Libež – 25. prosince
V březnu loňského roku byl koronavirus neznámým pojmem. Nikdo z plochodrážníků nemohl tušit, jak drasticky zkříží jejich plány na sezónu 2020. Matouš Kameník byl výjimkou. S rodinou lyžoval na Benecku. Podmínky byly skvělé, a kdo by řekl ne nabídce na ještě jednu jízdu. Jenže se ozvalo křupnutí. A divišovský závodník, jehož na jaře čeká debut s pětistovkou, od té doby nikdy vůbec nic neoznačuje přídavným jménem poslední.

 

Smolný závěrečný sjezd na krkonošské sjezdovce

„Bohužel mi křupla kost v pravé noze,“ povzdechne si divišovský plochodrážník. „Byla to poslední jízda dne. Od té doby už nikdy neříkám, že je něco poslední. Jak na tréninku na plochý, tak u ostatních věcí, protože se vždycky stane nějaké takové neštěstí.“

Pohroma to skutečně byla. První zprávy hovořily, že Matouš Kameník bude mít nechodící sádru na šest týdnů. Jenže červen prvně stisknul ovládací tlačítko startovací pásky a on se svou stopětadvacítkou nikde.

„Kost se léčila krásně,“ vysvětluje Matouš Kameník, proč se jeho rekonvalescence protáhla až do srpna. „Ale to by nebylo ono, kdyby tam nebylo něco navíc. Tak proto to trvalo takovou dobu…“

 

Kolibříci, buďte sbohem

Ovšem i paní Smůla se musí unavit. Léto 2020 ještě nemělo šanci předat žezlo své vlády podzimu a Matouš Kamenik v pardubickém mistrovství republiky stopětadvacítek jel rozjezd s Vojtěchem Šachlem o druhé místo. Sice jej prohrál, ale nakonec bilancoval proklatě krátkou sezónu šestým místem na klasických a čtrnáctým místem na krátkých oválech.

„Já jsem spokojený většinou s každým závodem,“ stylizuje se Matouš Kameník do role optimisty. „Vím, že jsem do něj dal všechno jak já, tak i táta. I sezóna 2020 byla dobrá.“

Pro Matouše Kameníka byla nejen dobrá, ale také přelomová, protože v jejím září na malé Markétě naposledy závodil se stopětadvacítkou. „Pro dvěpade jsem se rozhodl, protože je podle mě dobré jít ze slabšího na silnější,“ vysvětluje. „A potom na nejsilnější. Ale někdo má na to jiný názor. A pak to dopadá, že do nájezdu jede na půl plynu, né li méně.“

 

Bronz z českých čtvrtlitrů

A jaké bylo vyměnit stopětadvacítku za motocykl dvojnásobného zdvihového objemu? „Přechod z dvácy na dvěpade byl dobrý,“ přemítá Matouš Kameník. „Zkušenosti ze stopětadvacítky jsem nějaké stoprocentně využil. Většinu jsem se naučil až na dvěpade, pro mě byla obrovský zkušenost Evropa v Toruni.“

Každopádně divišovský závodník motal svým konkurentům v kubatuře dvěstěpadesátek hlavně na konci seriálu šampionátu republiky. Pravda, žádný závod nevyhrál, ale pódium neopouštěl ani ve Slaném, ani dvakrát v Pardubicích. Celkově vyhrál třetí, když křídla jeho ambicí přistřihla absence v Divišově.

„Hodnotím to stoprocentně kladně,“ říká. „Tahle sezóna se mi povedla podle mě výborně. A doufám, že to tímhle stylem půjde jenom dál a dál.“

 

Skončily i dvěstěpadesátky

Letos se dostal i do konfrontace na mezinárodní úrovni. V evropském poháru v Toruni se dostal až do semifinále, ve slánském mistrovství republiky s pestrou účastí cizinců byl z Čechů nejlepší. Proto je škoda, že nazítří nejel mezinárodní dvojice.

„Jak už jsem říkal, Toruň byla pro mě velikou zkušeností,“ připomíná Matouš Kameník. „A díky ní jsem se posunul o další level dál. Ve Slaném jsem byl druhý, v ten den byl dobrý závod. Další den jsme měli jet dvojice, ale kvůli Švédům, aby stihli trajekt, přesunuli začátek na jiný čas. A kvůli tomu jsem to nestihl, protože nám nikdo nic neřekl.“

Na podzim se jednoho dne vrátil s trojkou z matematiky, jeho otec David mu za trest rozebral motocykly. „Už jsem si to opravil,“ směje se Matouš Kameník nad překonaným nebezpečím. „Zimu prožívám, že jezdím do Prahy cvičit třikrát v týdnu. Doma běhám a jezdím na kole, abych byl na sto procent připraven na příští rok. A hlavně, abych pořádně udržel Jawu 500. Ano, tím chci říct, že příští rok mě uvidíte už jen na pětikilu.“

 

---

Matouš Kameník děkuje:

„Chtěl bych obrovské díky dát Vencovi Hromasovi za obrovskou podporu, co mi dává jak na závodech, tak v dílně.

Firmě MP Kování, která mi nechala udělat krásné polepy na vozík. A teď už každý, kdo ho uvidí, ví, že nejsme žádný chlaďák. A hlavně mému taťkovi, bez kterého by to nešlo. A celé mé rodině za podporu, kterou mi dává.“

---

Žatec – 22. prosince
Jeho sezónu roku 2020 poznamenal koronavirus jen nepřímo díky zkrácenému kalendáři. Zranění se mu však nevyhnulo. Přišlo sice na ovále, ale nikoliv za řidítky závodního motocyklu. Na stupních vítězů však nechyběl. Ale to hlavní přišlo letos. Karel Průša nejen vyhrál první závod své kariéry, avšak klasický český šampionát stopětadacítek skončil jeho mistrovským titulem.

 

Pád z kola komplikuje plochodrážní závodění

„Prostě jsme blbli na kole a v zápalu boje jsme se srazili,“ vrací se Karel Průša ke kolizi, kterou měl s Adamem Nejezchlebem loni v červenci po pohárovém závodě stopětadvacítek na malé Markétě. Bohužel palec své levé ruky nechal mezi řidítky a rámem a on musel další tři týdny trávit se sádrou.

Pár závodů musel odepsat na vrub svého zranění. Nakonec skončil desátý v mistrovství republiky na krátkých oválech a jedenáctý v seriálu PRO-TEC Speedway Mini Cup. V obou seriálech zaznamenal pódiová umístění, když skončil třetí v Divišově a v Praze.

„I přes vynechání některých závodů jsem byl se sezónou 2020 spokojený, je to sport“ ohlíží se Karel Průša. Rok dvou dvacítek v letopočtu mu však přinesl další možnosti. Před Vánoci totiž oslavil své desáté narozeniny. Letos tím pádem mohl na velké ovály a do reprezentace.

 

V Čechách zlato na první pokus, v Evropě brambory

První rok na velkých oválech nemohl skončit větším úspěchem. Maksymilian Pawelczek, který mistrovství republiky zprvu kraloval, nemohl být coby cizinec v českém seriálu vzhledem k novým reglementům klasifikován. Navíc Karel Průša jej dokázal porazit i v přímém souboji. Dal dohromady víc bodů než Polák a stal se šampiónem s plnou parádou.

„Měl jsem velice dobře připravené výkonné motorky, které sám tatínek sestavil,“ říká. „S Maksymilianem jsme si pěkně zazávodili a skamarádili jsme se. A plochá dráha mě na velkém oválu víc baví.“

Ve světovém poháru vzhledem k věku startovat ještě nemohl a v Diedenbergenu jen trénoval. Avšak FIM Europe má pro svou soutěž nižší limit a tak Karel Průša startoval v Rovněž jako právoplatný účastník. A nakonec témě cinkla medaile…

„Byl to pro mě velice dobrý zážitek,“ netají se slánský kolibřík. „Zkušenost a velká radost z postup do velkého finále. Nečekal jsem to. V zápalu boje jsem se chtěl dostat na stupně vítězů, ale bohužel to přes pád nevyšlo.“

 

Dvakrát druhý na malých oválech

Čtvrté místo bylo v letošním evropském poháru stopětadvacítek nejlepším českým výsledkem. Nicméně podstatnou část letošní sezóny se Karel Průša přece jen pohyboval na malých oválech.

„Mezi krátkou a vekou dráhou je rozdíl v rychlosti a počtu závodníků na startu,“ zamýšlí se. „Více mě baví závodit na klasickém oválu. Jako jediný mám odlišené motorky od ostatních závodníků a na příští sezónu připravujeme další vylepšení.“

Přestože velké ovály letos přinesly Karlu Průšovi větší úspěchy, minitratím přece jen zůstává jeden primát. Svůj první závod, květnový Speedway Mini Cup vyhrál v květnu právě na nich. Nadto jak v pohárové sérii, tak v šampionátu republiky skončil druhý na Matějem Frýzou.

„Matěj je o čtyři roky starší a zkušenější,“ bilancuje Karel Průša. „Proto jsem s druhým místem v obou seriálech velice spokojený.“

 

Smělé plány

Příběh Matěje Frýzy však v sezóně 2022 bude pokračovat pětistovkami. Ostatně do vyšších kubatur míří i další kolibříci. Karel Průša ale zatím musí setrvat ve stpětadvacítkách. Co bude dělat přes zimu a jaké plány chová na příští rok?

„Přes zimu chodím na tréninky atletiky,“ svěřuje se. „Chodím plavat a bruslit. Až napadne sníh, těším se na běžky. Chtěl bych obhájit titul mistra republiky na klasické dráze. Získat i titul na malé dráze a pokusit se o lepší umístění na evropském poháru opět v Rovně.“

 

---

Karel Průša děkuje:

„Chtěl bych poděkovat hlavně tatínkovi a mamce za velkou podporu. A také bych chtěl moc poděkovat svému klubu AK Slaný. A ostatním klubům, které nám umožnily trénovat na malé i velké dráze, Chabařovicím, Plzni, Praze, Divišovu a Liberci. Díky umožněným tréninkům jsem se stále zlepšoval.“

---

Pardubice – 18. prosince
Svého času dokázal vyhrát závod české juniorky. Pak si dal pauzu, ale zase se vrátil do závodního kolotoče. Historie se opakovala se závodní přestávkou a comebackem na šroubcích ve Freitalu minulý měsíc. Roman Andrusiv však z komára velblouda nedělá, uvědomuje si, čí pomoc mu k šesté příčce pomohla. A v žádném případě nečeká exkluzivní kontrakt s Pardubicemi na extraligovou sezónu 2022.

 

Jdi, Romane, jdi s Hynkem na led

„Jako comeback bych to nenazval,“ odmítá myšlenku, že by se na plochodrážní ovály krátce po své čtyřicítce vracel. „Šroubkama žiju celá léta, ale čtyři roky jsem na tom neseděl. Freital byl z hecu. Bavil jsem se Hynkem a říká, že bych to zkusil. On můj start s Ronnym domluvil, kdyby nejel, nepojedu ani já.“

Avšak Hynek Štichauer bývá mnohdy přesvědčivý jako jistý předválečný podomní prodejce vysavačů značky Lux. Roman Andrusiv nepotkal zlaté úhoře. Prostě si jen tak jedné listopadové soboty vyjel s plochodrážním motocyklem na kluziště, v jehož sousedství zvoní parní mašinka jako z pohádky.

„Hynek mi půjčil blatníky, rozety, jet tam sám, to vůbec ne…“ pokračuje Roman Andrusiv ve vyprávění svého příběhu. „I takhle to byla hrozná ostuda, byl to mazec. Přijeli jsme, Ronny, že nás nechá svýzt. Kluci jeli tři kola, byli jsme tři, co tam nikdy nejeli. Tak, že nás nechá jet čtyři kola.“

 

Výzva saských kluzišť

Němci říkají, cosi o übungu, který dělá mistra, nebo vlastně Meistera. „Já se rozjel a v první zatáčce jsem ležel na zemi,“ ví Roman Andrusiv o platnosti takového pořekadla své. „Stres, ve druhé zatáčce takřka to samý. Pak jsem ležel ještě jednou, nemoh‘ jsem se tam vejít.“

Nic se nejí tak horké, jak se uvaří, přisadili by si Češi. „Ronny mě učil jezdit,“ souhlasí pardubický závodník. „Přišel za mnou a nechal mi další kolečka. A tak jsem se já svez‘ ze všech nejvíc. Závody byly dobrý, Hynek mi pomoh‘ s převodama.“

Třetí místo v malém finále se v devítičlenném startovním poli rovnalo šesté pozici. „Pro mě úspěch,“ kvituje Roman Andrusiv. „První jízda hrůza, druhá lepší, ale stres. Pak jsem se zklidnil a už to šlo. Šroubky jsem viděl kdysi jako mechanik s Máriem v Telfordu, potřebuju si zařídit převody. Když mě vezmou, budu s Hynkem jezdit dál.“

Žarnovica – 16. decembra
Zima 2021 k nám prichádza trošku rozpačito. Trochu snehu, trochu ľadu, nie veľa chladu… Patrik Búri však patrí medzi tých, ktorí nezalamujú rukami a nenariekajú, ale takmer každú zimu si poriadne zavrčí na plochodrážnej motorke. Keď nie je ľad, dá to aj na asfalte. Tentoraz, ale dúfa, že to bude ľadová plocha.

 

„Konečne mrzne v noci, takže bolo načase obuť patričné pneumatiky. Tento rok sme menili predný plášť, respektive Tomáš Kis nanovo naskrutkoval samorezky, Milan Jančo obul predné koleso, ja zadné a už konečne bez defektu (smiech). Žiadne veľké úpravy to nie sú, doladil som to ako na ľady v Nemecku. Takže taký set na ľad mám už vychytaný, hlavne nech sa zabavíme. Jedno miesto na jazdenie mám isté a ešte jedno v zálohe. No, ale za každý typ, kde by sa dalo aspoň trošku zajazdiť, budem vďačný. Možno niekto má vlastný rybník a chce zacítiť trosku spáleného metanolu, tak sa kľudne môže ozvať spravíme mu tam trošku #buričshow,“ popísal svoje prípravy a najbližšie plány Patrik Búri.

Rostock – 9. prosince
Oslavil padesátku a užuž podléhal splínu. Filozofoval na téma pokračování své kariéry, přičemž vedle svého věku na misky vah házel také koronavirová opatření, která loňskou ledařskou sezónu zničila účinněji než obleva. Jenže tlustá čára černým fixem se v curriculum vitae dělá těžko. Makal na své postavě, a když se ozvali přátelé s nabídkou švédského soustředění, připravil motocykl a navařil dobroty. A tak se Martin Běhal dnes v noci na obřím trajektu přeplavil přes Baltské moře do švédského Trelleborgu s vidinou deseti ledových dnů, jelikož doma v Chrastné si letos zřejmě ani neškrtne.

 

„I já mám určitej kus viny,“ vzpomíná Martin Běhal na sobotní evropský šampionát v Tomaszi Mazowieckem, kam přijel v úloze mechanika Lukáše Hutly. „Ruku na srdce, asi jsem byl nervózní, že se musí udělat výsledek. Je to škoda, jak to dopadlo, jeli jsme tam s velkými plány, mohlo to bejt jinak.“

V dalších dvou týdnech si však severočeský ledař nebude oblékat montérky, nýbrž závodnickou kombinézu. „Loni jsem tomu přestával věřit kvůli covidu i věku,“ připouští své myšlenky na odchod z ledařských oválů. „Tak to je. Chtěl jsem končit, ale letos se Jirka Wildt domluvil s Frankym Zornem a to mi vlilo zase krev do žil.“

V Osečné se tím pádem pracovalo nejen v dílně, ale i v kuchyni. „Mám občerstvení pro přátele,“ usmívá se Martin Běhal. „Akorát jablikoně jsou pro Růžana. On chce žít do tři sta patnácti let, tak nejí živočišnou stravu (smích).“

O dobrou zábavu ve Švédsku bude evidentně postaráno, o ježdění ani nemluvě. „Z Trelleborgu vyrážíme směr Ervik,“ popisuje Martin Běhal plány české výpravy. „Tam bude na stadiónu trénink v sobotu a v neděli. Pak se přesuneme k Frankymu do Strömsundu. Jedu si zajezdit.“

Na pouhý trénink však Martin Běhal vzal přípravu náramně vážně… „Držím dietu, shodil jsem asi patnáct kilo,“ pochlubí se. „Zkoušel jsem si kombinézu a páteřák dám dovnitř. Chci si pěkně zajezdit, mám to rád. Nejhorší je, že to nebude zúročený.“

Jaké jsou příčiny takového pesimismu? „Na Chrastný je led, ale asi se nedohodneme s místní rybářskou organizací,“ vraští čelo. „V Hamru nevím, jak to bude. Nevím, jestli bude mistrák. V padesáti letech není co plánovat. Jasně někteří jezdí do šedesáti jako Stefan Svensson, ale ti mají podmínky.“

Přelouč – 8. prosince
První závod po dlouhé pauze bez ostrého ledařského tréninku přece nemůže přinést plochodrážníkovi defétistické myšlenky! A co na tom, že by se jeho zápěstí raději svěřilo do lékařské péče než by drželo řidítka závodního motocyklu kroužící po ovále v Tomaszi Mazoweickem? Jenže kousky mozaiky nezapadly do sebe a Lukáš Hutla vrátil s jedenáctou příčkou. Doma se však příliš neohřál, protože dnes odjíždí s ledařskou partou na soustředění do Švédska.

 

„Leteckej den…“ komentuje Lukáš Hutla své dva pády v sobotním závodě. „V tom prvním případě ale za to mohly technický problémy zadního kola. Ušlo. Jak jsem koukal na videa, měl jsem dát o zub lehčí převod. Mýmu zápěstí to nepřidalo. Někdy skočím na motorku a hnedka jedu, ale tady to nesedlo.“

Ačkoliv umístění v mistrovství Evropy je klíčové minimálně z hlediska nominace pro příští ročník, jsme stále ještě na samém prahu ledařské sezóny. „Bylo to závod blbec,“ vrací se český reprezentant ve svých myšlenkách na polský led. „Do mistrovství Evropy jsem skočil, neměl jsem do dobře nastavený. Ani motorky, ani v hlavě.“

Show must go on. Dnes bude Lukáš Hutla na palubě jedné z dvojice dodávek, které po německých dálnicích budou uhánět do přístavu v Rostocku. Spolu s ním se přes Baltské moře přeplaví také jeho otec Radek, Jiří Wildt, Robert Růžička a Martin Běhal. Následujících deset dnů stráví ve Švédsku.

„Táta si půjčí moji motorku,“ usmívá se Lukáš Hutla. „Nový spojky v Tomaszowě fungovaly, budu se učit starty. O víkendu jedeme do Örnsköldsviku. Na dráze tam budu dva dny zkoušet převody, abych je dopiloval na světovou kvalifikaci.“