Probíráte se krabicí antikvárních pohledů. Padne vám do oka jeden černobílý. Na obzoru hory, pod nimi město. Kouřící komín, tři kostely, středověká bašta. Podíváte se na rub, odkud to je. Než zjistíte, že ze slovinské Kranje, přečtete si, že byl poslán na brněnskou adresu Zdeňka Martinčíka. A pokud sbíráte předměty s plochodrážní tématikou, máte další zajímavý přírůstek v archívu.
Pozdrav z mistrovství světa
V pondělí 13. května 1963 pozdrav našich reprezentantů orazítkovali na poště v Kranji
Zdeněk Martinčík byl totiž jedním z brněnských plochodrážníků poválečného období, kdy se plochá dráha jezdila i ve městě pod Špilberkem. Sběratelskou hodnotu pohlednice však zvyšuje fakt, že ji odeslali a podepsali závodníci a jejich doprovod, kteří ve slovinském městě absolvovali mistrovství světa v květnu 1963.
Léta bylo tradicí pořídit si pohlednici se zlatou přilbou, jako třeba s touto šestou v pořadí v roce 1934
Pondělní datum razítka poštovního úřadu dává na vědomí, že československá výprava již znala výsledy. Bez ztráty bodu triumfoval Boris Samorodov. S nímž na stupně vítězů šli krajan Gennadij Kurilenko a Polák Marian Kaiser.
Bohumír Bartoněk byl nejlepší z našich na páté pozici. Cestu do druhého kola v Abensbergu našel i osmý Karel Průša. Vyřazeni byli Pavel Mareš, který skončil jedenáctý, a František Richter, jenž se umístil hned za ním.
Prim hraje Zlatá přilba
Pamětní list z roku 1935 má obě příležitostná razítka a hodnotu celiny zvyšuje uvnitř nalepená známka s Milanem Rastislavem Štefánikem
Ve své sbírce pohlednic můžete mít celou řadu s plochodrážní tematikou. Prim hraje Zlatá přilba Československa. Především v jejím období na travnatém závodišti spatřila světlo světa celá řada z nich. Pro historiky mají mnohdy nižší vypovídací hodnostu, jelikož akční snímky nejsou datovány rokem pořízení a tak přiřazení ke konkrétnímu ročníku závodu všech závodů je nesmírně ošidné.
Přímo na závodišti bývala úřadovna pošty, kam si zájemci mohli dojít pro příležitostné razítko. A případně si díky pamětním listům vytvořit unikátní celinu, jež se bude líbit i současným filatelistům. Navíc k patnácté Zlaté přilbě byla přímo vydána známka.
K patnácté Zlaté přilbě Československa byla dokonce vydána poštovní známka
Výtečným počinem byly pohlednice s hlavní trofejí, o níž se závodilo. Kompletní řadu zlatých přileb však nedáte do kupy, protože s přechodem do Svítkova tato tradice prakticky vymizela. Až v nedávných letech ji obnovil fotograf Pavel Fišer, nicméně po skonu jeho manželky Renaty i jeho série skončila.
S Chodovarem na zdraví
Zlatý přítisk na etiketě světlé dvanáctky Chodovar pro finále mistrovství světa v roce 1976
Díky odznakům se naše plochá dráha prezentuje i na poli faleristiky. Ovšem podívejme se spíše na pivní suvenýry. V sedmdesátých letech se pivovar v Chodové Plané stal partnerem AMK Mariánské Lázně.
Pořizoval na své etikety zlatý přítisk a láhve s odkazem na závod, kupříkladu finále dlouhodrážního mistrovství světa 1976, sloužily jako dárkové balení. Samozřejmě jimi byli obdarováni funkcionáři i závodnici. Pivo se popíjelo i na slavnostním večeru, který tehdy býval automatickou součástí každého velkého plochodrážního podniku.
Dárkové balení Chodovaru si odvezl i Barry Briggs, jenž si ovšem na snímku užívá tanec s manželkou June při slavnostním večeru v Mariánských Lázních
Když jsem si přečetl zprávu, že zemřel Zenon Plech, nechtěl jsem jí uvěřit. Na dnešní dobu byl poměrně mladý, sedmašedesát let. Závodil jsem ve stejnou dobu jako on. Znal jsem ho velice dobře, dokonce osobně. Na dráze jsem se s ním utkal, myslím, dvakrát. Musím přiznat, že jsem pokaždé byl poražen. Byla to doba sedmdesátých let.
Zenon Plech v chabařovickém depu v červenci 1975
Poláci byli vždy jedni z nejlepších, a je tomu tak i nadále. Úspěchy Tomasze Golloba, a v současné době Bartosze Zmarzlika, to jen dokazují. V roce 1975 se jelo ve Slaném kontinentální finále mistrovství světa družstev, které suverénně vyhráli Poláci.
Nevím, komu se tehdy podařil husarský kousek, že se druhý den jel v Chabařovicích mezinárodní závod na malé provizorní dráze. Startovali zde v nejlepší sestavě Poláci, Eduard Jancarz,Zdeno Plech, Piotr Bruzda a dnešní trenér národního celku Marek Cieslak. V nejlepší sestavě též Sověti, bratři Vladimir a Valerij Gordějevovi, Grigorij Chlynovskij, Michail Starostin,VladimírTrofimov. Za naše barvy Jiří Štancl, Václav Verner, Jan Hádek, Jan Klokočka, Josef Minařík a Chabařovičtí Jaroslav Zobal a Miloslav Čmejla.
Část československých závodníků na nástupu: zleva Petr Podhola, Jaroslav Zobal, Jiří Štancl, Miloslav Čmejla a Josef Minařík
Nádherné počasí a kulisa třech tisíc nadšených diváků. Po třech svých jízdách si Zenon Plech svlékl na půl žerdi kombinézu a sedl si v depu na motorku, a popíjel šampáńo. Jel za něj domácí náhradník Petr Podhola. Ten vešel do dějin, že po perfektním startu odvedl do půli zatáčky Edwarda Jancarze, Michaijla Starostina a Piotra Bruzdu.
Historické okénko:
Roku 1975 nebyl stadión v Chabařovicích ještě dostavěn, přesto hostil závody. Mimo jiné i mezinárodní podnik v půlce července, který se kvalitou své startovní listiny doposud stal největší událostí za celou historii ústecké ploché dráhy.
Závod jednotlivců totiž využil předcházejícího kontinentálního finále mistrovství světa družstev, kde v boji o světové finále závodníci Sovětského svazu porazili Polsko, Československo a Německo, pochopitelně západní. Našim chyběly od postupu na úkor Poláků pouhopouhé dva body.
V Chabařovicích vyhrál Jiří Štancl (15 bodů), na dalších místech se umístili Grigorij Chlynovskij (14), Valerij Gordějev (13), Vladimir Gordějev (11), Michajl Starostin (10), Václav Verner (10), Viktor Trofimov (10), Jan Hádek (8), Jan Klokočka (8), Zenon Plech (7), Marek Cieslak (5), Josef Minařík (3), Jaroslav Zobal (3), Edward Jancarz 2, Piotr Bruzda (1), Miloslav Čmejla (1) a náhradník Petr Podhola (0).
Autor článku v chabařovickém depu roku 1975
Po sto metrech sebou ale práskl o zem. Přijel do depa a všem nám ohlásil, že když viděl po startu, že jede na čele a uvědomil si, že ostatní to tak nenechaj‘, raději s tím prásk‘ o zem, ale byl to prý stejně zážitek. Ten slavný závod vyhrál Jiří Štancl, druhý byl Grigorij Chlinovskij a třetí Valerij Gordějev.
Po závodě jsme se sešli v chabařovické škole, povečeřeli jsme a pak byla volná zábava. Musím přiznat, že tam šampáńo teklo proudem. Poláci byli velmi přátelští, a právě tam jsme si se Zenonem Plechem padli do oka. Potkávali jsme se na různých závodech, a velmi mě překvapilo a potěšilo, že si na Chabařovice pokaždé vzpomněl. I na různé detaily, také ten šampus v depu.
Jiří Štancl tehdy v Chabařovicích vyhrál
Za poslední roky odešlo do plochodrážního nebe mnoho bývalých jezdců a legend, Ivan Mauger, Edward Jancarz, naši Antonín Šváb, Antonín Kasper se synem, Karel Průša, Jan Holub, Miloslav a Václav Vernerové a mnozí další. No, a nyní polská legenda Zenon Plech. Na všechny často vzpomínám, zvláště v této době.
Vyjadřuji Vám všem, Čest Vaši památce!
Zenon Plech se po třech sériích se závodem rozloučil
Je Neděle 10. května. Na kilometrovém pískovém oválu v Mariánských Lázních se v dopoledním slunku prohání traktor a pečlivými obloučky připravuje dráhu v nájezdu do druhé zatáčky. Dnes se zde měl konat závod mezinárodního mistrovství ČR na dlouhé dráze. Ale nekoná. Ačkoliv by ještě před několika měsíci málokdo našel souvislost mezi pořádáním závodů na ploché dráze v Čechách a konzumací netopýrů ve městě Wu-chan v čínské provincii Chu-pej…, je tomu tak. Epidemiologická opatření sice odsunula český mistrák na náhradní červencový termín, ale Mariánské Lázně nabízejí daleko víc než jen plochou dráhu, tak proč rušit plánovaný víkend. Když Vás kroky přeci jen zavedou na Úšovický stadión, máte velkou šanci narazit v depu na vysokého prošedivělého muže s brýlemi, který tam má pronajatou jednu z garáží jako dílnu. Je to Václav Maxim. Čerstvý šedesátník s úsměvem zvedne hlavu od práce a možná vás i provede po svém království. Tam, kde teď parkuje motorové rogalo, stával kdysi plochodrážní motocykl na dlouhou dráhu s blatníky od mistra světa Simona Wigga. Posadil jsem se na židli před garáž a zaposlouchal se do vyprávění o ploché dráze i létání.
Václav Maxim je jednou z ikon ploché dráhy v Mariánských Lázních
Krádež motocyklu udělala z motokrosaře plochodrážníka
„Jako dítě jsem chtěl hrozně lítat, ale to bylo bez šance,‟ vrací se Václav Maxim do doby před téměř padesáti lety. „Stavěl jsem aspoň modely letadel. S plochou jsem začínal kolem roku 1983. Jako kluk jsem se na ni chodil dívat. Původně jsem začínal s motokrosem, ale ukradli mi motorku. Byl jsem bez peněz a koukal, co bych mohl dělat. Tady v klubu bylo zázemí. Měli jsme s kamarádem motorku na půl. Střídali jsme se, jeden závodil, druhý mu dělal mechanika. Motorka byla kraťas, jezdili jsme na oválu tady kousek od stadionu v Úšovicích. Zkoušel jsem tu krátkou motorku i na dlouhém ovále. Viděl mě Ladislav Emler a povídá: ‚ten je jasnej na dlouhou.‛ Jenže já pak ve čtyřiaosmdesátým roce odešel. Nelíbily se mi ty poměry tady v klubu. Vrátil jsem se až v roce 1987, ale pořád jsem jezdil krátkou, jezdili jsme do Plzně. Dlouhou jsem zkusil až o rok později, ale nedostal jsem se přes jarní kvalifikaci do mistráku. V půlce sezóny tady měli Pražáci soustředění a Milan Špinka se mě ptá, proč nejezdíme taky. Povídám, že jsme se jim tam nechtěli plést. Ale on, že ne. Ať se mezi ně zařadíme. Tohle soustředění mi hodně pomohlo. Poslední závod mistráku se jel až v září. Den před závodem jsem na něčem pracoval v depu, když za mnou přišli, jestli mám připravenou motorku. Já na to: proč jako, když stejně nepojedu. Ale jeden jezdec prej vypad na zranění, tak jsem se dostal do mistráku. Honem jsem všechno zahodil a přes noc dal motorku do kupy. Druhej den strašně chcalo, ale nakonec se závody odjely. Už nevím, kolikátej jsem skončil, ale poslední určitě ne. Mohlo to bejt kolem dvanáctýho místa. Další rok skončil Míra Musil a já dostal motorku po něm. My jsme se s Mírou vlastně tak střídali. Když on v třiaosmdesátým začínal, já končil a pak se to o pět let později zase obrátilo. V mistráku jsem se už udržel a asi jsem nějakej dojem musel udělat, protože mě chtěli do Prahy do vrcholu. Jenže přišla revoluce a všechno bylo jinak. Možná to ale pro mě bylo dobře, že jsem zůstal v Mariánkách.‟
Začátky na dlouhé dráze
S reprezentační vestou
„Myslím, že poprvé jsem na sebe výrazněji upozornil v devadesátým roce. Po mistráku se vždycky jezdil memoriál Zdeňka Kudrny. Jenže tehdy se jezdil svět i republika v osmi jezdcích a ten memoriál byl dokonce v deseti. Na startu jsme byli řidítkama u sebe, do první zatáčky jsem se nevešel a odjížděl jako poslední. Jel jsem u prken a předjížděl jednoho za druhým. V průběhu těch čtyř kol jsem se z desátýho dostal na patý místo. V jedné zatáčce jsem předjel dokonce dva jezdce na jednou.
Tehdy už mi motorka jela. Vyjel jsem si účast v semifinále MS v Mariánských Lázních. Dostal jsem od klubu peníze na motor a jel si pro něj do Divišova. Nabízeli mi novou osmdevětosmičku, ale já chtěl šestku. Věděl jsem, že ty nový osmičkou mají problém s mazáním a zadírají se. Dořešili to až pak časem, ale tehdy to byl problémovej motor.‟ Při své reprezantační premiéře vybojoval Václav Maxim tři body, když ve třetí jízdě nestartoval. V reprezentaci se udržel i v následujících letech.
Na startu semifinále MS 1990
„V jednadevadesátým jsem jel semifinále v Scheeselu‟, pokračuje Václav ve svém vyprávění. „Všichni mě strašili, jak je to hrozná a hluboká dráha, že budu mít písek až v prdeli. Když jsem tam přijel, tak si povidám, kecali, je to nádherná dráha. Ale když jsem vlez na dráhu, a projel botou hlubokou stopu v tom mořským písku, tak jsem musel uznat, že nekecali. Když jsem pak po jedný z jízd přijel z dráhy, tak mě vlastní mechanici nepoznali. Ale mně se ta dráha moc líbila. Jak se v ní dělaly ty hluboký koleje, tak to drželo, že člověk moh klidně projet celou rovinkou po zadním.‟ Vzpomíná Václav Maxim na závod, v němž triumfoval Aleš Dryml a zajistil si tak cestu do světového finále v Mariánských Lázních. To byl nesplněný sen Václava Maxima, který tak koncem července mohl na domácí dráze pouze přihlížet souboji Aleše Drymla s Gerdem Rissem o titul mistra světa, který nakonec vyzněl pro německého jezdce.
Příležitost k odvetě na stejné dráze dostali Dryml s Rissem o rok později 22. Srpna 1992, kdy se v Mariánských Lázních jelo třetí semifinále Mistrovství světa. Tentokrát se s nimi na start mohl postavit i Maxim. Aleš Dryml oplatit svému příteli Rissovi loňskou porážku, ale oba se museli na stupních vítězů sklonit před triumfujícím Marcelem Gerhardem. Cesta do světového finále zůstala zavřená pro Petra Vandírka i pro Václava Maxima, který skončil patnáctý.
V hvězdné společnosti na startu semifinále MS 1992
Hrdina našeho vyprávění nechyběl na startu světového semifinále ani o rok později, kdy zaznamenal svůj nejlepší výsledek v reprezentaci – čtrnáctou příčku, když za jeho jménem ve výsledkové listině figurují i zvučná jména exmistra Evropy Claytona Williamse nebo světových finalistů Maria Trubkovice či Uwe Gessnera. V závodě triumfoval Aleš Dryml, který se do světového finále v Mühldorfu probojoval jako jediný z českých jezdců.
Václav Maxim se pomalu zlepšoval i v domácím šampionátu. Po dvojici devátých míst v letech 1990 a 1991 a osmém o rok později se v roce 1993 prosadil na sedmou příčku, když o bod předčil Jaroslava Ptáka. Sezónu však zakončil bolestivým zraněním, když si při volném závodě na travnaté dráze v Bavorském Willingu po startu zlomil klíční kost.
„Motorky jsem si různě vylepšoval. Byl jsem třeba první, kdo na plochý dráze použil centrální tlumič zadního kola. Pak ho po mě v Jawě kopírovali, ale já pak přišel ještě s jiným systémem. Taky jsem udělal vlastní karburátor, v dílně prakticky na koleně. Mělo to svý mouchy, občas mi taky upadnul, ale když jsme vylepšili zavěšení, pak to chodilo. ‟
Motocykl Václava Maxima s blatníky od Simona Wigga
Vítězem na domácí dráze
„Ve čtyřiadevadesátým jsem cejtil, že mám konečně motorku, která má tu potřebnou rychlost. Tehdy se rozhodli uspořádat v Mariánkách národní kvalifikaci o účast v MS, protože mistrák byl v plánu až na konci května a nominace by se pak nestíhala. Byl to takovej neoficiální mistrák, ale protože šlo o hodně, tak se bojovalo o každej metr, o každej bod. Kromě Drymla tady byli všichni. Zkrátka, kdo chtěl startovat v mistrovství světa, musel tady zajet. Já byl před závodem nervózní. Nechtěl jsem, aby na mě někdo mluvil. Ale jak jsem sjel z depa na dráhu, všechno ze mě spadlo. První jízdu jsem jel od prken a po startu byl třetí, v zatáčce už jsem byl na druhým místě a ve výjezdu jsem se posunul venkem na první místo. Pamatuju si, jak mě překvapila ta rychlost, jakou jsem měl. Dodnes to vidím, jak jsem se po tom jezdci na čele jen ohlídnul, když jsem ho míjel. Až mě to překvapilo. Nebyl jsem moc zvyklej jezdit na prvním místě. Když jsem po čtyřech kolech projel cílem, tak jsem se ohlídnul a ten druhej teprve vyjížděl z poslední zatáčky. Pak jsem vyhrál i svou druhou a třetí jízdu, v semifinále byl druhej a ve finále třetí. Když jsem pak dojel do depa, stál tam Milan Špinka a já mu povídám: kolikátej jsem skončil. A on že první. Já na to, že si dělá srandu, ale že já bych opravdu chtěl vědět, kolikátej jsem zajel. A on mi ukázal program, že podle bodů jsem vyhrál. Měl jsem ohromnou radost. V garáži jsem měl schovanou flašku. Říkal jsem předtím našim klukům, že ji otevřu, až někdo z nás udělá bednu. Nakonec jsem to byl já. Byl to můj největší úspěch, ale radost z něj netrvala dlouho.
Rozjetý vlak se zastavil o mantinel
Pár týdnů na to jsem tady trénoval, nějaká baba se psem nám přišla vynadat, že děláme bordel a že lítá písek. Tak jsem byl nasranej a sed na to. Pořádně jsem naložil a pak se to stalo. Vlastně ani vlastně pořádně nevím, co se stalo. Kluci říkali, že jsem to na konci rovinky postavil na zadní, pokračoval rovně a v plný rychlosti vlít do mantinelu. Já si z toho nepamatuju nic. Měl jsem patnáct zlomenin a krevní výron do mozku. Mámě v nemocnici řekli, že jestli přežiju prvních pět dní, tak to možná zvládnu. Když jsem se probral, tak koukám – ruce mám, nohy taky, tak asi dobrý. Ale tedy v Mariánkách všichni mysleli, že jsem mrtvej. Takže když jel kolem nemocnice kamarád ze stadiónu s kropičkou a já na něj mával z okna, tak se lek, že to málem někam napálil. Když jsem se po čase přišel podívat na stadion, kamarád mi přinesl ukázat moji plechovou botu. Ta byla nejspíš příčinou toho pádu. Byla totiž prasklá, a jak se ohnula, udělal se z ní hák, kterej mi v nájezdu natáhl nohu.‟
Václav Maxim v půli devadesátých let
„Ve čtyřiadevadesátým jezdil v Plzni ligu Simon Wigg. Protože se jelo světové finále u nás, prosili mě, jestli bych nezařídil pro něj trénink v Mariánkách. Řekl jsem, že to nebude problém. Když tady Simon trénoval, ptal se mě na převody. Když jsem mu to řekl, nechtěl mi to věřit. Ptal se mě, proč nejedu, tak jsem mu vysvětlil, že jsem celej sešroubovanej a že na to nemůžu sednout. Tak chtěl vyzkoušet moji motorku. Půjčil jsem mu ji, on s ní odjel půl rovinky a vrátil se do depa. Řek, že má nevyvážený přední kolo a ať mu tam mechanici dají jeho. Kolo vyměnili a Simon zajel na mý motorce s mým karburátorem lepší čas než na svejch továrních jawách. Když přijel do depa, řekl mi, že nikdy něco tak rychlýho pod zadkem neměl. Nechtěl věřit, že jsem si ten karburátor dělal sám. Tak jsem mu ho dal na památku. Simon byl Pan závodník a neuvěřitelně skromnej člověk.‟
Invalidní důchodce se nechce vzdát svých snů
Smůla však provázela Václava Maxima i následující rok. „Měl jsem pád v tréninku a natrh jsem si prdel,‟ vzpomíná Václav s úsměvem na bolestivé zranění. „Doktor to chtěl vidět, mně se moc nechtělo, ale nakonec jsem na něj ten zadek v depu vystrčil. Skončil jsem zase v nemocnici a vyřešilo to šestnáct stehů. Doktoři mě tam už znali a dostal jsem vynadáno, že mě zachránili hrobníkovi z lopaty a já si nedám pokoj. Od toho karambolu mi dávali preventivně léky na epilepsii, to kvůli tomu krvácení do mozku. Vlastně mi měli vzít řidičák, ale nevzali. Jenže já měl před sebou čtvrtfinále MS na domácí dráze. Myslím, že jsem byl první jezdec s plným invalidním důchodem, který dostal licenci na mistrovství světa.‟
Kvalifikačnímu závodu MS ale předcházel domácí šampionát a v něm si měl Maxim vybrat další dávku smůly. „Po startu se mi dostala noha do zadního kola Pavla Ondrašíka. Měl jsem v ní čtyři zlomený kosti. V depu jsme na to kouknul a říkám si a jéje, honem zpátky do boty než to oteče a taky jo. Závody jsem nějak dokončil a pak mi v nemocnici nemohli sundat botu. Pak mi to dali do sádry. Do toho světovýho čtvrtfinále mě ale nakonec nepustili. Sundal jsem si před závodem sádru a motorky měl připravený, ale dostal jsem stop. Nakonec se svezl Míra Musil.‟ vzpomíná Václav na závod, kde právě juniorský mistr Pavel Ondrašík třetím místem odstartoval svou dlouhodrážní reprezentační kariéru.
O rok později se domácí šampionát nekonal a pro Václava Maxima místo v reprezentaci na dlouhé dráze nezbylo. Jedno se však našlo v kvalifikaci mistrovství Evropy na travnaté dráze v nizozemském Stadskanaalu. „Díru do světa jsem tam ale neudělal. Vlastně od toho velkého úrazu už jsem věděl, že to není ono. Dostal jsem strach. Nehledal jsem důvody, proč mi to nejde v motorkách ani v dráze. Věděl jsem, že je to ve mně. Naposledy jsem se svezl při mistráku v devadesátým sedmým, ale to už jsem věděl, že definitivně končím. Už v tom nebyla ta radost z jízdy ani ta potřebná drzost vůči soupeřům.‟
Domácí šampionát na dlouhé dráze 1997 byl posledním závodem Vaška Maxima a prvním na dlouhé pro Antonína Švába
Vzhůru do nebe
Ale nebyl by to Václav Maxim, aby po skončení závodní kariéry seděl doma v bačkorách u televize. V závodním depu mariánskolázeňského stadiónu teď parkuje úplně jiný speciál – motorové rogalo. Několikrát své letecké umění předvedl i divákům o přestávkách při ploché dráze.
„Létaní byl vždycky můj sen,‟ vysvětluje Václav, jak se z písku ploché dráhy dostal až do oblak. „ Když jsem ležel v nemocnici po tom úrazu v roce devadesát čtyři, vzpomněl jsem si, že jsem kdysi viděl dokument, jak chlapi na rogalech lítají nad Grand kaňonem a ta vzpomínka se mi tehdy vybavila. Tak jsem se rozhodl, že budu taky létat.‟ Ale jak se říká – kdo vysoko létá, nízko padá… v nejhorším případě až na zem. A zranění se nevyhýbala Václavovi ani poté, co seknul s plochou dráhou. Po nehodě při paraglidingu skončil opět v péči lékařů, kteří mu museli stabilizovat kompresivní zlomeninu prvního bederního obratle. Přesto považuje vzduchoplachtění za bezpečný sport, když druhou větou pokračuje ve vyprávění, jak jej jednou sundavali z třicetimetrového smrku. Ale láska je láska a Václav, který v říjnu oslavil šedesátku jen tak létat nepřestane. O pohled z nebe se teď dělí i se svou manželkou Aničkou. A nekrouží jen nad Čechami, letos navštívili i Monte Carlo, kde mohl plně využít francouzštinu získanou díky svým zahraničním pracovním zkušenostem.
Létající plochodrážník Vašek Maxim
Až osmnáctého července přijedete do Mariánských Lázní zatleskat novému mistru České republiky na dlouhé ploché dráze, pořádně se rozhlédněte. Václav Maxim možná bude stát s červeným praporkem uvnitř oválu nebo se bude po depu projíždět na kole. Nikdy se sice nestal mistrem republiky, ale mnoho let byl nedílnou součástí naší dlouhodrážní reprezentace a ti, kdo jej pamatují na dráze, tak si vzpomenou, že do jízdy vždy dával celé srdce.
Čas zahojí aj tie najväčšie rany na duši. V týchto dňoch si však na jednu hlbokú a nezabudnuteľnú ranu spomíname. V piatok 15. mája sme si pripomenuli nedožité 74. narodeniny a o desať dní neskôr 25. mája aj 45. výročie tragickej smrti Ladislava Eliáša.
Ladislav Eliáš
25. mája 1975 rady slovenských plochodrážnikov z AMK Zohor opustil talentovaný rodák z neďalekého Lozorna. Jeho kúzlo osobnosti nejde ani slovami popísať. Všetci ho mali radi, pomáhali mu v jeho obľúbenej činnosti. História prestížneho plochodrážneho podujatia, je ako nikdy nedokončený príbeh. Očakáva sa v ňom prakticky všetko – od vavrínových vencov, cez nespočetné množstvo štupľov od šampanského, zdrvujúce osobné prehry favoritov či triumfálne ódy nadšených priaznivcov – až po tragédie… Okamih, keď okruh stíchol, zmeravel, keď jedno z miest trúchlivo pripomína čierna stuha. V týchto dňoch, iba tichá a pokorná spomienka, na muža, ktorému Boh nepomohol, keď to najviac potreboval. Slovenský plochodrážny šport, pretekári a milovníci týchto špeciálov si každoročne pripomínali v Zohore počas 10 rokov Eliášovu pamiatku memoriálovým podujatím a po zrušení areálu na Záhorí následne pokračovali už 9 sezón v Žarnovici.
Žiaľ, ten jubilejný, celkovo 20-ty ročník pre pandémiu koronavírusu museli organizátori v Žarnovici zrušiť. Úzkosť nad stratou blízkeho človeka prebolela, spomienky však zostávajú… Táto pieta pretrváva pravdupovediac do večnosti. Tá zostane navždy nekonečná. Tento pocit evokuje na cintoríne mramorový pomník lozornianskeho rodáka Ladislava Eliáša. Muž, ktorý svojím jazdeckým kumštom podľa mnohých odborníkov s veľkou perspektívou a výkonmi sa postupne dostával medzi TOP pretekárov štartového poľa….
Čo sa stalo?
24. máj 1975 bol piatok, krásny predvíkendový slnečný májový deň. Agilný AMK Zohor na návrh najaktívnejšieho pretekára Laca Eliáša zorganizoval voľne tréningové preteky k príprave pretekárov na ďalšie nasledujúce majstrovské preteky v športovom kalendári sezóny 1975. Do plochodrážneho areálu v Zohore sa na pozvanie schádzali známi pretekári zo širokého okolia, ba i spoza rieky Moravy – z Břeclavi, Březolup, Kopřivnice. Na štart sa po štvoriciach postavilo celkovo 16 pretekárov, aby si postupne zmerali svoje jazdecké schopnosti, otestovali svoje špeciály a divákom predviedli jazdu plnú vysokého adrenalínu.
Neprehliadnuteľný z domáceho AMK Zohor bol veľký talent, 185 cm vysoký brunet, Laco Eliáš v koženej hnedo-červenej kombinéze s bodkovanou šatkou okolo krku, s jednotkou na hrudi. Po štarte sa raketovou rýchlosťou, z kvarteta konkurentov, v pekelnom tempe ocitol hneď na vedúcej pozícií. Napriek dobre sa vyvíjajúcemu priebehu pri nájazde do tretieho kola sa rútil do ľavotočivej zákruty veľkou rýchlosťou. Práve ľavotočivé zákruty dokázali neraz poriadne rozhádzať aj oveľa skúsenejších borcov.
Ladislav Eliáš na trati v plnom sústredení
Zrazu sa mu zdvihlo predné koleso špeciálu Jawa 500 ccm, následne v rýchlosti chcel koleso položil na dráhu, čo sa mu v krátkom okamihu už nepodarilo. Nasledoval v asi 110 km/h rýchlosti pád, kombinézou lízal povrch trate a hlavou narazil do pevného mantinelu. Zostal ležať v bezvedomí, na pomoc mu pribiehali najbližší. Ležal v kaluži krvi. Pri úraze utrpel niekoľkonásobnú fraktúru lebky a masívne krvácanie do mozgu. Z hlavy mu po náraze zletela prilba, žiaľ, mal iba takú ľahkú – obyčajnú, ktorá ho pri takom náraze nemohla zachrániť. Z rozbitej lebky sa valila najcennejšia tekutina -hrôzo-strašná situácia.
Prítomní zdravotníci okamžite, v najrýchlejšom odbornom zásahu, konali. Manželka Janka všetko videla na vlastné oči. S nárekom, utekajúc k nemu v zlej predtuche, kričala: „Preboha prečo nevstáva?” Ležal, nič nevnímal. Naložili ho na nosítkach do sanitky a uháňali do nemocnice na bratislavské Kramáre. „V sanitke som sa s ním viezla a celú cestu ronila slzy“ – zmieňuje sa manželka Janka. Dobre pripravené a prebiehajúce preteky sa po prerušení dokončili.
Priamy účastník v štartovom poli, dlhoročný priateľ Jozef Tóth z Bratislavy, nám následne priblížil situáciu v nemocnici. „Po dokončení pretekov, ktoré som nakoniec vyhral, som rýchle vyzliekol moju kombinézu, všetku moju techniku – motocykel a ďalšiu výbavu som dal do opatery mojim zohorským priateľom a uháňal do nemocnice na Kramáre do Bratislavy za Lackom. Na neurochirurgickej klinike, už v opatere odborného personálu primára MUDr. Kožucha, ležal v bezvedomí napojený na prístrojoch k oživeniu. Žiaľ, nepustili ma k nemu, lekár iba povedal, že vyzerá akoby ho štopkali v nemocničnej kotolni. Prítomní doktori vedeli, že smrť bude preňho vykúpením. Oznam lekárov nakoniec v tom najhoršom znel: 25. mája 1975, tri hodiny po polnoci, prehral boj o život. Osudové sa mu teda stalo príliš zdvihnuté predné koleso a motocykel konštruovaný bez bŕzd sa stal neovládateľným. Zodpovednosť v každom podujatí padá na plecia samotného pretekára na trati. On je totiž tým jediným, ktorý musí znášať plné riziko svojho povolania. V živote pretekára sa niekedy preukáže súhra či náhodné zoskupenie i malých zlyhaní a ľudských chýb, ktoré v svojom dôsledku môžu viesť k smrti nevinného človeka.“
Jozef ďalej pokračuje: „Netrpezlivo som čakal ďalej v priestoroch nemocnice, aj priatelia a známy v tichosti čakali na správu lekárov s nádejou…“ – zmienil sa aktér a jeden z najväčších priateľov Jozef Tóth. Celý automotoklub v Zohore smútil. Laco bol totiž jedným z najobľúbenejších pretekárov, všetci ho poznali ako čestného športovca, občana, priameho a skromného človeka. „Preteky na plochej dráhe sú mojím životom“ – vravieval Laco s úsmevom často krát známym priateľom. Žiaľ, preteky pre neho znamenali smrť, čo bolo o to krutejšie v jeho prípade, keď práve pred 10-timi dňami oslavoval 29. narodeniny.
Laco mal úžasné zásluhy pri budovaní najmä plochodrážneho oválu, ľavotočivých zákrut v Zohore a s podporou Miroslava Rybanského prispel k následnému rozvoju úspešnej éry miestneho AMK. Častým pomocníkom pri doprave materiálu a stavbe dráhy mu bola Praga V3S. Mal svojský motoristický talent. Jeho unikátnou špecialitou bola schopnosť technickými fintami dať motocyklu bezchybný stav.
Povedali v spomienkach o Lacovi…
Miroslav Rybanský (80 r.- bývalý plochodrážny jazdec) – „Nikdy nezabudnem na Lacovu nezištnú pomoc a aktivitu, ktorou prekypoval. Bez neho by som nepostupoval vo výstavbe dráhy tak hladko ani v spoločenskom živote. Bol úžasne rýchly, no najrýchlejší bol predsa na trati s motocyklom. Náš zlatý a nešťastný chlapec. Pri robote som ho vlastne spoznal. Bola s ním neuveriteľná sranda. Neuveriteľne spontánny chlap, zapálený do všetkého, čo ho chytilo za srdce. Bol taký muž činu. Vedel sa obracať s lopatou aj s fúrikom. Ako 15- ročného ho pritiahol k plochodrážnej disciplíne tréner Karol Kubela ešte v začínajúcom speedway klube Bratislava, medzi ktorých v tých časoch patrili: Jozef Tóth, Zdeno Vaculík, Štefan a Laco Eliášovci a ďalší, ktorí neskôr prešli od apríla 1975 do AMK Zohor. „Zbožňoval som chvíle s Lacom pri budovaní zohorskej dráhy ako i na pretekoch. Pracovali sme spoločne od rána do večera v kuse tých 14-16 hodín. Pozerali na nás ako na „bláznov“ a mnohí nechápali, že to vydržíme. Vydržali sme a dielo zrealizovali“ – zmienil sa nestor a legenda plochej dráhy na Slovensku Miroslav Rybanský.
Roman Višváder (59 r. – pretekár AMK Zohor) – „Laco mal obrovskú charizmu. To sa nedá naučiť ani k tomu dospieť. Priatelia i pretekári ho rešpektovali, ale nemali z neho strach. Nikoho neznižoval, choval sa vždy kamarátsky. Bol to človek s dobrý srdcom.“ – zmienil sa jeho dlhoročný obdivovateľ Roman.
Janka Eliašová (manželka) – „Bez otca nám celej rodinke bolo ťažko. Život sa s nami nemaznal. Neviem sa zbaviť pocitu, že už nikdy nebude pri mne. Že sa ma už nikdy nedotkne, nepohladí, nezahľadí do očí, tak, ako to iba on vedel. Spoločný osud nás oboch spojil práve v nemocnici. Obaja sme boli v tom čase pacienti, on po úraze, keď ho zrazilo v Bratislave auto, a ja tiež po úraze v pradiarňach – (býv. cvernovke – závody MDŽ), keď som nešťastne vložila ruku do stroja a úraz bol na svete.“ – mieni v spomienkach manželka. „Čas zariadil, keď som v osudný májový deň stála pred nemocnicou Kramáre a z celého srdca si želala, aby Boh uštedril život toho, koho som veľmi milovala. Všetko však bolo márne, keď sa po havárií z bezvedomia na druhý deň už neprebral. S motorizmom som už dokonale zmierená, aj keď mi plochá dráha zobrala manžela a doživotne poznačila aj syna. Pravidelne sa zúčastňujem aj s deťmi na každom podujatí memoriálu, pretekov na počesť a spomienku na milovaného manžela. Spomienková kytica je veľkým dojatím, ale teší ma, že organizátori ako v Zohore, tak i v Žarnovici nezabúdajú na fantastického a dobrosrdečného človeka“ – dodáva so slzami v očiach Jana.
Milada Mackovičová (tajomníčka a kronikárka AMK Zohor) – „Spoznala som ho až po vstupe do nášho AMK Zohor. Bol kamarátsky, pracovitý, zábavný, no vždy čestný, v spoločnosti oplýval šarmom. Na trati zasa tvrdý, nekompromisný a absolútne férový. Mal ohromný štýl jazdy s obrovskými schopnosťami. Na sebe poctivo pracoval, chcel byť stále lepší a lepší.“
Jozef Tóth (74 r. – Bratislavčan, bývalý pretekár plochej dráhy) – „Laco bol môj najlepší priateľ, akého som počas mojej kariéry v plochodrážnej brandži mal. Bol mi bližší ako ktokoľvek iný. Počas piatich rokov sme spoločne jazdili v teame Speedway Bratislava na trati v Bratislave a potom v AMK Zohor. Dospel som k presvedčeniu, že je skutočne veľký talent a bojovník, v každom podujatí túžiaci po víťazstve. Z tých nešťastných pretekov, ktoré som nakoniec vyhral, som víťazný veniec položil Lacovi na miesto posledného odpočinku, ako znak nášho nerozlučného priateľstva.“
Kto bol Laco Eliáš?
• narodený:
15. 5. 1946 v Lozorne
• zomrel:
25. 5. 1975 v Bratislave
• stav:
ženatý, manželka Jana
• deti:
Ladislav, Monika a Peter
• prvé preteky:
5. 9. 1970 na trati v Břeclavi (súťaž speedway Bratislava – Žarnovica)
• klubová príslušnosť:
Speedway klub Bratislava (1970 – 1973), AMK Zohor (od 1973)
• úspechy počas kariéry:
3x 3. miesto na Majstrovstvách Slovenska (1972, 1973, 1974)
Miesto posledného odpočinku Ladislava Eliáša v Lozorne.
Ladislav sa narodil ako prvý z troch súrodencov rodičom Štefanovi a Štefánii Eliášovým. Mal o 9 rokov mladšieho brata Štefana a sestru Máriu. Schopnosti a túžbu po motocykloch dostal do vienka už od kolísky. Táto hlboká túžba ho sprevádzala celý jeho mladý život. Ako každý mládenec, ktorému učarila vôňa benzínu a spáleného oleja, si postupne časom v domácej dielni zostrojil terénny motocykel, na ktorom získaval prvotné návyky motoristickej abecedy. S miestnymi kamarátmi teréniakom brázdili lozornianskym chotárom, aby si vychutnávali radosť z jazdy. Po ukončení ZŠ sa rozhodol študovať na hutníckej priemyslovke v Ostrave. Neskôr ho postihlo vážnejšie zranenie, keď ho zrazilo v Bratislave auto, liečil sa dlhšie v nemocnici, čo zanechalo aj isté stopy na jeho nohe. Onedlho, vekom už zrelý absolvovať základnú vojenskú službu, predstúpil pred odvodovú komisiu, kde vojenský lekár usúdil, že s takou nohou do boja nemôže. Dostal modrú knižku, a to bola pre neho voda na mlyn naplno sa ešte viac venovať obľúbenému motorizmu. Motocyklový šport nebol pre neho povolaním. Chodil denne do práce, ako vodič bytového podniku v Bratislave 1. Nikdy nechcel byť navoňaný úradník. Rodičia ako i ostatní rodinní príslušníci si nemysleli, že by si Laco s pretekaním v sedle plochodrážneho stroja mohol vybudovať kariéru. Ale jeho vytrvalá aktivita bola veľkou súčasťou ich rodiny, keď neskôr v roku 1973 sa po jeho boku v sedle plochodrážneho motocykla ocitol aj jeho mladší brat Štefan. Pre oboch bratov sa preteky stali veľkou vášňou. Žiadne krajšie hobby na svete si nevedeli, zvlášť Laco, predstaviť. Bratia držali spolu, ale na dráhe starší mladšiemu nič nedaroval. Pôžitok mal, keď cítil v rukách silu motora, vyváženosť motocykla, bezchybný chod motora, či prácu kolies. Fascinujúca bola rozkoš z prúdu vzduchu vanúceho cez prilbu na tvár vo vysokých rýchlostiach. Príprave na preteky obetoval prakticky všetko, vrátane súkromného života. Viacerí pretekári ho označovali za veľkého bojovníka na trati. Čím väčšie nároky na seba kládol, tým viac sily v sebe nachádzal, a to bola jeho veľká motivácia. Vždy hľadal niečo nové. Nebezpečenstvo si nepripúšťal, ale ani ho nepodceňoval, hoci sa paradoxne stal jeho obeťou. Nebyť jedného okamihu na trati v Zohore, v histórií plochej dráhy na Slovensku by sa dnes iste tešil z množstva dosiahnutých úspechov a trofejí.
Rodinná tragédia na pokračovanie
Lacova smrť neodradila ani ďalších jeho rodinných príslušníkov od obľúbeného motocyklového športu. Mladší brat Štefan trvale pokračoval v napredovaní za úspechmi až do roku 1980, keď kariéru ukončil ako 32 ročný.
Náročný šport si získal i Lacovho staršieho syna Ladislava, keď ešte ako dieťa bol stále ako tieň pri otcovi v dielni a zaúčal sa do tajov týchto motocyklov. On mal byť pokračovateľom rodinnej tradície Žiaľ, aj s ním sa osud veľmi kruto zahral. Talent a pretekárske gény zdedil po otcovi, ktorý mu bol vzorom. Keď ma 21 rokov, teda 14 rokov po otcovej smrti, utrpel počas pretekov v roku 1989 ťažké zranenie krčnej chrbtice a odvtedy je pripútaný na invalidný vozík. Život, najmä ten pretekársky, vie byť nesmierne krutý.Motoristická rodina Eliášovcov z Lozorna teda položila na oltár motoristickej vášne krutú daň. Bolesť v srdciach pozostalých trvá dodnes. Preto im zaželajme hlavne pevné zdravie a optimizmus do ďalších dní. Život vie byť často nespravodlivo zákerný…
I v půlce sedmdesátých let si šlo pro start plochodrážní kariéry vybrat perspektivnější klub než Zohor. Zejména když po triumfu ve druhé lize 1977 esům Zdenovi Vaculíkovi a Štefanu Eliášovi házela laso Žarnovica. Od té doby záhorský celek pravidelně uzavíral tabulku nejnižší československé divize. Povznesl se z ní až roku 1985, v níž ovšem stadión musel uzavřít své brány. Hrdina našeho dnešního příběhu tehdy prodal svou kombinézu nějakému Bohumilu Brhelovi, po němž zrovna sáhlo pardubické SVS. Sám se ze skromných podmínek dokázal vyšvihnout na mistrovský trůn a do reprezentace. Dnes každý den pěti kilometry svého ranního běhu dokazuje lékařům, jak se mýlili, když jeho nohu po tříštivé fraktuře odepsali. A na otázku, co by dělal, pakliže by se znovu narodil, má jasnou odpověď. Opět by přece závodil na ploché dráze!
Páni kluci na Pieskoch
Jaroslav Drahoš prožil závodní kariéru jako málokdo
Korzováním žáků o velké přestávce se základka v Zohoru v první polovině sedmdesátých let nikterak nelišila od jiných vzdělávacích ústavů napříč Československem. Pokud se někdo vymykal standardu, byla to trojice chlapců, s nimiž spolužáci příliš nepekli. A bodejť by ano, když Jaroslav Drahoš a bratři Roman a Dušan Višváderovi nemluvili o ničem jiném než o motocyklech.
Zvonek zvonil dokola a dokola svým protivným zvukem. Sotva se však ozval naposledy, aby definitivně ukončil další den ve školních škamnech, trojice kamarádů jako by slyšela andělské zvonění. Rychle ven, doma zahodit aktovku a hybaj na Piesky. Tak se jmenuje samota stojící kousek od tehdejší železné opony, kde se svým vlčákem žil Ján Višváder, kdysi motokrosař a silniční závodník. U něho kluci našli bájné eldorádo svých motocyklových snů.
„Přišel jsem za Romanem,“ vrací se Jaroslav Drahoš na konec svého dětství. „Měl motorku a já ho prosil, ať mi ji půjčí. ‚Umíš to?‘ ptal se. ‚Jasně‘, odpověděl jsem. Ale ve skutečnosti jsem na tom nikdy předtím neseděl. Předtím jsme na kolách jezdili plochou dráhu po Zohoru. Měl jsem skládačku a přes půlku Zohoru jsem přejel po zadním. A pak jsme na Pieskoch u Jána jezdili motokros. Já, Roman a Dušan.“
Cestu Jaroslava Drahoše do sedla plochodrážního motocyklu jakoby nalinkovaly pohádkové sudičky
Dnešní mladíci by ustrnuli, jak onen motokros vypadal. „Měli jsme předělané čezety,“ usmívá se Jaroslav Drahoš. „Postavil jsem si krosku z péráka. Dal jsem tam vršek z panelky a udělal si z toho motokrosový speciál. Jezdili jsme motokros i za vesnicí. Vytvořili jsme si čtyři zatáčky. Brzdili jsme zadní brzdou, podkvaltovali jsme to na jedničku a projeli zatáčku smykem.“
Život byl plný dobrodružství. „Chtěl jsem vyskočit co nejvíc,“ vybaví si zohorský plochodrážník. „A přeletěl jsem přes remízek, naštěstí jsem měl jenom výron kotníku. Doma jsem řekl, že se mi to stalo na kole. Jinak by bylo zle.“
Plochá dráha naostro a se vším všudy
Druholigový Zohor na svém stadiónu v dubnu 1978: zleva Oldřich Jirák, Jaroslav Drahoš, Miroslav Bačík, Jozef Tóth, Jiří Krátký a Štefan Eliáš
Od roku 1973 se však v Zohoru pravidelně jezdila plochá dráha. Ján Višváder k ní moudře směřoval zájem kluků, kteří bezuzdně řádili na jeho pozemku. Navíc když se někdy v pětasedmdesátém konal velký nábor nových adeptů. Dušan Višváder nezapřel svou bouřlivou krev a šel se zapsat jako první. Jeho kamarádi jej ale rychle následovali.
„Plné hřiště nás bylo,“ přibližuje Jaroslav Drahoš zájem tehdejších záhorských teenagerů stát se plochodrážními hvězdami nejjasnější velikosti. „Nejdřív jsme museli betonovat a pak jsme každou sobotu dostali možnost projet se. Olda Jirák se o nás dost staral. Začal nás trénovat, dával nám starty před zatáčkou.“
Sny o závodní kariéře ve většině případů končily velice rychle a někdy i zpropadeně tvrdě. „Z těch adeptů jsme vydrželi jen já, Roman a Dušan,“ povzdechne si hrdina našeho dnešního příběhu. „Každý si dal na hubu a skončil.“
Na jaře 1978 již bylo zřejmé, že v Zohoru roste talentovaný plochodrážník
Pády se však nevyhýbaly ani trojici nerozlučných přátel. „První zlomeninu jsem měl ještě v sedmdesátém šestém,“ vybaví si Jaroslav Drahoš. „Dušan přede mnou spadnul, abych mu nepřejel přes záda, zvednul jsem to, ale jel jsem do mantinelu. A měl jsem otevřenou zlomeninu ruky. To jsem ještě jezdil v kombinéze sešité z rajtek a v botách půllitrech.“
A byl průšvih jako hrom. „Otec mi nadával,“ říká borec, jemuž sudičky upředly osud, aby se jen o tři roky později stal mistrem Československa. „Já neměl ani od rodičů podepsaný souhlas. Byl problém i řidičák, bez toho jsi nemohl závodit. Proto jsem první sezónu 1976 jen trénoval.“
Postup proklouznutý mezi prsty
Na ligová pódia dříve chodili jen jednotlivci – Štefan Eliáš (1) si však v Zohoru v dubnu 1978 vzal sebou i juniora týmu Jaroslava Drahoše, vpravo jsou Emil Ondrašík a Miloslav Čmejla
V sedmasedmdesátém se však březen ještě nestačil ani přelomit vejpůl a v Zohoru startovalo dvojicí úvodních kol obnovené mistrovství Slovenské socialistické republiky. O místa náhradníků se postaral domácí potěr. Jaroslav Drahoš a Peter Gábriš si přes noc prohodili sedmnáctku s osmnáctkou.
„První závod v Zohoru, první jízda a hned jsem přejel přes pásku,“ lze z šibalského úsměvu Jaroslava Drahoše vypozorovat, že jeho ostrý závodní debut nebyl prost problémů. „Ptal jsem se, jak se startuje. Řekli mi ‚rozsvítí se zelené světlo, počítej jednadvacet, dvaadvacet, třiadvacet a jede se‘. Tak jsem počítal, pustil jsem to tam a přetrhnul pásku.“
Zlepšení však rychle následovalo, takže Jaroslav Drahoš dostal místo v ligovém celku, v němž paradoxně nenastoupil jen v obou domácích závodech. Do druhé ligy vlétly razantně Mariánské Lázně, které v rychlém sledu triumfovaly v Liberci, Chabařovicích, Mšeně a svém Chomutově. Avšak během měsíce se západočeská situace změnila k horšímu. Mnohem horšímu!
Prakticky přes noc byly pro lázeňský celek stupně vítězů nedostižné a v půlce září se v jeho druhém domácím podniku v Chomutově smrtelně zranil Karel Červenka. „Skákalo se tam,“ vybaví si Jaroslav Drahoš severočeský ovál. „Od startu to bylo vyházené, nestáhli to grejdrem.“
Pokud se týká Zohoru, západoslovenský celek odstartoval soutěž až v Chabařovicích, protože v Liberci měl volný los. Na ústeckém předměstí byl druhý. Vyhrál jenom v červenci před zraky svého vlastního publika. V konečném součtu zvítězil v celé lize, když o čtyři body porazil béčko RH Praha. Junioři z hlavního města měli o závod méně díky anulovanému tragickému Chomutovu.
Ale postupový chleba do první ligy se stejně lámal v podzimní kvalifikaci. Největší porci práce odvedli Zdeno Vaculík a Štefan Eliáš, zatímco Jozef Tóth se už objevoval na ovále spíše sporadicky. Při kvalifikačních závodech však nechyběl ani jednou. V Březolupech kralovala RH Praha B, Zohor skončil třetí, ale o bod za Čakovicemi.
Charakteristický snímek zohorského stadiónu
Druhý den v Zohoru jasně vyhráli domácí, zatímco všechny ostatní celky měly o polovinu bodů méně. Do první ligy bylo nakročeno více než slibně. Jenže Zdeno Vaculík už přestoupil do žarnovické Preglejky a na vyvrcholení kvalifikace na Markétě a v Čakovicích chyběl. Celkový triumf si nenechali vzít Pražané, zatímco Čakovice nechaly Zohor za sebou v konečném součtu o jedenáct bodů a v první lize zůstaly.
„Ligu jsme vyhráli, ale Zdeno se ženil,“ přibližuje Jaroslav Drahoš okolnosti, které s velkou pravděpodobností uzamkly Zohor ve druhé lize. „Rozčilovali se, proč neposunul svatbu o týden déle. Nebo proč nepřijel aspoň v neděli. Ale asi to nešlo.“
Druhou sezónu již v reprezentaci
V Zohoru uměli důstojně uspořádat i mezinárodní podniky – v srpnu 1978 při nástupu poháru míru a přátelství stojí odleva Jaroslav Drahoš, Miroslav Bačík, Čestmír Váňa, Miroslav Rára a kouč Rudolf Havelka
Do druhé ligy 1978 sestoupily Březolupy, které okázale dávaly najevo, že sem nepatří, a vyhrály čtyři závody. Zohorané stáli na nejvyšším stupínku pódia v srpnu v Chabařovicích a hned druhý den v Chomutově. Chabařovice byly první jen doma v červnu, avšak daly dohromady více bodů než Slováci a doprovodily Březolupy do kvalifikace o první ligu.
„V Březolupech byla klopená dráha,“ vybaví si Jaroslav Drahoš jeden zážitek. „Nešlo tam zatočit. Jednou jsem si tam na lize roztrhnul ruku. Druhý den jsem si na ní musel udělat omotávku z izolačky, abych držel plyn.“
Uznání březolupského publika mu ovšem vysloužil jiný kousek. „S někým jsem se honil a objížděl ho,“ vypráví. „On viděl, že spadli a na dráze jsou motorky na štorc, ale já přes něho ne. Nevyhnul jsem se, vrazil do nich. Ve vzduchu jsem udělal salto a dopadl zase na všechny čtyři. Celý stadión tleskal. Byl jsem jako kluk sportovní gymnasta.“
Ale pojďme nazpět do osmasedmdesátého. Jaroslav Drahoš stoupal po žebříčku výkonnosti výš a výš. Z postu náhradníka a juniora se dostal do hlavní sestavy týmu a dvouciferná skóre mu již nebyla cizí. V Zohoru se dočkal pódia v závodě ranku slovenského šampionátu a prvně postoupil do kvalifikace o federální individuální šampionát.
Debutoval rovněž v juniorském šampionátu. Před prvním závodem své skupiny B v Kopřivnici uspěl v kvalifikaci. Během třech výjezdů na ovál podlehl pouze jednou domácímu Václavu Zárubovi, jenž se paradoxně do hlavního mítinku nakonec nekvalifikoval! Ve čtyřech podnicích se pohyboval v lepší polovině výsledkové listiny.
Miroslav Bačík a Jaroslav Drahoš stojí na nejvyšším stupínku pódia PMP v Zohoru nad Bulhary a Poláky
Hladce postoupil do finále. V Plzni měl na dohled stupně vítězů a celkově při své premiéře v mistrovství republiky juniorů skončil devátý. Když se zkušební ročník poháru míru a přátelství, seriálu juniorů z komunistických zemí, dočkal díky podnikům v Zohoru a v Březolupech československé premiéry, reprezentační tandem vytvořili právě Jaroslav Drahoš a jeho klubový kolega Miroslav Bačík.
„Byli jsme první v Zohoru a v Březolupech,“ pochlubí se. „Doma jsem měl svůj vlastní pokoj a tam to bylo samý věnec.“
Ve druhém případě měli stejný počet bodů jako Josef Jůza a Roman Podaný, kteří zastoupili omluvenou reprezentaci Sovětského svazu. Pro oba Pardubičany hovořila pomocná kritéria, nicméně v celkovém pořadí soutěže nefigurovali. V dnešních podmínkách je obtížně představitelné, že Polákům hrozila diskvalifikace, protože do Československa dorazili s motocykly Weslake. Reglementy vyžadovaly užití techniky produkované v zemích RVHP a Poláky tehdy zachránila zápůjčka Jaw ze zohorského klubu.
Bez nafty za titulem mistra republiky
Diplom, který Jaroslav Drahoš získal za titul juniorského mistra republiky
Na prahu devětasedmdesátého bylo jasné, že v osobě Jaroslava Drahoše roste mimořádný závodník. A jeho exces s páskou při debutu o dva roky dříve byl již zapomenut. Ve svých dvaceti letech se měl poprvé a naposledy zapsat mezi plochodrážní šampióny republiky. Byl nasazen do semifinálové skupiny A, která začínala v Zohoru.
Růžky vystrkoval Zbyšek Holý ve vestě RH Praha, který neprohrál jedinou rozjížďku. V tomto ohledu se s ním mohl rovnat i Jaroslav Drahoš, dokud však v jejich společné jízdě nespadl. Žarnovica mu nevyšla, ale sérii skončil vítězstvím v Kopřivnici. Musel kvůli němu v rozjezdu porazit žarnovického Pavla Tonhauzera a pardubického Zdeňka Křivku. Celkovou klasifikaci skupiny uzavřel jako čtvrtý.
Finále startovalo opět v Zohoru a nejvíce bodů si odsud odváželi Pražané Jiří Hnidák a Stanislav Urban, o jejichž pořadí musela rozhodnout dodatková jízda. Zbyšek Holý byl třetí, Jaroslav Drahoš čtvrtý. Na leadery ztrácel tři body, když se před zraky domácích fanoušků nevyhnul pádu.
Jenže ve finále se jeden z nejhorších výsledků škrtal. Jaroslav Drahoš tedy zohorský závod odepsal a patnáctibodovým maximem dal najevo, že se hodlá poprat o titul. Na hrotu aktuální klasifikace se po dvou závodech zatím hřál Stanislav Urban. Ovšem na srpnové vyvrcholení v Plzni a v Čakovicích ho nepustilo zranění.
„Jezdili jsme Avií s plachtou,“ popisuje Jaroslav Drahoš běžnou praxi zohorských závodníků před čtyřiceti lety. „Nafta byla na poukázky, nešla koupit. Tak jsme ji prostě ukradli a dojeli do Plzně. Tam jsem si se Zbyškem body vyrovnal.“
Finále MR juniorů 1979 v Čakovicích: Jaroslav Drahoš a Jiří Hejl
Pražský blonďák udělal na Borech pro svůj titul patnácti body maximum, Jaroslav Drahoš byl třetí s dvanácti body. V aktuální klasifikaci na tom byli oba skutečně stejně. Avšak kdybychom zohlednili škrtání jednoho nejhoršího výsledku, Zbyšek Holý vedl před zohorským závodníkem o jeden bod.
Definitivní rozuzlení zápletky přinesla jejich vzájemná rozjížďka. „Šli jsme po sobě ostře,“ nezastírá Jaroslav Drahoš. „Odstartoval na mě, ale já ho v zatáčce přikryl. Měl jsem jeho ruku na zadním kole. On už jel motor 2XOHC, já měl langhuba, byl to dvouventil, Jawa jich udělala jen pár. Čtyřventila mi sebrali, že jsem nepostoupil v Evropě.“
Zbyšek Holý nakonec ve vyhroceném duelu upadl a Jaroslav Drahoš mohl slavit titul. „Zohorané za mnou přijeli do Čakovic vlakem v oblecích,“ směje se při vzpomínce na oslavy. „Udělal jsem mistra, oni se opili a my je naházeli nahoru na korbu. V Praze jsme zastavili a oni vyskákali ven, že chtějí do hostince. Pak jsme zastavili až na dálnici. Čůrat, ale potom museli za jízdy dolů.“
Útěk z nemocnice
V Čakovicích 1979 na cestě za titulem juniorského mistra republiky
V sedmdesátých letech se v československých soutěžích se slovenskými závodníky muselo počítat. Ostatně stačí připomenout Štefana Eliáše a Zdena Vaculíka, kteří ovládli juniorku v pětasedmdesátém. Anebo Miroslava Bačíka, který vyhrál pardubickou Zlatou stuhu 1977. Sice pocházel z moravské Břeclavi, ale po zániku místní ploché dráhy zakotvil právě v Zohoru. Nicméně v souboji Jaroslava Drahoše s juniory pražské Rudé hvězdy šlo pořád o triumf Davida nad Goliášem.
Jaroslav Drahoš před nástupem vojenské služby
„Rudá hvězda nemohla překousnout, že nemá mistra,“ konstatuje Jaroslav Drahoš. „Byl to dobrý pocit. Juniorka byla nacvaknutá, to nebylo jako dneska, že jede, kdo je. V té době jsi závodil pořád každý týden. Už jsem byl ve vrcholu v Pardubicích, měl jsem od nich motorku, druhou ze Zohoru. Na čtyřventilovým kraťasovi jsem odjel čtyřicet dva závodů a neměl jsem z něj venku ani svíčku. Jelo to jako hovado, pak jsem udělal generálku a měl ho Jirko Krátký.“
Závodů bylo dost, ačkoliv se druhá liga v sezóně 1979 jakoby pomátla na rozumu. Osm jejích účastníků bylo rozděleno do dvou skupin. Áčko se Zohorem odjelo všechny čtyři závody během jednoho dubnového týdne. Z toho tři poslední za pouhé dva dny. Sedm dnů stačilo i na nadstavbovou skupinu D, takže pro slovenský tým bylo v celé soutěži vymalováno již před koncem května.
Jaroslav Drahoš debutoval v evropském šampionátu juniorů, v němž mu o kousek unikl postup do semifinále. Objevil se opět v poháru míru a přátelství, a ačkoliv mistrovství Slovenska nebylo dokončeno, vyhlásili jej za vicemistra. A tak se po roce opět ucházel o postup do mistrovství republiky jednotlivců.
Ve Slaném ale upadl. „Škrtnul jsem si o Míru Bartoše,“ popisuje. „Probudím se ráno ve špitále, nic mi není. Obul jsem si závodnický boty, vzal si tričko a v trenkách jsem odešel pryč. Venku jsem nastoupil do nějakého auta. ‚Hele, odvez mě na staďák, musím dojet závody‘. Mezitím mě v nemocnici hledali naši kluci, oni jim řekli ‚byl tady, ale už není‘. Pak ještě přišel přípis k obvoďačce do Zohoru, že jsem jim zdrhnul.“
Z vojny předčasně domů, jenže se šroubem v noze
Píše se duben 1980 a na pódiu juniorky v Zohoru stanuli Jaroslav Drahoš, Antonín Kasper a Petr Kotek
O tři týdny později skončil Jaroslav Drahoš šestý při Zlaté stuze, ale pak se mu změnil život od základu. „Po Zlatý přilbě jsem šel na vojnu,“ vysvětluje. „Ale tam jsem udělal moc průserů, pořád jsem seděl v base. Chodili jsme za holkama, byl jsem na Fučíkárnách a pan Havelka s panem Mikuláškem mě furt museli tahat ven.“
V první lize se za pardubické SVS svezl pouze ve dvou jízdách v roli juniora ve dvou rozjížďkách v Žarnovici. Přitom v semifinále juniorského šampionátu už muselo být, když ve třech závodech prohrál s někým jiným než nastupujícím Antonínem Kasperem. V květnu odjel dva závody Poháru míru a přátelství v Rumunsku a osmého června stál na pódiu kvalifikačního kola evropského mistrovství juniorů v Šumenu.
„V Šumenu vyhrál Berlinski,“ vybaví. „My jsme v poslední jízdě pouštěli Jirku Šveca, potřeboval body, aby postoupil. Házeli jsme si s Tondou korunou, kdo dojede za ním. Prohrál jsem, skončil jsem v poslední jízdě třetí. A tak jsem byl třetí taky celkově.“
Týden poté startovalo finále juniorského mistrovství republiky, ale konečné slovo řeklo počasí. Liberec byl zrušen bez náhrady, Chabařovice se posunuly na další sobotu. Jaroslav Drahoš coby obhájce titulu nemohl být se šestým místem spokojený, ale možná si uvědomil, že o rok dříve také nezačínal ve finále optimálně. Snad jako voják základní služby vymýšlel, jak se ulít ze zelené pakárny, ale každopádně ve svých myšlenkách dlel v Szegedu.
Po rekonvalescenci se vrátil do formy – na snímku z roku 1982 pódium ze slovenského mistrovství v Žarnovici, odleva Lubomír Jedek, Jaroslav Drahoš a Vladimír Tomka
V maďarském městě se totiž na sklonku června mělo rozhodnout o sedmičce postupujících do finále mistrovství Evropy v bavorském Pockingu. „Rozbil jsem se už na tréninku,“ posmutní Jaroslav Drahoš. „Dráha je rovná a za roh. Předjížděl jsem Tondu Kaspera, on se přede mnou přetočil. Přeštorcoval jsem to, ale jel jsem na mantinel. Motorka mi spadla na záda, měl jsem zlomenou páteř a stehenní kost. A to jsme tam s Tondou měli na vítězství! A pak finále…“
Všechny plány se během osudného okamžiku zhroutily jako domeček z karet. „Sezóna byla v háji!“ vypráví zohorský plochodrážník. „Ale aspoň mě pustili z vojny dřív domů. Za rok jsem už zase jezdil. Jednou jsem porazil Tondu Kaspera. Jeho táta mi radil, ať s tou nohou nezávodím, že mi ten šroub v ní zlomí kost. Ale stejně jsem s ním jezdil a nechal si ho vyndat až na podzim.“
Mela ve druhé lize anno domini 1984 – odleva Jaroslav Gavenda, Josef Jůza, Jaroslav Drahoš a Josef Krejča
Kdyby osud chtěl, jeho kariéra mohla vystřelit až kamsi k plochodrážnímu Olympu, ale sport levých zatáček neboduje podmiňovací způsoby gramatiky. „Měl jsem moc pádů, ale málokdy z vlastní viny,“ zůstává Jaroslav Drahoš pragmatikem. „Ani si nepamatuju, že bych spadnul sám. Třeba s Romanem Višváderem v sedmdesátém osmém v Kopřivnici na mistrovství republiky juniorů.“
Načasování našeho příběhu rozhodně neuškodí odbočka o dva roky nazpět, ačkoliv o tom závodě již byla řeč. „Bylo tam moc bahna,“ nenechá se Jaroslav Drahoš pobízet. „Roman potřeboval body. Snažil jsem se jet za ním druhý. Dostal jsem se k mantinelu, ale tam bylo dvacet centimetrů bláta. A pak jsem musel do rozjezdu s Pavlem Tonhauzerem a ještě někým rozjížděl o první místo. Ale vyhrál jsem!“
Plochodrážní dobrodruzi
Trojice kamarádů na dráze v Zohoru během slovenského mistrovství roku 1984: zleva Jaroslav Drahoš, Roman Višváder a Tibor Pružinský
Ve světě divadla a filmu se říká, že není malých rolí, jen malých herců. Jaroslav Drahoš může posloužit jako skvělý příklad, že podobné rčení lze aplikovat rovněž mezi mantinely plochodrážního stadiónu. Vrátil se do Zohoru, táhlo mu na dvaadvacet a dobře tušil, že z klubu v jeho městě nevede cesta nikam. Musel se vypořádat s nedostatkem financí, zastaralou technikou, slabou jezdeckou základnou, ale přesto si znovu a znovu oblékal vestu s nápisem AMK SSR. A to jen proto, aby sezónu co sezónu jeho tým uzavíral závěrečnou tabulky druhé ligy, tehdy třetí československé plochodrážní divize.
„Já měl v lize pořád dost bodů,“ potvrzuje post zohorské týmové jedničky. „Jednou jsme po Čakovicích jezdili v Liberci jako čerti (červenec 1983 – pozn. redakce) a skončili jsme druzí. Dušana Višvádera porazili jen Ivan Pacák a Josef Rybář, mě nikdo. Ale jeden čas mi zase hodně vypadávaly kablíky z induček.“
Problémů nebylo málo. „S Romanem Višváderem jsme upravili dráhu, pospíchali do Divišova, potom zase sehnat metyl a ricin,“ líčí Jaroslav Drahoš. „Pak se v Zohoru jely závody a funkcionáři tam chodili v kravatách. A já sám jsem grejdroval dráhu. Byli jsme na stadiónu furt.“
Plochá dráha však byla jako droga. „Roman Višváder podepsal doly, aby se dostal z vojny a mohl závodit,“ pokračuje Jaroslav Drahoš. „Dělal v Ostravě, dal mi za úkol, ať mu všechno naložím, že ho nabereme cestou. Vzal jsem mu motorku, ale všechno ostatní jsem zapomněl doma.“
Zohor v Liberci v červnu 1983: zleva Ivan Koldán, Dušan Višváder, Roman Višváder, Jaroslav Drahoš a Jozef Slezák
Že by však bez výstroje odstoupil ze závodu, nepřipadalo v úvahu. „Neměl kombinézu, ani boty,“ usmívá se Jaroslav Drahoš. „Boty si měnil s Dušanem, přilbu taky, měli stejné hlavy. Závodil jenom v montérkové kombinéze. Říkám mu ‚nesmíš spadnout‘, aby na to nepřišli. Byl to podfuk. Nikdo to nezjistil, my si normálně dávali modráky na kombinézu kvůli špíně.“
Jaroslav Drahoš nebyl úspěšný pouze v lize. Stále se držel mezi slovenskou elitou, na podzim se pravidelně účastnil kvalifikací o postup do seriálu mistrovství republiky a v letech 1982 a 1983 se dokonce dostal až do jeho finále. A třeba ve čtyřiaosmdesátém nepostoupil do finálové rozjížďky Zlaté přilby SNP jen na pomocná kritéria. A to se ještě jezdilo starým modelem, kdy v klíčové jízdě startovali jen čtyři závodníci.
„Byli jsme dobrodruzi,“ usmívá se s odstupem let. „Ale plochou dráhu jsme dělali s láskou. Dnes je to lehčí, když jsi dobrý, jezdíš pořád. I sponzory si seženeš.“
Vítězné adieu
Zohor ve své poslední sezóně 1985: zleva Václav Milík (1), Anton Blusk, Oldřich Řezníček (4), Lubomír Ďurica, z aním kouč Roman Višváder a Jaroslav Drahoš
Někdy v první půli osmdesátých let zaťukal na pardubickou kancelář Josefa Laštovky vlasatý mládenec oblečený v riflích a džísce a s cigaretou v ruce, že by chtěl jezdit plochou dráhu. Vmžiku skončil před dveřmi, protože se uvnitř kouřit nesmělo. Když trenérovi prozradil, že mu táhne na čtyřiadvacet, Josef Laštovka nad ním zlomil hůl. A bezperspektivního nováčka Václava Milíka spolu s Oldřichem Řezníčkem v pětaosmdesátém poslal jako posilu do druholigového Zohoru.
„Už neměl, kdo jezdit,“ vzpomíná Jaroslav Drahoš. „Roman nám dělal trenéra. Venca závodil dobře, Olda ho doplňoval, já svoje body měl pořád. Sem tam něco udělal i Dušan.“
Favoritem první ligy 1985 byly Březolupy. Miloš Plzák je neomylně vedl do první ligy a celek šel od vítězství k vítězství. Po osmi triumfech měl v Kopřivnici a v Zohoru konečně zkraje července volný los. A to byla příležitost pro zohorský klub.
V jeho řadách rostl Václav Milík, ale Jaroslav Drahoš si dokázal udržet post jedničky, byť se budoucí mistr republiky v konečném součtu dostal na hodnotu o dva body vyšší. Celek triumfoval v Kopřivnici, ale nazítří v Zohoru skončil po šestnácti rozjížďkách se stejným skóre jako Čakovice. Václavu Milíkovi se nelíbilo, že kouč Roman Višváder poslal do rozjezdu proti Václavu Matunovi Jaroslava Drahoše.
Roku 1985 závodní kariéra Jaroslava Drahoše končila, chlapec na snímku vpravo však zatím závodit nepřestal – ano, je to Vladímír Višváder
Sám byl s deseti body nejlepším mužem Zohoru. Hrdina našeho vyprávění skončil na hodnotě osm, ale jednou jej zastavila porucha. V dodatkové jízdě nezaváhal, čakovického plochodrážníka porazil a postavil domácí celek na nejvyšší stupínek pódia. Vítězství však mělo trpkou příchuť, protože místní plochá dráha musela z rozhodnutí vyšších míst tímto závodem skončit.
„Strašně mě chtěly Březolupy,“ reaguje Jaroslav Drahoš na otázku, zda o jeho služby neprojevila zájem konkurence. „Na Zlatý přilbě v Pardubicích mě vyhlašovali rozhlasem, ať se dostanu k Miloši Plzákovi. I byt v Gottwaldově by mi dali. Žarnovica chtěla mě i Tibora Pružinského. Ale já stavěl dům a tak jsem přestal závodit.“
Ještě jedno pokušení
Tři kamarádi dnes: zleva Tibor Pružinský, Jaroslav Drahoš a Roman Višváder
Semifinále kvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců 1986 zkraje září pětaosmdesátého se stalo posledním závodem v kariéře Jaroslava Drahoše. Do Zohoru se plochá dráha vrátila jen jednou. Roman a Dušan Višváderovi si vymohli všemožná povolení, aby se tu v červenci 1992 mohl konat mezinárodní podnik. Už jen proto, aby jejich mladší bráška Vladimír mohl závodit na domácí půdě a ukázat svým sousedům svoje umění.
„A to víš, co se mně stalo?“ zbystří Jaroslav Drahoš pozornost, sotva tento mítink přijde na paškál. „Po závodech jsem si půjčil motorku. Říkal jsem si, kdy se zase dostanu na plochodrážku. Jel jsem šest kol, měl jsem sedmičku a ta se už chovala jinak. Spadl jsem, měl jsem otřes mozku, ani jsem nevěděl, že jsem přijel s kropičkou. Žena byla akorát těhotná a všichni mi nadávali, proč na to lezu.“
V ochozech jej potkáte dodnes. „Na závody se jezdím dívat pořád,“ říká. „Začal jsem málo, ale teď už jich je docela moc. Jezdím na Zlatou přilbu a do Žarnovice. Od sedmdesátého šestého jsem viděl všechny Přilby. Spávali jsme na koleji, opili se v Grandu a ráno si na železniční stanici dávali boršč. A víš, co? Kdybych se znovu narodil, zase bych byl plochodrážníkem!“
Plochodrážní kariéra Jaroslava Drahoše (*1.10.1959) v kostce:
1976:
první tréninky v Zohoru, víceméně načerno
1977:
Zohor vítězem 2. ligy (Jaroslav Drahoš 12 bodů z 211 bodů týmu celkem), 3. v kvalifikaci o 1.ligu 1978: (Jaroslav Drahoš nestatoval); mistrovství SSR: Jaroslav Drahoš 16. (Zohor náhradník, Zohor náhradník, Žarnovica 12., Žarnovica 14.); náhradníkem při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru (nula při jediném startu v poslední jízdě)
1978:
Pohár míru a přátelství: Československo 1. (Jaroslav Drahoš s Miroslavem Bačíkem vyhráli v Zohoru a v Březolupech byli druzí); Zohor 3. ve 2. lize (Jaroslav Drahoš 49 bodů ze 184 bodů týmu celkem); M SSR: Jaroslav Drahoš 6. (Žarnovica 7., Žarnovica 7., Zohor 3., Zohor 6.); kvalifikace o MR jednotlivců 1979: Jaroslav Drahoš 8. v semifinálové skupině B (Žarnovica 9., Zohor 5.), 13. ve finále (Praha 14., Slaný 10.); MR juniorů: Jaroslav Drahoš 7. v semifinálové skupině B (Kopřivnice postup z kvalifikace, Kopřivnice 8., Liberec 7., Pardubice 5., Čakovice 8.), 9. ve finále (Praha 15., Plzeň 4., Zohor 9., Žarnovica 11.); MR dvojic: se Štefanem Eliášem a Miroslavem Bačíkem druzí v kvalifikaci (Chabařovice 3. Chomutov 1.), v semifinále B sedmí (Kopřivnice 7., Březolupy 6.); 2. v nadstavbové rozjížďce PMP O pohár předsedy MNV Březolupy, 10. ve Zlaté stuze v Pardubicích
1979:
ME juniorů: Jaroslav Drahoš 9. v kvalifikačním kole v Leszně, náhradník v semifinále v Nyíregyháze – DNR; Pohár míru a přátelství: ČSSR 4. (Jaroslav Drahoš s Jaromírem Bartošem 5. v Chabařovicích, 4. ve Mšeně); Zohor 3. ve 2.lize skupiny A: (Jaroslav Drahoš 43 bodů ze 108 bodů týmu celkem), 3. ve skupině D (Jaroslav Drahoš 30 bodů ze 76 bodů týmu celkem); M SSR: v nedokončeném seriálu byl od zeleného stolu vyhlášen jako druhý (Zohor 2., Zohor 2.); kvalifikace o MR jednotlivců 1980: Jaroslav Drahoš 13. v semifinálové skupině A (Kopřivnice 11. Slaný 15.); MR juniorů: Jaroslav Drahoš 4. v semifinálové skupině A (Zohor 2., Žarnovica 7., Kopřivnice 1.), 1. ve finále (Zohor 4., Březolupy 1., Plzeň 3., Čakovice 2.); MR dvojic: s Jiřím Krátkým 7. v kvalifikaci B v Kopřivnici; 6. při Zlaté stuze v Pardubicích
1980:
ME juniorů: Jaroslav Drahoš 3. v kvalifikačním kole v Šumenu, zraněn při tréninku na semifinále v Szegedu; Pohár míru a přátelství: ČSSR 2. (Jaroslav Drahoš s Jiřím Švecem 5. v Aradu, 2. v Sibiu; SVS Pardubice 2. v 1.lize (Jaroslav Drahoš v jediném závodě 1 bod ze 197 bodů týmu celkem); MR juniorů: Jaroslav Drahoš 2. v semifinálové skupině A (Zohor 2. Pardubice 2., Mšeno 3.), 14. ve finále (Chabařovice 6., Plzeň NS, Slaný NS); 9. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru
1981:
Zohor 5. ve 2. lize (Jaroslav Drahoš 12 bodů ze 48 bodů týmu celkem); 8. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru
1982:
Zohor 5. ve 2. lize (Jaroslav Drahoš 70 bodů ze 156 bodů týmu celkem); M SSR: Jaroslav Drahoš 2. (Zohor 3., Zohor 3., Žarnovica 4., Žarnovica 2.); kvalifikace o MR jednotlivců 1983: Jaroslav Drahoš 5. v semifinálové skupině A (Čakovice 6., Chabařovice ?), 15. ve finále (Praha 14. Plzeň 15.); 6. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru, 8. při Zlaté přilbě SNP v Žarnovici
1983:
Zohor 5. ve 2. lize (Jaroslav Drahoš 70 bodů ze 146 bodů týmu celkem); M SSR: Jaroslav Drahoš 5. (Zohor 5., Zohor 2., Žarnovica 5., Žarnovica 6.); kvalifikace o MR jednotlivců 1984: Jaroslav Drahoš 6. v semifinálové skupině A (Slaný ?, Chabařovice ?). 14. ve finále (Březolupy ?, Žarnovica ?)
1984:
Zohor 4. ve 2. lize (Jaroslav Drahoš 51 bodů ze 131 bodů týmu celkem); M SSR: Jaroslav Drahoš 4. (Žarnovica 5. Žarnovica 11., Zohor ?, Zohor ?); kvalifikace o MR jednotlivců 1985: Jaroslav Drahoš 10. v semifinálové skupině A (Čakovice 13., Plzeň ?); 6. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru, 6. při Zlaté přilbě SNP v Žarnovici
1985:
Zohor 2. ve 2. lize (Jaroslav Drahoš 64 bodů z 210 bodů týmu celkem); M SSR: Jaroslav Drahoš 4. (Zohor 6., Žarnovica 3., Žarnovica 4.); kvalifikace o MR jednotlivců 1986: Jaroslav Drahoš 13. v semifinálové skupině A (Žarnovica 12., Čakovice 11.); 8. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru
Jaroslav Drahoš za sebou na oválech nechal dlouhou stopu
Foto: laskavostí Jaroslava Drahoše a Jiřího Krátkého a Eva Palánová
Celosvetový problém, pandémia koronavírusu, ktorý zasiahol výrazne do života ľudí, si vybral daň aj vo svete športu. Prirodzene zasiahol aj žarnovickú plochú dráhu, kde namiesto tréningov a jazdy motoriek, víri prach jedine vietor. No nie je tomu prvýkrát, čo epidémia zasiahla aj žarnovickú plochú dráhu. V roku 1958 to s ňou vyzeralo podstatne horšie.
Malé mestečko na svetovej plochodrážnej mape
Mesto bolo doslova zaplavené autami
Mestečko Žarnovica v päťdesiatych rokoch minulého storočia urobilo vo svojom vývoji krok vpred. V roku 1953 tu pribudla nielen nová budova školy, ale aj plochá dráha, ktorá preslávila toto malé mestečko ďaleko za hranicami našej vlasti. Po prvých pretekoch 29. a 30. augusta nasledovali každoročne ďalšie a ďalšie. Detské choroby prežívala plochá dráha ešte so škvarovým povrchom aj vďaka nadšeniu desiatok ľudí, ktorí množstvo práce vykonávali brigádnicky.
Odmenou im boli úspešné podujatia Striebornej prilby SNP, ktoré rad za radom vyhrával Hugo Rosák, až kým sa v roku 1957 nemusel skloniť pred Rudolfom Havelkom. Rok 1957 bol prelomový pre žarnovický ovál ešte v inom. Žarnovica bola totiž prvýkrát svedkom medzinárodných pretekov, ktoré priviedli do malého mestečka nielen jazdcov z Maďarska, Poľska, Rakúska, ale aj z ďalekého Dánska, či Švédska. A vtedy padol rekord, ktorý dodnes drží, keď preteky videlo 20 000 divákov! Z víťazstva sa tešil svetový finalista Švéd Dan Forsberg zo Švédska.
Na podobnú slávu sa žarnovickí organizátori pripravovali aj v roku 1958. Na štart II. Medzinárodnej plochej dráhy sa postavili okrem československých reprezentantov, medzi ktorými nechýbali ani traja slovenskí pretekári, aj jazdci z Poľska, Švédska a Fínska. A práve reprezentanti poslednej menovanej krajiny spoločne s československými pretekármi hrali prvé husle v boji o víťazstvo. Z toho sa nakoniec tešil trojnásobný majster Fínska a neskorší vicemajster Európy na dlhej plochej dráhe Antti Pajari. Pozrieť sa na preteky prišlo 18 000 divákov a až potiaľto bolo všetko super, ale…
Nechcený import zo ZSSR
Slávnostný nástup pred 18 000 divákmi
Žarnovica nemala ešte v roku 1958 vodovod a preto bolo normálne, že ľudia pili vodu zo studní. Jedna taká studňa sa nachádzala aj na štadióne. Dnes už nikto nevie presne, na ktorom mieste. S tým, že v Žarnovici nebol v tom čase vodovod súvisí aj fakt, že ľudia v tom čase používali suché záchody, jednoduché latríny. A tretie čo súvisí s našim príbehom je to, že do Žarnovice prišla na návštevu svokra jedného z miestnych obyvateľov, ktorá pricestovala zo vtedajšieho Sovietskeho zväzu a so sebou priniesla aj týfusovú infekciu. Nikto, okrem jej najbližších to ani netušil a tým pádom nenahlásil na úrady. Keďže to všetko sa dialo v blízkosti štadióna a spomínanej studne, dostala sa infekcia do vody.
Ako bolo vyššie spomenuté, preteky sa skončili úspechom fínskeho pretekára a aj úspechom organizátorov, veď 18 000 divákov bola a dodnes je druhá najvyššia návšteva na žarnovických plochodrážnych pretekoch. Do toho akurát vtedy bol mimoriadne teplý 11. máj a všetko sa zdalo v poriadku. Menšou chybičkou na strane organizátorov bolo, že sa nepostarali o dostatočné množstvo pitného režimu a tak mnohí návštevníci, medzi nimi aj jazdci, pili vodu zo spomínanej studne.
Čo nikto z nich netušil, voda v nej bola infikovaná týfusom. Následkom bolo množstvo ľudí nakazených týfusom. Ako si na to spomínal po takmer päťdesiatich rokoch jeden z pretekárov vtedajšej československej špičky Alois Jarolím?
František Volavý
„Na tie preteky v Žarnovici si veľmi dobre pamätám. Bola tam vtedy poriadna horúčava. Nebolo tam nič na pitie, tak nám na občerstvenie nosili vodu z nejakej studne. Pili sme ju všetci, i väčšina pretekárov. Po pretekoch večer bolo slávnostné zakončenie, urobili tam pre nás veľkú oslavu. Jedenia a pitia bola spústa. Tak sme tam s Martinčíkom zostali cez celú noc. Ako sme mohutne oslavovali, tak nám nakoniec nič nebolo, asi sme to tou pálenkou všetko spálili, dezinfikovali. Ale Ostraváci, Venglář a Dušánek išli hneď po pretekoch domov, tak tí to dostali a dosť dlho sa z toho liečili. Ochorel aj Franta Volavý, ten tam síce ostal s nami, ale našiel si tam nejakú ženskú a s ňou sa vytratil, takže tiež dostal týfus a časť sezóny nejazdil,“ zaspomínal si pretekár z Brna, v tých pretekoch šiesty najlepší.
Žiadna preteky, veľa práce
Pôvodné prízemné drevené depo…naposledy
Spomínaná situácia mala ďalekosiahle následky. Okrem týfusom nakazených divákov a pretekárov sa nakazili aj niekoľkí účastníci futbalového zápasu, ktorý sa hral krátko na to. Žarnovická plochá dráha tak už vo svojich prvých rokoch dostala poriadnu ranu. Na tri roky bola prerušená činnosť a utíchli plochodrážne motory.
Likvidácia epidémie si vyžiadala osem miliónov vtedajších korún a dlhú karanténu nielen pre obyvateľov Žarnovice, ale aj ďalších miest a dedín. Organizátori však neostali doma so založenými rukami. Na štadióne sa pilne pracovalo. Dráha dostala nové mantinely, pribudlo nové štartovacie zariadenie, okolo dráhy sa vybudovali vyvýšené divácke priestory, pribudla budova so sociálnymi zariadeniami, klubovými miestnosťami a najmä parkoviskom plochodrážnych motocyklov na jej terase. Prvými pretekmi po dlhej prestávke bola III. Medzinárodná plochá dráha v roku 1962, ale to je už iná história.
Týfusová epidémia však mala aj jeden prínos pre malé mestečko, bola podnetom k vybudovaniu verejného vodovodu…
Rudolf Hrušínský celebritou motoristických divákov
Málokto však vie, že práve táto epidémia bola zároveň aj námetom pre českú filmovú klasiku „Pozor vizita!“, ktorú v roku 1981 režíroval Karel Kachyňa podľa literárnej predlohy Adolfa Branalad. Hlavnú rolu si zahrala legenda českého filmu Rudolf Hrušínský. Dej filmu má však niekoľko odlišností od skutočnosti.
Jediné Albrechtice spojené s motorismem jsou ty u Lanškrouna se závodem automobilů do vrchu Laudon
Odohráva sa v roku 1960, pričom epicentrom týfusovej nákazy sú motocyklové preteky na okruhu v Albrechticiach, kde bola návšteva 8 000 divákov z celej republiky. Tu však pozorné oko motoristického fanúšika určite zazrie, že oba zábery z údajných pretekov sú podstatne mladšie než z roku 1960.
Najmä druhá, farebná fotografia je z motokrosových majstrovstiev sveta 250 ccm v Holicích z konca sedemdesiatych rokov, pričom zaujímavosťou je, že je v nej zrkadlovo prevrátený diapozitív. Koniec koncov, ani v Albrechticiach sa žiadne motocyklové preteky nikdy nekonali. Film však stojí za pozretie, veď česká filmová klasika obohatená s hereckým výkonom Rudolfa Hrušínského v hlavnej úlohe jednoducho nestarne.
