyjel na svítkovský ovál. Hynek Štichauer se ovšem magazínu speedwayA-Z svěřil, že by termínový závodní kalendář nové sezóny zvýšil jeho tréninkovou motivaci.
Hynek Štichauer vyjel prvně na klasický ovál minulou středu
„Co bych ti na to řek‘?“ přemítá pardubický závodník nad otázkou, kterak si svůj první letošní výjezd na klasický ovál užil. „Seděl jsem na motorce přes zimu, nemám takový abstinenční příznaky jako druzí. Svezení bylo fajn. Ale zatím bez vidiny kalendáře a závodů, na který se připravuješ a trénuješ na ně, je to demotivující. V týhle chvíli je to vožení pro nic.“
Přesto zítra nebude ve svítkovských boxech scházet. „Zejtra má pršet,“ připomíná meteorologickou předpověď. „Ale třeba se trénink udělá ve čtvrtek…“
Hynek Štichauer krouží svá první letošní kolečka po svítkovském ovále
Ústí nad Labem – 25. dubna
Smůla už konečně sesedla z jeho sedla a on naštěstí loni nedal lékařům příliš mnoho práce. Na druhou stranu na uprázdněný tandem se nevyšplhala Štěstěna. Z trojky závěrečného pořadí mistrovství republiky jej vyřadil pád na plzeňských Borech, šance na titul ve dvojicích se zase rozplynula v bouchání přetrženého řetězu. Se svým INTERTEAMem zlato v extralize nezískal, ale radoval se z vítězství s Markétou, kam jej Tomáš Topinka povolal na poslední tři závody. Letos budeme na závody čekat ještě minimálně skoro dva měsíce, nicméně Zdeněk Holub se magazínu speedwayA-Z svěřil, že se už nemůže dočkat.
Festival smůly v klíčových šampionátech
Zdeněk Holub si povídal s magazínem speedwayA-Z
„Cvičím, dělám doma věci, motorky jsou připravený,“ líčí Zdeněk Holub, jak prožívá dny letošní podivné sezóny. „Lítám na krosce, ale už se těším na plochodrážky. Trénovat se může v omezeným počtu, proto jsem v Pardubicích nebyl. Ale snad se už dostanu na řadu. Za loňskej‘ rok je co napravovat.“
V tomto ohledu má pražský závodník dokonalou pravdu. „V mistráku mohla bejt‘ medaile,“ uvědomí si. „Ale v Plzni jsem to posral. V Praze jsem byl na bedně a Březolupy mi taky nevyšly. Ve dvojicích mi prasknul řetěz.“
Kartou v rukou velkých hráčů
Plzeňské finále loni v září mu nevyšlo
Na seznam loňských šampiónů se dostal v extralize. Směřoval jsem již zjara, když koaliční INTERTEAM dal zpočátku jasně najevo, že v soutěží nechce být jen do počtu. Sotva se usadil v čele, Zdeněk Holub dostal befel vrátit se do pražské sestavy. Vladimír Vopat spolu s absencí Martina Vaculíka v závěrečných dvou kolech právě v tomto vidí příčinu, proč jeho družstvo nevyhrálo vyšší ligu hned na první pokus.
„O tom se bavit nemůžu,“ nasazuje si Zdeněk Holub na ústa zámek, aby jej rovnou zamknul na sedm západů. „A asi ani nechci. Okolnosti byly takový. A já jsem jenom karta a ne ten hráč, co rozhoduje.“
Touha po řidítkách
Zdeněk Holub chce pokračovat i na dlouhých drahách
Nicméně letos by k takové rošádě dojít nemělo. „Měl bych jet za INTERTEAM,“ souhlasí Zdeněk Holub. „Hlavně ať se rozjede sezóna. A extraliga. Aspoň nebude ta prázdninová pauza.“
Před rokem rozšířil řady startujících v mistrovství republiky na dlouhé dráze, ale osud jeho ročníku s letopočtem 2020 zatím není zřejmý. „Dlouhou mám v plánu,“ svěřuje se. „Ale podle okolností, jak se to bude krejt, a jestli vůbec tady budou nějaký závody. Už aby to začalo, ale zdraví máme jen jedno a opatření asi mají svůj účel.“
Zdeněk Holub děkuje:
„Rád bych poděkoval Olympu, AK Markéta, Simont, AAS, manželům Chvapilovým, Bellis, SC INTERTEAMu, Stopdirt, Stuha, Oberstark, LZ a Zdeňku Schneiderwindovi.“
Hrochův Týnec – 17. dubna
Uvolněná opatření vlády z minulého týdne jakoby mu pasovala přímo na míru. Tedy ta o sportování ve venkovních sportovištích, abychom byli naprosto přesní. Na kostěnickém oválku není třeba spekulovat o výšce stropu, šatny zde žádné nejsou a do plastové kadibudky i v parném létě chodí pouze dámy a to ještě v případě nejvyššího zoufalství. Navíc se zde dá trénink načasovat, aby se potkal na trati pouze se svou vlastní sestrou. Pojďme si o tom vyprávět přímo se sourozenci Novotnými, kteří letos chtějí brázdit ovály s bílým koníkem na vestě.
Z čínské krosky na plochodrážní stopětadvacítku
Josef Novotný si povídal s magazínem speedwayA-Z
Josef Novotný starší je motorkář tělem i duší, ale jak se jeho děti dostaly k ploché dráze? „Kostěnice jsou vlastně na prvním místě v mém ježdění,“ ujímá se slova Josef Novotný mladší. „Ve třech letech jsem dostal čínskou krosku. S taťkou jsem jezdil do Kostěnic dívat se na Mongola (přezdívka Aleše Dubna – pozn. redakce) a strejdu Havlíčka, co jezdili flat track. Dan Macl mi nabídl svezení na příštím závodě. Jen ta čína byla oproti všem pomalá. Na Rozlučku jsme poskládali stopětadvácu od Zlatý přilby.“
Uvedené události se staly předloni. Josef Novotný svůj první kostěnický Srandamač absolvoval v srpnu. Uzavíral výsledkovou listinu kategorie Junioři Speedway a Flat Track. Při podzimním loučení však byl druhý.
„Na plochodrážce se jede úplně jinak,“ netají se. „A první závod jsem si užíval, byl v sobotu. A v pátek jsem na tom seděl poprvé. Bylo hrozný mokro.“
Na klasické ovály se silnějšími kubaturami
Loni už pro Josefa Novotného skončilo hraní a začalo opravdické závodění. Ještě v květnu ve Slaném jezdil jen vložené jízdy při seriálu PRO-TEC Speedway Mini Cup. Uběhlo jen deset dnů a on už debutoval v šampionátu stopětadvacítek na krátké dráze.
Josef Novotný v akci
„Závodění sice začalo, ale s nejstarší a nejmíň výkonnou motorkou, kterou jsem dostal od Pardubic,“ povzdechne si. „Udělal jsem vše pro nejlepší výsledky, co jsem mohl, a zároveň se učím, jak jezdit oválek s ostatními kamarády. Loňská sezóna byla paráda a dala mi spoustu zkušenosti a kamarádů.“
Ačkoliv neabsolvoval kompletní seriály, skončil třináctý v mistrovství republiky a sedmnáctý v poháru. „Začínal jsem,“ bilancuje uplynulý rok. „Na klasice bych nechtěl jezdit ani teď. Malý ovál to zvládá, ale už teď jsme radši pořídili půllitra, aby stopětadvacítky tolik netrpěly. Čekám stále na dvěstěpadesátku od ZP Pardubice, ale kdo ví, jak to v týhle době dopadne.“
Oválek poblíže železničního koridoru však neopustil… „Kostěnice jsem měl povinný,“ směje se. „Začínal jsem v nich a nadále tam budu jezdit. A díky tomuhle stavu můžu v Kostěnicích trénovat i se ségrou. Super prostředí.“
Touha po pořádném motocyklu
Veronika Novotná při svém závodním debutu v říjnu v Kostěnicích
Závodní motocykl po kostěnickém oválku prohání i Veronika Novotná. „K ploché dráze mě přivedl taťka, který jezdil s bráchou na tréninky,“ vypráví, kterak se sama posadila do sedla. „Jelikož jsem pomáhala s údržbou a čištěním motorek, tak jsem si to chtěla taky zkusit. A je to lepší než pitbike (smích). Vlastně jsem jela ve třech letech poprvé na motorce, s kterou brácha začínal v Kostěnicích závodit.“
V závodním režimu si Veronika Novotná plochou dráhu užila zatím pouze při říjnové Rozlučce v Kostěnicích. „Strašně mě to bavilo,“ netají se. „Rozlučka se jela na konci sezóny a brácha měl motory dojetý. Na startech mi to chcípalo, ale super zábava. Byla jsem poslední, učím se.“
A jako to s plochodrážní dívčinou bude dál? „Trénuji a cvičím, jak to jde podle školy,“ říká. „A už bych chtěl mít lepší a silnější motorku.“
Josef a Veronika Novotní děkují:
„Poděkovat bychom chtěli: taťkovi, mamce, rodině celkem, pardubické Přilbě, panu Rosůlkovi, Zdendoj‘ Schneiderwindovi, moooooc Vladoj‘, Hynkoj‘ a Jardoj‘za svezení a půjčení půllitra, samo sebou Vladovi Janouškovýmu, který mi dělá motory, Geronimo Gym, Stavební Huť, Toro Mýto, Kavatrans, Mlýny Janderov. Mongolovi a Radkoj‘.“
První letošní tréninky s pětistovkou
Foto: Mirek Horáček, Karel Herman, Antonín Škach a Josef Novotný starší
Štramberk – 11. dubna
Z nováčků, které na ovály vynesla renesance kopřivnické ploché dráhy, se dostal prozatím nejdál. Debutoval předloni, aby se už v loňském roce dostal mezi širší juniorskou špičku. Letos se chtěl posunutou ještě dál, avšak svět má svých starostí s koronavirovou pandemií až nad hlavu. Ostatně nechme o tom hovořit Jana Macka samotného.
Renesance oválu přináší šanci
Jan Macek si povídal s magazínem speedwayA-Z
V první půli devadesátých let s kopřivnickou vestou závodili nejen jeho otec Jan, nýbrž také strýc Miroslav Křenek. Dalo by se říct, že on měl tedy cestu do sedla plochodrážního speciálu přímo nalinkovanou. Jenže v září 2008, kdy mu bylo sedm, zabouřily závodní motory na Letním stadiónu naposledy. Před listopadem 2016, kdy místní pořadatelé znovu začali pracovat na dráze, se zdálo, že mimo ledů na Větřkovické přehradě je se sportem levých zatáček v Kopřivnici nadobro amen.
„Já jsem se zajímal o plochou dráhu už odmala,“ vyznává se Jan Macek. „Vždycky jsem si říkal, že jednou bych chtěl také osedlat plochodrážní speciál, ale nebylo jak a kde. Pak se začal oživovat kopřivnický ovál. Tak jsme si s Richardem Dufkem řekli, že to zkusíme. Abych se mohl aspoň vozit, sehnali jsme motorku a tím to všechno začalo.“
Jan Macek v akci během první sezóny své kariéry
Nejprve samozřejmě v tréninkovém rytmu. „Moje první krůčky byly těžké,“ uznává. „Měl jsem respekt z motorky a vůbec neměl tucha, jak na tom jezdit. Trénoval jsem, kde se dalo. Hlavně zezačátku v Divišově a vedl mě Adrian Rymel. Celkem rychle jsem vyvolal menší smyk.“
Kopřivnický nováček měl možnost předvést svůj um rovněž před diváky, protože dostal možnost absolvovat ukázky během závodů. „Vložené jízdy před publikem mě naplňovaly,“ svěřuje se. „Je to super pocit být všemi těmi lidmi podporován.“
Tréma rychle opadne
S juniorským národním týmem loni v Liberci
Den D přišel osmého července roku 2018 v Žarnovici. Kopřivnice se po devatenácti letech vracela do mistrovství republiky juniorských družstev. V sestavě byl kromě Jana Macka rovněž Roman Marek, který také nastupoval do vůbec prvního závodu své kariéry.
„Cítil jsem se vystrašeně,“ připouští Jan Macek svou tehdejší trému. „Nevěděl jsem, jak se pojede s dalšími třemi jezdci. Ale jak člověk nasadí helmu a rozjede se, tak stres opadne. Škoda zadřeného motorku, ale tohle k ploché dráze patří, co se dá dělat.“
Kopřivnice tehdy skončila na posledním šestém místě, ale nebýt porouchaného motoru, kdo ví… Smůlu tehdy měli i Josef Novák a Michal Danko v pardubických vestách, takže v konečném součtu dali do kupy jen o tři body více než Moravané.
Na ostří nože: zleva Daniel Šilhán, Jaroslav Petrák a Jan Macek
Do konce předloňské sezóny Jan Macek stihnul ještě juniorku v Divišově a pár dalších závodů, z nichž byl nejlepší přebor ve Svitavách. „Ano, vzpomínám si,“ rozjasní tvář při vzpomínce na své šesté místo. „Ten závod byl na mé schopnosti vydařený. A to jsem měl radost.“
V té době už věděl, že plochodrážní cesta je pro něho ideální volbou. „Jak říkám, vždy jsem chtěl jezdit plochou dráhu,“ souhlasí. „A byl jsem připravený na další sezónu jak fyzicky, tak psychicky.“
Sezóna na ruby
Druhý tým loňské první ligy: zleva Tomáš Wanke, Roman Marek, Jan Macek a Michal Škurla
Velkou novinkou loňské sezóny byl comeback Kopřivnice do první ligou. Pod hlavičkou titulárního sponzora Walbo se moravský celek stal štikou soutěže. Mnohdy potrápil i pražskou Markétu, která si předloňskou triumfální bilanci prodloužila o další čtyři zářezy.
„Líbilo se mi to hodně,“ uvažuje Jan Macek. „Přece to je jeden z dobrých závodů a umístění podle mě bylo suprové. Úchvatný výkon mojeho týmu. A nakouknout do extraligy bylo také super.“
V přeboru byl loni čtrnáctý, když mu opět sedly nejlépe Svitavy. Stěžejnější byly ovšem juniorské soutěže. V české juniorce byl devátý, v její samostatné klasifikaci do devatenácti let šestý. Ve družstvech zůstalo Kopřivnici poslední místo. Na druhou stranu se Jan Macek objevil i v nároďáku a jezdil polskou soutěž.
Jan Macek v akci
„Všechny ty závody byly pro mě zkušenosti a jsem hodně rád, že jsem měl takové možnosti,“ zůstává ve svém hodnocení hodně skromný. „Hodnotit to tak nemůžu, protože moje výkony nebyly nejlepší, ale měl jsem radost z toho, že můžu vůbec takové závody jet.“
V lednu se svezl na šroubcích a pak se život zastavil pandemií koronaviru. „Na letošní sezónu jsem se připravoval celou zimu,“ prozrazuje kopřivnický plochodrážník. „Makal jsem na sobě. Letošní sezónu jsem chtěl zatáhnout a dosáhnout nejlepších výsledků. A teď musíme jen čekat a doufat, že vše zmizí.“
Jan Macek děkuje:
„Největší díky všem mojím blízkým, mechanikům, řidičům a hlavně tomu, kdo mě k ploché dráze dostal, a to je Richard Dufek.“
