Když odchází z veřejného života taková legenda jako Ivan Mauger, nedá mi to, abych nezavzpomínal. Poprvé jsem ho potkal naživo v roce 1976 při světovém finále na dlouhé dráze v Mariánských Lázních. Na zbrusu nové čtyřventilové Jawě získal titul mistra světa. Byl jsem v depu a byl jsem druhý, kdo mu po projetí cílem a získání titulu podal ruku. V tu dobu jsem dva roky závodil a jméno tohoto velikána jsem z médií dobře znal.
Finále 1976 mělo pro mě za následek tři věci. Zamiloval jsem si Mariánské Lázně, zamiloval jsem si dlouhou dráhu, kterou jsem začal jezdit, a vešel do mě celou bytostí a to navždy a ze všech nejvíce legendární Ivan Mauger z Nového Zélandu. Právě on byl pro mě největší magnet, kvůli kterému jsem v Praze a Pardubicích přelézal ploty a měl proto tolik let zle.

Do depa mohl jen někdo, já mezi vyvolené nepatřil. Vidět v depu živého Ivana při jeho práci, která byla zároveň rituálem, bylo prostě silnější. Mě si získal svoji prostotou, skromností, přátelským jednáním, úsměvem v každé situaci a samozřejmě plochodrážním umem.

Dodnes nemohu pochopit, že při jeho čtrnácti startech nevyhrál ani jednu Zlatou přilbu. Já osobně si myslím, že to bylo, protože se finále jede na šest kol. Každý závod, kde Ivan jel u nás a mohl jsem ho vidět, byl pro mě svátek. Nikdy by mě nenapadlo, že se s ním později seznámím, a že při své profesi spíkra ploché dráhy, budu několikrát mít tu čest ho zpovídat ho u mikrofonu třeba ve Mšeně nebo v Mariánských Lázních.

Větší poctu, a že jsem těch hvězd u mikrofonu měl obrovský počet, jsem nikdy nezažil. Považuji ho a už to tak zůstane, za nevětšího plochodrážního jezdce, co od samé kolébky kdy byl.

Nikdy nezapomenu, jak jsme spolu stáli frontu v Mariánských Lázních v depu na buřta, jako všichni ostatní. Úplně největší chvíle pro mě byla též v Mariánských Lázních, když jsme sami dva dvacet minut jedli v klubovně guláš a německy při tom šprechtili. Z očí do očí, jen my dva. Zážitek na celý život.

S Ivanem Maugerem se kamarádí Václav Verner, který mi rozhovor ve Mšeně překládal z angličtiny. Mnohokrát jsem se právě Vaška, který se s ním potkával, vyptával, jak se mu daří a posílal přes něj mnoho pozdravů od spíkra ze Mšena a Mariánek.

Až do dneška jsem měl veliké přání se s Ivanem ještě potkat. Avšak stáhl se do soukromí. Má nato nárok a je to jeho rozhodnutí. Určitě k tomu má důvod. Vzpomínám i na jeho ženu Raye, se kterou jsem se též znal, která milovala Mariánky. Je mi z toho moc smutno, jen to dokazuje, jak ten čas letí. Mám s Ivanem mnoho krásných fotografií a také video, takže ho budu mít stále u sebe. Jenom ještě prosím Václava Vernera, a mu vyřídí můj skromný pozdrav a přání dobrého zdraví od jednoho obyčejného kluka z české vesnice, ve kterém Ivan zanechal obrovský dojem a tím ho ovlivnil na celý život. Pro Mílu Čmejlu byl a je tím největším z největších.

Slaný – 12. března

Šastná náhoda napomohla ke znovuobjevení velmi cenné trofeje z historie slánského plochodrážního sportu. Jak jinak by se dala popsat skutečnost, že se panu Martinovi Ničovi ze Slaného podařilo těsně před chystaným zničením získat ke svým dalším sbírkám cenný pohár.

Tento pohár byl věnován ředitelem závodu Ing. Hugo Rosákovi, vítězi historicky prvního uskutečněného oficiálního klání na plochodrážním oválu ve Slaném, které se konalo dne 13. srpna 1950.

Martin Nič tento pohár v neděli přinesl ke shlédnutí na jednání členské základny AK Slaný a rovněž jej zapůjčil na ukázku pro mladé jezdce v rámci úvodního soustředění SCM při AK v AČR Slaný.

Všem příznivcům a zájemcům o historii sportu levých zatáček u nás jej představujeme alespoň na fotografii.

Foto: Václav Buřič

Štětí – 9. března
Byl jsem jeden z těch, co zaregistrovali ocenění Jiřího Štancla. Vypadlo ze mě něco v tom smyslu, jak dlouho to trvalo. Jirka je o dva roky starší než já. Kariéru začínal tak nějak v Polepech u Litoměřic, odkud pocházím. Začal závodit mnohem dříve než já a tak jsem měl možnost celou jeho kariéru sledovat.

V sedmdesátých a osmdesátých letech bylo všechno jinak. Jirka měl určitě dobré podmínky v Praze, ale to by k tomu všemu, co dokázal, nestačilo. Jeho talent, vztah, pracovitost, pečlivost a vůle, to bylo myslím to, co mu dopomohlo k vynikajícím úspěchům, díky kterým se stal LEGENDOU.

Přestože jsem u ploché dráhy vyrostl, začal jsem závodit až po vojně, a proto jsem se nejprve na něj chodil dívat, stejně tak jako davy ostatních. Ono se totiž chodilo na plochou, ale hlavně na Štancla. Byl to magnet pro diváky, asi jako Greg Hancock dnes ve Mšeně.

V roce 1973 jsem začal závodit a přesto, že jsem Jirku potkával na krátké i na dlouhé dráze, nikdy jsem ho neporazil. Ano, nikdy jsem neměl ty podmínky co on, ale hlavně jsem neměl nic z toho ostatního. Každá jízda s ním byla pro mě obrovská čest, které si dodnes velmi cením.

Jednou mi v Mariánských Lázních řekl: „Jedeš hovno.“ Já se zlobil asi jenom půl minuty, protože zaprvé to byla pravda a za druhé to řekl Štancl. A málo platné od něj to sedí. Sice neměl tušení, na jakém střepu jsem dlouhou jel, ale to nebylo důležité.

Vždy se s ním dalo povídat o všem. Třeba o tom, jak v Kanadě přijde bývalá hokejová legenda na zápas do haly, diváci ho přivítají frenetickým potleskem a má tam svoji stálou židli. U nás přijde legenda na svůj vlastní stadion a místo židle musí oslovit Ole Olsena, aby mu pomohl sehnat VIP.

Pořádám občas různé akce pro děti a veřejnost a jako hosta tam často Jirku Štancla zvu. To byste viděli, jaký je o něj zájem. My všichni jak stárneme, tak se nám mění myšlení.

Já před pár lety zjistil, že Jirka přesto, že býval na dráze tvrďák, má velmi křehkou duši. Má v sobě človíčka a je velmi emotivní. Párkrát jsem viděl v jeho očích slzy a to jen dokazuje, co tu píši. Že chlapi nepláčou, jsou jen kecy. Prostě v životě přijdou chvíle, kdy ano.

Vážený Jiří, nemohu hovořit, ani psát za jiné a tak dovol, abych ti jménem všech těch, kterým si po léta rozdával radost v ochozech, popřál ke krásnému ocenění, které si získal právem, mnoho dobrého. Za sebe ti chci poděkovat za krásné zážitky. Bylo mi ctí závodit vedle tebe a stejnou ctí je pro mě každá minuta, kterou spolu strávíme u mikrofonu. Jirko, Legendo, mnoho zdraví tobě a celé rodině přeje Míla Čmejla.

Foto: archív autora

Alken – 25. července 1992
V závodech na travnaté dráze za sebou nechali čeští závodníci výraznou stopu. Medaile vozili nejen ze současného mistrovství Evropy pod gescí UEM i z toho předcházejícího v režii FIM, které po sezóně 1996 splynul se světovým šampionátem na dlouhé dráze. Před dvaceti lety se z belgického Alkenu vrátil s titulem vicemistra Václav Milík, který magazínu speedwayA-Z vyprávěl, proč byl ze svého úspěchu posmutnělý, a nenechal si pro sebe ani, jak se vlastně k travnatým oválům dostal.

Rozhodnutí shora o trávařské kariéře
„Mě to nenapadlo, mně to v SVS Pardubice nařídili,“ objasňuje Václav Milík okolnosti, které ho zavedly na travnaté ovály. „Speciálně Václav Verner, kterej‘ trávu miloval. Když zjistil, že jsem na tom dobře fyzicky, usoudil, že by mě mohla vyhovovat taky. Z jedný vody načisto mě rovnou poslali na mistrovství Evropy. A díky tomu, že jsem se dostal až do finále, bylo rozhodnuto, že moje hlavní disciplína bude tráva, ale, stejně jsem víc miloval klasickou plochou dráhu.“

Psal se rok 1987 a na závody na trávě v Československu vzpomínali už jenom pamětníci, kteří tuhle disciplínu viděli nejen při Zlaté přilbě, ale také třeba v Poděbradech, Mělníce či Piešanech. Václav Milík proto musel při tréninku improvizovat.

„Za trávu nejvíc vděčím Petru Kučerovi, kterej‘ byl v tý době taky reprezentant SVS Pardubice,“ vzpomíná Václav Milík na své počátky v disciplíně, která mu měla přinést nejen titul domácího šampióna, ale také evropského vicemistra. „Protože mi všechno vysvětlil a naučil mě ji jezdit. Já ji v životě na vlastní oči nikdy neviděl. Tak jsme v Bernardově na poli, kde byla vojtěška, udělali tréninkovou dráhu. Poprvé jsem na ní jel stylem krátký dráhy a Petr měl v tu chvíli strach, že se během dvou zatáček zabiju. Vzal si mě do parády a za čtrnáct dnů jsem dokázal postoupit do evropskýho finále.“

V Nandlstadtu se Roman Matoušek stal mistrem Evropy a zdálo se, že se travnatá plochá dráha vrací i do Československa. Po volném pouáku v červnu 1987 se na louce u Pivovarské hory poblíž Vysokého Chlumce konal premiérový ročník mistrovství republiky, jehož termín musel být s ohledem na týden trvající deště odložen až na konec července.

Úřadující evropský šampión Roman Matoušek se omluvil kvůli nemoci, avšak jinak se na dohled Lobkowiczkého hradu sešla kompletní domácí špička, která se tehdy ještě tolik nespecializovala na klasickou dráhu. Antonín Kasper šel od vítězství k vítězství, avšak jeho ambicím se stal osudným pád v rozjížďce s číslem čtrnáct.

Díky výpadku Antonína Kaspera zvítězil Lubomír Jedek, který v konečném součtu srovnal bodový krok s Václavem Milíkem, jenž ho porazil v osmé jízdě. „A tak jsme jeli s Lubošem rozjezd o mistra republiky,“ ujímá se Václav Milík opět role vypravěče. „Já mu ujel o celou rovinu. Když jsem se v nájezdu do poslední zatáčky ohlíd‘ a viděl, že on teprve na druhý straně vjíždí do zatáčky, rázem ze mě spadnul veškerej‘ adrenalin.“

K titulu mu scházel už jen onen pověstný krůček. „Myslel jsem si, jak jsem mistr republiky,“ vrací se Václav Milík k osudné dodatkové jízdě. „Přestal jsem se naplno věnovat řízení motocyklu. Poslední dolíček před cílem mě rozhodil tak, že jsem zůstal ležet u cílový pásky. Nezbylo mně, než smutně koukat, jak mě Luboš objíždí a stává se mistrem republiky.“

Korunovace za mistra československé travnaté dráhy se Václav Milík dočkal až o dva roky později. „Napravil jsem to až na letišti ve Kbelích,“ vzpomíná na říjen 1990, kdy o mistrovskou korunu svedl nesmiřitelný duel se svým klubovým kolegou Janem Schináglem. „Jezdil jsem buď a nebo. Bylo mi jedno, jestli to dopadne nebo ne. Proto jsem měl tolik zlomenin, ale dneska mám radost, že můj mladej‘ takovej‘ není a víc uvažuje. Já jdu do všeho po hlavě, nebo spíš bezhlavě.“

Zlom v kariéře nejen na travnatých oválech
To jsme se už ovšem v našem vyprávění dostali příliš daleko a musíme jeho směr otočit ještě trošičku zpátky. Roku 1988 oslavil Václav Milík osmadvacáté narozeniny, ale kvůli pozdnímu začátku své plochodrážní kariéry kroutil teprve svoji čtvrtou kompletní sezónu. A nejlepší roky měly teprve přijít.

V evropském šampionátu na travnaté dráze byl přímo nasazený do semifinále ve francouzském La Reole. Obsadil desátou příčku, jež mu ve finále garantovala postavení náhradníka. Jenže do nizozemského Joure nepřijeli Němec Sebastian Rötzer, Dán Bengt Jörgensen a Pražan Jiří Svoboda. A hrdina našeho vyprávění si rázem oblékal vestu se startovním číslem dvanáct.

„Byl to největší zlom v kariéře,“ připouští dnes, když od závodu uběhlo prakticky již celé čtvrtstoletí. „Po určitým působení v SVS Pardubice jsem si myslel, že už všechno umím. Jenže teď jsem v první jízdě suverénně přijel poslední. Sám jsem z toho byl nešastnej‘.“

V rozjížďce s číslem pět skončil třetí, avšak Dán Kent Noer byl vyloučen, takže za sebou nechal pouze Francouze Patrice Blondyho, jenž se mihnul také v našich závodech, a Němce Bernharda Osterlohera. Ti ovšem do Joure při vší úctě nepřijeli dělat žádnou díru do světa. O přestávce si však Václav Milík nechtěně vyslechl rozhovor vedoucích výpravy, který se odehrával na druhé straně Avie Furgon, s níž do Nizozemí přijeli.

„O mý další kariéře se tam bavil Venca Verner s Honzou Hádkem starším a Venca doslova řek‘: ‚no co, vrátíme se do Pardubic a vyhodíme ho z vrcholu, takoví budou další‘,“ usmívá se dnes nad dialogem, který ho ovšem vyburcoval k excelentnímu výkonu. „Na to jsem si povídal: ‚tak jo, vy kurvy, já vám ještě ukážu‘ a od tý doby jsem vyhrál všechny jízdy i finálovou.“

Přesněji řečeno po triumfu v rozjížďce s číslem sedm se Václav Milík musel v semifinále sklánět před Frankem Kehlenbeckem, který nezadržitelně směřoval k evropskému titulu. Finálovou jízdu ovšem opět zcela opanoval. Frank Kehlenbeck byl v cíli hned za ním a se čtyřiadvaceti body mohl slavit zlatou medaili. Will James kvůli mechanickým trablům neviděl cíl, avšak osmnáct bodů mu stačilo na stříbro, zatímco Václav Milík se se sedmnácti body dělil o třetí příčku z Kentem Noerem.

„Díky těm dvěma prvním rozjížďkám mně scházely body,“ říká Václav Milík. „A tak jsem se musel rozjíždět o třetí místo. Rozjezd jsem prošvih‘, protože mně chyběla fyzická kondice, ale na druhou stranu se všechno otočilo k dobrýmu také u Vency a Honzy. Rázem jsem se stal jejich bůh a oni moje čtvrtý místo oslavili ještě líp než já.“

Křivka kariéry Václava Milíka nabrala vzestupný trend. Roku 1989 měl lví podíl na titulu SVS Pardubice na promočeném svitavském ovále a skončil bronzový v domácím dlouhodrážním šampionátu. Napřesrok svou třetí příčku obhájil a nadto triumfoval ve čtyřdílném Poháru Světa motorů, což byl seriál nejlepších extraligových individualit, a zapsal se mezi domácí šampióny zmiňovaným vítězným tažením ve Kbelích. V sezóně 1991 stál na prahu světového finále v Göteborgu, když vypadl ve světovém semifinále v Abensbergu, a počátkem září se v Březolupech zapsal mezi mistry republiky jednotlivců.

„Kdybych to neslyšel, vypustil bych to,“ uvědomuje si Václav Milík příznivou souhru náhod. „V Joure to bylo po dešti rozmoklý. Nechtěl jsem riskovat. Ten rozhovor Honzy s Vencou mě nažhavil. A hlavně mně pomohla moje hrdost, že mě někdo pomlouvá!“

Utržený hák stál na začátku nepříznivé souhry okolností
Roku 1992 byl už Václav Milík etablovanou personou na československém plochodrážním nebi. Ani tentokrát nechyběl v nominaci na evropský šampionát na travnaté dráze. „U trávy strašně záleží na fyzický kondici a zimní přípravě,“ svěřuje se. „To se snažím vštípit do hlavy mladýmu Vendysovi, že na plochý dráze musí mít závodník víc fyzický kondice, než potřebuje. Tehdy si je jistej‘ a dokáže risknout, co jinej‘ závodník ne. Na to musí bejt‘ perfektně připravenej‘. To je heslo, co říká Evžen Erbanů, že na rovný a tvrdý dráze dokáže zajet kdejakej‘ blbec, ale na hlubší a rozbitý dráze můžou jet jen ti, co se tomu věnujou a jsou dobře připravený.“

První kolo v německé Vechtě, kde byla tehdy ještě klasická travnatá dráha, ho zastihlo na třetí příčce pódia, ze semifinále ve Stadskanaalu postupoval jako pátý. Pokud se týká detailů z kvalifikace, nemůže bohužel sloužit.

„Nepamatuju si už přesně,“ krčí rameny. „Ale mně se nejlíp jezdilo ve Stadskanaalu. Tam jsem se těšil, i když jsem tam vyhrál pouze jednou a to byl volnej‘ závod, ne kvalifikace mistrovství Evropy. Cítil jsem se na tý dráze jak doma. Ostatním českým závodníkům to dělalo problém z jednoho prostýho důvodu, že když jsme tam dojeli, pokaždý jsme večer dávali kytičku k pomníku Zdeňka Kudrny, který je ve výjezdu na dráhu. Pro mě ale semifinále bylo pokaždý bezproblémový. Problémy vznikaly až při finále.“

A nejinak tomu bylo poslední červencový víkend, kdy do belgického Alkenu přijel vůbec poprvé. „Přijel jsem do Alkenu a dle tvaru dráhy a jejího tvrdýho podkladu pod trávou jsem si dopředu věřil, že tam uspěju,“ odhaluje hrdina našeho vyprávění své pocity z před dvaceti let. „A ještě z jednoho prostýho důvodu jsem si věřil. Byl to ovál tvaru klasickýho speedway, z čehož jsem celý závody těžil.“

Václav Milík vstoupil do závodu rozjížďkou s číslem tři. Do cíle dojel první Dán Kent Noer, o němž již tady byla řeč, a Rus Rif Saitgareev, přezdívaný Tatarská střela, který o necelé čtyři roky později podlehl vážným zraněním z utkání první polské ligy v Ostrowě. Pardubický závodník protnul metu hned za nimi.

„První jízda byla taková testovací,“ objasňuje. „Kvůli počasí nebyl trénink. Po první jízdě jsme doladili motor a převody. A od tý doby jsem všechno vyhrával až do osudný finálový jízdy.“ Tři úvodní body v kombinaci s trojicí pětek z rozjížděk s čísly čtyři, osm a jedenáct daly dohromady osmnáct bodů. Stejný počet dosáhl také Holanďan Anne van der Helm. Jeho krajan Paul Ellens nasbíral šestnáct bodů. Ostatní finalisté měli zisk ještě hubenější. Henk Snijder čtrnáct, Helmut Zapf třináct stejně jako Kent Noer, jehož hodně přibrzdil pád ve čtvrté jízdě.

„Rozhodovalo se mezi van der Helmem a mnou,“ objasňuje Václav Milík jednoduché zadání rovnice o dvou neznámých před finálovou rozjížďkou. „Záleželo, kdo z nás přijede vepředu. V první zatáčce byl hromadný pád, z kterýho jsem vyjel jako první. Želbohu jsem narazil do prken a urazil hák.“

Červená světla přerušila jízdu a protáhla drama. „Všichni jezdci měli šest minut na přípravu rozbitých motorek, což se nám stalo osudným,“ vzpomíná Václav Milík. „Jelo se v noci, v depu nebyly světla, my jsme neměli reflektory jako ostatní a dělali všechno při baterce. To zapříčinilo, že můj mechanik Olda Řezníček mi za pomoci trenéra Josefa Laštovky nestihnul vyměnit hák.“

Konec vymezeného časového limitu se ovšem neúprosně blížil. „Nezbylo nic jinýho, než vzít druhou studenou motorku, kde nebyly naladěný převody, a na poslední chvíli jet na finálovou jízdu,“ pokračuje Václav Milík. „Na rezervní motorce jsem měl hrozně lehkej‘ převod. Motorka hrabala a nešla dopředu.“

Václav Milík však boj o titul evropského šampióna nehodlal vzdát jen tak. Do čela se dostal Helmut Zapf, jemuž ani finálový triumf nepomohl na pódium, jelikož Paulu Ellensovi stačily k bronzu čtyři body za druhé místo. Pozornost všech přítomných poutal duel Václava Milíka a Anne van der Helma o třetí místo.

„Asi pětkrát jsme se vzájemně předjeli,“ vybavuje si Václav Milík urputnost jejich souboje. „Ale tím lehkým převodem byla moje motorka z výjezdů pomalejší. A on byl nakonec o půl předního kola v cíli přede mnou. Tím to bylo všechno v prdeli a já byl jenom druhej‘.“

Velká cena života naučila Evžena Erbana kouřit
Stříbrná medaile z mistrovství Evropy na travnaté dráze byla v očích české plochodrážní veřejnosti jako skvělý výsledek a to tím spíše, že vedle Romana Matouška, mistra Evropy 1987, se cenným kovem z této soutěže mohl v té době z českých závodníků pochlubit jedině Václav Verner, stříbrný v Eenrumu v srpnu 1984. Nicméně Václav Milík si dobře uvědomoval, jak blízko kolem něj letělo zlato.

„Pro českou reprezentaci to byl úspěch, pro mě neúspěch, protože jsem na titul měl,“ zní dnešní verdikt z jeho úst. „Částečně to byla moje chyba, že jsem neměl připravenou druhou motorku. Mrzí mě to dodnes. Šance byla a do tý doby byl mistr Evropy jenom Mates. A já moh‘ bejt‘ druhej‘.“

Václav Milík je však svým založením nezdolný optimista, proto nechce ani své vyprávění uzavřít smutným tónem. „Stejně pro mě na trávě byly nejlepší závody mezinárodní mistrovství Itálie v Montanagně,“ usmívá se a v reakci na tázavý pohled dodává důvody. „Vyhrál jsem suverénně všechny rozjížďky a cením si ho víc než mistrovství Evropy.“

Během cesty si totiž uvědomil, že stačí chvilka a všechno může být naprosto vzhůru nohama. „Do Itálie jsme jeli furgonem,“ vzpomíná. „Před odjezdem se na něm měnila náprava. Brzdy byly neodvzdušněný, brzdila jen zadní náprava, což jsme nevěděli. Řídil jsem a jel přes Alpy střelbu. Přehoupli jsme se přes poslední vrchol, jeli dolů. uknul jsem na brzdu a zjistil, že Avie nebrzdí.“

Filmoví fanoušci si vzpomenou na známou scénu z Fantomase, kdy se Jean Marais v roli novináře Fandora s blonďatou Mylene Demongeotovou v podobné situaci řítí dolů křivolakou horskou silničkou. Triky poplatné době vzniku filmu výmluvně hovoří o věrohodnosti dramatické situace, nicméně Pardubičané si tehdy jako v kině vůbec nepřipadali.

„Řítili jsme se dolů,“ pokračuje Václav Milík. „Furgon se přetáčel. Zrychloval až na sto deset. A před náma ostrá zatáčka. ‚Držte se, chlapi‘, zařval jsem. Měl jsem to naplánovaný, že to fouknu do roští vlevo. Když jsem se blížil k zatáčce, uviděl jsem, že tam vede malá cestička k nějaký chatě.“

Tonoucí se stébla chytá a Václav Milík za volantem reagoval bleskurychle. „V těch sto deseti jsem tam furgona šoupnul,“ dostává svůj strašidelný zážitek vstříc šastnému konci. „Bylo to do kopce, furgon chvilku skákal a nakonec zastavil. Zařadil jsem jedničku, aby to necouvalo. Vedle seděl Evžen Erban. Díky tomu, že se znova narodil, šáhnul po mejch‘ cigaretách a od tý doby kouří. Teď už ale jenom doutníky.“

Posádka vozu zůstala bez újmy, ovšem s jejich vozidlem to bylo horší. „Oprava trvala hodně dlouho,“ říká Václav Milík. „Do Montagnagny jsme dojeli večer, kdy už bylo po tréninku. Řekli nám, že mě nepřipustěj do závodu, načež jim Evžen vysvětlil, co se nám cestou stalo. Tak mu to povolili, že můžu jet bez tréninku, ale všechno na jeho triko. A Evžen odpověděl, že mu to nevadí, protože po tom zážitku je tam vyseknu všechny. A druhej‘ den se to potvrdilo, vyhrál jsem všechny rozjížďky. Před závodem jsem se znova narodil a teď jsem vyhrál závod. A mám doma ohromnej‘ pohár, nejhezčí, co jsem kdy vyhrál.“

Osud však Václavu Milíkovi dopřál ještě jeden zážitek, který mu zatahal za nervy. „Vůbec nejlepší, že mi mechanika dělal Marián Jirout, kterej‘ se v tý době ještě učil závodit,“ směje se Václav Milík. „Po vyhlášení vítězů jsem mu dal motorku a na čestný kolo jsem si sed‘ za něj. Ani jsem si to neužil. Jel se mnou takovou střelbu a přitom mával na diváky, že jsem se nestačil držet a byl ještě víc vyjukanej‘ než v Alpách v tom furgonu!“

Finále ME na travnaté dráze 1992 – Alken:
1. Anne van der Helm (NL) 21, 2. Václav Milík (CS) 20, 3. Paul Ellens (NL) 19, 4. Hemut Zapf (D) 18, 5. Henk Snijder (NL) 15, 6. Kent Noer (DK) 13, 7. Trevor Banks (GB) 13, 8. Peter Read (GB) 10, 9. Robert Fortune (NL) 9, 10. Christophe Dubernard (F) 9, 11. Jörg Pingel (D) 6, 12. Andy Riley (GB) 6, 13. Armando dal Chiele (I) 6, 14. Rif Saitgareev (CIS) 4, 15. Zdeněk Schneiderwind (CS) 3, 16. Klaus Ziegler (D) 3, 17. Detlef Conradi (D) 2, 18. Gerard Kok (NL) 1, res Rias Cazemier (NL) 0.
Poznámka: Robert Fortune a Klaus Ziegler se kvalifikovali jako náhradníci, ale startovali místo Olega Kurguskina a Uppie Bose, kteří se zranili v tréninku.

Účinkování Václava Milíka v mistrovských závodech na travnaté dráze:

mistrovství Evropy:	1987	3.5.	kolo Joure (NL)	6.
		8.8.	semifinále Uithuizen (NL)	5.
		23.8.	finále Nandlstadt D)	15.
	1988	5.6.	semifinále La Reole (F)	10.
		28.8.	finále Joure (NL)	4.
	1989	4.6.	semifinále Werlte (D)	9.
		27.8.	finále La Reole (F)	12.
	1990	1.7.	kolo Montanagna (I)	1.
		29.7.	semifinále Winterbourne (GB)	3.
		4.8.	finále Uithuizen (NL)	13.
	1991	7.7.	kolo Montanagna (I)	10.
	1992	10.5.	kolo Vechta (D)	3.
		8.6.	semifinále Stadskanaal (NL)	5.
		25.7.	finále Alken (B)	2.
	1993	31.5.	semifinále Stadskanaal (NL)	4.
		21.8.	finále Eenrum (NL)	10.
	1994	15.5.	semifinále Werlte (D)	10.
		17.7.	finále Cloppenburg (D)	res
	1995	27.5.	kolo Aduard (NL)	3.
		11.6.	semifinále Bielefeld (D)	4.
		27.8.	finále Joure (NL)	14.
	1996	14.7.	kolo Noordwolde (NL)	7.
		4.8.	semifinále Schwarme (D)	7.
		25.8.	finále St.Colomb (F)	8.
mistrovství republiky:	1988	30.7.	Vysoký Chlumec	2.
	1989	17.9.	Vysoký Chlumec	4.
	1990	13.10.	Praha-Kbely	2.
		14.10.	Praha-Kbely	1.
		23.10.	Praha-Kbely	2.
		celkově:		1.

Foto: archív Václava Milíka

Tento jubilejní 6000. článek magazínu speedwayA-Z obsahuje rovněž 16 000. publikovanou fotografii

Mühldorf – 9. července 1972
Když Antonín Šváb zjistil, že dlouhé dráhy by mohly být podle jeho závodnického gusta, měl smůlu. Divišovské ESO zrovna přestalo produkovat dlouhodrážní speciály a účast československých reprezentantů v mistrovství Evropy skončila. V osmašedesátém však popadl svojí příležitost za pačesy. I když se mu do cesty bohužel připletla normalizace a zranění, právě před čtyřiceti lety stačil zajet v Mühldorfu své životní šesté místo v mistrovství světa. Magazínu speedwayA-Z však nedávno vyprávěl, že nebýt neregulérního startu ve finálové jízdě a splněných cílů továrny Jawa, nebylo by vyloučeno, že by seznam českých medailistů z dlouhé dráhy vedle Jiřího Štancla, Aleše Drymla a Josefa France obsahoval rovněž jeho jméno.

Na správném místě v nesprávném čase
Sotva se Antonín Šváb ve svých sedmadvaceti letech začal věnovat ploché dráze, sport levých zatáček mu byl zpočátku proti srsti. Dávat motocykl do smyku bylo něco, co za řidítky silničního kola či motocyklu doposud nezažil. V půlce září 1962 však poprvé přijel na travnaté dostihové závodiště v Pardubicích, kde se konala repríza před rokem obnovené Zlaté přilby. A Antonín Šváb projel cílem velkého finále jako třetí.

„V kategorii plochodrážníků jsem byl druhý,“ připomíná Antonín Šváb povedený tah Jaroslava Machače s motorem z terénní třistapadesátky v plochodrážním rámu, který jeho motocykl poslal do kategorie motokrosových strojů. „Myslelo mu to, jel s ním ve třídě terénních motocyklů. Tam byl ve výhodě proti svým soupeřům, protože mohl jet jako na plochodrážce a byl rychlejší. Navíc byl chytrej‘, takže zajel takovej‘ čas, aby měl ve finále náskok a my dostali velkej‘ handicap.“

Skvělá myšlenka málem zapsala Jaroslava Machače jako vítěze čtrnácté Zlaté přilby. „Seidl ho dojel až těsně před cílem,“ vzpomíná Antonín Šváb, který se v té chvíli pohyboval vstříc šachovnicové vlajce na třetí příčce. „A já mít ještě čtvrtinu kola navíc, předjel jsem ho taky. Dojel jsem ho těsně před čárou a tak jsem byl třetí, ale druhej‘ ve třídě plochodrážníků. Ale kdyby bylo to finále kratší, Seidl by ho nikdy nedojel. Jarda Machač byl dobrej‘ jezdec a s tím svým motocyklem projížděl zatáčky stejně jako my.“

Antonín Šváb už na stránkách magazínu speedwayA-Z vyprávěl, že se mu dlouhé dráhy svým stylem jízdy zalíbily. Mohl na nich zužitkovat zkušenosti z motocyklových okruhů a konec konců i z cyklistické kariéry. Jenomže takové zjištění přišlo v nesprávnou chvíli. Debakl dlouhodrážních motocyklů ESO při kvalifikačním kole evropského šampionátu před zraky domácího publika v Mariánských Lázních v jednašedesátém vedl nejen k zastavení jejich produkce, ale také k vycouvání účasti československé reprezentace.

„Tenkrát jsme ty závody na dlouhé dráze nejezdili, motocykly se nevyráběly v sérii,“ souhlasí Antonín Šváb. „Až podepsal smlouvu Barry Briggs, přitáh‘ motocykl, který si upravil na dlouhou dráhu. Díky tomu se začalo uvažovat vyrábět motocykl také na dlouhou dráhu.“

A hrdina našeho vyprávění ucítil příležitost. „Už když jsem jel závody na trávě v Pardubicích, zjistil jsem, že tady mám do tý špičky blíž než na škváře,“ svěřuje se Antonín Šváb. „Myslím špičku světovou, v naší špičce jsem byl, vyhrál jsem dva tituly. Ale na svět to nestačilo. To si musíme přiznat, že na to nestačil nikdo z nás. Kluci jeli třeba i světový finále, když měli štěstí, ale tam prostě nestačili, aby mohli vyhrát nebo skončit třeba do pátýho místa. Až Zdeňkovi Kudrnovi se povedlo, že byl v devětasedmdesátým sedmej‘. To byl první úspěch. A já jsem vždycky uvažoval, že na dlouhý dráze by moh‘ člověk jet se špičkou rovnocenně.“

Nové obzory československé dlouhé dráhy
Jak již bylo výše řečeno, doba uzrála, aby si Antonín Šváb svou domněnku ověřil rovnou v ostré praxi. „Ve fabrice se začaly dlouhodrážní motocykly vyrábět,“ pokračuje Antonín Šváb ve svém vyprávění. „Tenkrát byla v Praze na Svazarmu dílna, co připravovala motocykly pro reprezentaci. Tři nebo čtyři mechanici se o to starali a motorky se klukům půjčovaly. Jawy byly motoricky dobrý, rámy díky konstruktérům Červinkovi a Hofmanovi taky. Dá se říct, že motocykly byly schopný konkurence. Svazarm nějaký zakoupil, i na Markétě měli koupenej‘ motocykl, kterej‘‘ jsem jezdil. Bylo to v době, kdy se politická situace uvolnila.“

Dlouhodrážní speciál Jawa 890 ruku v ruce s oteplením na československém politickém nebi otevřely dvířka ke startům v západoněmeckých závodech. Hned první výjezd do Pockingu skončil neskutečným úspěchem.

„Nebyla to ani krátká, ani klasická dráha,“ popisuje Antonín Šváb ovál. „Bylo to něco mezi tím, mělo to okolo 550 metrů. To byl můj první závod, co jsem jel na dlouhý. Nevěděl jsem, jak to vypadá. Seznámili jsme se s jezdci jako Manfred Poschenrieder nebo Jon Ödegaard a celou tehdejší evropskou špičkou. Na konci závodu byly tři velký finále. Hodnotily se samostatně. Já vyhrál jedno, Luboš Tomíček taky a Jarda Machač byl v tom svém třetí nebo čtvrtej‘.“

Výsledek z Pockingu měl zásadní dopad. „Byl to velkej‘ úspěch,“ netají se Antonín Šváb. „Zjistili jsme, že na tu špičku máme a můžeme s ní závodit. Já zjistil něco podobnýho jako předtím na ledech. Že s nimi můžeme jezdit vyrovnaně a že na ně s Lubošem stačíme, což se o krátký dráze nedalo tvrdit.“

Odezva na sebe nenechala dlouhou čekat. „Po tom úspěchu v Pockingu jsme dostali spoustu nabídek,“ vypráví Antonín Šváb. „Nechali nás tam startovat, začali jsme jezdit do Německa a výsledky se dostavily.“

Už v osmašedesátém po osmi letech zavlála vlajka červenomodrobílou trikolórou opět v dějišti finále evropského šampionátu na dlouhé dráze. V Mühldorfu skončil Luboš Tomíček sedmnáctý, avšak Antonínu Švábovi patřila sedmá příčka. Páté místo Františka Richtera z Plattlingu z července 1960 stále zůstávalo nejlepším umístěním československého borce v šampionátu, avšak jako počátek nových časů nebyl výsledek obou Pražanů vůbec špatný.

Jenže doba se měnila. Pražské jaro vzalo za své pod pásy tanků armád Varšavské smlouvy, které přerušily slibný vývoj v naší zemi. Antonín Šváb navíc prošel zraněními, díky nimž nezasáhl do dlouhodrážního šampionátu ani v roce 1969, ani v roce 1971, kdy byl povýšen na mistrovství světa.

Zájmy značky byly prvořadé
Sezóna 1972 zastihla Antonína Švába v oslnivé kondici. Ještě na podzim předcházejícího roku se pustil do intenzivního tréninku. Každý den cvičil, plaval a jezdil na kole. Kritikům, kteří mu připomínali čtyřicítku na krku, odpověděl stříbrnou medailí z finále mistrovství světa na ledové dráze ve švédském Nässjö.

Stejně jako pro ledovou dráhu nejsou letité závodnické zkušenosti na překážku ani na dlouhých oválech. Do mistrovství světa vstoupil koncem května v jugoslávském městě Gornja Radgona. Zatímco František Ledecký a Evžen Erban skončili pod čarou ohraničující sedmičku postupujících, Antonín Šváb mával z pódia s vavřínovým věncem okolo krku.

„Byl jsem třetí, ty dva Němčouři přede mnou už byli špička,“ vzpomíná dnes a míní Heinricha Sprengera a vítězného Josefa Unterholznera. Nyní ho očekávalo semifinále v Scheessellu, kde mu los přidělil startovní číslo jedna. I když ho rozehrál ziskem jediného bodu, díky dvojici druhých míst postoupil do finále. Tehdy se totiž při kvalifikačních mítincích každý závodník objevil na startu pouhých tří jízd. Na rozdíl od finále, kde program pokračoval nejen semifinálovými, ale i jednou finálovou rozjížďkou, přičemž body se stále přičítaly.

Finále hostil Mühldorf, tedy dráha, kde Antonín Šváb při svém debutu ve finále šampionátu skončil sedmý. Dvacet tisícovek přítomných diváků vidělo našeho borce poprvé v akci v rozjížďce s číslem dvě. Skončil třetí, avšak v páté jízdě před ním dojel pouze Ivan Mauger. Třetí příčka za Ivanem Maugerem a Hansem Sieglem ve třetí sérii otevřela československému reprezentantovi semifinálová dvířka. Ani tam Antonín Šváb nezaváhal a protnul metu jako druhý hned za Ivanem Maugerem.

V té chvíli se na čele průběžné klasifikace hřál Ivan Mauger, který doposud neprohrál, takže měl na svém kontě čtyřiadvacet bodů. Manfred Poschenrieder mu dýchal na záda s jednadvaceti, Bengt Norregard doposud inkasoval šestnáct, zatímco skóre Jona Odegaarda, Hanse Siegla a Antonína Švába se prozatím zastavilo na hodnotě čtrnáct. Vítěz jízdy tehdy bral šest bodů, druhý čtyři a pak se klasicky ubíralo až do nuly šestého závodníka v cíli, takže ve finále šlo třem borcům o titul a všem o stupně vítězů.

„Na startu jsem stál u prken,“ vzpomíná Antonín Šváb na klíčový moment závodu. „Díval jsem se na levý běžec na tyči startovacího zařízení. Měl normální pohyb, odstartoval jsem, ale na pravé straně zůstala páska viset. Chytil jsem jí za přilbu a strhla mi brejle.“

Kupodivu rozhodčí nesáhl po knoflíku s červenými světly, takže se jelo dál. „Je jasný, že bez brejlí je to blbý obzvl᚝ na dlouhý dráze. Když to nezastavili, jel jsem dál. Myslel jsem, že to někdo zabalí. Zkoušel jsem ještě předjíždět a málem ještě jednoho jezdce předjel.“

Když přijel Antonín Šváb do depa, nemyslel si, že je všechno ztraceno. „Jako zástupce Jawy tam byl se mnou Jarda Červinka,“ vysvětluje. „Myslel jsem, že podá protest. Ale on mi říkal, a se nezlobím, že vyhrál Mauger, že je to tovární jezdec Jawy, a že značka vyhrála.“

Jawa přitom měla u svého hvězdného Novozélanďana trošku vroubek. O rok dříve, kdy se finále konalo v norském Oslo, upadl z jeho továrního motoru ventil zrovna ve chvíli, kdy s ním mířil na start semifinálové jízdy. Aby se Ivan Mauger zapsal do historie jako první mistr světa vůbec, musel narychlo přeskočit na vypůjčený JAP od Dona Goddena.
V motoristickém sportu zájmy značky převažují tradičně i zájmy reprezentace a Antonín Šváb se s postojem Jaroslava Červinky nakonec smířil. „Uznávám to, po opakovaném startu se mohlo stát cokoliv a Jawa by třeba nevyhrála vůbec,“ říká. „Pochopil jsem, že má Jarda Červinka pravdu, že vyhrála Jawa, ale já na tom prodělal.“

Medaile přitom nevisela vysoko. „Neříkám, že bych vyhrál, Ivan Mauger byl lepší, ale moh‘ jsem klidně dojet čtvrtej‘ nebo třetí,“ přemítá Antonín Šváb dnes po čtyřech desítkách let. „Ale někdy musí člověk brát to, co je. I tak si myslím, že to špatnej‘ výsledek nebyl, ve finále startovala celá špička.“

Medaile až od syna
Umístění Antonína Švába ve finále mistrovství světa zlepšil až Jiří Štancl. V Mariánských Lázních v září 1976 přivedl novou čtyřventilovou Jawu na pátém místě. Napřesrok v dánském Aalborgu se ještě o jednu příčku zlepšil. Čtvrtý byl i v Mariánských Lázních 1979.

Nejúspěšnější plochodrážník československé historie dokázal jako první dobýt světovou dlouhodrážní medaili. Roku 1983 byl v Mariánských Lázních druhý, což zopakoval o dva roky později v dánském Korskro. Bohužel komerční styk, který mu umožnil fungovat coby plochodrážní profesionál, znamenal také zavřené dveře do reprezentace. O co jsme přišli, dokázal Aleš Dryml, který mohl navzdory komerčnímu styku v roce 1989 reprezentovat. A výsledkem se stala stříbrná medaile z Mariánských Lázních, na níž pardubický borec dosáhl ještě jednou o dva roky později. Na tyto úspěchy navázal až letos Josef Franc svým bronzem.

Pokud se týká Antonína Švába, vstup do sezóny 1973 si zkomplikoval frakturou ruky při ledařském tréninku ve Švédsku. Do mistrovství světa na dlouhé dráze zasáhl naposledy toho roku při kvalifikaci v Mariánských Lázních, ale byl vyřazen. Medaili mohl obdivovat až o dvaatřicet let později, kdy jeho syn Antonín triumfoval v posledním díle finálového seriálu v Morizes. Jenže o čtvrt roku později se vydal na osudnou cestu do Argentiny.

Finále MS na dlouhé dráze 1972 – Mühldorf:
1. Ivan Mauger (NZ) 30, 2. Manfred Poschenrieder (D) 23, 3. Jon Odegaard (N) 18, 4. Hans Siegl (D) 17, 5. Bengt Norregard (DK) 17, 6. Antonín Šváb (CS) 14, 7. Hans Zierk (D) 13, 8. Josef Angermüller (D) 11, 9. Willihard Thomsson (S), 10. Don Godden (GB) 9, 11. Rudi Kastl (9), 12. Jan Käter (D) 6, 13. Heinrich Sprenger (D) 4, 14. Gottfried Schwarze (D) 3, 15. Henning Hansen (DK) 3, 16. Matti Olin (FIN) 2, 17. Nils Otto Haraldsen (N) 1, 18. Runo Wedin (S) 1, res Ole Olsen (DK) DNR.
Poznámka: Runo Wedin se kvalifikoval původně jen jako náhradník, ale nakonec startoval místo Aloise Wiesböcka

Působení Antonína Švába v ME a v MS na dlouhé dráze:

1968	kvalifikační kolo – Gornja Radgona (YU)	4.
	finále – Mühldorf (D)	7.
1970	kvalifikační kolo – Vilshofen (D)	6.
	semifinále – Gornja Radgona (YU)	15.
1972	kvalifikační kolo – Gornja Radgona (YU)	3.
	semifinále – Scheessel (D)	6.
	finále – Mühldorf (D)	6.
1973	kvalifikační kolo – Mariánské Lázně (CS)	14.

Poznámka: mistrovství světa bylo poprvé vypsáno roku 1971, do té doby se závodilo o mistrovství Evropy

Foto: archív Antonína Švába a archív autora