Praha – 22. února
Na počátku jeho kariéry stály závody cyklu Grand Prix. Chodil se na ně dívat a nakonec se rozhodl to sám zkusit. Stopětadvacítku brzy odložil a dnes má za sebou svou první kompletní sezonu v sedle půllitru. A pilně se chystá na další, v níž by měl jezdit druhou polskou ligu za Prahu, extraligu za Mšeno, tříčlenná družstva za Liberec a juniorské týmy za Žarnovicu. O tom všem hovořil pražský junior Dominik Jech s magazínem speedwayA-Z.

„Na to, jak jsem se dostal k plochý dráze, nikdy nezapomenu,“ vybavuje si Dominik Jech klíčové momenty, které ho nasměrovaly ke sportu levých zatáček. „Všechno to začalo v roce 2002. S tátou a bráchou jsme se byli kouknout na Grand Prix na Markétě, jediný závod, na kterej jsme se chodili vždycky podívat. A když jsme po závodech jeli domů, táta se nás zeptal, jestli se nám závody líbily. A jestli bychom to třeba nechtěli taky zkusit.“

Jeho slova však tehdy ještě nepadla na úrodnou půdu. „Ze závodů jsem byl nadšenej,“ vzpomíná Dominik Jech, na mítink s osmým místem Lukáše Drymla. „Líbilo se mi to, ale možnost, že bych začal jezdit, mě nějak moc nechytla.“

Rok se však sešel s rokem a Dominik Jech změnil názor. „Ale za rok se to opakovalo znovu,“ vypráví. „A já jsem řek‘, že to zkusím. Tak jsme se pár týdnů po Grand Prix 2003 jeli podívat na Markétu na trénink. Zaujalo mě to, a tak jsme se s panem Wolffem starším domluvili, kdy bych si to mohl přijít zkusit. No, a týden potom jsem už kroužil na parkovišti na simsonu. A jak ten čas utek‘, tak jsem o pár let starší a jsem tam, kde jsem…“

Díky velké ceně se tak řady českých plochodrážníků rozrostly o dalšího borce. Dominik Jech si dokonce mezi světovou elitou našel svůj vzor. „Hodně se mi líbí Nicki Pedersen,“ svěřuje se. „Hlavně jeho styl. A je to prostě takovej správnej chlápek.“

Sám Dominik Jech ovšem začal v sedle stopětadvacítky, které v sezoně 2004 vtrhly na české ovály v docela sympatickém počtu. „Na stopětadvacítce se mi poved‘ jenom jeden závod a to byl Memoriál Jiřího Hurycha ve Mšeně,“ vybavuje si Dominik Jech své začátky. „Jinak jsem byl pořád na chvostě. Byl jsem na to moc těžkej a oproti ostatním klukům měl takovejch patnáct, dvacet kilo navíc. A je na motorce, která má dvanáct koní, strašně znát. Ale teď jsem na sobě zamakal a váhovej rozdíl, aspoň doufám, minimalizoval.“

A tak po roce slabší motocykl odložil a plně se věnoval plnokrevné pětistovce. „Nemělo cenu dál závodit,“ netají se. „Vždycky jsem po závodě měl akorát blbou náladu a byl naštvanej. Proto jsem se na stopětadvacítku vykašlal a věnoval se jenom pětistovce. Myslím si, že to byl dobrej krok. Jezdit závody na stopětadvacítce a jinak trénovat na půllitru, jak jsem to dělal, nemělo cenu. Obojí se to úplně něco jinýho.“

Jakýmsi neoficiálním debutem Dominika Jecha v obvyklé plochodrážní kubatuře se stal juniorský předzávod Tomíčkova memoriálu koncem září 2005. A loni už závodil naostro, přičemž ohniskem jeho činnosti se logicky staly juniorské šampionáty.

„Loňskou sezonu jsem bral jako takovou na rozkoukání,“ hodnotí Dominik Jech svůj premiérový rok. „A tak jsem byl rád za každý svezení. Juniorský závody byly dobrý, ale mnohokrát jsem byl taky naštvanej, protože jsem věděl, že mám na lepší výsledek. Jinak celou sezonu jsem se trápil v kvalifikaci. Dvakrát jsem v ní zůstal viset, ale jinak ta kvalifikace pro mě byla dobrý. Aspoň jsem se svez‘ a to je pro mě důležitý, abych nabral zkušenosti a zdokonalil se. Ale v příští sezoně se jí chci zbavit hned v prvním závodě. Rád bych šel nahoru a chci pro to udělat maximum.“

Nejvýše ve výsledkové listině skončil v pardubickém šampionátu do devatenácti let. Figuruje na jedenácté příčce, avšak od umístění v první půli ho dělí pouhopouhé dva body. „Na devatenáctky vzpomínám rád,“ netají se. „I když v kvalifikaci jsem byl zoufalej. Udělali tam hlubinu a já se na tom trápil. Nakonec jsem v rozhodující jízdě zabral a s odřenejma ušima jsem byl v závodě. To se mi hodně ulevilo. Během závodu se všechno vyjelo a byl to zase klasickej pardubickej beton. Byl jsem celkem spokojenej, ale mrzí mě, že jsem pokazil tu poslední jízdu. Měl jsem pět bodů a Petr Babička s Michalem Dudkem mi v ní dva další sebrali. Věděl jsem, že na ně mám. Se sedmi body bych byl někde osmej nebo devátej. Ale už jsem se s tím smířil. A těším se na letošní devatenáctky. Jedou se na Markétě, takže se chci ukázat.“

Závodnické portfolio Dominika Jecha doplňují juniorská družstva. „Dostal jsem se do nich potom, co se nešastně zranil Michal Matula,“ líčí. „Potom ještě Kuba Fabian vypadnul ze sezony kvůli technice. A tak jsme vlastně v družstvu Markéta 1 zůstali Patrik Doubek, Matěj Veselý a já. Ale závody to jsou pěkný. Jeden, dva se mi dokonce, řek‘ bych, i povedly.“

Před jejím zánikem Dominik Jech stačil ještě nakouknout do první ligy. Při jediném nasazení v promoklém Mšeně však ani jednou nevyjel na ovál. „Ocitnul jsem se tam jenom jednou, protože Markéta měla dost jezdců,“ vysvětluje. „A jsem rád, že jsem se do jízdy ani nedostal. Stačil mi trénink. Dráha byla skutečně šílená a já bych se tam akorát trápil. Takže nemůžu pořádně posoudit, jestli je zánik první ligy dobře nebo špatně. Mám radost, že Markéta pojede druhou polskou ligu, protože pan Ondrašík mi řekl, že se mnou počítá na všechny závody. Už se moc těším. Sbírání zkušeností to bude dobrý, ale nějakýho dobrýho výsledku se moc nebojím. Myslím, že tam dostaneme pěknou rychtu. Ale budu dělat všechno pro to, abych přidal nějaký ty bodíky!“

Jméno Dominika Jecha se objevovalo v plánech Březolup a Liberce v souvislosti s jejich ligovým comebackem, z něhož se nakonec vyklubala účast v novém přeboru tříčlenných družstev. A padlo i cosi o slovenské licenci…

„Na tříčlenejch družstvech jsme byli nejdřív domluvený s Březolupama přes pana Bándziho,“ vnáší Dominik Jech do celé věci jasno. „Ale tam bylo všechno na bázi domluvy a neměl sem v ruce nic, co by mi zaručilo jistou účast. A když se nedávno pan Kollert zkontaktoval s tátou a dál nám smlouvu, nic jsem neřešil a podepsal to. Ne, že bych to myslel nějak špatně proti Březolupům, ale v Liberci to bylo na jistotu. Docela se na ty závody těším, bude to zajímavý, prostě něco novýho. Jinak teda juniorský družstva pojedu za Žarnovicu s Rastem Bándzim a Martinem Gavendou a tříčlenný za Liberec. Domluvili jsme se s panem Kasperem, že pojedu jako druhej junior v extraligovým kádru Mšena. Za Markétu druhou polskou ligu a ještě jednadvacítky a devatenáctky a doufám, že se nacpu i do nějakýho pouáku. Na sezonu se moc těším, bude toho hodně a já chci dosáhnout dobrý výsledky. A udělám pro to všechno a začal jsem na tom makat už přes zimu. A k tý slovenský licenci, skutečně se k nám ten návrh dostal, ale nějak jsme to neřešili. Myslím, že by to pro mě nemělo nějaký významný výhody.“

Dominik Jech nezapomíná ani na slova díků určená všem, kteří mu v jeho kariéře pomohli. „Chtěl bych moc poděkovat takovi,“ vzkazuje. „Ten pro moje závodění dělá úplně všechno a věnuje tomu hodně času a peněz. Dál bych chtěl poděkovat pánům Kollertovi a Kasperovi za to, že jsem od nich dostal šanci. Děkuju prostě všem, kteří mi jakkoliv pomohli nebo vydrželi moje blbý nálady a tak. Chtěl bych se jim za jejich pomoc odvděčit co nejlepšíma výsledkama. Doufám, že to klapne.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II)

Chotíkov – 14. února
V České republice nebývá zas až tolik nezvyklé, že se plochodrážní řemeslo dědí z otce na syna. A jak ten čas letí, objevují se na oválech také vnuci někdejších závodníků. Jedním z nich je Michael Hádek, s nímž magazín speedwayA-Z bilancoval jeho uplynulou sezonu. Řeč se samozřejmě stočila také na rychle se blížící sezonu, kterou plzeňský junior očekává s mnoha nadějemi.

Michael Hádek se o uplynulém víkendu vrátil z klubového soustředění na šumavské Kvildě. „Bylo to supr,“ hodnotí tréninkovou akci. „Byla sranda a taky dobrá parta. Lepší soustředění jsem si snad ani přát nemohl. Trasy vymýšlel tatín a taky nás vedl. Dopoledne jsme vždy vyběhli na běžkách a odpoledne jsme většinou jeli na sjezdovku na Zadov. Chtěli jsme taky zajet do sauny, ale pak z toho sešlo. Párkrát jsem myslel, že únavou padnu na hubu. Ale naštěstí jsem to přežil ve zdraví. Celkem jsme naběhali asi tak sedmdesát pět kilometrů. Ale myslím si, že minulej rok to bylo o něco náročnější.“

Zakladatelem rodinného plochodrážního klanu byl na sklonku šedesátých let Jan Hádek. Na ovály jej následovali oba synové, starší Bořivoj a mladší Jan. Zdálo by se, že takové plochodrážní DNA muselo Bořivojovu synovi Michaelovi cestu do sedla závodního stroje urychlit. „Hlavní překážkou byla máma,“ svěřuje se plzeňský junior. „Naštěstí to ale po pár trénincích bylo v pohodě. Děda, tatín a strejda mi strašně moc pomáhali a ještě pomáhají. A doufám, že ještě dlouho budou. Bez nich by to nešlo!“

Závodnický rozjezd však měl Michael Hádek poměrně volnější. V roce 2005, kdy oslavil své patnáctiny, absolvoval pouze české devatenáctky na domácích Borech. „Ten závod byl takovej zkušební, abych věděl, do čeho jdu,“ vysvětluje a nešetří sebekritikou. „Ještě jsem nic neuměl. A taky to podle toho dopadlo.“

Loni zjara se však postaral o obrovské překvapení. Druhý závod juniorského šampionátu ve Slaném dokončil na pátém místě. „Ve Slaným to bylo suprový, i když ke konci závodu mi už docházely síly,“ vzpomíná. Zaskočil tak mnoho z favoritů a jak připouští, také sám sebe. „Vůbec jsem ten výsledek nečekal. Strašně mě to překvapilo. V tom závodě mi tohle umístění vlastně spadlo samo do klína. Akorát tu první jízdu jsem se zapotil. Ale ty ostatní sem jen většinou dojížděl na místě, na kterém jsem byl hned po startu.“

Juniorský šampionát nakonec Michael Hádek dokončil na čtrnácté příčce. „V dalších závodech jsem většinou upad‘, když jsem chtěl předjíždět,“ shrnuje své dojmy do několika stručných vět. „Tak jsem vyšel téměř bodově naprázdno. Po Slaným jsem doufal, že bych se mohl celkově umístit kolem devátého místa. Ale bohužel to nevyšlo. Ještě teď mě to trochu mrzí. Letos by to ale snad mohlo být už lepší.“

Zatímco předloni v českých devatenáctkách debutoval, v srpnu v Pardubicích musel být počítán do okruhu favoritů. Nicméně dvakrát upadl a to mu sebralo naději. „Ty devatenáctky mě hodně štvaly,“ nezastírá. „Nebýt těch dvou pádů, tak jsem mohl být do šestého místa. Letos se tenhle závod jede na Markétě, tak to bude taky zajímavý. S tou dráhou se pořád nemůžu nějak srovnat.“

V juniorských družstvech získala Plzeň roku 2005 mistrovský titul. Ovšem Filip Šitera se loni vrátil k Věroslavu Kollertovi do Mšena a Antonín Galliani zůstal na Markétě. „Dá se říct, že jsem sbíral body jen já,“ komentuje Michael Hádek loňské plzeňské účinkování. „Tomáš Hanzlík v půlce sezóny přestal jezdit, Petr Vajc si ve Mšeně zlomil nohu a klukům z jiných klubů, co se mnou jeli, se body nepočítaly. Já měl taky problémy s kolenními vazy, tak jsem nějakej ten závod vynechal. Myslím si, že jiným než posledním místem nám ty družstva dopadnout nemohly.“

Letos by se však situace mohla radikálně změnit. „Pojedu s Filipem Šiterou a Janem Holubem,“ prozrazuje koalici potomků slavných závodníků minulosti. „Naše ambice jsou vysoké. Tak doufám, že se všechno podaří a vše klapne, jak bychom si přáli.“ Za pravdu mu přitom dává i ryze statistický náhled na věc. Za čtyři sezony své účasti dokázal Filip Šitera šampionát juniorských družstev dvakrát vyhrát a jednou se těšil ze stříbra.

Jméno Michaela Hádka se loni poprvé objevilo také v českých ligových análech. Do historie se nejmladší člen slavné plochodrážní dynastie zapsal nejen prvoligovým debutem v pardubických barvách, ale také pěti nasazeními do extraligového výběru. Nebylo mu líto, že se pro něho ani jednou nenaskytla šance vyjet na ovál? „Líto mi to trošku bylo,“ připouští. „Ale zase jsem byl rád, že se nikomu z kluků nic nestalo. Letos bych se chtěl v extralize aspoň párkrát svézt, ale to záleží na manažerovi. Mé hostování v Pardubicích v první lize bylo domluvené, že když budou potřebovat, jel bych za ně. Bohužel to bylo jen jednou, když jsem nastoupil místo Hynka.“

Michael Hádek nezapomíná ani na slova díků. „Chtěl bych poděkovat celé rodině za sponzorování. A že to se mnou všechno vydrželi. A dále dědovi, strejdovi a všem, co mi jakkoliv pomáhají!“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II)

Praha – 4. února
Do nezáviděníhodné situace se dostal Luboš Tomíček. Ve Velké Británii má dva připravené motocykly, ale jeho average 3,59 se nehodí do plánů jeho Oxfordu. Promotéři mu slíbili, že ho zapůjčí bezplatně do jiného klubu. Avšak v současné době jsou sestavy v Elite League vesměs plné. Magazín speedwayA-Z o vzniklé situaci hovořil přímo s pražským juniorem.

„Měl jsem podepsat zpátky do Oxfordu,“ říká Luboš Tomíček. „Tak mi to bylo řečeno i napsáno. Ale jelikož na závěr podepsali Piotra Protasiewicze a Adriana Miedzinskeho, museli dva z kola ven. Jeden byl Adam Skornicki. Měl už s Oxfordem podepsáno a tak byl narychlo přesunut do Belle Vue. Ten druhej jsem byl já. A na přestupní listinu jsem se tím pádem dostal až v době, kdy bylo všude v Elite League plno.“

Nicméně Luboš Tomíček neztrácí odhodlání za kanálem La Manche přece jen startovat. „Stále mám vysoké ambice,“ tvrdí. „A proto chci být v Elite League co nejdřív. Disponuju dvěma novými motocykly pro Británii a vším nezbytným k závodění a bydlení. Teď mi nezbývá, než čekat na prvního změnu týmového average po úvodních šesti nebo dvanácti závodech.“

Luboš Tomíček se měl objevit v novoročním podniku v Newportu, ale ten nakonec proběhl bez jeho účasti. „Původní termín byl rain off,“ vysvětluje pražský závodník. „A jelikož jsem měl už zpáteční letenku, nechtěl jsem riskovat počasí na další týden.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II)

Miskolc – 3. února
Česká extraliga se bez cizinců neobejde. Týmy složené z našich nejlepších ve spojení se zahraničními plochodrážníky se v letech 2005 a 2006 postaraly o dva nejpovedenější ročníky historie. V zahraničních vodách musí extraligoví manažeři lovit také letos. Po rozšíření vyšší divize se totiž adekvátně sníží možnosti meziklubového hostování. Nejběžnější rodnou zemí cizinců je Polsko. Na soupisce PDK Grepl Mšeno se však letos objeví Maďar László Szatmári, který magazínu speedwayA-Z odpověděl na několik otázek.

„Narodil jsem se v Egeru 18. března 1977,“ představuje se László Szatmári a vzápětí prozrazuje, jak začala jeho kariéra plochodrážního závodníka. „Bydlím v Miskolci a právě tady jsem v roce 1993 začal jezdit. Plochou dráhu jsem miloval už od svého dětství a vždy jsem si přál stát se závodníkem. Proto jsem se přihlásil, když klub v Miskolci hledal mladé adepty. A věci se daly do pohybu.“

Během let se vypracoval do užší maďarské špičky. „Za svůj největší výsledek pokládám, že jsem se dvakrát kvalifikoval do světového finále juniorů,“ říká László Szatmári. „A třikrát jsem byl finalistou mistrovství Evropy jednotlivců.“ V loňském roce se ve slovinské Lendavě společně se svým krajanem Norbertem Magosim postavil na bronzový stupínek evropského šampionátu dvojic.

Po rozpadu komunistického impéria se maďarská plochá dráha dostala do krize. Nicméně dnes se zdá být zažehnána. „Myslím, že v současné době je speedway v Maďarsku na vzestupu,“ souhlasí László Szatmári. „Pořádali jsme několik důležitých závodů a už dva roky startujeme ve druhé polské lize. Naším největším cílem je získat do Miskolce podnik Grand Prix v roce 2008.“

A co jej přivádí do mšenské sestavy pro letošní rok? „Myslím, že nejdůležitější věcí pro každého závodníka je sehnat tolik závodních příležitostí, jak je jen možné,“ vysvětluje László Szatmári. „A proto chci letos závodit v české extralize.“

Statistikům dozajista neunikne, že se nejedná o debut, nýbrž comeback. László Szatmári býval na přelomu milénia na soupisce Březolup v nejoslnivějším období ligové historie jihomoravského celku. Jeho vestu však oblékl pouze jednou v říjnu 1999 na pražské Markétě. Ve středu zájmu byly tehdy Pardubice, které po deseti letech dokázaly konečně získat titul.

Březolupy však díky zeleným věncům definitivně uhájily celkovou třetí příčku před Slaným. A László Szatmári jim k tomu pomáhal svými jedenácti body. „Ano, vzpomínám si na ten mítink v devětadevadesátém,“ vybavuje si s odstupem více než sedmi let. „Ale je škoda, že jsem doposud měl pouze tuhle jedinou šanci ve vaší lize startovat.“

O konkrétní podobě mšenského týmu by mělo rozhodnout soustředění před sezónou. Dle kuloárních zpráv je plánováno na dva dny ve druhé půli března.

Maďarský monopol Březolup narušil zatím jen Slaný:
Maďarská jména jsou pro české fanoušky mnohdy komplikovaná na výslovnost, nicméně dobře známá. Maďaři se u nás objevovali často v různých podnicích mistrovství světa či Evropy či volných závodech. Zoltán Adorján, asi nejznámější ikona maďarské ploché dráhy, se dokonce zapsal do listiny vítězů pražského Memoriálu Luboše Tomíčka. Čeští závodníci bojovali s maďarskými soupeři rovněž během různých mezinárodních seriálů, jichž se naše země účastnily – a už v minulosti Pohár čtyř sousedů, Dunajský pohár a Pohár míru a přátelství či donedávna Mitropa Cup.

V českých ligách, které byly cizincům otevřeny od sezóny 1990, je ovšem počet maďarských plochodrážníků nízký. Všech šest se představilo v extralize. A každý z nich jel aspoň jednu sezónu za Březolupy. O jediném startu László Szatmáriho už byla řeč. Stejně epizodní byla i účast Sandora Feketeho a Attily Stefaniho. Pouze Csaba Hell odjel dva mítinky a Norbert Magosi čtyři.

Výrazněji se do českých ligových dějin zapsal pouze Robert Nagy. Také on v extralize debutoval s vestou Březolup v roce 1999. Když musel moravský celek na extraligu rezignovat, po někdejším miláčkovi fandů ze skotského Glasgow rychle sáhl Slaný. Robert Nagy vyhrál dvě Velké ceny Královského pivovaru Krušovice ještě v podobě celého závodu (2000 a 2001). Byl oporou i v extralize, nicméně slibná spolupráce skončila v červnu 2002. Během semifinále mistrovství světa jednotlivců ve Mšeně se Robert Nagy stal obětí bláznivého útoku divokého Mateje Žagara. Komplikované fraktury obou nohou stály u počátku konce závodní kariéry sympatického Maďara.

Abecední přehled maďarských závodníků startujících v extralize:

Speciální poděkování: Ákos Bodányi
Foto: Ákos Bodányi, Pavel Fišer a archív autora

Praha – 19. ledna
Jeho ostrému závodnímu debutu ve Slaném zjara 2004 předcházela náhoda. Do sedla plochodrážního motocyklu ho nasměrovala návštěva ligového závodu a definitivně ukázková jízda pražského potěru při Tomíčkově memoriálu. Letos zaznamenal svou prozatím nejlepší sezónu. Dokázal se zbavit břímě kvalifikace juniorského šampionátu, pravidelně se objevoval v pražském prvoligovém výběru a několikrát mu nechybělo mnoho na pódium v juniorských družstvech. Při tom všem stačil ještě studovat na pražské Střední průmyslové škole stavební Josefa Gočára. Ale nechejme o všem raději vyprávět Patrika Doubka osobně.

„K plochý dráze jsem se dostal úplně náhodně,“ vrací se Patrik Doubek ke svým závodnickým prvopočátkům. „Jednou nás táty kamarád pozval na závody. Myslím si, že to tenkrát byla první liga, možná extraliga, to už si moc nepamatuju. Tam jsem poprvé viděl, co to vlastně je plochá dráha. Docela se mi to začalo líbit. Ale pořád jsem se nedokázal rozhodnout, jestli to mám zkusit. Rozhodl jsem se, až když jsme viděli Tomíčkův memoriál. Tam taky hlásili, že hledají nové talenty a byla tam ukázka malých kluků, kteří jezdili na hondách.“

Když je spatřil v akci, padlo definitivní ano pro plochou dráhu. A od myšlenky nebylo daleko k činům. „Jednou jsem se přijel podívat na trénink, kde byly hondy a potkal tam pana Wolffa,“ vzpomíná Patrik Doubek na další krůček v genezi své jezdecké kariéry. „Myslím si, že to je správný člověk. O plochý toho ví hodně a taky mi předal ty největší zkušenosti. Myslím si, že jako trenér je z toho, co jsem poznal, asi nejlepší.“

Patrik Doubek rychle zúročil zkušenosti s jízdou na motocyklech, kterých má od svých šesti let vrchovatě. Během třech sezón se probil v závěrečné klasifikaci juniorských šampionátů naší republiky až k loňskému jedenáctému místu. Důležité ovšem bylo prolomení hranice nejlepší dvanáctky, což s sebou přineslo přímé nasazení do hlavních částí závodů bez nutnosti absolvovat otravné kvalifikace.

„Otrava to byla,“ souhlasí pražský junior. „Protože jsme měli vždycky nejmíň o tři rozjížďky víc než ostatní, ale na druhou stranu jsem zase mohl nasbírat víc zkušeností. Někdy se ta kvalifikace hodila, protože občas postupovali všichni jezdci. A tak to byl dobrý trénink. Ale upřímně jsem rád, že jsem se letos konečně od ní osvobodil. Je dobrý přijet na závody a dívat se, jak jedou ostatní, co se musí kvalifikovat. Loni to určitě nebylo jednoduché. Nikdo si nikdy nemohl vsadit na určitého jezdce, protože to bylo hodně vyrovnaný, ale tak to je i v normálních závodech.“

V tabulce závěrečné klasifikace vyčnívá u jména Patrik Doubek sedm bodů a deváté místo z Chabařovic. „Nevím, čím to je,“ krčí závodník rameny nad svým výsledkem z ústeckého předměstí. „Chabařovice se mi nejvíc povedly i předloni. Možná, že je to malá dráha a ty mám rád. Taky se mi na ní dobře jezdí. Mám rád i Plzeň, ale ta mi loni moc nesedla.“ Člověk si však snadno spočítá, kam by Patrika Doubka přivedlo sedm bodů z každé juniorky… „To by bylo dobrý,“ souhlasí. „Doufám, že letos takhle dopadne každej závod. A taky, že těch bodů bude víc než jen sedm. Už se musím taky dostat na tu bednu. Loni jsem s jedenáctým místem moc spokojenej nebyl. Chtěl jsem zajet lepší výsledek, ale nepodařilo se. Aspoň budu mít větší motivaci pro letošní sezónu. Budu se víc snažit, ale bude to dost těžký. Maturuju a musím pád závodů a tréninků vynechat. Doufám, že v tom nebudou žádný mistráky.“

Loni však Patrik Doubek dokázal školu a plochou dráhu skloubit. A tak jsme ho vídali v depu i při juniorských družstvech i šampionátu do devatenácti let. „Devatenáctky se mi vůbec nepovedly,“ netají se. „A tak to hodnotím jako špatnej závod. V Pardubicích je dlouhá a tvrdá dráha a já to na nich neumím. Nechci se vymlouvat na motor nebo karburátor, ale prostě mi to nesedlo. Navíc jsem měl i pár technických problémů a taky byl trochu psychicky vydeptanej. A když se nepovede začátek, tak je to pak už na hovno. Jel jsem tam s tím, že skončím líp, než jsem skončil.“

A co juniorská družstva? „Ze začátku docela dobrý,“ popisuje junior pražské Markéty. „Když se pak ale zranil Michal Matula, začali jsme docela propadat. Potřeboval jsem k sobě někoho silnýho, kterej by se mnou jel opravdovou dvojici. Třeba jako jezdí Pavel Fuksa a Hynek Štichauer. To si myslím, že je super dvojice. Jeden už má dost zkušeností a může je během závodu předat tomu slabšímu. Mně je neměl, kdo předávat, když jsem jel s jezdcema, který jsou skoro na stejný úrovni. Byly to pro mě spíš lepší tréninky a hlavně sbírání nových zkušeností.“

V tomhle ohledu mu však mohla pomoci první liga. „Ta byla docela dost zajímavá,“ hodnotí Patrik Doubek. „Po prvním závodě to vypadalo, že nemáme šanci. Ale dokázali jsme, že to s náma zase tak jednoduchý nebude. Myslím si, že by nikdo na začátku sezóny neřek‘, že skončíme celkově druhý. Oblíkal jsem většinou vestu náhradníka, tak jsem moc příležitostí nedostal. Myslím, že hlavní závod jsem jel asi jenom třikrát. Ale určitě mi to něco dalo. Hlavně jsem byl rád, když jsem se mohl postavit na start třeba s Aďou Rymelem nebo jinými střelci.“

Jenže okolnosti tomu chtěly, že první liga dospěla ke svému zániku. Zatím můžeme jen spekulovat, stanou-li se tříčlenná družstva její plnohodnotnou náhradou. Navíc pražská Markéta vyslyšela lákání zpoza severní hranice a nepostaví tým ani do šampionátu juniorských družstev. „Určitě je škoda, že se první liga zrušila,“ svěřuje se Patrik Doubek se svým názorem. „Byly to pěkný závody a bylo jich dost. To, že pojedeme polskou ligu jsem rád. Ale nevím, kolikrát nastoupím já. Budu muset hlavně dodělat školu a tyhle závody nebo hlavně to cestování zabere dost času. Nabídku na tříčlenný nebo juniorský družstva jsem zatím nedostal. Markéta je nejede a to mě mrzí. Byly to dost dobrý závody a dalo se tam hodně naučit. Letos bych chtěl udělat maximum, abych se někam dostal. A budu se snažit zajet co možná nejlepší výsledky.“

Patrik Doubek děkuje:
„AK Markéta Praha, tátovi a mamce a všem, co mi pomáhali a snažili se mi předat nějaký zkušenosti.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II)