Slaný – 2. února
Na stupně vítězů ho jako malého brával bráška Miroslav Fencl. Nicméně v sedle stopětadvacítky si na ně našel cestu sám. Loni prožil svou nejlepší sezónu. V klasickém šampionátu skončil jako český vicemistr, v mistrovství republiky na malé dráze mu medaile unikla jen vinou absence v úvodním podniku. Poznal také atmosféru velkého podniku, když absolvoval zlatý pohár dvěstěpadesátek. Nyní jsou však slabší kubatury zapomenuty a Michal Průcha se soustřední výhradně na půllitry, i když bude až do června smět jen trénovat.

Ruce svrbějící po řidítkách pětistovky
„Dělám motorky,“ začíná Michal Průcha své vyprávění stručnou větou, která samozřejmě vzbudí otázku po jejich kubatury. Patnáct svíček na narozeninovém dortu si totiž sfoukne až první červnový den. „Stopětadvacítka je minulost, chystám se na půllitra. Už mi bude patnáct a nechci jezdit oboje. Stopětadvacítka je kvůli tomu, aby se plochodrážka naučila ovládat a pak už na dvěstěpadesátku nebo pětistovku. A já se to už snad naučil (smích).“

Během čtyř sezón v sedle plochodrážního kolibříka se ovšem propracoval do užší špičky. Nicméně ani vidina možného titulu ho v jeho rozhodnutí soustředit se na plnokrevní motocykl nezviklá. „Ani mi to není líto,“ říká. „Prostě už to nechci jezdit. Motorky ještě nejsou vrácený do klubu, ale brzo budou.“

A co dvěstěpadesátky? Nemají sice moc závodů, u nás žádné, ale je tady vidina reprezentační vesty ve Zlatém poháru FIM. „Chystám pětistovky, dvěstěpadesátky nevím, jestli pojedu,“ odpovídá Michal Průcha. „Patnáct mi bude až v červnu, takže budu zezačátku na pěu jen trénovat. A na dvěstěpadesátky nemám ještě žádnej‘ závod. Slyšel jsem o tom poháru, jede se ve Švédsku. Láká mě to, chtěl bych to jet.nevím, jestli mě nominujou, ale určitě bych to chtěl jet. Ale to je ještě budoucnost.“

Nejen technická příprava vyplňuje zimní dny plochodrážníka, který musí myslet také na svou kondici. „Chystám i sám sebe,“ souhlasí Michal Průcha. „Úplně moc se těším na pětistovky, strašně bych jezdil. Moc na nich natrénovaný nemám, pořád se mi zadíral motor a dvěstěpadesátka mi už nejede. Teď ale budu mít čas na trénink do konce června, až pak budu moc jezdit závody.“

Slaný přispěl do početné enklávy českých šroubkařů, jenže Michal Průcha mezi nimi letos chybí. „Tuhle zimu ne, zkoušel jsem to minulej‘ rok,“ vysvětluje. „Teď jsem neměl, kde jezdit. Rony Weis mi řek‘, že nemůžu jet. Ptal jsem se ho, řek‘, že ne.“

Bedny i trable
Loni zaznamenal Michal Průcha svůj nejlepší výsledek, když dovedl svou stopětadvacítku na stříbrný stupínek mistrovství republiky. „Ani jsem to moc nečekal,“ připouští. „Nejel jsem jeden závod.“ Šampionát bohužel postrádal vyvrcholení, protože slánský podnik uplaval nejen v původním, ale i náhradním termínu. A Michal Průcha má v závěrečné klasifikaci shodný počet bodů jako Michaela Krupičková.

„Snad bych ji porazil,“ uvažuje Michal Průcha o výsledku případné rozhodující konfrontace na ovále. „Ve Slaným by se mi jelo dobře, hlavně, aby fungovala motorka. Škoda, že se to nejelo.“

Třikrát skončil na pódiu mistrovského podniku, z toho dvakrát druhý v Plzni a v Divišově. „Nejlepší závod byl asi v Divišově,“ bilancuje. „To byl peckovej‘ závod. Udělal jsem Škurliče a rozjížděl se s ním o první místo. Byl jsem rád, že jsem ho předjel. Moc často se to nestává. Kdo další ho předjel?!“

A jak si vysvětluje takovou převahu závodníka v sedle kanárkově žlutého motocyklu, který rozhodně neoplývá touhou se o poháry dělit? „Nevím,“ krčí Michal Průcha rameny. „Asi má rychlejší motorku. Já měl dobrej‘ závod i ve Slaným a v Plzni. Škoda Pardubic. Měl jsem něco s motorkou. Dali jsme to předtím udělat, přivezli to zpátky, ale nešly tam kvalty a taka s tím musel něco dělat.“

Kvůli bolavým zádům Karla Průchy zmeškal úvodní mistrovské klání, avšak v promočeném a blesky protkaném druhém podniku nenašel přemožitele. „To jsem čuměl,“ neskrývá Michal Průcha, že svým triumfem překvapil i sám sebe. Přitom se na mini ovál za první zatáčkou velké Markéty vrátil poprvé od zkušebního závodu v říjnu 2007.

„Vůbec jsem to nečekal, na malý dráze mě to moc nešlo,“ pokračuje. „A teď tam přijedu a všechny porazím. Nespad‘ jsem, to bylo dobrý. Vítězství super, ale přijel jsem podruhý a byl druhej‘. A když jsem přijel zase, úplně jsem to posral. Nejela mi motorka a já skončil čtvrtej‘ celkově o bod za Míšou. Škoda, že jsem nejel první závod, táta byl se zádama v nemocnici. To by pak bylo pořadí úplně jinak.“

Cestovní kancelář František Moulis
Prvním mezinárodním vystoupením Michala Průchy se stal zlatý pohár FIM v kubatuře dvěstěpadesátek, který se jel ve Slaném. „První velkej‘ závod,“ líčí. „Neměl jsem na dvěstěpadesátce moc natrénovaný, byl jsem pryč.“

Kvůli dovolené v Chorvatsku oželel mistrovství republiky stopětadvacítek ve Mšeně, ale první mezinárodní podnik dvěstěpadesátek byla přece jen jiná kategorie. Kvůli ní stálo za to přerušit pobyt u moře a vrátit se domů dřív. Naštěstí byl v Chorvatsku také současný startmaršál František Moulis, který ho naložil do svého auta i za cenu zajížďky třech stovek kilometrů.

„Přijel jsem v pátek a hned na motorku,“ vzpomíná Michal Průcha na závod, kde mu cenné rady dával i legendární Roman Matoušek. „Naštěstí mi to táta připravil. Byl jsem docela nervní. Když jsem jel trénink, nešlo mi to vůbec a jel úplně na hovno. Kdybych tak jel v závodě, dopadlo to ještě hůř.“

Michal Průcha v osmnáctičlenném poli obsadil čtrnáctou příčku, přesto si však na vyhlášení přišel pro pohár. „Za nejmladšího jezdce,“ doplňuje. „Mně se ten závod líbil. Dobrá zkušenost. Když jsem předtím trénoval, měl jsem normální vejfuk. S tím novým se to dusilo ještě víc. Nevím, o kolik to bylo pomalejší, předtím jsem ještě tak nedržel.“

V rozjížďce s číslem třináct se mohl zapsat mezi vítěze, když Angličana Adama Kirbyho za sebou volil až do druhé zatáčky předposledního kola. „Moh‘ jsem vyhrát, ale posral jsem to,“ nehledá Michal Průcha žádné laciné výmluvy. „Celkově to byla určitě dobrá zkušenost. Chtěl bych to jet i letos, možná bych se za tu dobu i zlepšil a třeba by to bylo i lepší.“

A jaké další ambice na letošní rok pojal? „Bude to první sezóna nebo spíš půl sezóny na pěu,“ odpovídá. „Nevím, jestli mi pomůže, že jsem na těch drahách jezdil už se stopětadvácou. Možná, že to bude znát.to se ukáže. Chtěl bych dosáhnout nějakejch‘ dobrejch‘ výsledků. Budu trénovat, přijdou nový zkušenosti.“

Michal Průcha děkuje:
„Tátovi, Fandovi Moulisovi staršímu i mladšímu. Všem, co mi pomáhali. Stavební firma Jiří Michálek a Albín Suchý. Autodoprava Petr Burian. Restaurace Na Skalkách. Manažerovi Milanu Machovi, AK Slaný a SCM Slaný.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach, Martin Búri a Wojta Zavřel

Kutná Hora – 26. ledna
Čeští fanoušci si už několikrát během historie museli odlišovat jména a příjmení plochodrážních synů a otců přidáváním slovíček starší a mladší. Ve sportu levých zatáček jsou důležité kontakty a zkušenosti, které se předávají i příslušníkům mladší generace. Nicméně ne každý je závodění svého potomka zrovna nakloněný. I tady však platí pravidlo, že jablko nepadá daleko od stromu, o čemž přesvědčil Zdeněk Schneiderwind mladší. By má ve svých dvaceti letech za sebou teprve první ostrou sezónu, jeho příběh rozhodně nepostrádá na zajímavosti. Čtenáři magazínu speedwayA-Z se o tom ostatně mohou přesvědčit sami.

Kutnohorský kruh
„Když jsem byl mladej‘, dělal jsem hrozně moc sportů,“ ujímá se slova Zdeněk Schneiderwind mladší a začíná odvíjet ni vyprávění, na jejímž konci jsou plány už na druhou kompletní sezóny v sedle plochodrážního motocyklu. „Hrál jsem asi deset let tenis. Rodiče chtěly, abych v tom byl dobrej‘. Člověk je tam závislej‘ na sobě a neovlivňuje ho okolí. Bavilo mě to, ale přišla puberta a vztah k tomu sportu klesal.“

V té době však začal pošilhávat po sportu svého otce. V dětství ho doprovázel na závody, avšak v době svých tenisových turnajů neměl na plochodrážní stadiónu mnoho času. Leč král české dlouhé dráhy nebyl nástupnictví svého syna vůbec nakloněný. „V patnácti letech jsem se poprvé svez‘ na rozlučce na Markétě na plochodrážní motorce,“ líčí pražský závodník, jak ho sport levých zatáček začal zasekávat svým drápkem. „A od tý doby jsem tři, čtyři roky měl v hlavě, že bych to chtěl hrozně moc zkusit. Ale táta o tom nechtěl slyšet. Říkal mi, samý negativní věci, což byla pravda, byl mnohokrát zraněnej‘.“

Nicméně touha byla veliká. O prázdninách 2009 pořádali v Divišově soustředění. A do světa letěly snímky motocyklu Pavla Pučka v plném tempu. Na tom by nebylo nic neobvyklého, kdyby v jeho sedle místo majitele neseděl právě Zdeněk Schneiderwind mladší. „Svez‘ jsem se asi deset minut, bylo to super a měl jsem z toho strašnej‘ zážitek,“ neskrývá ještě dnes své nadšení. „Na těch rozlučkách jsem jel strašně málo a teď jsem dokázal jet smykem. Měl jsem z toho radost a začal přemejšlet, jak zrealizovat, abych moh‘ závodit. Spíš než s tátou jsem to řešil s Pepou Francem.

Kutnohorský kruh se uzavřel. Nějakých patnáct let od chvíle, kdy Zdeněk Schneiderwind, nyní už musíme dodávat starší, začal ze svých Štipoklas s plochodrážním motocyklem naloženým v sajdkáře dojíždět na tréninky ve Svítkově, své první krůčky na oválech podnikal Josef Franc. Jeho otec se s pražským závodníkem znal, když těžil z jeho rad při vývoji svého dragsteru poháněného plochodrážním půllitrem.

Josef Franc se proto logicky stal chráněncem Zdeňka Schneiderwinda. A nyní nemohl nepomáhat nastartovat plochodrážní kariéru jeho syna. „Minulou zimu mi Pepa říkal, že jsem už starej‘,“ vzpomíná Zdeněk Schneiderwind. „Táta mi to říkal taky, ale hrozně jsem si to chtěl zkusit, i když jsem věděl, že to bude můj poslední rok v juniorech.“

Cíl splněn
„Celou zimu jsem si v Kutný Hoře dělal motorku,“ vrací se Zdeněk Schneiderwind na počátek loňského roku. „Pepe mě naučil všechno, s čím jsem pak žil celou sezónu. Byl dobrej‘ učitel. Nejvíc mi dalo, když mě vzal na tři tejdny do Anglie. Tam jsem měl možnost svýzt se v Newcastle, Sheffieldu a Berwicku, když měli press and practise day. Tam jsem se naučil kompletně všechno, hrozně mě to dalo.“

Nechybělo mnoho a první závod v sedle pětistovky absolvoval na Britských ostrovech. „Přišel telefon od Michala Makovskýho, jestli nechci dělat náhradníka na jeho testimonialu,“ líčí. „Celou noc jsem byl nervózní. Věděl jsem, že neumím ani odstartovat a měl bych jet celej‘ závod. Nakonec jsem nejel, ale byla to stejně dobrá zkušenost bejt‘ pod tlakem.“

Avšak závodní premiéru si Zdeněk Schneiderwind odbyl už o necelý půlrok dříve. Při posledním závodě Markéta Cupu dovedl klubovou stopětadvacítku na sedmé místo devítičlenné výsledkové listiny, i když skončil dvakrát na zemi.

„Zranil se Ondra Veverka,“ popisuje Zdeněk Schneiderwind okolnosti, jenž ho dovedla na start série, kterou vymyslel jeho otec. „Aby se nemusela měnit startovní listina, řek‘ jsem tátovi, že pojedu. Nechtěl o tom slyšet, ale nakonec souhlasil. Bylo to spíš jen tak pro srandu než nějakej‘ výsledek.“

Jenže rok se sešel s rokem a Zdeněk Schneiderwind opět nabídl pohled na svůj nezapomenutelný styl při vyvrcholení tréninkového seriálu stopětadvacítek. „To bylo hlavně proto, aby mladý měli strach,“ vysvětluje své motivy, proč se v sedle Hondy s fajfkou přilepenou černou izolačkou vydal opět do boje na malou dráhu. „A v ty dny jsme neměli trénink, tak jsem se svez‘. Pomohlo jim to, třeba s Patrikem Mikelem jsme se hodně předjížděli. Ale určitě jsem nejel proto, abych vyhrál Markéta Cup.“

Hlavní částí závodního programu Zdeňka Schneiderwinda musely v jeho jednadvaceti letech být rozhodně pětistovky. Poprvé nastoupil v úvodním díle české juniorky. „Suverénně poslední místo,“ hodnotí dnes svůj debut. „V tom momentu si táta myslel, že mě to zlomí natolik, že budu chtít skončit. Že mě to psychiky položí, když uvidím, že na ty kluky nemám.“

Každý začátek je těžký, ale Zdeněk Schneiderwind se zlomit nenechal. „Postupem času si myslím, že i svou pílí trénovat jsem se začal těm klukům vyrovnávat,“ říká. „Jsem rád, že jsem na konci dokázal naštvat i takovýho Honzu Holuba a Pavla Pučka. Aspoň si řekli, že takovejhle moula, co jezdí jeden rok, je dokáže na dráze porazit. To byl můj cíl, dostat se na nějakou úroveň a dokázat s těmi kluky závodit. Moje výsledky nebyly stálý, posouvaly se nahoru, ale nedokázal jsem třeba v jednom závodě vyhrát tři rozjížďky, ale určitě byl pokaždý světlej‘ moment. Moje forma byla zvláštní. Bylo to jednou nahoře, jednou dole. A to bych v letošní sezóně chtěl stabilizovat.“

Ve dvaceti lepší než ve třiceti
Dnešní pravidla umožňují závodit s pětistovkou už žákům základních škol. Jaké bylo pustit se s nimi do křížku ve dvaceti? „Handicap to byl rozhodně,“ odpovídá ten nejpovolanější, který si to vyzkoušel na vlastní kůži. „Neměl jsem žádné závodní zkušenosti. Ty kluci měli motorku v ruce mnohem víc. Ale aspoň jsem sám sobě dokázal, že to jde. Chci zase jít o nějakej‘ stupínek vejš‘, abych dokázal závodit ještě s lepšíma závodníkama.“

Jenže největší porce závodních příležitostí se nabízí borcům mladším jednadvaceti let. „Skončil jsem juniorskej‘ věk a to je nejhorší,“ uvědomuje si Zdeněk Schneiderwind. „Závodů bude čím dál míň. Ale věřím v to, že když budu s klukama trénovat, budu s nima v kontaktu a dokážu s nima něco zajet. Lepší začít ve dvaceti než ve třiceti. Chtěl jsem to zkusit, abych jednou nemusel dělat takový ty kecy u piva, že jsem moh‘ třeba bejt‘ dobrej‘ a nikdy si to nezkusil. Přinejhorším, když se nepovede to závodění, můžu Pepovi vrátit tu pomoc, že bych s ním jezdil po závodech. určitě je to pro mě dobrá zkušenost a plochá dráha mě už baví víc než tenis.“

A co vlastně Zdeněk Schneiderwind ve své první sezóně na oválech dokázal? Dostal se na dvanácté místo v šampionátu juniorů, když mu nejvíc vyšel Divišov. V přeboru skončil sedmnáctý s nejlepším výsledkem v Březolupech. Za pražský klub jezdil juniorská družstva a ochutnal rovněž extraligu.

„Nechci moc hodnotit jednotlivý závody,“ zachovává určitý nadhled. „Jeden bych ale chtěl zmínit. Je to juniorák v Divišově, kdy se mi podařilo předjet Jéňu Holuba. Povedlo se mi to a byl devátej‘. Kdybych si to blbostma nezkazil a nepřetočil se, třeba bych moh‘ bejt‘ ještě lepší. Ale to jsou ty zkušenosti. A hlavně, co bych ještě chtěl zmínit, byl poslední juniorskej‘ závod na Markétě. Měl jsem asi čtyři body, ale půjčil jsem si Pepovo motorku. V jedný jízdě jsem pustil páčku a byl tam stejně s Matějem. Trošku jsem se posral, abych ho neshodil. Vím, že je to o technice, měl jsem z toho velkou radost. Bylo to super.“

Nicméně nová sezóna už brzy zauká na dveře. „Příprava spíš fyzická už odstartovala,“ svěřuje se Zdeněk Schneiderwind. „Připravuju se s kolegou sparingpartnerem Pepou. Technický věci na příští sezónu budou stejný, nemám v plánu nějaký větší investice. Ale z toho mála, co mám, vytěžit co nejvíc. A doufám, že by mně někdo už finančně pomoh‘, což je nejdůležitější v tomhle sportu.“

V rámci přípravy se objevil už v sedle motocyklu s koly opatřenými samořeznými šroubky. „Trénoval jsem asi dvacet minut kousek od Štipek,“ líčí. „Bylo hrozně mokro, asi plus pět stupňů. Ale strašně mě to bavilo, do tý doby, než si paní přišla stěžovat, že ji málem zabila splašená kobyla. Tak jsme sbalili motorku a jeli domů. Teď už to může bejt‘ jedině lepší. Rybník už mám, kde můžu jezdit, záleží jen na počasí.“

Zdeněk Schneiderwind děkuje:
„Chtěl bych poděkovat svý rodině. Přítelkyni, která to se mnou vydrží. A hlavně Pepovi Francovi, kterej‘ mně pomoh‘ strašně moc, jak vlastně materiálně, tak psychicky. A díky němu jsem si dokázal srovnat priority v životě. Chtěl bych poděkovat tátovi za jeho čas a ochotu se mi věnovat. A za jeho peníze.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach a Martin Búri

Přelouč – 19. ledna
Sezóny si někdy mohou být podobné jako vejce vejci. Loni už druhým rokem brázdil ovály v sedle pětistovky, avšak úvod si opět zkomplikoval zraněním. Na rozdíl od předloňských fraktur to byl jen těžký otřes mozku. Po krátké pauze tak mohl sunout svou kariéru opět vzhůru. Zaujal především šestým místem v mistrovství republiky do devatenácti let či výkonem v Leifrově memoriálu, kde mu pódium sebral uzavřený přívod paliva. René Vidner však magazínu speedwayA-Z prozradil, že letos rozhodně nechce ve svém vývoji ustrnout.

S plány na lepší výsledky
Loňská sezóna pro Reného Vidnera nezačala optimálně. Při dubnovém soustředění SCM ve Slaném mu přineslo pád a otřes mozku. „Začal jsem sezónu pádem,“ krčí rameny. „Když jsem se v první zatáčce po startu objevil pod Kubou Fenclem, natáhlo mě to. Abych ho netrefil, přetočil jsem to a šel přes hák. Víc už si toho nepamatuju, přeci to byl těžký otřes (smích). Dá se říct, že to byl špatnej‘ začátek do sezóny hnedka zkraje. Pauza ale byla jen asi čtrnáct dní, pak už jsem zase trénoval a jezdil dál.“

Nejvíce na sebe upozornil během šampionátu do devatenácti let v Liberci. Skončil šestý, avšak jak přiznává, pomýšlel ještě výše. „Byl to asi můj nejlepší závod minulou sezónu, i když to bylo šestý místo,“ svěřuje se. „Ale v závodě jsem myslel, že budu aspoň ve finále A. Mohla bejt‘ aspoň bedna! Tak se letos budu snažit ten loňskej‘ výsledek vylepšit. Mohla by bejt‘ bedna…“

Právě umístění a výkon v Liberci dostal Reného Vidnera do hledáčku Milana Špinky, který s ním počítal v širším kádru pro juniorský národní tým pro finále mistrovství Evropy v Divišově. „Nevešel jsem se do sestavy,“ říká pardubický závodník stručně. „Aspoň se můžu těšit na tuhle sezónu, že se svezu i ve větších závodech.“

Letos ho rozhodně reprezentace už nemine, jelikož figuruje v kádru pro šampionát Evropy do devatenácti let. „Můžu říct, že na tu Evropu se těším v sezóně ze všeho nejvíc,“ nezastírá. „Budu se snažit udělat ňáký výsledky a body.“

René Vidner se začal prosazovat i v jednadvacítkách. V konečném účtování skončil osmý. Musel však vynechat Plzeň kvůli slánskému pádu a nejel ani závěrečný mítink v Praze. „Chtěl jsem lepší výsledek i v jednadvacítkách,“ prozrazuje. „Jenže kvůli těmhle dvoum‘vynechanejm‘ závodům mě to moc nepolepšilo. Nejvíc mě mrzí ty vynechaný závody. V Praze jsem byl nemocnej‘ s angínou. Tenhle rok bych chtěl lepší výsledek, uvidíme…“

Bodovat a vyhrávat jsou jasnými cíly
Jenže nejen juniorskými šampionáty je živ závodník – teenager. René Vidner se vcelku pravidelně objevoval v extraligové sestavě Pardubic, které nakonec na poslední chvíli vypadly v semifinálovém duelu s pražským Olympem.

„Extraliga je velký závod,“ komentuje úroveň soutěže. „Určitě se takovejhle závodech nasbírá hodně zkušeností. Sice jsem byl junior jako dvojka, ale vždycky jsem se svezl aspoň jednu jízdu. Určitě mě mrzí, že jsme se nedostali dál v semifinále. Škoda.“

V přeboru jednotlivců/družstev se však neobjevoval příliš často. Že by to nebyla soutěž dle jeho gusta? „Přebor jsou přeci super závody,“ odmítá podobné spekulace. „Zhruba dva jsem vynechal kvůli nemoci. A jinak, když jsem přebor nejel, znamenalo to, že nás je tam víc. Pan Vozár to prostřídával, abychom se svezli všichni. Třeba v Březolupech jel místo mě Hynek, abych se mohl rozjet po zranění.“

V českém šampionátu dvojic v Divišově nastoupil po boku Pavla Pučka, v juniorských družstvech byl zase jeho kolegou Václav Milík. „Dvojice s Pučkinem bych hodnotil tak, že to určitě mohlo bejt‘ lepší, ale nebylo to zas tak nejhorší,“ odpovídá šalamounsky. „A jinak Pučkin je super parák do dvojice. S Vendou jsme skončili celkově třetí. To není taky zas nejhorší výsledek. Uvidíme, jak se nám zadaří tenhle rok, ale určitě budeme chtít juniorský družstva vyhrát.“

V sedle svého motocyklu se objevil už v letošním roce, protože si zimní přestávku pravidelně zpestřuje ježděním na šroubkách. „Je to určitě super zážitek,“ září. „Co víc dodat? Je to super, když v zimě usedneš třeba po dvou měsících na motorku.“

Nicméně to pravé plochodrážní zápolení odstartuje na jaře. „Na sezónu jsem se už začal chystat,“ říká. „Motorky se už stavěj‘. Fyzička se taky vylepšuje. Jinak cíle jsou jasný. Bodovat a vyhrávat!“

René Vidner děkuje:
„Určitě bych chtěl nejvíc poděkovat samozřejmě tátovi za jeho pomoc. Jak finanční, tak i že si dokáže udělat kdykoliv čas, co se týče motorek. Panu Erbanovi za jeho pomoc a JRM. Děkuju všem svým sponzorům a všem, co mi pomáhali.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a Martin Búri

Leszno – 15. ledna
Když u nás poprvé před pěti lety vykládal své motocykly při květnovém pouáku v Kopřivnici, každý z přítomných ho bral jako dalšího Poláka, kterých přes českou severní hranici dorazila spousta. A ještě větší spousta dorazí, pokud bude v obou zemích plochá dráha. Nikdo nemohl tušit, že se na našich stadiónech stane důvěrně známou osobností. A to nejen kvůli své licenci se lvíčkem v logu federace či působení v Plzni, Březolupech a Slaném. Ale i vzhledem ke své přátelské povaze a silnému smyslu pro pobavení publika. Krzysztof Nowacki řeší našimi závody nedostatek příležitostí v Polsku. Nicméně ty ho dostihly i tady, takže na prahu nové sezóny hledá prvoligové angažmá, jak se svěřil magazínu speedwayA-Z.

„Ze sezóny 2010 nemohu být celkově spokojený,“ říká polský závodník na rovinu. „Už v samotném počátku jsem chytil zápal plic a tím pádem ztratil dva první závody v Pardubicích a ve Mšeně.“

Přesto se však nenechal zlomit. Hodně pracoval na své fyzické kondici, shodil patnáct kilogramů, běhal po lesích a trénoval na motokrosovém motocyklu. Smůla ho však naneštěstí neopouštěla.

„V září jsem měl pech v Belgii při jejich Zlaté přilbě v Heusden-Zolderu,“ popisuje. „Speciálně jsem si připravil techniku, jenže mi při tréninku prasknul karburátor. Druhý motor se zadřel a bylo po závodech.“

O další mítink ho připravil d隝, který zrušil žarnovický šampionát Slovenska nejen v původní, ale také v náhradním termínu. Neobjevil se ani v posledním kole českého přeboru jednotlivců/družstev v Plzni, kam ho klub nepřihlásil.

„Myslím, že jsem měl šance být v závěrečné klasifikaci v první desítce,“ přemítá nad svým konečným patnáctým místem. „Ale v dubnu v Pardubicích jsem měl ten zápal plic a druhý den jsem už do Mšena nemohl přijet.“

Důkazem oprávněnosti jeho ambicí a velkému odhodlání, které má Krzysztof Nowacki na rozdávání, je i jeho srpnový výkon ze Svitav. Tamní technická dráha nikdy nebyla jeho šálkem čaje. Často to končilo na zemi nebo v sanitce, zaplapánbůh bez vážnějších zranění. A najednou deset bodů.

„Doposud jsem v českých závodech startoval nejvíc na dráze ve Svitavách,“ vysvětluje velikánský obrat. „Už mohu říct, že jsem tu dráhu rozšifroval. A jsem spokojený ze svých vystoupení na ní. A myslím, že to už bude lepší i na ostatních oválech.“

V jednom případě ho Milan Mach povolal do slánské sestavy rovněž pro extraligu. „Byl jsem do těch závodů bojovně naladěný,“ vzpomíná Krzysztof Nowacki. „Ale při férovém souboji jsem měl smolný pád a musel jsem do nemocnice. Dobře, že to skončilo jen vymknutím kůstky v noze.“

V uplynulém roce dokonce reprezentoval českou trikolóru, když se objevil při středoevropském poháru MACEC Cup v Ostrowě. „Jsem rád, že jsem mohl reprezentovat barvy Čech,“ netají se. „Kdyby byla nějaká šance startovat v této soutěži i v sezóně 2011, moc rád bych se zase zúčastnil.“

A když už hovoříme o nadcházející sezóně, s jakými ambicemi a plány do ní Krzysztof Nowacki vstoupí? „Co se týče plánů, chtěl bych častěji startovat v extralize za AK Slaný,“ odpovídá. „A hledám také tým, za nějž bych mohl jezdit v 1. lize, protože v ní Slaný letos nepojede. Podepsal jsem také kontrakt v Žarnovici na účast v jejich lize a také bych se chtěl znovu objevit v Německu a v Belgii. A ambice jsou, abych mohl hodně reprezentovat klub, za které budu startovat, a ukončit sezónu bez zranění.“

Krzysztof Nowacki nabízí a děkuje:
„Hledám nejen klub pro 1. ligu, ale také sponzory, protože v současnosti nemám žádného. Kdyby se našel někdo, kdo by měl chtěl pomoct, budu rád za každou nabídku. Mohu garantovat reklamu na svém autě, na plachtě v depu a také na svém oficiálním internetovém servisu www.speedwayknowacki.pl.tl. Zájemce prosím o e-mail na krzysztof_nowacki5@wp.pl.“

„Chtěl bych na závěr pozdravit všechny plochodrážní fanoušky a také svou rodinu, skvělé syny Martinka a Alanka a manželku Karolinu. Na shledanou v blížící se sezóně.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Martin Búri a archív Krzysztofa Nowackeho

Otrokovice – 11. ledna
Až do loňského roku se příjmení Mikel v ploché dráze vzpomínalo především s ledařským šampionátem republiky na Dolním rybníku ve Svitavách v jednadevadesátém. František Mikel v jeho jedné jízdě krotil ohřebíkovaný speciál i mimo ovál a připravil tak horké chvilky jednomu z fotografů, jenž si musel zachraňovat svou kůži nejen v přeneseném slova smyslu, ale i doslova. Takové zjednodušení je nespravedlivé, František Mikel odvedl koncem osmedátých letech dost práce v prvoligových Březolupech, avšak svět už takový bývá. Nicméně rodinná tradice pokračuje. Dvě desítky let po ukončení otcovy kariéry se loni v sedle stopětadvacítky Shupa po Eduardu Krčmářovi objevil syn Patrik Mikel.


Od motorové pily k plochodrážní Shupě
„S motorkama jsem začal už ve třech letech,“ musí se závodník vrátit o pořádnou porci let zpátky, by v srpnu oslavil své dvanácté narozeniny. „Dostal jsem od rodičů minikrosku s motorem z motorové pily. Jezdil jsem hlavně po poli a u babičky na zahradě. Později jsem jezdil na pitbajkovi a zkoušel motokros v Březolupech.“

Terénní závody jsou v Březolupech tradičně silné, nicméně Patrik Mikel si zvolil plochou dráhu. „S ní jsem začal předloni v létě,“ vypráví. „Přišel jsem se podívat na dráhu a Jožka Mizerůj mě posadil na starou hajtru stopětadvácu Honda. Hned od první chvíle jsem se do ploché dráhy zamiloval a s motokrosem skončil. Netrvalo dlouho, taka si sehnal kontakt na Edu a koupili jsme jeho Shupu. Od té doby jsem už z motorky neslezl. Vím, že motokros v Březolupech je oblíbenější, ale nebavil mě tak jak plochá. Hlavně se mi pletly nohy a musel jsem si vybrat… A plochá to vyhrála na plné čáře!“

Většina lidí měla osmý červen loňského roku za běžné úterý. Patrik Mikel však během jeho odpoledne prošel ostrým plochodrážním křestem při Markéta Cupu. „Na svůj debut vzpomínám hrozně rád,“ nezastírá. „Protože jsem vyhrál svojí první rozjížďku proti Kovaříčkovi. Přijel jsem s takou a ségrou na pozvání pana Schneiderwinda. Tenkrát jsem neměl ještě ani licenci a takhle malou dráhu viděl poprvé. Smyk se mi povedl hned, předtím jsem v Březolupech moc netrénoval a smyk udělal asi až napopáté.“

První závod své kariéry Patrik Mikel proměnil v páté místo. „Nikoho jsem na Markétě v té době neznal, byl trochu nervózní, ale myslím, že se mi to povedlo,“ vzpomíná. „Pan Schneiderwind mě pochválil, což mě hodně potěšilo. Taky jsme se tam setkali s panem Felixem a ten nám pomohl vyřídit licenci, takže na další závody jsem ji měl už připravenou. Od té doby už to bylo super, postupně jsem se se všema seznámil, kluci i pan Schneiderwind se mi snaží poradit a jsem za to moc rád.“

Následoval první závod na velké dráze v Liberci a závodní kolotoč se točil i s Patrikem Mikelem. „V Liberci to byly moje první závody na velké, když nepočítám tréninky v Březolupech,“ vzpomíná. „Na velké dráze se mi jezdí líp, na rozjížďku jsme čtyři, rovinky jsou delší a je tam víc prostoru pro nějaké akcičky. Na malé dráze to zase jde víc do smyku. Je to asi tím, že jsem zvyklý na březolupskou dráhu, a proto mi víc vyhovují ty delší.“

Příprava po všech stránkách
Závodní účetnictví své úvodní sezóny uzavřel sedmými místy v mistrovství republiky na malé dráze a v Markéta Cupu a devátou příčkou v klasickém šampionátu stopětadvacítek. „Spokojený moc nejsem,“ bilancuje. „Ale jezdím teprve první rok, takže doufám, že v příští sezóně to bude lepší. V průběhu sezóny jsem měl několik problémů s motorků, v Březolupech jsem jel na Kovaříčkově motoru, za což mu samozřejmě děkuju, ale mě mrzelo, že jsem nemohl jet na svém. Nakonec jsem to vzal sportovně a snažil se ukázat aspoň nějaké srandičky (smích).“

Olympijské heslo sice zní, že není důležité zvítězit, ale zúčastnit se, nicméně postavit se na pódium je vždy příjemný pocit. „Bednu jsem chtěl určitě,“ připouští Patrik Mikel. „Ale nepovedlo se. I když v Březolupech jsem na bedně stál. Vyhrál jsem týmy se Škurličem a Holubínem a pohár mám pěkně vystavený na poličce (smích).“

Člověk se ovšem nesmí zastavit a musí se dívat stále dopředu. „Na sezónu se chystám pečlivě,“ tvrdí Patrik Mikel. „Začal jsem sice až po Vánocích, ale do začátku sezony chci být fit. Chodím do posilky s klukama a snažím se posilovat i doma, sem tam si zaběhám. Chystáme se taky na umělou stěnu, tak snad to vyjde. Jinak motorku dáváme na šroubky, takže se moc těším, až si poprvé zajezdím. Ještě jsem na šroubkoch nikdy nejel. V další sezoně bych toho chtěl dokázat víc než v té loňské (smích).“

A sice? „Ne, tak určitě bych chtěl vyhrát víc rozjížděk a dostat se na nějakou bednu, tak to si přeje snad každý, a v celkovém pořadí bych se chtěl umístit mezi pěti nejlepšíma,“ vypočítává. „Rád bych se předvedl hlavně v Březolupech, takže chci letos víc trénovat a hlavně odjet celou sezonu, protože loni jsem začal pozděj‘.“

Ke splnění jeho cílů by měl pomáhat i nový motor od Škurlových, který se objevil v jeho dílně. „Nevím sice, co jsi slyšel o motoru od Škurlů, ale jeden jsme od něj koupili,“ vysvětluje březolupský závodník. „Protože jsem měl v loňské sezoně nějaké problémy, tak bylo potřeba koupit ještě jeden motor a myslím, že od Škurlů to byl dobrej‘ kup (smích).“

Patrik Mikel pozitivně kvituje rovněž letní soustředění. „Byl jsem se ségrou na dvou soustředěních v Divišově a tam jsem se toho naučil nejvíc,“ říká. „Jezdili jsme každý den a to mě moc bavilo. Sice jsem tam letěl několikrát na hubu, ale to k tomu prostě patří. Taky jsme jezdili na kolech, hráli fotbal a různé hry. Poprvé jsem spal pod širákem a byla to fakt sranda. Doufám, že letos bude další soustředění, dráha v Divišově je totiž moje nejoblíbenější.“

Patrik Mikel děkuje:
„Chtěl bych poděkovat hlavně takovi, protože díky němu jezdím, vozí mě na všechny závody, radí mi a stará se mi o motorku. Taky děkuju mamce a ségře, které se o mě tak hezky starají a mají semnou svatou trpělivost (smích). Dále panu Schneiderwindovi, Jožkovi Mizerovému, Martinovi (Málek) a Martinovi (Gavenda) za rady, které mi dávají a prostě všem, co mi pomáhají.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach a archív Patrika Mikela

Dällikon – 28. prosince
Švýcarsko nedalo světu mnoho plochodrážníků. Ve spojení s malou zemí pod Alpami vás napadne okamžitě Marcel Gerhard, dříve narození si možná vybaví ještě Felixe Weise. Větší úrodu švýcarských závodníků ovšem přináší ledové ovály. Ve startovní listině úvodního podniku letošního českého šampionátu v Růžené, který musel být odvolán kvůli následkům sněhové pohromy, figuroval René Dünki. Měl to být teprve jeho třetí podnik v sedle ohřebovaného speciálu, ovšem jeho jméno zní českým motocyklovým fanouškům povědomě. Devětačtyřicetiletý borec byl u nás naposledy v srpnu, kdy po Těrlickém okruhu vodil svůj Triumph. Hlubší pátrání v historických tabulkách odhalí, že před dvaceti lety brázdil silniční Grand Prix. A přespříští víkend se stane historicky prvním pilotem velkých cen, který zasáhne do ledařského mistrovství světa. Magazín speedwayA-Z si s ním povídal o všem, co tomuto primátu předcházelo.

Od pohárové Yamahy ke Krauseru v mistrovství světa
„Jako malého kluka mě rodiče brali na motocyklové závody jako diváka,“ vzpomíná René Dünki na své motoristické počátky. „Sám jsem začal ve čtrnácti s trialem. Když mi bylo osmnáct, jezdil jsem motokros a ve dvaceti začal jezdit silnice.“

Silniční závody se staly osudovou kapitolou v životě švýcarského závodníka. V poháru dvěstěpadesátek Yamaha debutoval roku 1982 ve francouzském Ledenonu. V závěrečném účtování mu patřila druhá příčka. Obhájil ji i v následující sezóně, v níž se navíc dočkal svého prvního vítězství v Karlandu ve Francii.

Talentovaného krajana si záhy všimnul světový šampión Stefan Dörflinger. „V rámci podpory mladých jezdců mi dal svou stopětadvacítku MBA,“ říká švýcarský závodník. „Předával mi svoje rady, takže jsem se v roce 1984 stal mistrem Švýcarska. „A v následujícím roce jsem s osmdesátkou Krauser začal jezdit Grand Prix.“

V letech 1986 a 1987 se René Dünki umístil na osmém místě evropského šampionátu, když vystoupil na stupně vítězů v italské Vallelunze a nizozemském Assenu. V následujících dvou sezónách inkasoval body z mistrovství světa, v němž skončil celkově šestnáctý, resp. třicátý.

„Jsem rád, že jsem jezdil Grand Prix v té době,“ nezastírá Švýcar. „Dnes je to uzavřená společnost a je možné se sem dostat jen s velkým finančním krytím. Myslím, že v mistrovství světa dnes už nejezdí nejlepší závodníci svých zemí, ale ti s velkými penězi od sponzorů.“

Přišel ovšem rok 1989 a FIM se rozhodla, že kubatura 80 ccm pojede mistrovství světa naposledy. Jejich poslední vystoupení vidělo naše Brno a závodníci v sedlech kolibříků objeli symbolické kolo na rozloučenou, aby demonstrovali svůj nesouhlas s rozhodnutím mezinárodní federace.

„Bylo to velmi těžké,“ vzpomíná René Dünki s odstupem více než dvaceti let na poslední vystoupení za řidítky osmdesátky Krauser. „Jel jsem poslední závod v Brně a všichni jsme věděli, že tato třída už nebude pokračovat.“

Mnoho závodníků z osmdesátek závodilo souběžně i ve stopětadvacítkách, což byl logický krok i pro ty, kteří obě kubatury souběžně nejezdili. René Dünki osedlal Hondu, aby s ní dojel ke třetímu místu ve švýcarském šampionátu 1990. O rok později startoval v německém šampionátu. Vyhrál svou třídu v německém Schleizu a na stupních vítězů ho mohli vidět rovněž diváci v severočeském Mostě. A hlavně se opět vrátil do mistrovství světa.

„Vrátil jsem se díky podpoře velkého sponzora,“ líčí hrdina našeho vyprávění. „Jezdil jsem mistrovství světa ve stopětadvacítkách, avšak na konci sezóny jsem musel skončit. Nenašel jsem dost sponzorů, abych roku 1992 mohl jet mistrovství světa. Potřeboval bych přibližně 300 tisíc švýcarských franků jako soukromý závodník, ale nedal jsem ty peníze dohromady.“

Návrat do světového šampionátu prostřednictvím ledové ploché dráhy
I když jel René Dünki mistrovství světa naposledy v jednadevadesátém, úzká řidítka závodního silničního motocyklu neopustil. „V letech 1992 až 1997 jsem jezdil německý šampionát v kubatuře 125 ccm,“ ohlíží se. Kromě toho pilotoval i silnější motocykly, vyzkoušel si kategorii Supermoto a v osmadevadesátém okusil v belgickém Spa vytrvalostní mistrovství světa.

Kromě závodění se René Dünki věnoval v roli rádce a mechanika svým následovníkům. Z jeho rad těžila Alexandra Eble, Max Weihe a další. „Kromě toho jsem sám jezdil každý rok mezinárodní závody,“ dodává. „A v roce 2007 jsem byl zase mistrem stopětadvacítek, když jsem vyhrál pohár DMSB v Německu, a také jsem jezdil čtyřtakty ve třídě Supersport.“

Mezi jeho oblíbené okruhy patří vedle Assenu v Nizozemí a španělského Jerezu také české Brno. Letos se seznámil s dalším naším okruhem. V srpnu startoval na přírodním okruhu v Těrlicku v závodě o Havířovský zlatý kahanec. A rozhodně by to nemělo být naposledy. „Rád bych absolvoval český pohár na přírodních tratích,“ svěřuje se se svými plány. „Pokud budu mít čas a dám dohromady sponzory, chtěl bych jezdit třídu Supersport se svým Triumphem 675.“

Pakliže se ptáte, kde se švýcarský závodník, který 1. června oslaví své devětačtyřicáté narozeniny, vzal ve světě ledové ploché dráhy, nejste rozhodně sami. Nechejme proto Reného Dünkiho, aby to vysvětlil sám. „Náhodou,“ říká, jak se k tomuto sportu dostal. „Byl jsem s jedním kamarádem v Německu na ledové dráze. A když jsme se bavili o ledařském motocyklu, řekl jsem, že ho otestuji. A celou zimu jsem tvrdě ve Flimsu trénoval.“

Jak říká, poprvé se na ledařském motocyklu svezl 20. ledna 2009. „Poprvé jsem ujel asi čtyřicet kol,“ říká. Letos už stál na startu švýcarského mistrovství ve Flimsu, kde skončil sedmý. Mezinárodní Alpenarenacup mu přinesl jedenáctou příčku. A rozhodně nemíní zůstat v řadách svých krajanů, kteří za celou sezónu závodí jen doma ve Flimsu.

„Koupil jsem podvozek od Klabo týmu a také nový motor Jawa, který mi připravil Marcel Gerhard,“ svěřuje se René Dünki se svými plány. „Naplánoval jsem si co nejvíce závodů na ledové dráze. A 15. lednu pojedu kvalifikaci mistrovství světa v St. Johannu. Podle všeho jsem první pilot ze silničního Grand Prix, který se zúčastní mistrovství světa na ledové dráze. Mým cílem je získat co nejvíc bodů a kdybych se kvalifikoval do Grand Prix, byl by to sen.“

Ledové ovály se mu zalíbily. „Mám zkušenost, že tady je někdy velmi chladno ve srovnání se silničními závody,“ srovnává obě disciplíny. „Máš čas jen čtyři kola, takže musíš na soupeře útočit okamžitě. Je velmi těžké se koncentrovat do jediné minuty, protože na silnici máš mnohem více času. Ale přináší mi to zábavu, což je v mém věku důležité.“

Foto: archív René Dünkiho