Od dvacátých let prohnalo motocykl alespoň jednou po některém z plochodrážních oválů v Čechách, na Moravě a na Slovensku bezpočet mužů a několik dívek. S některými z nich se při závodech potkáváme pravidelně dosud. Po jiných jakoby se slehla zem. Čas od času se ovšem v hledišti objeví povědomá tvář. Méně častý je comeback do závodního sedla, jakému jsme byli svědky kupříkladu v případech Františka Liebezeita, Petra Babičky anebo Radima Choda. Ovšem Dan Macl je v tomto ohledu naprostou raritou. Do plochodrážního dění nastupoval rovnou třikrát a to v tak časově vzdálených obdobích, že zjara zpívaly rovnou celé generace kosů.
Plochá dráha poprvé: osudové setkání s Baunasem a nešastný tréninkový pád
Na sklonku sedmdesátých let Dan Macl spolu se svým bratrem Pavlem opečovával už tehdy letitý cestovní motocykl ČZ 150. Nezaměnitelná čtyřtaktní hudba plochodrážního motoru ozývající se z Dražkovic oba sourozence vábila stejně jako sklenice sladké limonády hejna vos.

„Na Dolíčku jezdil plochou bejvalej‘ hokejista Novotný, přezdívalo se mu Baunas,“ pouští se Dan Macl do líčení, kterak poprvé potkal plochou dráhu. „Nikdy nezávodil, jen se vozil. S bráchou jsme to tam chtěli zkusit taky. Zeptal jsem se ‚pane Baunas, můžeme si tady zajezdit?‘ Všichni se řehtali, ale já vážně nevěděl, že se ve skutečnosti jmenuje Novotnej‘!“

Ježdění obou bratrů se neobešlo bez důležitého svědka. „Na Dolíček chodil i Evžen Erban,“ pokračuje Dan Macl. „Měl tam stavět barák, ještě tam byla louka, bylo to někdy v roce 1980, bylo mi šestnáct. Pozval nás, a zkusíme plochou.“

Pozvání podobného charakteru rozhodně nešlo odmítnout. „Museli jsme si udělat papíry,“ vzpomíná Dan Macl. „Tehdy jsi potřeboval řidičák i na trénování. Nakonec jsem si je udělal individuálně u pana Pražáka, který nedávno umřel. Protože to bylo narychlo, stálo to pětistovku. To bylo v únoru 1981 a hned v březnu jsme s bráchou začali trénovat u pana Laštovky.“

Na závody si však museli ještě počkat, i když plochodrážní motocykl osedlali. „V zimě jsme chodili v úterý do bazénu a ve čtvrtek,“ přibližuje sofistikovaný proces pardubické zimní přípravy. „Pak jsem celej‘ rok trénoval, pan Laštovka by tě nepustil, dokud jsi něco neuměl.“

Zkraje sezóny 1982 však už byli bratři Maclovi připraveni. Klub je oba logicky přihlásil do předkvalifikace mistrovství republiky juniorů, která byla plánovaná na poslední březnový víkend do Březolup. Jižní Morava přivítala závodníky slunečným a teplým počasí.

Dan Macl v sobotu skončil desátý se stejným ziskem šesti bodů, který dosáhl slibný domácí mladík jménem Bohumil Brhel. Druhý den mu patřila dvanáctá příčka. „V sobotu jsem jednu jízdu vyhrál,“ vybavuje si. „Měl jsem dvouventila a napráskal čtyřventilům. V neděli jsem se ale už nechytal.“

Přesto se stačil kvalifikovat jako náhradník. Během dvou týdnů, které zbývaly do startu semifinálové skupiny B, se citelně ochladilo. Dokonce přišly i sněhové přeháňka. Především však do Pardubic dorazily omluvenky Josefa Mizery a Jiřího Košála. A tak se při nástupu úvodního podniku skupiny přišli divákům na nástup představit i oba bratři Maclovi. „Spadnul jsem na levý koleno a udělal si v něm díru,“ komentuje Dan Macl svůj pád v rozjížďce s číslem čtrnáct.

Stačil nasbírat čtyři body, které jej dostaly na třináctou pozici. Mnohem větší pohromu však přinesl jeden z následujících tréninků na svítkovském oválu. „Napálil jsem to do mantinelu,“ svěřuje se Dan Macl. „Evžen Erban říkal, že seděl v kanceláři, slyšel hroznou ránu a šel se podívat ven. A já byl v prknech.“

Plochá dráha podruhé: Baunas mohl i za ledy
Comeback po zotavení se však Danu Maclovi nečekaně komplikoval. „Kvůli zdravotním následkům mě zadrželi řidičák na tři roky,“ vysvětluje. „Pan Laštovka mě bez něj na dráhu nepustil. Dali mi ho až v pětaosmdesátém. To jsem ale šel na vojnu. Rukoval jsem dýl, protože jsem kvůli tomu úrazu musel opakovat třeák.“

Závodní pauza Dana Macla se nakonec protáhla na jedenáct let. Už před Vánoci 1992 mrzlo, až praštělo. Třetí lednový den na hrázi Větřkovické přehrady poblíž Kopřivnice nebylo radno sundávat teplé rukavice ani při pojídání opečené klobásy. Sedmnáct dílků pod nulou stupnice pana Celsia se dokázaly pořádně zakousnout pod nehty všech lidí přítomných úvodnímu dílu mistrovství republiky na ledové dráze.

Osmnáct českých zájemců nenutilo pořadatele hledat závodníky mimo hranice jako dnes. Navíc se musela na tréninkové dráze uskutečnit kvalifikace. Za čtrnáct dnů později ve Svratouchu chyběli Antonín Klatovský a Stanislav Dyk, kteří preferovali lukrativnější pouák v německém Steingadenu. Také zmizela definitivně stopa vousatého Eduarda Ježka z Mariánských Lázní, který svůj plochodrážní účet uzavřel jedním jediným mítinkem. Na břehu místního rybníku se však do akce chystal i Dan Macl.

„Líbilo se mi to už v osmdesátejch‘ letech,“ líčí okolnosti, které jej zavály do sedla ohřebovaného speciálu. „Baunas jezdil i ledy. Na písáku u slepýho ramene Labe blízko koupaliště v Pardubicích jezdili třeba i Vratislav Kotek a Jiří Šmída. A tak jsem to v tom třiadevadesátým zkusil taky.“

Historické archívy hovoří, že ve Svratouchu bral Dan Macl jeden bod patnácté místo. A že ve Svitavách, kde se seriál nakonec uzavřel, nestartoval po defektu v tréninku. „Ve Svratouchu nás ještě startoval Sřihoun (přezdívka legendárního startmaršála Ladislava Živného, který zemřel v březnu 2005 – pozn. redakce),“ dodává Dan Macl statistickým číslům svůj osobní pohled. „Říkal, že mně ten jeden bod stačí. Ve Svitavách mi to kleklo o tréninku. Byl rozpojenej‘ řetízek. Byl jsem tam sám a pak to nechtělo chytit.“

Když se závodníci na hrázi svitavského Dolního rybníku balili na cestu domů, nikdo nemohl tušit, že v pořádání českého ledařského šampionátu právě nastává tříletá pauza. V šestadevadesátém už byli cizinci nezbytnou součástí startovního pole, v němž Dan Macl již nefiguroval.

„Dal jsem se na motokros,“ vysvětluje. „V třiadevadesátým jsem měl v Třemošnici pád a praskly mi všechny vazy pravýho kolena. Doktor říkal, že se musím smířit, že už nikdy nesednu na motorku. Ale už v devadesátým osmým jsem jezdil motokros jen tak pro sebe. V roce 2003 jsem se z Pardubic přestěhoval do Uhřetické Lhoty. Tady jsem se znovu chytnul kluků, co jezděj‘ motokros a chodil si zase zajezdit.“

Plochá dráha potřetí: do první ligy díky motokrosařům
Někdy v roce 2011 mladý motokrosař Aleš Tetřev zatoužil projet se po plochodrážním oválu. Příležitost se naskytla při šampionátu juniorských družstev ve Svítkově, kdy se spolu s ním po dráze v sedle motokrosového stroje prohnal také Josef Novák. Tomu sport levých zatáček učaroval natolik, že u něho zůstal. A jeho otec Josef začal iniciovat stavbu malého tréninkového kolečka poblíž drážního tělesa prvního železničního koridoru v Kostěnicích.

„S Pepou jsme se znali z motokrosu,“ vypráví Dan Macl o svém druhém plochodrážním comebacku. „Když někdy v roce 2012 udělali v Kostěnicích dráhu, přišel jsem se na to podívat. Líbilo se mi to, tak jsem si ze srandy sehnal motorku. Vlado a Fif (přezdívka Jiřího Němce – pozn. redakce) chtěli jezdit flat track, pak přišel Fanda Chvojka s pérákem a my tam ze srandy jezdili na plochodrážce.“

Na rozdíl od cyklistiky či třeba motokrosu, je v české ploché dráze kategorie hobby prakticky nemožná, ale Kostěnice nabídly řešení. „V Pardubicích je problém se svýzt kvůli hluku,“ říká Dan Macl. „My jsme si pronajali pozemek od soukromníka daleko od bytové zástavby. Nejdřív byli všichni aktivní, teď to trošku odpadlo. Ale třeba bratři Černohorští tady plochou dráhu zkusili, líbí se jim to, lámeme je na veterány. Jsou ti i jiný kluci, třeba šestnáctiletý Oplištil ze Zaječic. V Kostěnicích si to můžou zkusit, jestli je to baví, aby třeba přestoupili do vyšší třídy. A teď jsme za pomoci Fandy Kalinovýho vybudovali malý oválek pro stopětadvacítky.“

Avšak Dan Macl není jen jednatelem Motoklubu Úhřetická Lhota a plochodrážníkem hobíkem, nýbrž i licencovaným závodníkem. „Kluci Novákovi mi řekli, že si jedem‘ zatrénovat do Liberce,“ vypráví, co předcházelo jeho startu ve veteránském podniku v Liberci v září roku 2013. „Až v půlce cesty se přiznali, že to jsou vlastně závody. Nakonec jsem byl nadšenej‘, i když jsem pomalej‘, ale svezu se.“

A tak se stalo, že Dan Macl absolvoval nejvíce plochodrážních závodů ve svém životě v loňské sezóně, v níž slavil padesáté narozeniny. Jezdil nejen veterány, ale zasáhl do přeboru jednotlivců, absolvoval semifinále mistrovství republiky jednotlivců v Pardubicích a dokonce dostal pozvánku ze Mšena a Březolup do první ligy! Start s vestou Mšena padl na vrub deštivého počasí, avšak za moravský tým ve Mšeně nastoupil. Chybělo málo, aby se do historických tabulek zapsal prvoligovým bronzem.

„Loni to byla moje druhá ostrá sezóna,“ směje se. „Jsem tam, abych si sjel, proto jsem byl rád, že mě nasadili i do první ligy. Teď spíš k sobě hledám dalšího veterána, abychom mohli jezdit a zavzpomínat společně. Pěkný bylo, když jsme se na rozlučce v Kostěnicích sešli s Baunasem, Vráou Kotkem a Pepou Suchánkem, byla sranda.“

Budoucnost má jméno Kostěnice
Dan Macl v otázce svého závodění stojí oběma nohama na pevné zemi. „Jak se to vyvine,“ odpovídá na otázku směřující k jeho plánům na sezónu 2015. „Když mi bude motorka jezdit, svezu se. Moh‘ bych zkusit přebor, ale hlavně veterány. Je hodně práce na oválku v Kostěnicích. Přes tejden není čas, když přijdu z práce, mám hospodářství, takže zbejvaj‘ jen soboty a neděle.“

Odtud tedy pochází růžové prasátko na jeho vestě, které se tolik líbí malým dětem. „Prasata jsou sponzoři,“ pochlubí se výsledky svého malochovu. „Dokonce mě kámoši napadli, že podporuju Sajfutdinova a přitom ze sebe dělám chudáka (smích).“

Kromě závodění budeme Dana Macla vídat v pořadatelské úloze. „Pardubice nás popíchly, a%t uděláme dráhu pro mladý, že nám pomůžou a podpořej‘ materiálem,“ naznačuje slibné perspektivy. „Náš motoklub by rád přivítal nový členy z řad mladých kluků i starších borců. Tady se může svýzt každej‘ na vlastní riziko i bez licence, což v Pardubicích ani jinde nejde.“

Plochodrážní kariéra Dana Macla v zrcadle času:

1982	Debutoval v předkvalifikaci mistrovství republiky juniorů v Březolupech, v sobotu skončil desátý, v neděli dvanáctý; z pozice náhradníka zasáhl do prvního závodu skupiny B v Pardubicích, kde obsadil třináctou pozici a celkově ve skupině patnáctou; později při tréninku ve Svítkově utrpěl vážný úraz.
1993	Plochodrážní comeback si naplánoval na ledové dráze, úvodní podnik mistrovství republiky v Kopřivnici vynechal, ve Svratouchu byl patnáctý, ve Svitavách nestartoval po defektu v tréninku, celkově skončil osmnáctý.
2013	Začal trénovat na minioválku v Kostěnicích, v září startoval v závodech veteránů v Liberci, kde mu patřila dvanáctá příčka.
2014	Vedle veteránských závodů jezdil i regulérní podniky jako semifinále mistrovství republiky jednotlivců a přebor, zasáhl rovněž do první ligy v barvách Mšena a Březolup.

A co Pavel Macl?
Starší bratr Pavel (1962) provázel Dana Macla nejen při prvních pokusech v Dražkovicích, ale i na počátku kariéry, kde absolvoval stejné závody. Nicméně zjara 1982 plochodrážní ovály opustil.

„Brácha skončil po mým úraze,“ říká Dan Macl. „Když to viděl odešel. Pak jezdil motokros až někdy do roku 1990.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Mirek Horáček, Antonín Škach a Eva Palánová

Mšeno – 1. května 1964
V padesátých letech se pod vlivem zlepšujících se výkonů plochodrážníků, kteří se nenarodili ve Velké Británii či některé zemí jejího drolícího se impéria, zlomil ostrovní monopol na mistrovství republiky jednotlivců. Už v sezóně 1951 byli Švédové Olle Nygren, Bertil Carlsson, Eskil Carlsson a Sune Karlsson spolu s Norem Leifem Basse Hveemem rovnou nasazeni spolu se 136 závodníky obou britských ligových divizí do druhého kola trojpatrové kvalifikace pro světové finále. Napřesrok se kontinent poprvé dočkal své vlastní kvalifikace, jejíž podoba se ustálila na sklonku dekády. Díky tomu dostali příležitost nejen noví závodníci, ale rovněž pořadatelé, kteří by si v jiné branži motoristického sportu mohli o podniku ranku mistrovství světa jen zdát. Před padesáti lety se mezi ně poprvé zapsalo i Mšeno, o čemž nám bude vyprávět Jan Holub, by tehdy ve svém druhém reprezentačním roce uvízl v kvalifikační síti.

Plochodrážní premiéry ve výkladní skříni československého motocyklového sportu
V kalendáři vládla neděle 29. dubna 1956, když se v polské metropoli Varšavě vůbec poprvé českoslovenští plochodrážníci postavili vůbec poprvé na start závodu mistrovství světa. Dodávat, že v soutěži jednotlivců nebylo třeba, protože jiné se tehdy na oválech nejezdilo. Složení startovní listiny nebylo vůbec pestré.

Tvořilo ji osm Poláků a osm československých borců. Rovněž výsledky byly těžce jednotvárné. Reprezentanti bílé orlice si mezi sebou rozebrali prvních devět míst, přičemž jejich hegemonii narušil pouze šestý Hugo Rosák. Desátý Josef Kysilka měl již o polovinu bodů méně než Waldemar Szwendrowski, který skončil před ním.

Příčina neúspěchu se našla v nevhodných pneumatikách a skutečně již napřesrok bylo lépe. Do druhého kola již postoupila trojice československých reprezentantů, přičemž pardubický Rudolf Havelka dokonce ve Varšavě mával z druhého místa pódia.

Další mezník československé účasti v mistrovství světa přinesl rok 1958. V neděli 20. dubna davy nadšených diváků doslova oblehly slánský stadión, který hostil první kolo. Luboš Tomíček skončil druhý a do druhého kola se kvalifikovali rovněž Liboru Dušánek, Jaroslav Volf starší a František Richter.

Svět motorů nadšeně referoval, že motocykly ESO obuté pneumatikami Barum na celé čáře předčily konkurenční produkty JAP a Dunlop. Poněkud opomněl historický moment, kdy se na našem území konal vůbec první podnik mistrovství světa v motoristickém sportu vůbec.

Tehdy se kromě ploché dráhy bojovalo o mistra světa již jen na silničních okruzích a v motokrosové kubatuře 500 ccm. Jenže Grand Prix Československa dostala status mistrovství republiky až v sezóně 1965 a první světový motokros pořádali v Přerově roku 1961. Československo hostilo do té doby čtyři ročníky šestidenní, nicméně ani vítězný Trophy Team nebyl oficiálním mistrem světa. V automobilovém sportu si naši fanoušci museli na závod světového šampionátu počkat až do srpna 1987, kdy na brněnský autodrom zavítal světový šampionát cestovních automobilů.

Každopádně československé plochodrážní kluby se v organizaci světového mistrovství neztratily. Po Slaném přibyl Liberec (1959), Plzeň (1960 a 1961) nabídla novoučký borský stadión premiérovým ročníkům světového šampionátu družstev. V dvaašedesátém se mistrovství světa konalo v Ostravě a napřesrok na pražském Strahově. Mšeno tedy bylo již šestou tratí u nás, jež se mohla pochlubit pořadatelstvím mistrovství světa.

Termín nebylo potřeba příliš obtížně hledat. První máj byl v městečku na půl cesty mezi Mělníkem a Mladou Boleslaví stejně tradičním termínem, jako je dnes. A navíc dokonale zapadal do konceptu tehdejší kontinentální kvalifikace.

Ten se ustálil v osmapadesátém, shodou okolností roce slánského a potažmo československého debut. Po květnové čtveřici prvních kol následovala dvě druhá kola a nakonec kontinentální finále. Odsud se postupovalo do evropského finále, kam se kvalifikovali i nejlepší Seveřané, zatímco britská kvalifikace vrcholila až ve světovém finále.

Zánět oka sebral vidinu kontinentálního finále
Jan Holub si poprvé o reprezentační vestu se lvíčkem řekl v třiašedesátém. V půlce dubna nechyběl mezi jednadvaceti účastníky soustředění na pražském Strahovském stadiónu, kteří chtěli přesvědčit trenéry Karla Těšínského a Václava Stanislava, že právě oni jsou ti praví.

Všichni jezdci byli rozděleni do čtyř skupin, z nichž každou vedli jako instruktoři naši nejlepší borci Luboš Tomíček, Antonín Kasper, Bedřich Slaný a František Richter. Po dopoledních tréninkových jízdách přišlo odpoledne s nácvikem taktiky a techniky, instruktáží o údržbě motocyklů a radami o doplňkových sportech.

Strahov se nakonec stal dějištěm premiéry jednadvacetiletého Jana Holuba v mistrovství světa jednotlivců. „Strahov jsem jel třikrát, jednou při spartakiádě spřátelených armád,“ uvědomuje si. „Udělala se dráha na jeden závod. Byla perfektní, jezdili tam i motokrosáci a přitom tam nebyly díry. A po závodech se ta dráha vyvezla. Co to muselo stát peněz! A našly se!“

Nicméně spartakiádní závod obnovil tradici strahovských plochých drah po dlouhých deseti letech a zároveň ji jednou provždy ukončil v roce 1973. A my hovoříme o podniku z května 1963, kdy Praha vůbec poprvé hostila plochodrážní mistrovství světa. Kromě toho diváci viděli motokros a cyklisty při Závodě míru.

„Jel tam se mnou Tonda Kasper a Fanda Ledecký, ten si tam zlámal klíční kost,“ vzpomíná Jan Holub. „V poslední jízdě mě sundal Henryk Žyto. Pak jsem mu to i s úrokama vrátil, i když jsme byli kamarádi pořád.“

Jenže incident z rozjížďky s číslem devatenáct stál Jana Holuba přímý postup do druhého kola ve Lvově, protože mu osmou příčku o jediný bod sebral Zdeněk Kovář. Nakonec však shodou okolností zastoupil Františka Ledeckého. „Jeli jsme tam s garantem s vlekem,“ vypráví Jan Holub o peripetiích cesty do někdejšího Sovětského Svazu. „Nebyly tam pumpy, a buď se tankovalo v kolchozu, nebo u vojáků.“

Jenže mnohem větší problém pro Jana Holuba představoval zánět oka. „Doktoři mi dali s sebou mastičky,“ říká. „Před závodem jsem musel na kontrolu. Zapřel jsem jim, že umím azbuku. A jen jsem kejval, že vidím. Nastoupil jsem jen proto, aby nemohl jet ruskej‘ náhradník Valentin Mojsejev.“

Jeden bod od postupu
V sezóně 1964 byl Jan Holub opět mezi dvanácti reprezentanty, kteří na čtyřech stadiónech zasáhli do prvních kol světového šampionátu. Nominace jej poslala do Mšena, v jehož ochozech se tísnilo deset tisícovek diváků, kteří si nechtěli nechat ujít jedinečnou podívanou.

„Ved‘ to tam nějakej‘ Cejp, potom byl manažer soutěžáků ve Škodovce,“ ujímá se Jan Holub opět slova. „Když odešel ze Mšena, plochá dráha tam skončila. Za něj jsme se tam dostali na jarní soustředění, kdy jsme museli nejdřív odházet sníh. Borek Řípa nám usmažil řízky na ricinovým oleji, ale neposral se nikdo. Spalo se na hotelu, kde netekla voda. Bylo tam umyvadlo, ráno byl na něm led, ale nikdo si nestěžoval.“

Prvního května však již byly mrazy dávno minulostí. „Mistrovství světa byl svátek,“ pokračuje. „Přijal nás starosta a lidí byl plnej‘ stadión. Dráha byla škvárová, černá, ale tehdy se moc neřešila. Mívali jsme i soustředění reprezentace, že se motorky všech účastníků daly na tatru, my sedli do autobusu a objížděla se republika. To si dneska neumím představit, že by všechno vešlo na tatru, to by musely jet čtyři! I když pršelo, jelo se, pamatuju Josefa Mičána, když někdo řek‘, že nepojede, poslal ho rovnou, a si sbalí věci a vrátí se domů.“

Jedenácté číslo Světa motorů psalo o trati s uznáním. Její tvrdý, drsný a naprosto rovný povrch bez nebezpečných výmolů označilo za obdivuhodný. S obdivem psalo rovněž o triumfu Antonína Kaspera, jenž měl v konečném součtu o jeden bod více než Zbigniew Podlecki, s údivem o Rudolfu Havelkovi, který se po několika letech vrátil do reprezentace třetím místem. Pochválilo Miloslava Wágnera a Františka Ledeckého za postup. Ovšem v souvislosti s hrdinou našeho vyprávění litovalo jeho vyřazení a to i proto, že jej označilo za nadějného borce.

„Asi jsem to posral,“ krčí dnes rameny v marné snaze vybavit si nějaký detail a nad otázkou po příčinách jeho odstoupení z rozjížďky s číslem dvě se po pěti desítkách let jen pousměje. „V první jízdě jsem nedojel, pak asi nervy pracovaly šeredně a na postup do nestačilo. Ale co, takovej‘ je život…“

Se sedmi body skončil nakonec jedenáctý, zatímco kupříkladu šest bodů stačilo Miloslavu Wágnerovi na šesté místo. „Plechovka dělal taky osm bodů,“ upozorňuje na umístění Igora Plechanova, který o čtyři měsíce později předjede Ove Fundina v rozjezdu o titul světového vicemistra. „Byl to dobrej‘ kluk, Viktor Trofimov taky. Rád jsem měl Borise Zacharova, ale ten se zabil. Jednou mi půjčil v Rusku kola na leda. Já vyhrál a oni my ty kola zase sebrali. A bylo po hezkým ježdění na ledě.“

V mistrovství světa jednotlivců 1964 byl Jan Holub vyřazen již v prvním kole. Jeho velká chvíle však měla přijít o tři roky později. Prokousal se až do evropského finále ve Wroclawi. V dodatkové jízdě o poslední postupové místečko do světového finále sice podlehl Jochenu Dinsemu, však i tak měl být ve Wembley náhradníkem. Avšak týden před ním si při Zlaté přilbě v Pardubicích zlomil ruku. Atmosféru světového finále ve Wembley ovšem v letech 1968 a 1970 zažil s českým národním týmem.

Poprvé až do světového finále:
S dvanácti nominovanými závodníky v mistrovství světa anno domini 1964 se Československo mohlo rovnat pouze Polsku a Sovětskému Svazu. Jugoslávie a oba německé státy měli šest zástupců, Rakousko pět, Maďarsko tři a Bulharsko dva.

Čtveřice úvodních kol se stala osudná jen Janu Holubovi. Miroslav Šmíd postupoval z Neubrandenburgu jako náhradník, avšak nakonec se ve druhém kole ve Lvově dostal do hlavní šestnáctky.

Druhá kola však řady našich prosila mnohem výrazněji. Varšava byla konečnou stanicí pro Františka Ledeckého, Antonína Švába, Miloslava Wágnera a Bohumíra Bartoňka, Lvov pro Karla Průšu a de facto i Pavla Mareše. Ten obsadil devátou příčku, což znamenalo náhradnický post kontinentálního finále ve Slaném, kde se ovšem příležitost ke startu nenaskytla.

Ve Slaném skončila kvalifikační pou Miroslava Šmída a Rudolfa Havelky. Na evropské finále ve Wroclawi zamířili tři zbývající Čechoslováci. Stanislav Kubíček se s osmnáctkou na zádech ani jednou nedostal ke slovu. Antonín Kasper prohrál rozjezd s Göte Nordinem a Rune Sörmanderem o místo náhradníka světového finále.

Mezi šestnáctku nejlepších plochodrážníků modré planety se však probil Jaroslav Volf mladší, což se do té doby nikomu z našich nepovedlo. A samozřejmě by to nebyl magazín speedwayA-Z, kdyby své čtenáře s tímto polozapomenutým plochodrážním příběhem ve své historické rubrice někdy příště neseznámil.

1. kolo mistrovství světa jednotlivců – Mšeno:
1. Antonín Kasper (CS) 14, 2. Zbigniew Podlecki (PL) 13, 3. Rudolf Havelka (CS) 12, 4. Joachim Maj (PL) 12, 5. František Ledecký (CS) 10, 6. Miloslav Wágner (CS) 8, 7. Igor Plechanov (SU) 8, 8. Gabdrachman Kadyrov (SU) 8, 9. Viktor Trofimov (SU) 8, 10. Mieczyslaw Polukard (PL) 7, 11. Jan Holub (CS) 7, 12. Damijan Klasnetič (YU) 4, 13. Jože Visočník (YU), 14. Alois Frach (D) 2, 15. Otto Lantenhammer (D) 2, 16. Heinrich Sprenger (D) 1, náhradníci Zdeněk Kovář (CS) a Miloslav Verner (CS) oba DNR.

Foto: archív autora

Slaný – 27. července 1974
Léto roku 1974 nestálo prý za nic, během žní pořád pršelo a obilí se sklízelo jen velice obtížně. Poslední červencový víkend však patřil mistrovství republiky jednotlivců. Čerstvý ledařský mistr světa Milan Špinka kraloval dubnovým úvodním kolům na pražské Markétě a plzeňských Borech, v nichž neztratil jediný bod. Třetí podnik ve Slaném však postavil všechno naruby a leader průběžné klasifikace doplatil mimo jiné na mazanost Miroslava Rosůlka, jemuž ten den přinesl zelený vavřínový věnec díky poslechu československého rozhlasu. Když se Milan Špinka druhý den na staré dráze v libereckých Pavlovicích vrátil k vítěznému konceptu, nemohl ještě ani zdaleka tušit, že jej maličký slánský bojovník na poslední chvíli svým způsobem připraví o titul mistra republiky.

Setkání v červenci
Pardubičtí a slánští závodníci odešli na nástup před ostrým startem jejich letošního červencového extraligového střetnutí. Na hraně depa zůstal Miroslav Rosůlek. A jak už to chodí, běžné klábosení se stočí směrem k plochodrážní minulosti. Milan Špinka se prve magazínu speedwayA-Z svěřoval s vizí generační obměny pro světový pohár družstev, kterou si do Svítkova přijel ještě jednou ověřit na vlastní oči.

„Hele, ty jsi taky jeden z těch, co mě připravili v roce 1974 o titul,“ obrací se náhle se smíchem k Miroslavu Rosůlkovi. A co na to současný slánský trenér?

„Po čtyřiceti letech je těžký si na všechno vzpomenout, jak se to tenkrát všechno semlelo,“ povzdechne si. „Dost jsem padal a hodně na hlavu. Začalo to třetím závodem, který se jel ve Slaném…“

A další polozapomenutý plochodrážní příběh začíná ožívat.

Večerní závod startuje již před druhou odpolední
Slánské depo se začínalo plnit účastníky třetího podniku mistrovství republiky jednotlivců. Chyběl Stanislav Kubíček, jehož místo ve startovní listině zaujal Emil Sova. V pohotovosti zůstával i Aleš Dryml se sedmnáctkou, jelikož v boxu s devítkou nechybí motocykly a mechanik, ale závodník nikde.

„Zrovna jsem si užíval volna na chatě Jana Holuba na Dvořišti,“ vysvětluje Miroslav Rosůlek, který byl oním mužem, po němž byla největší sháňka. „Bylo to tam fajn a rád na to vzpomínám. V tu sobotu jsme seděli venku u ohně, poslouchali rádio, grilovali kuře a popíjeli pivo. Zkrátka pohoda.“

Časové znamení ohlásilo třináct hodin. „Zrovna vysílal motoristický pořad Pozor zákruta,“ blíží se současný slánský trenér k drastickému ukončení poklidného jihočeského odpoledne s přítelkyní. „Najednou mi skoro vyrazilo dech, když se z rádia ozvalo, že se dnes jede mistrovství republiky jednotlivců na ploché dráze ve Slaném. Úplně jsem na to zapomněl!“

Šok byl dokonalý! „Polilo mě horko,“ připouští Miroslav Rosůlek, jemuž ovšem hrál do karet, že závod byl naplánován jako večerní pod umělým osvětlením. Nicméně postavit se na jeho start znamenalo co nejrychleji překonat dvě stě kilometrů z jižních Čech do Slaného.

„Tenkrát moje Škoda 1202 STW neoplývala velkou rychlost,“ popisuje nástrahy cesty. „A byl velký problém to stihnout. Musel jsem ještě odvézt slečnu domů a pak rychle do Slaného. Vzpomínám si, když jsem těsně před závodem přijel na stadión, viděl jsem svého mechanika Toníka Fořtíka, jak mi ohřívá motorku. Jak mě viděl, křičel ‚kde jsi, ty ču…‘. Rychle jsem se oblíkl do kombinézy a za chvíli závod začal.“

Miroslav Rosůlek poprvé přijel na startovní rošt rozjížďky s číslem tři, v jejímž cíli byl druhý za plzeňským Václavem Hejlem a před Zdeňkem Majstrem. Jiří Štancl, druhý muž průběžné klasifikace, přitom vyšel bodově naprázdno. Stejně tak i suverén dubnových závodů Milan Špinka v první jízdě. Právě s ním se Miroslav Rosůlek měl utkat v páté jízdě, avšak vše nabralo rychlý konec.

„Hned jsme při startu přetrhli pásku,“ vzpomíná Miroslav Rosůlek. „Já stál u prken. Nezaváhal jsem a ukázal na Milana. No, a rozhodčí ho vyloučil. Neříkám, že jsem na tom taky neměl trochu viny, ale smůlu měl Milan. Tenkrát byl z toho dost naštvanej‘ a já se mu nedivím, já bych byl taky.“

Milan Špinka sice svou další jízdu vyhrál, ale nakonec skončil s pěti body až dvanáctý. Oproti dubnu to byl závod naruby a medailisté prvních dvou kol obsadili nečekaně spodní příčky. Petr Ondrašík byl sedmý, Jiří Štancl osmý a Petr Kučera dokonce až třináctý. Triumfoval Jan Hádek s třinácti body, zatímco Miroslav Rosůlek se svým velkým kamarádem Janem Klokočkou měli o jediný bod méně.

„Čekal nás rozjezd,“ pokračuje hrdina našeho vyprávění. „Ten ale pro mě nedopadl moc dobře. Ve třetím kole mi v nájezdu praskla hřídelka v předním kole a já skončil v kotrmelcích a pořádně zbouchanej‘. To se projevilo hned druhý den v Liberci, kdy jsem odjel jenom jednu jízdu. Nešlo to…“

Naděje umřela skutečně až poslední
Seriál mistrovství republiky v sezóně 1974 zahrnoval osm závodů, z nichž se každému závodníkovi počítalo pět nejlepších výsledků. Slánský výpadek Milana Špinky proto jeho zlaté ambice nenarušil. A to tím spíše, mával-li druhý den v Liberci opět z nejvyššího stupínku pódia. A stejně tak počátkem srpna, kdy v Pardubicích vyhrál všech pět svých jízd.

V ten moment mu ke korunovaci, od níž jej již přede dvěma lety dělil jediný tabulkový bod, scházel onen pověstný krůček. Ten však na ploché dráze může být stejně přímočaře krátký jako nečekaně záludný. Ve třech závěrečných závodech potřeboval pouze patnáct mistrovských bodů do průběžné tabulky, které se tehdy dávaly za třetí místo. Přitom jej mohl ohrozit prakticky jen Jiří Štancl a to jedině za předpokladu svých třech prvenství.

Prozatím trojnásobný šampión, jehož v sedmdesátých letech dokázal z trůnu sesadit pouze Václav Verner roku 1971, však začal pracovat, abychom dnes v souvislosti s ním používali oslovení mistr s velkým písmenem M. Druhý den po Liberci vyhrál Čakovice a další sobotu i Kopřivnici. A Milan Špinka byl v obou případech čtvrtý.

„Poslední závod, jak bylo tradicí, se jel v Březolupech,“ ujímá se role vypravěče opět Miroslav Rosůlek, který měl právě na jihomoravské návsi ovlivnit duel o mistra. „Jel jsem s Milanem svoji první jízdu. Opakovala se pro můj letmý start. Ale mně se podařilo odstartovat zase a vyhrál jsem před Milanem.“

Milan Špinka však po dvou sériích ztrácel jen bod na Jiřího Štancla, který se pořádně zapotil v rozjížďce s číslem deset. „V tý jsme jeli s ním tři Slaňáci a Jirkovi šlo o titul,“ líčí Miroslav Rosůlek. „Po startu vím, že jel první Karel Voborník, já druhý, třetí Jirka a čtvrtý Klokan (přezdívka Jana Klokočky – pozn. redakce). Jirka nakonec jízdu vyhrál, já byl druhý, třetí Voborník a Honza čtvrtý.“

Jiří Štancl a Milan Špinka se utkali v rozjížďce s číslem dvacet. „Milan měl tenkrát hroznej‘ pech,“ říká Miroslav Rosůlek. „V poslední jízdě z prvního místa měl něco se zadním kolem a nedojel. Já skončil v závodě pátý a byl jsem jediný, který Milana porazil.“

Jiří Štancl zkompletoval patnáctibodové maximum a vítězstvím ve třetím závodě splnil svou část mistrovské podmínky. Vyhráno ovšem ještě neměl. Po odstoupení Milana Špinky ve dvacáté jízdě se sice na stříbrný věnec těšil Jan Holub, avšak jedenácti bodů dosáhl i Jan Verner. Ten posléze předjel v rozjezdu o třetí příčku Milana Špinku, jemuž až v tento moment proklouzlo zlato mezi prsty. K titulu šampióna se již nikdy nedostal tak blízko především díky vleklé série zranění. Zato Jiří Štancl kraloval až do roku 1981. O primát jej připravil až Aleš Dryml v dvaaosmdesátém a to o pouhý bod a pouze na rok.

Vzpomínky zůstávají
Plochodrážní mistrovství republiky je s rokem 1949 ve svém rodném listu nejstarším motoristickým šampionátem naší republiky. A je mimořádným podnikem nejen svým stářím, ale především urputností bojů o medaile v každé své epoše.

„Dnes, když tak vzpomínám, vždy už je to čtyřicet let, nevím, jak by to asi vypadalo v dnešní době,“ neubrání se Miroslav Rosůlek srovnání. „Tenkrát jsme si pomáhali, když to šlo. Taky jsme se štengrovali, ale brali jsme to ve srandě. Byli jsme v tu dobu všichni velká parta. Vždycky jsme si to po závodech pěkně užili. Nic nás nehonilo. Zítra je taky den a o tom to bylo. Akorát nám zůstaly jenom vzpomínky.“

Kdo ví, kterak za čtyřicet let budou Matěj Kůs, Václav Milík a Josef Franc vzpomínat na rozjezd, v němž si to letos v Březolupech rozdali o titul s nasazením stejným jako Milan Špinka a Jiří Štancl ve čtyřiasedmdesátém…

třetí závod mistrovství republiky jednotlivců – Slaný
1. Jan Hádek (Plzeň) 13, 2. Jan Klokočka (Slaný) 12+3, 3. Miroslav Rosůlek (Slaný) 12+F, 4. Václav Verner (RH Praha) 10, 5. Jan Holub (Plzeň) 9, 6. Václav Hejl (Plzeň) 9, 7. Petr Ondrašík (RH Praha) 8, 8. Jiří Štancl (RH Praha) 8, 9. Karel Voborník (Slaný) 8, 10. Jan Verner (RH Praha) 8, 11. Zdeněk Majstr (Slaný) 7, 12. Milan Špinka (RH Praha) 5, 13. Petr Kučera (Pardubice) 5, 14. Jindřich Dominik (RH Praha) 2, 15. Emil Sova (RH Praha) 2, 16. Miloslav Verner (Pardubice) 2, náhradníci Aleš Dryml (Pardubice) a Evžen Erban Pardubice) oba DNR.

Mistrovství republiky jednotlivců 1974:

1. Jiří Štancl, RH Praha	94
2. Milan Špinka, RH Praha	93
3. Petr Ondrašík, RH Praha	73
4. Václav Verner, RH Praha	65
5. Jan Klokočka, Slaný	61
6. Jan Verner, RH Praha	60
7. Jan Holub, Plzeň	55
8. Jan Hádek, Plzeň	55
9. Václav Hejl, Plzeň	49
10. Miroslav Rosůlek, Slaný	47
11. Miloslav Verner, Pardubice	38
12. Karel Voborník, Slaný*	35
13. Petr Kučera, Pardubice	26,5
14. Jindřich Dominik, RH Praha	25
15. Zdeněk Majstr, Slaný	19
16. Evžen Erban, Pardubice	15
17. Emil Sova, RH Praha*	14,5
18. Aleš Dryml, Pardubice*	6,5
19. Stanislav Kubíček, Slaný	3
20. Ladislav Eliáš st., Bratislava*	2

Poznámka: seriál se skládal z osmi závodů v Praze (6.4.), Plzni (7.4.), Slaném (27.7.), Liberci (28.7.), Pardubicích (3.8.), Čakovicích (4.8.), Kopřivnici (10.8.) a Březolupech (11.8.), z nichž se započítávalo pět nejlepších výsledků. Kompletní tabulku nelze prozatím vytvořit, jelikož nejsou k dispozici kompletní výsledky z Pardubic a Čakovic. Prvních patnáct bralo mistrovské body dle klíče 20-17-15-13-11-10-9-8-7-6-5-4-3-2-1; kvalifikovaní náhradníci jsou označeni hvězdičkou *.

Účinkování Milana Špinky ve finálové části mistrovství republiky jednotlivců:

rok:	celkové umístění:	pódia:
1969	12.
1970	10.
1971	5.	vítěz ve Svitavách
1972	3.	vítěz v Praze a ve Svitavách; třetí v Českých Budějovicích a v Březolupech
1973	3.	vítěz v Čakovicích a ve Svitavách; druhý v Ostravě a v Praze; třetí v Pardubicích a v Březolupech
1974	2.	vítěz v Praze, Plzni, Liberci a Čakovicích
1979	8.
1980	7.	třetí v Zohoru
1981	6.
1982	5.	třetí v Čakovicích
1983	12.

Foto: archív Miroslava Rosůlka, archív autora a Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)

Marmande – 8. května 1994
Celkem třiašedesát závodníků zasáhlo roku 1936 do prvního mistrovství světa jednotlivců na ploché dráze. Vedle početného kontingentu Angličanů mělo jedenáct Australanů, tři Američané, dva Švédové, tři Dánové, dva Španělé, dva Němci, Kanaďan, Jihoafričan a Novozélanďan na začátku kvalifikačního procesu minimálně teoretickou šanci stát se mistrem světa. Poválečným rozšířením kvalifikačních kol z Britských ostrovů do Skandinávie s kontinentální Evropy se počet startujících adekvátně zvyšoval. Vyhlídku stát se světovým šampiónem v jediné sezóně měli naposledy před dvaceti lety, kdy mítinkem v dánském Vojensu skončila éra jediného finále. Podívejme se na nástrahy kontinentálních kol očima Jana Holuba.

Léty zaběhaný kvalifikační model
Podoba kontinentální části kvalifikace světového šampionátu jednotlivců se ustálila roku 1979. Tehdy byl počet předkol zvýšen na čtyři, aby z každého z nich postoupila osmička závodníků do čtveřice kvalifikačních kol. Jejich startovní listiny doplnili přímo nasazení závodníci, přičemž do předkola nesměl závodník, který se o rok dříve kvalifikoval do kontinentálního semifinále.

Dvojice kontinentálních semifinále, kam se z každého kvalifikačního kola kvalifikovala nejlepší osmička, předcházela kontinentálnímu finále, které otevíralo brány finále světového. Vezmeme-li v úvahu náhradníky každého pořadatele, do mistrovství světa jenom z kontinentální zóny zasáhla více než stovka závodníků.

Přitom každý z nich mohl postoupit do světového finále a potenciálně se stát světovým šampiónem. Tady by bylo na místě užití příslovce teoreticky, protože v praxi se takový kousek podařil pouze Egonu Müllerovi v severoněmeckém Nordenu v září 1983.

Jerzy Szczakiel, který roku 1973 usedl na trůn vládce světové ploché dráhy, se do finále v Katowicích dostal z titulu polského pořadatelství. Světové finále se cyklicky střídalo mezi Anglií, Švédskem a Polskem, přičemž pět jejich zástupců bylo do startovní listiny zařazeno automaticky, takže nejezdilo kvalifikaci své zóny.

Právě slabší výkony kontinentálních závodníků ve světovém finále stály za zrušením kontinentálního finále a jeho interkontinentálního protějšku v sezóně 1991. O světových finalistech se rozhodlo ve dvou světových semifinále, v nichž se střetli nejlepší ze zámořské, skandinávské a kontinentální zóny.

Hladký postup z Krška
Na rozdíl od současné praxe se před dvaceti lety o majitelích reprezentačních vest rozhodovalo v kontrolních závodech reprezentantů. Jejich podoba však byla v průběhu let stejně stálá jako kulička rtuti z rozbitého teploměru. Vrcholem byly okázalé seriály zjara 1967 a 1968 či dvoustupňová kvalifikace z třiasedmdesátého.

Ekonomické poměry a otevřená cesta do zahraničních lig však na počátku devadesátých let počet kontrolních závodů reprezentantů výrazně stlačila na jeden či dva. V sezóně 1994 se ovšem nekonal žádný. Viníkem se však stalo deštivé počasí, jež nemělo slitování s drahami ve Slaném a Plzni. Plochodrážní komise České motocyklové federace tím pádem musela určit reprezentanty od zeleného stolu.

Jan Holub o rok předtím vypadl v kontinentálním semifinále ve Wiener Neustadtu, a tudíž mohl do předkola v Kršku. „Já byl až pátej‘?,“ nezapře v sobě věčného šprýmaře, když dnes nahlíží do výsledkové listiny, aby si však záhy vzpomněl na podrobnosti. „Jo, pravda už vím, to byla ta jedna moje jízda.“

Míní tím rozjížďku s číslem osm, v níž Sandor Tihanyi vyhrál podruhé v řadě, a kde on skončil za Gašparem Forgáčem. „Den před závodem chcalo a dráha stále za prd,“ vypráví. „A když jsem se potkal s Gažem, šouchli jsme do sebe.“

Nicméně incident se obešel bez pádu i dalšího osočování. „Gažo jel jednu jízdu na mojí motorce, jeho se mu rozlítla,“ svěřuje se Jan Holub se svým gestem fair play. Gašpar Forgáč nakonec putoval s Andrea Maidou a Gaborem Rothem do rozjezdu o stříbrný věnec, který nakonec nedokončil. Janu Holubovi k němu chyběl bod, avšak důležitý byl postup do kvalifikačního kola v Marmande.

Řetězec problémů v Akvitánii
Historické akvitánské město Marmande se vedle dlouhé dráhy zapsalo rovněž do historie světového šampionátu jednotlivců. Osmého května roku 1994 se na oválu uvnitř svérázné dlouhodrážní trati konalo kvalifikační kolo již podruhé.

„Měl jsem obrovskej‘ problém s kombinézou,“ vzpomíná Jan Holub. „Měla silonovou podšívku a na přejímce mi tvrdili, že to nesmí bejt‘. Až pan Mach (tehdejší dealer divišovské Jawy – pozn. redakce) mě zachránil, že řek‘, že je to italská cornerka. Motorku mi asi čtyřikrát vážili.“

Problémy však měli i soupeři. „Jacek Gollob na dlouhý dráze vedle zkoušel motorku,“ vypráví Jan Holub. „A praskla mu duralohliníková přední vidlice. Jako když se vezme laser a uřízne se.“

Na svých zádech vozil startovní číslo čtyři. Závod tím pádem rozehrával v rozjížďce stejného čísla. Triumfoval v ní Tomáš Topinka, jemuž coby dvacetiletému mladíkovi měl nakonec roku 1994 jen o pověstný vlásek uniknout postup do světového finále ve Vojensu a potažmo i do premiérového ročníku Grand Prix.

Za zády pražského juniora protínala metu maďarská dvojice Sandor Tihanyi – Gabor Roth, zatímco Jan Holub inkasoval nulu. Do konce závodu stihnul jen trojici třetích míst, když v šestnácté jízdě nedojel do cíle kvůli patáliím mechanického rázu. Suma sumárum čtrnáctá příčka, když hůř dopadli jen jednačtyřicetiletý Heinrich Schatzer a Gašpar Forgáč.

„Je to menší dráha, ty jsem měl rád, ale že mi to tam takhle nešlo…“ kroutí hlavou o to víc, když si vybaví své další výsledky zpřed dvaceti let. „To byl dobrej‘ rok, jel jsem v Polsku, s Plzní jsme vyhráli extraligu, ale v mistrovství světa jsem takhle vykvet‘. Přitom Marmande je menší dráha, ty jsem měl rád, ale že mi to tam až takhle nešlo?!“

Konzultace s otcem Janem, který tehdy doprovázel svého syna stejně jako dnes svého vnuka, však do jeho tápání vnese přece jen kapku světla. „Rozlítla se mi motorka,“ vybaví si. „Jeli jsme na dvojce a dvojka mi málokdy jela. Asi byl problém ten japonskej‘ tištěnej‘ spoj mezi řidítkama a sedačkou (smích).“

Marné čekání na světového finalistu:
Na kalendáři stál datum 29. srpna roku 1992. Zdeněk Tesař ve Wroclawi projel poslední cílem rozjížďky s číslem osmnáct za třetím Ronnie Correyem, druhým Samem Ermolenkem a vítězným Brianem Kargerem. Vůbec poprvé vyšel během světového finále, které drasticky přerušila průtrž mračen naprázdno.

Stejně jako Tony Rickardsson nasbíral pět bodů, avšak v Čechův prospěch promluvil lepší vzájemný výsledek z patnácté jízdy, v níž skončil druhý za Henrikem Gustafssonem, zatímco pozdější majitel šesti světových titulů skončil poslední za Tommy Knudsenem.

Zdeněk Tesař tím pádem obsadil čtrnáctou pozici, když hodně tratil z konzistentnosti startovní listiny. Kelvin Tatum měl jen o jeden bod víc a skončil devátý, Jimmymu Nilsenovi stačilo sedm bodů na sedmou příčku. Gert Handberg se z bronzu radoval s deseti body na kontě, vicemistr Per Jonsson jich měl jedenáct. Čtrnáct bodů šampióna Gary Havelocka, jehož k velké radosti domácích příznivců porazil pouze Slawomir Drabik, bylo luxusním náskokem.

Zdeněk Tesař už navždy zůstal posledním českým závodníkem, který se dostal do jednodenního finále světového šampionátu. V sezóně 1994 zasáhlo do mistrovství světa celkem čtrnáct našich borců plus dva rodilí Slováci s českým občanstvím, ale slovenskou licencí.

Předkola se stala konečnou pro Jana Schinágla, Vladimíra Višvádera (oba Krško), Bořivoje Hádka a Antonína Švába (oba Pila). Pikantní se stalo vyřazení Antonína Švába, jemuž lékař po pádu v rozjížďce s číslem jedna zakázal další start, čímž se otevřela vrátka do závodu pro místního Rafala Dobruckeho.

Kvalifikační kola přinesla vyřazení nejen Janu Holubovi, o čemž byla řeč v hlavní stati, ale i Gašparu Forgáčovi (oba Marmande), Zdeňku Schneiderwindovi (Neustadt/Donau) a Karlu Průšovi (Diedenbergen).

V kontinentálních semifinále uvízli Marián Jirout (Bydhoš), Petr Vandírek, Jiří Štancl a Václav Milík (Miskolc). Poslední šance zhasla ve světových semifinále. Roman Matoušek se v Bradfordu z pozice náhradníka vůbec nedostal do akce a Bohumil Brhel byl jedenáctý, bod od rozjezdu o náhradníka. Ve stejný den v Praze po třech jízdách odstoupil Antonín Kasper, jenž bojoval s následky zranění po pádu z kola. Nejblíže k postupu měl ve stověžaté matičce Tomáš Topinka. Jak se seběhlo, že mu jej v dodatkové jízdě sebrali Greg Hancock a Billy Hamill nám příště bude vyprávět on sám.

předkolo 1 mistrovství světa jednotlivců 1994 – Krško (SLO):
1. Sandor Tihanyi (H) 14, 2. Andrea Maida (I) 12+3, 3. Gabor Roth (H) 12+2, 4. Gašpar Forgáč (CZ – SMF) 12+E, 5. Jan Holub (CZ) 11), 6. Rainer Selb (A) 10, 7. Heinrich Schatzer (A) 9, 8. Krešo Omerzel (SLO) 9, 9. Gerhard Lekše (SLO) 8, 10. Jan Schinágl (CZ) 7, 11. Christophe Dubernard (F) 4, 12. Thomas Stadler (A) 4), 13. Stephane Tresarrieu (F) 3, 14. John Barbetta (I), 15. Vladimír Višváder (CZ – SMF), náhradníci Tomaž Drnač (SLO) a Artur Horvat (SLO) DNR.

kolo A mistrovství světa jednotlivců 1994 – Marmande (F):
1. Grzegorz Rempala (PL) 12, 2. Roman Matoušek (CZ) 11+3, 3. Massimo Mora (I) 11+2), 4. Laszlo Bodi (H) 11+1, 5. Tomasz Gollob (PL) 10, 6. Jacek Gollob (PL) 9, 7. Andrea Maida (I) 9, 8. Tomáš Topinka (CZ) 8+3, 9. Sandor Tihanyi (H) 8+2, 10. Gabor Roth (H) 8+1, 11. Rainer Selb (A) 7, 12. Philippe Berge (F) 4, 13. Krešo Omerzel (SLO) 3, 14. Jan Holub (CZ) 3, 15. Heinrich Schatzer (A) 2, 16. Gašpar Forgáč (CZ – SMF), náhradníci Mickael Manceaux (F) DNR, Frederic Brisseau (F) 0 a Christophe Goret (F) DNR.

Foto: archív Jana Holuba, Mirek Horáček a Karel Herman

Vánoční přání Milana Špinky:
„Všem čtenářům speedwayA-Z přeji všechno nejlepší, hodně zdraví, štěstí a spokojenosti. A dobrý start do roku 2015!“

Nässjö – 10. března 1974
Ve svých devatenácti letech se coby voják základní služby vrátil z Inzellu s bronzovou medailí z ledařského mistrovství světa. Po titulu Antonína Švába z předchozího roku byl rázem pasován na jeho nástupce. Jenže sezóna 1972 mu přinesla smolné vyřazení již na semifinálové úrovni, zatímco na prahu své čtyřicítky mnohými odepisovaný Antonín Šváb se ze švédského Nässjö vrátil se stříbrnou medailí. Nicméně Milan Špinka se rychle vrátil na správnou cestu a necelého půlroku po triumfu v pětadvacáté Zlaté přilbě Československa usedl na trůn ledařského mistrovství světa. Magazín speedwayA-Z na jeho úspěch před čtyřiceti lety zavzpomínal společně s ním.

Inzell přináší bronz, semifinálové vyřazení i comeback mezi elitu světa
Jedenáct měsíců uběhlo od oslavy bronzové medaile z jednasedmdesátého a Milan Špinka se do Inzellu vrátil. V mistrovství světa na ledové dráze ročníku 1972 měl za sebou druhé místo z předkola ve francouzském Grenoblu, kde jej předčil pouze Švéd Kurt Westlund. Leč v semifinále o dva týdny později bylo všechno vzhůru nohama.

Druhý den začal závod dvěma pády v prvních dvou jízdách na stejném místě. Vzpomene si okamžitě příčiny svého pádu z medailových obláčků na tvrdou zem nepostupujícího do finále. „Už v pátek v tréninku jsem upad‘ v zatáčce u depa. A pak v sobotu dvakrát. Na stejném místě se padá dodnes, je tam asi nekvalitní led.“

Nicméně dvoudenní klání se sedmi postupovými příčkami nabízelo další příležitosti pro zvrat a ještě nemuselo ani náhodou být nic ztraceno. „Byl jsem mladej‘ závodník a rozhodilo mě to,“ přiznává Milan Špinka. Míla Verner mi půjčil svou motorku. Upad‘ mi na ní kryt předního kola, protože se uklepaly šrouby, a já šel v nájezdu první zatáčky přes řídítka do sněhové bariéry.

Nezbylo než oželet světové finále a pustit se do boje zase napřesrok. V semifinále v Ufě skončil Milan Špinka čtvrtý jako nejlepší cizinec. Brány světového finále, které se opět po dvou letech konalo v Inzellu, se mu opět otevřely dokořán. Hrdina našeho vyprávění během jeho dvou dnů nasbíral jednadvacet bodů. K pódiu nebylo daleko, ale nakonec se dělil s Vladimirem Čapalem o pátou příčku.

„Byl to rok, kdy jsem zase vylítnul nahoru,“ komentuje své tehdejší umístění, nicméně v otázce detailů nemůže sloužit. „Byl to normální závod, jízdy si už nepamatuju. Když ti je dvaadvacet, neděláš si žádný statistiky.“

Nicméně právě Inzell mohl být pro něho výjimečnou lokalitou. V jednasedmdesátém si odsud odvezl bronzovou medaili, napřesrok vypadl v semifinále a nyní se vrátil mezi světovou ledařskou elitu.

„Vrátil se, nevrátil se,“ snaží se po čtyřech desítkách let vybavit si nějakou vzpomínku. „Prostě závodíš a chceš dosáhnout nejlepších výsledků. V rámci možností děláš všechno. A já byl prostě šestej‘.“

Šňůra domácích titulů se přetrhla
Hvězda Milana Špinky vystoupala do neskutečné výšky, když na sklonku září dovedl vypůjčený motocykl od svého bratrance Evžena Erbana jako první do cíle velkého finále pětadvacáté Zlaté přilby. Diváci se mohli zbláznit, deset let po triumfu Antonína Kaspera zůstala cenná trofej doma, navíc ve Svítkově viděli Čechoslováka na nejvyšším stupni vítězů vůbec.

Podzim se rychle překulil a ozvalo se volání ledů. Paní Zima byla roku 1974 hodně nesmělá a místo pěti plánovaných kol ledařského mistrovství republiky se jely pouze dva. Nikde jinde než ve Svratouchu s nadmořskou výškou okolo 650 metrů nebyly příznivé podmínky.

Hned první podnik na Tři krále skončil překvapením. Milan Špinka dokonale kraloval ledařským šampionátům 1972 a 1973, kde ani v jednom z devíti závodů neopustil nejvyšší stupínek pódia. Desátý zářez ale do portfolia nepřidal, jelikož mu již v rozjížďce s číslem tři ukázal výfuk Miloslav Verner.

Nejstarší z rodinného klanu nakonec vyhrál s patnácti body. Za tři týdny si ze Svratouchu odvážel zlatý věnec Antonín Šváb a titul Miloslav Verner. Milan Špinka je sice postupně oba porazil, jenže v šestnácté jízdě jej šachovnicová vlajka přivítala nejen za vítězným Zdeňkem Kudrnou, ale i druhým Emilem Sovou.

Milan Špinka si na okolnosti své prohry, díky níž skončil v šampionátu až třetí, dneska již nevybaví. Jeho tehdejší přemožitelé nám o nich vyprávět nemůžou. Avšak historka, kterak Emil Sova v prvním závodě při zkoušení motocyklu zahučel i se svým strojem vysekanou dírou do ledové vody, přežila dodnes.

Ztrátu domácího primátu si Milan Špinka měl milionkrát vynahradit v mistrovství světa, do nějž vstoupil v půli února v semifinále v Ufě. „Pomáhal jsem Kadyrovovi,“ ujímá se opět úlohy vypravěče. „Jeli jsme poslední jízdu. Upad‘ jsem, byla tam bariéra ze sněhu a dodnes mám fotku, jak vezou kouli sněhu. To byla moje motorka!“

Šestinásobný světový šampión tatarského původu potřeboval body, aby se před svým domácím publikem ukázal na nejvyšším stupínku. „Říkal ‚nezávoď se mnou, já ti pomůžu ve finále‘, byl to takovej‘ slib staršího,“ říká Milan Špinka. Popisovaným pádem se připravil o pódium, ale do Nässjö se kvalifikoval jako pátý. Když opouštěl Baškirii, ani ve snu by jej nenapadlo, že na švédském ovále zopakuje čtyři roky starý kousek Antonína Švába. Nebýt jeho, Gabdrachman Kadyrov by měl o jednu zlatou medaili navíc a ke všemu v šesti po sobě jdoucích letech.

Nedočkavá Vesna nemá smysl pro ledovou plochou dráhu
Nicméně neskákejme rovnou na konec našeho příběhu a držme se striktně časové linie. Vedle Milana Špinky se do finále dostali ještě Miloslav Verner, Stanislav Kubíček, Aleš Dryml, Jan Verner a Zdeněk Kudrna. Vypadli Jiří Jirout v Ufě a Antonín Šváb v Inzellu. Ten měl v Bavorsku nakročeno k postupu, první den nasbíral jedenáct bodů. Leč v neděli zastavil dvakrát vinou poruchy magnetu, kvůli jehož opravě navíc zmeškal i svou třetí jízdu.

Pro šestici finalistů se vyplatilo přistavit autobus. „Jeli jsme celá parta er-té-óčkem,“ líčí Milan Špinka. „Jelo to osmdesátkou, ale v autobuse to líp utíká, ovšem šoférovi moc ne. Já si dělal řidičák na autobus měsíc před odjezdem, chtěl jsem mít všechno, abych měl plnej‘ řidičák. Akorát letadlo mi chybí (smích). Teď nebyl druhej‘ řidič, tak jsem se střídal s Pepíkem Hnidákem. S autobusem jsem jezdil hodně rád, bavilo mě to.“

Elegantní Škoda 706 RTO se vyšplhala až do čtyřsetmetrové nadmořské výšky města Nässjö, nejvyššího bodu jihošvédské vrchoviny. Čechoslováci na jeho palubě marně vyhlíželi sníh, vlády se ujala Vesna a vrásky pořadatelů dosáhly hloubky slavného Grand Canyonu. Ovál na stadiónu Skogvallen byl totiž umělý jen zčásti.

„Bylo tam hřiště na hokej a asi dvacet metrů vedle bruslařská plocha,“ popisuje Milan Špinka. „Na jejich umělým ledu byly zatáčky, ty byly dobrý. Roviny ale byly z přírodního ledu. Byly měkký, proto jsem zkazil tři starty…“

Trénink proběhl ve čtvrtek večer, kdy se rtu teploměru maličko zhoupla pár dílků pod nulu stupnice pana Celsia. Peter Oakes sice bude na stránkách britského Motor Cycle News informovat o třeskuté zimě doprovázející světové finále. V ochozech však kromě něho byla zima již jen asi padesátce jeho krajanů, zvyklých na ohřívání svých ostrovů teplým Golfským proudem.

Sotva se první hřebíky zakously do ledu, bylo jasné, že dvoudenní program světového finále anno domini 1974 je utopií. Do hry se stále více dostávala alternativa nechat původní 340 metrovou dráhu ladem a vytyčit kraoučké 280 metrové kolečko jen na hokejovém hřišti, jako tomu bylo před čtyřmi lety při triumfu Antonína Švába.

V sobotu pražilo slunce natolik, že se zástupci závodníků společně s pořadateli rozhodli pro variantu malé dráhy. V československém táboře byl tento verdikt přivítán pozitivně, jelikož technická dráha vyhovovala naturelu všech.

Nedělní ráno však postavilo všechno vzhůru nohama. Delegát FIM, jímž byl Jan Křivka, rozhodl, že se ke slovu dostane přece jen původní dráha. Jak už to v březnu bývá, slunné dny střídají mrazivé noci.

Milan Špinka nad nedělním ránem neměl ještě o rozhodnutí jury ani potuchy. „Spali jsme s otcem na pokoji v pěkným hotelu,“ vzpomíná. „Probudilo mě sluníčko. Měl jsem rád, když mě vzbudilo. Protáh‘ jsem se plnej‘ síly a pozitivních myšlenek na závod. Dobře jsem posnídal a byl psychicky v pohodě.“

Porážky Rusů jako na běžícím pásu
Na stadiónu se otec a syn Špinkovi dozvěděli, že se pojede původní ovál. „Otec‘ mi radil v převodech,“ uznává jeho zásluhy na svém úspěchu. „Risknul jsem, že jsem jel patnáctku kolečko. Patnáctky praskaly, ale on řek‘ ‚hop nebo trop‘. Dráha měla 340 metrů, otec říkal, že to chce lehčí převody.“

Úderem třinácté začal nástup. Pět tisícovek diváků se hřálo v oslnivých slunečních záplavách, ovšem samozřejmě mimo onu skupinku Angličanů, kteří mumlali cosi o finger-numbing cold. Jak již bylo řečeno, na tajících rovinkách přišel Milan Špinka o výhodu svých pověstných bleskových startů. „Devadesát startů jsem vyhrával, ale tady jsem tři starty prosral,“ připouští. „Musel jsem bojovat zezadu, ale jak se dneska říká, měl jsem dobrý nastavení motorky (smích).“

Na svých zádech vozil startovní číslo jedenáct, takže se poprvé na startovní rošt postavil ve třetí jízdě. A spolu s ním Anatolij Suchov, Vladimir Cibrov a Vladimir Kočetov. Těžší aranžmá si na úvod nešlo snad ani představit. „Musel jsem předjíždět,“ uvědomuje si po čtyřiceti letech svůj manévr, kdy po dvou kolech strávených na třetí příčce poskočil rovnou do čela.

Okolnosti zisku prvních třech bodů Milanu Špinkovi patřičně zvedly sebevědomí do rozjížďky s číslem sedm, v níž jej kromě Miloslava Vernera a Hanse Johanssona očekával zejména Gabdrachman Kadyrov, svým způsobem obdoba Nikolaje Krasnikova přelomu šedesátých a sedmdesátých let.

„Byl jsem lajnař, to mi vyhovovalo,“ připomíná. Nicméně podjetí Gabdrachmana Kadyrova, jemuž na metě nakonec naměřil patnáct metrů, ve druhé zatáčce byl manévr, jaký se nepovede každý den. Balancování s položeným motocyklem na hranici rovnováhy v zatáčce dostalo Milana Špinku v rozjížďce s číslem devět i před Sergeje Tarabanka, který se užuž viděl jako vítěz v cíli.

„Tarabanko v tý době pro mě nebyl žádnej‘ soupeř,“ glosuje Milan Špinka na adresu vyučeného obráběčer kovů, o dva roky staršího než on. Boris Samorodov, pyšnící se světovým titulem ze sedmašedesátého byl však šálkem jiného čaje. Na čele rozjížďky s číslem čtrnáct strávil většinu z času 60,4 sekundy, než ji ukončila šachovnicová vlajka.

Milan Špinka ovšem v poslední zatáčce sklonil motocykl, až levým řidítkem škrtal o led, a v cíli byl první on. V té chvíli se jako jediný mohl pyšnit dvanácti body. Vladimir Cibrov jich doposud nasbíral jedenáct, Gabdrachman Kadyrov a Sergej Tarabanko po desíti.

Poslední série se pro Milana Špinku musela táhnout jako turecký med. Vladimir Cibrov mu v osmnácté jízdě svým triumfem ve stylu start – cíl nastavil laku pořádně vysoko. Aby se pražský borec stal mistrem světa, musí vyhrát rozjížďku s číslem dvacet, cokoliv jiného přinese risk rozjezdu. V devatenácté jízdě si Gabdrachman Kadyrov pojistil bronz, o nějž Sergej Tarabanko přišel díky pádu.

„Nejhorší byla poslední jízda,“ konstatuje Milan Špinka. „Když už máš čtyři vyhraný, jsou to nervy, a se něco nestane. To byly největší nervy. Ale kdybys mě zabil, už si nevzpomenu, jestli jsem odstartoval nebo předjížděl…“

Karel Růžička však na stránkách jedenáctého čísla týdeníku Svět motorů vše vystihl naprosto perfektně: „Je odstartováno. Všichni čtyři jezdci jedou první oblouk současně. Špinka je nepatrně vpředu. Dryml mu na druhém místě kryje záda. Kindgren, který je poslední překážkou na Špinkově cestě k titulu mistra světa, se dostává těsně za Špinku. Špinka však zachovává stejný klid jako v předchozích jízdách. Nijak se nesnaží Kindgrenovi ujet, jen si hlídá svoje první místo a brzdí tempo jízdy. Sen se stává realitou.“

Mozaika se poskládala dokonale
Čas 62,9 sekund je skutečně nejpomalejším za celý den. Nicméně v ploché dráze jsou klíčové body a Milan Špinka jich má v okamžiku zastavení stopek patnáct. Do světa letí senzační zpráva, že se český plochodrážník stal mistrem světa.

„King Kadyrov loses crown to unknown,“ budou již o tři dny později číst čtenáři týdeníku Motor Cycle News. Ovšem Peter Oakes si ve slově neznámý přece jen raději vypomohl uvozovkami, tradiční berličkou žurnalistů v nejistotách. Konec konců pamatoval si jej z turné československých závodníků po britských oválech. Na Milana Špinku, jehož svým čtenářům představil jako třiadvacetiletého tiše mluvícího kluka z Prahy, pěl samou chválu.

„Jeho energická předjetí ze zadních pozic ve všech jízdách kromě jedné z něj udělala miláčka hlediště, takže nemohlo být populárnějšího vítěze,“ hodnotil.“ A československý tisk samozřejmě nemohl zůstat pozadu.

„Úspěch to byl velkej‘,“ hodnotí Milan Špinka svůj světový titul dnes. „V ten den si to ale člověk neuvědomí. Já si to začal uvědomovat na lodi. Každej‘ dal prachy a koupila se whisky. Dostal jsem velkej‘ pohár a do něj jsme jí nalili, aby se to líp pilo. Standa Kubíček potom skočil dolů do kuchyně a vypůjčil si sběračku, kterou jsme tu whisky nabírali.“

A jak si vysvětluje, že velikány ledařského božského panteonu změřil jako malé kluky? „Všechno zapadlo do sebe,“ přemítá. „Výsledek je mozaika a ta se skládá z malinkejch‘ částeček. Všechno to zapadlo, všechno to vyšlo.“

Desátý den měsíce března roku 1974 mu však připomíná nejen nápis na poháru. „V ten den se švagrové Evě, sestře mojí ženy narodil syn Petr, můj synovec,“ vysvětluje a dodává, že na své vítězství nemá jen vzpomínky pozitivního charakteru.

„Ne moc veselej‘ zážitek byl, že Honza Verner upad‘ u bariéry na břicho. A Samorodov ho přejel oběma koly přes stehna. Šili mu obě dvě nohy. To byla stinná stránka toho víkendu.“ Incident se stal v rozjížďce s číslem osm, v jejímž závěrečném okruhu vedl český borec o patnáct metrů. V osudném místě přírodní led praskl a začal tát.

Rus se mu vyhnout nadjetím po sněhové bariéře, ale záměr mu nevyšel. Jan Verner se z nemocnice vrátil ještě v průběhu závodu. Nebýt nešastného incidentu, měl by po dvou jízdách šest bodů a československá plochá dráha možná měla další medaili…

To už je ovšem až přespříliš tenký led spekulace, by se jej indicie snaží přesvědčivě nechat zbytnět. Faktem zůstává, že si Milan Špinka s muži, s nimiž si v Nässjö v březnu 1974 podával pravici na stupních vítězů, nepopovídá.

„Cibrovovi jsme dávali loni kytičku na hrob, tragicky zahynul při rybaření na rybníku,“ povzdechne si Milan Špinka. „Kadyrovovi prasklo srdce, na srdíčko byl on špatnej‘.“ Inu lidé odcházejí, ale jejich příběhy naštěstí zůstávají.

Finále mistrovství světa na ledové dráze 1974 – Nässjö (S):
1. Milan Špinka (CS) 15; 2. Vladimir Cibrov (SU) 14, 3. Gabdrachman Kadyrov (SU) 13, 4. Sergej Tarabanko (SU) 10, 5. Boris Samodorov (SU) 10, 6. Bo Kindgren (S) 10, 7. Hans Johansson (S) 8, 8. Miloslav Verner (CS) 8, 9. Hans Decker (S) 6, 10. Vladimir Kočetov (SU) 6, 11. Stanislav Kubíček (CS) 5, 12. Anatolij Suchov (SU) 5, 13. Zdeněk Kudrna (CS) 4, 14. Jan Verner (CS) 3, 15. Treumund Strobl (A) 3, 16. Aleš Dryml (CS) 0, res Lars Dahlin 0.
Poznámka: Treumund Strobl byl původně náhradníkem, který se dostal do startovního pole místo Vladimira Čapala

Foto: archív autora a archív Milana Špinky

Dolní Čermná – 23. srpna 1964
Dnes je uznávanou osobností nejen naší, ale i světové ploché dráhy. A to nejen tím, co dosáhl s přilbou na hlavě a řidítky v rukou, ale i na poli trenérském, diplomatickém a organizačním. Před půlstoletím však byl nezkušený mladík, který profitoval z rad svého strýce Miloslava Špinky. Pardubického velikána doprovázel na závody se svým motocyklem. Pokud se naskytlo místo ve startovní listině, ochotně jej zaplnil. V Dolní Čermné se stal bezprostředním účastníkem incidentu, který jihočeského Josefa Slunéčka stál to nejcennější. Evžen Erban se prostřednictvím magazínu speedwayA-Z vrátil k onomu nešastnému srpnovému dni roku 1964.

Místo Plavky plochodrážní Eso
Evžena Erbana dnes spojujeme zejména s plochou dráhou, nicméně jako správný dospívající kluk vyzkoušel pestrou škálu sportů. „Dělal jsem fotbal, hrál hokej a jezdil na koni,“ vypočítává své aktivity, z nichž mu největší úspěchy mu přineslo jezdectví.

„Měl jsem klisnu Plavku,“ pokračuje. „Jezdil jsem na ní dostihy. Vyhrál jsem mistrovství republiky dorostu v military, všestranný způsobilosti.“ Před polovinou šedesátých let ovšem své úsilí napřel směrem k ploché dráze. V Pardubicích to ostatně nemohlo být jinak a to tím spíše, byl-li jeho strýcem populární Miloslav Špinka.

„Už jako kluk jsem chodil ke strejdovi mejt‘ motorky a koženky,“ říká Evžen Erban. „Pak jsem dělal všechno možný, až ve čtyřiašedesátým jsem se vrátil.“ Na okamžik, kdy se roku 1963 poprvé svezl v sedle plochodrážního motocyklu, nikdy nezapomene.

„Šel jsem z tenisu a ve Svítkově byl trénink,“ vrací se o půl století zpátky. „A mně se povedlo hned první trénink jet ve smyku.“ Bylo rozhodnuto. V sezóně 1964 začal devatenáctiletý Evžen Erban závodit na ploché dráze.

Jeho dnešní následovníci ve stejném věku jsou již mnohdy ověnčeni bezpočtem titulů. Jenže v polovině šedesátých let to plochodrážní nováček neměl rozhodně snadné. Ligová soutěž byla po sezóně 1962 poněkud nepředloženě zrušena. Krajské přebory nastartované o rok později příliš velký boom nečekal. Trojstupňový šampionát jednotlivců byl vůči vyřazeným v nižších patrech nemilosrdný, juniorka měla ještě léta být písní budoucnosti a volných závodů jako šafránu.

Jejich pořadatelé logicky lákali diváky na závodníky zvučných jmen, avšak dávali šanci i svým vlastním. A tak se Evžen Erban v sobotu 2. května 1964 postavil na start mítinku, kde československou elitu očekávali kupříkladu Igor Plechanov, Farit Šajnurov, Zbigniew Podlecki či Gabdrachman Kadyrov.

Naši měli svůj den. Antonín Kasper nepoznal jediného přemožitele a na stupních vítězů měl po stranách druhého Luboše Tomíčka a třetího Rudolfa Havelku. Nejlepším cizincem byl Zbigniew Podlecki, jenž se ve stejném roce dostal až do světového finále. O bod za ním skončil Miloslav Špinka. Igora Plechanova, který o čtyři měsíce později ve švédském Göteborgu připravil v rozjezdu Oveho Fundina o titul vicemistra světa, čekalo v Pardubicích až sedmé místo.

Hrdina našeho vyprávění měl na své vestě náhradnickou sedmnáctku. Poprvé však vyjel na svítkovský ovál již v rozjížďce s číslem pět. Vrátil se bez bodu stejně jako ve dvanácté a patnácté jízdě. Až v poslední sérii se dočkal. V rozjížďce s číslem devatenáct Antonín Kasper zkompletoval své maximum. Farit Šajnurov však zůstal stát a Evžen Erban si připsal bod.

Hvězdy plochodrážního nebe pokračovaly ve svém turné. O tři dny později se s nimi na českobudějovické Dlouhé louce shodou okolností potkal i Josef Slunéčko. Se čtyřmi body skončil třináctý. Evžen Erban zase hledal závody jako onu pověstnou jehlu v kupce sena.

„Měl jsem motorku a jezdil se strejdou po závodech,“ popisuje. „Nastupoval jsem, když někdo nepřijel.“ Společně v ruské Volze Miloslava Špinky zamířili i předposlední srpnovou neděli k mistrovskému závodu do Dolní Čermné. A vskutku pro Evžena Erbana se uvolnilo místo druhého náhradníka.

Plochá dráha pod Orlickými horami
Z jihočeského Tábora do Dolní Čermné dorazil také Josef Slunéčko. „Pepa byl takovej‘ udělanej‘, plešatej‘,“ vybavuje si ho Evžen Erban. A jak si jej pamatuje česká plochodrážní historie?

Josef Slunéčko nikdy nepatřil mezi hvězdy nejjasnější velikosti, ale coby spolehlivý dělník plochodrážních oválů za sebou poměrně širokou brázdu zanechal. S jeho jménem se ve výsledcích setkáváme již od padesátých let.

S premiérou ligy na bázi utkání krajských reprezentací roku 1956 patřil k pravidelným oporám družstva KAMK České Budějovice. S jihočeským klubem zažil triumf ve druhé třídě v osmapadesátém i bronzovou medaili z vyšší divize o rok později.

V sezóně 1959 se objevil v Přerově ve druhém podniku čtyřdílného seriálu mistrovství republiky jednotlivců. Zaskakoval však za Jaroslava Volfa staršího a Miloslava Špinku, kteří ve stejném termínu reprezentovali při dlouhodrážním mistrovství Evropy v bavorském Dingolfingu.

V ostatních případech však svou pou nejstarším motoristickým šampionátem naší země skončil již v kvalifikaci. O trojstupňové organizaci mistrovství republiky jednotlivců 1964 již v historické rubrice magazínu speedwayA-Z byla řeč před týdnem v souvislosti s premiérovým věncem Jana Holuba.

Josef Slunéčko se prokousal úvodním kolem se závody v Pardubicích, Plzni a Krupce o patro výše. První podnik skupiny D v Českých Budějovicích ukončil s šesti body jako jedenáctý. Kralovali Antonín Šváb s Jaroslavem Volfem mladším, jimž sekundovali Karel Polák, Stanislav Kubíček, Antonín Novák či Miloslav Verner.

Boj o osm volných míst ve finále nebyl v Dolní Čermné rozhodnut ani náhodou. Východočeská obec ležící mezi Ústím nad Orlicí a Lanškrounem se dnes v motoristických kruzích vzpomíná především jako rodiště automobilového závodníka Čeňka Junka, který v půli srpna 1928 zahynul ve svých čtyřiatřiceti letech za volantem své závodní bugatky při Velké ceně Německa na Nürburgringu.

Na jeho počet začali v Dolní Čermné pořádat memoriál nejprve na travnaté a od roku 1950 na škvárové dráze. Věhlas Junkova memoriálu rostl, by jeho třetí ročník padl na vrub celostátního zákazu pořádání plochých drah v dvaapadesátém. Plochá dráha v podhůří Orlických hor vábila davy diváků a posléze se stala pravidelnou zastávkou mistrovství republiky.

„Vyvolat smyk bylo umění,“ popisuje Evžen Erban místní prostředí. „Byla to zem a na ní trošku škváry. Ve vrchní zatáčce nebyly mantinely, jen hráz a za ní se pěstovaly brambory. Standa Svoboda vyjel ven, těsně minul stolek časoměřičů a ještě se vrátil zpátky. V depu byl svah, že se sjíždělo dolů, a proti startu pole. Byla to džungle, ale chodilo tam deset tisíc diváků. Kdyby na takovou dráhu přijeli závodníci dneska, nejedou.“

Závěrečná tragédie rozhodnutého závodu
Hned v rozjížďce s číslem jedna potvrdil Jaroslav Volf mladší excelentní formu, jež jej jako prvního československého plochodrážníka dostala mezi nejlepší šestnáctku světa. V Českých Budějovicích v úvodním podniku skupiny zůstal jednou stát s poruchou motocyklu a triumf mu sebral Antonín Šváb.

Nyní byl Jaroslav Volf mladší jako první v cíli úvodní jízdy a další trojku přidal v rozjížďce s číslem sedm. V jedenácté jízdě se dočkal porážky od Antonína Nováka a Miloslava Špinky, jenž právě dosáhl svého druhého triumfu.

Závěr závodu však měl Jaroslav Volf mladší plně pod svou kontrolou. Vyhrál patnáctou jízdu, v níž doposud neporažený Zdeněk Kovář upadl. A protože v rozjížďce s číslem devatenáct ukázal záda i Antonínu Švábovi, mohl se těšit na zlatý věnec. Tehdy se na naší scéně rozjezdy nepěstovaly a v případě stejného bodového zisku rozhodovala pomocná kritéria.

Sotva skončila devatenáctá jízda, bylo obsazení pódia kompletní. Třetí příčku si totiž pojistil Zdeněk Kovář, když v sedmnácté jízdě porazil Miloslava Špinku. Do konce závodu již zbývala jedna jediná rozjížďka. V depu se k ní chystali Josef Blecha, Antonín Novák, Josef Slunéčko a Evžen Erban.

Hrdina našeho vyprávění se stejně jako první náhradník Pavel Šilha dostal záhy do akce. „Ruda Havelka spadnul hned v první jízdě a já jezdil místo něho,“ vybavuje si nad vyplněným programem i po dlouhých padesáti letech. Příležitost pro oba rezervní závodníky zvýšilo i odstoupení Stanislava Svobody a skutečnost, že Pavol Krč přijel na startovní rošt jen dvakrát.

Do konečné klasifikace se tehdy počítaly velké mistrovské body, jež si závodníci rozebírali od osmdesátky pro prvního až po jeden pro patnáctého v pořadí. Josef Slunéčko jich z Českých Budějovic měl pět. Nyní pomýšlel na umístění v půlce výsledkové listiny, jenž by mu do konečné klasifikace mohlo dodat osm až deset bodů. Finále, alespoň v roli náhradníka, by nemuselo být ztraceno.

„Pepík odstartoval a nade mnou jel Tonda Novák,“ vzpomíná Evžen Erban. „V půlce zatáčky se Pepík přetočil a upad‘. My jsme šli na držku přes jeho motorku a spadnul i čtvrtej‘ Pepík Blecha.“ O repete, v němž Josef Blecha porazil Antonína Nováka, nám však současný šéf pardubického klubu vyprávět nemůže.

„Byl jsem v sanitce, měl jsem koleno, ale nebylo to na umření,“ vysvětluje a dodává, že stav Josefa Slunéčka byl ovšem podstatně horší. „Odvezli ho. Nevěděli jsme, jak dopad‘, až později jsme se dozvěděli, že v nemocnici odešel. Měl krvácení do mozku. To víš, helmy byly Kovona Karviná…“

Počátek kariéry mladého závodníka poznamenala tragická událost, nicméně právě mládí mu pomáhalo se s ní vyrovnat. „Moment to příjemnej‘ nebyl,“ říká Evžen Erban slova, s nimiž se nedá nesouhlasit. „Tenkrát jsem byl mladej‘ kluk. Bažant, bylo mně devatenáct. Dnes bych to bral jinak.“

Mistrovství republiky jednotlivců – 2. závod skupiny D (2. kolo třístupňového systému):
1. Jaroslav Volf ml. 13, 2. Antonín Šváb 13, 3. Zdeněk Kovář 12, 4. Miloslav Špinka 11, 5. Stanislav Kubíček 11, 6. Jan Knedlík 10, 7. Josef Blecha 10, 8. Antonín Novák 9, 9. Karel Fojtík 6, 10. Miloslav Verner 5, 11. Josef Slunéčko 5, 12. Karel Polák 4, 13. Jaroslav Machač 4, 14. Stanislav Svoboda 1, 15. Pavol Krč 0, 16. Rudolf Havelka 0, náhradníci Pavel Šilha 3 a Evžen Erban 2.

Foto: archív autora