Praha – 5. dubna
I když mohl ještě zůstat na stopětadvacítce, předloni na podzim ji definitivně odložil. Naplno se vrhnul do závodění s plnoobjemovým motocyklem, a by se učil prakticky za pochodu, zlepšoval se rozjížďku od rozjížďky. Avšak křivku jeho výkonnosti přervala naneštěstí zranění. Sotva se zotavil z fraktury obratle při srpnovém tréninku v Chabařovicích, při objíždění padajícího Ondřej Veverky při posledním díle české juniorky upadl rovněž a zlomil si kost v pravém zápěstí. Na prahu nové sezóny ovšem Dominik Hinner neskrývá odhodlání poprat se o každý bod.
Nešastný podzimní comeback
„Myslím, že to bylo dobrý rozhodnutí,“ komentuje Dominik Hinner své rozhodnutí jednou provždy opustit stopětadvacítky. „Měl jsem víc času a moh‘ jsem se soustředit na půllitry. Stopětadvacítky jsou dobrý na naučení, kontakt a pak se s nima už nechtěl zabejvat, co se týče financí a práce. Chtěl jsem se naplno věnovat půllitrům. Nejsem si jistej‘, jestli by mně stopětadvacítky ještě něco přinášely. Předminulej‘ rok jsem se do nich chtěl pustit víc, zainvestoval do toho a měl problémy. Teprve na konci sezóny se mi tři závody povedly.“
Na start svého prvního závodu s pětistovkou se Dominik Hinner postavil takřka přesně před rokem při ouvertuře české juniorky. „Proti stopětadvacítkám tam byl určitě rozdíl, že je velkej‘ psychickej‘ tlak,“ srovnává. „Zezačátku sezóny mi trvalo, než jsem se rozjel, až potom to začalo bejt‘ lepší. Jsou to závody jako závod, spíš jsem to bral, že jsem chtěl a tak tam byla větší nervozita. Ta bude vždycky před jakýmkoliv závodem. Ale začínal jsem se do toho dostávat, měl jsem zkušenosti a nebyl už takovej‘ vyjukanej‘ zelenáč.“
Jenže počátkem srpna se vypravil na trénink do Chabařovic. „Tam to byla taková nešastná náhoda,“ vzpomíná na svůj pád. „Měl jsem defekt v nejhorší chvíli. Myslel jsem si, že to byl řetěz. Kolo se neměl, o co opřít, a šel jsem v nájezdu do prken. Byl to ale unašeč u motoru, asi upad‘ klínek. Byl to pech, v tu dobu jsem se zrovna začínal cejtit líp, začínal ovládat motorku a byl rychlejší. Už jsem nasazoval těžší převody a dával to do materiálu.“
První lékařské zprávy zněly o čtyřtýdenní nucené přestávce. Pražský junior se vrátil do sedla až na konci první zářijové dekády, kdy pod Ještědem vrcholil domácí juniorský šampionát. „Myslel jsem, že se do toho co nejrychlejc‘ vrátím,“ vzpomíná. „Uspěchal jsem to, nebyl jsem na tom moc dobře ani fyzicky, ani psychicky, protože jsem se s tím nevyrovnal.“
V rozjížďce s číslem pět spadl nejprve Ondřej Veverka. „Veve upad‘ přede mnou,“ popisuje 
Dominik Hinner. „Vytrh‘ si chcípák, zastavilo se mu to a šel přes řidítka. Už byl pozdě, začal jsem se mu vyhejbat. Když jsem se podíval před sebe, viděl jsem akorát nafukovačky. Zlomil jsem si ruku a to byl konec sezóny.“
Nová sezóna, nové výzvy
V průběhu loňské sezóny se Dominik Hinner objevil v šampionátu juniorských družstev s bílým pardubickým koníkem na vestě. „Měl jsem možnost závodit,“ odpovídá bez zaváhání, co mu hostování přineslo. „Děkuju Pardubicím, že jsem za ně moh‘ jezdit a nemusel sedět doma na zadku. Moc jsem jim asi nepomoh‘, bylo to pár bodů a bedny byly hlavně zásluhou Vency Milíka.“
A co se mu v loňské sezóně povedlo nejvíce? „Jeden závod, se kterým jsem tak nějak spokojenej‘, i když ne úplně, byl v Divišově na jednadvacítkách,“ říká. „Jednou se mi povedlo, že jsem předjel Ondru Smetanu a nějaký body jsem tam měl.“
V letošním roce jeho jméno figuruje na mšenské extraligové soupisce. „Došlo k tomu přes strejdu Adriana, kterej‘ je tam jako trenér a teď mi docela dost pomáhá,“ objasňuje, jak se do sestavy trojnásobných šampiónů dostal. „Určitě se na to těším. Sám toho moc nevím, jak to bude. Jsem tam půjčenej‘ na rok, může to bejt‘ extraliga, může to bejt‘ první liga, bude to asi hodně podle mejch‘ výsledků. Ani mi nevadí, že pojedu proti Praze, pro mě to jsou závody a neřeším, co mám na vestě, spíš chci udělat co nejvíc bodů. Je to příležitost rozšířit si obzory a zkusit něco jinýho.“
Na samém prahu nové sezóny se Dominik Hinner ohlíží za svou zimní přípravou s uspokojením. „Chystal jsem se tvrdě,“ nezastírá. „Dost jsem chodil do posilovny, na squash a na spinning. Kromě pátků a nedělí jsem se pořád připravoval. Byly přípravy motorek a soustředění na horách. Naučil jsem se běžkovat,ale nebude to patřit mezi mé oblíbený sporty (smích).“
Dominik Hinner se už také posadil do sedla. „Byli jsme na začátku sezóny v Kršku,“ vypráví o první bezprostřední zkušenosti s plochodrážním motocyklem po libereckém pádu. „Z toho prvního svezení po dlouhý zimě jsem neměl dobrej‘ dojem. Nevěděl jsem, co to jsou řidítka. Pak to bylo lepší a lepší a začal jsem se s tím srovnávat.“
Následoval mšenský výjezd na soustředění do Gniezna. „Tam to bylo dobrý,“ říká Dominik 
Hinner. „První den jsme tam přijeli jen na večeři, pak jsme trénovali pondělí a úterý a ve středu jeli takovej‘ závod na pásku. Já ho nejel, byly problémy s technikou, navíc jsem před tím spadnul na ruku. Chce to ještě nějaký tréninky a rozjezdit se, než přijdou závody, abych měl jistotu, moh‘ se pořádně nahecovat a jít do toho.“
Cíle si rozhodně stanovil smělé. „Na devatenáctkách ve Svitavách chci bejt‘ určitě do třetího místa,“ svěřuje se. „A v jednadvacítkách do pátýho. Uvidí se v sezóně, jak to půjde, teďka tomu věřím, že to půjde. Svitavy jsou těžší dráha, uvidíme, jaký bude počasí, nejlíp kdyby měsíc předtím na to pražilo sluníčko. Loni jsem tam jel jeden závod. O tréninku se tam málem nevešel, ale pak se to zlepšovalo. Docela se tam těším, nevadí, když to bude těžší. Dráha je pro každýho stejná a je to i o fyzičce.“
Dominik Hinner děkuje:
„Hlavně chci poděkovat tátovi a strejdovi Aďovi, ten mi hodně pomáhá. Chci poděkovat Kaspíkovi (přezdívka mechanika Martina Chalaše – pozn. redakce) a celý rodině za podporu. Samozřejmě klubu, sponzoři nejsou, snad se v průběhu času někdo najde. A panu Rudolfu Greplovi.“
Foto: Wojta Zavřel
