Žarnovica – 14. júna
Otázku ako to je s postupom Martina Vaculíka do semifinále Kvalifikácie do GP 2011 si kladie mnoho fanúšikov. Informácie na webových stránkach podávajúcich správy a výsledky z Terenzana sa rôznia. Niekde je slovenský pretekár uvádzaný na postupovom deviatom mieste a niekde je na desiatom mieste, ktoré znamená post náhradníka pre semifinále. O tom ako je na tom si nie je istý ani sám pretekár.

„Neviem, niekde píšu tak inde inak,“ zdie¾al neistotu Martin Vaculík. V tomto prípade však pravdu budú ma s istotou médiá, ktoré žarnovickému jazdcovi pripisujú miesto náhradníka. V jeho prípade sa totiž o postupe malo rozhodnú v dodatkovej jazde medzi ním a Argentínčanom Emilianom Sanchézom, pretože ich bodový súčet vykazoval rovnaké číslo, 8. Nako¾ko však Martin nemohol pre zranenie nastúpi do tejto jazdy, postup do semifinále mal tak pripadnú jeho súperovi.

Ako to vyzerá so zranením Martina, hovorí on sám: „Teraz akurát čakám na operáciu v Banskej Bystrici. Dúfam, že to dopadne čo najlepšie. V tom Landshute (semifinále MS juniorov – pozn. redakce) by som určite chcel štartova.“ Magazín speedwayA-Z mu teda za všetkých čitate¾ov praje skoré uzdravenie, aby to s jeho plánmi vyšlo čo najlepšie. „Chcel by som sa poďakova všetkým, ktorí na mňa teraz myslia,“ uzatvára Martin.

Ilustrační foto: Martin Búri

Bernardov – 3. května
Úsloví o jablku, které nepadá daleko od stromu, platí v ploché dráze dvojnásob. Potomci slavných otců či dědů mohou těžit ze zkušeností i kontaktů svých předků. Václav Milík měl ovšem nástup na ovály složitější. Líbil se mu motokros, potom chvilku trvalo, než s plochodrážní kariérou souhlasili rodiče. Ke všemu si přivodil úraz při skákání na trampolíně. V patnácti se však postavil na start svého prvního mítinku a má velký náskok před svým otcem. Ten totiž odstartoval svou cestu ke hvězdám plochodrážní nebe ve třiadvaceti.

Z trampolíny do stopětadvacítek
„Pamatuju si jedinej‘ závod, kterej‘ jel,“ svěřuje se Václav Milík se svou vzpomínkou na aktivní závodění svého otce. „Jel se ve Svitavách a chtěli ho vyloučit, že blokoval dráhu. Ale nakonec ho nevyloučili. To je jedinej‘ závod, co si pamatuju. Má doma hodně videí, třeba jak vyhrál malý finále při Zlatý přilbě.“

I když jablko nepadá daleko od stromu, plochá dráha nebyla pro Václava Milíka zpočátku sportem číslo jedna. „Chtěl jsem motokros,“ vypráví. „Ten sport mi pad‘ do oka. Jenže je to hodně finančně náročný a rozhod‘ jsem se pro plochou dráhu. Mamka to nejdřív nechtěla, taka jo. Pak si uvědomil, co by se mi mohlo stát. nakonec se to otočilo, taka nechtěl, ale mamka řekla, že je lepší, když budu jezdit, než abych se někde poflakoval.“

Jméno Václava Milíka se objevilo na pardubické soupisce mezi stopětadvacítkáři, avšak syn slavného otce se v ostré akci neobjevoval. „Měl jsem doma motorku, ale nedostal jsem se k tomu,“ vzpomíná. „Měl jsem naprasklej‘ třetí hrudní obratel z trampolíny. Skákal jsem pozadu a nějak mi to nevyšlo. Na podzim jsem šel na Bechera a od tý doby jezdím.“

Zjara 2008 se pardubický závodník začal objevovat v sedle stopětadvacítky. Preferoval však výhradně Markéta Cup. „Mladý kluci měli udělaný motorky, že v zatáčkách jsi je doháněl, ale na rovinkách ti ujížděli,“ vysvětluje Václav Milík svou tehdejší orientaci na malý ovál za první zatáčkou pražské Markéty. „Malá dráha se stopětadvacítkou je dobrá, to je jak na velký dráze na půllitru. Člověk si s tím musí poradit, je to o umění.“

A Václav Milík si s minioválem poradil vskutku dobře. Už od úvodních kol seriálu se pohyboval na stupních vítězů. Dva závody vyhrál. Na závěr odrazil nápor Jaroslava Hladkého a těsně uhájil celkové stříbro.

„Jel jsem první závod a skončil druhej‘,“ vzpomíná. „Na tý malý dráze to šlo. Měl jsem smůlu na finálový rozjížďky. Taka pak odjel, udělali jsme motorky jinak a hned jsem vyhrál. Volal jsem mu a on měl radost. Vyhrál jsem zase, ale pak zas přišla smůla. Dlouho jsem držel traovej‘ rekord, ale nakonec ho překonal Jarda Hladký. Tak nemám ani jeden velkej‘ pohár z Markéta Cupu, ale malejch‘ mám spoustu.“

Pozdní nástup k výšinám
Stopětadvacítka je ovšem pouze přípravou na plnoobjemový motocykl. Přechod na pětistovku byl logickým krokem v kariéře Václava Milíka. „Když jsem jezdil stopětadvacítky, nechtěl jsem na pětikuli,“ vybavuje si. „Trošku jsem se jí bál. Ale Tomáš Jůza mi ji jednou půjčil na trénink. Bavilo mě to, trénoval jsem a těšil se na první závody.“

Závodní premiéra patnáctiletého mladíka se odehrála předloni koncem září při odloženém závodě české juniorky ve Slaném. Objevil se také v extralize za ZP Pardubice, která tehdy vyhrála titul. „Nasazovali mě jako náhradníka,“ tvrdí. „Docela mě to dalo. Vyhráli jsme titul, ale nejel jsem ani jednou na pásce.“

Během zimy zmizela stopětadvacítka z dílny. „Přes zimu jsme sháněli sponzory,“ vypráví Václav Milík. „Taka sehnal Fuchs Oil. Sponzorují ho v traktorech a hodně mi to pomohlo v penězích. A Evžen Erban. Jawa je nejlepší a v životě nesednu na GM! Do konce kariéry budu věrnej‘ Jawě.“

Avšak sezóna nezačala optimálně. O Velikonocích atakoval pódium úvodního kola juniorského šampionátu, nicméně pád a defekt ho připravily o důležité body. Druhý den se však při juniorských družstev skončil v nemocnici s frakturou klíční kosti a otřesem mozku.

„Vysekal jsem se už v prvním závodě,“ vzpomíná Václav Milík na nešastný slánský víkend. „Motorka byla zničená, ale mě už nic nebylo. Druhej‘ den jsem se přetočil a padnul na mě Jéňa Holub. Probral jsem se až v nemocnici. To mě docela mrzelo a zastavilo.“

Pardubický junior se do závodního kolotoče vrátil až s příchodem léta. „Musel jsem začínat podruhý odznovu,“ vzdychá. „A přišel jsem mezi rozjetý kluky.“ Avšak s tímto handicapem se záhy vyrovnal. Zůstal v reprezentačním hledáčku Milana Špinky a s juniorským nároďákem debutoval ve finálových závodech mistrovství světa a Evropy.

„V semifinále v Moorwinkelsdammu jsem byl jako náhradník,“ vypráví. „Finále v Holstedu bylo můj první velkej‘ závod. Byl proto možná větší stres, ale když přijedu na pásku, je to v pohodě. Soustředím se jen na závod. Ve finále mistrovství světa v Gorzowě jsem byl rozjetější. Haďas si o tréninku udělal krk a já jel místo něj. Měl jsem číslo jedna a jel hned první jízdu, což bylo hrozný. Když jsem jel na pásku, říkal jsem si, že musíme vyhrát. Šel jsem do toho naplno, ale přejel jsem oběma kolama čáru. Pak jsem dělal jedna, dvě, jedna.“

Do konce plochodrážní kampaně 2009 stihnul Václav Milík ještě premiérové pódium v české juniorce v Divišově. O další ho připravila smůla. Především ve Mšeně, kdy zadřel motor, jenž mu při startech dával doslova raketové zrychlení. „Chytnul jsem se ke konci sezóny,“ komentuje. „Když se mi podařilo odstartovat.“

Odložený začátek
Do letošní sezóny nastupoval Václav Milík s novými ambicemi, ale také náležitě poučený. „Radí mi hodně taka,“ nezastírá. „Jezdil to a ví jak na to. Zezačátku to byl boj otce se synem, ale už loni jsem pochopil, že je lepší ho poslouchat, protože ví, o čem mluví.“

Jaro však přineslo stejnou smůlu jako loni. „Jeli jsme nejdřív Goričanu a Lendavě,“ vrací se Václav Milík na konec března. „Dařilo se. Už v prvním závodě jsem jel v první jízdě do nájezdu a týpek mě srazil. Dal jsem si na tu klíční kost, co jsem měl loni zlomenou. Byla naprasklá, ale dalo se s tím jezdit. S Holubínem jsme pak jeli poslední jízdu, ale zadřel jsem ve třetím kole motor.“

Také v dalších kláních dal o sobě Václav Milík dostatečně vědět. „Lendava jsou takový Pardubice,“ vypráví. „Dráha byla dobrá a hned v první jízdě jsem jim ujel o půl zatáčky. Pokračovalo to dobře, akorát v poslední jízdě jsem se přetočil a spad‘. Byl jsem ale stejně nejlepší z Cechů. Pak jsem jel v Praze. Dařilo se, jen jsem neporazil Luboše Tomíčka a Simoáka. Na něho jsem měl, byl jsem stejně rychlej‘. Ale jsou to zkušenosti, třeba to jednou přijde…“

Přišel desátý duben a Václav Milík vyrazil na pouák do Natschbachu. „V první jízdě jsem jim to dal o kus,“ popisuje. „Druhou taky. Ve třetí jsem odstartoval blbě. Přede mnou jeli Polák a Hauzinger. Dával jsem to nad Poláka a na mokrým se přetočil. Na dráze jsem rozhazoval rukama, že jsem v pohodě. V depu jsem si chtěl sundat přilbu. Ale nešlo to. Jeli jsme domů. Šest tejdnů mám přestávku, ale budu trénovat, jak to bude možný. Chci jet mistrovství světa v Gdaňsku.“

Václav Milík děkuje
„Děkuju svejm‘ sponzorům. Doufám, že pro ně budu dělat výsledky. Jsou to FuchsOil Silkolene, MA Autoservis Zdechovice, Agros Kojice, Vladimír Šanda s.r.o. Děkuju JRM Divišov a klukovi, kterej‘ mi dělá webový stránky a dost shání prachy Luboši Kasalovi – Kaslík style.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Martin Búri a František Kalina

Praha – 29. dubna
Luboš Tomíček si zkraje letošní sezóny mohl plným právem stěžovat na nedostatek závodů. Ten jej postihl natolik, že dokonce po letech strávil doma Velikonoční svátky. Nyní se však pražský borec vrací do plného závodního nasazení. Ve středu se dohodl na angažmá s britským Somersetem a jeho vestu v Premier League oblékne už příští týden. Záhy se však bude muset vrátit do Čech. Otázku magazínu speedwayA-Z, zda si bude objednávat letenku do Prahy na 21. května, přešel jen výmluvným mlčením. Proslýchá se totiž, že by společně se Zdeňkem Simotou měli být náhradníky Grand Prix České republiky.

„Začínám příští pátek po extralize,“ svěřuje se Luboš Tomíček se svými plány. „Ve čtvrtek odzávodím na Markétě a hned odjíždím po ose do Anglie. V pátek jedeme v Somersetu a pak se letecky vrátím na semifinále mistrovství republiky v Liberci.“

Pražský závodník by klidně mohl nastoupit do informační služby o telefonních číslech promotérů britských lig. Během zimy kontaktoval bezpočet klubů, avšak jeho nepříznivý average zmařil každé angažmá.

„Kontaktoval jsem je sám,“ vysvětluje příčiny, které vedly k radikální změně situace. „Když jsem se dozvěděl, že jim Steven Boxall ukončil závodění. Měl average 6,88. Skončil i Brent Werner. Spočítal jsem si, že by tam mělo bejt‘ místo pro můj average devět. Přimluvil se za mě i Jon Cook z Areny. Domluvili jsme se a jdu tam na číslo jedna.“

S výjimkou Newcastle se Luboš Tomíček orientoval především na Elite League. „V Premier League je spousta drah, kde jsem nikdy nebyl,“ nezastírá. „Jsem na to zvědavej‘, bude do nová výzva. Klukům jako Aďa nebo Pepa to sedí už léta. Uvidíme. Hlavně to jsou závody a plochá dráha bez závodů je těžká.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Liberec – 18. února
Miroslav Vondráček jezdil plochou dráhu počátkem devadesátých let za Speedway Club Chabařovice. V jeho barvách dokonce pomáhal v sezóně 1991 vybojovat historický bronz v extralize pro severočeský celek. Po mnoha letech jej diváci mohli spatřit v akci na šroubcích loni v Osečné a letos v Růžené a v Německu. Miroslav Vondráček však magazínu speedwayA-Z prozradil, že žádný comeback neosnuje a zůstane u ledu.

„Co mě přivedlo zpátky do sedla plochodrážní motorky?,“ přemítá nad logickou otázkou, kde se za vzal znovu za řidítky. „Asi chu si to znovu zkusit a tak trochu nabrat i výjimečného adrenalinu.“

Poprvé si ho mohl vychutnat loni v únoru v Osečné při osamělé exhibici. „Zkoušel jsem to po třinácti letech,“ vypráví. „Zjistil jsem, že to ještě půjde. Proto jsem letos zkusil závod v Německu a dopadlo to nad mé očekávání. A tak jsem se rozjel i do Růžené. Z mého úhlu pohledu je super vrátit se o třináct let zpátky. Celou tu dobu jsem na motorce neseděl a těžil jen ze zkušeností, které jsem tenkrát nasbíral.“

Nicméně šroubky jsou u nás přece jenom závodní Popelkou, by se v Růžené snaží o jejich renesanci. „Určitě bych přivítal více možností,“ netají se Miroslav Vondráček. „A s tím by mohli přijít i současní kvalitní závodníci. S některými jsem už i mluvil a měli by zájem. Určitě by mohlo jít i o oficiální závody. A s tím souvisí, že bych kvůli tomu šel i do licence.“

A neláká někdejšího chabařovického borce i klasický speedway? „Na škváře neplánuji vůbec nic,“ odmítá podobné myšlenky. „Možná tak pomocníka v libereckém depu. Raději se budu držet už jen u ledu. A pokud bude nějaké možnost, vždy se rád svezu s kamarádama na šroubkách.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Leszno – 12. února
Když v květnu 2006 přijel na pouák do Kopřivnice, nikdo nemohl tušit, jak jeho závodnický osud bude spojen s českou plochou dráhou. Tehdy dvacetiletý junior s vestou Rawicze, ověnčený stříbrem s Wroclawí z polské extraligy 2004, zaujal dravými souboji s Heinrichem Schatzerem a Vladimírem Višváderem. Skončil pod pódiem, avšak pád a defekt ho připravily o cenné body. O dva roky později vykládal motocykly v kopřivnickém depu opět. Léčil se z vážného úrazu a závodění s licencí AČR prakticky zachránilo jeho sportovní kariéru. Předloni se pro něho u nás mnoho šancí nenaskytlo. Proto vyměnil vesty Plzně a Březolupy za slánskou a stal se pravidelným hostem našich oválů. Sympatický borec, který mimo jiné proslul obrovským srdcem a vřelým přístupem k fanouškům, hovořil s magazínem speedwayA-Z.

Krzysztof Nowacki se s českou licencí představil už druhou sezónu v řadě. Avšak loni měl problémy s polskou federací a musel dokonce podepsat varšavský kontrakt. „Ano, v sezóně 2009 jsem podepsal varšavský kontrakt s klubem Start Gniezno, ale mým záměrem byly starty s českou licenci za AK Slaný,” vysvětluje polský závodník. „V PZM jsem se však dozvěděl, že abych mohl získat povolení na starty s licencí AČR, musím mít uzavřenou dohodu s nějakým polským klubem. Přitom nemůžu údajně mít dvě licence, ale to mě trochu udivuje, když vidím například, že Martin Vaculík má polskou, českou a slovenskou licenci. A nijak to nikomu nepřekáží. S rozvázáním kontraktu s Gnieznem jsem neměl žádné problémy. Předseda klubu pan Arkadiusz Ruciecki všechno zařídil a za to mu mnohokrát děkuji.”

Polsko bývá v očích fanoušků často vnímáno jako jakýsi plochodrážní ráj. Mnoho klubů, elitní závody a polští závodníci ve světové špičce. Nicméně ne všechno je evidentně růžové. Naši severní sousedé mají ještě jeden primát. Nikde jinde nekončí tolik závodníků, protože se jim nedostane šance v žádném klubu. A v zemi, kde je alfou a omegou plochodrážního bytí ligové zápolení, není jiná možnost.

„Myslím, že v Polsku takový plochodrážní ráj není,” zní komentář z úst závodníka, který musel svou budoucnost spojit s českou licencí, aby vůbec mohl závodit. „Jsou tam kluby, které jezdcům platí s ohromným zpožděním. Hlavně v nižších ligách. V klubech je více cizinců než domácích. Platí pravidlo, že v ligovém závodě musí startovat tři polští závodníci. Zbytek jsou často cizinci a to je ve většině družstev. Uvidíme, jak dlouho tohle vydrží.”

Za dva roky přesvědčil Krzysztof Nowacki, že závodí s obrovským nasazením. Na dráze nepolevuje, a pakliže spadne, okamžitě se hrne zpátky do sedla. Nezapomíná ani na diváky. Při utkání tříčlenných družstev v červnu v Březolupech se dlouho čekalo na sanitku vybavenou defibrilátorem. Pořadatelé ji sehnali až v Přerově. Mezitím na ovále kroužili veteráni. Krzysztof Nowacki neváhal, seběhl z depa a naskočil do sajdkáry, aby pobavil netrpělivé publikum. Okolnosti nasvědčují, že polský borec závodí pro radost všem.

„Na plochodrážní závody jsem se vrátil vlastně až v sezóně 2009,” tvrdí Krzysztof Nowacki. „V lednu 2007 jsem měl vážný úraz. Opařil jsem se a měl jsem nohu spálenou ze čtyřiceti procent. Dva roky jsem se léčil a nyní se cítím, jako bych se znovu narodil. Chybělo mi závodění v minulé sezóně a nejsem celkově spokojený se svými starty. Především závodím pro fanoušky. Myslím, že už jich pár mám. Vždy si na ně najdu po závodech čas. Když jedu za AK Slaný, vždy se snažím udělat všechno, aby družstvo vyhrálo, i když vím, že v loňské sezóně ode mě kolegové Michal Dudek a Roman Čejka mnoho pomoci neměli. Ale myslím, že každý bod je důležitý.”

Tříčlenná družstva se stala hlavní závodní činností polského závodníka. „Hrozně se mi líbí atmosféra ve slánském klubu,” netají se Krzysztof Nowacki. „Jsem spokojený z toho, že jsem tady podepsal kontrakt. Těším se na další starty v této soutěži. Velmi dobře se mi spolupracuje s manažerem Milanem Machem. S Michalem a Romanem se také velmi dobře domlouváme v depu. Musíme se trošku lépe připravit na jízdu ve dvojici. Jsem připraven přijet do Slaného na trénink, abych s kolegy potrénoval. A potom fanoušci Slaného s námi budou nejen jednou spokojeni.”

Krzysztof Nowacki se rovněž podíval do české extraligy. „Ano, v jedné jízdě,” nemusí počítat příliš dlouho. „Mám radost, že kolegové vybojovali třetí místo, ale moje účast byla symbolická. Myslím, že po změně pravidel pojedu ve větším počtu utkání, ale to všechno závisí na mé formě a plánech funkcionářů. A já se vždy podřídím jejich rozhodnutí.”

Zajímavou zkušenost přinesla účast v mistrovství republiky dvojic. „Závody byly napínavé,” pochvaluje si Krzysztof Nowacki. „Vůbec poprvé jsem se zúčastnil takového mítinku, kde se body počítaly úplně jinak. Mám radost, že Jaromír Otruba mě pozval do své dvojice. Moc nechybělo a startovali jsme v hlavním závodě. Snad s ním budu moct jet v šampionátu dvojic také tentokrát.”

Když už hovoříme o sezóně 2010, jak se na ní Krzysztof Nowacki chystá? „Hlavně pracuji,” tvrdí. „Mám svou dopravní firmu, ale samozřejmě i trénuji. Chodím do bazénu. Dříve jsem využíval i saunu, ale z důvodu té popálené nohy jsem musel přestat. Cvičím v posilovně, hraji košíkovou a běhám po lese. I když teď je to těžší, protože u nás v Leszně je okolo čtyřiceti centimetrů sněhu. Ale zato můžu tahat sáňky se svým starším synem Martinkem. Mám dva syny. Ten mladší, Alan, měl 30. ledna půl roku. A starší Martinek se ode mě nehne na krok, když dělám na motorkách.”

Také tentokrát bude polský závodník s českou licencí startovat především na české půdě. „V nadcházející sezóně bych chtěl dosáhnout ještě lepšího výsledku pro tým AK Slaný,” plánuje. „Chtěl bych jet i mistrovství republiky jednotlivců i dvojic. A rád bych startoval ve volných závodech, na které rád přijmu pozvání.”

Krzysztof Nowacki děkuje:
„Chtěl bych pozdravit činovníky a kolegy z družstva AK Slaný a všechny fanoušky plochodrážního sportu. Samozřejmě i svou ženu Karolínku a také své krásné syny Martinka a Alanka.”

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach, Jiří Brummer st. a archív Krzysztofa Nowackeho

Mořina – 14. ledna
Nezasvěcený by jen stěží uvěřil, kolik patálií musel překonat Zdeněk Schneiderwind při zrození pravidelného zápolení mladých závodníků na stopětadvacítkách na malé dráze. Nikdo z kritiků ovšem si dozajista nevzpomněl na Ole Olsena, jehož obdobný program před třemi desítkami let učinil z Dánska plochodrážní velmoc. Markéta Cup má minimálně ambice překonat v krátkém časovém horizontu personální krizi české ploché dráhy. Díky němu se na našich domácích oválech objevila celá řada nových jmen. Mezi nimi je i Ondřej Smetana, z něhož právě Markéta Cup udělal závodníka během pár minut, když se předloni v dubnu přišel se svým otcem Radkem původně jen podívat.

Závodníkem během chvilky, vítězem do půl roku
V sportu platí obecně pořekadlo, že jablko nepadá daleko od stromu. A v české ploché dráze není vůbec neobvyklé, že se syn vydá v otcových šlépějích. „Táta jezdil za Prahu, ale brzy skončil, protože v roce 1989 při extralize měl těžký pád, který mu znemožnil dál jezdit, tehdy mu bylo sedmnáct let,“ vypráví Ondřej Smetana. „Začal jezdit znovu až v roce 2001, kdy mu bylo osmadvacet. Jezdil za Mšeno tu horší ligu, protože už jezdil jen pro zábavu a jinde už by ho stejně nevzali (smích).“

Radek Smetana zanechal vliv na svého potomka, nicméně ten si musel své závodění prosadit. „Tátu jsem viděl, jak jezdí, ještě když závodil, a pamatuji si to dobře,“ vzpomíná mšenský stopětadvacítkář. „Teď se se mnou jen párkrát svezl, ale prý už to není ono. Na moji kariéru to má určitě dobrý vliv. Táta dělá ve Mšeně vedoucího depa. Je tam dobrá parta pořadatelů, a tak jsem začal jezdit za Mšeno. Už odmala jsem se jezdil dívat pravidelně na Zlatou přilbu, na Memoriál Luboše Tomíčka a jak táta jezdí v první lize. V šesti letech jsem začal jezdit na malé krosce, později mě začala zajímat jen plochá dráha, ale rodiče mi ji nechtěli dovolit. Prý je to nebezpečné a nic si nevydělám, ale moje snaha byla větší (smích). A tak jsem se jel kouknout na Markéta Cup a Zdeněk Schneiderwind řekl, že to můžu hned zkusit. To bylo poprvé, kdy jsem se svezl na ploché dráze. To byl můj největší sen.“

Ondřej Smetana se tak v dubnu 2008 proměnil z diváka na závodníka doslova během pár minut. Na Prvního máje se představil početným davům, které každoročně přitáhne Memoriál Emila Sovy, v exhibiční jízdě. Nicméně jeho hlavním závodním programem se stal Markéta Cup na malé dráze za první zatáčkou pražské Markéty.

„V Praze na malé dráze jsem se naučil jezdit a hlavně závodit,“ bilancuje přínos minioválu. „Byl to můj úplný začátek ploché dráhy a nelituji toho. Malou dráhu mám radši, protože je to tam hodně na tělo a hodně tvrdý. Hlavně se tam toho naučím víc než na velký, kde to je skoro jen o motoru. Zkrátka velká dráha a malá je úplně něco jinýho. Na velké dráze je to taková větší prestiž o výsledek v mistrovství republiky a více diváků. Přitom na malé jsou hezčí závody a závodník se tam víc naučí.“

Společně s Jiřím Brummerem patřil k nejlepším nováčkům Markéta Cupu 2008. Nakonec je na čtvrté a páté příčce dělil jediný bod. V mistrovství republiky absolvoval jen tři závody, nicméně přesto si na klasické dráze užil svůj první triumf. V říjnu triumfoval ve vloženém klání při mlhavé Super Prix Mšeno. „Vyhrál jsem a bylo to super pocit,“ libuje si ještě dnes. „Klidně bych si ho zopakoval.“

Učednický rok s vavříny
Křivka výkonnosti mladého závodníka si zachovala vzestupnou tendenci i loni. Ondřej Smetana byl štikou Markéta Cupu a stupně vítězů přicházely častěji. V pátém kole vyhrál, nakonec ovšem skončil třetí za Michalem Škurlou a fenomenálním Jiřím Brummerem. Bylo třetí místo úspěchem, nebo ne?

„Samozřejmě to byl pro mě úspěch, že jsem byl vůbec třetí, mohl jsem taky skončit poslední, ale mrzí mě, že jsem nebyl druhej nebo první,“ odpovídá stylem pohádkové Chytré horákyně. „Poslední tři závody mi nejel motor, už byl zničenej, pořád prskal a pak v posledním závodě kleknul. A naopak Michal Škurla, který mě přeskočil o jedno místo, začal jezdit na Shupě a hodně se zlepšoval. Já, když jsem na ní měl ject, tak to nebylo ono. Zkrátka na malý dráze se mi jezdí líp na Hondě a na velké dráze je lepší pro mě Shupa, protože je ostřejší a motor se na rovince víc vytočí. Markéta Cup je pro mě nejtěžší závod na stopětadvacítce, je to takové malé Grand Prix. Když se jede rozjezd třeba ve čtyřech, občas se opakuje i třikrát. Zdeněk Schneiderwind vytvořil dobrý seriál závodů, ve kterých jsem se naučil to, co doposud umím.“

V mistrovství republiky a v šampionátu na malé dráze se odehrál podobný příběh. Stupně vítězů byly, ale v celkovém účtování mu patřila čtvrtá místa. Ta jsou pro většinu sportovců hodně nevděčné, protože k medailím byl jen kousek.

„V mistráku jsem byl na velký i malý dráze čtvrtej,“ hodnotí Ondřej Smetana. „Stejně jako v Markéta Cupu mě na malé dráze Michal předběh‘ jen o kousek až v rozjezdu. Snad to příští rok napravím. Závod, kterej se mi nejmíň poved‘, byl ve Slaném, kde si přede mnou udělal náskok Zdeněk Vrba a už jsem to na třetí celkové místo nedotáhnul. Potom dvakrát v Pardubicích, kde byl znát menší výkon motoru. Eda Krčmář mi složil motor, který vydržel celou sezónu. Ke konci už ztrácel výkon, ale naučil jsem se jezdit v chumlu a závodit. Už jsme do něj nechtěli investovat kvůli pár bodíkům. Letos mi prej tátův SMESTAV pustí víc peněz (smích). S výsledkama jsem celkově spokojený, byl to rok učení.“

Navzdory učednické sezóně naznačil Radek Smetana potenciál, který by z něho mohl v budoucnu udělat plochodrážního mistra. „Závod, který se mi nejvíce povedl, byl v polském Wawrově při soustředění SCM, kde jsem vyhrál,“ svěřuje se. „Tam byla úžasná atmosféra, hodně diváků, jak to v Polsku bývá zvykem. A hlavně malá dráha, která mě nesmírně bavila. Byla o kousek větší než malá Markéta. Také se mi líbily vložené jízdy na Memoriálu Luboše Tomíčka.“

Stopětadvacítky naplno i letos
V květnu Ondřej Smetana oslaví své patnáctiny. V předstopětadvacítkové éře k této věkové hranici noví adepti vzhlíželi s nedočkavostí, jelikož jim umožňovala legálně závodit. V současnosti se však projevuje nový trend. Plochodrážníci neodkládají stopětadvacítku nebo závody kolibří třídy prokládají s pětistovkami jako třeba loni Jaroslav Hladký. Do závodů půllitrů se po hlavě nevrhne ani Ondřej Smetana.

„„Už mám za sebou pět podzimních tréninků na pětistovce a je to mnohem lepší a
záživnější než na stopětadvacítce,“ srovnává obě kubatury. „Vím, že střídání stopětadvacítky a pětistovky v jedné sezoně, není moc dobrý. Asi nejlépe to udělal Eda Krčmář s Romanem Čejkou a Vendou Milíkem. Když dosáhli na stopětadvacítce maxima, věnovali se jenom větší kubatuře. Ale protože jsem začal poměrně pozdě a tadle sezóna bude teprve druhá kompletní, tak jsem se rozhodl takto. Letošní sezonu pojedu všechny možné závody na stopětadvacítce, abych dosáhl maxima v této kubatuře. Přál bych si být nominován na mistrovství Evropy v Loppersumu v Nizozemí a na pohár FIM v Anglii. Na pětistovce odjedu co nejvíce tréninků, abych byl co nejdříve připravenej na závody.“

By plochodrážní ovály prozatím spí pod pořádnou sněhovou duchnou, příprava na letošní boje už odstartovala. „Na novou sezónu se fyzicky připravuji třikrát v týdnu v posilovně a squashi s AK Markéta, jezdím na krosce a mám připravenou pětistovku se šroubkama. Snad už brzo vyrazím na rybník. Po technický stránce na tom budu o dost lépe než vloni, tak doufám, že letos budu na stupních vítězů v mistrovství republiky co možná nejblíž k tomu nejvyššímu.“

Ondřej Smetana děkuje
„Zdravím všechny fanoušky ploché dráhy a děkuji všem lidem, co mi pomáhají. Oni vědí, kteří to jsou. Především rodičům, dědovi Rudlovi, mechanikovi Martinovi (Céďovi), Zdeňku Schneiderwindovi a panu Greplovi.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Jiří Brummer st. a archív Ondřeje Smetany