Pardubice – 4. března
Většina závodníků finišuje s přípravou na novou sezónu, ale on je prvním českým závodníkem, pro něhož je letos vymalováno. Po čtrnácti letech závodní přestávky se vrhnul do šroubkařské série Drift-On-Ice, kde se neztratil ani náhodou. Roman Andrusiv si uvědomuje, že ve svých čtyřiačtyřiceti letech by bylo obtížné pokračovat i na škváře, ale sví dobrodružství na saském ledě by zase napřesrok rád zopakoval.

 

„Dobrý závody, perfektní, super zážitek, ani jsem nevěřil, že se stane,“ netají se Roman Andrusiv. „Ostuda nebyla, závody mi vyšla docela dobře. Ostuda to nebyla, hlavně teď ty Niesky dopadly suprově.“

V listopadu začal šestým místem ve Freitalu, aby jej první měsíce letošního roku zastihly na sedmých pozicích v Geisingu a v Niesky. Nicméně comeback někdejšího třetího muže české juniorky nebude na jaře pokračovat. Během sezóny bychom jej totiž měli vídat jen coby člena technického týmu Hynka Štichauera.

„Kdepak bych pokračoval?“ zamýšlí se. Ruce svrběj, člověk by se rád svezl… Na krátkou však nemám fyzicky, finančně, ani psychicky. Jestli to půjde, na podzim pojedu zase šroubky.“

Jindřichův Hradec – 2. března
Aspirace vyhrát všechny závody mistrovství republiky dvěstěpadesátek byly vpravdě odvážné. Nicméně jemu se záměr takřka vydařil. Stal se mistrem, když ze sedmi mítinků vyhrál pět a na stupních vítězů nestál pouze jednou v září. Adam Bednář se magazínu speedwayA-Z svěřil, že letos laťku snižovat rozhodně nechce.

 

Doma se exceluje, venku se učí

„Sezóna nebyla špatná,“ bilancuje Adam Bednář. „Na jejím začátku jsem si řekl, že nechci prohrát ani jeden mistrák na dvěstěpadesátce. Vyhrál jsem pět ze sedmi, takže to nebylo úplně nejhorší. Ale zas jako velkou chválu to neberem. Samozřejmě jsme rádi, že jsme ten titul udělali.“

Závodník pražské Markéty bezesporu patřil k favoritům také v evropském a světovém poháru. Naděje zvyšovala jeho semifinálová umístění, druhé v Toruni a čtvrté v Cloppenburgu. Jenže ve finále světové soutěže v Německu skončil osmý, v evropské v Polsku dokonce dvanáctý.

„Evropa ani svět se nevydařily podle našich, hlavně mých představ,“ nezastírá. „V Evropě jsme skončili v semifinále druhý, za což jsme byli rádi. Ale drhej den jsem se nedokázal srovnat s dráhou a nevěděl, co přesně chci na motorce změnit. Po třetí rozjížďce mě zlomilo psychicky, takže to byla moje chyba.“

„Semifinále na světě taky bylo dobré,“ pokračuje Adam Bednář. „A druhý den taky nebyl špatný. Po první rozjížďce jsme udělali pár změn na motorce a bylo to top. Po třetí jízdě začalo pršet, takže se závod natáhnul ani o hodku a půl. Mezitím jsem úplně vypadl ze soustředění se na závod. A ve čtvrtý jízdě jsem spadl hned v druhý zatáčce. Bylo mi jasný, že je po bedně. Byl jsem na sebe naštvanej, ale před poslední rozjížďkou jsem se hodil do pohody a šel si tu jízdu užít jako vždycky. Takže hodnotíme svět i Evropu jako dobrý. Beru to jako zkušenosti a ponaučení pro sezónu 2022. Jak se říká, člověk se chybami učí a my jsme se tam naučili sto krát víc věcí než na mistráku.“

 

Důležitý kontakt s motocyklem

Adam Bednář loni se čtvrtlitrem závodil rovněž v německé soutěži Speedway Team Cup. Zatímco on udivoval výkony za řidítky plochodrážního motocykl, jeho táta Petr spolu s mechanikem zase díky rychlosti přesunů jejich dodávky na velké vzdálenosti.

„V Německu jsme hlavně poznali úžasný lidi, jako je třeba Frank Conradi nebo Ralf a Yvon Petersovi,“ zamýšlí se. „Ale co se týče závodů, taky byly pěkné. Poprvé jsem v Německu porazil Bastiana Pedersena, takže za to mám asi největší radost. Chci hlavně poděkovat tátovi a Honzíkovi Válků, kteří to se mnou zvládli jak na závodech, tak i v autě.“

Letos se však proti pokračování s Güstrowem postarala změna reglementů. „Bohužel nebude,“ mračí se Adam Bednář. „Pro tento rok zakázali cizince na dvěstěpadesátkách, což je pro mě konec kvůli věku. Kdyby mi bylo patnáct a mohl bych závodit na pětistovce, myslím, že by spolupráce i nadále platila.“

V sedle dvěstěpadesátky se neváhal postavit k pásce proti půllitrům v české juniorce a v přeboru. „Když nebyly závody ani tréninky, chtěl jsem pořád sedět na motorce,“ odhaluje své důvody. „A bylo mi jedno, jestli dojedu první nebo poslední. Stále jsem měl kontakt s motorkou, což pro nás bylo nejdůležitější.“

 

Velké cíle

Loni měl kontakt s motocyklem i pře zimu. Za cenu obrovské dřiny si spolu s otcem a dalšími pomocníky vyházel sníh z rybníčku přímo v městském parku v Jindřichově Hradci. Na improvizovaném ovále se mohl prohánět na šroubcích, jenže letos mírná zima zhatila zopakování akce.

„Bohužel led nebyl tak pevný,“ posteskne si. „Takže tento rok jsme šroubky radši vynechali, ale příprava na novou sezónu probíhá jako každá. Běhání, cvičení, jednokolka a kolo.“

A jak by plochodrážní kampaň 2022 v podání Adama Bednáře měla vypadat? „Představovali bychom si ji jako co nejúspěšnější,“ reaguje. „Bude to naše poslední sezóna na dvěstěpadesátce, takže bychom chtěli udělat co nejlepší výsledky jak u nás, tak v zahraničí. Chtěli bychom obhájit titul mistra republiky, udělat titul mistra Evropy jednotlivců. A když se zadaří, tak aj ve dvojicích, samozřejmě bychom chtěli udělat i titul mistra světa. Ale hlavně chci, aby nás to pořád bavilo a naplňovalo nás to jako doteď. To je pro nás nejdůležitější.“

 

---

Adam Bednář děkuje:

„Děkuju. Radim Vavřík, David Kreuzer, Mitas moto, Multi air, Brisk Tábor, Holger Lund, Frank Conradi, AK Markéta Praha, Centrum sportu Olymp, Autoklub ČR, všem, co mi fandí a pomáhají, jak psychicky, tak jezdecky. Ale největší děkuju si zaslouží můj táta a Honzík Válek, kteří se mnou tráví většinu času. Děkuju všem!“

---

 

Mořina – 9. února
Loni v září se prvně postavil na stupně vítězů finálového závodu mistrovství republiky jednotlivců v Plzni. V Březolupech mu posléze sebral celkový bronz klubový kolega Petr Chlupáč, nicméně čtvrté místo mu přineslo životní výsledek a otevřelo vrátka do Evropy. V letošním roce bude na soupiskách extraligového Slaného a prvoligové Žarnovice, nicméně sám Ondřej Smetana připouští možnost, že si jen čas od času zatrénuje. A že třeba bude i někdy závodit.

 

„Hlavní důvod je málo závodů,“ vysvětluje Ondřej Smetana. „Volný nejsou vůbec, všechno se zdražilo. Nepočítám, že bych letos něco jel. Spíš si zatrénuju a občas bych závodil. Ale abych se celou zimu připravoval a odjel deset závodů? Dal jsem výpověď z centra sportu, bude mi sedmadvacet, budu muset chodit do práce. Doteď jsem měl jen plochou dráhu a čtyři motorky.“

K takovému klíčovému verdiktu však závodník nedospěje ze dne na den. „Hrozně mě to štve,“ netají se. „Plochou dráhu jezdím čtrnáct let. Závodů je čím dál míň a extra podpora pro mě není, sponzorů mám málo a celé se to sesypalo. Nejvíc mě mrzí, že jsem si vyjel mistrovství Evropy. Vrtá mi to pořád hlavou, ale už loni jsem strádal na jednom motoru a začalo se to rozbíjet.“

Ústí nad Labem – 1. února
V minulé sezóně se čeští kolibřici skvěle prezentovali v německé soutěži družstev Talent Team Trophy. Petr Marek v barvách MSC Brokstedt ve dvou závodech neprohrál jedinou rozjížďku a prezentoval se skvěle i v individuálních závodech ve Wittstocku a Mulmshornu. Není divu, že si s ním vedení severoněmeckého klubu pláclo i pro letošní rok. Ale ouha, přišla administrativní změna.

 

Zákaz cizinců

„Manažer klubu Florian Rixen Petrovi nabídl spolupráci na sezóny 2022 a 2023 s tím, že bude oficiálně zařazen do teamu Tigers MCS Brokstedt jako kmenový závodník a člen klubu,“ vypráví závodník otec Pavel. „Po vzájemné dohodě jsme nabídku bez váhání přijali.“

Jenže pátek 21. ledna všechny plány postavil vzhůru hlavou. „Od Floriana jsme dostali nečekanou a jak pro nás, tak i pro klub Brokstedt velmi špatnou zprávu,“ povzdechne si Pavel Marek. „Smlouva již byla téměř připravena k podpisu.“

A co se vlastně stalo? „V polovině ledna proběhal konference všech klubů severního Německa,“ dozvídáme se. „Komise rozhodla, že v sezóně 2022 v jejích soutěžích a zejména v TTT nesmí závodit jezdci se zahraniční licencí, ale pouze s národní roční licencí vystavenou v Německu.“

Brokstedt se za českého závodníka postavil, jenže byl přehlasován. „Vedení klubu o Petra usilovalo jako o svého člena,“ pokračuje Pavel Marek. „Aby mohl být členem družstva, i když bude mít mezinárodní licenci. Ale nakonec bylo rozhodnuto, že startovat nemůže. Důvodem je prosazovat pouze mladé německé závodníky. Přitom klub s Petrem už počítal a teď musí sehnat náhradu, ale mladí jezdci nejsou.“

 

Smělé plány

Všechno ovšem nemusí být ztraceno. „V Brokstedtu jsem vítání, máme vždy dveře otevřené,“ říká Pavel Marek. „V budoucnu s Petrem klub počítá uzavřít kontrakt i s přechodem na vyšší kubaturu dvěstěpadesátek. Pokud by se změnily podmínky v soutěžích v kubatuře 125, manažer nás bude okamžitě informovat a kontrakt s Petrem hned uzavřou. Máme domluvený společný trénink hned zjara o některém víkendu a 2. dubna trénink v Lipsku.“

Pocit křivdy ovšem zůstává. „Shodli jsme se, že je to nespravedlivé a lumpárna,“ rozhořčí se otec chabařovického závodníka. „Juniorští jezdci z Německa a Polska u nás závodí se zahraniční licencí a Češi u nich nemůžou závodit ani s mezinárodní licencí. Jezdců je málo, a místo aby se mládež v tomto krásném a náročném sportu podporovala, aby poznávala nové prostředí a dráhy a současně sbírala zkušenosti, hážou se jí klacky pod nohy.“

Petr Marek se za uplynulou sezónou může ohlížet se spokojeností. „Když bych to mě, byl jsem s výsledky Petra spokojený,“ souhlasí jeho tatínek. „Motorky byly na sto procent připravený a Petr vždy na dráze dravě bojoval se svými soupeři s cílem projet mávajícím praporkem bílo černé šachovnice jako první. Cílem nové letošní sezóny je odjet všechny závody v českých šampionátech na krátké i klasické dráze, a pokud vše klapne, naším přáním je získat titul mistra republiky. Jeden z cílů je i kvalifikovat se do nominace české reprezentace na světové a evropské poháry v srpnu v Rovně.“

Žarnovica – 30. ledna
Už to bude pět let, co se po svém pádu při pouťáku v rakouském Murecku postaral o pořádně tučná sousta plochodrážní černé kroniky. Ačkoliv nedal závodnímu motocyklu pokoj, proháněl se v jeho sedlo po asfaltu či ledě na hodně improvizovaných oválech. S jeho závodní kariérou už byl amen. Ano, byl, minulý čas je na místě. Patrik Búri totiž ohlásil svůj comeback.

 

Klíčové jednání s klubem na podzim

„Chtěl jsem skončit úplně,“ vysvětluje Patrik Búri. „Těch pár týdnů po pádu, kdyby mi někdo řekl, že se vrátím zpátky na ovál jezdit, abych bych reagoval nepěkně. Ale zkoušel jsem aspoň hobby ježdění na dráze a šlo to. Loni na konci sezóny jsem měl pohovor v klubu, jestli bych se tedy nechtěl vrátit a pomoct s mladými, protože koronavirová krize zasáhal také u nás na Slovensku.  Dohodli jsme se, že v sezóně 2022 budu reprezentovat Speedway Club a pomáhat mladým hlavně s technickou částí.“

Během letošní zimy zase vyzkoušel šroubky, předtím také asfalt, funguje všechno po více než čtyřleté pauze? „Na ledě jsem vlastně začínal a stále mě to k němu táhne,“ uvažuje slovenský závodník. „Asfalt to byla moje příprava na sezónu 2018 a myslím, že byla dobrá volba hledat alternativu na klasickou dráhu v zimě. Nemám problém ani na jednom povrchu, to se zapomenout nedá. Právě led pomáhá trošku k rozhýbání se a koordinaci pohybů na motorce.“

 

S nadějí na další comebacky

V minulosti patřil Patrik Búri k ostrým kritikům českých drah. Na druhou stranu i ve svitavské Cihelně se běžně zatáčí a nepokračuje se rovně na Poličku i bez dopravní značky přikázaného směru jízdy doleva ve druhém nájezdu. Ale nechme žerty stranou a zeptejme se Patrika Búriho, jak si další etapu svého závodění představuje.

„Budu se snažit užít si každou jednu jízdu a potěšit oko diváka,“ svěřuje se. „Byl jsem vychovaný na dráze, která byla stále upravovaná, bez děr a byla, nebo vlastně stále je široká. To byla moje velká nevýhoda. S menšími a těžšími drahami jsem se potkal až na závodech v zahraničí. Trošku zkušeností jsem už na nich nabral, tak se budu snažit je využít. Ale tajně doufám, že organizátor udělá všechno, aby jeho dráha byla na závodění a ne jen na ježdění.“

Roli staršího rádce svým klubovým kolegům Patrik Búri plnil už v minulosti, jenže bohatá žarnovická základně se v posledních letech hodně zredukovala. „Je to škoda,“ povzdechne si. „Vypadalo to, že bude dostatek jezdců a směřovalo to opět k časům minulým. Pro fanouška je lepší, když přijde a fandí domácím závodníkům, které zná. Bohužel realita je momentálně jiná a po létech jsme opět skoro na začátku. Kluci skončili kariéru z různých důvodů, což mě mrzí a tajně doufám, že se to změní a bude těch návratů víc.“

 

---

Patrik Búri děkuje:

„Děkuji lidem, kteří mi pomáhali dostat se zpět do běžného života po zraněních, mým mechanikům, že stále mají chuť mi pomáhat, Speedway Clubu Žarnovica, rodině a v neposlední řadě fanouškům za povzbudivé zprávy, které mě posouvají dále.“

---

 

Karlovy Vary – 22. ledna
Na konci sezóny 2007 se loučil s úspěšnou kariérou, která kulminovala na dlouhých a travnatých oválech. Koupil si obytný vůz a plánoval, kterak s manželkou Pavlou budou poznávat krásy české země. Jenže pak se jeho otec objevil s plánem rekonstruovat stopětadvacítku s motorem od skvělého konstruktéra Václav Pauea, v jejímž sedle sám brázdil silniční okruhy v půli šedesátých let. Projekt se zdařil, jenže tatínkovy zdravotní problémy vrátily Jaroslava Ptáka do závodního kolotoče. Okolo své padesátky si splnil silničářské dětské sny, ale na sklonku loňského roku řekl definitivně dost. A aby ho snad nepřepadly hříšné myšlenky, unikátní motocykl má nového majitele v Kolíně.

---

Závodní příběhy otce a syna na stránkách magazínu speedwayA-Z:

Jaroslav Pták starší

Jaroslav Pták mladší

---

 

 

 

„Všechno má svůj konec,“ vysvětluje Jaroslav Pták, proč po éře motokrosu, ploché dráhy uzavřel ve svém závodnickém životopise rovněž kapitolu s názvem silniční okruhy. „Závodění mě strašně baví, kór silnice, to víš. Už jsem ale byl hodně drzej, ani jsem se nelekal, když mi to uteklo. Ale je mi padesát sedm, a kdyby to bouchlo, v tomhle věku se to už blbě hojí.“

Silniční okruhy se neodbývají v tak expresním aranžmá jako plochá dráha. „Na silnici musíš mít obytňák,“ souhlasí karlovarský závodník. „A po závodech všechno sbalit, na plošině to bylo rychlejší. Já chtěl končit už v roce 2020, ale to byl ten blbej kovid. Odjel se jen Nepomuk a dvakrát Hockenheim. A já třikrát vyhrál.“

Tehdy zasáhla jeho manželka. „Pavla říkala, že jsem jel jen tři závody, že se tak nemá končit,“ dostává se Jaroslav Pták ke klíčovému momentu, který jeho pobyt za úzkými řidítky o rok prodloužil.  „Kovid ale nezmizel, bylo to stejný. Nepomuk a dvakrát Hockenheim. Vyhrál jsem v Nepomuku, na vodě to klouzalo, i v Hockenheimu. Tam proti tobě jedou dvě pade Yamahy. A já proti nim na stopětadvacítce. Ale stejně jsem jim dal, z toho jsem měl radost. A pak jsem si řek‘, že už jsem dost starej.“

Avšak Jaroslav Pták se v prostředí motocyklových závodů pohybuje prakticky od narození. „Skončil jsem na vrcholu, je to dobře,“ dělá advokáta svého rozhodnutí. „Ale raději jsem motorku prodal do Kolína, aby mě to na jaře zase nelákalo. Koupil ji Petr Dlouhý, dobrej, fajnovej kluk, moc šikovnej. A tak se snad po třech letech zase podívám na dlouhou do Mariánek, nebudou už termínový kolize se silnicí.“