Praha – 3. července
Středa 28. dubna 2004 láká do ochozů svítkovského stadiónu jen opravdové fajnšmekry. Česká juniorská družstva a vůbec první závod stopětadvacítek v Čechách. Jenže právě jeho finále nadchne soubojem na ostří nože od startu až do cíle. V něm je první Petr Babička, zatímco Matěj Kůs prohrává jen o zlomeček sekundy. V depu se jejich duel přetřásá, aniž by kdokoliv měl tušení, že spatřil východ nové plochodrážní hvězdy.

 

O Matěji Kůsovi

Na ježka ostříhaný teenager o tři dny později vyhrává ve Mšeně závod kolibříků, ale má hned jasno. Stopětadvacítka musí šupem z domu. Bude mu patnáct a v půli července debutuje s půllitrem v mistrovství republiky juniorských družstev na pražské Markétě. Příští sezónu mu prvně dráhu kříží vážný úraz. Ale s podporou správných lidí znovu míří vzhůru.

Začátek července 2006 jej zastihne ve Slaném s obrovským zlatým věncem kolem krku. Na vítězství v mistrovství republiky dvojic ovšem mají podíl Bohumil Brhel a Adrian Rymel. Jeho vlastní tituly přijdou brzy. Napřesrok je členem juniorského nároďáku, jenž získá bronz v mistrovství světa. Sám vyhrává všechny tři domácí juniorské tituly 2008, kterých za svou kariéru posbírá deset ve všech kategoriích.

Jako junior se již prosazuje v seniorských soutěžích, roku 2010 vyhrává prestižní titul mistra republiky. Vyhrává Zlatou stuhu, Zlatou přilbu SNP a je dodnes posledním českým vítězem Tomíčkova memoriálu. Zažívá atmosféru Speedway Grand Prix a světového poháru družstev, stává se s bratry Drymlovými evropským šampiónem ve dvojicích.

Přichází další primáty, zahraniční angažmá. Polsko mu nikdy nepřiroste k srdci, ale na Anglii nedá dopustit. Když je postaven před volbu angažmá, sáhne po nejhorší možné dráze, aby se ještě zlepšil. Pečlivě si vybírá lidi ve svém okolí a depu. Jiří Sedláček, Milan Mihule, Oldřich Šmahel a Martin Kurz jsou nejvíce spojeni s jeho kariérou.

O přípravu motorů se mu starají Vladimír Dvořák, Bohumil Brhel, Brian Karger a Phil Crump. Je obratný i na společenské scéně. Své sponzory si hýčká, dokonce je překvapí exkurzí u čáslavských gripenů. Neváhá ani organizovat svou vlastní soukromou tiskovku. A na oválech se s ním vždy musí počítat, ačkoliv mu paní smůla nedopřeje pokoj. V srpnu 2017 pořádně znepříjemní cestu žarnovickému miláčkovi Martinu Vaculíkovi za jeho zatím poslední zlatou přilbou SNP. Mimochodem, tu mu již jednou vyfouknul.

Plochodrážní kampaň 2018 ale končí předčasně kvůli zranění v Newcastlu. Loni se na oválech víceméně jenom mihne. A letos oznámí, že již závodit nebude, což je zpráva, kterou nám musí komentovat jen on sám.

 

Matěj Kůs o sobě

Rozhodnutí o jakémkoliv konci nikdy není lehké. Nechal jsem si na promyšlenou dostatek času. Původně jsem plánoval dát se zdravotně do pořádku a pak se vrátit. Plochou dráhu není možné kloubit s žádnou jinou činností a je třeba se jí věnovat naplno. Plochá dráha pro mě byl celý svět, podřídil jsem tomu sportu všechno, naučil mě vše, co umím, a ploché dráze jsem vděčný za vše, ve všech směrech.

Výhry i prohry, převážně všechny pády mě vytvarovaly do současné lidské podoby. Sportovně mám to nejlepší za sebou a dál bych závodil jen ze setrvačnosti a nějaké obživy. To nebyl důvod, proč jsem začal závodit, je dobré si to přiznat a umět ty dveře zavřít včas. Přesto, že spoustu lidí řekne, kolik se mi toho podařilo, já vše vnímám úplně opačně. Mé závodění vnímám, že jsem nenaplnil mé vlastní očekávání a všechny cíle, které jsem si před sebe postavil.

Neodcházím ale vůbec smutný, jsem šťastný a vděčný za vše a za všechny lidi, které mi tento sport do života přinesl. Bylo to úžasné a všem moc děkuji. Mám obrovské štěstí, že ukončím závodění zdravý, ne každému se to podaří, jak zdravotně, tak ekonomicky. Nepotřebuji roztahovat koberec a veřejně se loučit, proto jsem to pojmul skromnou cestou.

Chtěl bych především všem poděkovat, i když je strašně nevděčné děkovat jmenovitě, když se může na někoho zapomenout. Děkuji všem, kteří mě celou dobu upřímně fandili. Děkuji všem doktorům, kteří se o mě kdy starali, a často ten anděl strážný měl pořádnou fušku. Děkuji všem sponzorům, kteří za mnou kdy stáli a pomohli realizovat cíle. Děkuji všem lidem, kteří mě jakkoliv pomohli na mé závodní cestě.

Jmenovitě bych chtěl poděkovat mé rodině za podporu. Mamce, která se o mě musela celou dobu bát a otci, že mě tento sport ukázal a vpravil do něho v začátcích pevnou rukou. Děkuji Michalu Stárkovi za jeho pomoc a přínos do celého mého závodění. Martinovi a Martině Kurzů, kteří se o mě vždy starali jak o vlastního. Colin a Allyson Poole, kteří mě vytvořili zázemí v Anglii. Děkuji John McCreanor, Graeme Wilson, pan Vopat, pan Cholenský. Děkuji všem klubům, za které jsem měl možnost startovat, především Autoklubu Markéta.

Foto: Pavel Fišer, Karel Herman, Antonín Škach a archív Matěje Kůse

Třebsín – 5. června
Jakoby se po něm slehla zem. Fanoušci jej marně hledali ve startovní listině středečního pohárového přeboru. Postrádali jej i čelní představitelé Kopřivnice, kteří s ním počítali jako s oporou posunuté první ligy. A byť má světovou medaili z Long Track of Nations nedorazil ani na včerejší trénink na lázeňském kilometru. Michal Škurla se magazínu speedwayA-Z svěřil, že letos bude chodit na plochou dráhu jen coby zasvěcený divák.

 

„Letos nepojedu vůbec nic,“ říká Michal Škurla a aby bylo všechno jasné, opakuje své rozhodnutí znovu a znovu. „Nepojedu, nepojedu. Rozhod‘ jsem sta tak. Nevím, jak to všechno bude, mám i jiný starostí.“

A co bude, až se letopočet mění na rok 2021 po Kristu? „Pak se všechno uvidí,“ reaguje. „Chtěl bych se vrátit, ale uvidí se. Ale letos to musí jít bez závodění.“

 

Foto: Karel Herman

Plzeň – 30. května
Motoristické působení jeho dědečka, strýčka i tatínka není třeba znovu připomínat. Dalo by se předpokládat, že se on a jeho bratři naučí jezdit na motorce dříve, než budou chodit. Jenže ono tomu tak úplně nebylo, rodiče se je snažili držet od motocyklů co nejdál. Jejich záměr ovšem neklapnul. A byť on měl o poznání klikatější kariéru než jeho mladší bratr Jan, může se chlubit řadou povedených závodů. Václav Kvěch se magazínu speedwayA-Z svěřil, že v nastoupeném trendu plánuje pokračovat i v letošní sezóně, kterou sám označuje za rozházenou.

 

Kopýtko motocyklového čerta

„Jestli to bylo takhle, tak se jim to nějak vymklo kontrole,“ usmívá se Václav Kvěch nad připomínkou snah svých rodičů. „Myslím, že to bylo takřka nemožné. O závodech a motorkách se u nás vyprávělo téměř denně a motorky jsme měli stále na očích, protože taťka se živil jejich opravami. Tenkrát se ještě také občas účastnil nějakých závodů a brával nás s sebou a to se mu nejspíš stalo osudným.“

Nicméně pro své potomky žádný závodní stroj nepřipravil. „Motorku jako takovou jsme nikdy neměli,“ pokračuje Václav Kvěch. „Jezdili jsme denně na kolech, kde to šlo, a představovali jsme si, že máme motorky. Když mi bylo asi tak osm, taťka nám dal dohromady pionýra. Učili jsme se jezdit a řadit, většinou za odměnu po práci.“

Přišly také jiné příležitosti. „Byly dva takové momenty, kdy jsem se svezl na motorce,“ vzpomíná. „Asi v šesti letech mě vzal strejda Petr do Jinína na motokros a půjčil mi tam malou motorku automat. Prý jsem sklidil pochvalu, ale taťka nechtěl, abychom jezdili závody a vůbec ne na motorce bez řazení. A podruhé za taťkou přijel známej a měl v autě naloženou motokrosovou pětaosmdesátku.“

To byla velká výzva. „Já tenkrát chodil pořád kolem auta a otravoval, že se chci svézt,“ usmívá se Václav Kvěch. „Po několika hodinách přemlouvání ji vyndali a sešli jsme se na loučce pod barákem. Já ji hrdinsky osedlal za domnění, že to bude něco podobného jako pionýr. A pak už jsem se nestačil divit. Motorka se čapla, natáhla mi, že jsem nemohl ubrat plyn a zastavila mě až protější mez. A to byla moje první zkušenost, že motocyklový sport je tvrdej‘ a chyby neodpouští.“

 

V dobrém smyslu prokletý pokušitel Jiří Benda

Václav Kvěch starší se v dvaašedesátém se svým terénním strojem kvalifikoval až do malého finále Zlaté přilby Československa. Jenže před deseti, patnácti lety nikdo nemohl tušit, že se jeho vnukové pustí do zápolení na oválech. Všechno vlastně spískal Jiří Benda ze Shupy. Před rodinou Václava Kvěcha básnil o Mini Cupu tak barvitě, že vskutku jednoho červencového dne roku 2014 jejich historický žigulík původem ze strašnické Jawy zastavil vedle malé Markéty.

„Ano, táta pozvání od Jirky Bendy dostal a dneska ho asi proklíná,“ neztrácí Václav Kvěch dobrou náladu. „Já vím, že se u nás už chvíli o plochý mluvilo. Až jednoho dne zničehonic taťka povídá, jestli bychom se nechtěli jet podívat na Markétu. No, a my samozřejmě, že jo.“

A tak se u Kvěchů místo stádečka oveček pořizovaly závodní motocykly. „Pamatuju si, že jsem z toho byl vykulenej‘,“ přibližuje Václav Kvěch své dojmy z tehdejšího Mini Cupu. „Říkal jsem si, že je divný jezdit pořád dokola. Pak přišel Zdeněk Schneidewind, jestli si to nechceme příští týden zkusit. A jelikož každá příležitost svézt se na motorce byla dobrá, nemusel nás ani přemlouvat. Když jsem sednul na plochodrážku a projel první zatáčku, už jsem věděl, že je to něco víc než jen jezdit dokola. A že to chci.“

Rázem se z něho i jeho mladšího brášky Jana stali plochodrážníci a vůbec první mítink je čekal v září v Divišově, kde Václav Kvěch vyhrál finále D. „V sezóně 2014 jsme ještě pár závodů stihli,“ vzpomíná. „Ale co se při nich dělo, to už si nepamatuju. A jesli se mi něco povedlo zajet, tak to určitě byl moc dobrej‘ pocit.“

 

Pádná ruka otce Václava

Roku 2015 již bratři Kvěchovi byli stálými inventáři závodů plochodrážních stopětadvacítek. Starší Václav skončil čtvrtý v klasickém šampionátu, šestý na malých oválech a osmý v seriálu Speedway Mini Cup.

„Ze sezóny 2015 mám takový smíšený pocity,“ bilancuje. „Byla dobrá a zároveň to bylo na houby. Začali jsme nějakýma tréninkama na Markétě. Pak se jelo do Chabařovic na soustředění, kde se určovalo, kdo pojede světový a evropský pohár. Tenkrát jsme se tam s bráchou píchli, což bylo něco neuvěřitelného. Pak se jel mistrák ve Slaným na velkej, kde se rozhodovalo, kdo bude v základu a kdo náhradník. To byl náš první závod na velkej a mně se tenkrát poved‘ bronz a vím, že jsem z toho měl velkou radost. To rozhodlo o tom, že na plzeňském světovém poháru nebudu jen jako náhradník.“

Jenže… „To byla taky jedna příhoda a to nikdy nezapomenu,“ obrací oči v sloup. „Tady u nás se vybudoval down hill bedle motokrosový tratě. My tam s bráchou byli snad obden. To bylo něco pro nás! A tenkrát před tím plzeňským světem, že si tam k večeru pojedeme zaskákat na kolech. Taťka nám rozmlouval, ať tam nechodíme, že máme před sebou velký závody. Ale my ne. Když jsme se vrátili domů, brácha měl na oku monokl a já byl sedřenej‘. Tenkrát jsme od táty dostali jak malí Jardové.“

Jenže světový pohár je prostě světový pohár. „Do Plzně jsme vyrazili hned ráno,“ pokračuje Václav Kvěch. „Pamatuji si, že bylo celý den hrozné horko. Při závodech mi docela vycházely starty, ale v prvních dvou rozjížďkách sem doplatil na chyby a to mi stálo cenné body. Ale pak se smůla odlepila a v další rozjížďce jsem dojel první, pak druhej‘ a pak zas první a bylo z toho pro mě nádherné sedmé místo. Měl jsem z toho moc velkou radost. Pak jsme měli jet s Petrem Chlupáčem a Filipem Šifaldou na Evropu do Olchingu, Týden před tím se však jel mistrák v Pardubicích. Já tenkrát spěchal ze školy a nestihl jsem se najíst a do toho bylo zase hrozný horko, takže jsem byl takovej‘ k ničemu.“

Třetí mítink klasického šampionátu stopětadvacítek anno domini 2015 však pro Václava Kvěcha nezačal nikterak špatně. „Myslím, že první rozjížďku jsem vyhrál,“ vybavuje si naprosto přesně. „A když jsem šel na druhou, tak si pamatuju, že už mi nebylo nějak dobře. Odstartovali jsme. První byl Zielinski a za ním jsem byl já. Přijeli jsme do prvního vinglu a mě tam kopla díra. Trefil jsem mu zadní kolo a šel jsem přes hák. Když taťka přišel pro motorku, tak mi povídá: ‚Co tady děláš, dělej, za chvíli jedeš další rozjížďku!‘ Ale ta už se nekonala, protože jsem měl zlomenou ruku. A to byl můj první větší úraz na ploché.“

Jeho mladší bráška se z Olchingu z obrovským pohárem za třetí příčku. „Já nejel,“ rozhodí Václav Kvěch rukama. „Hrozně mě to tenkrát mrzelo, protože jsem se tam moc těšil. No, a tím to lepší v této sezóně pro mě skončilo. Vrátil jsem se někdy na přelomu srpna a září a to už byla sezóna ztracená. Odjel jsem si posledních pár závodů, ale to už nebylo ono. Ty ztracený dva měsíce byly hrozně znát, protože kluci byli už s výkonností někde jinde.“

 

Nešťastná sedmnáctka v letopočtu

Avšak stopětadvacítka už byla Václavu Kvěchovi malá. Jeho mladší bratr ji kombinoval s dvěstěpadesátkou, on zasedl na půllitr. V červnu 2016 debutoval jako náhradník přeboru v Březolupech. Absolvoval ještě juniorku, ovšem jinak nic.

„Sezónu 2016 jsem musel už jet na půllitru, protože mi bylo víc jak šestnáct let a už jsem nemohl trápit stopětadvacítku,“ vysvětluje. „A tam ty nepodchycený základy ze stopětadvacítky byly znát. No, hrozně jsem se na tom plácal. Co trénink mamka musela zašívat kombinézu. Jel jsem nějaké přebory, juniorské mistráky a 1. ligu, ale vždy jen tak, jak to šlo skloubit i s Honzovo závody. Prostě taťka se nemohl rozkrájet a já potřeboval hlavně trénovat.“

Místo šestnáctky jsme na konci letopočtu záhy začali psát sedmnáctku. „No, pak přišel rok 2017,“ odmlčí se na vteřinku. „První závod, na kterém jsem se toho roku mohl svést, byla Prague Open, kde jsem jel jako náhradník místo Škurliče, který si před závodem rozřízl ruku rozbruskou. Byla to pro mě velká čest a byl jsem z toho dost vyplašenej‘. Pak měl být přebor v Pardubicích, ale ten byl kvůli dešti zrušený a následoval juniorský mistrák v Plzni, který bych nejraději ze své paměti vymazal.“

Důvody jsou nasnadě. „Tenkrát před závodem začalo zase silně pršet,“ pouští se Václav Kvěch přece jenom do vyprávění. „Byly spekulace o tom, že se závod zruší, že je dráha nebezpečná. Kluci z Plzně se do toho pustili s traktorama a udělali krásnou dráhu. Dostali jsme ještě jeden trénink, protože se dráha úplně změnila. Pamatuji si, že byla hutná a držela. Mně se to tenkrát líbilo a říkal jsem si, že to budou krásný závody.“

Rychle se šlo na věc. „Přišla první jízda,“ pokračuje Václav Kvěch. „Jeli jsme já, Michal Tomka, Petr Chlupáč a myslím, že Ján Mihálik. Odstartovali jsme Mihálik, Tomka a já jel třetí. Ve třetím vinglu Mihálik upadl, Michal se ho lekl a položil to taky. No, a já jsem udělal to, co se nikdy nesmí stát. Zazmatkoval jsem a pak už jenom vidím Michala na zemi. Padla rána a pak už si nic nepamatuju. Když jsem později mluvil s lidma, co to viděli, tak jsem tam prý měl dost času něco udělat, byla to chyba, která se nikdy neměla stát. A další hrozné chvíle jsem prožíval, když mi lékaři nechtěli nic o Michalovo zdraví říct a ani mě za ním nepustili. Jsem rád, že to dopadlo alespoň tak, že se Michal mohl vrátit na dráhu.“

 

Teď nebo nikdy!

Jan Kvěch stoupal po žebříčku jako rtuť teploměru ponořeného do hrnce s vařící vodou, ale po jeho starším sourozenci jakoby se slehla zem. „Sezóna 2017 šla dál,“ říká. „Jeli jsme s bráchou na soustředění do Slaného. Já tam tenkrát dostal hajtsajdra a šel jsem přes hák. Pamatuji si, jak mi křuplo v rameni, ale žádný další problém jsem s tím během zbytku sezóny neměl, až v říjnu. To se u nás jezdí pravidelně takovej závěrečnej motokros. Já jsem hrozně chtěl jet a uprosil jsem taťku, aby mně půjčil svého motokrosového sadílka. Nadšeně jsem jel na závody. Ve třetím kole tréninku jsem najížděl do zatáčky a udělal nějaký špatný pohyb a rameno mi vyskočilo. No, zkrátka k nasrání.“

Václav Kvěch měl nadávat ještě mnohokrát. „A to už mi bylo jasný, že to nebude jen tak,“ popisuje. „V zimě mi vypadlo ještě dvakrát, tak jsem se na jaře objednal na kontrolu na ortopedii v Plzni. Zjistili, že mám utrženej‘ kus kloubní jamky a tudy to propadává, a naplánovali mi operaci až na září. A bylo jasný, že mám po sezóně, protože mi rameno vypadávalo, i když jsem se chytil zábradlí na schodech.“

Soudě dle loňského comebacku se mu po oválech muselo hodně stýskat. „Abych pravdu řek‘, tak jsem o plochý nemohl ani slyšet,“ kontruje. „Jenže pak přišel listopad 2018 a brácha se Simoťákem jeli na rozlučku do Plzně. Volali mě, abych za nimi přijel. Chvíli jsem váhal, protože jsem přišel zrovna vymrzlej‘ z motokrosu, kde jsem dělal praporkáře. Také jsem si říkal, že už tam nebudu nikoho znát, ale nakonec mě asi po pátém telefonátu přemluvili. Když jsem tam přijel a chvilku poslouchal ta vyprávění, tak jsem si uvědomil, že ten sport vlastně mám rád. Jen jsem se zmínil, že bych to možná ještě zkusil a všichni hned, že by mi pomohli. A tak jsem si řek, že mi o nic nejde. Aspoň podpořím klub, kde nemají kluky a navíc to mám o kousíček blíž než do Prahy.“

Slovo dalo slovo. „Přišlo jaro 2019,“ ostává se Václav Kvěch ve svém vyprávění k restartu plochodrážní kariéry. „Káča měl na prodej motorku a slíbil mi, že by mi jí půjčil na trénink. Já jsem byl hrozně natěšenej‘, ale zároveň jsem měl obavy, jestli nebude rameno zlobit a jak se na tom zas budu cejtit. Přišel trénink. Když jsem vjel na dráhu, tak jsem si objel dvě kola pomalinku a hlavou se mi honila spousta myšlenek. Co bude, když přidám plyn, co to bude dělat. Jel jsem po cílové rovince a řek‘ jsem si ‚teď, nebo nikdy‘. Přidal jsem plyn a ono to šlo. No, zkrátka jsem sám sebe překvapil. Tak jsem koupil motorku a začla sezóna 2019.“

 

Dalšímu progresu brání koronavirus

Loni si Václav Kvěch na oválech vedl tak dobře, že se dostal až do finále mistrovství republiky jednotlivců. V přeboru skončil jedenáctý a stejně tak v juniorce. Nešetřil bojovností a hlavně v závěru se hodně rozjížděl…

„Povedla se mi podle představ,“ bilancuje sezónu 2019 ve svém podání. „I když za nějaké momenty bych si nejraději nafackoval, ale stejně jsem s ní maximálně spokojenej‘. Na začátku jsem si říkal, že bych na každém závodě chtěl prolézt kvalifikací. A když to nějak půjde, tak se dostat do mistráku. A to se mi povedlo.“

V depu se v jeho boxu v roli mechanika často objevovala jeho maminka Lenka. „Za mě, na ženskou si počínala dobře,“ uznává Václav Kvěch, přičemž porovnává rozdíl, kdyby mu na motocyklech pracoval chlap. „No, rozdíl v tom trošku je, protože jsem musel mamce sem tam koukat pod ruce. A kdyby tam byl taťka, tak se o to nemusím zajímat. Ale když jsi na závodech sám, tak je každá malá pomoc dobrá. A taky s mamkou je výhoda v tom, že jsem mohl zajet jakoukoli jízdu a vždycky jsem jel výborně. Protože pro mamku je výborná každá jízda, z které se vrátíme zdraví.“

Letos stojí teprve na prahu závodění. „Abych pravdu řek, tak koroňák mě pěkně naštval,“ netají se Václav Kvěch. „Na tuhle sezónu jsem se těšil a měl velké plány, protože mám poslední rok v juniorech a chtěl jsem udělat nějakej‘ pěknej‘ výsledek. No, uvidíme, jak to všechno bude dál. Každopádně sezóna bude pěkně rozházená. Jsem na to sám zvědavej‘.“

 

---

Václav Kvěch děkuje:

„Chtěl bych poděkovat všem lidem, co mě pomáhali při začátcích i v současnosti a zejména mamce a taťkovi, že mě v tom podporujou. A všem přeju, aby tuhle těžkou dobu ve zdraví přečkali a aby se všem tahle sezóna povedla bez větších problémů.“

---

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Pavel Fišer, Jiřina Šifaldová a Václav Buřič