Archiv pro rubriku: Minirozhovor

Minirozhovor

Šance na postup do světového juniorského finále Eduarda Krčmáře minula o dvacet centimetrů

Slaný – 16. května
Do české juniorky v půlce dubna vstupoval s jasným plánem ukořistit poslední volnou reprezentační vestu pro mistrovství světa. Plán vyšel, když nakonec ze souboje se Zdeňkem Holubem sešlo vzhledem k Pražanově zranění. V Leicesteru se rychle aklimatizoval na nezvyklém ovále, aby šanci na rozjezd o postup do finále minul o pouhopouhých dvacet centimetrů. Eduard Krčmář se magazínu speedwayA-Z svěřil, že už svými myšlenkami dlí v lotyšském Daugavpilsu, odkud zítra zkusí postoupit do challenge mistrovství Evropy jednotlivců.

„Cesta v pohodě, všechno v pohodě,“ shrnuje Eduard Krčmář trasu Slaný – Leicester do dvou vět. „Dráha měla roviny asi jako ve Slaným a zatáčky za roh. Jak to někoho natáhlo, byl v prknech. Na první jízdu dráhu hodně nabránovali. Byla to hrozná hlubina, já se dostal až k prknům a nemoh‘ jsem s tím nic dělat.“

Jenže po úvodní nule bodové konto slánského závodníka utěšeně bytnělo. V rozjížďce s číslem sedm byl v cíli hned za vítězným Gino Manzaresem. Desátou jízdu vyhrál, ve třinácté podlehl Victoru Palovaarovi, s nímž se potkal už před čtyřmi lety ve Slaném při svém prvním triumfu ve zlatém poháru dvěstěpadesátek.

„Pak už to šlo, škoda poslední jízdy,“ pokračuje ve svém vyprávění, které dospělo k rozjížďce s číslem devatenáct, kde se mohl takřka pochlubit skalpem jinak neporaženého Mikkela B. Jensena. „Až do posledního výjezdu jsem byl první, předjel mě v cíli asi o dvacet cenáků.“

Ztracený bod Eduardu Krčmářovi chyběl, aby zasáhl do rozjezdu o postup do finále. „Prokoučoval jsem to, že jsem to dal na lajnu,“ uvědomuje si. „Kdybych to nechal na venku, byl bych v cíli první.“

Předevčírem Eduard Krčmář pomohl českému týmu k triumfu v jadranském poháru proti Slovincům, avšak zítra při pokračování české juniorky bude chybět. Nicméně jej to ani příliš nemrzí.

„Radši jedu Evropu, přinese mi to větší zkušenosti, jsou tam jiný střelci,“ říká na téma termínové kolize Divišova a Daugavpilsu. „Postup by byl super. Nikdy jsem tam nebyl, ale prej‘ je to velká a tvrdá dráha, snad to naladíme.“

Foto: Wojta Zavřel

Minirozhovor

Zdeněk Holub se vrací v Divišově

Pardubice – 14. května
Dubnový výjezd na utkání jadranského poháru družstev do slovinské Lendavy pro něho skončil kolizí s Jernejem Pečnikem, který před ním zastavil při spatření červených světel, zatímco praporkáři zaspali. Incident odskákal frakturou pravé lýtkové kosti a původně předpokládaná třítýdenní závodní pauza se prodloužila. Comeback při včerejší odvetě se Slovinci se nakonec nekonal, nicméně Zdeněk Holub se magazínu speedwayA-Z svěřil, že pozítří ve třetím díle české juniorky v Divišově vestu se startovním číslem dvě určitě oblékne.

„Rád pojedu v Divišově, rád se svezu,“ říkal Zdeněk Holub včera v Pardubicích, kde přihlížel českému vraždění slovinských neviňátek. „Dneska by to asi nešlo, nevím, jak bych dal nohu dolů. Zatím to srůstá pět tejdnů a v Divišově to musí jít.“

Divišovský závod je pro Zdeňka Holuba, který v českých jednadvacítkách obhajuje celkový bronz, poměrně klíčový. Ve Slaném skončil s dvanácti body těsně pod pódiem, a když se jeho protivníci sešli v Praze, byl druhý den doma se zlomenou nohou z Lendavy.

„Už se mi škrtnul závod v Praze, takže je Divišov o to důležitější,“ uvědomuje si svůj snížený prostor pro kompromisy v českém juniorském šampionátu. „Nesmíš vypadnout ze seriálu a dát jim to zadarmo. v Divišově to půjde, jiná varianta není, musí to tam jít.“

Foto: Wojta Zavřel

Minirozhovor

Nicki Pedersen cílí na svůj čtvrtý titul individuálního mistra světa

Praha – 22. dubna
Po zrušení extraligového závodu se předevčírem největší atrakcí na Markétě rázem stala přítomnost trojnásobného individuálního mistra světa Nickiho Pedersena. Pomalu se stává pravidlem, že pražské plochodrážně tiskovky přinášejí buď zásadní správy jako v případě smlouvy Emila Sajfutdinova s Jawou či ohlášení konce kariery Lukášem Drymlem, anebo v uvozovkách jen rozhovor s mistrem světa spojený s podepsáním kontraktu na účast v české extralize. Příště to muže troufnout snad jen návštěva Ivana Maugera.

Nikdy nepodceňuj žádného soupeře
Nicki Pedersen byl ve skvěle náladě už pří vstupu do salonku. Na rozdíl od části pozvaných přišel včas. Není se co divit, že pak po celou dobu měl naprosto profesionální přístup. Později prozradil, že je velice dobře odpočatý, jelikož stačil dorazit do Prahy už před pondělní půlnoci a dobře se vyspat v nejmenovaném hotelu na pražském letišti.

Předcházející nedělní match Nickiho nového polského tymu Unia Leszno na hostování u gorzowské Stali mu dal méně důvodů ke spokojenosti. Sice Nicki Pedersen nasbíral nejvíce, jedenáct bodů pro Býky, ale moc to neovlivnilo výsledek celého zapasu, v němž Gorzow triumfoval 57:33. Nicméně je to teprve začátek sezóny a domácí tým byl beztak jasným favoritem. Nicki se rozpovídal o nedávném Speedway Grand Prix Nového Zélandu a bylo vidět, že se opravdu těší na další pokračovaní seriálu.

Pak byla na řadě oficiální tiskovka a nešlo jinak, než začít nadcházející extraligou. Nicki Pedersen prohlásil, že je velmi důležité vyhrát první souboj doma na Markétě, a teprve poté bude přemýšlet na sobotní Grand Prix v Bydhošti. „Nejbližší start, je vždy ten nejdůležitější a nikdy nelze nic nedocenit,“ byl opravdu přesvědčivým, i když dopodrobna vysvětloval, že nic a nikoho nelze podcenit, jde li o plochou dráhu.

Logicky tedy přišla otázka na soupeře z Pardubic. „Plochodrážník,“ odpověděl Nicki Pedersen, „musí být zdravě sebevědomý, jinak nemůže nikoho porazit a vůbec nemá co pohledávat na startu závodu. Zároveň, nesmi zapomínat, že zbývající trojice na pásce je tam za stejným účelem – vyhrát. I zdánlivému outsiderovi se může podařit vypálit na začátku a pak ani čtyři kola nemusí stačit na vymazání i hodně malé výhody. Poláci Dudek a Kosciuch jsou pokaždé nebezpeční. Václavu Milíkovi se poslední dobu daří a je pořád na vzestupech, což v kombinaci s jeho mládím a s ním související dravostí a ambicemi z něj dělá nebezpečného soupeře. Ani zbytek týmu Pardubic nejsou žádní nahodilí jezdci, je mezi nimi třeba Aleš Dryml.“

Bylo znát, že Nicki Pedersen si domácí úkol připravil a velmi dobře věděl, do jakých půjde soubojů. Je velkou škodou, že se závod nakonec neodjel a nemohli jsme zjistit, kolik z toho, co říkal, se také naplní.

Bod navíc má v boji o světový titul větší váhu než vítězství v jedné SGP
Další otázky navazovaly. Názor na nastupující mladou generaci, úspěch Martina Smolinskeho v úvodním Grand Prix sezóny a odchod Lukáše Drymla z plochodrážních bojiš.
Začneme od konce.

„Nikdy jsem ani v nejmenším nezažil to, co vedlo Lukáše k ukončení závodní kariery, a to nedostatek motivace a únavu s ploché dráhy,“ vyjádřil se Nicki Pedersen. „Ten sport nelze provozovat bez plného nasazení. Bude-li chybět motivace, je určitě namístě to celé nechat. Mně se to zatím nikdy ani v nejmenším nestalo a přijde-li únava ze závodění, asi přišel čas odejít. Já takové myšlenky nemám a nikdy jsem nepochyboval o tom, co chci dělat i nadále.“

A co Smolinskeho novozélandský triumf? „Nenechte se mýlit!“ upozornil Nicki Pedersen. „Je to velice dobře připravený závodník a na začátku sezony mu vyšlo vše, co mu vyjit muselo. Jezdil výborně celý večer. Vyšel mu zejména úvod Grand Prix a také později zůstal zcela soustředěný. Ve finále jsem udělal všechno správně, jel jsem dobrou stopu a hlídal jsem si pozici.“

Jenže v cíli byl dříve Němec. „Ano,“ zněla odpověď Nickiho Pedersena na přímou otázku. „Martin Smolinski mě překvapil, ale jeho úspěch nebyl náhodný a vůbec nezasloužený. Na Novém Zélandu jsem se ocitl v protikladných rolích vítěze s nejvíce získaných bodů a logicky i vedení v tabulce po první Grand Prix, a prvního poraženého v poli, což je nevděčná druha pozice na pódiu. Neodcházel jsem nespokojený, ale byl jsem přece jen poražen.“

O bojovnosti mluvil i v odpovědi na otázku o nastupující mládeže. „Mám pověst závodníka, co zápasí na samé hraně přípustné tvrdosti, a jsem si vědom, že soupeří si často myslí, že jí také překračují,“ rozhovořil se. „Věřím, že tomu není tak, prostě nikdy od soubojů neustupuji. A mladým to často taktéž přísluší. Nemám jim to za zlé, já byl vždycky stejný. Na rozdíl od současné mladé hvězdné elity ale já vždy měl úctu ke starším mistrům, Ne strach, ani ne respekt, ve smyslu abych někomu něco daroval na trati, ale prostě přirozenou úctu, k tomu co dokázali na oválech a v přípravě na každý jeden start, bez rozdílu co měli za sebou ve své dosavadní kariéře. Dnes to už není, není tomu tak v případu našich nástupců, kteří snad ani neznají velké jména i té nedávné minulosti.“

Nebylo patrně, zda to schvaluje nebo lituje. Bylo to spíš takové konstatování faktů a další důkaz perfektní znalostí poměrů. Často se stalo, že vítěz pražské Speedway Grand Prix nakonec vyhrál i cely seriál. V posledních letech tomu snad nebylo jen v případě Emila Sajfutdinova. Co bude lepší, relativní psychologická výhoda takového osudového triumfu, které málem předurčuje mistra světa, anebo třeba podobně výsledku z Nového Zélandů prohra ve finále ale celkově větší počet bodů než případný vítěz?

„Body mají vždy přednost, cílem je vždy titul,“ neváhal Nicki Pedersen ani chvíli na tak trochu žertovně položenou otázku. „Nechápejte to nesprávně, vítězství je pokaždé velmi, velmi důležité a je to ten nejlepší bonus na závěr každého jakéhokoliv mítinku. Jedná-li se o titul mistra světa, je to pokaždé to, co mám jako hlavní a jediný cíl. Za bod navíc dokážu oželet celkové prvenství v jednotlivém Grand Prix. Je to pokaždé ale zdrojem obrovské satisfakce.“

Fanoušek formule 1
Sleduje Nicki Pedersen další sporty a pokud ano, komu fandí? „Mám rád formule 1 a divám se v televizi pokaždé, kdy to jde. Strašně rád bych fandil dánskému pilotovi, ale dánská vlajka zatím na tratích F1 není, tak se zájmem sledují počínaní Hamiltona. Je to skvělý pilot a letos může vyhrát.“

Tato odpověď nahrála na další otázku, kam pozve letos svůj tým, když po předchozím vyhraném titulu je pozval za odměnu na závěrečnou MotoGP. „Určitě je rád vezmu na Grand Prix formule 1 do Abu Dhabí,“ odpověděl Nicki Pedersen. A zase neupřesnil, zda by to bylo jen v případě svého čtvrtého triumfu. Je ale naprosto jasné, že ten titul určitě má velkou váhu a zůstává cílem číslo jedna další sezóny neúnavného Dána.

O Nickim Pedersenovi a jeho bojovných kouscích na dráze si můžete myslet svoje. Určitě to není ani věčně rozesmátý Greg Hancock, ani elegantně dominující Tony Rickardsson, budeme-li ho srovnávat s někým, s kým hodně bojoval nebo nadále bojuje na dráze.
Je to ale velmi inteligentní a cílevědomý závodník a v klidném zákulisí před závodem velice příjemným společníkem. Na pásce se mění v bojovníka, aby se pousmál dokonce i nad sebou samým, bude-li třeba přistižen při malé lsti na cestě k dalšímu bodu.

Jak trefně poznamenal šéf pražského Markéty Petr Ondrašík, bude to velká posila pro klub. O to větší škoda, že jsme ho neviděli v úterý dělat, to co umí nejlépe – závodit na ploché dráze. Snad se brzy dočkáme – věřme, že nejpozději posledního května na SGP. Takže nezapomeňte, že znovu můžeme Fandit společně, protože lístky jsou už v prodějí. A proč ne i Nickimu?!

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)

Minirozhovor

Zdeněk Holub chce být zpátky v Divišově

Praha – 22. dubna
Nešastný pád při prvním českém výjezdu v rámci jadranského poháru družstev v Lendavě jej dostal do role nechtěného diváka. Při vší smůle nebyla fraktura lýtkové kosti pravé nohy komplikovaná a jeho závodní přestávka se krátí. Zdeněk Holub se magazínu speedwayA-Z svěřil, že by chtěl být zpátky v akci nejpozději za tři týdny při třetím díle české juniorky v Divišově.

„Třicátýho mi to sundaj‘, ukazuje Zdeněk Holub na svou nohu v sádře. „Daj‘ mi ortézu, určitě se budu snažit se vrátit zpátky co nejrychlejc‘.“

Úraz zastihl Zdeňka Holuba zrovna uprostřed duelu o poslední místo v juniorském mistrovství světa v Leicesteru. Nyní však ve hře zbývá evropský šampionát v Maconu. „Určitě se chci vrátit do toho sedmnáctýho, to už budu jezdit,“ připomíná termín divišovského závodu. „Abych měl hlavně body do junioráku.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)

Minirozhovor

Adam Fencl dal kvůli ploché dráze vale motokrosu

Chabařovice – 22. dubna
Vzešel z největší české líhně mladých stopětadvacítkářů, které z Chabařovic vytvořilo nadšení manželů Šifaldových. Debutoval ve Speedway Mini Cupu na sklonku sezóny 2011, aby od té doby postupoval v žebříčcích závodů kolibříků stále nahoru. Vrchol mohl přijít loni, kdy mířil za titulem mistra republiky v klasickém šampionátu. Nečekaná diagnóza zákeřného zánětu mozkových blan všech jeho plány obrátila vzhůru nohama. Adam Fencl se však magazínu speedwayA-Z svěřil, že všechno překonal, o čemž všechny přesvědčil v úvodních dvou dílech Speedway Mini Cupu.

Od debutu stále výš
„Dřív jsem jezdil motokros,“ popisuje Adam Fencl cestu, která jej dovedla do sedla plochodrážního motocyklu. „Jezdil jsem ho od šesti na číně, co měla natahování. Pak jsem měl lepší a lepší motorky, než mě chytla plochá dráha. Nakonec jsem měl KTM.“

A jak se vlastně seběhlo, že se soustředil na sport levých zatáček? „Přišel jsem do Chabařovic zkouknout to s tátou,“ vypráví. „Láďa Šifalda mně nabíd‘, a zkusím plochou dráhu. Zkusil jsem to, začal trénovat. Ani nevím, proč se mi plochá dráha zdála lepší. Samozřejmě rychlost, zvyk‘ jsem si na to a nechtěl už motokros jezdit.“

Slavil se svátek svatého Václava roku 2011 a v Divišově pokračoval stopětadvacítkářský Speedway Mini Cup. Kryštof Rybář se prozatím vozil jen mimo soutěž, přesto startovní listina čítala jedenáct jmen. Z toho tři byli nováčci a všichni z Chabařovic. Vedle Adama Fencla, který tehdy se sedmi body skončil osmý, ještě Václav Verner a Milan Dobiáš.

„Stres určitě nějakej‘ byl, ale pak v pohodě,“ vybavuje si Adam Fencl své tehdejší pocity. „Bylo to úplně něco jinýho než na motokrosu. Tam odstartuješ a jedeš dvacet minut, tady odstartuješ a jedeš čtyři kola. Plochá dráha je něco jinýho, je to rychlejší. Je to jen kolem dokola, ale prostě mě to baví víc.“

Předloni jsme tak Adama Fencla vídali pravidelně na startu závodů na malých drahách. Konec mistrovství republiky AČR jej zastihl na pátém místě, v jeho protějšku pod jurisdikcí ČSMS byl osmý, avšak vynechal plnou polovinu vypsaných mítinků. Ve Speedway Mini Cupu skončil třetí, o pouhý bod za Filipem Šifaldou.

„Jel jsem naplno,“ pokračuje ve svém vyprávění. „Mistrovství republiky i Mini Cup. Pořád jsem jezdil u nás, v Praze a v Divišově. Vybral jsem si, že budu plochodrážník, ne motokrosař. Měl jsem víc možností, jak se dostat dál, v Chabařovicích je skvělá parta a plochá dráha mě víc baví.“

Všechno je jinak
Loni v květnu si v Pardubicích vyjel reprezentační vestu, aby posléze v evropském poháru skončil devátý jako druhý nejlepší Čech po vítězném Patriku Mikelovi. Začal jezdit klasické dráhy a po červencovém triumfu v Pardubicích se hřál na hrotu průběžné klasifikace. V šampionátu na malých drahách byl druhý v těsné vzdálenosti za Josefem Novákem.

„A pak jsem v srpnu na narozeniny měl meningitidu,“ vysvětluje, co stálo za jeho závodní pauzou. „Snad v Chabařovicích ze vzduchu nebo z vody, ale není vůbec jistý z čeho. Říkali mi, že jsem moh‘ i ochrnout. Naštěstí jsem byl v nemocnici včas, dali mi injekci, ale to jsem se i bál. Asi tři měsíce jsem nemoh‘ jezdit. A další měsíc byl doma a nemoh‘ sportovat.“

Mezitím se však stopětadvacítkářský koloběh nezastavil. Josef Novák mířil za titulem na krátké dráze a Adama Fencla během zářijových mítinků v Divišově a v Praze překonali Filip Šifalda a Václav Verner. Naděje na titul na velkých oválech však přesto zůstávala živá, když byl srpnový podnik v Liberci zrušen bez náhrady pro malý počet dorazivších přihlášek.

Damoklův meč visel i nad závěrečným kláním v Plzni. Jenže Michaela Krupičková s vypůjčenou Shupou od Filipa Hájkem prošla technickou přejímkou a nastoupila do první jízdy. Mistrovský status byl zachráněn a Roman Mády triumfující ve všech jízdách o jediný bod odkázal Adama Fencla na post vicemistra.

„Moh jsem bejt‘ mistra, ale nemoh‘ jsem jet poslední závody,“ komentuje Adam Fencl své loňské umístění. „Nemoh‘ jsem jet ani do Francie, protože mi řekli, že mám ten zánět mozkovejch‘blan. Je to za náma, přes zimu jsem posiloval, sice jsem ztloustnul, ale to vyběhám. Snad tenhle rok to bude dobrý a nepřijdou nemoce.“

Úvodní dva podniky Speedway Mini Cupu ukázaly, že soupeři musí s Adamem Fenclem počítat i nadále. „V Chabařovicích jsem spadnul a připravil jsem se o áčko,“ bilancuje. „Ale v Praze jsem tam už byl a snad to bude lepší.“

Chabařovický závodník má ovšem už věk na plnoobjemový motocykl… „Na pětistovce trénuju,“ vytuší Adam Fencl další otázku. „Chtěl jsem jí jet až v šestnácti a do tý doby jen trénovat. Když bude čas, pojedu stopětadvacítky. Přemejšlíme o evropským poháru, jestli ho pojedu, záleží co trenér. Pětistovky asi letos ještě nechám, ale uvidíme, co všechno bude.“

Adam Fencl děkuje:
„Trenérům Davidovi a Láďovi a všem z Chabařovic. Všem, co pomáhali a pomáhaj‘ s motorkou. A dědovi, vozí mě na závody, když má čas a pomůže mi. A SCM, že mi platí cesáky.“

Foto: Wojta Zavřel, Antonín Škach a Eva Palánová

Minirozhovor

Lukáš Dryml má před sebou další challenge

Pardubice – 20. dubna
Už na počátku jeho kariéry bylo jasné, že mu sudičky do kolébky nadělily pořádně tlustý lihový fix, aby se s ním viditelně zapsal do českých plochodrážních dějin. Z Lublaně se na sklonku srpna 2000 vrátil jako evropský šampión devatenáctiletých juniorů a na počátku tisíciletí dal pádnou odpověď, kdy budeme mít stálého účastníka ve světě velkých cen. To byl však pouze začátek. Ještě neskončil juniorský věk a chlubil se dvěma pódiovými umístěními v Grand Prix, kde ani předtím, ani potom žádný Čech nestál, a titulem juniorského mistra světa. Šampióny celé planety se už předtím sice stali Antonín Šváb a Milan Špinka, ovšem na klasické dráze byl z našich on prvním a doposud jediným. V sezóně 2003 se dokonce dělil o vedení v seriálu Grand Prix, avšak přišla zranění. Přesto se vrátil, znovu se pral jako lev, sbíral vavříny v reprezentaci a v domácích šampionátech. Styl velkého závodníka si zachoval i v úterý, když na tiskové konferenci v budově AČR v pražské Opletalově ulici ohlásil konec své kariéry, jež by vydala na objemnou knihu.

Těžké rozhodnutí
Sotva Lukáš Dryml skončil s čtením svého prohlášení, hlavou probleskla vzpomínka na Angličanku Susan, do níž se stylizoval na sklonku roku 2006. Tehdy předčasně ukončil sezóny, aby byl oporou vážně zraněnému bratru Alešovi. Věroslav Kollert v Liberci ještě neopustil myšlenku konání rozlučkových akcí zvaných Poslední nalévání, při nichž se mohli svést i příchozí odvážlivci. Půjčit závodní půllitr neznámé dívce se zdráhal, ale když se nenechala odbýt, svolil. Když ji viděl na ovále, už počítal, kolik mu u soudu mohou přišít, ale když přišel dokonalý průjezd zatáčkou, lumpárničku prokoukl. Když motocykl zastavil, spěchal odmaskovat Lukáše Drymla, který tady ještě před oficiální tiskovou konferencí dal nad slunce najevo, že spolu s bratrem Alešem jedou dál.

„To není apríl,“ maří Lukáš Dryml poslední naději, že bychom jej ještě spatřili s pardubickým koníkem či českou trikolórou na vestě, čemuž by ostatně nenapovídal ani jeho předchozí emotivní projev na úterní tiskové konferenci. „Je to finální rozhodnutí, který ve mně vyrůstalo nějakej‘ čas. Konkrétně od zimy, od půlky února. Dal jsem si dohromady plusy a mínusy a převážilo se to k tomu skončit.“

Lukáš Dryml se pohyboval v plochodrážních depech prakticky již od svého narození. „Těžký, hodně těžký,“ souhlasí, že nešlo zrovna o snadné rozhodnutí. „Já se v plochý dráze prakticky narodil. Bylo mi půl roku nebo rok, to si už přesně nepamatuju, ale bylo to v tátovejch‘ nejlepších letech. Plochá dráha byla součást mýho života. Proto to bylo těžký, člověk tomu obětoval všechno. S bráchou jsme se tomu věnovali odmala, v patnácti letech jsme poprvý jezdili s licencí DMSB. S odstupem času můžu říct, že by byla škoda čekat tady ještě rok do šestnácti. Díky tátově manažerce, kamarádce a téměř člence naší rodiny Monice Gosch, se to všechno vyřídilo. Byli jsme pod jejími křídly čtyři, pět let. Monika nám dokázala sehnat sponzory a závody díky dlouholetým kontaktům táty. Až když jsem postoupil do Grand Prix, AČR chtěla, abych jezdil s českou licencí. Od tý doby to jelo. Reprezentoval jsem vždycky sám sebe, měl jsem radost ze závodění.“

Asi nikomu z přítomných nevymizí z paměti okamžik, když Lukáš Dryml vyskočil počátkem září 2002 na nejvyšší stupínek pódia finále juniorského mistrovství světa ve Slaném. Excelentně se vypořádal s tlakem domácího prostředí, jelikož jakýkoliv jiný výsledek než titul mistra světa, by publikum neslo
velice těžce. Lukáš Dryml jej nezklamal a do cíle dodatkové jízdy o zlatou medaili dorazil před Krysztofem Kasprzakem.

„Ve Slaným to byl těžkej‘ závod,“ vybaví si okamžitě po téměř dvanácti letech. „Měl jsem angínu. Už v úterý jsem se vracel ze Švédska a už tam jsem se cejtil blbě. Ve středu jsme jeli v Oxfordu a ve čtvrtek jsem přiletěl domů úplně na kaši. Využil jsem toho, že táta dohod‘ trénink na stadiónu, takže jsem nemusel absolvovat oficiální trénink v pátek a moh‘ se léčit.“

Srdcař každým coulem
Během závodění se Lukáš Dryml dokázal pekelně soustředit. Otočil si v depu židličku směrem ke zdi a opěradlem zády k okolnímu světu. V pravý čas usedl na motocykl, aby za jeho řidítky odvedl maximum. Takový obrázek nabízel kupříkladu ve Svitavách v září roku 2009, kdy dokázal zlikvidovat tříbodový náskok Josefa France v průběžné klasifikaci mistrovství republiky jednotlivců.

Pražana poté odvedl od startu dodatkové jízdy a obhájil primát z předcházejícího roku. Užil si pódium, ovšem emoce z prožitého závodu v něm vibrovaly ještě o notnou chvíli později. Jako vždy se při odpovědích do novinářského bloku opět dostal do víru závodu, by vždy nechával adrenalin opadnout a konkrétně ve Svitavách před zpovídáním se sedmé velmoci tehdy neodmítl jediného zájemce o podpis či fotografii.

Nebude mu atmosféra plochodrážních dep a vydřených triumfů nyní scházet? „To už je minulost, kterou ovšem nikdy nezapomenu,“ konstatuje Lukáš Dryml. „Nebude mi to chybět, jednou jsem se rozhod‘. Nikdy neříkám nikdy, ale přistoupil jsem k tomu profesionálně a musel si to vyřídit
sám v sobě, než jsem to pustil ven. Rozhod‘ jsem se skončit profesionální závodní činnost. V plochý dráze jsem získal maximum. Můj čas se naplnil, nevidím nic, co aby mi to mohlo dát. Den, kdy končí kariéra, jednou musí přijít. Rozhod‘ jsem se, protože jsem necejtil vášeň dobývat další cíle. Ty jsem si vydobyl a nevidím perspektivu, kam dál. Proto odcházím na vrcholu, loni výsledky byly. A než abych se tam jen plácal, to ne. Já byl vždycky závodník, ne jezdec. Chtěl jsem získávat vítězství a bez stoprocentního nasazení a cíle to není možný. Proto končím.“


Finále světového poháru družstev na pražské Markétě loni v červenci tedy zůstává posledním zápisem v kariéře Lukáše Drymla. Ten ovšem ani náhodou nevzhlíží vstříc dalším dnům s prázdnýma rukama a bezradnou hlavou, co dělat.

„Chci se věnovat budoucnosti,“ odhaluje své priority. „Chci si užít dcerku Terezku, chci se věnovat rodině, to je na prvním místě. A profesně se chci dlouhodobě věnovat rodinné firmě. Má dobrou minulost i současnost. Teď se láme chleba, jestli se tomu budu chtít věnovat a já se rozhod‘ tam vstoupit a věnovat se tomu. Chceme dávat více než konkurence, z plochý dráhy jsem byl naučenej‘ dělat všechno na sto procent a teď to tak chci dělat i ve firmě.“

Lukáš Dryml vypráví o svých pracovních plánech se stejným zápalem, s nímž dříve rozebíral své závodní ambice. „Chci mít k zákazníkům osobní vztah a přístup,“ pokračuje. „Dát tomu sto procent. Věřím tomu, že se bráška Aleš ke stejnýmu kroku odhodlá taky. To je důležitý, rodiče dřeli a dřeli. Vybudovali to od malý dílny až po teď velkej‘ showroom. A pro mě je to další challenge. Chceme se zlepšit. I když jsme na dobrý pozici, chci to ještě zlepšit.“

Čas ukáže
Komplikovaná rekonvalescence fraktury klíční kosti zabránilo, aby se Lukáš Dryml zapojil do loňské Zlaté přilby města Pardubic. Do historie legendárního závodu všech závodů se naposledy zapsal předloni. V malém finále rozjásal tribuny svou stíhací jízdou za Nicki Pedersenem, jenž měl plnou hlavu starostí, aby uhájil první pozici.


Sotva Lukáš Dryml odstavil svůj motocykl v nejkrajnějším ze svítkovských boxů, pospíchal dolů. Přelezl plot depa, aby na hlavní tribuně po boku své přítelkyně sledoval, kterak se jeho bratrovi Alešovi povede ve velkém finále. Když už nyní jeho kombinéza visí na hřebíku, stane se z něho jen zasvěcený divák? Vždy zkušeností má na rozdávání, o čemž se přesvědčil nejen Karel Kadlec a angličtí veteráni ochotně naslouchající jeho radám při loňské premiérové zastávce ELVS v Pardubicích.

„Ohledně plochý dráhy to ukáže čas,“ tvrdí. „Svým způsobem se na tom budu podílet. Ale to rozhodne vedení, a už pardubickýho klubu nebo Autoklubu. Nikam se necpu a cpát se nebudu. Budu třeba fanoušek, budu si závody užívat. Když bude možnost a uvidím v tom perspektivu v klubu, reprezentaci či výchově mladejch‘ kluků, šel bych do toho. Ale teď je dost brzo, abychom se o tom bavili. Osobně bych rád něco dělal, ale musí to směřovat k dobrýmu cíli a ne k vychcávání s lidma. Moje priorita je rodina a rodinná firma, ostatní jen, že se tím budu bavit.“

By samotný Lukáš Dryml nemá o přesné podobě svého případného dalšího plochodrážního dění vyhraněnou představu, jedna věc je jistá. Určitě bude oporou svého bratra Aleše. A své místo si vedle dějin českého motoristického sportu našel ve vzpomínkách a srdcích bezpočtu plochodrážních fanoušků. V tomto ohledu již neomylný čas zaúřadoval více než spolehlivě.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Wojta Zavřel a archív autora