Lukáš Dryml má před sebou další challenge

Pardubice – 20. dubna
Už na počátku jeho kariéry bylo jasné, že mu sudičky do kolébky nadělily pořádně tlustý lihový fix, aby se s ním viditelně zapsal do českých plochodrážních dějin. Z Lublaně se na sklonku srpna 2000 vrátil jako evropský šampión devatenáctiletých juniorů a na počátku tisíciletí dal pádnou odpověď, kdy budeme mít stálého účastníka ve světě velkých cen. To byl však pouze začátek. Ještě neskončil juniorský věk a chlubil se dvěma pódiovými umístěními v Grand Prix, kde ani předtím, ani potom žádný Čech nestál, a titulem juniorského mistra světa. Šampióny celé planety se už předtím sice stali Antonín Šváb a Milan Špinka, ovšem na klasické dráze byl z našich on prvním a doposud jediným. V sezóně 2003 se dokonce dělil o vedení v seriálu Grand Prix, avšak přišla zranění. Přesto se vrátil, znovu se pral jako lev, sbíral vavříny v reprezentaci a v domácích šampionátech. Styl velkého závodníka si zachoval i v úterý, když na tiskové konferenci v budově AČR v pražské Opletalově ulici ohlásil konec své kariéry, jež by vydala na objemnou knihu.

Těžké rozhodnutí
Sotva Lukáš Dryml skončil s čtením svého prohlášení, hlavou probleskla vzpomínka na Angličanku Susan, do níž se stylizoval na sklonku roku 2006. Tehdy předčasně ukončil sezóny, aby byl oporou vážně zraněnému bratru Alešovi. Věroslav Kollert v Liberci ještě neopustil myšlenku konání rozlučkových akcí zvaných Poslední nalévání, při nichž se mohli svést i příchozí odvážlivci. Půjčit závodní půllitr neznámé dívce se zdráhal, ale když se nenechala odbýt, svolil. Když ji viděl na ovále, už počítal, kolik mu u soudu mohou přišít, ale když přišel dokonalý průjezd zatáčkou, lumpárničku prokoukl. Když motocykl zastavil, spěchal odmaskovat Lukáše Drymla, který tady ještě před oficiální tiskovou konferencí dal nad slunce najevo, že spolu s bratrem Alešem jedou dál.

„To není apríl,“ maří Lukáš Dryml poslední naději, že bychom jej ještě spatřili s pardubickým koníkem či českou trikolórou na vestě, čemuž by ostatně nenapovídal ani jeho předchozí emotivní projev na úterní tiskové konferenci. „Je to finální rozhodnutí, který ve mně vyrůstalo nějakej‘ čas. Konkrétně od zimy, od půlky února. Dal jsem si dohromady plusy a mínusy a převážilo se to k tomu skončit.“

Lukáš Dryml se pohyboval v plochodrážních depech prakticky již od svého narození. „Těžký, hodně těžký,“ souhlasí, že nešlo zrovna o snadné rozhodnutí. „Já se v plochý dráze prakticky narodil. Bylo mi půl roku nebo rok, to si už přesně nepamatuju, ale bylo to v tátovejch‘ nejlepších letech. Plochá dráha byla součást mýho života. Proto to bylo těžký, člověk tomu obětoval všechno. S bráchou jsme se tomu věnovali odmala, v patnácti letech jsme poprvý jezdili s licencí DMSB. S odstupem času můžu říct, že by byla škoda čekat tady ještě rok do šestnácti. Díky tátově manažerce, kamarádce a téměř člence naší rodiny Monice Gosch, se to všechno vyřídilo. Byli jsme pod jejími křídly čtyři, pět let. Monika nám dokázala sehnat sponzory a závody díky dlouholetým kontaktům táty. Až když jsem postoupil do Grand Prix, AČR chtěla, abych jezdil s českou licencí. Od tý doby to jelo. Reprezentoval jsem vždycky sám sebe, měl jsem radost ze závodění.“

Asi nikomu z přítomných nevymizí z paměti okamžik, když Lukáš Dryml vyskočil počátkem září 2002 na nejvyšší stupínek pódia finále juniorského mistrovství světa ve Slaném. Excelentně se vypořádal s tlakem domácího prostředí, jelikož jakýkoliv jiný výsledek než titul mistra světa, by publikum neslo
velice těžce. Lukáš Dryml jej nezklamal a do cíle dodatkové jízdy o zlatou medaili dorazil před Krysztofem Kasprzakem.

„Ve Slaným to byl těžkej‘ závod,“ vybaví si okamžitě po téměř dvanácti letech. „Měl jsem angínu. Už v úterý jsem se vracel ze Švédska a už tam jsem se cejtil blbě. Ve středu jsme jeli v Oxfordu a ve čtvrtek jsem přiletěl domů úplně na kaši. Využil jsem toho, že táta dohod‘ trénink na stadiónu, takže jsem nemusel absolvovat oficiální trénink v pátek a moh‘ se léčit.“

Srdcař každým coulem
Během závodění se Lukáš Dryml dokázal pekelně soustředit. Otočil si v depu židličku směrem ke zdi a opěradlem zády k okolnímu světu. V pravý čas usedl na motocykl, aby za jeho řidítky odvedl maximum. Takový obrázek nabízel kupříkladu ve Svitavách v září roku 2009, kdy dokázal zlikvidovat tříbodový náskok Josefa France v průběžné klasifikaci mistrovství republiky jednotlivců.

Pražana poté odvedl od startu dodatkové jízdy a obhájil primát z předcházejícího roku. Užil si pódium, ovšem emoce z prožitého závodu v něm vibrovaly ještě o notnou chvíli později. Jako vždy se při odpovědích do novinářského bloku opět dostal do víru závodu, by vždy nechával adrenalin opadnout a konkrétně ve Svitavách před zpovídáním se sedmé velmoci tehdy neodmítl jediného zájemce o podpis či fotografii.

Nebude mu atmosféra plochodrážních dep a vydřených triumfů nyní scházet? „To už je minulost, kterou ovšem nikdy nezapomenu,“ konstatuje Lukáš Dryml. „Nebude mi to chybět, jednou jsem se rozhod‘. Nikdy neříkám nikdy, ale přistoupil jsem k tomu profesionálně a musel si to vyřídit
sám v sobě, než jsem to pustil ven. Rozhod‘ jsem se skončit profesionální závodní činnost. V plochý dráze jsem získal maximum. Můj čas se naplnil, nevidím nic, co aby mi to mohlo dát. Den, kdy končí kariéra, jednou musí přijít. Rozhod‘ jsem se, protože jsem necejtil vášeň dobývat další cíle. Ty jsem si vydobyl a nevidím perspektivu, kam dál. Proto odcházím na vrcholu, loni výsledky byly. A než abych se tam jen plácal, to ne. Já byl vždycky závodník, ne jezdec. Chtěl jsem získávat vítězství a bez stoprocentního nasazení a cíle to není možný. Proto končím.“


Finále světového poháru družstev na pražské Markétě loni v červenci tedy zůstává posledním zápisem v kariéře Lukáše Drymla. Ten ovšem ani náhodou nevzhlíží vstříc dalším dnům s prázdnýma rukama a bezradnou hlavou, co dělat.

„Chci se věnovat budoucnosti,“ odhaluje své priority. „Chci si užít dcerku Terezku, chci se věnovat rodině, to je na prvním místě. A profesně se chci dlouhodobě věnovat rodinné firmě. Má dobrou minulost i současnost. Teď se láme chleba, jestli se tomu budu chtít věnovat a já se rozhod‘ tam vstoupit a věnovat se tomu. Chceme dávat více než konkurence, z plochý dráhy jsem byl naučenej‘ dělat všechno na sto procent a teď to tak chci dělat i ve firmě.“

Lukáš Dryml vypráví o svých pracovních plánech se stejným zápalem, s nímž dříve rozebíral své závodní ambice. „Chci mít k zákazníkům osobní vztah a přístup,“ pokračuje. „Dát tomu sto procent. Věřím tomu, že se bráška Aleš ke stejnýmu kroku odhodlá taky. To je důležitý, rodiče dřeli a dřeli. Vybudovali to od malý dílny až po teď velkej‘ showroom. A pro mě je to další challenge. Chceme se zlepšit. I když jsme na dobrý pozici, chci to ještě zlepšit.“

Čas ukáže
Komplikovaná rekonvalescence fraktury klíční kosti zabránilo, aby se Lukáš Dryml zapojil do loňské Zlaté přilby města Pardubic. Do historie legendárního závodu všech závodů se naposledy zapsal předloni. V malém finále rozjásal tribuny svou stíhací jízdou za Nicki Pedersenem, jenž měl plnou hlavu starostí, aby uhájil první pozici.


Sotva Lukáš Dryml odstavil svůj motocykl v nejkrajnějším ze svítkovských boxů, pospíchal dolů. Přelezl plot depa, aby na hlavní tribuně po boku své přítelkyně sledoval, kterak se jeho bratrovi Alešovi povede ve velkém finále. Když už nyní jeho kombinéza visí na hřebíku, stane se z něho jen zasvěcený divák? Vždy zkušeností má na rozdávání, o čemž se přesvědčil nejen Karel Kadlec a angličtí veteráni ochotně naslouchající jeho radám při loňské premiérové zastávce ELVS v Pardubicích.

„Ohledně plochý dráhy to ukáže čas,“ tvrdí. „Svým způsobem se na tom budu podílet. Ale to rozhodne vedení, a už pardubickýho klubu nebo Autoklubu. Nikam se necpu a cpát se nebudu. Budu třeba fanoušek, budu si závody užívat. Když bude možnost a uvidím v tom perspektivu v klubu, reprezentaci či výchově mladejch‘ kluků, šel bych do toho. Ale teď je dost brzo, abychom se o tom bavili. Osobně bych rád něco dělal, ale musí to směřovat k dobrýmu cíli a ne k vychcávání s lidma. Moje priorita je rodina a rodinná firma, ostatní jen, že se tím budu bavit.“

By samotný Lukáš Dryml nemá o přesné podobě svého případného dalšího plochodrážního dění vyhraněnou představu, jedna věc je jistá. Určitě bude oporou svého bratra Aleše. A své místo si vedle dějin českého motoristického sportu našel ve vzpomínkách a srdcích bezpočtu plochodrážních fanoušků. V tomto ohledu již neomylný čas zaúřadoval více než spolehlivě.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Wojta Zavřel a archív autora