Mohl připomínat srpnový meteor, který sice na obloze jasně zazáří, ale vzápětí se jednou provždy vypaří v zemské atmosféře. Jenže to by se v něm plochá dráha nemohla zaseknout svým drápkem tak hluboko. Jedenáct let poté, co ukončil slibně rozběhnutou kariéru, znovu začal jezdit s motocyklem ve smyku doleva. Bolavý kotník jej opět sestřelil ze sedla, po němž už pošilhával jeho syn Ondřej. Příběh jablka, které nepadlo daleko od stromu, je všem fanouškům dostatečně známý. Jak to ovšem bylo s oním stromem čtenářům magazínu speedwayA-Z bude vyprávět Radek Smetana osobně.

 

Úspěch hned v prvním tréninku

„Odmala jsem byl všestrannej‘ sportovec, hrál jsem za Mořinu fotbal,“ pouští se Radek Smetana do vyprávění, které nás záhy přivede do prostředí sportu levých zatáček. „Strašně mě bral veškerej‘ motoristickej‘ sport. S tátou jsme se jezdili dívat na Tomíčkův memoriál. Později jsme navštěvovali i další závody jako je Zlatá přilba v Pardubicích nebo mistrovství světa v Mariánských Lázních.“

V osmdesátých letech bývaly ochozy motoristických kolbišť vrcholných podniků natřískané k prasknutí. Nejeden dospívající mladík snil s přivřenými víčky o kariéře slavného závodníka. Ani Radek Smetana nebyl ve svých čtrnácti letech žádnou výjimkou.

„Časem mě chytla plochá dráha, že už jsem nechtěl dělat nic jinýho, a chtěl jsem se stát plochodrážníkem, i když rodiče s tím moc nesouhlasili,“ pokračuje. „Někdy okolo roku 1986 byl na Markétě nábor a tím to všechno začalo.“

Mezi třiceti experimentálními motoristickými oddíly talentované mládeže vznikly i tři plochodrážní. Vedle pražské Markéty začaly s mladými adepty pracovat rovněž ve Slaném a v Žarnovici. Chlapci mezi třinácti a patnácti lety měli v hlavním městě k dispozici osmdesátky s motory ze Simsonů. Pro jejich starší kamarády ve věku do sedmnácti let byly připravené klasické plochodrážní půllitry, jimž ovšem menší průměr karburátoru přidušoval výkon. Dnešní malá dráha, kde se prohánějí stopětadvacítky, byla ještě hudbou budoucnosti. Škvárová plocha na místě dnešního baseballového hřiště však skýtala spoustu prostoru a možností.

„Na první trénink jsem přišel v teplákách,“ vzpomíná Radek Smetana. „Zúčastnilo se hodně lidí. Spousta mladejch‘ závodníků už měla kombinézy a vybavení. Sešla se komise, určitě v ní byl Milan Špinka a ještě asi tři lidi. Vzpomínám si, že tam byli synové Honzy Vernera a Emila Sovy (ve skutečnosti to byl Miroslav Domalíp z Brodců nad Jizerou, sousední vesnice, jehož výchovy se Emil Sova z Horek nad Jizerou tehdy ujal – pozn. redakce).“

Konkurence byla vskutku veliká. „Tenkrát měli z čeho vybírat,“ souhlasí Radek Smetana. „Přišlo asi třicet talentů. Nábor byl bodovanej‘ a zůstalo nás tam asi patnáct. Byl jsem z toho nadšenej‘. Nedělalo mi problém se hned v prvním tréninku předvést ve smyku a tak podobně. Už jsem věděl, že plochá dráha je můj jedinej‘ životní cíl.“

 

Odložený debut

Od té doby teenager z Mořiny, vesnice poblíž Karlštejna, pravidelně dojížděl na pražskou Markétu. „Byly pro nás připraveny osmdesátky Simson,“ přibližuje atmosféru tehdejších tréninků. „Dělali je mechanici z Markéty. Problém byl, že na čtyři nebo pět Simsonů nás bylo patnáct zájemců. Zezačátku jsme se střídali a společně se o motorky i starali.“

Výchovy nových závodníků se ujal Jiří Svoboda. „Už pomalu končil kariéru a byl na Markétě jako instruktor,“ vypráví Radek Smetana. „Byl na nás hrozně přísnej‘, ale mělo to smysl. I úroveň. Lajnoval různý velikosti dráhy a startovali jsme ve třech. Škoda, že tehdy nebyly závody typu Speedway Mini Cup, kde začínal Ondra. Ale v době toho experimentu to nebylo možný.“

Osmdesátka byla jen začátek. „V patnácti jsem fasoval svýho prvního půllitra,“ pokračuje hrdina našeho vyprávění. „První rok byl pouze tréninkovej‘. Tenkrát na první závody byla licence až od šestnácti.“

Závodní debut Radka Smetany se měl odehrát v rámci předkvalifikace československého juniorského šampionátu v Březolupech v září roku 1988. „Ta měla bejt‘ můj první závod,“ říká. „Ale dva dny předtím mi na pražském tréninku táta toho šikovnýho stopětadvacítkáře Pavlíka Kuchaře přejel přes záda. Bylo hodně vody, měl jsem náskok, uklouzlo mi přední kolo a upadl jsem. Seděl jsem v půlce zatáčky a čekal, až projede. A on mě napálil. Celý měsíc jsem si nemoh‘ sednou na zadek, až nedávno mi na CT vyšetření zjistili staré zlomeniny na kostrči. Po krátké pauze jsem opět trénoval a první moje závody byly až ve Svitavách.“

Praha na sklonku osmdesátých let stavěla hned tři ligová družstva. Áčko a béčko v extralize bylo výkonnostně rovnoměrně rozložené a nasměrované za nejvyššími cíli. Céčko poskládané z juniorů bojovalo v první lize. Roku 1989 začalo svou pouť ve skupině B, kde jeho soupeři byly Březolupy, ZP Pardubice, VTJ Racek Pardubice B, Žarnovica a Kopřivnice.

Radek Smetana se dostal do akce až v posledním šestém závodě skupiny. Nebylo divu, protože kromě něho se v sestavě vystřídalo hned jedenáct dalších závodníků. A musíme si uvědomit, že se bavíme o závodech čtyřčlenných družstev s jedním náhradníkem a jedním juniorem navíc. Právě jím byl Radek Smetana. Čekaly jej dvě rozjížďky, tu první vyhrál, ve druhé jej předčil jen pardubický Rostislav Bureš.

 

Nejmladší ledař

Zeptáte-li se Radka Smetany na jeho pocity po prvním závodě před pětadvaceti lety, dočkáte se prakticky stejné odpovědi jako v případech jiných závodníků. „Moc si nevzpomínám,“ vraští čelo. „Ale dobře si vzpomínám na předkvalifikaci ve Slaném.“

Ta byla v devětaosmdesátém jeho stěžejním závodem. Do finále první ligy sice zasáhl v jejích obou závodech v Březolupech i Liberci. Avšak mladí Pražané v tuhé konkurenci s Chabařovicemi, Březolupy a Libercem neměli ani náznak šance. Ve Slaném se však rozhodovalo, zda se Radek Smetana objeví v juniorském šampionátu republiky anno domini 1990.

„Bylo tam asi pětatřicet závodníků,“ říká. „Odjely se tři skupiny A, B a C a já v áčku obsadil druhý místo, vyhrál to Karel Kouba z Plzně.“ V tomto ohledu slouží Radku Smetanovi paměť dokonale.

Až na skutečnost, že plochodrážníků se tehdy devátý zářijový den ve slánském depu tísnilo rovnou osmačtyřicet a devětačtyřicátý Libor Holub naskočil do béčka jako náhradník. A jistě není bez zajímavosti, že ve skupině s Radkem Smetanou závodil i Vladimír Višváder. Dnes se už stěží dopátráme, zda spolu vůbec prohodili nějaké slovo. O dvanáct let později však oba vozili vestu Mšena.

„Na motorce jsem se cítil dobře,“ směřuje Radek Smetana tok svého vyprávění k zimě na přelomu let 1989 a 1990, v níž osedlal ledařský speciál. „Bylo mi jedno, na jaký motorce sedím a na jaký dráze jedu. Pan Špinka potřeboval rozšířit řady závodníků na ledy, tak jsem se přihlásil. Jedinej‘! Byl jsem nejmladší účastník a s mazákama jsem byl na soustředění na Lipně.“

Ohřebovaný speciál ovšem přinesl svá úskalí. „Chvilku jsem jezdil rovněž až na německou stranu a zpátky, protože jsem s tím nemoh‘ praštit,“ usmívá se. „Po hodinovém tréninku s panem Špinkou už to šlo. Sednul si za mě, nevzal si ani rukavice. Řídil a to byl kalup. Měl jsem snad jen padesát kilo, dělal se mnou malý kolečka, ale naučil jsem se to.“

Sedmý lednový den roku 1990 jej očekával ostrý závodní debut v mistrovském závodě ve Svratouchu. „Honza Verner mi půjčil motorku,“ vzpomíná Radek Smetana. „Už sám nezávodil, ale motorku tam měl. Ve Svratouchu byl nádhernej‘ stadión na rybníku. Jeli jsme kvalifikační rozjezdy, z kterejch‘ jsem postoupil do závodu. Skončil jsem jedenáctej‘. Svezení na leďáku je nádhera, jen je potřeba větší síla. A když jsem na jaře přešel na klasiku, bylo to takový lehký.“

Nicméně jeho kariéra na ledových zrcadlech by asi nepokračovala, i kdyby nepřišlo nešťastné zranění o čtyři měsíce později. „V ledech bych asi nepokračoval,“ uvažuje. „Je to nádhera se svézt, ale leďáci jsou specifický závodníci. Musí v sobě mít něco víc. Nebo míň. Nevím přesně, co to je.“

 

Květnem devadesátého roku nahoru s formou

Po listopadové změně poměrů zůstal název Rudá hvězda pražským celkům jen v extralize, v první lize družstvo bojovalo pod názvem Markéta. „Prošel jsem si závody první ligy,“ vypráví Radek Smetana. „Byla tehdy hodně vyrovnaná. Klidně bych ji přirovnal k roku 2014. Mělo to úroveň a Praha stavěla jen juniory. Ostatní týmy měly dobrý závodníky. Za nás jeli třeba Roman Vandírek, Martin Paták, Jirka Hurych, Standa Cikánek, Honza Fejfar nebo Martin Švestka a střídali jsme se.“

V sezóně 1990 jela Markéta západní skupinu, v níž udávaly tón Liberec se Slaným. Radek Smetana se blýskl na prvního máje na plzeňských Borech, odkud si odvezl deset bodů. Nicméně ze závěrečného třetího místa tabulky vedla cestička jen do malého finále první ligy, které však nakonec bylo zrušeno.

Bylo jasné, že se z pražské líhně klube další talentovaný borec. „Viděl jsem, že mi to závodění celkem jde docela dobře a výkonnost stoupala,“ uvědomuji si Radek Smetana s odstupem čtvrtstoletí. Že se nejedná o plané vychloubání, svědčí jeho vstup do semifinálové skupiny A mistrovství republiky juniorů. V Čakovicích byl pátý, Liberec druhý den vyhrál, v konečném součtu skončil druhý a hladce postoupil do finálové části.

„V Liberci jsem vyhrál v rozjezdu s Honzou Hádkem,“ svěřuje se. „Mezitím proběhly soustředění ve Mšeně a ve Svitavách a hodně tréninků. Mšenský soustředění byly perfektní. Praha se Mšenem spolupracovala vždycky s půjčováním dráhy. Bylo nás hodně závodníků, jezdilo se celej‘ den a startovalo se na pásku i v pěti.“

Zážitků byla samozřejmě fůra. „Vzpomínám si na jednu pěknou jízdu,“ nezklame Radek Smetana očekávání. „Od lajny stál Roman Vandírek, Libor Holub, strejda mladýho Jéni a Martin Paták. Po startu šli na hubu. Já jel venkem, trefili mě u prken. Ležel jsem až za mantinelem. To byla doba, než ke mně někdo přišel, protože nejdřív ošetřovali ty, co leželi na dráze.“

Konec dobrý, všechno dobré. „Dneska to nebolí,“ usmívá se Radek Smetana. „Tak vzpomínám, jaká to byla hrozná sranda, když jsme jeli tři sanitkou do nemocnice do Střešovic. Martinu Patákovi koukala klíční kost, měl otřes mozku a celou cestu se ptal, jestli vyhrál. Ještě jsme vezli Daniela Pflégera, kterej‘ z předchozí jízdy měl zlomený zápěstí. Řídil Honza Hruška, kterej‘ byl zrovna na Markétě na vojně. Já měl frakturu nártní kosti o ty mantinely. Všechno srostlo, všechno bylo v pohodě, jelo se dál.“

Květen roku 1990 přinesl další výzvy. Juniorský kontrolní závod byl v Pardubicích přeložen nejprve kvůli dešti a později na znamení smutku se skonem Jiřího Marxe definitivně přeložen do Prahy. Radek Smetana si čtvrtým místem řekl o reprezentační vestu. Dával o sobě vědět i ve finále juniorského šampionátu. V Kopřivnici skončil devátý, druhý den v Žarnovici sedmý a do celkové klasifikace inkasoval šestnáct bodů.

„V osmnácti letech jsem si oťukával ty nejlepší,“ přibližuje Radek Smetana svůj tehdejší postoj. „Soustředil jsem se na ně a pohyboval se okolo šestýho místa. Přede mnou byli už jen vojáci z Prahy a z Racku. Oťukával jsem si je a říkal si, že na ně si počkám příští rok. Poved‘ se mi i kontrolák, byl jsem čtvrtej‘ a těšil se, že se dostanu vejš a podívám se někam za hranice.“

Ve svém předposledním, čtvrtém extraligovém závodě zamířila extraliga ročníku 1990 na pražskou Markétu. SVS Pardubice, které na sklonku dubna vyhrálo v Chabařovicích, si vybíralo volný los. Lubomír Jedek byl zraněn, avšak v sestavě pražského áčka jej nahradil Roman Matoušek, jenž se živil v britském Coventry. Béčko Rudé hvězdy bylo oproti dřívějším zvyklostem přece jen slabší, nicméně šikovný junior se hodil vždycky. Volba nemohla padnout na nikoho jiného než Radka Smetanu.

 

Jeden z kosích bratrů už do sedla nemůže

V úterý 22. května se áčko pražské Rudé hvězdy hodlalo soustředit na zisk co největšího počtu bodů a předstihnout pardubické SVS, byť po třech předchozích závodech bylo jasné, že se oba celky potkají rovnou ve finále mistrovství republiky družstev. VTJ Racek, pátý celek průběžného pořadí, měl již jisté poslední místo, zatímco Chabařovice a RH Praha B se praly o třetí příčku, byť je v nadstavbové části čekalo semifinále šampionátu Československa družstev.

„Jel jsem juniora za béčko,“ vrací se Radek Smetana o pětadvacet let nazpátek. „Za áčko jel Honza Fejfar, za Pardubice Martin Rybenský a za Chabařovice Jarda Zobal. Honzovi Fejfarovi, pozdějšímu mistru republiky juniorů, jsme říkali Pepíček, protože jeho starší brácha byl Pepa. V tréninku se mi jelo strašně lehce.“

Trénink skončil, z nástupu se závodníci odebrali rovnou do depa, přičemž junioři na svůj první výjezd na ovál ve zvláštní jízdě museli čekat plných osm jízd. Během nich potvrdila RH Praha A své dominantní postavení, když ztratila všehovšudy dva body. Racek paběrkoval, zatímco pražské béčko marně stíhalo Chabařovice. Když Radek Smetana mířil k první juniorské jízdě, jeho celek na Severočechy ztrácel již čtyři body.

Avšak Jaroslav Zobal při vylétnutí pásky hrozně zaspal. Do čela se dostal právě Radek Smetana, jenže v prvním výjezdu převzal vedení Jan Fejfar. Spolu s ním se vnějškem přes hrdinu našeho vyprávění přehnal i Martin Rybenský, jenž však upadl hned ve druhé zatáčce. Záhy chyboval i vedoucí Jan Fejfar. Když si najel moc vpravo, Radek Smetana z druhé strany pronikl zpátky do vedení. Jenže Jan Fejfar kul odvetu, při níž ovšem do svého přemožitele vrazil a oba spadli.

„Asi dvakrát jsme se předjeli,“ vybavuje si Radek Smetana. „Pak mě ve třetím kole v nájezdu u depa přímo trefil. Ani nevím, jestli ty moje zlomeniny proběhly přímo, jak do mě vrazil, nebo až o ty mantinely. Měl jsem rozstříštěnej‘ levej‘ kotník a zlomenou holenní kost, kam mi dali sedm šroubů.“

Rozhodčí Petr Ondrašík již blikal červenými světly. Jan Fejfar byl diskvalifikován, zraněný Radek Smetana k repete nemohl, ani kdyby chtěl. Tehdejší předpisy tvrdošíjně nelpěly na opakování přerušené jízdy i s jediným závodníkem, proto Jaroslav Zobal inkasoval tři technické body. A také ony pomohly Chabařovicím ke druhému místu. Nicméně vyhlašování vítězů se již Radek Smetana neúčastnil.

„Bylo to špatný,“ říká dnes již vyrovnaným hlasem. „Okamžitě operace ve Střešovicích. Potom znovu re-operace. Pořád jsem věřil, že za pár měsíců budu zase závodit. Ležel jsem v nemocnici, měl otevřený okno a poslouchal, jak kluci na Markétě trénujou. A pořád jsem měl cukání.“

Jenže comeback nebyl vůbec snadný. „Léčba se protahovala,“ pokračuje Radek Smetana. „Mezitím si Roman Vandírek ve Svitavách zlomil holenní kost. Spolu jsme absolvovali lázně v Kladrubech. Já kulhal na levou nohu, on na pravou. Říkali nám kosí bratři, byla to docela sranda.“

Ta však končila, když se Radek Smetana chtěl do sedla plochodrážního motocyklu vrátit. „I po roční léčbě byla situace špatná,“ povzdechne si. „Jak jsem začal, tak jsem skončil. A byl konec kariéry.“

 

Comeback bezpočtu překážek navzdory

Radek Smetana se ještě v sezóně 1991 objevil na soupisce pražské Markéty, avšak se závoděním byl kvůli kotníku konec. „Narodil se Ondra, potom Barbora, rekonstruovali jsme dům,“ líčí, kterak prožíval devadesátá léta. „Ani na plochou dráhu jsem úplně nezanevřel. Jezdili jsme se dívat na závody, od tý doby pořádám každoročně zájezd na Zlatou přilbu.“

Avšak plochodrážní štírek se svým drápkem zasekl hluboko pod jeho kůži. „Jak jsme se jezdili dívat na závody, začal jsem přemýšlet, jestli bych si nezkusil se svézt,“ objasňuje důvody, díky nimž se nakonec jeho závodní kariéra přece jen definitivně neuzavřela ono nešťastné květnové úterý v devadesátém. „Ale věděl jsem, že mám problém s tím kotníkem. Hecovali jsme se s Martinem Švestkou, Boříkem Haďasem a dalšíma, že bychom si jen ze srandy zkusili první ligu. A hlavně z těch zájezdů na Zlatou přilbu jsem byl nadšenej‘ a říkal si, že se ještě jednou musím svýzt. Doopravdy to začalo, když jsem si od Karla Voborníka ve stánku koupil přilbu a celej‘ závod v ní seděl na tribuně.“

Na přelomu tisíciletí se k závodění vrátila celá řada plochodrážníků. Příklad Karla Kadlece je notoricky známý, ovšem vedle plzeňského nezmara se po oválech začali prohánět kupříkladu František Liebezeit, Jiří Petrásek, Roman Pergler, bratři Bořivoj a Jan Hádkovi či Michal Šnajberk. Společným jmenovatelem řady z nich bylo Mšeno, kde pro sezónu 2000 vůbec poprvé vzniklo ligové družstvo.

„K mýmu comebacku dopomoh‘ Zdeněk Schneiderwind,“ vypráví Radek Smetana. „Na pražský rozlučce mi půjčil motorku, abych se svezl. K Vánocům jsem si pod stromeček za padesát tisíc v Jawě koupil motor. Na jaře jsme začli.“

Mšeno se v roce 2001 dostalo do extraligy po odstoupení Březolup a jeho prvoligový tým nabízel spoustu prostoru. „Začátky byly těžký,“ směje se Radek Smetana. „Chudák Bořík si zlomil nohu už při tréninku v Plzni. Roman Pergler přijel do Mšena na trénink, z výjezdu ho chytla kolej a hned těžká zlomenina kotníku. Martin Švestka to vydržel celou sezónu a já dvě. Kdyby to jen trochu zdravotně šlo, pokračoval bych dál.“

Aby mohl závodit, podstupoval nevídaná martýria. „S tím kotníkem to byl extrém,“ nezastírá. „Po každým závodě jsem musel do Motola k doktorovi na opichy. Do toho přibyla plotýnka na pravý straně. Brněla mě noha, nemoh‘ jsem stát v háku. Když nemůžeš běhat, nemůžeš se připravovat fyzicky.

 

Memento z Chabařovic

Comeback Radka Smetany se odehrál ve středu 23. května roku 2001 na plzeňských Borech. Hrdina našeho vyprávění oblečený do vesty Mšena absolvoval jen dvě jízdy, jelikož jej pravidelně střídal náhradník René Juna. Na svém kontě měl nakonec dva body za dvě třetí místa. Jednou získal skalp pražského juniora Jana Vondry, podruhé ukázal záda pardubickému Petru Kotkovi, který navíc ve druhém kole upadl.

„Ve Mšeně to v tý době ještě ved‘ Vladimír Wasyliw,“ vypráví Radek Smetana. „Byli jsme výborná prvoligová parta, scházely se ty naše ročníky jako Franta Liebezeit, Renda Juna, Vlado Višváder nebo Martin Švestka. Za Pardubice samozřejmě Jarda Petrák a starší Karel Průša a Petr Vanďa za Plzeň.“

Do paměti Radka Smetany se zaryl zejména druhý prvoligový závod v Chabařovicích, kde našla azyl Markéta vzhledem k rekonstrukci svého stadiónu. „Dráha byla dost rozbitá,“ říká. „Manažer a trenér byl František Ledecký. Jediný, co mně poradil, bylo držet plnej‘ plyn.“

Celé dopoledne panovalo v severních Čechách krásné počasí. Jenže hodinu před nástupem se kde se vzala, tu se vzala letka zlověstně černých mraků. Vmžiku se na ovál snášel těžký náklad dešťové vody. První dvě rozjížďky se díky omylu startmaršála konaly na pět kol. Avšak pohromu přinesla rozjížďka s číslem tři.

„Patrik Linhart se z výjezdu odrazil od mantinelu a trefil tři pořadatele včetně startmaršála, kteří se dohadovali kvůli těm pěti kolům,“ vypráví Radek Smetana. „Srazil i lajnovačku s vápnem a všude bylo bílo. Byl to strašnej‘ pohled, přemejšlel jsem, jestli byl dobrej‘ nápad znova začínat.“

Tři těla ležela bezvládně na trávníku poblíž roštu. Nikdo nemohl tušit, že krev řinoucí se z úst šestnáctiletého závodníka nevěstí vnitřní zranění, ale zaplaťpánbůh jen prokousnutý jazyk. Minuty se vlekly jako nákladní šneci. Než tři sanitky odhoukaly do ústeckého centra, uběhla učiněná věčnost.

Radek Smetana s dvacítkou na zádech své vesty nahrazoval od šesté jízdy právě nešťastného Patrika Linharta. Rozhodně nebyl sám, komu se zpátky na ovál nechtělo. Mítink se však nakonec uskutečnil celý, byť na jeho konci už hodinky ukazovaly půl deváté večer.

„Nějak jsem to nakonec skousnul,“ krčí Radek Smetana rameny. „A absolvoval jsem dvě sezóny mezi dobrou partou lidí.“

 

Definitivní konec v pátek třináctého

S třicítkou na krku, problematickým kotníkem a po jedenácti letech přestávky mu bylo nad slunce jasné, že na proražení díry do plochodrážního světa se mu nedostává potenciál. „Od comebacku jsem neočekával žádný velký výsledky,“ připouští. „Jezdili jsme to fakt jen pro zábavu. Nemělo by cenu se v extralize honit s těma Kasperama, Brhelama a Drymlama, i když jsem ji taky absolvoval.“

V letech 2001 a 2002 se jeho hlavním závodnickým chlebem stala první liga, v níž dohromady absolvoval třináct mítinků. Objevil se rovněž v šampionátech jednotlivců a dvojic. A ve středu 11. září 2002 se dočkal druhé extraligy svého život. Na poslední chvíli v mšenské sestavě nahradil Ronnyho Weise, ale ani jeden ze svých čtyř výjezdů na ovál nepřetavil v bodový zisk. Jenže to už mu bylo jasné, že bude muset svému závodění opět říci good bye.

„Jeli jsme první ligu v Praze,“ vrací se do září 2002, kdy však sedmý závod nižší divize vzala voda již po dvanácti rozjížďkách. „Řekli mi, že ještě musím jet druhej‘ den do Pardubic na extraligu. Ale já už měl velký bolesti, s kterejma se potýkám dodneška. Věděl jsem, že kvůli nim už musím skončit, a že se už nikdy nesvezu.“

Rozpoložení, v němž mířil do Svítkova, nebylo vůbec ideální. „Kotník na pravý noze oteklej‘, nemoh‘ jsem v autě přidávat plyn,“ líčí. „Tak řídil mechanik Céďa (vlastním jménem Martin Šťastný – pozn. redakce). Poslední jízdu v extralize jsem skončil zase pádem. Neměl jsem v noze sílu, jak byly v nájezdu díry, musel jsem to položit.“

Ještě o dva dny později, v pátek třináctého z pozice náhradníka dvakrát zaskočil za Michala Pospíšila při první lize ve Mšeně. „Věděl jsem, že se už nikdy nesvezu,“ říká. „Vyklidil jsem si garáž, všechno rozdal nebo rozprodal. A doufal, že Ondra bude hrát fotbal nebo hokej.“

To by ovšem Ondřej Smetana nesměl poznávat plochodrážní prostředí spolu se svým otcem. „Absolvoval ty výlety na Zlatou přilbu, Tomíčkův memoriál a podobně,“ popisuje Radek Smetana. „Pak jezdil se mnou při tom mým comebacku, tak v něm asi něco zůstalo. Už se tomu nedalo vyhnout, chtěl už bejt‘ jen závodníkem.“

Kruh se uzavřel zjara 2008, kdy takřka dvaadvacet let po svém vlastním začátku Radek Smetana přivedl na Markétu svého potomka. „To už je známej‘ příběh,“ usmívá se. „Přišli jsme na první Markéta Cup, Zdeněk Schneiderwind nám půjčil motorku a Ondra v tom lítal stejně jako já. Jen to máme obráceně, já jsem začínal v Praze a skončil ve Mšeně. On ve Mšeně začínal a skončil na Markétě, to je asi osud.“

A jaký je rozdíl začínat v roce 1986 nebo v roce 2010? „Hlavně v technice a ve financích,“ má ihned jasno. „Dřív jsme jezdili na motoru celou sezónu. Vše jsme dostali od klubu a tím pádem mohli závodit i ti, co třeba neměli peníze, ale měli benzín nebo metyl v krvi. Trenéři, když měli čtyřicet juniorů, si měli, z čeho vybírat. Dneska to maj‘ těžký, vybírat není z čeho. A nemůžou si moc vyskakovat, protože jiný závodníci už nejsou. A to je pro vývoj plochý dráhy špatný. To je asi jedinej‘ rozdíl, co vidím. Mechanici Céďa a Standa, kteří se mnou absolvovali comeback, si to dneska opakujou s Ondrou.“

 

Zmizelá generace

Po třech dekádách víme, že projekt experimentálních motoristických oddílů z poloviny osmdesátých let nepřinesl kýžené výsledky a to především díky změně společenského, politického a zejména ekonomického klimatu po sametové revoluci.

„Přemejšlím, kde jsou závodníci v našich letech dnes,“ uvažuje Radek Smetana. „Když jsme začínali na půllitrech, bylo nás na Markétě strašně moc. Boxy byly plný, na trénink se stála fronta až pod kopcem. Je mi divný, že z tý party, z toho množství závodníků o nikom pak nebylo slyšet, že se nedostal nikam dál do světa. Teď z toho budou čtenáři znát jen Jardu Petráka, Vlada Višvádera, Hanze Boháče a Káču Kadlece. Ten je starší, ale bude jezdit asi do sta let.“

Přitom generační obměna za vlnu plochodrážníků narozených okolo roku 1950 se v polovině osmdesátých let povedla. „Před námi byli profíci jako Tonda Kasper, Bohouš Brhel, Petr Vandírek nebo Zdeněk Schneiderwind, z jinejch‘ klubů Roman Matoušek nebo Zdeněk Tesař,“ zamýšlí se Radek Smetana. „Pak jsme byli my, z toho moc nezůstalo. Dva roky po nás se objevil Topas, pak přišla éra synů závodníků, jako jsou Švábové, Štanclové, Tomíčkové, Drymlové. Nevím, co jsme byli za slabé ročníky, kde ty lidi jsou?!“

Samotný Radek Smetana ovšem může nabídnout odpovědi. „Hodně se nás zranilo,“ říká. „Nebyly nafukovačky, a proto byly velký ztráty. Dneska to kluci s nafukovacíma mantinelama maj‘ jednodušší. Asi jsme byli nějakej‘ ztrátovej‘ ročník i v dalším životě. Třeba Patáka syn hraje hokej za Kladno, Cikánka syn jezdí bikros v Řepích a syn Romana Vandi hraje hokej za Spartu. Ale ti ostatní?“

Celá řada z nich už není bohužel mezi námi. „Jirka Hurych, nehoda na trávě,“ vypočítává Radek Smetana. „Jsem rád, že Ondra může občas jet jeho memoriál. Honza Fejfar, od kterýho mám dodnes razítko na kotníku, se zabil v autě. Dušan Kšir z Plzně špatně skočil do bazénu a už taky není mezi náma. A Tonda Hrubant se zabil v autě v pražským tunelu na Smíchově. Tak nevím, musím na sebe dávat pozor, jsme asi nějakej‘ špatnej‘ ročník…“

 

---

S vysílačkou v roli vedoucího depa ve Mšeně

„Věnuju se pořadatelský činnosti vedle závodění a manažerování Ondry. S tím jsem začal po skončení kariéry. A teď, když strávím hodně času s Ondrou, bych se tomu chtěl z časovejch‘ důvodů vyhnout, ale nemůžu to panu Greplovi udělat, nezaslouží si to. Ze mšenských původních pořadatelů tam už prakticky chodí jen málokdo, kdyby se z nás čtyř hlavních pořadatelů na to ještě někdo vykašlal, tak už by to fungovalo jen těžko. Proto tam ještě docházím, protože ubývaj‘ i pořadatelé.“

---

Plochodrážní kariéra Radka Smetany (*11. 9. 1972) v zrcadle času:

1986	začátek tréninku v pražském motoristickém oddíle talentované mládeže
1988	kvůli zranění nestartoval v březolupské kvalifikaci pro mistrovství republiky juniorů 1989
1989	závodní debut proběhl při šestém závodě prvoligové skupiny B ve Svitavách a jako junior RH Praha C získal pět bodů ve dvou jízdách, RH Praha C sice skončila v závodě poslední, avšak z celkového druhého místa skupiny postoupila do finále první ligy; ve finále první ligy byla RH Praha C poslední a z dalšího průběhu mistrovství republiky družstev vypadla; druhý ve skupině A předkvalifikace juniorského mistrovství republiky 1990
1990	Markéta Praha 3. ve skupině A první ligy (Radek Smetana 26 bodů ze 145 bodů týmu); druhý v semifinálové skupině A mistrovství republiky juniorů, přičemž liberecký závod vyhrál, ve finále absolvoval dva závody ze čtyř a skončil jedenáctý; čtvrtý v kontrolním závodě reprezentantů juniorů v Praze; debut v extralize za RH Praha B mu však přinesl komplikované zranění kotníku; jedenáctý v mistrovství republiky na ledě
2001	Mšeno 3. v první lize (Radek Smetana 9 bodů z 242 bodů týmu), 12. v semifinále mistrovství republiky jednotlivců v Pardubicích, 18. v Memoriálu Emila Sovy, 16. při červnovém pouťáku ve Mšeně
2002	Mšeno 4. v extralize (Radek Smetana jel čtyři jízdy bez bodového zisku); Mšeno 5. v první lize (Radek Smetana 27 bodů z 177 bodů týmu); 11. v semifinále mistrovství republiky jednotlivců dvojic v Pardubicích; spolu s Michalem Pospíšilem a Marco Müllerem šestí v semifinále mistrovství republiky dvojic v Pardubicích
2008	jeho syn Ondřej v sedle stopětadvacítky zahájil svou vlastní plochodrážní kariéru

 

Foto: archív Radka Smetany, Karel Herman, Mirek Horáček a Pavel Fišer

Píše se rok 2008 a Ondřej Smetana začíná se stopětadvacítkou psát svůj vlastní závodnický příběh

 

Klakovský potok toho na svém dvacetikilometrovém toku moc nestihne. Od pramene v nadmořské výšce okolo kilometru nad mořem má však pořádný sešup o více než sedm set výškových metrů dolů. V Žarnovici se v jeho proudu koupou kachny a máte-li štěstí, uvidíte i ledňáčka. Poblíž ústí potoku do řeky Hron žije muž, který byl ve svých dvaceti letech osmým nejlepším juniorem Československa. Přesto v následujících čtyřiadvaceti měsících si mohl o ploché dráze pouze nechat zdát. A když svým snům dal reálný rámec, riskoval pobyt v obávané východoslovenské vojenské věznici Sabinov. V hospůdce Kolkáreň na žarnovickém městském stadiónu servírují výborný topolčianský alibernet, takže s Vladimírem Tomkou můžeme probrat celou jeho závodní kariéru.
Debut ve stověžaté matičce
„Nebydlel jsem vždycky u stadiónu, ale kousek dál na hlavní cestě,“ začíná Vladimír Tomka svůj příběh, díky němuž se ale záhy ke sportu levých zatáček dostaneme. „Motorky a motory mě bavily odjakživa. Na každých plochodrážních závodech v Žarnovici jsem býval už jako dítě. Snažili jsme se dovnitř dostat různě, třeba přes plot nebo jsme ho podlézali.“

Na sklonku sedmdesátých let čekaly Žarnovicu nejlepší plochodrážní časy a stadión v centru pohronského města nedával spát celé řadě chlapců. „Měl jsem možná čtrnáct let, když jsem tam začal chodit,“ říká Vladimír Tomka. „V patnácti jsem se poprvé svezl.“

Jenže před třemi desítkami let šlo nastartovat závodní kariéru až v sedmnácti. „Dělal jsem mechanika Jožovi Tužinskému, dnes už je nebohý,“ pokračuje. „Bavilo mě to, ale rodiče mi plochou dráhu nechtěli dovolit. Ve dvanácti jsem totiž měl zlomenou nohu ve stehně. Za rok se to zlomilo znovu a lékaři mi tam museli dávat dlouhý hřebíky a já měl kratší nohu.“

Když rodiče viděli, že zájem jejich syna o plochou dráhu je nefalšovaný, přestali mu bránit. „Nakonec mi to podepsali a od té doby, jsem byl u toho,“ říká Vladimír Tomka. „Začínalo nás hodně kluků, postupně se to ale vytříbilo a zůstal se mnou jen Jožo Belica. Už taky nežije. Rozvedl se a nová družka ho zabodla. Když jsme my dva šli na dráhu, jednoho z nás museli odvézt. A většinou to byl Jožko, který to odnesl.“

Prvním závodem se stala juniorská předkvalifikace, která počátkem května 1981 na pražské Markétě měla dodat šestnáct závodníků k šestnácti přímo nasazeným účastníkům mistrovství republiky. Oproti původním předpokladům nedorazila do československé metropole osmička plochodrážníků. Ze známých jmen také Dušan Višváder a Pavel Málek, Martinův otec, kteří si oba svorně začínali kroutit povinnou vojnu. Z nedostatku jezdců padla myšlenka na dvojici sobotních semifinálových závodů s nedělním finále.

Dopolední závod se stal kořistí Petra Vandírka, jemuž společnost na pomyslném pódiu dělali Karel Kadlec, který závodí dodnes, a Ladislav Šifalda, jenž v současnosti doprovází svého syna Filipa na klání stopětadvacítek. Vladimír Tomka měl poměrně smůlu. Skončil devátý, když od přímo postupující osmičky jej dělil jediný bod. Přitom o šestou příčku před ním se dělili současný ledařský reprezentant Jan Pecina, juniorský šampión republiky z roku 1984 Ivan Pacák a slánský Jiří Brož, který to o tři roky později dotáhne až do finále mistrovství Evropy juniorů v King’s Lynn.

„Když jsem přijel do cíle, byl jsem tam o rovinku před ostatními, ale málokdy jsem dojel,“ vybavuje si Vladimír Tomka svůj ostrý křest ohněm. „Byl to můj vůbec první závod. Zapomněl jsem si třeba otevřít kohoutky. Pak mi Jožo Ďurica půjčil svoji motorku a já šel dál jako náhradník.“

Přitom se mu ovšem otevřela ještě jedna šance. Závodníci na devátém až třináctém místě dopoledního závodu startovali ještě v odpoledním klání, kam byli nominováni další adepti. Cestu dál si našli kupříkladu současný plzeňský funkcionář Martin Voráček, liberecký šéf Věroslav Kollert nebo Zdeněk Schneiderwind, jehož našim čtenářům není rozhodně třeba představovat.

Vladimír Tomka byl třináctý. Jistě není bez zajímavosti, že stejný počet třech bodů získal i Pavel Fišer, nyní vedoucí fotograf magazínu speedwayA-Z, a v poli vyřazených skončil i dnešní březolupský tajemník Josef Mizera.

Hrdina našeho vyprávění však již měl jisté místo náhradníka z dopoledne. Skupinu A absolvoval kompletní se zastávkami v Chabařovicích, Liberci a dvěma podniky v jednom dni v Pardubicích, aby v ní skončil šestnáctý.

Extraliga se těsně mihnula okolo Hronu
Trojstupňový model československého mistrovství republiky juniorů nebyl zrovna optimální pro závodníky vyřazené na jeho nižších úrovních. Onoho roku 1981 jelo áčko své čtyři závody o dvou víkendech v časovém rozpětí jednoho jediného týdne mezi devátým a šestnáctým květnem. A otázka zněla, kde závodit dál.

Liga sice měla tři patra, avšak to týmu se vešli pouze čtyři závodníci základní sestavy, jeden náhradník a jeden junior, jehož čekaly dvě extra rozjížďky jen se svými vrstevníky. Připočteme-li soutěživou atmosféru, musíme připustit, že model čtyřčlenných družstev nebyl v dobách velikánského jezdeckého zájmu a relativního svazarmovského dostatku zrovna tím pravým ořechovým.

Na počátku osmdesátých let se Žarnovica vypracovala na špičku první ligy a začala pošilhávat po extralize. Trenér Ján Daniel si dobře uvědomoval potenciál talentovaného mladíka, avšak na postu juniora se střídali Pavol Tonhauzer a Jozef Belica. V červenci však měla soutěž vyvrcholit třemi podniky ve třech dnech a létající Zdeno Vaculík nebyl k dispozici. A tak se v předposledním závodě v Pardubicích objevil v akci i Vladimír Tomka.

Konto svého klubu zatížil šestibodovým maximem. Dlužno ovšem podotknouti, že oba triumfy nebyly příliš složité. Kopřivnický Oldřich Macíček a domácí Zdeněk Schneiderwind ani jednou nedojeli až do cíle, což se pražskému Heřmanu Uvírovi podařilo jen jednou. Avšak Žarnovica slavila v sedmém klání první ligy svůj pátý triumf.

O oba zbývající ovšem přišla jen velice těsně. V dubnu v Kopřivnici zajistil triumf Tatry až Jan Jaša, když v rozjezdu porazil Jaroslava Danka. A první závod v Pardubicích přerušila bouřka již po rozjížďce s číslem devět, kdy domácí SVS vedlo o bod před Slováky. Avšak na konec seriálu se Žarnovica ozdobila triumfem v Praze, kde pro ni Vladimír Tomka dodal opět dvě vítězství v juniorských jízdách.

Celkový prvoligový triumf byl o to cennější, že počínaje rokem 1981 se v prolínacích soutěžích o postup a udržení se v konkrétním ligovém patře neobjevovala první dvě družstva, ale pouze vítěz. V kvalifikačních mítincích ustoupil ligový rozpis pro čtyřčlenná družstva klasickému modelu dvojutkání.

Žarnovica dostala za soupeře Plzeň, která v extralize neprožila zrovna povedený rok. První říjnovou neděli skončil závod na plzeňské dráze remízou 48:48, o níž se nejvíce zasloužil Zdeno Vaculík vítězstvími ve všech svých šesti jízdách. Následující sobotu byla odveta na plzeňských Borech očekávána s o to větší pozorností.

„Už tehdy se dělaly zákulisní tahy,“ ujímá se slova opět Vladimír Tomka. „Nechtěli nás v extralize, aby necestovali tak daleko. Když jsme dojeli do Plzně, nepřebrali nám tři motorky. Vymysleli, že máme velké difuzory. Tak jsme přeskakovali z motorky na motorku a nakonec jsme to odjeli na čtyřech strojích.“

Západočeský celek se opřel především o konzistentní trio Jan Hádek – Jaromír Bartoš a Jindřich Dominik, jež největší mírou pacifikovalo houževnaté Slováky. Ti nakonec podlehli 46:50, takže je postup do extraligy minul o čtyři body.

Skvěle budované jméno
Plochodrážní sezóna 1982 začínala pro Vladimíra Tomku setsakramentsky brzy. Juniorskou předkvalifikaci v Březolupech pořádali již poslední víkend v březnu. „Licence měla zpoždění,“ dostává se žarnovický závodník ke zdroji problémů. „Stejně jsme do Březolup jeli. Mysleli jsme, že na začátku sezóny nebudou dělat cavyky. Ale v sobotu mě nepustili do závodu.“

Záchranné lano však hodila neděle. V sobotu bylo totiž osmadvacet uchazečů rozděleno rovným dílem do dvou skupin. Z každé se kvalifikovalo po šesti závodnících, ostatní dostali příležitost na druhý den. Na milost byl vzat i Vladimír Tomka.

„Jano Daniel v sobotu říkal, že nevadí, protože se druhý den vrátíme a vyhrajeme,“ usmívá se Vladimír Tomka. „Pamatuju, že jsem i tam spadnul z prvního místa, ale nakonec jsem doopravdy vyhrál.“

O vítězství se však dělil s domácím Dušanem Šefránkem a Rostislavem Čichoněm z Kopřivnice, jelikož všichni nasbírali po jedenácti bodech a rozjezd mezi nimi nebyl vypsán. O čtrnáct dnů později začínal program skupiny A, odkud se přes zastávky ve Slaném, Praze, Plzni a Chabařovicích Vladimír Tomka dostal do finále.

Hned v jeho prvním závodě v Pardubicích zaskočil mnohé svým pátým místem. Ve Mšeně byl devátý. V Žarnovici o jednu příčku horší, když mu body sebrala mechanická závada. Kvůli diskvalifikaci neviděl dvakrát cíl ani na druhý den v Zohoru. Tím pádem mu sedmé místo sebral Roman Matoušek, jenž do seriálu naskočil až v jeho druhé polovině.

„Celkem dobře mi to letělo,“ komentuje dnes své osmé místo při svém debutu mezi československou juniorskou elitou. „V Pardubicích jsem předjel Ivana Pacáka (liberecký odchovanec vojákoval v pražské Rudé hvězdě a o dva roky později se stal mistrem – pozn. redakce). Z posledního místa jsem dojel první. Hlasatel hlásil, že závody jsou kvůli mně vzrušující. Starty jsem neměl dobré, ale pan Plzák mi tehdy říkal, že takové srdce, co mám já, by chtěl sám mít. Je to dobrý chlapík, s Jožo Maruškou, naším vedoucím, se uměli štengrovat.“

Zasvěcené však výsledky Vladimíra Tomky nemohly překvapit. V květnu skončil třetí v mistrovství Slovenska a již dávno měl stálé místo juniora v žarnovickém prvoligovém týmu. „Jožo Belica šel na vojnu,“ vysvětluje. „A já zůstal jako junior.“

V úvodním závodě na Markétě však na juniorském postu začínal Lubomír Jedek. Ten se však mohl lépe uplatnit coby stálý člen sestavy, takže druhý den v Pardubicích čekaly dvě juniorské jízdy už Vladimíra Tomku. Po úvodní poruše podruhé nebodoval, avšak v šesti následujících mítincích ztratil pouhopouhé dva body.

Žarnovica se rychle etablovala na čele průběžné tabulky. Porazit jí dokázala jen Kopřivnice ve třetím závodě na obří severomoravské dráze a to jen o bod. Druhý den v Žarnovici už opět slavili Slováci. Červencové výjezdy do Pardubic a Mšena přinesly zranění Lubomíra Jedka ve Svítkově a dvojici čtvrtých míst. O měsíc později se doma prosadila Kopřivnice, ale závěrečným triumfem doma Žarnovica pojistila celkové prvenství.

Překážku na cestě do extraligy vytvořil Slaný. Kvalifikace začínala první říjnový den ve středních Čechách a domácí uhájili těsně vítězství v poměru 50:44. Slovácí tudíž v odvetě potřebovali triumf alespoň o sedm bodů.

„Doma jsme dost prohrávali,“ popisuje Vladimír Tomka. „Jel jsem s Jaro Dankem a proti nám Josef Minařík. A ještě jeden, toho si už nepamatuju. Já toho Minaříka porazil a to nás vrátilo do hry. Kdyby Jaro Danko tehdy zatáhl, postoupili jsme.“

Závody na zapřenou
Žarnovica odvetu kvalifikace o extraligu 1983 vyhrála 50:40, ale jak bystří čtenáři již spočítali, v nejvyšší soutěži se o dva body udržel Slaný. Vladimír Tomka si navždy bude tento závod pamatovat, protože doma mu ležel povolávací rozkaz. Podle jeho příkazu se v pondělí 4. října měl hlásit u vojenského útvaru železničního vojska číslo 1901 v Olomouci, kde mu bylo souzeno prožít následujících 730 dnů.

„O páté skončily závody,“ vrací se k oné říjnové kvalifikaci, na základě jejíhož výsledku Žarnovici již podruhé v řadě těsně minula extraliga. „Odevzdal jsem motorku, odcupkal domů, sebral batožinu a šel na dva roky na vojnu. Tehdy jsme jeli vlakem spolu s Lubošem Jedkem. On rukoval do Prahy do Rudé hvězdy, já do Olomouce.“

Před třiceti lety se po československých oválech prohánělo více šikovných mladíků než v současnosti, nicméně přesto zůstává otázkou, proč se oddíl spravovaný ministerstvem vnitra nesnažil o slovenského závodníka. A to tím spíše, prokázal-li svým excelentním nástupem v roce 1982 své schopnosti více než dokonale.

„Do Rudé hvězdy byl velký přetlak vždycky,“ krčí Vladimír Tomka rameny. „Možná chyběl rok a byl bych tam. Ale i tehdy jsi potřeboval někoho, kdo by tě tam protlačil.“

Přesto stále věřil, že se najde cestička, aby mohl dál pokračovat v závodění. „Velitel roty nadporučík Štyndl byl zarytý sportovec,“ vzpomíná. „Jednou si mě zavolal do kanceláře, že do Žarnovice pro mě přišla nominace na mistrovství Evropy juniorů. Šlo to dál na útvar, ale jeho velitel to hodil do koše. Ještě slibovali, že by zařídili převelení do Levic, kousek od Žarnovice, ale ani to nedopadlo.“

Nezbylo než zatnout zuby a odpočítávat dny od vytouženého civilu. Zimu v Olomouci v obrovských prastarých neútulných kasárnách střídaly letní pobyty ve středočeské Dobrovici, kde útvar rekonstruoval železniční tratě. Československá lidová armáda se tehdy udržovala v bojové pohotovosti i v období míru, což platilo nejen pro bojové, ale i pracovní jednotky. Opušáky byly řídké, dovolená deset dnů za rok.

Ve druhém roce své vojenské služby se Vladimír Tomka odhodlal ke kroku, který mohl vzbudit i pozornost vojenského prokurátora, kdyby vyšel najevo. Jeho dovolenka vyšla přesně do termínu, kdy v Žarnovici pokračovala svým šestým dílem první liga.

„Řekl jsem Janovi Danielovi, že chci jet,“ svěřuje se. „Bylo to načerno, hlasatel byl pan Vanek, učitel. Do rozhlasu tvrdil, že se představím poprvé po dvou letech. Kdyby to slyšel někdo kompetentní, byl by průser.“

Od jeho posledního závodu přitom uplynuly bez třech měsíců celé dlouhé dva roky. „Trošku jsem si zatrénoval, ale to se nedá zapomenout,“ vytuší Vladimír Tomka směr otázky. „Byl jsem mladý a pořádně zažraný. Když si to vezmeš, a to byl Petr Vandírek, Zdeněk Schneiderwind nebo další reprezentanti, před vojnou jsem s nimi jezdil vyrovnanou partii.“

Přitom se neubrání srovnání se současným stavem. „Dneska těm mladým chybí více srdíčka,“ netají se svým názorem. „Mně otec nikdy nepomohl, já bych svému synovi snesl modré z nebe. Měl jsem deset dnů dovolené, hned jsem šel do dílny a skládal motorku, protože jsem na nic jiného nemyslel než, že se tady svezu aspoň jednu jízdu. Pro mě to byl pocit k nezaplacení, vrchol dovolenky.“

Oběma nohama do extraligy i na slovenské pódium
Ján Daniel přání svého závodníka vyhověl. Vladimír Tomka nastoupil s náhradnickou sedmnáctkou, jednou vystřídal Pavla Kaliaka a dovezl dva body. Stejný příběh se opakoval i druhý den v Kopřivnici s tím rozdílem, že hrdina našeho vyprávění při svém jediném výjezdu na ovál upadl. Přesto opět mířil se svým celkem na stupně vítězů.

Žarnovica se v první lize anno domini prala především s juniorským béčkem pražské Rudé hvězdy opírající se o Miroslava Prágera, Petra Kubíčka, Františka Moulise či Ivana Pacáka. Po osmi závodech měli Pražané o pouhý bod více než Žarnovica. Změnily se reglementy a zrušily se postupové kvalifikace. Slaný měl v extralize o jediný bod méně než třetí Plzeň, takže rovnou spadl do první ligy a v elitní divizi byl pro rok 1985 nahrazen právě Žarnovicou.

„Skočil jsem rovnou mezi střelce jako Jiří Štancl, Aleš Dryml nebo Pavel Karnas,“ odvíjí Vladimír Tomka ni svého plochodrážního příběhu po návratu z vojny na podzim 1984. „Nestačili jsme jim technikou. Ani Zdeno Vaculík, Palo Tonhauzer nebo Dušan Morávek, ale škola to byla dobrá.“

Že to Slováci nebudou mít mezi československou elitou jednoduché, ukázala již trojice úvodních červnových závodů. V Pardubicích nasbíral celek pouhé tři body, v Praze sedm a v Plzni šest. Nakonec však dokázali jezdit vyrovnanou patrii s Plzní. V srpnu ji na domácím ovále porazili, avšak druhý den byl závod bez náhrady zrušen. Na stupně vítězů se podívali ještě na Markétě, ve Svítkově a na Borech jim na Západočechy chybělo pár bodů. V konečném součtu však zaostali o plných čtyřicet a museli se vrátit zpátky do první ligy.

„Za ty dva roky mi vrstevníci hodně utekli a bylo dost těžké je dohánět,“ přemítá Vladimír Tomka. Se čtyřmi body ze sedmi utkání byl žarnovickou čtyřkou a nebýt jeho čtyřiadvaceti měsíců u železničního vojska, Žarnovica by Plzni zatopila dozajista mnohem více.

„Měli jsme dost silnou generaci, byl problém se někam dostat, později můj bratr šel rovnou do Racku,“ připomíná, jakým požehnáním byl vznik druhého vojenského sportovního oddílu v Pardubicích. Nicméně on sám měl vojnu odkroucenou a po třech letech opět stanul na pódiu slovenského šampionátu.

V Zohoru jej od stupňů vítězů dělil jediný bod. Všechno si však vynahradil o týden později, kdy šampionát v Žarnovici vyvrcholil rovnou dvěma podniky. Absencí Pavla Tonhauzera, který reprezentoval v dlouhodrážním šampionátu, ubyl jeden z favoritů. Dušan Morávek se nakonec z titulu radoval až v cíli vítězného rozjezdu se Zdeno Vaculíkem a Vladimír Tomka skončil celkově třetí.

„Jelo mi to, i Vaculíka jsem fouknul,“ pochlubí se a dodává další historku ze slovenského šampionátu. „Jednou jsem pouštěl Dušana Morávka. Podruhé se ženil, on za mnou přišel, a neblbnu, že to bude svatební dar. Byl jsem první a pořád se ohlížel, kde je, až sem spadnul. Přišel za mnou pan Šovčík. Když jsem mu to vysvětlil, jen kroutil hlavou, jaký jsem vůl, protože jsem mohl být první já. Ale když do dneska Dušanovi připomenu, neví o tom.“

Zlatá osmdesátá
Ještě než se Vladimír Tomka v pětaosmdesátém postavil na bronzový stupínek, vyzkoušel si i dlouhou dráhu. „První rok jsem byl ve finále mistrovství republiky, další rok jako náhradníka a třetí rok vůbec ne,“ bilancuje své působení na dlouhém ovále v Mariánských Lázních. „Šel jsem tam dolů, ale tehdy to jezdili střelci a měli úplně jinou techniku. Když mě předjel Palo Tonhauzer, myslel jsem, že se mu motorka rozpadne, ale když jel kolem Jirka Štancl, ani jsem si toho nevšimnul.“

V půli července se v Mariánských Lázních sešlo jednadvacet československých závodníků. Dvanáct mělo jistý odpolední závod, zbývajících devět se pustilo do kvalifikace o šest volných míst. Přitom jich původně dorazilo ještě více.

„V sobotu jsme měli trénink,“ vysvětluje Vladimír Tomka. „Jožo Belica dobře odstartoval. V prvním výjezdu zůstal stát. A že je konec s jeho kariérou na dlouhé dráze, protože se nenechá zabít. Byla to střelba, když se mi motorka rozjela, úplně se roztřásla.“

Nicméně běžným chlebem žarnovických plochodrážníků zůstávala samozřejmě klasická dráha. „Spadli jsme zpátky do první ligy,“ dostává se Vladimír Tomka k sezóně s letopočtem 1986. Její prim udávalo béčko pražské Rudé hvězdy. Stoupala chabařovická hvězda. Severočechy nakonec od celkového triumfu a tím pádem od postupu do extraligy dělily pouhopouhé tři body. A dlužno dodat, že body z jízd, protože tabulkové body se v československých ligách vrátily na scénu až roku 1996.

„Byly to dobré závody,“ hodnotí Vladimír Tomka úroveň tehdejší první ligy, která už Žarnovici zůstala souzená až do kolapsu klubu. „Jezdil jsem rád Markétu a Pardubky, ale Svitavy jsem neměl rád vůbec. Ale to asi nikdo.“

Stadión Cihelna ještě svítil novotou, když sem v tropickém odpoledni druhého srpnového dne roku 1986 přijeli Slováci poprvé. O den dříve ještě v Chabařovicích šlapali tvrdě na paty domácím, ale tady pouze Vladimír Tomka a Josef Belica alespoň jednou dojeli jako první do cíle. Přes šestibodovou hranici se ovšem nedostal nikdo a Žarnovica byla ráda za třetí místo.

„Celý mančaft jsme tam udělali málo bodů,“ vybaví si Vladimír Tomka. „Nikomu z nás to nesedělo. Dráha byla krátká a za roh a my se tam nemohli trefit. Ale třeba v Plzni jsem neměl problém. Jeli jsme dvojice s Tono Bluskem, dvakrát mě sestřelil, vyhrály to Březolupy a mně se zdá, že já je v rozjížďce tehdy porazil.“

Pro správné vročení musíme uvést, že šlo o semifinále mistrovství republiky dvojic v červnu 1988. „Byla to těžká dráha,“ pokračuje Vladimír Tomka. „V prvním nájezdu všichni klapali. Před námi totiž jeli přebor ČSR a toho, kdo tam přidal, odvezli. Byly to závody v šesti a já tam Jara Gavendu předjel po zadním kole. Chtěl vědět, jak jsem to udělal, ale já mu nedokázal odpovědět. Prostě se to zvedlo.“

Potřetí třetí muž slovenské ploché dráhy
Československé ligy v sezóně 1987 provedly neuvěřitelný looping. Druhá liga padla, dnes už víme, že definitivně. Namísto toho deset týmů bojovalo ve dvou skupinách první ligy po pěti o postup do finále a malého finále. Extraliga rovněž v pěti byla jen kvalifikační stupeň pro finále a semifinále v mistrovství republiky, do něhož se postupovalo i z finále první ligy. Dle modelu, který v naší ploché dráze vydržel až do roku 1990, nebyl poprvé a naposledy vítěz extraligy automaticky šampiónem země.

„Ve skříňové Avii jsme jezdili sem a tam,“ reaguje Vladimír Tomka, že žarnovické družstvo to za jeho aktivní éry mělo daleko všude. „Byla v ní stěna a lavice z dvanácettrojky. Vešlo se tam šest, sedm lidí a jezdili jsme v pohodě. Až potom jsme měli ten autobus. Vzpomínám si, že když jsme jeli do Plzně na kvalifikaci o extraligu, chtěl s námi jet jeden fotograf z Levic. Jenže nebylo místo a Jožo Maruška mu nechtěl dovolit, že by si vzal svoji vlastní židličku do chodbičky. A tak si našel vlak a byl na stadiónu na Borech dříve než my!“

Ale vrame se k první lize roku 1987. Skupině B kraloval tým SVS Pardubice B s Václavem Milíkem a slibnými juniory na čele s žarnovickým odchovancem Miroslavem Forgáčem. Za svůj jej přijal AMK Svitavy, jehož vesty oblékal. Žarnovica vyhrála jeden závod. A to shodou ve Svitavách, domácím prostředí suveréna, kde o rok dříve propadla!

Béčko pardubického SVS stínovala i ve velkém finále první ligy. Její pou skončila v semifinále mistrovství republiky družstev, v němž byla třetí, ale nechala za sebou extraligový Slaný! Napřesrok se žarnovická prvoligová historie opakovala v bleděmodrém.

Vítěz skupiny VTJ Racek Pardubice dokázal nasbírat v celkovém součtu jen o čtyři body víc. Ve finále první ligy byl odstup vojenského oddílu vyšší, nicméně Žarnovica do semifinále mistrovství republiky pronikla. Její odstoupení z důvodu velké marodky však mělo předznamenat počátek horších časů.

V osmaosmdesátém se Vladimír Tomka potřetí ve své kariéře postavil na nejnižší stupínek v mistrovství Slovenska. „Nebyly to špatné závody, ale bylo nás málo,“ naznačuje počátek personální krize slovenské ploché dráhy. Roku 1985 skončil Zohor a Žarnovica zůstala na mapě plochodrážních stadiónů u našich dnešních východních sousedů sama.

„Jezdili si zajezdit i závodníci z jiných klubů, ale nebyli klasifikování,“ říká Vladimír Tomka. „Když byli Zohoráci, bylo závodníků dost, ale když skončili, byl slovenský mistrák jen mezi námi Žarnovičany.“

Roku 1988 se dvou závodů v jediném dni v půli července sešlo v žarnovickém depu jen osm závodník, avšak hodnotu titulu to rozhodně nesnižovalo. „Závody to nebyly zlé, jako domácí jsme si nic nedarovali,“ pokračuje Vladimír Tomka. „Diváci chodili, i na trénincích jich bylo dost. U motorestu stavěly dálkové autobusy a cestující z nich se chodili dívat. Dneska tolik lidí nepřijde ani na některý závod.“

Publikum se rozhodně mělo, na co dívat. „Zdálo se mi, že to bylo víc na tělo,“ porovnává Vladimír Tomka dnešní plochou dráhu s obdobím před čtvrtstoletím. „Nebyly takové rozdíly, že se to roztrhá po startu, ale bojovalo se až do konce. Nechci to dnešní závodění dehonestovat, ale bylo to vyrovnanější. Dnes ti, co na to mají, odskočí.“

Zpátky se synem v závodním kolotoči
Konec osmdesátých let nebyl pro Žarnovicu tak skvělý jako jejich počátek. Řada závodníků končila své kariéry, čehož se stalo odrazem až páté místo ve skupině B první ligy 1989. Napřesrok sice bylo lépe, avšak přidaly se problémy ekonomického charakteru. V prvoligovém finále se už Žarnovica neobjevila, padlo mistrovství Slovenska a labutí písní žarnovického ligového družstva se stala skromná účast v koalici s Kopřivnicí v první lize anno domini 1991.

„První se toho vzdal Jožo Maruška, vedoucí družstva, ještě před tím končil Palo Tonhauzer,“ popisuje Vladimír Tomka, jenž naposledy závodil roku 1989. „Končil Zdeno Vaculík, končili všichni. Zůstal můj bratr, Tono Blusk a Marian Šebian. Já převzal autobus a vedoucího družstva. S Kopřivnicí jsem to koučoval, ale to jsme jeli asi dva závody a skončilo to úplně.“

A co vedlo jeho samotného pověsit tehdy ještě koženou kombinézu na hřebík? „Už se to rozpadlo,“ odpovídá. „Neměl pomalu, kdo závodit. Já zůstal v té partě poslední. I Palo Kaliak skončil. No, všichni. Motorku jsem přenechal mladšímu bratrovi Jožovi, přišel z vojny. U ploché dráhy jsem zůstal, dělal jsem dráhu. Nejdřív s Jánem Danielem, pak sám. Ale bylo jen pár závodů, maximálně dva do roka. Pomalu odcházeli pořadatelé a pak začal nový klub, to už jsem s tím seknul i já.“

Speedway Club Žarnovica se objevil na scéně zjara 2011. „Chlapci jako Mao Búri, Jakub Zliechovec a Roman Bielik chtěli něco více než jen Zlatou přilbu,“ komentuje jeho vznik Vladimír Tomka. „Ale AMK nechtěl, proto vznikl nový klub, což si myslím, že je dobře. Jinak by tady těch šest závodů nebylo.“

Nicméně jeho syn Michal své první plochodrážní krůčky podnikal pod křídly AMK Žarnovica. „Odmalička si prohlížel moje fotky, seděl u nich a odmalička jsem ho brával na závody,“ popisuje Vladimír Tomka. „Když to tady začalo znovu, padlo, že by na to možná měl. Sehnal jsem mu motorku, to už jezdil Pao Búri a i mladý Janči Mihálik. Byl jsem rád, že Michal chce. Přišel za mnou Zdeno Repiský (předseda AMK – pozn. redakce), že mají volnou motorku po Jánu Halabrínovi, že nám ji půjčí. Tréninky jsme jezdili i se Speedway Clubem, po první sezóně jsme přestoupili k nim a od té doby jsme tam.“

Michal Tomka měl svým závodním debutem projít při červnových devatenáctkách v Praze. „Už jsme měli večer naloženo,“ popisuje jeho otec. „Volal jsem Maovi, jaké máme číslo. A on, že zrovna dostal mail od pana Moravce, že se nejede. Další závod jsme měli jet do Abensbergu, kvalifikaci o SGP místo Maa Vaculíka. Když jsme to dolaďovali, padlo to, protože mu nebylo šestnáct.“

Začínající plochodrážník se křestu ohněm dočkal při posledním červencovém víkendu s jadranskou ligou a slovenským šampionátem. „Liga se zabalila kvůli průtrži a v neděli jsem byl mile překvapen,“ netají se Vladimír Tomka nadšením nad jeho jedenáctým místem. „Lepší start si ani nemohl přát. Pak přišly Pardubice, Liberec. Moc závodů se odložilo, o nějaké čtyři jsme přišli. Doufám, že další sezóna bude lepší. Budeme makat, abychom každý jeden závod, co můžeme jet, jeli.“

Nicméně Vladimír Tomka rozhodně není nekritickým rodičem. „Plochá dráha ho chytila,“ říká na adresu svého nejmladšího potomka. „Možná je to tím, že jsou mladší, než jsme byli my, když jsme začínali, ale chybí mi tam víc zápalu. My jsme byli jiní, my jsme chtěli, jim tam, myslím, jiskřička chybí. Ale to je problém celé mládeže dneska. Chtěli by stihnout všechno, ale to se nedá.“

Plochodrážní kariéra Vladimíra Tomky v zrcadle času:

1981	debutoval v sobotu 2. května, když se na Markétě objevil ve dvoudílné předkvalifikaci mistrovství republiky juniorů a postoupil jako náhradník, v semifinálové skupině A posléze skončil šestnáctý; Žarnovica vyhrála první ligu, v kvalifikaci o extraligu 1982 podlehla Plzni 94:98.
1982	z předkvalifikace mistrovství republiky juniorů v Březolupech postoupil do skupiny A, v níž mu patřila devátá pozice, ve finále byl osmý; Žarnovica vyhrála první ligu a v kvalifikaci o extraligu 1983 podlehla Slanému 96:94; třetí v mistrovství Slovenska; v říjnu narukoval na dvouletou povinnou vojenskou službu.
1984	v rozporu s vojenskými řády absolvoval během dovolené po jedné rozjížďce ve dvou prvoligových závodech a měl svůj podíl na druhém místě Žarnovice, která se po zavedení přímého postupu a sestupu mezi ligami kvalifikovala do extraligy 1984.
1985	Žarnovica ve své jediné extraligové sezóně skončila čtvrtá a sestoupila zpátky do první ligy; v mistrovství Slovenska skončil třetí; šestým místem z kvalifikace postoupil do mistrovství republiky na dlouhé dráze, v němž obsadil devatenáctou příčku; náhradník při ZP SNP.
1986	Žarnovica skončila třetí v první lize; sedmý v mistrovství Slovenska; osmé místo v kvalifikaci jej dostalo jen na místo náhradníka mistrovství republiky na dlouhé dráze; náhradník při ZP SNP.
1987	Žarnovica druhá ve skupině B první ligy, druhá ve finále první ligy a třetí v semifinále mistrovství republiky družstev; čtvrtý v mistrovství Slovenska; v mistrovství republiky dvojic spolu s Jozefem Belicou coby AMK Žarnovica B nahradili Kopřivnici a v semifinále v Žarnovici skončili poslední.
1988	Žarnovica druhá ve skupině B první ligy, druhá ve finále první ligy, ovšem na semifinále mistrovství republiky družstev rezignovala a nakonec se nekonalo; třetí v mistrovství Slovenska; s Antonem Bluskem devátí v semifinále mistrovství republiky dvojic v Plzni; 20. při ZP SNP.
1989	Žarnovica pátá ve skupině B první ligy; osmý v mistrovství Slovenska; 19. při ZP SNP.

Foto: archív Vladimíra Tomky a Mirek Horáček

Canterbury – 25. srpna 1984
Dostat se na závody do Anglie bývalo těžké a v zásadě existovaly tři způsoby. První byla účast v mistrovství světa jednotlivců, jenž se až do samého počátku padesátých let odbývalo výhradně v ostrovní monarchii. Druhým angažmá v některém z ligových klubů a konečně třetím seriál dvojzávodů družstev, které Angličané nazvali test matche, a jejichž historie je prakticky stejně stará jako celá britská plochá dráha vůbec. Emancipace kontinentálních závodníků vedlo ke geograficky odděleným kvalifikacím v mistrovství světa, takže prvním československým borcem startujícím za La Manche se stal Luboš Tomíček, když se kvalifikoval do světového finále ve Wembley roku 1965. Účast některého československého borce v britské lize umožnilo až oteplení na politickém nebi v souvislosti s pražským jarem. Napomohlo mu i historicky první turné československého družstva po anglických drahách v srpnu 1967. V následujících letech se s většími či menšími prodlevami opakovalo. Naši závodníci byli vítanými hosty, protože jejich nabité sestavy dokázaly produkovat vyrovnané závody a lákat diváky do ochozů. O to větší šok pro Angličany přišel v srpnu 1984, kdy experimentální sestava nevyhrála jediný duel, a renomovaný žurnalista Peter Oakes se divil, jestli jejím členům vůbec stálo za to vypravit se na dalekou cestu. Karel Kadlec by mu dozajista dal pozitivní odpověď, už je kvůli zážitkům sesbíraným na svobodné straně železné opony, s nimiž se podělil se čtenáři magazínu speedwayA-Z.

Juniorské mistrovství Evropy kazí povedenou sezónu
Karel Kadlec se od počátku své kariéry rychle etabloval mezi československou špičkou. Nebylo tedy divu, že si na vojenskou správu přišel pro povolávací rozkaz do Rudé hvězdy. V červnu 1983 se však jeho progres zastavil. Při prvním finále mistrovství republiky juniorů v Kopřivnici kolidoval s Bohumilem Brhelem tak nešastně, že prolétl s motocyklem skrz mantinel a zůstal ležet mezi diváky s komplikovanou frakturou nohy. Komplikace při rekonvalescenci zapříčinily, že podstatná část sezóny byla fuč.

Nicméně ve čtyřiasedmdesátém byl Karel Kadlec zpátky s plnou parádou. V extralize startoval za Plzeň ve všech osmi závodech jen ve dvou juniorských rozjížďkách. Přesto však dokázal nabírat v konečném součtu více bodů než většina jeho kolegů ze stálé sestavy s výjimkou Jindřicha Dominika. Západočeský tým se tehdy v souboji se Slaným udržel v extralize jen o jediný bod, díky němuž do první ligy spadli Středočeši.

V juniorce však zase onen pověstný smůlovatý bod Karlu Kadlecovi, jenž se těšil výhodám člena SVS Pardubice, chyběl k bronzu. V Poháru míru a přátelství, soutěži juniorských výběrů socialistických zemí, pomáhal našemu týmu ke třetímu místu. Ve čtyřiaosmdesátém tak prakticky mohl litovat pouze Zlaté stuhy a skutečnosti, že už vzhledem ke svým jednadvacetinám nikdy neměl zasáhnout do juniorského mistrovství Evropy.

„Celkem všechno mi vycházelo,“ bilancuje Karel Kadlec sezónu 1984 ve svém vlastním podání. „Ale z pro mě neznámejch‘ důvodů mě nenominovali do mistrovství Evropy juniorů. Při poháru míru a přátelství v Pardubicích, kde jsem byl nejlepší, se mě Rusáci ptali, jestli jedu Evropu. Když se divili počemú, moh‘ jsem odpovědět, že nevím.“

Překvapených bylo ovšem více. „Venca Vernerů nade mnou v SVS držel ochrannou ruku,“ konstatuje Karel Kadlec. „Ptal se, proč nejedu Evropu, ale nevěděl jsem. Měli přednost dva, co v junioráku skončili za mnou. Ani Rudolf Havelka se nechtěl angažovat, aby neměl problémy s Pražákama.“

Rozhodnout se přitom mělo na oválech, jelikož československý juniorský šampionát vrcholil v červnu ještě, než jeho evropský protějšek o měsíc později začal trojicí semifinále. „V junioráku jsem měl podobné body jako Jirka Brož,“ popisuje Karel Kadlec. „Pražáci měli od Josefa Mičána nakázáno, a ho pustěj‘ a mě porazej‘. Jedinej‘ Franta Ledecký řek‘, že pojede stejně, jak mu to půjde. Tím pádem Jirka udělal v Čakovicích a ve Mšeně devětadvacet bodů. Já skončil čtvrtej‘ o bod za ním.“

Přes La Manche svým způsobem ilegálně, ale hlavně zvesela
Karel Kadlec si na reprezentační vestu musel počkat, až když se počátkem milénia vrátil k závodění se záměrem jezdit dlouhodrážní veterány. To by ovšem byl zcela jiný příběh. Jiří Brož, který mu před třiceti lety vyfoukl juniorské mistrovství Evropy, nakonec díky pátému místu v bulharském Šumenu postoupil jako jediný Čech do finále v roli náhradníka. V King’s Lynn skončil čtvrtý r v rozjížďkách s čísly patnáct a devatenáct. Karel Kadlec se však o měsíc později měl v ostrovní monarchii královny Alžběty II. představit mnohem výrazněji.

Po roční přestávce se totiž chystal zájezd českých plochodrážníků. „Vůbec jsem nepočítal, že bych měl do Anglie jet,“ vypráví, že by s jedním ze sedmi míst v sestavě kalkuloval. „Najednou jsem se dozvěděl, že Petr Ondrašík na pozvání organizátora turné Václava Vernera rezignoval. Bylo mi nabídnuto, jestli bych za něj nezaskočil. Proto byl ve všech programech vytištěnej‘ on.“

Hrdina našeho vyprávění tak ve druhé polovině srpna roku 1984 projel na Rozvadově skrz železnou oponu. „Už samotnej‘ odjezd z Československa byl komplikovanej‘,“ vzpomíná Karel Kadlec. „Pokud si dobře pamatuju, setkávali jsem se v Německu na jednom penziónu u dálnice. Od nás jsme odjížděli jen Honza Hádek starší jako mechanik, já a Luboš Jedek nákladní Avií, kde se vezly motocykly. Další kluci sem jeli z reprezentačních závodů, Venca Verner dokonce přivez‘ pohár za druhý místo v mistrovství Evropy na trávě.“

V éře, kdy si o miniaturním mobilním telefonu mohl nechat zdát i James Bond, bylo na malér zaděláno. „Na penziónu jsme se sešli, ale někdo přijel pozdě,“ říká Karel Kadlec. „Měli jsme časovej‘ skluz a vyjeli jsme směrem do Holandska k přístavu. Tři jsme byli v Avii s motorkama, ostatní ve dvanásettrojce.“

Překonat La Manche, který ostřílení mořští vlci přirovnávají k něčemu jako je tálinskej‘ rybník, se však ukázalo jako nesmírně ošidné. „Z jednoho přístavu měli ject jen závodníci a z druhýho, dvacet kilometrů daleko dva řidiči s autem s motorkama,“ přibližuje Karel Kadlec původní plán, jenž ovšem díky časovému zpoždění dostal pořádné trhliny. „Měli jsme odvézt jezdce k lodi, která byla jen pro lidi, a kde byly zaplacený kajuty, a pak se vrátit k druhý a tam nalodit auta. Jenže díky našemu skluzu bychom to nestihli.“

Bylo třeba jednat a to rychle. „Došlo k zajímavý situaci,“ usmívá se Karel Kadlec. „Asi deset kiláků před přístavem se zastavilo a Venca Verner zavelel, že všichni z dvanásettrojky maj‘ zalýzt dozadu k motorkám do skříňový Avie! Když jsme si tam vlezli, zavřeli nás a nalodili jsme se na tu loď, kde měly jet jen auta plus dva řidiči, což byli Honza Hádek a Luboš Tomíček. Dodnes nevím, jak se to mohlo povýst, protože jsme de facto do Anglii přeplavili nelegálně!“

Českoslovenští plochodrážníci se však na palubě trajektu před třiceti lety rozhodně nechovali jako dnešní asijští uprchlíci. „Vylezli jsme ven, a protože jsme neměli kajuty, museli jsme celou noc sedět v baru, což nám zrovna moc nevadilo,“ říká Karel Kadlec. „Akorát Luboš Tomíček si pořád stěžoval, že nemůže v Anglii vystoupit neoholenej‘. To byl můj první přejezd kanálu La Manchem samozřejmě jsem za to musel zaplatit a koupit láhev whisky pro všechny.“

Závod stíhá závod, prohra prohru a zážitek další zážitek
Po vylodění a celních a pasových formalitách už malý konvoj československých vozidel mířil vstříc Milton Keynes. Před pěti měsíci tady švédská Örnarna na začátku svého turné dostala výprask 55:23 a britský promotér věřil, že Čechoslováci nabídnou publiku mnohem dramatičtější podívanou. Jenže ze sedmičlenné výpravy měl zkušenosti s plochou dráhou na ovále s délkou 280 metrů.

„Z mýho hlediska, z hlediska člověka, kterej‘ jel do Anglie poprvý, jsem byl vyděšenej‘ už jen z toho, co mi Venca řek‘, než jsme odjeli,“ konstatuje Karel Kadlec. „Radil nám, a na motorky dáme kolečka číslo šestnáct, což pro nás bylo nepředstavitelný. Na stojatejch‘ motorech jsme jezdili osmnáctky všude. Říkal jsem si, co maj‘ asi za dráhy na tuten převod.“

Po příjezdu do Milton Keynes pochopil. „Přišel jsem na to už v prvním tréninku,“ svěřuje se se svými zkušenostmi. „Dráha byla pro mě abnormální. Krátká, úzká, za roh. Bylo to úplně jiné, než jsme byli zvyklí v Evropě.“

Nicméně z boje neutíká nejen český král, ale rovněž žádný správný závodník. „První zážitek byl už při přejímce,“ pokračuje Karel Kadlec ve své roli vypravěče. „Při kontrole helem zjistili, že Vencova oblíbená helma je pod lepenkou do půlky prasklá. Venca byl rozladěn, musel si koupit svojí první integrálu. Říkal, že mu to velmi vadí, že na ní není zvyklej‘ a jeho stará helma mu přináší štěstí.“

Je pravda, že pověrčivost má v motocyklovém sportu reálné základy. „V průběhu závodu na prvním místě zachytil hákem o pletivo, které lemovalo dráhu,“ líčí Karel Kadlec. „A to ho katapultovalo z motocyklu. Skončil v divokejch‘ kotrmelcích a k naší smůle přes jeho motocykl upadl Emil Sova. Jeho motocykl přinesli na košatech do depa úplně zohejbanej‘.“

A tak československý tým skončil úterní večer výsledkem 54:24 ve prospěch domácích. Václav Verner naštěstí bolestivému zranění nohy začal v dalších závodech pravidelně bodovat. Emil Sova, který díky svému angažmá v Belle Vue v letech 1979 – 1980 byl kromě Václava Vernera jediným mužem československého týmu se zkušenostmi z britské ligy, také. Na vítězství to ovšem bylo málo.

Češi prohráli v úterý v Long Eatonu a ve středu v Middlesbrough. Na čtvrteční mítink v londýnském Hackney dorazili pozdě, takže organizátoři nejprve začali tradičním nadstavbovým second half, zatímco test match proti týmu Československa odstartoval až v jednadvacet hodin. Naštěstí se tehdy ve Velké Británii nedbalo na povinnou večerku nočního klidu jako nyní.

„Do Hackney jsme přijeli pozdě, bylo to bez tréninku,“ komentuje Karel Kadlec další prohru.“ Prohrávali jsme bohužel všechny závody. Venca Verner měl z prvního závodu v Milton Keynes velkej‘ handicap. Strh‘ si nehet na palci u nohy, což jej limitovalo.“

Své samozřejmě sehrály i netradiční dráhy. „Pro mě byly stadióny velice nezvyklé,“ připouští Karel Kadlec. „Jeli jsme každej‘ den na jiným. S přejezdama přicházela trošku únava. Ale byla to velká škola a krásnej‘ zážitek.“

Těch tehdy jednadvacetiletý mladý muž nasbíral bezpočet. „Pamatuju si u jedněch závodů, že byl dojezd do cíle až v nájezdu do další zatáčky,“ vytahuje ze své kapsy další příběh. „Dva naši kluci jeli čtyři kola na prvních dvou místech. Z psychických důvodů před cílem malinko ubrali a oba Angláni je na cílové čáře předjeli. Další jízdu si řekli, že to tak nebude, že budou držet až do cíle na plnej‘ plyn. Sice vyhráli, ale po projetí cílem se oba rozvěsili do pletiva.“

Nezapomenutelné narozeniny v Čakovicích na anglický způsob
V sobotu 25. srpna čekal československé plochodrážníky pátý závod v pěti dnech. Zdejší stadión na Kingsmead Road byl roku 1958 postaven na bývalé skládce komunálního odpadu. Kromě fotbalovému klubu Canterbury City FC sloužil i atletům a v osmašedesátém se na něm začala jezdit i plochá dráha. Ta se však stala trnem v oku sousedům. V sedmasedmdesátém byli dokonce promotéři kvůli hluku dokonce pohnáni před soud a o deset let později jim městská rada odmítla prodloužit nájemní smlouvu. Od té doby zde dvanáct let závodili jen chrti a dnes na tomto místě stojí nové domky.

Před třiceti lety však členům československého týmu třistašedesátimetrová dráha padla do oka. „Už o tréninku jsem pocítil, že by mi mohla vyhovovat,“ říká Karel Kadlec, který předtím Middlesbrough a Hackney vyšel bodově naprázdno. „První v Anglii! Říkal jsem, že mi hodně připomíná dráhu v Čakovicích a na závod jsem se hodně těšil.“

Karel Kadlec nastoupil ke své první rozjížďce spolu s Emilem Sovou. „Od startu jsme byli vpředu, já na lajně,“ vypráví po více než čtyř desítkách let. „Emil to dal přese mě, zavřel mě k lajně a hrozně mě zpomalil. Oba Angličani nás venkem předjeli a jízdu vyhráli. Po příjezdu do depa jsem Emilovi vynadal: ‚ty vole, tys mi tam zavřel a jel jako posranej‘!“

Výsledek jízdy měl pro Karla Kadlece fatální dohru. „Mrzelo mě to ještě víc, když za mnou přišel manažer,“ pokračuje. „Řekl mi, že jsem byl poslední, takže už dnes nepojedu. Říkal jsem Vencovi, že je mi to líto, že cejtím, že by mi dráha vyhovovalo, že bych moh‘ jet líp. Ale on mě uklidňoval, že si to můžu vynahradit v second halfu po skončení závodu.“

Test match skončil triumfem domácích v poměru 50:28 a v depu se začal organizovat nadstavbový podnik. „Byl to vyřazovací závod jednotlivců, kdy ze čtyř rozjížděk postupuje vítěz do finále,“ přibližuje Karel Kadlec. „Jel jsem zase s Emilem a před startem jsem si říkal, že se to nesmí opakovat. Odstartoval jsem výborně, z první zatáčky vyjížděl jako první. Zasedl jsem motocykl a jel celou rovinu po zadním kole tak, že jsem se málem převrh‘!“

Finále měl Karel Kadlec v kapse. „Jízdu jsem vyhrál,“ pokračuje. „Když jsem přijel do depa, Emil mi říkal, že když viděl, co jsem v první zatáčce předváděl, smál se tak, že skončil poslední. Bylo to na hranici pádu, ale udržel jsem to. Do finále se dostali dva Angličané plus Václav Verner. Zase jsem odstartoval a rozjížďku vyhrál. Byl to můj nejkrásnější den v Anglii, protože při dojezdu do cíle vběhli všichni kluci na dráhu a házeli mě do vzduchu jako mistra světa.“

Oslavy však ještě neměly skončit. „Tím to ale nekončilo,“ říká Karel Kadlec slibně. „Protože jako po každým závodě jsem šli do plochodrážního klubu, kde jsme byli celej‘ večer. A protože bylo pětadvacátýho a já mám šestadvacátýho narozeniny, Venca zorganizoval oslavu. Nevěděl jsem to a vůbec nečekal. O půlnoci mi celej‘ klub anglicky zazpíval happy birthday. Byly to nejkrásnější narozeniny v mým životě.“

Druhý den čekala naše závodníky volná neděle, takže si pointu příběhu není obtížné domyslet. „Samozřejmě mi všichni opili,“ přiznává Karel Kadlec. „Z Canterbury jsme k ránu odjížděli do Londýna, kde jsme měli hotel. Ještě si pamatuju, jak mě nakládali do dvanácettrojky. A nějaký rozumný kamarád říkal, a mě radši nechají sedět u okýnka na místě spolujezdce. Udělali dobře, zvracel jsem celou cestu. Ráno mi probudil komik Emil, a koukám umejt‘ dvanácettrojku, protože vypadá jako, kdyby projela aerodynamickým tunelem. Ty pruhy si pamatuju dodneška. Ale stejně to bylo super!“

Návraty až po letech
Finálová jízda nadstavbového závodu v Canterbury se stalo posledním vystoupením Karla Kadlece během československého anglického turné v srpnu 1984. „V neděli jsme měli volno,“ líčí. „Chodili jsme po Londýně, byli jsme třeba v muzeu voskových figurín. Ženský byly navoněný a mně se ještě zvedal žaludek.“

V pondělí večer v Areně Essex chyběl, jelikož ho v našem týmu nahradil Antonín Kasper, který tehdy jezdil britskou ligu za Eastbourne. Ani on však nepomohl svými čtrnácti body k československému triumfu.

„To byla úplně abnormální dráha, měla snad jen dvě stě metrů,“ popisuje Karel Kadlec. „Uprostřed asfaltový kolečky pro stock cary, na který jsme se dávaly. Byla to moje první dráha bez mantinelů. I když byl Tonda nejlepší, zase jsme prohráli. Výsledkově to nebyl moc zdárnej‘ výlet do Anglie, ale co se týká zkušeností a zážitků, dalo nám to velmi moc. Dodneška na ten zájezd rád vzpomínám.“

Když českoslovenští plochodrážníci dorazili na turné roku 1967 vůbec poprvé, místní promotéři jim začali házet vějičky. Nakonec se Antonín Kasper skutečně představil v Coventry a v devětašedesátém jej Jan Holub následoval do Exeteru. Jenže normalizace byla proti dalším angažmá, což se podařilo zlomit až Jiřímu Štanclovi v sezóně 1976.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let si britský ligový chlebíček ochutnala celá řádka československých plochodrážníků. V půlce dekády však nastal opět utrum. Přitom Karel Kadlec dostal nabídku, která by však vzhledem k politickému barometru znamenala emigraci s ukradenými motocykly. A tak se ze sedmičky turistů, jak členy národních reprezentací pro test matche s oblibou nazýval místní tisk, v ostrovní lize objevili jen dva.

Pavel Karnas v sezóně 1991 oblékal vestu Hackney. A Václav Verner, který se krátce po své čtyřicítce vrátil ve stejném roce k pravidelnému závodění, v letech 1993 – 1995 jezdil regulérně za Exeter. Karel Kadlec se v Anglii představil, až po svém comebacku v prvních letech současného milénia v sedle dlouhodrážního motocyklu. Jistě není bez zajímavosti, že se při evropské sérii veteránů potkal s Kevinem Teagerem a Neville Tatumem, kteří tehdy proti českému družstvu nastoupili v Hackney, resp. právě v Canterbury.

Turné československého týmu pro stadiónech Division Two 1984:

	MK	LE	Mi	Ha	Ca	AE
domácí:	54	50	46	54	50	46
Československo:	34	28	32	24	28	32
Václav Verner	2	10	9	7	13	4	45
Lubomír Jedek	8	5	4	2	2	9	30
Emil Sova	3	6	9	4	5	1	28
Zdeněk Schneiderwind	6	1	5	7	4	3	26
Pavel Karnas	3	5	4	3	4	1	20
Antonín Kasper	–	–	–	–	–	14	14
Karel Kadlec	2	1	0	0	0	–	3
Miroslav Práger	0	0	1	1	0	0	2

Poznámka: závody probíhaly postupně v Milton Keynes (21. 8.), Long Eaton (22.8.), Middlesbrough (23.8.), Hackney (24.8.), Canterbury (25.8.) a Arena Essex (27.8.)

Foto: Antonín Škach, Karel Herman, Wojta Zavřel (www.wojta-foto.cz) a archív autora

Praha – 10. července 1994
Druhou červencovou neděli roku 1994 měli čeští plochodrážní příznivci ve svých diářích zakroužkovanou již dávno předem. Na pražské Markétě se o bezprostřední postup do světového finále jednotlivců bojovalo již v letech 1978 a 1981. V obou případech ovšem šlo o finále kontinentu, nicméně tentokrát světové semifinále nabídlo domácímu publiku vůbec poprvé spatřit na vlastní oči postupovou bitvu i za účasti plochodrážníků ze zámořské a skandinávské zóny. Ambice našich kalily zprávy o poraněné ruce Antonína Kaspera, protože od tehdy dvacetiletého Tomáše Topinky se očekávalo paběrkování na chvostu. Nicméně nakonec mu dráhu mezi nejlepší šestnáctku planety a potažmo i nominaci pro první ročník Grand Prix 1995 sebrali v rozjezdu ještě nepříliš proslulí Greg Hancock a Billy Hamill.

Pražská cesta k pořadatelství elitních závodů
První podnik plochodrážního mistrovství světa na území hlavního města Prahy zažil Strahovský stadión v květnu 1963. V té době již byla Markéta funkční, nicméně první kolo světového individuálního šampionátu zapadalo do kolosálních Závodů vítězství. Ty nahradily Velké ploché dráhy, jejichž tradice se začala psát roku 1933, a záplavám diváků nabídly rovněž motokros a v třiašedesátém i cyklistický závod míru.

Vyřešení vlastnických vztahů ke stadiónu pozdržely premiéru mistrovství světa na až na počátek sezóny 1971. Tehdy sebral Jiřímu Štanclovi vítězství v prvním kole jednotlivců spíše defekt motocyklu než Hans Jürgen Fritz, který s úřadujícím československým mistrem ve vzájemné jízdě prohrál.

Od té doby mítinky světového ranku na Markétě zakotvily prakticky natrvalo. S výjimkou semifinále světového šampionátu dvojic a družstev včetně mítinku finálové části v sedmaosmdesátém šlo ovšem o boje závodníků z kontinentální části plochodrážní světa. Absolutní elitu v naší metropoli nabízel jen Tomíčkův memoriál.

V podmínkách tržní ekonomiky se novému pražskému otevřely nové možnosti. Třetí pondělí v červnu roku 1991 ožila zapomenutí tradice Velké ceny Prahy. Ve startovní listině figurovali mimo jiné Simon Wigg, Mitch Shirra, Sam Ermolenko, Kelvin Tatum, Jan O. Pedersen, Gerd Riss či Armando Castagna. Sekundovat jim měli Antonín Kasper a Bohumil Brhel. Mezi účastníky se mělo rozdělit 26 tisíc tehdejších německých marek, přičemž vítěz měl být bohatší o sedm a půl tisíce.

Pro představu kurz tehdejší československé koruny k německé marce se pohyboval okolo 18:1, takže v přepočtu na koruny představovala vítězná prémie okolo 135 tisíc korun. Pro představu, průměrná mzda v Československu roku 1991 činila něco přes 3700 korun. Přitom kupříkladu jedna KWh elektrické energie stála v denní sazbě pětačtyřicet a v noční jednadvacet haléřů, bochník chleba čtrnáct korun a půllitr piva okolo osmi. Vstupné na Velkou cenu Prahy šlo pořídit již od třiceti korun na stání. Na tribuně se dalo sedět za čtyřicet a na exkluzivních místech za padesát korun.

Nakonec však měl hlavní slovo d隝. Dešové kapky jakoby symbolicky plakaly za Jiřího Hurycha, závodníka pražského klubu, který se o víkendu nevrátil z pouáku na travnaté dráze ve francouzském Miramontu. Velkolepá Velká cena Prahy 1991 musela být na poslední chvíli zrušena a své renesance se dočkala až v červnu následujícího roku.

Pražským pořadatelům se však nabídla šance na pořádání světového semifinále. Šlo o žhavou novinku reagující na stížnosti zámořských a skandinávských plochodrážníků, že pět kontinentálních závodníků postupujících rovnou do světového finále je až přespříliš. A to tím spíše, byl-li jejich posledním zástupcem, který udělal pověstnou díru do světa Egon Müller.

Od jeho titulu v září 1983 už uběhla hezká řádka dnů, navíc je dodnes řadou lidí znevažován za nespornou výhodu domácího prostředí. Před Němcem se na světové pódium naposledy postavil Zenon Plech v Katowicích roku 1979, po něm až Tomasz Gollob v éře velkých cen.

Zkrátka a dobře, v roce 1990 se tradiční kontinentální a interkontinentální finále jela naposledy. Počínaje následující sezónou se o světových finalistech rozhodovalo ve dvojici světových semifinále, v nichž vrcholila zámořská, skandinávská a kontinentální kvalifikace. Ve čtyřiadevadesátém se už mělo jezdit stylem velkých cen, avšak finanční potíže projekt o rok odložily. A tak pražská Markéta měla v červenci roku 1994 určit osm postupujících do světového finále v dánském Vojensu plus jednoho náhradníka.

Zdravý navzdory možnosti tučné nemocenské
Od svého ostrého debutu na podzim 1990 Tomáš Topinka stále stoupal vzhůru. Roku 1992 s rutinou vyhrál domácí juniorský titul. Napřesrok debutoval v britské lize a plným právem se řadil mezi juniorskou špičku světa. V Pardubicích mu těsně unikla minimálně bronzová medaile. A ve stejné sezóně debutoval rovněž v mistrovství světa jednotlivců.

Ve dvojici českých kontrolních závodů reprezentace v Pardubicích a v Praze v celkovém součtu získal stejný počet bodů jako Lubomír Jedek, jehož ovšem v rozjezdu o bronz porazil. Cesta na předkolo ve francouzském Marmande byla volná.

„To si pamatuju,“ reaguje Tomáš Topinka na připomínku svého debutu v mistrovství světa jednotlivců. „Mám doma pohár. Byly to první závody v Marmande, nikdo nevěděl, co od tý dráhy čekat. Jen se říkalo, že nájezdy jsou hrozně. Nikdo mi ale neuměl poradit, pro mě to ovšem bylo jedno, když jsem začínal.“

Devatenáctiletý český mladík nakonec mával za třetí příčky pódia a díky pátému místu v Gorzowě pronikl až do kontinentálního semifinále. „Gorzow byl na mokru,“ vybavuje si. „Někdo trénoval, někdo ne. Tonda Kasper řek‘, že nemusíme trénovat, že nemá cenu trénovat, že to druhej‘ den bude stejně jiný. Dal jsem na něj, na jeho zkušenosti a postoupili jsme oba.“

Počasí provázelo rovněž kontinentální semifinále v Zielonej Goře. „Závody se odložily na druhej‘ den,“ vypráví Tomáš Topinka. „Byl jsem s Jirkou Opočenským na společný večeři. Přišel za náma Morawski, co tam do toho klubu cpal peníze, a říká mi, že zítra budu nemocný.“

Tomáš Topinka se svým velkým příznivcem rychle pochopili, o co šéfovi polského klubu, který v lize závodil pod jeho jménem, jde. „Náhradník byl Marek Hučko,“ vysvětluje Tomáš Topinka, že pakliže by skutečně náhle onemocněl a uvolnil své místo ve startovní listině, dostal by pořádně tučnou nemocenskou.

Tomáš Topinka ovšem odmítl. Marek Hučko se dostal na ovál jen v jediném případě, když v rozjížďce s číslem sedmnáct zastoupil Valentina Furlanetta. Tomáš Topinka uzavřel svou pou světovým šampionátem anno domini 1993 dvanáctou příčkou.

„Dráha byla hodně těžká, trénink byl až těsně před závodem,“ ujímá se opět slova. „Já udělal snad jen čtyři nebo tři body (ve skutečnosti šest – pozn. redakce). Po závodech jsem se zase potkal s Morawskim. Říkal mi, že kdybych si vzal peníze, co mi nabízel, byl bych na tom líp. Jenže já jsem měl vizi světovýho finále. Pochopitelně, když závodíš, míříš co nejvejš.“

Ke svítící Eifelově věži se zabloudit dá, v kvalifikačním pavouku mistrovství světa nikoliv
Silvestr 1993 si podal ruku s Novým rokem 1994 a jméno Tomáše Topinky si pamatovali plochodrážníci stále zvučnějších jmen. „Bral jsem to stejně,“ tvrdí hrdina našeho vyprávění, že v otázce jeho postoje vůči světovému šampionátu jednotlivců se nezměnilo vůbec nic. „Chtěl jsem postupovat co nejdál. Anglie v roce 1993 nebyla žádná sláva, teprve jsem se otrkával, ale od čtyřiadevadesátýho už to začalo víc vypadat.“

Uspořádané aspirace v hlavě byly také nesporné výhodou. „Měl jsem podobný přístup jako Venca Milík teď,“ přemítá Tomáš Topinka. „Nepřemejšlel jsem, s kým stojím na startu, jezdil jsem s radostí. Dneska kluci mnohdy zbytečně přemejšlej‘ nad věcma, co odváděj‘ koncentraci na druhou stranu. Na startu se kluk musí soustředit na sebe, ne na to, co odvádí jeho pozornost mimo něj.“

V sezóně 1994 Tomáš Topinka jako kontinentální semifinalista z předchozího roku nemohl jet předkolo. Čekalo jej rovnou první kolo shodou okolností opět v Marmande. Zatímco o rok dříve proplouval kvalifikačními koly s rutinou, s níž ostřílený lodivod krouží kolem ostrých podmořských útesů, nyní by spíše potřeboval fasovat obvaz na odřené uši.

„V první zatáčce jsem zavadil o někoho nebo na mě někdo naleh‘?“ klade otázku sám sobě ve snaze vzpomenout si na okolnosti své diskvalifikace v rozjížďce s číslem pět, která ho stála cenné body. „Nevím kdo, kecal bych, nevím. Ale nebylo to, že bych ho poslal.“

Na osmé místo byli rázem tři aspiranti, vedle Tomáše Topinky ještě Maďaři Sandor Tihanyi a Gabor Roth. „Rozjížděli jsme se, už si nepamatuju podrobnosti, ale bylo to natěsno,“ komentuje skutečnost, že to byl právě on, kdo existenční jízdu vyhrál.

Přitom ještě netušil, jaké trable jej očekávají při cestě domů. „Táta jel autobusem do Calais, já ho tam nabíral, když jsem jel z Anglie,“ vypráví. „Zpátky jsme jeli spolu do Prahy. Roman Matoušek cestou do Marmande bloudil v Paříži. A tak říkal, že radši pojede za náma. A zabloudili jsme oba. V dáli pořád svítila maličká Eifelovka. A najednou jsme byli rovnou u ní!“

Důležité ovšem bylo, že Tomáš Topinka nezabloudil v kvalifikačním pavouku ani v kontinentálním semifinále v Bydhošti. Přímý postup do světového semifinále zachránil o jediný bod, shodou okolností na úkor Romana Matouška.

„Na tréninku byla dráha betonové, rovná jak stůl, ale na závody z toho udělali brambořiště,“ přibližuje jedno ze specifik polské ploché dráhy. „Jenže rozhodčí řek‘, že takovej‘ rozdíl mezi tréninkem a závodem bejt‘ nesmí. Snažili se dráhu ujíždět, ale neujeli ji. Byla hrozně těžká a stejně se houpala. Postup byl s odřenejma ušima, ale byl.“

Markéta dává svůj potenciál najevo celému světu
Los FIM poslal Tomáše Topinku do světového semifinále v Praze. Ve startovním poli figuroval i Antonín Kasper a Petr Vandírek s náhradnickou osmnáctkou. Ve druhém semifinále v Bradfordu nastoupil Bohumil Brhel, zatímco Roman Matoušek byl náhradníkem. Sice živil naděje, že nahradí Roberta Nagyho, jenž si léčil zlomeninu klíční kosti. Avšak otec Patrika, který před třemi lety jezdil s naší licencí, byl hvězdou skotského Glasgow.

A modrobílé vlajky stylizované od kříže svatého Ondřeje byly v hledišti severoanglického města nepřehlédnutelné. Transparenty s Maďarovým jménem v rukou jakbysmet. Robert Nagy je nechtěl zklamat, ale jak rychle ke třem svým jízdám nastoupil, tak zůstal stát.

Avšak zpátky do červencové Prahy! Od dvacátého května prodělával stadión na Markétě rozsáhlou rekonstrukci, která skončila kolaudací poslední červnový den. Stadión byl osazen novým osvětlením, jehož parametry asi třikrát předčily výkony jeho předchůdce. Televizní přenosy z večerních závodů dostaly zelenou, jelikož závodníci už nebyli ve stínu ani na protilehlé rovince.

Statika starých sloupů v horní části už nevyhovovala, takže musely být nastaveny. Ovál dostal nové mantinely z vodovzdorných překližek a vůbec poprvé plexisklo v prostoru startu a cíle, aby rozhodčí měl dokonalý přehled o dění u pásky. Krokem dopředu se stala i elektronická časomíra.

Sponzorské peníze od Chemopetrolu Litvínov, tehdy čtvrtého největšího podniku v celé České republice s čistým ziskem přes miliardu korun, a dalších sponzorů neputovaly jen na prémie pro závodníky. Mítink měl okázalou prezentaci a svou vlastní marketingovou tvář, jejímž vrcholem se stalo vlastní logo. Plochodrážník s nápisem Chemopetrol na nohavici a logem chemického gigantu na vestě zachycený ve smyku se siluetou pražských památek na perimetru za sebou se dostal na plakát, programy i samolepky. A také on pomáhal pražským pořadatelům dát světu najevo potenciál, jímž by mohli přispět světu velkých cen.

Scéna pražského závodu byla připravena dokonale, aby si fanoušek doposud nejkvalitnější závod užil včetně atraktivního doprovodného programu. Ideální tečkou by potom bylo, kdyby se na jeho konci radoval z postupu do světového finále rovněž nějaký český závodník.

„Ještě nikdy se v Čechách, a to ani na pardubické Zlaté přilbě, nesešla taková konkurence,“ čteme po dvaceti letech tisková prohlášení Antonína Kaspera, jenž byl logicky stylizován do role jednoho z favoritů. „Já sám jsem ve formě a věřím, že se na svém domácím stadiónu probojuji mezi nejlepší světovou šestnáctku.“

Tomáš Topinka se ve výsluní mediální slávy ještě ani zdaleka nevyhříval tolik jako v pozdějších letech. „Postup do světového semifinále je přímo životním úspěchem Tomáše Topinky,“ shodovala se většina deníkářů, kteří se tehdy vesměs shodli i na další jediné informaci, jíž o dvacetiletém borci mohli nabídnout. A sice, že jezdí za britský klub King’s Lynn.

A pokud se týká jeho šancí, největší naděje mu dával Blesk. „Vyrůstal na Markétě a v závodě nemá co ztratit,“ psal bulvární deník ve středu 22. června. Jenže během pár hodin mělo být všechno vzhůru nohama.

Tři kola jasným světovým finalistou
„Tonda si rozbil hubu na čtyřkolce, on říkal, že na kole, a udělal si něco s rukou,“ vybaví si okamžitě Tomáš Topinka. „Nevědělo se, jestli pojede, ale nešlo mu to, tak odstoupil.“ Ve čtvrtek před závodem denní tisk posílal do světa informace, že si Antonín Kasper při jízdě na horském kole poranil záprstní kůstky na pravé ruce, které mu zpevňují dva dráty.

Legendární borec čelil riziku, že při namáhání by zeslabená kost mohla prasknout, což by automaticky přineslo další operaci. Ještě ve středu měl ruku ztvrdlou natolik, že její prsty nemohl dát k sobě. Protože se mu však do soboty povedlo ruku rozhýbat, rozhodl se zkusit své štěstí. V rozjížďce s číslem tři nestačil na Grega Hancocka a vítězného Stefana Dannö, avšak Ryszarda Franczyszyna před sebe nepustil. Vzápětí však dvakrát předčasně zastavil a poznal, že nemá smysl pokračovat ve svém heroickém a bolestivém úsilí.

„Největší pozornost domácích fanoušků bude upřena ke dvacetiletému Tomáši Topinkovi,“ otočil list Svobodné slovo už ve čtvrtek, kdy nad Antonínem Kasperem předčasně zlomil hůl a mezi největšími favority vedle Tomáše Topinky označil Sama Ermolenka, Tommy Knudsena, Tonyho Rickardssona a Tomasze Golloba.

A co na to po letech on sám? „Bral jsem ten závod jako satisfakci, že jsem ve světovým semifinále,“ říká dvacet let po něm. „Na tu dobu to byl pro mě hodně dobrej‘ závod. Kdybych postoupil, byla by to bomba.“

Nechybělo málo, aby tato bomba skutečně explodovala. V rozjížďce s číslem čtyři neúnavně atakoval Jasona Crumpa, ale předjet jej neodkázal. „Rozjížděl jsem se s ním v Elgane (finále mistrovství světa juniorů – pozn. redakce) o třetí a čtvrtý místo,“ říká na adresu ryšavého Australana, který to později dotáhl až ke třem titulům individuálního mistra světa. „Tady měl nakonec jen o bod víc. V tý době jsme na tom byli stejně. Ale pak mi uskočil (smích)!“

V boji o postup do světového finále ve Vojensu pokračoval dvěma třetími místy. Pádný argument ovšem přidal v rozjížďce s číslem šestnáct. Jejím cílem se prohnal jako vítěz před Ryszardem Franczyszynem, Tommy Knudsenem a Simonem Wiggem.

Týdeník Speedway Star nebude příští pátek skrblit kritickými připomínkami na pražskou dráhu, kde se moc nepředjíždělo. „Markétě byla léta stejná dráha, co se od ní dalo čekat, nebylo žádný překvapení, aspoň si toho nejsem vědom,“ konstatuje a při připomínce, že plochodrážní týdeník dokonce psal o jednom jediném regulérním předjetí za první zatáčkou, s úsměvem doplňuje. „To bylo asi to, jak mě předjel Tomasz Gollob!“

Polský borec, který už lákal davy fanoušků, ačkoliv jej hvězdná sláva teprve očekávala, měl před rozjížďkou s číslem dvacet vítězství prakticky již v kapse. Čtyřikrát vyhrál a jeho dvanáct bodů vyrovnal jedině Tony Rickardsson, jenž ještě netušil, že se příští měsíc stane poprvé světovým šampiónem. Blonďatý Švéd na srovnání kroku s Polákem ovšem potřeboval o jízdu navíc.

Poslední jízda pražského odpoledne se musela opakovat kvůli pádu, za nějž diskvalifikací pykal Zoltan Adorjan. Při repete se na čele usadil Stefan Dannö, který mířil za postupem stejně jako druhý Tomáš Topinka. Leč přišlo poslední kolo a pražského juniora předjel Tomasz Gollob.

„Gollob mě v nájezdu do druhý zatáčky předjel tak, jak já ho tady potom předjel při Grand Prix v roce 2003,“ vzpomíná Tomáš Topinka. Tehdy však neměl na žádné úvahy čas. Osm bodů jako on dosáhli rovněž Američané Billy Hamill a Greg Hancock. Místo ve Vojensu však bylo jen pro jednoho z nich. Ke slovu přišel rozjezd. Tomáš Topinka si vylosoval vnější dráhu, odkud ten den vyhrál jen Tomasz Gollob. Našemu reprezentantovi vůbec nevyšel start a brány světového finále se mu definitivně zabouchly rovnou před nosem.

Grand Prix přišla za Tomášem Topinkou ještě blíže
„Pamatuju si, jak jsme šli losovat,“ říká Tomáš Topinka. „Když byl předloni na Markétě světovej‘ pohár, bavil jsem se o tom s Gregem i Billym a oni si na to vzpomněli taky. Účastníci finále byli v dalším roce účastníky Grand Prix. Vyhrál Hans Nielsen, ale rok na to Billy Hamill a po něm Greg.“

Česká vlajka mohla nad stadióny velkých cen zavlát o dva roky dříve, než do nich pronikla pražská Markéta. „Grand Prix šla kolem mě blízko, ale ta dálka!“ filozofuje Tomáš Topinka. „Tomasz Gollob prohrál poprvý až v poslední jízdě. Po závodech přišel, že jsme měli něco říct, že by radši ve světovým finále měl nějakýho Topinku než Hancocka a Hamilla. Ale já nikdy nikoho nepřemlouval. Jsou závody, tak se závodí. Když na to máš, vyhraješ, když nemáš, nevyhraješ. Já se vždycky snažil všechno vyzávodit všude, kde to šlo. I když je někdy lepší koukat, jestli dva body nejsou lepší, než se hnát za dalším bodem, když už postup máš. Ale já se vždycky snažil bodovat, co to šlo.“

Zklamání bylo velké, ale na druhou stranu závodníci v mladším věku podobnou smůlu neprožívají nikterak tragicky. „Bral jsem jako ohromnej‘ úspěch bejt‘ jen v tom závodě,“ přibližuje Tomáš Topinka své tehdejší rozpoložení. „Postup do finále by potěšil, ale když koukám na ty jména, špatnej‘ výsledek to nebyl. Jedinej‘, kdo tam výkonnostně nepatřil, byl Jan Staechmann. Tehdy v Anglii jezdil jenom druhou ligu, ale dráha na Markétě mu v ten den sedla a postoupil.“

Hrdina našeho vyprávění ale ještě nemohl tušit, že se mu regulérní působení ve velkých cenách dostane na dohled ještě blíže. A naneštěstí se stejným výsledkem. V červenci 1997 nabízelo kontinentální finále v Lonigu dvě vstupenky do Grand Prix 1998. Prvního se zmocnil Armando Castagna, o druhé místo se rozjížděli Tomáš Topinka a Zoltan Adorjan.

„Odstartoval jsem, motorka přestala jet, pak se to sebralo,“ líčí Tomáš Topinka průběh klíčové jízdy. „Nakonec se mi utrh‘ šroubek ze sedátka, viselo jen na půlce. Z posledního výjezdu jsem ho předjel. I Zoltan si toho byl asi vědom. Popřáli jsme si, jenže rozhodčí Polák to viděl obráceně. Jeden divák to natočil, a že musím za rozhodčím. Na jury jsme přinesli kameru. Nicméně rozhodčí řek‘, že ho to nezajímá, že jsem ještě mladej‘, a že se do Grand Prix ještě dostanu. Ten pohár z Loniga je největší trofej v mým kabinetě a já za třetí místo nebyl nikdy tak naštvanej‘!“

Rekordy odolaly:
Osud však zařídil, že Tomáš Topinka absolvoval dvě Grand Prix. Při premiéře české velké ceny na Markétě v květnu 1997 dostal divokou kartu. Se dvěma body skončil patnáctý. Po názorových rozepřích s pražským klubem mohl na další divoké karty pochopitelně zapomenout. Přesto se však objevil ještě jednou při Grand Prix České republiky v září 2003. Jako kvalifikovaný náhradník zastupující Lukáše Drymla skončil svou pou vyřazovacím KO systémem až v semifinále a celkově mu patřila šestá pozice.

Kdyby se ovšem v červenci 1994 probil do Vojensu, ve svých dvaceti letech by se stal nejmladším českým světovým finalistou všech dob. Primát v tomto ohledu drží Antonín Kasper mladší, který světové finále v Nordenu v září 1983 absolvoval v jednadvaceti. Jiřímu Štanclovi bylo v Göteborgu 1971 dvaadvacet a Jaroslavu Volfovi v Göteborgu 1964 třiadvacet.

Zároveň by vyrovnal další rekord Antonína Kaspera mladšího, jenž se do světového finále kvalifikoval ve své čtvrté kompletní sezóně.

světové semifinále mistrovství světa jednotlivců 1994 – Praha:
1. Tomasz Gollob (PL) 14, 2. Tony Rickardsson (S) 12, 3. Jan Staechmann (DK) 11+3, 4. Sam Ermolenko (USA) 11+2, 5. Stefan Dannö (S) 11+1, 6. Tommy Knudsen (DK) 11+0, 7. Jason Crump (AUS) 9, 8. Greg Hancock (USA) 8+3, 9. Billy Hamill (USA) 8+2, 10. Tomáš Topinka (CZ) 8+1, 11. Zoltan Adorjan (H) 5, 12. Ryszard Franczyszyn (PL) 5, 13. Dariusz Sledz (PL) 2, 14. Simon Wigg (GB – KNNV) 2, 15. Gert Handberg (DK) 2, 16. Antonín Kasper (CZ) 1, náhradníci Grigorij Charčenko (RU) 0 a Petr Vandírek (CZ) 0.

Foto: Petr Makušev a archív autora

Tento článek obsahuje 21 000. publikovanou fotografii magazínu speedwayA-Z

Může se pochlubit vavřínovým věncem hned z druhého závodu své kariéry, dvěma tituly mistra Slovenska či finálovou účastí při Zlaté přilbě SNP v dobách, kdy do klíčové jízdy o krásnou trofej postupovali pouze čtyři závodníci. Léta byl žarnovickou prvoligovou jedničkou a při svém debutu v mistrovství světa jednotlivců prošel do čtvrtfinále. Na druhou stranu nikdy se v kvalifikaci neprokousal do mistrovství Československa jednotlivců a plochodrážní kariéru mu zkomplikovalo sedmnáct různých fraktur. První prosincový večer neměl Rado Fuska ve své hospůdce Kolkáreň na žarnovickém stadiónu příliš mnoho hostů, takže jsme to s Jánem Danielem mohli probrat všechno od počátku.

Mezi slovenskou elitu rovnou při debutu
„Můj nájezd do kariéry byl rychlý, ale nebezpečný,“ vrací se Ján Daniel na samý práh své aktivní kariéry. „Nepamatuju si nikoho jiného, kdo by v jednom roce sednul na plochodrážní motorku a hned jel závody.“

A to současný trenér Speedway Clubu Žarnovica za svůj život potkal bezpočet plochodrážníků. Přitom jeho debut za širokými řidítky nebyl rozhodně tuctový. „V květnu jsem si sednul na motorku a pak v desátém měsíci jel závody,“ vzpomíná. „V sobotu jsem skončil čtvrtý a v neděli druhý. Všichni čuměli a já nejvíc!“

Psal se rok 1971 a na konci října už byla naprostá většina závodů v kalendáři odškrtnuta tlustým fixem. Zbývalo vyřešit otázku slovenského šampióna. Na rozdíl od přeboru ČSR, jehož historie se začala psát až v pětasedmdesátém, si slovenské mistrovství uchovávalo autonomii národního šampionátu. Sice šlo o kvalifikační stupeň pro mistrovství Československa, avšak na rozdíl od české soutěže v jejím slovenském protějšku startovala i absolutní elita země, s níž jsme většinu dvacátého století prožili ve společném státě.

Konec konců rozdíl mezi slůvky přebor a mistrovství má v tomto ohledu slušnou vypovídací hodnotu. V jednasedmdesátém kráčel za svým prvním titulem bratislavský Jozef Tóth. Květnový mítink v Břeclavi, kde plochodrážníci ze slovenské metropole našli azyl před výstavbou dráhu v Zohoru, mu nevyšel. Ale jeden nejhorší výsledek se tak či onak škrtal a po dvou červnových maximech v Žarnovici byl Jozef Tóth na nejlepší cestě za titulem.

V říjnu jej také potvrdil, ale jak již bylo řečeno, velký díl pozornosti na sebe strhnul Ján Daniel. V prvním závodě nešel na pódium jen proto, že při bodové rovnosti s Bratislavanem Dušanem Rybanským měl horší pomocná kritéria a rozjezdy se tehdy nevypisovaly. Druhý den jej ovšem porazil jen Jozef Tóth, takže se stříbrným věncem okolo krku předčil i Vladimíra Ceglédyho, v jednasedmdesátém žarnovickou ligovou jedničku, jenž si ten den pojistil titul slovenského vicemistra.

Takový vstup na plochodrážní scénu samozřejmě nemohl přijít jen tak. „Odmalička jsem byl takový teenager, jak se říká dnes,“ vysvětluje Ján Daniel. „Chlapci běhali za babami a já byl pořád v garáži. Měl jsem zetku a chtěl jezdit motokros. Ale kluby tady krachovaly, až jsem se setkal s Vladem Ceglédym.“

Ten po jejich schůzce nemohl v žádném případě tušit, že jej jednadvacetiletý mladý muž porazí hned ve svém druhém závodě. „Dal mi klubové díly, zvl᚝ rám, všechno rozebrané,“ konstatuje Ján Daniel, že svůj první plochodrážní motocykl dostal v rozebraném stavu. „Ale byl jsem zběhlý v opravách. Plochodrážka je sice něco jiného, ale i tak.“

Nicméně zručný mechanik nemusí automaticky být talentovaným závodníkem. „Já za to nemůžu,“ reaguje Ján Daniel se smíchem nad další otázkou, proč před více než čtyřiceti lety nechal za sebou řadu mnohem zkušenějších soupeřů. „Naučili mě jezdit s plným plynem. Tak jsem ho tam držel a nedíval se, proč ostatní byli za mnou. Nikdy jsem se nedíval na jména, šel jsem na pásku a šel na to. Plný plyn, nikdy jsem se nenaučil s ním vrkat.“

 

Překvapení pro Antonína Švába
Plochodrážní bacil se Jána Daniela chytil pořádně ostrým drápkem. „Možná tomu předcházelo ještě něco jiného,“ vybavuje si. „V třiapadesátém se tady v Žarnovici jela plochá dráha a já si na to pamatuju. Pořád jsem měl před očima, jak hoří plochodrážní motorka. Byl jsem tam s otcem, a jak říkám, pořád se mi to objevovalo v hlavě. Ale tříleté dítě si může zážitky vybavovat jinak. Až mi potom pan Nigrédy z Bánskej Štiavnice potvrdil, že to tak skutečně bylo. Možná už tady byl nějaký podnět z podvědomí…“

Každopádně setkání Jána Daniela s plochou dráhou bylo osudové. „Zažrala se mi pod kůži,“ souhlasí. „Tolik, že když jsem se v roce 1973 ženil, říkal jsem manželce, a pamatuje, že nejdřív je plochá dráha a teprve pak ona.“

Sezóna 1972 byla jeho první kompletní. Československé ligy se již druhým rokem jely stylem čtyřutkání. Novinkou se však stalo, že z prvoligových skupin A a B se nepostupovalo rovnou do kvalifikace o extraligu, ale do skupiny C, jež byla víceméně jakýmsi finále prvním ligy.

Žarnovica měla v béčku za soupeře Břeclav, Bratislavu a České Budějovice, jež trojice Jan Holub, Antonín Šváb a Stanislav Kubíček pasovala do role favoritů. Jihočeši jí vskutku dostáli, když vyhráli všechny čtyři mítinky. Žarnovica začala tristně. V úvodním kole v Březolupech, jehož prvních osm jízd se jelo v sobotu, zatímco zbytek byl kvůli dešti přeložen na neděli, skončila poslední.

Na vlastní dráze však skončila třetí a o postupu se v půli července mělo rozhodnout dvěma koly v Českých Budějovicích, protože Bratislava stále neměla k dispozici vlastní dráhu. Jihočeská metropole přivítala účastníky měkkou, rozmočenou dráhou. V sobotu se Žarnovica nedostala před druhou Břeclav, ale v neděli ano a na tabulkové body postoupila. Lví podíl patřil Jánu Danielovi, jenž v obou případech inkasoval po deseti bodech.

„Byla to strašně veliká dráha,“ vybavuje si Ján Daniel budějovickou Dlouhou Louku. „Dostala se mi noha pod hák a já se celou rovinu modlil, a už je zatáčky a já si ji mohu uvolnit. Před závodem pršelo, strkalo to hodně dopředu, držel jsem jen plyn, motorka se jen hnala dopředu. Já měl síly dost, to mi vyhovovalo. Trenéra jsme neměli, rostli jsme jako samorosty. Moje první jízdy byly rychlé, ale nebezpečné.“

Finálová skupina C začínala koncem července shodou okolností opět na Dlouhé Louce. „Celé družstvo mělo třináct bodů, z toho já deset,“ vzpomíná Ján Daniel. „I Tonda Šváb se divil, kdo vlastně jsem.“ Díky výkonu hrdiny našeho vyprávění, skončila Žarnovica třetí. Ovšem o měsíc později, kdy na starém ovále v Pavlovicích pořádala jedno kolo Plzeň a druhé Liberec, inkasoval slovenský tým dohromady všeho všudy devět bodů. A poslední skončil i před domácím publikem v Žarnovici. Inu, aby se stal elitou československé první ligy, muselo Hronem ještě pár hektolitrů vody protéct.

 

Zraněním se nelze vyhnout
Sport levých zatáček pomohl Jánu Danielovi i ke skvělé životní partnerce. „Se ženou jsme od sebe bydleli jedenáct kilometrů a poznali jsme se na ploché dráze v Praze,“ odvíjí ni dalšího příběhu, který nemohl napsat lepší scénárista než sám život. „Švagr Milan Černek, který taky jezdil, jel do Berouna něco řešit. Jeho manželka vzala i svoji sestru a zastavili se v Pardubicích podívat se, jak Daniel jezdí kvalifikačku do mistráku. A už byla ruka v rukávě. A drží nám to už čtyřicet let. Jsem věrný, když sport tak na celý život, když žena tak taky.“

Křivka výkonů Jána Daniela si v průběhu sezóny 1972 udržovala stále vzestupný trend a vyvrcholila v listopadu druhým místem při mistrovství Slovenska. „S Efou (přezdívka Jozefa Tótha, kterou získal podle nosu, který připomínal pověstnou skobu herce Karla Effy – pozn. redakce) jsme jeli o mistra Slovenska,“ vytasí se s další historkou. „Zastavila mu motorka, tak jsem zastavil taky. Šel jsem do depa, pomohl mu ji opravit a jeli jsme znovu. Šlo mi o to, abych ho porazil na dráze.“

V dvaasedmdesátém se mu to ovšem ještě nepovedlo, protože Jozef Tóth triumfoval ve čtyřech ze sedmi závodů, zatímco Ján Daniel se prosadil až počátkem listopadu v Břeclavi. Chybělo však málo, aby se poprvé dostal do finálové jízdy Zlaté přilby SNP.

Kdyby v rozjížďce s číslem sedm nezůstal stát, doprovodil by do klíčové jízdy Jozefa Tótha, Dietera Tetzlaffa a Clemense Bevera. Nakonec však musel vzít zavděk pátou příčkou, protože při stejném bodovém zisku postoupil další východní Němec Clemens Bever na pomocná kritéria. „Defekt pneumatiky byla běžná věc,“ konstatuje. „Neměli jsme haltry, ventilek šel bokem pneumatiky. Když se utrhnul, dalo se na tom jet, ale nejelo to tolik dopředu.“

České Budějovice jezdily v sezóně 1973 extraligu, ale v béčkové skupině první ligy je nahradila neméně zdatná Kopřivnice, jež z elitní ligy vypadla. Kvartet Ján Daniel, Vladimír Ceglédy, Milan Černek a Ján Danihel zacílil na druhou příčku před Bratislavou a Břeclaví. Jenže hrdina našeho vyprávění se v půli května během úvodního podniku slovenského šampionátu zranil.

„Měl jsem dohromady sedmnáct fraktur a to je nějaká doba léčení,“ skládá smutný účet své závodní kariéry. Loni jsem našim mladým závodníkům posílal SMSky k novému roku, a dřou, že když mají vypracované tělo, je menší šance na zranění. Když nejezdíš, ztrácíš sebedůvěru a máš psychický blok.“

Naštěstí se stačil uzdravit včas, aby první červencový den svými jedenácti body přispěl k domácímu triumfu v posledním závodě prvoligové skupiny na domácí dráze. Čtyřiatřicet bodů dosáhla ovšem i Kopřivnice. A že rozjezdy byly ještě v plenkách, svědčí i skutečnost, že k němu na ovál vyjeli dva jezdci z každého týmu. Ján Daniel s Vladimírem Ceglédym však dokázali zajet 4:2 proti kopřivnickým Jindřichu Dominikovi a Miloši Dudovi.

V prvoligovém finále však Kopřivnice a Plzeň byly nad síly Žarnovice, která za sebou nechala Liberec. I když nepostoupila, pozvánku do kvalifikace o extraligu 1974 stejně dostala. Budějovická plochá dráha totiž zpívala svou labutí píseň. Avšak po jediném výjezdu se Kopřivnice odhlásila.

Ani v třiasedmdesátém nemohl Ján Daniel chybět ve startovní listině Zlaté přilby SNP. Nechybělo však mnoho a diváci si jej ze svých programů škrtali. „Dopoledne jsme měli trénink,“ přebírá opět úlohu vypravěče. „Od jezdce přede mnou něco odletělo. Dostal jsem to do oka, viděl jen červenou nitku a odvezli mě do nemocnice.“

Vrchol slovenské sezóny si však nemohl nechat ujít alespoň jako divák. „Cestou zpátky jsem se stavil v motelu,“ pokračuje. „Seděl tam Jéňa Verner a já mu říkám, že je to na hovno, protože nevidím, takže nejedu. Za chvíli se mi to ale zdálo lepší. Koukám přes ten fáč a vidím, že vidím. Tak jsem jel a o týden později na Strahově taky. Kdeže paní doktorko Straková, že týden nebudu jezdit.“

 

Pod křídla Preglejky
Heroické výkony plochodrážníků, kteří nastupují k závodům navzdory zraněním, nejsou jen výsadou elitních profesionálů současné éry. „Plochá dráha je pro tvrdé chlapy,“ souhlasí Ján Daniel. „Jel jsem se dvěma zlomenýma navikulárkami. V sobotu jsem si v Žarnovici brnknul a šel přes hák. Dopadl jsem na zápěstí, praskly mi navikulárky, a po kotoulu do prken jsem měl dobyté paty. A druhý den jsem jel do Kopřivnice, body byly potřeba, tak jsem musel jet.“

Prvoligová skupina B se roku 1974 nesla v duchu nástupu březolupského družstva. Kralovala Kopřivnice stále toužící po návratu mezi extraligovou elitu. Ze čtyř závodů nevyhrála jediný, ten úvodní v Břeclavi, který se stal kořistí Březolup. Již druhým rokem bral vítěz závodu pět tabulkových bodů, o něž se ostatní v pořadí dělili dle klíče 3-2-1. Postup do kvalifikace o extraligu 1975 Žarnovičanům unikl právě o jediný bod. Šance proniknout do vyšší ligy byla přitom vyšší, jelikož vzhledem k jejímu rozšíření na pět účastníků postupovaly tři týmy a ze čtveřice Slaný, Pardubice, Liberec a Kopřivnice zůstal černý Petr v moravských rukou.

Na ligové scéně se však odehrávaly převratné změny. Jak již bylo zmíněno, počínaje pětasedmdesátým zápolila v extralize pětice družstev a stejný počet se představil i v první lize. Tady padly skupiny, takže se stejně jako o ligové patro výše jelo na deset závodů. Ten poslední v Březolupech byl odvolán po tragické nehodě Josefa Trojáka v Kopřivnici, přičemž březolupský tým na znamení smutku vynechal i výjezd do Žarnovice.

Po dlouhé době nebyl Ján Daniel na špici individuálního pořadí žarnovických závodníků. Ján Danihel, s nímž si ho pletla nejen spousta diváků, ale i hlasatelů nasbíral o devět bodů více. Lepší byl i v kvalifikaci o extraligu 1976, kam Žarnovica z druhého místa doprovodila vítěznou Kopřivnici. Nicméně ani oni dva, ani nikdo jiný z jejich klubu nedokázal ve čtyřech podnicích překonat hranici šesti bodů.

Klub však měly čekat mnohem lepší časy. „V sedmdesátém čtvrtém přebírala Preglejka celou plochou dráhu,“ ohraničuje Ján Daniel jejich počátek, když si výrobce překližky převzal nad klubem patronát, jak se dobovou terminologií označovalo titulární sponzorství.

Progres byl nasnadě především po finanční stránce. „Jak jsem nastoupil, skončili Bartfayovci a družstvo vedl pan Messerschmidt,“ pokračuje. „Byl to zlatý chlap a financoval to ze svého. A tak těch peněz nebylo dost. Velký fanda Jožo Maruška dělal řidiče šéfovi Preglejky Herkovi a začal působit, aby nad námi převzali patronát. Začalo to být lepší, koupila se Avie, která se předělala, aby se dali vozit jak jezdci, tak motorky. A nakonec jsme v osmdesátých letech po vzoru RH Praha koupili autobus. I na stadiónu se dost udělalo. Nové mantinely, v roce 1979 nová dráha, třímetrová bezpečnostní zóna, nová tribuna, rozšířilo se depo.“

 

Titul od zeleného stolu, ale naprosto zasloužený
„V lize jsem byl několik let nejlépe hodnocený závodník,“ říká Ján Daniel. „Víc se mi dařilo v ligách než v závodech jednotlivců.“ Archívy mu v tomto ohledu dávají za pravdu. Jeho pou do mistrovství republiky jednotlivců končila v kvalifikacích se stejnou pravidelností, s jakou Ježíšek každoročně zvonil svým zvonečkem. Ligové výkony mu však paradoxně pomohly k prvnímu titulu mistra Slovenska.

V sezóně 1974 se v něm totiž uskutečnila jen dvě dubnová kola v Zohoru. Mistr nebyl vyhlášen ani napřesrok. Ani roku 1976 se o slovenského šampióna nezávodilo, avšak na základě výsledků jím od zeleného stolu byl vyhlášen právě Ján Daniel.

„Nevím, co za tím bylo, že se nejezdilo,“ komentuje dnes netradiční způsob, kterak ke své zlaté koruně přišel. „Místo mistráku se podle výsledků z ligy udělal seznam a já vyšel jako nejlepší.“ A nebylo divu.

První liga startovala třetí dubnový den v Žarnovici. Teplé počasí přilákalo asi pětistovku diváků, která se dokázala uvolnit ze zaměstnání, jelikož sobota byla pracovní. Mítink probíhal v režii Březolup, které ze své dráhy odstraňovaly asfaltový povrch a náhradní lokalitu našly na druhé straně současné státní hranice.

Ján Daniel inkasoval dvanáctibodové maximum. Zopakoval jej nejen druhý den, kdy už do žarnovických ochozů dorazila jednou tolik fanoušků, ale rovněž v dalších dvou mítincích v Liberci a v Chabařovicích. Měly dvojnásobnou cenu, protože od roku 1976 byly v československých závodech včetně ligových zrušeny mistrovské body. Za bernou minci sloužily výhradně body z jízd a to až do sezóny 1996, kdy se české ligy vrátily k tabulkovým bodům.

„Nevzpomínám si, ale programy mám doma, tak se podívám,“ směje se Ján Daniel, když vidí důsledky věty, kterou historik slyší strašně nerad, a již se snaží kompenzovat alespoň svým receptem, jak neprohrát šestnáct rozjížděk v řadě. „Co se týká fyzičky, nikdy jsem neměl problémy. Jako chlapec jsem vyrůstal na dědině, nebyl jsem z paneláku, kde děti nemají co dělat.“

Žarnovica, jejíž tým poprvé nesl jméno Preglejka v názvu, celou první ligu nakonec vyhrál. Protože se vznikem třetího ligového patra, jímž se roku 1977 stala druhá liga, však v kvalifikaci o extraligu narazil na trojici družstev, jež se sem dostala rovnou z vyšší soutěže. S Plzní, Pardubicemi a Kopřivnicí však ještě nemohl hrát vyrovnanou partii.

„Škoda byla tolika zranění, nebylo víc závodů,“ zamýšlí se Ján Daniel nad svou kariérou. „Vrátit se to nedá. Jsem rád, že jsem pro plochou dráhu v Žarnovici něco udělal. A budu se snažit, abych to dělal i nadále.“

Slovenskou jedničkou i na dráze
Přestože sezóna 1976 v jeho podání byla jako víno, opět uvízl v kvalifikačních osidlech procesu mistrovství Československa jednotlivců. Ovšem na sklonku srpna se postaral o svůj nejlepší výsledek při Zlaté přilbě SNP. V rozjížďce s číslem sedmnáct za sebou nechal Poláka Norberta Ciombera a po dvaaosmdesáti sekundách na čele inkasoval svůj třetí triumf dne.

S dvanácti body se mohl začít chystat na finálovou rozjížďku, do níž doprovodil oba bratry Vernerovy a Karla Voborníka. Rozhodně nebyl prvním domácím borcem, který pronikl až do rozhodující rozjížďky, nicméně je nutno kvitovat, že štědrá podpora Preglejky se pozitivně odrážela na kvalitě startovní listiny tradičního vrcholu slovenské sezóny.

Jeho finálové působení bylo ovšem krátké, jelikož upadl ve druhé zatáčce prvního okruhu. „Za tu dobu, co jsem jezdil, jsem musel vynechat jednu nebo dvě Zlaté přilby a to kvůli zranění,“ uvědomuje si Ján Daniel. „Škoda, že se nepodařila aspoň jednou ta bedna.“

Slováci rozhodně nebyli špatnými plochodrážníky, navíc pod patronátem Preglejky se jim otevíraly nové možnosti, přesto však prim na československé scéně udávali závodníci ze západní části federativního státu.

„Chtěli jsme se rovnat Rudé hvězdě, kde ale věděli, co dělat s motory,“ pouští se Ján Daniel do srovnání. „My jsme o nastavení nevěděli tolik. Kdy dát jakou trysku pro mě byla španělská vesnice. Až po školení u Standy Dvořáka v Divišově jsem se naučil nastavit magnety. Kolikrát jsme roztlačovali motorku z depa a nechytlo to. Když se nastavení nastavilo samo, byly úspěchy, ale když ne, neuměli jsme to zkorigovat.“

Výsledky na dráze dávají tvrzení Jána Daniela za pravdu. Roku 1977 se do první ligy vrátila Kopřivnice, která vypadla z extraligy, i když nikdo nemohl tušit, že už jednou provždy. Žarnovický duel s ní skončil triumfem Moravanů. Ján Daniel opět hrál ve svém celku prim. Ve druhé polovině soutěže zaznamenal tři po sobě jdoucí dvanáctibodová maxima v Žarnovici, Čakovicích a Březolupech.

Bodově produktivnější než on byl v první lize 1977 jen kopřivnický Jan Jaša, jenž však jel o závod víc. Exceloval i v kvalifikaci o extraligu 1978, v níž však kromě Kopřivnice Žarnovicu porazily Pardubice a Plzeň, které musely potvrzovat svou příslušnost mezi ligovou elitou Československa.

Výsledky z ligy však v sedmasedmdesátém nehrály žádnou roli ve slovenském šampionátu, který se vrátil jako plnohodnotný seriál se čtyřmi koly. Rovným dílem se o ně podělila Žarnovica se Zohorem. Ján Daniel svedl vyrovnaný duel se Zdeno Vaculíkem, jehož nakonec v součtu třech nejlepších výsledků nechal za sebou o pouhopouhé dva body.

„Dá se říct charakteristická sezóna,“ přemítá. „Zdeno jako kdyby mě vystřídal. Když jsem končil, on začínal jít nahoru. Těšilo mě, že on, Dušan Morávek či Pavol Tonhauzer přišli a vzali mančaft po mně. Já jel v roce 1982 poslední závody a pak jsem trénoval až do roku 1992. Padli komunisti, padla Preglejka a nebyly peníze.“

 

Pověrčivé mohou být staré báby
Ján Daniel přeskočil hezkých pár listů ve svém vyprávění, takže nezbývá, než je zase přelistovat zpátky k sezóně 1977. Tehdy koncem srpna se vůbec poprvé od startu své kariéry se neúčastnil Zlaté přilby SNP koncem srpna 1977. O den dříve při mezinárodním podniku v Zohoru totiž upadl již ve své druhé jízdě. Ze závodu odstoupil a nemohl nastoupit ani v Žarnovici. Přestávka byla krátká, již o tři týdny později měl mamutí podíl na vítězství Preglejky v mezinárodním test matchi proti polskému Lublinu.

O necelého tři čtvrtě roku později si však sudičky slovenského mistra načasovaly pohromu mnohem hrubšího zrna. „Dostali jsme nové čtyřventily a šli je zkoušet,“ líčí Ján Daniel, co se odehrávalo před prvním dílem mistrovství Slovenska v Žarnovici v květnu 1978. „Na dráze byla suchá místa, pak zase louže a tak dokola. Na podzim jsme dávali nové mantinely a nedomysleli dilatace. Do jara se zkroutily.“

Nepříznivých okolností bylo naráz ažaž. „Přetočil jsem se na louži a vletěl do hrany vytvořené vypouklým mantinelem,“ vybavuje si Ján Daniel osudný moment, který z jeho kariéry vymazal rovnou celý rok. „A čtyři obratle jsem měl uaté jako sekerou.“

Veškeré plochodrážní ambice se během sekundy zřítily jako domeček z karet. „Druhý den se mě manželka v nemocnici ptala, jestli vím, který den se mi to stalo,“ pokračuje. „Divil jsem se a odpověděl, že mám přece úraz páteře a ne hlavy, takže to bylo třináctého května.“

Příčiny manželčina dotazu mu probleskly mozkem s malým zpožděním. „Roku 1973 jsem měl jet mistrovství světa v Krumbachu,“ rozmotává Ján Daniel klubíčko souvislostí. „A předtím třináctého května bylo v Žarnovici mistrovství Slovenska a Efa to dal pode mě. Měl jsem zlomené obě ruce a místo mě jel do Krumbachu právě Efa. Dodnes půl Žarnovice věří, že mi to udělal schválně a on jim to vyvrací.“

Pořekadlo, že třikrát všeho dobrého i zlého by mohlo platit i pro číslo se špatnou pověstí, jíž svými třinácti stříbrnými začal budovat biblický Jidáš. „Třináctého května 1973 ruce, třináctého května 1978 páteř,“ vypočítává Ján Daniel. „Pak mě na podzim v Rumunsku sestřelil místní mistr s číslem třináct. Samozřejmě se vynořila polemika, jestli to je nešastné číslo. Ale já když jsem mohl, vybíral jsem si startovní číslo třináct. Nejsem přece pověrčivý!“

 

Černý rok přinesl alespoň prvoligovou záchranu
Sezóna 1978 nepatřila k těm šastnějším ani pro tým Preglejka Žarnovica. Na prvoligové scéně se vynořilo juniorské béčko pražské Rudé hvězdy se slibnými juniory formátu Zbyška Holého, Zdeňka Dominika, Pavla Karnase či Josefa Jůzy. Ambice Kopřivnice přes zimu rozhodně nevychladly. V úvodním kole v Žarnovici Ján Daniel sice vyhrál svou první jízdu, jenže pak upadl a posléze dvakrát zůstal stát s poruchou.

V Kopřivnici měl již osm bodů, avšak o měsíc později byl již na marodce. Nejlepším výsledkem Žarnovičanů se stalo jediné druhé místo v červencovém závodě na své domácí dráze. Jenže i nad ním visel pochmurný stín.

„Celý rok jsem stál a jak Jožo Tužinský přišel o nohy, jsem viděl jako divák,“ pouští se Ján Daniel do vyprávění o tragédii mladého žarnovického juniora. „Začátky jsou vždycky nebezpečné. Byl jeden z mála, co jezdil venkem. Bylo to rychlé. V této jízdě byl Jožo vpředu po rovině po startu. Během zatáčky se k němu dostal Pavel Karnas.“

Bitva o vítězství pokračovala. „Na protilehlé rovince šel Pavel Karnas přes Joža a ve druhé zatáčce byl první o motorku,“ pokračuje. „Udělal nájezd. Zadní kolo k mantinelu, kudy jel Jožo, který do něho narazil pod depem. Vrazil do brány, která se otevřela. A on narazil na hranu mantinelu. To mu ualo obě nohy.“

Jozef Tužinský se pral se svým osudem statečně. „Měl frajerku, zůstala s ním, vzali se a měli tři děti a on doma vyráběl malotraktory,“ pokračuje Ján Daniel v příběhu, který bohužel nekončí pohádkovým, pokud nezemřeli, jsou šastní dodnes. „Tři roky dozadu ho našli v lese, kde se zastřelil. Na kameni ležel lístek se vzkazem, že nebude nikomu na obtíž.“

Týden po osudném závodě mířilo na víkendové prvoligové mítinky v Čakovicích a Mšeně jen čtyřčlenné torzo žarnovického družstva. Náladu na bodu mrazu nezlepšila dvojice čtvrtých míst. Po srpnových závodech v Praze a v Čakovicích jej konečná klasifikace zastihla na třetí příčce se zívající tlamou kvalifikace o udržení se v první lize.

Dominovaly jí Březolupy, které se právě odlepily z druhé ligy na cestu vzhůru až ke stříbru v extralize 1996 pod mistrovskou taktovkou Miloše Plzáka. Žarnovica se však zachránila, protože Chabařovice na svůj boom ještě čekaly a Čakovice po vítězství v Poháru Světa motorů 1967 ještě v barvách žižkovské Viktorie prakticky mířily jen dolů.

 

Po mistrovství světa kariéra trenéra
V neděli 22. dubna 1979 se Žarnovica oblékla do svátečního. Na ovále s novým dolomitovým povrchem se vůbec poprvé na slovenském území konal závod mistrovství světa a to nejen na ploché dráze, ale ve všech motocyklových disciplínách vůbec. Do předkola světového šampionátu jednotlivců zasáhl i Ján Daniel.

„Byla to z nouze ctnost,“ vysvětluje svou nominaci po nešastné sezóně, jejíž větší část strávil rekonvalescencí zraněné páteře. „Nepřijeli Rumuni a Míla Verner ze mě ptal ‚Jano, pojedeš?‘ Proč bych nejel?! Po delší pauze se mi závodilo dobře, komplexy jsem neměl.“

Nakonec z toho bylo šesté místo a postup do prvního kola ve Slaném. „Tam jsem to pěkně posral,“ nebere si Ján Daniel servítky ani po pětatřiceti letech, komentuje-li svou velkou nulu a šestnácté místo. „Nemohl jsem ten motocykl dostat dopředu. Měl jsem to ostrá, dráha byla tvrdá a já to za boha nemohl doladit. V poslední jízdě se přede mnou motal Jugoslávec Vlado Kocuvan. Dal jsem to pod něj, spadnul jsem a natáhl si vazy v koleni. Takovej‘ závod jsem neposral nikdy.“

V první lize se Žarnovica umístila na druhé příčce za Kopřivnicí, od níž ji po osmi závodech dělilo pouhých deset bodů. Ján Daniel ovšem vestu Preglejky oblékl pouze ve třech závodech. Nestartoval ani v kvalifikaci o extraligu 1980, ani ve dvou závodech slovenského šampionátu v Zohoru. Nicméně ranking pořadí slovenských plochodrážníků vznikl opět u zeleného stolu a jemu byla přiznána osmá pozice.

„Už byli jezdci, co mě zastoupili, já byl na ústupu a dával přednost mladším,“ vysvětluje, aby vzápětí mimoděk svá slova o ústupu přece jen uvedl na pravou míru. „Někdy okolo toho Slaného jsme v Žarnovici měli nějaký volný závod. V jedné jízdě jsem dvakrát spadnul a ještě jsem vyhrál.“

A jak Ján Daniel prožíval, že se už na oválech prohánějí jiní? „Ani mně to nechybělo,“ odpovídá. „Dělal jsem trenéra a tím si to po emoční stránce vynahrazoval. Horší je být trenérem než jezdcem, protože jako trenér prožíváš závod s každým. Snažíš se jezdit na každý závody.“

Něco takového je samozřejmě náročné na čas. „Tehdy se to dalo,“ přibližuje Ján Daniel atmosféru počátku osmdesátých let. „V zaměstnání to uměli tolerovat. Šéf se mě ptal, co mi je přednější, jestli práce nebo plochá dráha. Odpověděl jsem, že plochá dráha. Ale peníze byly potřeba, tak jsem chodil dřít po nočních směnách, abych se mohl přes den věnovat ploché dráze.“

Rozdíl třiceti let od současnosti je v tomto ohledu propastný. „Dneska je to jiné,“ souhlasí Ján Daniel. „Tehdy jsem na kolchoze dělal energetika a po nocích si chodil přivydělávat, aby bylo víc peněz. Byl jsem jedním ze třech zemědělců na ploché dráze. Kromě mě to byli Venca Milík a Pepa Rybář.“

 

Žarnovica jezdí extraligu
Zatímco v sedmdesátých letech Jánu Danielovi sekundoval jeden, možná dva kluboví kolegové, o dekádu později se Žarnovica konečně pyšnila vyrovnaným kádrem, který rázně zabušil na extraligová vrata. Systém kvalifikace se měnil. By čtyřčlenná družstva měla zůstat ještě pár pátků běžnou československou realitou, počínaje sezónou 1981 se o postup a sestup mezi trojicí ligových pater vypisovala dvojutkání mezi posledním celkem vyšší a vítězem nižší soutěže.

V neděli 4. října 1981 se AMK ČSAD Plzeň vracel domů s pracně vydřenou remízou 48:48. Následující sobotu však na Borech porazil Slováky 46:50, takže v konečném součtu chyběly Žarnovici jen čtyři body k postupu do extraligy. O rok později to v duelu se Slaným byly pouze body dva!

Tehdejší čtyřky však nebyly čtyřčlennými týmy dle filozofie současného světového poháru. Družstvo vedle čtyř členů stabilního kádru mělo i náhradníka a juniora, který absolvoval dvě zvláštní jízdy proti svým vrstevníkům. I tak byl rozdíl oproti osmičkám nezbytným pro kvalifikaci znát, takže na ovál nastoupil i Ján Daniel. A právě v duelech proti Slanému v říjnu 1982 se jeho závodní kariéra definitivně uzavřela.

V třiasedmdesátém Žarnovica na kvalifikaci o extraligu proti Plzni rezignovala, avšak postupu se dočkala napřesrok. To již byly prolínací kvalifikace zrušeny ve prospěch filozofie přímého postupu a sestupu.

„Osmdesátá léta pokládám za zlatou éru ploché dráhy a my se v ní dostali až do extraligy,“ je Ján Daniel na postup mezi čtyři nejlepší československé týmy náležitě hrdý i dnes. „To už je na malou Žarnovicu, co říct a mě těší, že to bylo pod mojím vedením. Bylo to znát, měli jsme širší základnu, kluci se hlásili. Bylo to jediný sport, kde mohli přijít s holým zadkem a dostali všechno.“

Objeví-li se v dnešním kalendáři lokalita vzdálenější centru České republiky než jsou Svitavy, nevzbudí mezi závodníky zrovna příval nadšení. Jisté není bez zajímavosti, že stejné pocity se objevovaly i před třemi desítkami let.

„Pamatuju si závody v Plzni, kde rozhodoval každý bodík,“ usmívá se Ján Daniel. „Stáli tam Vernerové a Štancl a stěžovali si, že by měli na extraligu do Žarnovice jezdit čtyři sta kilometrů. Ale my jsme to měli, a jsme jeli kamkoliv. Nejblíže jsou Březolupy, sto třicet kiláků, i Bratislavu jsme měli dál, ta je sto padesát.“

 

Veteránské mítinky jsou závody se vším všudy
Od jediné sezóny Žarnovice v extralize uběhlo již bezmála třicet let. Areál Preglejky je v troskách a drnovická plochá dráha přežila většinu devadesátých let bez vlastního týmu. Nicméně AMK Žarnovica pořádal závody a upřímně řečeno, nebýt jeho aktivit, asi by v pohronském okresním městě jen vzpomínali na dobu, kdy se na místním fotbalovém hřišti konávaly plochodrážní závody. Jeden z nich vrátil do centra dění i Jána Daniela.

„Na jaře 2000 přišel za mnou do firmy Zdeno Repiský (předseda AMK Žarnovica – pozn. redakce),“ vybavuje si okolnosti. „A že dělají závod veteránů, jestli pojedu. Osmnáct roků jsem na tom neseděl navíc jsem měl tolik fraktur. Zmínil jsem se o tom doma a žena mi řekla, že jsem starý somár. Šel jsem za Vladem Tomkou a on, že to bude ostuda, když jsem na tom tak dlouho neseděl. A tak jsem si šel zatrénovat.“

Kdo četl naše vyprávění pozorně až sem, jistě tuší, jak to dopadlo. „Dal jsem si osm tréninků,“ vypráví Ján Daniel. „V pátek si zrepasoval motor a v sobotu vyhrál s náskokem roviny. A to jsem týden před závodem spadnul a měl na zadku velké odřeniny. Jel jsem jen v montérkách a musel to čistit rejžákem. Ve firmě jsem si sednul nad konferenční stolek a měnil si obvazy, dokud se mi prcka nezahojila.“

Ján Daniel ovšem nezaznamenal comeback jen coby veteránský závodník. „Informovali se u mě chlapci, jestli bych je netrénoval,“ popisuje. „Začal jsem se čtyřmi, AMK to nepodporoval, všechno šlo z mých peněz. Vybral jsem si Jána Halabrína a až do roku 2004 s ním vegetoval. Zdeno Vaculík zrovna začínal s Matěm, říkal, že on to dělá pro svého syna a ptal se, proč to dělám já. Až se rodina postavila na zadní, přestal jsem. Ani se jim nedivím, dneska na baráku dodělávám, co mělo být už tehdy.“

Na závodech veteránů však Jána Daniela bylo možné potkávat i nadále. „Roku 2003 jsem si řekl, že pojedu veterány naposledy a vyhraju,“ svěřuje se. „Skončil jsem druhý, proto jsem odchod musel odložit až na rok 2004, kdy jsem vyhrál. V sezóně 2005 jsem už nejel, až předloni a loni.“

Kdo viděl závody starých pánů, bude souhlasit, že nejde o žádnou jízdu pravidelnosti. „Vozit se jako veterán, je paráda,“ přibližuje Ján Daniel svůj přístup. „Slýchám, že to není žádná soutěž, že si jdeme jen zajezdit. Ale to je podle mě blbost, já tam jedu, abych vyhrál. Zajezdit si můžeme jindy. Každopádně si to užívám.“

 

Psychika je potřeba
Speedway Club Žarnovica v roce 2011 vrátil Jána Daniela do manažerského křesla svého družstva, které je pravidelnou součástí jadranského poháru. „Když vznikl Speedway Club, přizvali mě jako trenéra,“ popisuje, kterak ke své nové roli přišel. „Samozřejmě jsem pro, aby se vychovali mladí závodníci. Bylo nám vytýkané, že využíváme cizí jezdce, ale než vychováš závodníka, trvá to tři nebo čtyři roky. Nikdy nevíš, jak to skončí. Chlapec, co se zdá jako talent, za pár týdnů skončí. Na druhou stranu přijde totální dřevo a dá se z něho vychovat jezdec.“

Během své trenérské kariéry obou případů zažil spoustu. „V roce 1979 nebo 1980 jsem si dělal trenérský kurz,“ přibližuje svou kvalifikaci. „Potom jsem se tomu věnoval téměř na profesionální úrovni. Tehdy byla nová technika a náhradní díly na úrovni. V letech 1985, 1986 nebo 1987 jsme měli šestnáct, sedmnáct vlastních závodníků. Já jsem jim dělal motory a pořádal tréninkové závody. To je nejlepší forma tréninku, tam máš všechno. I tu rivalitu.“

Jenže současnost je době osmdesátých let na hony vzdálená. „Ta doba se bohužel nikdy nevrátí, ty podmínky, co byly, nikdo nevytvoří,“ stojí Ján Daniel oběma nohama na pevné zemi. „Náklady na provoz ploché dráhy jsou nepředstavitelné. Všechno je o penězích, kdo chce něco dosáhnout, snaží se jít do Polska, jinak je to živoření.“

Přesto však slovenská plochodrážní scéna nestojí pouze na fenomenálním Martinu Vaculíkovi, jak mohli čeští fanoušci vidět v mistrovství republiky juniorů. „V osmdesátých letech mohl jezdit chlapec z vesnice bez peněz,“ uvažuje Ján Daniel. „Dneska tohle není reálné, proto vznikl Speedway Club, aby začátečníkům zajistil podmínky. Letos jsme zorganizovali více než třicet tréninků a to už něco stojí. Ale je to vidět.“

Klub se snaží svým závodníkům zajistit dostatek závodních příležitostí. „Jezdci, který se naučí jezdit, tréninky nestačí,“ konstatuje Ján Daniel. „Chce to závody a závody, aby mu stouplo sebevědomí a zjistil, že i ten nejlepší je porazitelný. Začátky jsou vždycky rozpačité, pak nehraje roli vyježděnost, ale psychika. Plochá dráha je sprint a psychika hraje větší roli než ve vytrvalostních závodech.“

Plochodrážní příběh nikdy nekončí
Od roku 1953, kdy tříletý Ján Daniel viděl na žarnovické dráze požár plochodrážního motocyklu až k letošní sezóně s pravidelnými starty tří žarnovických mladíků, urazila planeta Země na své dráze okolo Slunce milióny kilometrů.

„Celý život jsem u ploché dráhy,“ uzavírá Ján Daniel naše setkání. „Nebyl čas na barák. Koupil jsem firmu, kde jsem čtyřicet let dělal a bydlím v bytovce na druhé straně. Ve své bývalé kanceláři mám starobinec, jak tomu říkám s babkou. A tam, kde jsem dělal emtézetkáře máme jídelní kout.“
Četli-li jste vyprávění Jána Daniela pečlivě, určitě předvídáte jeho plány na sezónu 2015. „Příští rok zase budu koučovat,“ usmívá se. „Pokud mě budou chtít…“

 

 

Plochodrážní kariéra Jána Daniela v zrcadle času:

1971	na sklonku října debutoval v Žarnovici v závěrečných dvou podnicích mistrovství Slovenska. V sobotu skončil čtvrtý, zatímco v neděli si přišel pro stříbrný věnec za druhé místo, když se lépe umístil pouze Jozef Tóth
1972	Žarnovica ve skupině B první ligy skončila druhá (Ján Daniel nasbíral 30 bodů z jejích 89), ve skupině C byla čtvrtá (Ján Daniel 23 bodů ze 41); v mistrovství SSR skončil Ján Daniel druhý, když 5. listopadu vyhrál v Břeclavi svůj první závod v šampionátu vůbec; boj o MR jednotlivců 1973 skončil v předkvalifikaci; ZP SNP jej zastihla na konečném pátém místě
1973	ve skupině B první ligy skončila Žarnovica druhá (Ján Daniel 29 bodů z jejích 94), ve skupině C třetí (Ján Daniel 28 bodů z 82), v kvalifikaci o extraligu 1974 nahradila České Budějovice, avšak po prvním závodě v Kopřivnici odstoupila a závod místo ní nakonec pořádaly Pardubice; z boje o MR jednotlivců 1974 vypadl v předkvalifikaci; při prvním závodě mistrovství SSR se zranil, musel vynechat další dvě kola, celkově mu patřila devátá příčka, když vyhrál mítink v Zohoru; zranění jej stálo i debut v mistrovství světa, který si vybojoval ve dvoudílné kvalifikaci skládající se z šesti závodů; při ZP SNP skončil sedmý
1974	v první lize skupiny B skončila Žarnovica třetí a nikam nepostoupila (Ján Daniel 32 bodů z 98 dosažených klubem); proces o MR jednotlivců uzavřel vyřazením v předkvalifikaci; mistrovství SSR bylo po dvou závodech přerušeno a nedokončeno v momentě, kdy byl na druhé příčce průběžné klasifikace; při ZP SNP skončil desátý
1975	první ligu dokončila Žarnovica na druhém místě tabulky (Ján Daniel 59 bodů z 208), v kvalifikaci o extraligu 1976 poslední (Ján Daniel 6 bodů ze 40); do kvalifikačního procesu pro MR jednotlivců nezasáhl; mistrovství SSR nebylo vypsáno; šestý při ZP SNP
1976	Žarnovica vyhrála první ligu (Ján Daniel 79 bodů z 274 celkem), v kvalifikaci o extraligu 1977 obsadila čtvrtou příčku (Ján Daniel 7 bodů z 29 dosažených klubem); ze semifinále kvalifikace o MR 1977 postoupil do finále, kde však vypadl; mistrem Slovenska od zeleného stolu; vítěz květnového závodu slovenských závodníků; při ZP SNP skončil čtvrtý, když ve finále upadl
1977	v první lize skončila Žarnovica druhá (Ján Daniel 75 bodů z 231 dosažených), v kvalifikaci o extraligu 1978 čtvrtá (Ján Daniel 26 bodů z žarnovických 52); ze semifinále kvalifikace o MR jednotlivců 1978 postoupil do finále, kde vypadl; mistr Slovenska
1978	Žarnovica se umístila třetí v první lize (Ján Daniel ve dvou závodech 11 bodů z celkových 135), v kvalifikaci o udržení se v 1. lize 1979 druhá (Ján Daniel nestartoval)
1979	v předkole mistrovství světa jednotlivců v Žarnovici skončil Ján Daniel šestý, v prvním kole ve Slaném šestnáctý a byl vyřazen; Žarnovica skončila druhá v první lize (Ján Daniel startoval ve třech závodech s získal 15 bodů z 231 dosažených klubem celkem), v kvalifikaci o extraligu 1980 Žarnovica druhá (Ján Daniel 10 bodů ze 104); v umělém pořadí mistrovství SSR vyhlášen osmý, když ani jeden z dvojice podniků v Zohoru neabsolvoval; třináctý při ZP SNP
1980	coby trenér AMK Preglejka Žarnovica se na závodech objevoval jen sporadicky, přesto neváhal celek posílit v kvalifikacích o extraligu 1982 a 1983, protože ta se v rozporu od běžné praxe čtyřutkání konala jako dvojutkání; roku 1983 Žarnovica z kvalifikace o extraligu 1983 odstoupila a dostala se sem po vítězství v první lize 1984, když byl zaveden přímý postup a sestup mezi trojicí tehdejších ligových soutěží; trénovat přestal až roku 1992, když se předtím žarnovický tým rozpadl
2000	triumf v závodě veteránů vrátil Jána Daniela do centra dění. Absolvoval jich několik, významnější byl ovšem jeho comeback v roli trenéra nejprve Jána Halabrína a posléze družstva Speedway Clubu Žarnovica, který roku 2012 dovedl až k triumfu v jadranském poháru

Foto: Mirek Horáček, archív Jána Daniela a archív autora