Kopřivnice – 13. září 1975
První liga 1975 odstartovala až na sklonku července. V jejím prvním závodě si Tatra Kopřivnice vybrala volný los, ale od druhého kola v Žarnovici se usadila na nejvyšším stupni vítězů. Moravský tým šel od vítězství k vítězství a pět tabulkových bodů inkasoval v rychlém sledu také v Čakovicích, Chabařovicích, doma v srpnu. Září otevřel dalšími primáty v Chabařovicích a Čakovicích. Jeho třiceti bodům v té chvíli nemohl nikdo konkurovat, Žarnovica jich měla sedmnáct, Březolupy třináct, Čakovice devět a Chabařovice osm. Kopřivničtí závodníci již myslí na podzimní kvalifikaci o extraligu, kterou jim v dvaasedmdesátém vyfoukla Plzeň. Na kalendáři je sobota 13. září a na jejich ovále se všechno chystá na osmé prvoligové kolo. Nikdo netuší, že se změní v tragédii. A že po květnové smrti Ladislava Eliáše bude svět ploché dráhy oplakávat březolupského Josefa Trojáka. Magazín speedwayA-Z se k osudné chvíli vrátil s jeho trenérem Milošem Plzákem, soupeřem Miloslavem Čmejlou a synovcem Dušanem Trojákem.

 

 

Talent se dokáže prosadit

Silvestr roku 1948 se slavil ještě v Zlíně, avšak do Nového roku 1949 se zdejší lidé probudili jako občané Gottwaldova. O něco více než šest let později, přesně řečeno v neděli 23. ledna 1955 se tady narodil Josef Troják. Po devítiletce se začal učit automechanikem v odborném učilišti městského Opravářského podniku. A někdy ve svých sedmnácti potkal plochou dráhu a začal za ní jezdit do Březolup.

V té době nebyl takový zájem ničím výjimečným a chlapců v jeho věku se okolo závodních motocyklů motalo bezpočet. Pamětníci dodnes vzpomínají nejen na jeho skromnost, ale i vysoké nároky, které na sebe kladl, a obrovskou píli. Díky kombinaci všech faktorů se mu splnil sen stát se závodníkem.

Ještě na konci února roku 1973 se nevešel do břeclavské sestavy v přípravném domácím utkání proti Kopřivnici, s níž se po jejím pádu z extraligy měla utkávat v prvoligové skupině B. V sobotu 28. dubna však nechybí ve startovní listině tréninkového závodu jednotlivců v Kopřivnici. Dnes působí neuvěřitelně, že pouze Petr Ondrašík byl ve startovní listině členem jiného klubu než Kopřivnice nebo Březolupy.

Josef Troják získal tři body a obsadil třináctou příčku, nicméně na další závody musel dlouho čekat. Odklon od ligových dvojutkání směrem ke střetnutí čtyřčlenných družstev v období personálních přebytků brzdil celou řadu jezdeckých kariér. V květnu při národní kvalifikaci v Březolupech přišel s osmnáctkou jen na nástup. Avšak v září v juniorském předzávodě Zlaté přilby, který však ještě nenesl název Zlatá stuha, skončil osmý.

Ve čtyřiasedmdesátém zakotvil v sestavě Březolup, které dál táhly břeclavskou prvoligovou káru. Jenže sytém čtyřek zredukoval její program na pouhé čtyři podniky ve skupinách, protože finále se tentokrát nejelo. Josef Troják však na sebe poutal pozornost i nadále. V prvním kole národní kvalifikace mu chyběl bod na stupně vítězů, kde se objevili třetí Zdeněk Dominik ještě v barvách Kopřivnice, druhý liberecký Josef Kalous a vítězný domácí borec Stanislav Kučera.

Ve druhém kole v Ostravě skončil pátý a ze třetího v Břeclavi si otevřel cestu do předkvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců 1975, z níž už ovšem dále nepostoupil. Pódia se dočkal až dvaadvacátý červnový den, kdy Březolupy hostily šestý z osmi závodů zbrusu nového juniorského šampionátu republiky do jednadvaceti let.

Lépe se umístil jen Jiří Jirout, pádící za titulem. Ovšem v průběžné klasifikaci stoupal i Josef Troják. Na druhý den v Břeclavi byl čtvrtý, aby se v Žarnovici postavil na nejnižší stupínek, když v rozjezdu podlehl Jánu Danihelovi. Byť byl původně nominován coby náhradník, nakonec mu patřila pátá příčka.

Před čtyřiceti lety ovšem devatenáctiletí chlapci rukovali na dvouletou vojenskou službu, jíž uniklo jen málo plochodrážníků. Josef Troják nebyl výjimkou a v říjnu 1974 vyměnil civil za zelené sukno. A v této chvíli bude nejlepší předat úlohu vypravěče Miloši Plzákovi.

 

Rozloučení v Gottwaldově

„Byl jsem trenér, koučem klubu byl Standa Kučera,“ vrací se Miloš Plzák do půle sedmdesátých let. „Jezdili Venca Zajíc, mladý Standa Kučera, Milan Chlup, Emil Ondrašík, Oldřich Kachyňa, Pepíček Troják. Tyto kluky jsem vychovával. I na motorce jsem jim ukazoval, jakým způsobem se má jezdit a uváděl je do tajů ploché dráhy.“

Každý ze závodníků se Miloši Plzákovi vryl do paměti. „Pepíček byl takový velice jemný, milý a skromný kluk,“ vzpomíná na hrdinu našeho vyprávění. „Moc mi na něho nesedělo, aby dělal plochou dráhu. Tou jeho fyziologií bych ho dal na jiný sport. Ale byl v té plochodrážní partě, byla to dobrá parta. Standa Kučerů chodil s jeho sestrou, kterou si vzal. Takže byli v rodinném svazku.“

Roztržka se Stanislavem Kučerou starším dostala Miloše Plzáka shodou okolností někdy okolo roku 1975 z trenérského postu. Nicméně stále docházel na stadión, kde byl i osudnou sobotu 13. září, kterou mistr podzim vymaloval zlatými barvami. Josef Troják stejně jako Stanislav Kučera sice kroutili vojnu a nemohli absolvovat běžný plochodrážní program, avšak s tichým souhlasem velitelů vypomáhali Březolupům v první lize, z níž sloučením obou skupin vznikl desetidílný seriál.

„Oni byli v normálním vojenským útvaru v Pardubicích, kde jim nějakým způsobem tolerovali jejich koníček,“ vzpomíná Miloš Plzák. „Neměli vždy povoleno jet na závody, ale ten nešťastný den Pepíček se Standou nějakým způsobem opustili kasárna. A jejich cesta vedla rovnou do Březolup, kde se dopoledne organizoval odjezd do Kopřivnice.“

Březolupy měly v Kopřivnici bílé povlaky. Startovní číslo devět dostal Miroslav Hochwald, desítku Stanislav Kučera, Josef Troják jedenáctku, zatímco Emil Ondrašík byl s dvanáctkou čtvrtým mužem sestavy. Náhradníkem byl Václav Zajíc, tehdy první český přeborník vůbec a klubová jednička, který si už post rezervisty vyzkoušel o týden dříve v Čakovicích.

„Už jsem netrénoval, rozhodoval jen Standa Kučera, koho bude nominovat na závody,“ nemůže Miloš Plzák sloužit informací o změně strategie klubové týmotvorby. „Nikdo nepředpokládal, že nominuje Pepíčka. Měl připravenou motorku, kterou si opatroval, ale vůbec netrénoval. Celou noc nespal a přijel do Březolup.“

Za daných okolností Miloše Plzáka do Kopřivnice nic netáhlo. „Standa s Pepíčkem mi říkali, že se potřebují dostat do Gottwaldova a ptali se, co tady máme za auto,“ vybavuje si Miloš Plzák slunné dopoledne nešťastné soboty třináctého. „Měli jsme tady Robura, byl to takovej‘ malej‘ autobus. Seděli jsme na mezi, kde je tribuna, bylo krásné počasí. Řek‘ jsem klukům, že je tam hodím a nalodili jsme se do toho Robura.“

Patnáctikilometrová cesta však nebyla bez problémů. „Sedl jsem si za volant a oni mi oznámili, že tam jde jen trojka a pětka,“ líčí muž, který později dotáhl moravský klub z druhé ligy až k extraligovým medailím. „Vezl jsem je do Gottwaldova a nahoře nad stadiónem jsem chtěl přeřadit na pětku. Pepíček se na mě vrhnul, že ne, protože nejdou brzdy, že bychom se zabili. Sjel jsem to teda na tu trojku a tam jsem vystoupil.“

O dalších událostech se Miloš Plzák dozvěděl z vyprávění. „Ať byl Pepíček nevyspalý, Standa Kučera ho nechal dovést Robura do Kopřivnice,“ pokračuje. „Hodil by se na náhradníka, ale toho dal Vencovi. Pepíček šel do rozjížďky. V nájezdu do druhé zatáčky nebyly mantinely, v té době se na bezpečnost nedbalo. Natáhlo ho to. Držel se motorky, aby ji nerozbil, pečlivě si ji opatroval. Bohužel ho to vytáhlo až na tu betonovou hráz, kde se na místě zabil. Venca Zajíc měl nastoupit až do další jízdy, ale závod se ukončil.“

Tragédie paralyzovala celý březolupský klub, který druhý den za znamení smutku nestartoval v Žarnovici a posléze zrušil i poslední prvoligové kolo na své domácí dráze. „Při pohřbu, který se konal na hřbitově v Malenovicích, došlo k extempore mezi panem Kučerou a dalšími osobami,“ zní z hlasu Miloše Plzáka smutek. „Vyčítali si, kdo zavinil smrt Pepíčka Trojáka.“

 

Smutné vítězství Kopřivnice

Se svou sezónou 1975 mohl být Miloslav Čmejla víceméně spokojený. Dnešnímu spíkrovi bylo čtyřiadvacet. V dubnu si před zraky svých sousedů v Polepech poprvé vyzkoušel atmosféru mistrovství republiky jednotlivců a dokonce vyhrál rozjížďku s číslem šestnáct před Jaroslavem Hauptmannem. Stalo se tak sice v úloze dráhové rezervy, nicméně chabařovický plochodrážník mířil, aby se stal stálou součástí vrcholného šampionátu, který se zavedením semifinálových skupin rozšířil na dvaatřicet účastníků.

Když 13. září dorazil do Kopřivnice, ještě netušil, že se do prestižního federálního šampionátu vskutku dostane. Kvalifikace měla za sebou teprve dva závody v Chabařovicích a vyvrcholení v Kopřivnici a v Březolupech jí čekalo teprve další víkend. V chabařovickém týmu se Miloslav Čmejka spolu s Josefem Fišer pral o post dvojky za Jaroslavem Zobalem.

„V tu dobu jsem ho znal,“ reaguje Miloslav Čmejla na zmínku o Josefu Trojákovi. „Vybavuju si, jak přijel do Kopřivnice. A byl ve vojenským. Měl tam i sestru ten den, asi aby se viděli, když byl na vojně.“

Nástup osmého prvoligového klání začal úderem třetí odpoledne. A pak již plochodrážní motory bouřily naplno v ostré akci. Jan Jaša rozjásal domácí ochozy svým triumfem v rozjížďce s číslem jedna. Druhý byl Josef Troják, na jehož štítě zůstali žarnovický Ján Daniel a chabařovický Jaroslav Zobal.

Hned vzápětí za sebou Jozef Zimerman nechal domácího Vratislava Kotka a postavení Tatrováků se zkomplikovalo, když Jozef Tóth v rozjížďce s číslem tři odstavil svůj nepojízdný motocykl. Do cíle přijel nejdříve Stanislav Kučera před Miloslavem Čmejlou. Žarnovica a Březolupy měly rázem pět bodů jako Kopřivnice, zatímco Chabařovice byly o dva pozadu.

Jenže Zdeněk Dominik dal ve čtvrté jízdě jasně najevo, že se Kopřivnice chce doma dočkat sedmého triumfu v řadě. Po přestávce sice Stanislav Kučera porazil Jana Jašu, jenže hned nato zaúřadoval Vratislav Kotek. Emil Ondrašík byl v cíli druhý před Miloslavem Čmejlou, zatímco Ján Daniel upadl.

Hlasatel Jaroslav Mičulek mohl hlásit, že Kopřivnice vede se třinácti body před Březolupy s jedenácti, Žarnovicou se sedmi a Chabařovicemi s pěti. Jedním dechem divákům představil účastníky rozjížďky s číslem sedm. Od vnitřního okraje dráhy stanuli u pásky Ján Danihel, Jozef Tóth, Josef Troják a Josef Fišer.

„Jeli na jízdu,“ vzpomíná Miloslav Čmejla. „Přijel jsem do depa, postavil jsem motorku, když Pepa Troják jel na jízdu. Koukal jsem se přes dráhu. Svítilo dost sluníčko. Dle mýho se k tomu přidalo, že špatně viděl. V Kopřivnici nebyly bariéry. Najednou se z druhýho výjezdu dostal ven. Jak jsou betonový stupně pro diváky, tam se zasek‘ a zlomil si vaz.“

Zůstane-li závodník po pádu ležet, celý stadión je v myšlenkách s ním. „Viděl jsem, že se něco stalo, nevěděl jsem detaily,“ popisuje Miloslav Čmejla nejistotu, která se v depu rozhostila. „Jela sanitka. Trvalo to dýl, říkal jsem si, že se něco řeší. Naložili ho a jeli po dráze a ven. Sešel jsem dolů z depa. Sanita zastavila. Zaslechl jsem, jak se bavěj‘, že je to špatně. Nechtěli to asi ventilovat, ani nevím, jestli přímo na stadiónu řekli, že se zabil.“

V ten moment závod skončil, Kopřivnice vyhrála i posedmé, ale na obvyklé projevy radosti nemohlo být ani pomyšlení. „Rozdělil bych to do dvou fází,“ svěřuje se Miloslav Čmejla s pocity, které ono překrásné odpoledne v půli září prožíval. „Jako na člověka to na mě působilo velice špatně. A na plochodrážního závodníka, kterýho to mohlo potkat taky velice těžce. Tvrdil jsem si, že se to může stát i mně, ale věřil jsem si, že se mi to nestane. Je to ale průser.“

Do pozice svědka plochodrážní kolize s těmi nejhoršími následky se však Miloslav Čmejla dostal za dva roky znovu, když se při první lize v Chomutově zabil Karel Červenka. „Stalo se to v mojí jízdě,“ povzdechne si. „Odstartoval jsem, byl vevnitř. Najednou jsem zjistil, že se Karel dostává k lajně. Podržel jsem to a na protilehlý rovince jel první. Projel jsem druhou zatáčkou a už mávali červenými praporkem.“

Stejně jako v Kopřivnici, ani v Chomutově Miloslav Čmejla zprvu neměl ponětí o tragédii, jíž se stal svědkem. „Pomalu jsem přijížděl zase k tý zatáčce,“ říká. „A tam byla díra v mantinelech. Prkna tam byly podélně. Viděl jsem, jak tam Karel leží. Měl jsem šok a zajel jsem do depa. Mám to pořád v hlavě, párkrát jsem to připomněl při komentování a i ve své knize jsem na to vzpomněl. Nechci, aby se na Pepu, Karla a další zapomnělo.“

První půle sedmdesátých let se obecně nesla v duchu tlaku závodníků na zvyšování bezpečnosti. Ze seriálu mistrovství světa silničních motocyklů vypadla náročná, ale smrtící Tourist Trophy. Silničáři brojili i proti staré brněnské trati. Udržela si sice svůj světový statut až do roku 1982, avšak bez nejatraktivnějších pětistovek. Niki Lauda v srpnu 1976 málem uhořel na Nürburgringu v kokpitu svého rudého Ferrari 312T2, což předznamenalo konec zdejšího zeleného pekla v rámci formule jedna. A jak na tom byla ve stejném období československé plochá dráha?

„Vždy se sešlo víc faktorů,“ uvažuje Miloslav Čmejla. „V Kopřivnici slunce a to, že tam nebyl mantinel. Pepa Troják udělal salto a zlomil si vaz. U Karla Červenky byl problém, že prkna byly podélně. Lámaly se třísky a jedna mu prošla pod přilbou.“

Kopřivnici považovali za nebezpečnou i následovníci borců ze sedmdesátých let, na druhou stranu však kupříkladu Adrian Rymel a Richard Wolff na ni nedali dopustit. „Byla obtížná, ale já s ní neměl problémy,“ svěřuje se Miloslav Čmejla. „Připadalo mně to jako malý Mariánky. Byly tam dlouhý roviny, nabral jsi rychlost, ale na tu dýlku byla úzká. Ale dalo se ject, byla těžší hlavně dýlkou a poloměrem zatáček. Ale už i za nás tam častokrát jezdci odmítali jet.“

 

Příjmení Troják se vrátilo na ovály

Pověrčiví lidé nevycházejí v pátek třináctého raději ani ven, protože třináctka si už od Jidášových časů vysloužila pověst nešťastného čísla. Jenže před čtyřiceti lety se kopřivnická první liga jela v sobotu a Josef Troják nastoupil ke svému poslednímu závodu v rozjížďce s číslem sedm, jenž je naproti tomu opředeno superlativy. Řešení podobných otázek však raději nechejme astrologům a držme se faktů.

Vítězem sedmé jízdy se v Kopřivnici stal Ján Danihel, což však Žarnovici nepomohlo ke druhému místu v závodě. Josef Fišer za sebou nechal Jozefa Tótha, ale Kopřivnice stejně brala pět tabulkových bodů do tabulky coby vítěz. Druhý den v Žarnovici měla volný los a poslední mítink v Březolupech se nejel. Pořadí v tabulce bylo jasné a Kopřivničané se nakonec v kvalifikaci dokázali naposledy ve své historii vrátit do extraligy.

Březolupský klub zažíval těžko popsatelný šok. A rezignace na zbytek první ligy 1975 byla jen logickým důsledkem. Na sklonku října 1977 poprvé uspořádali Memoriál Josefa Trojáka, jehož prvním vítězem se stal Petr Ondrašík. Ján Danihel, který tehdy v Kopřivnici stál s nebohým závodníkem na startovním roštu, stál na nejnižším stupínku pódia. Nicméně příjmení Troják se na ploché dráze mělo ještě objevit.

„Byl to můj bratránek, naši tatové byli bratři,“ říká Dušan Troják. „Byl to super kluk, s jeho rodinou jsme byli v kontaktu pětkrát, někdy desetkrát do roka. Mně bylo dvanáct roků, když jsem byl v Březolupech poprvé na závodech. Jožka se chtěl před nama ukázat a stejně skončil čtvrtý. Vyhrál Staňa Kučerů.“

Návštěva národní kvalifikace v Březolupech 1974 nechala v Dušanu Trojákovi nesmazatelné stopy. „Od té doby mňa osobně chytla plochá dráha za srdéčko,“ netají se, avšak dodává, že osud jeho bratrance způsobil, že se sám za řidítka plochodrážního stroje nikdy neposadil. „Jak se to Jožkovi stalo, naši mi to zakázali. Bylo mi pod patnáct a říkal jsem si, že v osmnácti už nebudu povolení od rodičů potřebovat. Ale dost brzo mi zemřel otec.“

Ve čtvrtek 12. listopadu 1987 mu však svitla naděje v souvislosti se synem, jemuž dal jméno Vladislav. „Když se narodil, řekl jsem mamce, že se narodil nový plochodrážník,“ pochlubí se. „Odpověděla, že ví, že sem trpělivý, ale nevěřila tomu, že vydržím čekat skoro čtvrt století.“

Vladislav Troják závodil v sezóně 2004, nicméně jeho otce plochodrážní bacil stále neopouští. „Teď jsem si postavil plochodrážní motorku ve spolupráci s Martinem Gavendovým,“ svěřuje se. „Ale jen tak vrkoču a nejsem schopný dát to do nějakého smyku.“

Na svého bratrance Josefa však nemůže dodnes zapomenout. „Tenkrát to byla špatná zpráva,“ vybaví si sobotu 13. září 1975. „Večer jsme se dozvěděli, že Jožka takhle skončil. Měl tak málo roků…“

Foto: Mirek Horáček, Karel Herman a archív autora

Pardubice, sedmadvacátý den měsíce září roku 1970. Ole Olsen právě v čase o čtyři sekundy překračujícím dvě minuty protnul vítězně metu velkého finále Zlaté přilby Československa. Miloslav Verner v souboji s pěti světovými finalisty končí druhý a za chvilku se opět po roce vydá na stupně vítězů závodu všech závodů. Třetí místečko dobyl Vladimir Gordějev. Nechal za sebou čerstvého světového šampióna Ivana Maugera. Nešetří nadšením a chce se o svou radost podělit se svým mechanikem. Čtrnáctiletý Martin Kratochvíl přelézá hrazení a usedá na tandem ruského borce. Přitom netuší, že si tohle čestné kolo snímané kamerami Československé televize večer doma pořádně odskáče!

 

Rychlá cesta k plochodrážníkům

Důvody, proč se lidé pustí do závodění na ploché dráze, jsou vlastně stejně pestré jako příčiny, proč se jiní zase v sedle plochodrážní speciálu neobjeví. A to, i když by jim všechny předpoklady na první pohled hrály do karet.

„Přes strejdu,“ reaguje Martin Kratochvíl, jak se on sám dostal do plochodrážního prostředí. „Vyrůstal jsem na vesnici, máma pochází z Broumova. Její brácha Franta jezdil motokros. Jezdil se i v Jetřichově, kde jsem vyrůstal. Jetřichovskej‘ kotel byl jen krajskej‘ přebor, ale jezdily ho mraky závodníků. Když jsme přišli do Pardubic, přitáh‘ mě k plochý dráze Franta Lišků, kamarád mýho táty. Nikdo mu ale neřek‘ jinak než Fána. Ale to už nezávodil, jezdil motokáry. A taky Zdeněk Seinerů a jeho brácha Jirka.“

„Při Zlatý přilbě 1963 jsem stál s Tondou Kasperem na bedně. Bylo mi sedm let. Fána Lišků mě vzal na závody a díky němu jsem se až na tu bednu dostal. Fána se na vojně hodně kamarádil s Oldřichem Klaudingerem. Všechny holky před nima prchaly skrz ostnatej‘ drát.“

A tak se Martin Kratochvíl ještě jako kluk začal pohybovat okolo plochodrážních motocyklů. „Franta mě dotáh‘ za Čůďou (přezdívka Rudolfa Havelky – pozn. redakce),“ vzpomíná. „Na motorkách mu dělal mechána Láďa Kalhous, byl to vyučenej‘ optik.“

Vlastní závodní kariéra však vzala záhy za své. „Zkoušel jsem to,“ připouští. „V dílně v Rybitví, kde Jarda Petrák starší dělal auta, jsem měl po Frantovi motorku. Klasický ESO. Řádili jsme na písáku a já si zlomil ruce. A tak mi to táta zakázal.“

Nicméně Martin Kratochvíl ani po úraze neopustil ani sport, ani plochou dráhu. „Dělal jsem mechanika a do toho plavání a hokej,“ vypočítává. „Dělal jsem Pepíkovi Laštovkovi, když byla Zlatá přilba tak Zdeňku Majstrovi, Tondovi Švábovi i Milanu Špinkovi. Byl jsem u toho, když vyhrál pětadvacátou Zlatou přilbu, když jel finále na Evženový motorce.“

 

Mechanikem při závodě všech závodů

Zlatá přilba před čtyřmi desítkami let nebyla o nic menším svátek, než jakým je dnes. Událostí žilo celé město a mladí mechanici o to víc. „Když závodníci přijeli do Pardubic na závody, Ćůďa nás vždycky k někomu dal,“ vzpomíná Martin Kratochvíl. „A tak jsem byl tři Přilby u Tondy Švába, dvě u Zdeňka Majstra.“

„V Rybitví v autoklubu upravili potápěčům Garanta z pojízdný prodejny na auto na závody. Občas si ho půjčili i motorkáři. Fána řídil, já seděl vedle, když povídá, že nás předjíždí nějaký kolo. Vzápětí dodal: ‚A ono je to naše!‘“

V sedmdesátém měli tehdejší Sovětský svaz při Zlaté přilbě reprezentovat tři světoví finalisté Gennadij Kurilenko, Valerij Klementěv a Vladimir Gordějev. Jenže ten první se právě v závodě o individuálního mistra světa, který tehdy viděla poprvé Wroclaw a vůbec celé Polsko, zranil. Zastoupil jej Grigorij Chlinovskij.

„Rusi přijeli ve Volze a neměli mechanika,“ vybavuje si Martin Kratochvíl. „Šli jsme jim pomoct. V depu jsme se motali vždycky, kór při závodech.“

Dvacetiletý rodák z turkmenského Mary se již mohl pochlubit třináctou příčkou ze světového finále, ale také stříbrem z domácího šampionátu. „Padli jsme si tak nějak do oka,“ vzpomíná Martin Kratochvíl. „Rusky jsem uměl ze školy.“

Vladimir Gordějev procházel závodem, jehož systém se ustálil na podobě, jaký známe dnes, ovšem ještě jen s dvaatřiceti závodníky bez větších problém. Z vylučovacích skupin se probil do čtvrtfinále, kde v jeho skupině vypadl i čtyřnásobný světový šampión Barry Briggs. V semifinále Rusa očekávali Sören Sjösten, Ivan Mauger, Ole Olsen a Ove Fundin, přesto si našel cestičku do velkého finále. Na roštu mu patřilo páté pole.

Nejlépe odstartoval Ivan Mauger, jenže ještě v úvodním nájezdu jej předčil Ole Olsen. Více než třináct tisícovek hrdel se rozjásalo, když se na druhou příčku prosadil Miloslav Verner. Ivana Maugera nakonec dokázal překonat i Vladimir Gordějev.

 

Facka a pochvala

„Přijel a hned na mě, ať s ním jedu čestný kolo,“ vybavuje si Martin Kratochvíl, jak se dostal do centra pozornosti televizních kamer, což se záhy ukázalo jako kámen úrazu. „Udělal jsem těžkej‘ průser ve škole,“ přiznává se Martin Kratochvíl. „Táta mě zakázal jít na Zlatou přilbu. Musel jsem bejt‘ doma.“

Jenže kdyby čtrnáctiletý teenager u závodu všech závodů chyběl, musela by se naše modrá planeta přestat otáčet! „Táta odjel na potápěčský závody,“ spatřil hrdina našeho vyprávění jiskřičku naděje, jak zeměkouli zase dát do pohybu. „Přemlouval jsem mámu, až povolila a pustila mě nejen v sobotu, ale i v neděli.“

Hlava rodiny se vrátila domů s touhou zjistit, jak dvaadvacátá Zlatá přilba Československa vlastně skončila. Nebylo nic snazšího, než si pustit večerní Televizní noviny. V přehledu sportovních událostí hrál pardubický mítink prim a režisér neváhal pustit také záběry čestného kola.

„Přišel jsem večer domů,“ dostává se Martin Kratochvíl k vrcholu našeho příběhu. „Hned jsem dostal pohlavek, že jsem neposlech‘ zákaz. Zároveň mě ale táta pochválil, že jsem asi dělal dobře, když byl Vladimir třetí.“

„Starý depo v Pardubicích byly kabiny fotbalistů a altánek, kde se dělaly přejímky. Plot okolo hřbitova bylo dřevený depo. Měl jsem nastartovanou motorku Tondy Švába na stojánku, přelejzal jsem ji a ona mi spadla ze stojánku. Jak to mělo grády, motorka se mnou projela tím plotem a já najednou byl u hřbitovní zdi. Nic se mi nestalo, akorát jsem byl samá tříska!“

Tátův zákaz plochodrážního závodění ovšem platil i nadále. „Absolvoval jsem sportovní školu v Pardubicích,“ dostává se Martin Kratochvíl ke své vlastní sportovní činnosti. „Hrál jsem hokej, do toho lyže. Jenže na nich jsem si rozbil hubu a ležel v Trutnově půl roku ve špitále.“

A pak se vydal v otcových šlépějích. „Táta mě vzal do mančaftu na potápění,“ odvíjí niť svého vyprávění. „Měl jsem silný nohy z hokeje a lyžování. Byl jsem patnáct let v nároďáku. Dělal jsem vrcholovej‘ sport jako rehabilitaci, proto jsem nešel ani ne vojnu. Coby invalida jsem v potápění byl druhej‘ na světě, vyhrál Evropu, přišly světový poháry. Ale ty motorky pro mě byly pořád droga.“

 

Potápěč na ploché dráze

Právě proto nemohl Martin Kratochvíl opustit sport levých zatáček. „U plochý dráhy jsme byli pořád jedna komunita,“ svěřuje se. „Třeba Míla Vernerů mně dodnes říká potápko. Já byl ve vrcholu potápění, v Pardubicích bylo plochodrážní SVS. Kamarádili jsme se. Petr Kučera, Emil Sovů, Vláďa Kalinů, jho první žena Pavlína byla sestra mýho kámoše z potápění. V bejvalým systému ty prachy do sportu šly. Mladý přišli, dostali, co potřebovali. Dneska prd.“

Jako mechanik se Martin Kratochvíl pohyboval po depech i nadále. „Byl jsem v nároďáku na potápění, jezdil jsem s ním po závodech, ale když byl čas, jezdil jsem po závodech,“ líčí, že se nakonec stal i součástí mediální scény. „Začal jsem fotit, mluvit do rádia a psát do novin, tehdy ještě do Záře. Nebyl problém, když tě závodníci znali, komunikovali s tebou jinak než s pisálkem, co se objevil jednou za rok na Zlatý přilbě.“

„Třeba u Milíků bylo dobrý, že jsem byl mezi nima jako hromosvod. Starej‘ moc tlačil, chtěl hned superhvězdu. Samozřejmě jeho rady zlatý, ale tlačil moc. Jeho žena Iveta kolikrát říkala, že je dobře, že s nima jedu já, protože se nepohádaj‘.“

Potápěčská sportovní kariéra Martina Kratochvíla vyvrcholila rázně. „S nároďákem jsem musel skončit, když bejvalka odešla do západního Německa,“ krčí rameny. „Život šel dál a já měl pořád blízko k plochý dráze. Jezdil jsem po ledech s Jirkou Jiroutem, pak začala mladej‘ Mário. Makovák, Smolík, Král… Helfneš tady, helfneš támhle. Pak jsem začal se starším Vaškem Milíkem, sehnal jsem mu i sponzora. S Vaškem jsem toho najezdil mraky, dělal u něj hlavně Olda Šmahelů, Olda Řezníček a Pepík Suchánků, hodně se to střídalo. A pak jsem jezdil s malým Vaškem.“

Zkušeností Martin Kratochvíl nasbíral plné rance. „Teď jezdím s Pepou Novákem,“ vypráví. „Víš, co kde je, znáš stadióny. Naučil jsem se hodně u jinejch‘ závodníků. U Pepíka jsem zůdrazňoval, že dojede, odevzdá motorku a už se o nic nestará. Ale že si na přilbu musí dát hnedka futrál, ať na něj před další jízdou nezapomene. Za Tomem Suchánků jsem jednou v Plzni letěl přes celý hřiště s vestou.“

A tak dnes Martina Kratochvíla nejčastěji potkáte v pracovním oděvu u motocyklu, coby mechanika jako před nějakými pětačtyřiceti lety. „Dodneška jsem přítel Holubovejch‘,“ bilancuje své působení. „A dalších. Petr Kučerů, Pavel Karnasů, oba Kaldové, jsem taky z Dukly jako oni. Haďasové, Vlado Višváder, s ním jsem jezdil na ledy. Všechny vyjmenovat nejde…“

Foto: Pavel Fišer, Mirek Horáček a archív autora

Zabrousíte-li do plochodrážního depa a popřejete sluchu vyprávění pamětníků, budete žasnout nad informacemi v mnohém připomínající staré pověsti české. Jako třeba o libereckém borci, který se zdravou dávkou drzosti v sedle dvouventilu měřil technicky skvěle vybavené členy pardubického SVS, když kdysi počátkem osmdesátých let přijeli na soustředění do Pavlovic. Půjdete-li po stopách tohoto příběhu, užasnete nad náhodami, jimiž je lidský život ovlivňován. Kdyby totiž otec Věroslava Kollerta neměl někdy před čtyřmi desítkami let velkou chuť na pivo, o liberecké plošině bychom s největší pravděpodobností hovořili v minulém čase. Podobně jako milovníci tramvají nostalgicky vzpomínají na elegantní té-dvojky prohánějící se okolo novorenesanční radnice, jejíž skvostnou architekturou se Vídeňák Franz von Neumann na sklonku devatenáctého století postaral o stejně nezaměnitelný symbol města jako Karel Hubáček se svým Ještědem o nějakých osmdesát let později.

 

Příslušník Veřejné bezpečnosti otevírá bránu

„V Pavlovicích jsem se objevil úplně náhodně,“ vzpomíná Věroslav Kollert. „Jezdili jsme sice na všem možném, ale plochou dráhu jsem neznal. Chtěl jsem být hokejovej‘ brankář. Jednou chtěl jít táta na Rapid na fotbalovej‘ stadión na pivo a nechal mě tady v depu, kde mě měli hlídat.“

Atmosféra plochodrážního depa někdy okolo půle sedmdesátých let dospívajícímu chlapci učarovala. „Líbilo se mi to,“ usmívá se blaženě ještě dnes. „Když někdo řek‘, že chodí na stadión dělat plochodrážníka, bylo to něco. Depo krásně vonělo a já zapad‘ mezi kluky.“

Maminka Kollertová ovšem z prvního setkání svého syna se sportem levých zatáček byla nadšená o poznání méně. „Měl jsem úplně nový tepláky s lampasama a kolo,“ vrací se Věroslav Kollert k první návštěvě Pavlovic, jejichž plochodrážní osud měl později výrazně ovlivňovat. „Od táty jsem dostal instrukce přijet domů. A tam jsem dostal vyhubováno, protože z tepláků byla jedna mastná hadra.“

Před válkou zažil Liberec, nebo tehdy ještě Reichenberg, několik ročníků travnaté dráhy na místě současného supermarketu Makro, o níž sudetská média záhy začala psát jako o sandbahn. Zlatý věk místní plošiny začal až v padesátých letech, kdy místní motoristé dostali do užívání současný stadión v Pavlovicích otevřený roku 1898 především pro koně.

Od roku 1970 jezdil AMK Liaz Liberec ligové soutěže a kvalifikoval se až do extraligy 1975. Jenže ve druhé polovině dekády přišel klub o podporu ostašovské slévárny, aby v sezóně 1978 vůbec nestartoval. A hrdina našeho vyprávění tolik toužil stát se plochodrážníkem!

„Problém byl, že nás nenechali jen tak jezdit,“ líčí své začátky. „Nebyly motorky. Liberec vždycky pod někoho spadal. Krajský město bylo Ústí nad Labem. Když jsme dostali motorky, přijeli z Ústí a na nás zbyl jen šrot. Naštěstí jsme měli v klubu šikovný lidi, co je uměli udělat.“

I tehdy věděli, že když začínající borec udělá hup na krávu, tele z toho nemusí vůbec být. „Když jsem chodil do devátý třídy, nechávali nás ohřívat motorky,“ přibližuje hrdina našeho vyprávění tehdejší praxi. „Na stadiónu jsme žili denně, naháněli nás i policajti.“

Jeden policista, nebo vlastně tehdejší příslušník Veřejné bezpečnosti se stal vůbec prvním divákem jízdy Věroslava Kollerta v sedle plochodrážního motocyklu v Chomutově. „Auta stály venku a motorky se dovnitř vozily,“ popisuje samotný aktér. „Já už ani nevím, komu jsem jí vez‘. Ale policajt, co by mě měl honit, že jezdím bez řidičáku na plochodrážní motorce po silnici, mi otvíral bránu!“

 

Problémů není málo

Kdy se tak stalo samozřejmě zmizelo pod tlustou vrstvou dalších historický událostí. Veškeré indicie však ukazují na rok 1977. Libereckým soupeřem ve druhé lize, kam se severočeský klub propadl jen dvě sezóny po svém extraligovém účinkování, byl také AMK Mariánské Lázně, který stadión v Chomutově používal jako domácí dráhu. Jeden závod tu pořádal 3. července, druhý přesně o dva měsíce a jeden den později, avšak po tragické nehodě Karla Červenky byl zrušen.

„Tréninky jsme jezdili úplně do poslední mrtě. A pak jsme na těch motorkách museli odjet domů. Karel Matějíčků jel doprava, Jirka Mizerů rovně a já nalevo. V určitým okamžiku jsme to nastartovali, aby nás nemohli chytit policajti. Rybka, když neměl na benzín, jezdil na nákupy z domova do Osečné na plochodrážní motorce.“

Ovšem zpátky k příběhu našeho hrdiny. „Začal jsem trénovat,“ dostává se k vlastnímu počátku své jezdecké kariéry. „Na jednu motorku nás bylo osm, devět kluků. Já byl ve skupině s Petrem Kubíčkem (roku 1982 se už v barvách RH Praha stane mistrem republiky juniorů a bohužel zemře již ve věku nedožitých padesáti let v květnu 2011 – pozn. redakce). Nejdřív jel on, já po něm a měl jsem za úkol předstírat poruchu, aby nám ostatní tu motorku neničili. Kubajs šel nahoru, byl to pytel plnej‘ blech a já se ho držel.“

Byla jen otázka času, než jim tehdejší legislativa umožní vstup na ovály v závodním rytmu. „V šestnácti jsme spolu na výjimku dělali řidičák,“ vzpomíná Věroslav Kollert. „Propadli jsme oba a já hned dostal distanc. Ale Kubajs byl starší a moh‘ hned na opravky. Jízdy z autoškoly se dělaly na stadióně, když byly tréninky. Učitel dělal cavyky, ale Kubajs se domluvil s Pepíkem Kalousem (liberecký plochodrážník oné doby – pozn. redakce). A řek‘ mu, že ví o tý blondýně, tak dal pokoj.“

Liberečtí mladíci prožívali bezstarostné dospívání, avšak jejich klub se musel prát o svou existenci. Na pozemek se stadiónem si brousil zuby autokemp ze sousedství. A zmiňovaná ztráta podpory od ostašovského Liazu způsobila, že v sezóně 1978 se v lize vůbec neobjevil. Kromě květnové juniorky pořádal již jen dva pouťáky.

„Každou sezónu jsme končili s tím, že jsme museli stadión vystěhovat a nevěděli jsme, jestli po zimě bude zase plochodrážní,“ přibližuje Věroslav Kollert atmosféru doby. „Zažíval jsem ještě pana Tomaševiče a jeho partu. Bojovali o stadión a nám ukázali, jak si ho chránit. Doba byla jiná s jinejma lidma.“

Měnil se i jezdecký kádr. „Jezdci, co si vyjeli extraligu, se rozprchli,“ připomíná Věroslav Kollert borce typu Josefa Kalouse, Josefa Minaříka, Petra Šafaříka, Jaroslava Špinky či Jiřího Kaly. „Začal se objevovat Ivan Pacák. Měl zajímavýho človíčka, s kterým se tady pohyboval, a on ho dostal do Rudý hvězdy. Tam si vzali i Kubajse, ten tady dostal jako první čtyřventilovej‘ motor. Ruďáci si ho přetáhli, udělal jim juniorskej‘ titul, výsledky měl a je škoda, že skončil. Byl to talent, a když byl vedle Tondy Kaspera nebo Honzy Limporta, málokdo dokázal pochopit, co dělali jak na dráze, tak mimo. Měli holky z Liberce, a i když byli lepší, kamarádili jsme s nima.“

Přátelství z mládí vydrželo léta. Když si Antonín Kasper po skončení kariéry otevřel obchod stavějící na motorech GM, Věroslav Kollert se svým synem patřil mezi první klienty. A byly to právě Pavlovice se svým rekonstruovaným stadiónem, kde při Posledním nalévání v říjnu 2005 prohnal Antonín Kasper plochodrážní motocykl v závodním tempu.

 

Premiéra při druhé lize

V devětasedmdesátém se kvůli oslavám slavných májových dní, na nichž si komunistický režim tolik zakládal, měnil pracovní kalendář. Po pracovní sobotě a neděli startoval víkend až v pondělí 7. května. V Chabařovicích pořádali úvodní kolo skupiny A druhé ligy, jímž se Liberec po roce vracel na československou ligovou scénu. Na ústecké předměstí dorazil jen ve čtyřech bez náhradníka a juniora. Po boku Václava Záruby, Jiřího Němečka a Petra Kubíčka se na svůj debut chystal i Věroslav Kollert, který na svých zádech vozil startovní číslo čtrnáct.

„Nasazení do ligy bylo překvapení,“ vrací se Věroslav Kollert ke svému debutu. „V Liberci nás bylo čtrnáct. Pan Tomaševič rozhod‘, že pojedou dva mladý, což jsem byl já a Kubajs. Neměli jsme povlaky, neměli jsme rukavice, ty nám půjčili. Vesty byly tvrdý, že se nedaly ohnout. Zákon schválnosti je, když nic neumíte, něco se vám podaří a můj skalp byl Bohouš Poláků. To byl úžasnej‘ výsledek a tím jsem si otevřel cestu, že mě pravidelně nasazovali.“

Osm tehdejších druholigových klubů bylo rozděleno podle geografické polohy do dvou skupin. Liberec patřil spolu s Plzní, Čakovicemi a Mariánskými Lázněmi do áčka. V Chabařovicích se vedle Věroslava Kollerta objevili ještě Petr Kubíček, Václav Záruba a Jiří Němeček. Od druhého závodu v Plzni už nastupoval Josef Rybář, dědeček Kryštofa, a Karel Matějíček, současný liberecký startmaršál.

Po sérii čtvrtých míst se Severočeši objevili ve skupině D, kde je kromě Čakovic, očekávaly ještě Zohor a kopřivnické béčko, jež skončily na třetí a čtvrté příčce ve skupině B. Program déčka se po zrušení posledního mítinku v Zohoru smrsknul na tři závody. Liberec byl celkově opět poslední, nicméně doma se postavil na nejvyšší stupínek pódia.

Druhá liga, v níž Věroslav Kollert spolu s Libercem prožil celou podstatnou část své vlastní jezdecké kariéry, přiváděla závodníky na ovály po celém Československu. „Jezdili jsme na stadiónech tady okolo,“ říká. „Žarnovicu jsme brali jako odměnu, Kopřivnici jako trest. Když se jelo do Kopřivnice, měli jsme kopřivku už předem. Vždycky se tam něco stalo. Rád jsem měl Zohor. Ráno byl stadión plnej‘ vody a cikánů ze sousední kolonie. Odpoledne svítilo sluníčko, v dráze byly natlučený klacky, voda odtékala a mohlo se závodit. Ale nádherná záležitost byly závody v Žarnovici. To pro nás byla top třída jezdců a špičkovej‘ stadión. Jen jste nevěděl, jestli ty Slováci nemaj‘ místo plochodrážní licence pilotní průkaz. Jak byli zvyklí na širokou dráhu, drželi všude a někdy to pěkně lítalo.“

Začínající liberečtí závodníci museli překonat nejednu nesnáz. „Neměli jsme ještě oboustranný kola, muselo se to převlíkat,“ přidává Věroslav Kollert. „Mně se povedlo, když jsem tam dával asi pět let starý a strašně tvrdý kolo, že jsem ho tam dal obráceně. Zjistili jsem to, až bylo nasazený. To byly salvy smíchu. Řetězy se braly z kombajnů, když jezdily po poli. Kubajs přišel na to, že když klepne do kladky, řetěz kombajnu spadne. Popadli jsme ho a už jsme utíkali. Daly se sehnat i plochodrážní řetězy, ale neměli jsme ani druhořadý, ale asi až desetiřadý. Když se objevil Saša Kopecký, pomáhal nám dělat všechny věci. Bez něj by asi celá česká plochá dráha už neexistovala vůbec. Není člověk, aby nepoužil jeho znalosti a schopnosti.“

 

Neštěstí klubového kolegy otevírá vrátka do československé juniorky

V mistrovství republiky juniorů se Věroslav Kollert debutoval již v prvním roce své kariéry. V neděli 8. července 1979 pod Ještědem vrcholila semifinálová skupina B a díry ve startovní listině měli zaplnit domácí mladíci. Jenže Liberec měl pověst místa, kde při ploché dráze většinou prší nebo leje, už před více než pětatřiceti lety.

„Osmá jízda byla zastavena a pro neregulérní trať s hlubokým blátem pro juniory nebezpečnou byl závod předčasně ukončen,“ čteme z oficiálního zápisu rozhodčího Karla Baboráka. Hrdina našeho vyprávění stačil na ovál vyjet dvakrát. Svůj jeden bod bral z rozjížďky s číslem pět, v níž jeho souputník Petr Kubíček upadl a byl vyloučen. V sezóně 1980 už Věroslav Kollert pošilhával po pravidelné účasti v juniorském šampionátu. Jenže vynořil se problém.

„Akce okolo juniorskejch‘ závodů byla napínavá,“ usmívá se Věroslav Kollert. „Bylo nás hodně. Z vojny se vrátil Karel Matějíček a v posledním roce juniorský kariéry to měl upřednostňovaný. Poprvý a naposledy jsem byl na něj naštvanej‘.“

„Protože jsem bydlel nejdál, vozil jsem kluky domů po závodech. Kolikrát jsem je musel uložit se zlomeninama. Pecka je neskutečnej‘ tvrďák, já ho sundával z mantinelu se zlomenou pánví. Odvezli jsme ho do nemocnice. Na chodbě jsem slyšel, jak na rentgenu zařval na doktora, jak se jmenuje. On si myslel, že mu bude chtít děkovat, a řek‘ mu to. A Pecka jen sykal bolestí, že až bude zdravej‘, přijde ho kopnout do prdele.“

Skupina A startovala třetí květnový den v západoslovenském Zohoru. Věroslav Kollert měl na svých zádech startovní číslo sedmnáct. Na slavnostním nástupu za ním stáli už jen místní Dušan Višváder a pak jakýsi Pavel Málek z Březolup, jehož však napřesrok bude v poštovní schránce očekávat povolávací rozkaz. A tak mnohem větší díru na oválech udělá až jeho syn Martin, jehož kariéra odstartuje juniorským závodem ve Mšeně v září o dvacet let později.

V Zohoru se Věroslav Kollert dostal do akce až v rozjížďce s číslem dvacet, do níž chabařovický Martin Morávek nenastoupil kvůli předchozímu pádu. Do cíle se první přihnal Antonín Kasper před Pavlem Mrňou a Jaroslavem Gavendou, zatímco na Věroslava Kollerta zbyla jen kulaťoučká nula. Avšak již o čtrnáct dnů později v Pardubicích už byl na koni.

„Moje škodolibost je maximální,“ odvíjí niť dalšího vyprávění už samotný Věroslav Kollert. „Karel si zlomil kličku a já nastoupil místo něho. Ne, že bych to přál, ale člověk se musí chytit toho, co je.“

Body ztracené neúčastí v závodě v Zohoru však chyběly. V Pardubicích byl Věroslav Kollert devátý, přičemž sedm bodů měl i Jaroslav Gavenda. Mšeno mu druhý den přineslo opět sedm bodů a zase sedmou příčku. Celkově byl jedenáctý, tedy o jednu příčku a pět bodů za postupem do finále v roli náhradníka.

„Ve finále jsem už asi neměl, co dělat,“ filozofuje a vytahuje ze své kapsy další historky svědčící, že tehdy měl junior v lecčems mnohdy tvrdší chlebíček než dnes. „Dostat se na závody, byl problém. Na ligu jel klubovej‘ autobus, ale na juniorák jsem musel jet starou oktávkou. Nebo nám Saša Kopecký půjčil svoje auto. Když jel s náma, ani ty příběhy nemůžu komentovat.“

 

Namakaný Arnold investuje pojistku do plochodrážní výstroje

V osmdesátém roce odešel Josef Rybář do Slaného. Druhá liga začínala již na sklonku března v Zohoru. Nepřijely Mariánské Lázně, které se v soutěži neobjevily vůbec. Liberecký kvintet Petr Kubíček, Bohumil Dolenský, Karel Matějíček, Věroslav Kollert a náhradník Petr Vacek se napříč republikou vracel ověnčený hned dvěma triumfy.

Avšak v dalším průběhu druhé ligy se prosadily Chabařovice profitující z konzistentní formy rutinérů Bohuslava Poláka, Milana Toběrného či Miloslava Čmejly a dravosti mladého Ladislava Šifaldy. Liberec nakonec skončil čtvrtý. Podoba seriálu vydržela nejnižší československé soutěži i v roce 1981, když v libereckém družstvu debutovali Jan Pecina a Jiří Mizera. Prvního není třeba představovat, protože se v sedle ohřebovaného speciálu prohání po zamrzlých oválech dodnes, druhého zastihnete ve funkci ředitele mítinků v Pavlovicích.

„Abychom mohli jet ligu, dělal se v tejdnu rozstřel,“ komentuje Věroslav Kollert nárůst konkurence na pět míst v ligovém družstvu. „Nepamatuju si trénink, když se rozhodovalo o nominaci, že by pro někoho nepřijela sanitka nebo neskončil na rentgenu.“

Druholigový duel Chabařovic a Čakovic nakonec rozhodly pouhopouhé čtyři body ve prospěch severočeského družstva. Vyrovnanost však neplatila pro ostatní kluby. Liberec skončil čtvrtý o téměř sto čtyřicet bodů za vítězem, více než devadesát bodů za třetími Březolupy a o takřka sto deset bodů před posledním Zohorem. Nutno ovšem podotknout, že na rozdíl od dnešních tabulkových bodů se počítaly výhradně body z jízd.

Věroslav Kollert se vypracoval na libereckou jedničku a svému klubu dovezl nejvíce druholigových bodů. Ve svých devatenácti letech nemohl chybět ani v juniorském šampionátu. Ten vůbec poprvé začínal předkvalifikací, která se konala na Markétě. A on v ní skončil šestý, když o jeden bod překonal Zdeňka Schneiderwinda, tehdy ještě s pardubickým koníkem na vestě. „V jedný jízdě jsme se Zdendou Schneiderwindem spadli,“ vybavuje si Věroslav Kollert. „To jeho ‚do prdele‘, když padal, slyším dodnes.“

V semifinálové skupině A si oba pořadí prohodili a dnešní pražský trenér v seriálu skládajícím se ze závodů v Chabařovicích, Liberci a dvou v Pardubicích nasbíral o dva bodíky více. Oba šli do finále jako náhradníci. Věroslav Kollert tento post neopustil a nakonec bilancoval sezónu jako osmnáctý junior republiky.

„Největší příběh se odehrál mezi Ivanem Pacákem a Láďou Šifaldou,“ vytane na mysli Věroslava Kollerta vzpomínka z finále juniorky z jednaosmdesátého. „Ivan byl z Liberce, ale za Liberec už nejezdil, byl v Praze. Zlomil si ruku, ale aby se nic nepoznalo, chodil v palčákách.“

Po úvodu v Kopřivnici a v Žarnovici se třetí finálový díl odehrával v Pardubicích. „Proto jsme Ivanovi chtěli pomoct,“ ujímá se Věroslav Kollert znovu úlohy vypravěče. „Šifi měl v přilbě díru na cigaretu, kterou před jízdou vyflus‘. Řek‘ jsem Ivanovi, že Šifiho podržím, ať maže. Ale všechno bylo jinak. On byl pode mnou a u depa se Šifalda rozhod‘, že to co jsem měl udělat jemu, udělá on mně.“

Rána to byla obrovská. „Přeletěl jsem až do ochrannýho pásma, zlomil jsem si pár žeber, motorka byla úplně zdemolovaná,“ popisuje incident Věroslav Kollert. „Druhej‘ den jsem měl jet ve Mšeně a já se nemoh‘ ani nadechnout. Jirka Mizera oznámil, že mi přes noc připraví motorku. Já se ve stahovacím obvazu bál vylézt z auta. Ve Mšeně to bylo strašný, ale závody se mi podařilo odjet.“

Nicméně ne všechno končilo happy endem. „Když mně bylo devatenáct, myslel jsem si, jakej‘ jsem už mistr,“ náhle Věroslav Kollert zvážní. „Při posledním tréninku jsem se vyhejbal Peckovi. Motorka mě chytla za nohu, překroutila ji a potrhala. Honzovi jsem ani nemoh‘ vynadat. Několik tejdnů jsem strávil v nemocnici.“

Nicméně nezdolný šprýmař a optimista si i ze špatné situace dokázal vzít něco pozitivního. „Berle dokázaly svoje,“ dodává. „Stal se ze mě Arnold. Posiloval jsem a měl svaly jako blázen. Obešli jsme sportovního doktora. Ten mi řek‘, ať si dělám, co chci. Z peněz za pojistku jsem si koupil přilbu a kombu, co byla na motokáry, šili ji v Mostě. A kromě vatelínu tam nebyly chrániče.“

Psal se rok 1981, kdy McLaren ve formuli 1 vzbudil senzaci svým modelem MP4, který využíval kompozitový kokpit. „Udělal jsem si zvláštní botu,“ popisuje Věroslav Kollert, jaké starosti tehdy trápily naše plochodrážníky. „Dlouho jsem jezdil ve fotbalovejch‘ nahrávačkách, než mi Kubajs dovez‘ zvenku první plochodrážní rukavice. Další věci jsme si mohli pořídit na černo od kluků, co jezdili na západ.“

 

Období nedostatku vylepšuje svépomoc

„Měli jsme tady spousta šrotu,“ vrací se Věroslav Kollert do období, kdy jeho závodní kariéra startovala. „Nikdo totiž nevěděl, jestli se tady další rok na jaře bude ještě vůbec závodit. Saša Kopecký začal kouzlit a dvouventily, který připravil, byly rychlejší než čtyřventily. Kolečko na motoru jsme měli jedno na sezónu, rozety vzadu dvě. Vše se honilo tryskou, co připomínala trubku od umyvadla. Lamely jsme měli i zlomený na tři kusy, ale v tý době se dalo ještě najíždět do pásky.“

V tomto prostředí začal Alexander Kopecký provádět své technické čáry. „Tisíckrát jsem u něj seděl v dílně,“ vypráví Věroslav Kollert. „On mě nechával jen leštit a brousit. S tím svým výrazem a čígem u pusy říkal, ať radši na nic nesahám. Kluci v Liberci drželi pohromadě. Myslím, že ale i na jinejch‘ stadiónech byly klubový vesty závazný.“

Ještě ve čtyřicátých letech byla dvoudenní příprava na světové finále v garáži britským tiskem vynášena do nebes jako příkladná. Jenže plochá dráha se měnila a o tři desítky let později již dávno jezdecké umění nebylo všechno. Paradoxní je, že Československu, které produkovalo plochodrážní speciály v tomto směru jel vlak. Přítomnost člověka formátu Alexandra Kopeckého byla pravým požehnáním.

„Jednou motorka nechytla,“ prezentuje Věroslav Kollert další příběh. „Saša s cigárem v koutku shodil ventilový víka a začal štelovat. Díval se na něho pan Červinka. A Saša se jen tak ptá, co je to vlastně za chlapa. Tak jsem mu vysvětlil, že to je chlap, co tu motorku dal do kupy.“

„Zažil jsem přechod z dlouhejch‘ sedaček na krátký. Jestliže je pod zadkem padesát centimetrů nebo pětadvacet, je rozdíl, kde sedíte, a kam vás to posune. Krátký sedla nešly sehnat, tak se prostě ty dlouhý u koziček uřízly. Stalo se, že jste se za ně zachytil a zjistil, že se nemůžete posunout.“

Za socialismu nebylo možné kupovat stroje ani díly rovnou z divišovské továrny, a proto se nabízel prostor pro šikovné ruce. „Čtyřventily s bočním vývodem se tady v Liberci předělávaly na centrály,“ přibližuje Věroslav Kollert, do čeho všeho se Alexander Kopecký neváhal pustit. „Saša to uměl, byl problém jen s karburátorem.“

Postavy liberecké plochodrážní historie se ve vyprávění Věroslava Kollerta střídají jedna za druhou. „Jirka Němečků chtěl jezdit enduro,“ povídá dál. „Neměl plochodrážní styl, ale byl, ale velkej‘ bojovník. „Nejstarší náš závodník, je mu osmdesát, je pan Herda. V éře, když šel Liberec nahoru, měl hák až někde vzadu u zadního kola.“

Úspěch libereckých závodníků měl vliv i na jejich kolegy. „Pecka byl v Pardubicích, tak jsme měli z SVSka informace, jek si zlepšit motorky,“ říká Věroslav Kollert. „Ohejbat řidítka jsme uměli snad ještě líp než v Divišově. V Plastimě nám kluci dělali blatníky. Obuvníci nám dělali dečky a motorky vypadaly hezky. Firma, co opravovala boty, řezala podrážky a my jsme jejich odpad používali na chrániče zad. A ty fungovaly až náramně dobře po celý republice.“

 

Zranění zvedá formu nahoru

Na kalendáři se změnil letopočet, začal se psát rok 1982. „Už to mělo glanc,“ vrací se Věroslav Kollert ve svém vyprávění zpátky v čase do sezóny, do níž se vracel na ovály po podzimní komplikované fraktuře nohy. „Bál jsem se upadnout. Navíc neměli rádi, když závodník chodil po depu o berlích. Fanda Ledeckej‘, kterýho si vážím, v Březolupech chtěl, ať mě vyloučej‘ ze závodu. Musel jsem udělat pár dřepů, až jsem si ohnul šroub v kotníku a musel jsem si ho potom na podzim nechat vyndat.“

Liberecký tým se dočkal svého ztraceného syna Josefa Rybáře, jenž se rychle stylizoval zpátky na post klubové jedničky. O spolehlivý střed se vedle Věroslava Kollerta starali Karel Matějíček, Jiří Šmíd a Josef Iker. Jan Pecina zmeškal úvod sezóny kvůli zranění, ale za družstvo nastupovali ještě Aleš Černý, Jiří Mizera a Jiří Matějíček.

„Úraz mě posunul nahoru,“ konstatuje Věroslav Kollert. „Dostal jsem sebevědomí. A věděl jsem, jak zranění bolí. Liberecká parta držela při sobě. Pecka byl bojovník, Šmíd zase klasickej‘ vyčůránek, co na dráze vymejšlel věci, který nikdo nepochopil. Já dokázal spoustu věcí vymyslet a Jirka Mizerů byl hodně obětavej‘ člověk. Byl schopnej‘ si motorku připravovat doma pod postelí.“

Liberecká plochá dráha dostala správný směr jako na počátku sedmdesátých let, kdy se tehdejší tým probil až do extraligy. „Důležitý bylo, že vedení v Liberci nás dokázalo prosazovat,“ uvědomuje si Věroslav Kollert. „Tehdy byla větší míra odpovědnosti za to, co provádíte, ale taky větší sranda. Já byl libereckej‘ jezdec s možností cestovat po Československu, ale nesměl jsem nikdy vyjet ven.“

Na svůj první start za hranicemi si Věroslav Kollert musel počkat dlouho. „Jednou jsem měl jet na Pohár míru a přátelství (juniorská soutěž pro juniory ze socialistických zemí – pozn. redakce) do NDR,“ vypráví. „Ale místo toho mě poslali do Bulharska. Pubertálně jsem prohlásil, že místo východního Německa si mám jet pařit prdel do Bulharska. A tak jsem nejel ani tam. Teprve když mi bylo šestadvacet, přišel můj první výjezd v Leszně.“

V té době se ovšem po plochodrážních oválech jako jezdec pohyboval již jen sporadicky. „Poláci zjistili, že nejsou jezdci,“ vypráví, kterak se všechno schumelilo. „Když řekli, že by za Liberec jel Polák, prohlásil jsme, že ne. Všechno mi půjčili, já měl libereckou vestu a motorku od Romana Holocha, která byla křivá na všechny strany. Trénoval jsem před pěti tisíci lidmi, naštěstí to ale dopadlo dobře a naskočil jsem do závodů jen jako nejezdící trenér.“

Zážitků si Věroslav Kollert vybavuje bezpočet. „Jednou jsme provedli lumpárnu Tondovi Kasperovi,“ vybavuje si jeden z nich. „Pecka do něj strčil a já mu přišláp‘ hák. Než Tonda zjistil, co se děje, páska šla nahoru a my byli pryč. Všechno bylo v pohodě. Až do chvíle, než jsme přijeli do depa a starej‘ pan Kasper si to s náma vyřídit.“

Na druhou stranu, přátelství fungovalo a přetrvalo léta. „Když si březolupskej‘ Mizera v Liberci zlomil obratle, libereckej‘ Mizera se o něj staral,“ uvádí Věroslav Kollert jeden příklad za všechny. „Tak kamarádčoft fungoval.“

 

Vojna v Pardubicích, ale za kasárenskou zdí

Oblíbenou zimní zábavou na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let byla ledová dráha. „Přes zimu, kdo měl ruce a nohy, moh‘ jezdit ledy,“ vypráví Věroslav Kollert. „Liberec neměl přidělenej‘ žádnej‘ leďák, ale Ivan Pacák a Kubajs dostali z Rudý hvězdy nabídku ledy jezdit. Přivezli několik motorek a já u nás na přehradě udělal dráhu.“

Mníšek se tak stal dějištěm ledařských tréninků. „Paní Pacáková vařila čaj,“ líčí jejich atmosféru Věroslav Kollert. „Nejdřív se pil a pak se do něj strkaly prokřehlé ruce. Já jsem jezdil s nima, aby měli koho honit a otloukat.“

Nicméně přesto měl liberecký závodník udělat díru do světa ledové ploché dráhy. „Později dostal jednoho leďáka Pecka a jezdil mistrovství světa,“ pokračuje hrdina našeho vyprávění. „Já mám ještě po likvidacích část Peckovy a část Pacákovy motorky, snad se mi to podaří dát jednou do kupy. Mám k nim i originál dvouventilový OHC motory z Chabařovic. Na první pohled jsou nerozeznatelný od čtyřventilů, v Chabařovicích s nima jezdili. Motor byl dobrej‘, ale hrozně hlučnej‘.“

V podmínkách uzavřeného trhu s plochodrážními motocykly se však dalo improvizovat. „Za začátku sezóny jsme neměli díly,“ popisuje Věroslav Kollert. „Potřebovali jsme, aby Rudá hvězda začala jezdit a něco rozbili. Od nich se dalo něco sehnat. Paradox nastal s licencema závodních motocyklů, když jsem je moh‘ vystavovat sám a nemusel chodit na technický kontroly. Jednou takový technik přišel, že nám musí otestovat plochodrážní motorky. Dělal důležitýho, jestli blatník má jeden šroubek nebo dva. Ale že motorka kolikrát ještě neměla ani kliku, to ho nezajímalo.“

Nedostatek náhradních dílů stál rovněž za stavbou trialového speciálu. „Když jsem neměl, na čem jezdit, chodil jsem hrát hokej a lyžovat, což u nás řídil Ivan Pacák,“ líčí Věroslav Kollert. „Posilovat mě nebavilo, tak jsem vymyslel, že jsme z devadesátky jawskýho motoru udělali šlapačku. Pokud se nejezdila plochá dráha, moh‘ jsem na ní blbnout. Na šlapačkové soutěže to samozřejmě nebylo, ale za pár šupů jsme měli motorku a mohli na ní něco dělat.“

„Moje oblíbený startovní číslo bylo sedmnáct. Na plochý dráze ho ale vozí náhradník. Tak jsem vymejšlel kraviny, že jsem si třeba se čtrnáctky udělal sedmnáctku nebo si dal na záda 14+3. Párkrát jsem tím rozhodčího přived‘ do šoku.“

Roku 1982 se Josef Rybář opět vrátil ze Slaného do Liberce, nicméně ani tentokrát se celku nepodařilo zlepšit svou čtvrtou příčku ve druhé lize. Ve finále juniorského šampionátu republiky měl být původně náhradníkem. Nakonec absolvoval kompletní čtveřici závodů v Pardubicích, Mšenu, Žarnovici a Zohoru. Šestnáctá příčka byla jeho nejlepším umístěním. A to nejen protože se věkem dostal mezi seniory, ale protože se od třiaosmdesátého jako závodník objevoval na oválech již jen sporadicky.

„Poslední závod jsem jel někdy okolo roku 1986,“ vybavuje si maně, avšak o příčině má jasno. „Šel jsem na vojnu až dýl, měl jsem sedm odvodů. Měl jsem nedoléčenej‘ úraz a dělal všechno pro to, abych ho nemoh‘ doléčit. A odvodní komisi se těžko vysvětluje, že nemůžete na vojnu, ale jezdíte plochou dráhu.“

Zelené sukno jej neminulo, byť z nekonečných 730 dnů nebyla nakonec ani polovina. „Byl jsem v Pardubicích, ale zavřenej‘ v kasárnách,“ popisuje trpký úděl mnoha tehdejších plochodrážníků. „Měl jsem další úraz, tak se mnou šibovali, což mně vyhovovalo, nesnášel jsem uniformy. Olda Řezníček mi ve Svítkově půjčil motorku a Evžen Erban mě nechal svýzt. Naštěstí jsem byl po deseti měsících doslova vyhozen a po roce si slavnostně přebral modrou knížku. Když jsem se vrátil z vojny, absolvoval jsem iks operací kolene, nebylo to jen z plochý dráhy, všechno bylo vesměs tím, že jsme se předváděli. Nepovažuju plochou dráhu za jatka, člověk musí mít hlavu srovnanou.“

 

Liberecký patriotismus

S řidítky plochodrážního motocyklu se ovšem člověk loučí jen nerad a Věroslav Kollert se všem okolnostem navzdory pokusil o comeback. „Začal jsem znovu,“ popisuje. „Začal jsem s těma svejma nohama běhat. To bylo strašný! Po několika tréninkách jsem ale zjistil, že klukům sice stačím, ale neuměl jsem s nima závodit.“

Nicméně Věroslav Kollert liberecký klub neopustil. „V roce 1989 mě zvolili předsedou,“ vypráví o nové kapitole svého plochodrážního curriculum vitae. „Nepravidelně jsem se vozil. Poslední záchvěv byla sázka o flašku koly s Jirkou Mizerou. Předjel jsem ho a levou rukou mu naznačil, jak jsem dobrej‘. Následoval pád, zlomená ruka a převoz do nemocnice. Zase jsem na to sednul a zase se potkal s manťákem. Připadal jsem si jako v komediálním filmu, jenže tady se řehtali všichni ostatní a mě to bolelo. Tak jsem řek‘ dost a dnes se svezu jen občas na šroubkách. Nikdo nezapomene, co se jednou naučil, ale člověk už to tak neumí.“

Jenže Věroslav Kollert měl komu své zkušenosti předávat. „Závodil Věrouš,“ připomíná, že jablko ani v jeho případě nepadlo daleko od stromu. „Dobře jezdí i ten můj malej‘ kluk. Ale nechci, aby byl plochodrážník. Plochou dráhu mám rád, dopad‘ jsem, jak jsem dopad‘. Po nějakých úspěších a neúspěších okolo týmu se nám podařilo předělat stadión. Spoustu věcí jsme udělali dobře, spoustu špatně. Chybama se člověk učí.“

Takové tvrzení by si ovšem zasloužilo hlubší rozbor. „Za svůj největší plochodrážní úspěch považuju, že náš stadión na rozdíl od jiných funguje dál,“ bilancuje Věroslav Kollert. „A budeme tady mít dobrý závody. Jsem zklamanej‘ z přístupu kluků, díky minimální konkurenci maj‘ větší šanci na výsledek. A největší zklamání byla Míša Krupičková. V osmi letech jsem jí vytáh‘ z motokrosu. A nepodařilo se. Člověk nemůže zůstat sám, musí bejt‘ parta okolo a to jí sežralo.“

Závodníků je nedostatek a libereckou vestu dnes obléká jen Daniel Šilhán ve stopětadvacítkách. „Nevím, jakým způsobem sem dostat mladý,“ krčí Věroslav Kollert rameny. „Abych jim předváděl, že jsem jezdil a měl o třicet kilo míň, by nepomohlo. Do plochý dráha musí nastoupit celá rodina. Dnes už nemůže fungovat jako za mě, že naši nebyli na závodech ani jednou. Jenže tenkrát byla parta, co vás podržela.“

Přesto se GRS Liberec před deseti lety pustil do velké investiční akce s rekonstrukcí svého stadiónu. Něco podobného naše plochá dráha naposledy zažila roku 1990, kdy se znovu otevřely divišovské brány. A předtím v červnu 1986 premiérovým závodem ve svitavské Cihelně.

„Asi největší šance dát to dohromady byl Tonda Kasper,“ přemítá Věroslav Kollert. „Hodně mě nabudil. Pomoh‘ mi s firmou v Praze. A když jsem měl problém s dráhou, jeho otec dokázal všechno dostat do větší pohody. Lidi mně přišli se stadiónem pomoct. Díky šílenství, které okolo ploché dráhy je, se vždycky ukáže někdo, kdo vám chce pomoct. A že k tomu patří legrace, je fakt.“

Pro příklad nemusí Věroslav Kollert chodit daleko. „Když jsem těžce sháněl sponzora, narazil jsem na člověka, co o plochý dráze nevěděl vůbec nic,“ říká. „Rozhodoval o spoustě peněz. Pozval jsem ho na kafe. A jak jsem byl nervózní, tím kafem jsem ho polil. Druhý už vypil, ale víckrát jsem ho už neviděl. Pochopil jsem, že to není, jestli člověk má rád plochou dráhu nebo ne, ale jestli chce pomoct nebo ne. Jako asi poslední jsme vstoupili do AČR, kterej‘ nám kvůli kempu chtěl stadión vzít, ale teď nám to pomohlo.“

Asi žádný jiný plochodrážní klub na světě nemusel o svůj stadión bojovat více než třicet let. „Začal se budovat autokemp,“ vrací se Věroslav Kollert do problematického roku 1987. „Plochá dráha přišla o pozemek a slévárna ji přestala financovat.“

Problémy se záhy nakupily. „Kemp udělal zónu,“ líčí Věroslav Kollert. „Část sezóny jsem museli mít depo i uvnitř oválu. Tlaky byly různý. Jednou jsme neměli vodu, pak zase jsme měli svou bránu, ale neměli k ní cestu. Po změnách v roce 1989 skočily ceny pozemku z dvou korun padesáti haléřů na tři tisíce korun za čtvereční metr. To byl průšvih.“

Provoz autokempu ovlivňoval i kalendář akcí. „Proto jsme měli v devadesátejch‘ letech půst,“ říká Věroslav Kollert. „Nejdřív jsme nesměli jezdit v červnu a v červenci. Pak nám zakázali jezdit i v srpnu. Vymejšlelo se, že tady bude nákupní centrum. S panem Pacákem jsme statečně bojovali a sedm let trvalo, než jsme to dokázali.“

V sobotu 23. července 2005 se konečně na rekonstruované dráze konal první závod. A od té doby jsou Pavlovice pravidelnou destinací nejen samotných závodníků, ale i plochodrážních fanoušků. V srpnu 2009 se liberecký tým triumfem v soutěži dvojic vůbec poprvé zapsal na seznam mistrů republiky.

„Chtěl jsem titul do Liberce,“ nezastírá Věroslav Kollert. „Byl jsem rozhodnutej‘, že podle toho uděláme dvojici. Domluvili jsme se s Martinem Vaculíkem, objevil se Grzegorz Walasek. Když viděl, jak to tady lítá vzduchem (pád Martina Gavendy – pozn. redakce), měl už skoro naloženo, že jede domů.“

Vrcholem činnosti klubu GRS Liberec se příští květen stane mistrovství Evropy jednotlivců. „Doufám, že se v klubu sejdou další lidi, co pochopí, že je naše povinnost stadión s tak velkou tradicí udržet i do budoucna.“

 

Pravý poklad v zážitcích

Plochodrážní sudičky v březnu dvaašedesátého roku v Kollertovic domě malému novorozeněti nepřisoudily příliš mnoho vavřínů v sedle motocyklu. Mnohem víc medailí a pohárů získal za své funkcionářské období. Život u sportu levých zatáček však nebyl nudný ani náhodou.

„Velká liberecká figurka byl Pepa Kalous,“ vypráví. „Přišel sem z Polep, dělal ve slévárně Liaz Ostašov. Měl cit, ale byl trošku nerozumnej‘. Třeba umyl motorky hadicí z kropičky. Jednou ho trenér pan Tomašovič poslal do jízdy jako náhradníka. Pepa si nezap‘ přilbu. Pérko mu ji otevřelo, a jak si do ní ve výjezdu cvak‘, ulítla mu z hlavy. Dali červenej‘ prapor, černej‘ prapor, ale Pepa jel bez přilby dál a tu jízdu vyhrál. Ale rozhodčí vůbec nekoukal, že tu jízdu jede člověk na prvním místě bez přilby.“

Jiná nezapomenutelná příhoda se stala o tréninku. „Pepa Kalous nosil kalhoty do zvonu a košili podle tehdejší módy,“ směje se Věroslav Kollert už dopředu. „Přišel na to, že ten čtyřventil ohřeje. Ale to podle něho znamenalo, že pojede jen o malinko pomalejc‘, než kdyby jel o mistra světa. Jenže motorka se mu postavila, Pepa spadnul a byl rozervanej‘, jako kdyby prošel bucharem.“

Nicméně naštěstí vyvázl z incidentu bez větší újmy a odešel domů po svých. „Za chvilku přiběhla na stadión jeho žena,“ dostává se Věroslav Kollert teprve k pointě příběhu. „Ať okamžitě zavoláme policajty! Pepa totiž doma řek‘, že jej cestou ze stadiónu srazilo auto, aby vysvětlil, proč je tak potrhanej‘.“

„V Pardubicích mě vyfotili a já jsem byl na jednom propagačním materiálu. Shodou okolností moje mamka tu fotku uviděla ve výloze pohřební služby směrem k hotelu Grand.“

Báječné vzpomínky zůstávají i na závodníky z ostatních klubů. „Krásný věci jsme zažili s klukama z Chabařovic,“ otevírá hrdina našeho vyprávění stavidla další plochodrážní story. „Startmaršál tam byl pan Novotný. Byl na nás přísnej‘. Liberec spadal pod Ústí a my jsme je proto chtěli porážet. Já tam jednou dostal pokutu padesát korun. Dneska je to směšný, ale tehdy bylo deset korun za bod, takže mi nezbylo ani na gulášek.“

Vedle pokuty si ovšem Věroslav Kollert z Chabařovic jednou odvezl i pohár fair play. „Šlo nám o vítězství, byla to rozjížďka, kde jsme potřebovali jet co nejrychlejc‘,“ přibližuje okolnosti. „Každá zatáčka v Chabařovicích se jezdí jinak. Chtěl jsem vybláznit Martina Morávka. Jel přede mnou stejnou stopu jako já.“

Nepsaný plochodrážní zákon je v takové situaci stále neměnný. „Bál jsem se sice spíš víc sám o sebe, ale malinký místo tam ještě bylo,“ zní úleva z hlasu Věroslava Kollerta ještě po letech. „Narazil jsem si ruku o mantinel, ale vyhnul jsem se. Po závodech najednou rozhlas hlásil, že mám ke stupňům. Čekal jsem zase nějakou pokutu, proto jsem tam odmít‘ jít. A tak mi ten pohár přinesli až do depa.“

Než všechny klubové autobusy skončily rozřezané na šrotištích, mohly by vyprávět zkazky, co se na jejich palubách odehrávalo. „Oslavovali jsme cestou domů,“ usmívá se Věroslav Kollert. „Nepilo se, ale stavovali jsme se na jídlo v hospodě. Snědli jsme půlku, pak ho vraceli, že nám nechutná, abychom nemuseli platit a mohli si dát druhej‘ chod v další hospodě. Největší práci dalo odtrhnout od jídla Ivana Pacáka.“

 

Plochodrážní kariéra Věroslava Kollerta (* 24. 3. 1962) v zrcadle času:

1979	Liberec 4. ve 2. lize skupiny A (Věroslav Kollert 10 bodů z celkových 80 klubu); klub postoupil do skupiny D, kde skončil 4. (Věroslav Kollert 6 bodů z celkových 74), závod doma Liberec vyhrál; v Liberci byl traťovým náhradníkem třetího závodu semifinálové skupiny mistrovství republiky juniorů a v předčasně přerušeném závodě získal bod
1980	Liberec 4. ve 2. lize (bližší detaily nejsou známy); v mistrovství republiky juniorů byl nominován jako náhradník skupiny A, nakonec v ní skončil jedenáctý a do finále nepostoupil
1981	Liberec 4. ve 2. lize (Věroslav Kollert 42 bodů, nejvíce z celého týmu, z celkových 162 klubu); v mistrovství republiky juniorů začal šestým místem ve druhém předkvalifikačním závodě na Markétě, ve skupině A skončil devátý, do finále postoupil jako náhradník a skončil v něm nakonec osmnáctý
1982	Liberec 4. ve 2. lize (Věroslav Kollert 26 bodů z celkových 176 klubu); v mistrovství republiky juniorů osmý ve skupině B, do finále postoupil jako náhradník a skončil v něm šestnáctý
po 1983	dvouletá vojenská služba zkrácená na deset měsíců, funkcionář libereckého klubu; závodil jen příležitostně, naposledy se objevil v sestavě Liberce v sobotu 6. dubna roku 1991 v prvoligovém duelu Markéta Praha vs. GRS Liberec, avšak z pozice náhradníka do jeho vývoje nezasáhl

 

Foto: archív Věroslava Kollerta, archív autora, Pavel Fišer, Antonín Škach a Mirek Horáček

Mohl připomínat srpnový meteor, který sice na obloze jasně zazáří, ale vzápětí se jednou provždy vypaří v zemské atmosféře. Jenže to by se v něm plochá dráha nemohla zaseknout svým drápkem tak hluboko. Jedenáct let poté, co ukončil slibně rozběhnutou kariéru, znovu začal jezdit s motocyklem ve smyku doleva. Bolavý kotník jej opět sestřelil ze sedla, po němž už pošilhával jeho syn Ondřej. Příběh jablka, které nepadlo daleko od stromu, je všem fanouškům dostatečně známý. Jak to ovšem bylo s oním stromem čtenářům magazínu speedwayA-Z bude vyprávět Radek Smetana osobně.

 

Úspěch hned v prvním tréninku

„Odmala jsem byl všestrannej‘ sportovec, hrál jsem za Mořinu fotbal,“ pouští se Radek Smetana do vyprávění, které nás záhy přivede do prostředí sportu levých zatáček. „Strašně mě bral veškerej‘ motoristickej‘ sport. S tátou jsme se jezdili dívat na Tomíčkův memoriál. Později jsme navštěvovali i další závody jako je Zlatá přilba v Pardubicích nebo mistrovství světa v Mariánských Lázních.“

V osmdesátých letech bývaly ochozy motoristických kolbišť vrcholných podniků natřískané k prasknutí. Nejeden dospívající mladík snil s přivřenými víčky o kariéře slavného závodníka. Ani Radek Smetana nebyl ve svých čtrnácti letech žádnou výjimkou.

„Časem mě chytla plochá dráha, že už jsem nechtěl dělat nic jinýho, a chtěl jsem se stát plochodrážníkem, i když rodiče s tím moc nesouhlasili,“ pokračuje. „Někdy okolo roku 1986 byl na Markétě nábor a tím to všechno začalo.“

Mezi třiceti experimentálními motoristickými oddíly talentované mládeže vznikly i tři plochodrážní. Vedle pražské Markéty začaly s mladými adepty pracovat rovněž ve Slaném a v Žarnovici. Chlapci mezi třinácti a patnácti lety měli v hlavním městě k dispozici osmdesátky s motory ze Simsonů. Pro jejich starší kamarády ve věku do sedmnácti let byly připravené klasické plochodrážní půllitry, jimž ovšem menší průměr karburátoru přidušoval výkon. Dnešní malá dráha, kde se prohánějí stopětadvacítky, byla ještě hudbou budoucnosti. Škvárová plocha na místě dnešního baseballového hřiště však skýtala spoustu prostoru a možností.

„Na první trénink jsem přišel v teplákách,“ vzpomíná Radek Smetana. „Zúčastnilo se hodně lidí. Spousta mladejch‘ závodníků už měla kombinézy a vybavení. Sešla se komise, určitě v ní byl Milan Špinka a ještě asi tři lidi. Vzpomínám si, že tam byli synové Honzy Vernera a Emila Sovy (ve skutečnosti to byl Miroslav Domalíp z Brodců nad Jizerou, sousední vesnice, jehož výchovy se Emil Sova z Horek nad Jizerou tehdy ujal – pozn. redakce).“

Konkurence byla vskutku veliká. „Tenkrát měli z čeho vybírat,“ souhlasí Radek Smetana. „Přišlo asi třicet talentů. Nábor byl bodovanej‘ a zůstalo nás tam asi patnáct. Byl jsem z toho nadšenej‘. Nedělalo mi problém se hned v prvním tréninku předvést ve smyku a tak podobně. Už jsem věděl, že plochá dráha je můj jedinej‘ životní cíl.“

 

Odložený debut

Od té doby teenager z Mořiny, vesnice poblíž Karlštejna, pravidelně dojížděl na pražskou Markétu. „Byly pro nás připraveny osmdesátky Simson,“ přibližuje atmosféru tehdejších tréninků. „Dělali je mechanici z Markéty. Problém byl, že na čtyři nebo pět Simsonů nás bylo patnáct zájemců. Zezačátku jsme se střídali a společně se o motorky i starali.“

Výchovy nových závodníků se ujal Jiří Svoboda. „Už pomalu končil kariéru a byl na Markétě jako instruktor,“ vypráví Radek Smetana. „Byl na nás hrozně přísnej‘, ale mělo to smysl. I úroveň. Lajnoval různý velikosti dráhy a startovali jsme ve třech. Škoda, že tehdy nebyly závody typu Speedway Mini Cup, kde začínal Ondra. Ale v době toho experimentu to nebylo možný.“

Osmdesátka byla jen začátek. „V patnácti jsem fasoval svýho prvního půllitra,“ pokračuje hrdina našeho vyprávění. „První rok byl pouze tréninkovej‘. Tenkrát na první závody byla licence až od šestnácti.“

Závodní debut Radka Smetany se měl odehrát v rámci předkvalifikace československého juniorského šampionátu v Březolupech v září roku 1988. „Ta měla bejt‘ můj první závod,“ říká. „Ale dva dny předtím mi na pražském tréninku táta toho šikovnýho stopětadvacítkáře Pavlíka Kuchaře přejel přes záda. Bylo hodně vody, měl jsem náskok, uklouzlo mi přední kolo a upadl jsem. Seděl jsem v půlce zatáčky a čekal, až projede. A on mě napálil. Celý měsíc jsem si nemoh‘ sednou na zadek, až nedávno mi na CT vyšetření zjistili staré zlomeniny na kostrči. Po krátké pauze jsem opět trénoval a první moje závody byly až ve Svitavách.“

Praha na sklonku osmdesátých let stavěla hned tři ligová družstva. Áčko a béčko v extralize bylo výkonnostně rovnoměrně rozložené a nasměrované za nejvyššími cíli. Céčko poskládané z juniorů bojovalo v první lize. Roku 1989 začalo svou pouť ve skupině B, kde jeho soupeři byly Březolupy, ZP Pardubice, VTJ Racek Pardubice B, Žarnovica a Kopřivnice.

Radek Smetana se dostal do akce až v posledním šestém závodě skupiny. Nebylo divu, protože kromě něho se v sestavě vystřídalo hned jedenáct dalších závodníků. A musíme si uvědomit, že se bavíme o závodech čtyřčlenných družstev s jedním náhradníkem a jedním juniorem navíc. Právě jím byl Radek Smetana. Čekaly jej dvě rozjížďky, tu první vyhrál, ve druhé jej předčil jen pardubický Rostislav Bureš.

 

Nejmladší ledař

Zeptáte-li se Radka Smetany na jeho pocity po prvním závodě před pětadvaceti lety, dočkáte se prakticky stejné odpovědi jako v případech jiných závodníků. „Moc si nevzpomínám,“ vraští čelo. „Ale dobře si vzpomínám na předkvalifikaci ve Slaném.“

Ta byla v devětaosmdesátém jeho stěžejním závodem. Do finále první ligy sice zasáhl v jejích obou závodech v Březolupech i Liberci. Avšak mladí Pražané v tuhé konkurenci s Chabařovicemi, Březolupy a Libercem neměli ani náznak šance. Ve Slaném se však rozhodovalo, zda se Radek Smetana objeví v juniorském šampionátu republiky anno domini 1990.

„Bylo tam asi pětatřicet závodníků,“ říká. „Odjely se tři skupiny A, B a C a já v áčku obsadil druhý místo, vyhrál to Karel Kouba z Plzně.“ V tomto ohledu slouží Radku Smetanovi paměť dokonale.

Až na skutečnost, že plochodrážníků se tehdy devátý zářijový den ve slánském depu tísnilo rovnou osmačtyřicet a devětačtyřicátý Libor Holub naskočil do béčka jako náhradník. A jistě není bez zajímavosti, že ve skupině s Radkem Smetanou závodil i Vladimír Višváder. Dnes se už stěží dopátráme, zda spolu vůbec prohodili nějaké slovo. O dvanáct let později však oba vozili vestu Mšena.

„Na motorce jsem se cítil dobře,“ směřuje Radek Smetana tok svého vyprávění k zimě na přelomu let 1989 a 1990, v níž osedlal ledařský speciál. „Bylo mi jedno, na jaký motorce sedím a na jaký dráze jedu. Pan Špinka potřeboval rozšířit řady závodníků na ledy, tak jsem se přihlásil. Jedinej‘! Byl jsem nejmladší účastník a s mazákama jsem byl na soustředění na Lipně.“

Ohřebovaný speciál ovšem přinesl svá úskalí. „Chvilku jsem jezdil rovněž až na německou stranu a zpátky, protože jsem s tím nemoh‘ praštit,“ usmívá se. „Po hodinovém tréninku s panem Špinkou už to šlo. Sednul si za mě, nevzal si ani rukavice. Řídil a to byl kalup. Měl jsem snad jen padesát kilo, dělal se mnou malý kolečka, ale naučil jsem se to.“

Sedmý lednový den roku 1990 jej očekával ostrý závodní debut v mistrovském závodě ve Svratouchu. „Honza Verner mi půjčil motorku,“ vzpomíná Radek Smetana. „Už sám nezávodil, ale motorku tam měl. Ve Svratouchu byl nádhernej‘ stadión na rybníku. Jeli jsme kvalifikační rozjezdy, z kterejch‘ jsem postoupil do závodu. Skončil jsem jedenáctej‘. Svezení na leďáku je nádhera, jen je potřeba větší síla. A když jsem na jaře přešel na klasiku, bylo to takový lehký.“

Nicméně jeho kariéra na ledových zrcadlech by asi nepokračovala, i kdyby nepřišlo nešťastné zranění o čtyři měsíce později. „V ledech bych asi nepokračoval,“ uvažuje. „Je to nádhera se svézt, ale leďáci jsou specifický závodníci. Musí v sobě mít něco víc. Nebo míň. Nevím přesně, co to je.“

 

Květnem devadesátého roku nahoru s formou

Po listopadové změně poměrů zůstal název Rudá hvězda pražským celkům jen v extralize, v první lize družstvo bojovalo pod názvem Markéta. „Prošel jsem si závody první ligy,“ vypráví Radek Smetana. „Byla tehdy hodně vyrovnaná. Klidně bych ji přirovnal k roku 2014. Mělo to úroveň a Praha stavěla jen juniory. Ostatní týmy měly dobrý závodníky. Za nás jeli třeba Roman Vandírek, Martin Paták, Jirka Hurych, Standa Cikánek, Honza Fejfar nebo Martin Švestka a střídali jsme se.“

V sezóně 1990 jela Markéta západní skupinu, v níž udávaly tón Liberec se Slaným. Radek Smetana se blýskl na prvního máje na plzeňských Borech, odkud si odvezl deset bodů. Nicméně ze závěrečného třetího místa tabulky vedla cestička jen do malého finále první ligy, které však nakonec bylo zrušeno.

Bylo jasné, že se z pražské líhně klube další talentovaný borec. „Viděl jsem, že mi to závodění celkem jde docela dobře a výkonnost stoupala,“ uvědomuji si Radek Smetana s odstupem čtvrtstoletí. Že se nejedná o plané vychloubání, svědčí jeho vstup do semifinálové skupiny A mistrovství republiky juniorů. V Čakovicích byl pátý, Liberec druhý den vyhrál, v konečném součtu skončil druhý a hladce postoupil do finálové části.

„V Liberci jsem vyhrál v rozjezdu s Honzou Hádkem,“ svěřuje se. „Mezitím proběhly soustředění ve Mšeně a ve Svitavách a hodně tréninků. Mšenský soustředění byly perfektní. Praha se Mšenem spolupracovala vždycky s půjčováním dráhy. Bylo nás hodně závodníků, jezdilo se celej‘ den a startovalo se na pásku i v pěti.“

Zážitků byla samozřejmě fůra. „Vzpomínám si na jednu pěknou jízdu,“ nezklame Radek Smetana očekávání. „Od lajny stál Roman Vandírek, Libor Holub, strejda mladýho Jéni a Martin Paták. Po startu šli na hubu. Já jel venkem, trefili mě u prken. Ležel jsem až za mantinelem. To byla doba, než ke mně někdo přišel, protože nejdřív ošetřovali ty, co leželi na dráze.“

Konec dobrý, všechno dobré. „Dneska to nebolí,“ usmívá se Radek Smetana. „Tak vzpomínám, jaká to byla hrozná sranda, když jsme jeli tři sanitkou do nemocnice do Střešovic. Martinu Patákovi koukala klíční kost, měl otřes mozku a celou cestu se ptal, jestli vyhrál. Ještě jsme vezli Daniela Pflégera, kterej‘ z předchozí jízdy měl zlomený zápěstí. Řídil Honza Hruška, kterej‘ byl zrovna na Markétě na vojně. Já měl frakturu nártní kosti o ty mantinely. Všechno srostlo, všechno bylo v pohodě, jelo se dál.“

Květen roku 1990 přinesl další výzvy. Juniorský kontrolní závod byl v Pardubicích přeložen nejprve kvůli dešti a později na znamení smutku se skonem Jiřího Marxe definitivně přeložen do Prahy. Radek Smetana si čtvrtým místem řekl o reprezentační vestu. Dával o sobě vědět i ve finále juniorského šampionátu. V Kopřivnici skončil devátý, druhý den v Žarnovici sedmý a do celkové klasifikace inkasoval šestnáct bodů.

„V osmnácti letech jsem si oťukával ty nejlepší,“ přibližuje Radek Smetana svůj tehdejší postoj. „Soustředil jsem se na ně a pohyboval se okolo šestýho místa. Přede mnou byli už jen vojáci z Prahy a z Racku. Oťukával jsem si je a říkal si, že na ně si počkám příští rok. Poved‘ se mi i kontrolák, byl jsem čtvrtej‘ a těšil se, že se dostanu vejš a podívám se někam za hranice.“

Ve svém předposledním, čtvrtém extraligovém závodě zamířila extraliga ročníku 1990 na pražskou Markétu. SVS Pardubice, které na sklonku dubna vyhrálo v Chabařovicích, si vybíralo volný los. Lubomír Jedek byl zraněn, avšak v sestavě pražského áčka jej nahradil Roman Matoušek, jenž se živil v britském Coventry. Béčko Rudé hvězdy bylo oproti dřívějším zvyklostem přece jen slabší, nicméně šikovný junior se hodil vždycky. Volba nemohla padnout na nikoho jiného než Radka Smetanu.

 

Jeden z kosích bratrů už do sedla nemůže

V úterý 22. května se áčko pražské Rudé hvězdy hodlalo soustředit na zisk co největšího počtu bodů a předstihnout pardubické SVS, byť po třech předchozích závodech bylo jasné, že se oba celky potkají rovnou ve finále mistrovství republiky družstev. VTJ Racek, pátý celek průběžného pořadí, měl již jisté poslední místo, zatímco Chabařovice a RH Praha B se praly o třetí příčku, byť je v nadstavbové části čekalo semifinále šampionátu Československa družstev.

„Jel jsem juniora za béčko,“ vrací se Radek Smetana o pětadvacet let nazpátek. „Za áčko jel Honza Fejfar, za Pardubice Martin Rybenský a za Chabařovice Jarda Zobal. Honzovi Fejfarovi, pozdějšímu mistru republiky juniorů, jsme říkali Pepíček, protože jeho starší brácha byl Pepa. V tréninku se mi jelo strašně lehce.“

Trénink skončil, z nástupu se závodníci odebrali rovnou do depa, přičemž junioři na svůj první výjezd na ovál ve zvláštní jízdě museli čekat plných osm jízd. Během nich potvrdila RH Praha A své dominantní postavení, když ztratila všehovšudy dva body. Racek paběrkoval, zatímco pražské béčko marně stíhalo Chabařovice. Když Radek Smetana mířil k první juniorské jízdě, jeho celek na Severočechy ztrácel již čtyři body.

Avšak Jaroslav Zobal při vylétnutí pásky hrozně zaspal. Do čela se dostal právě Radek Smetana, jenže v prvním výjezdu převzal vedení Jan Fejfar. Spolu s ním se vnějškem přes hrdinu našeho vyprávění přehnal i Martin Rybenský, jenž však upadl hned ve druhé zatáčce. Záhy chyboval i vedoucí Jan Fejfar. Když si najel moc vpravo, Radek Smetana z druhé strany pronikl zpátky do vedení. Jenže Jan Fejfar kul odvetu, při níž ovšem do svého přemožitele vrazil a oba spadli.

„Asi dvakrát jsme se předjeli,“ vybavuje si Radek Smetana. „Pak mě ve třetím kole v nájezdu u depa přímo trefil. Ani nevím, jestli ty moje zlomeniny proběhly přímo, jak do mě vrazil, nebo až o ty mantinely. Měl jsem rozstříštěnej‘ levej‘ kotník a zlomenou holenní kost, kam mi dali sedm šroubů.“

Rozhodčí Petr Ondrašík již blikal červenými světly. Jan Fejfar byl diskvalifikován, zraněný Radek Smetana k repete nemohl, ani kdyby chtěl. Tehdejší předpisy tvrdošíjně nelpěly na opakování přerušené jízdy i s jediným závodníkem, proto Jaroslav Zobal inkasoval tři technické body. A také ony pomohly Chabařovicím ke druhému místu. Nicméně vyhlašování vítězů se již Radek Smetana neúčastnil.

„Bylo to špatný,“ říká dnes již vyrovnaným hlasem. „Okamžitě operace ve Střešovicích. Potom znovu re-operace. Pořád jsem věřil, že za pár měsíců budu zase závodit. Ležel jsem v nemocnici, měl otevřený okno a poslouchal, jak kluci na Markétě trénujou. A pořád jsem měl cukání.“

Jenže comeback nebyl vůbec snadný. „Léčba se protahovala,“ pokračuje Radek Smetana. „Mezitím si Roman Vandírek ve Svitavách zlomil holenní kost. Spolu jsme absolvovali lázně v Kladrubech. Já kulhal na levou nohu, on na pravou. Říkali nám kosí bratři, byla to docela sranda.“

Ta však končila, když se Radek Smetana chtěl do sedla plochodrážního motocyklu vrátit. „I po roční léčbě byla situace špatná,“ povzdechne si. „Jak jsem začal, tak jsem skončil. A byl konec kariéry.“

 

Comeback bezpočtu překážek navzdory

Radek Smetana se ještě v sezóně 1991 objevil na soupisce pražské Markéty, avšak se závoděním byl kvůli kotníku konec. „Narodil se Ondra, potom Barbora, rekonstruovali jsme dům,“ líčí, kterak prožíval devadesátá léta. „Ani na plochou dráhu jsem úplně nezanevřel. Jezdili jsme se dívat na závody, od tý doby pořádám každoročně zájezd na Zlatou přilbu.“

Avšak plochodrážní štírek se svým drápkem zasekl hluboko pod jeho kůži. „Jak jsme se jezdili dívat na závody, začal jsem přemýšlet, jestli bych si nezkusil se svézt,“ objasňuje důvody, díky nimž se nakonec jeho závodní kariéra přece jen definitivně neuzavřela ono nešťastné květnové úterý v devadesátém. „Ale věděl jsem, že mám problém s tím kotníkem. Hecovali jsme se s Martinem Švestkou, Boříkem Haďasem a dalšíma, že bychom si jen ze srandy zkusili první ligu. A hlavně z těch zájezdů na Zlatou přilbu jsem byl nadšenej‘ a říkal si, že se ještě jednou musím svýzt. Doopravdy to začalo, když jsem si od Karla Voborníka ve stánku koupil přilbu a celej‘ závod v ní seděl na tribuně.“

Na přelomu tisíciletí se k závodění vrátila celá řada plochodrážníků. Příklad Karla Kadlece je notoricky známý, ovšem vedle plzeňského nezmara se po oválech začali prohánět kupříkladu František Liebezeit, Jiří Petrásek, Roman Pergler, bratři Bořivoj a Jan Hádkovi či Michal Šnajberk. Společným jmenovatelem řady z nich bylo Mšeno, kde pro sezónu 2000 vůbec poprvé vzniklo ligové družstvo.

„K mýmu comebacku dopomoh‘ Zdeněk Schneiderwind,“ vypráví Radek Smetana. „Na pražský rozlučce mi půjčil motorku, abych se svezl. K Vánocům jsem si pod stromeček za padesát tisíc v Jawě koupil motor. Na jaře jsme začli.“

Mšeno se v roce 2001 dostalo do extraligy po odstoupení Březolup a jeho prvoligový tým nabízel spoustu prostoru. „Začátky byly těžký,“ směje se Radek Smetana. „Chudák Bořík si zlomil nohu už při tréninku v Plzni. Roman Pergler přijel do Mšena na trénink, z výjezdu ho chytla kolej a hned těžká zlomenina kotníku. Martin Švestka to vydržel celou sezónu a já dvě. Kdyby to jen trochu zdravotně šlo, pokračoval bych dál.“

Aby mohl závodit, podstupoval nevídaná martýria. „S tím kotníkem to byl extrém,“ nezastírá. „Po každým závodě jsem musel do Motola k doktorovi na opichy. Do toho přibyla plotýnka na pravý straně. Brněla mě noha, nemoh‘ jsem stát v háku. Když nemůžeš běhat, nemůžeš se připravovat fyzicky.

 

Memento z Chabařovic

Comeback Radka Smetany se odehrál ve středu 23. května roku 2001 na plzeňských Borech. Hrdina našeho vyprávění oblečený do vesty Mšena absolvoval jen dvě jízdy, jelikož jej pravidelně střídal náhradník René Juna. Na svém kontě měl nakonec dva body za dvě třetí místa. Jednou získal skalp pražského juniora Jana Vondry, podruhé ukázal záda pardubickému Petru Kotkovi, který navíc ve druhém kole upadl.

„Ve Mšeně to v tý době ještě ved‘ Vladimír Wasyliw,“ vypráví Radek Smetana. „Byli jsme výborná prvoligová parta, scházely se ty naše ročníky jako Franta Liebezeit, Renda Juna, Vlado Višváder nebo Martin Švestka. Za Pardubice samozřejmě Jarda Petrák a starší Karel Průša a Petr Vanďa za Plzeň.“

Do paměti Radka Smetany se zaryl zejména druhý prvoligový závod v Chabařovicích, kde našla azyl Markéta vzhledem k rekonstrukci svého stadiónu. „Dráha byla dost rozbitá,“ říká. „Manažer a trenér byl František Ledecký. Jediný, co mně poradil, bylo držet plnej‘ plyn.“

Celé dopoledne panovalo v severních Čechách krásné počasí. Jenže hodinu před nástupem se kde se vzala, tu se vzala letka zlověstně černých mraků. Vmžiku se na ovál snášel těžký náklad dešťové vody. První dvě rozjížďky se díky omylu startmaršála konaly na pět kol. Avšak pohromu přinesla rozjížďka s číslem tři.

„Patrik Linhart se z výjezdu odrazil od mantinelu a trefil tři pořadatele včetně startmaršála, kteří se dohadovali kvůli těm pěti kolům,“ vypráví Radek Smetana. „Srazil i lajnovačku s vápnem a všude bylo bílo. Byl to strašnej‘ pohled, přemejšlel jsem, jestli byl dobrej‘ nápad znova začínat.“

Tři těla ležela bezvládně na trávníku poblíž roštu. Nikdo nemohl tušit, že krev řinoucí se z úst šestnáctiletého závodníka nevěstí vnitřní zranění, ale zaplaťpánbůh jen prokousnutý jazyk. Minuty se vlekly jako nákladní šneci. Než tři sanitky odhoukaly do ústeckého centra, uběhla učiněná věčnost.

Radek Smetana s dvacítkou na zádech své vesty nahrazoval od šesté jízdy právě nešťastného Patrika Linharta. Rozhodně nebyl sám, komu se zpátky na ovál nechtělo. Mítink se však nakonec uskutečnil celý, byť na jeho konci už hodinky ukazovaly půl deváté večer.

„Nějak jsem to nakonec skousnul,“ krčí Radek Smetana rameny. „A absolvoval jsem dvě sezóny mezi dobrou partou lidí.“

 

Definitivní konec v pátek třináctého

S třicítkou na krku, problematickým kotníkem a po jedenácti letech přestávky mu bylo nad slunce jasné, že na proražení díry do plochodrážního světa se mu nedostává potenciál. „Od comebacku jsem neočekával žádný velký výsledky,“ připouští. „Jezdili jsme to fakt jen pro zábavu. Nemělo by cenu se v extralize honit s těma Kasperama, Brhelama a Drymlama, i když jsem ji taky absolvoval.“

V letech 2001 a 2002 se jeho hlavním závodnickým chlebem stala první liga, v níž dohromady absolvoval třináct mítinků. Objevil se rovněž v šampionátech jednotlivců a dvojic. A ve středu 11. září 2002 se dočkal druhé extraligy svého život. Na poslední chvíli v mšenské sestavě nahradil Ronnyho Weise, ale ani jeden ze svých čtyř výjezdů na ovál nepřetavil v bodový zisk. Jenže to už mu bylo jasné, že bude muset svému závodění opět říci good bye.

„Jeli jsme první ligu v Praze,“ vrací se do září 2002, kdy však sedmý závod nižší divize vzala voda již po dvanácti rozjížďkách. „Řekli mi, že ještě musím jet druhej‘ den do Pardubic na extraligu. Ale já už měl velký bolesti, s kterejma se potýkám dodneška. Věděl jsem, že kvůli nim už musím skončit, a že se už nikdy nesvezu.“

Rozpoložení, v němž mířil do Svítkova, nebylo vůbec ideální. „Kotník na pravý noze oteklej‘, nemoh‘ jsem v autě přidávat plyn,“ líčí. „Tak řídil mechanik Céďa (vlastním jménem Martin Šťastný – pozn. redakce). Poslední jízdu v extralize jsem skončil zase pádem. Neměl jsem v noze sílu, jak byly v nájezdu díry, musel jsem to položit.“

Ještě o dva dny později, v pátek třináctého z pozice náhradníka dvakrát zaskočil za Michala Pospíšila při první lize ve Mšeně. „Věděl jsem, že se už nikdy nesvezu,“ říká. „Vyklidil jsem si garáž, všechno rozdal nebo rozprodal. A doufal, že Ondra bude hrát fotbal nebo hokej.“

To by ovšem Ondřej Smetana nesměl poznávat plochodrážní prostředí spolu se svým otcem. „Absolvoval ty výlety na Zlatou přilbu, Tomíčkův memoriál a podobně,“ popisuje Radek Smetana. „Pak jezdil se mnou při tom mým comebacku, tak v něm asi něco zůstalo. Už se tomu nedalo vyhnout, chtěl už bejt‘ jen závodníkem.“

Kruh se uzavřel zjara 2008, kdy takřka dvaadvacet let po svém vlastním začátku Radek Smetana přivedl na Markétu svého potomka. „To už je známej‘ příběh,“ usmívá se. „Přišli jsme na první Markéta Cup, Zdeněk Schneiderwind nám půjčil motorku a Ondra v tom lítal stejně jako já. Jen to máme obráceně, já jsem začínal v Praze a skončil ve Mšeně. On ve Mšeně začínal a skončil na Markétě, to je asi osud.“

A jaký je rozdíl začínat v roce 1986 nebo v roce 2010? „Hlavně v technice a ve financích,“ má ihned jasno. „Dřív jsme jezdili na motoru celou sezónu. Vše jsme dostali od klubu a tím pádem mohli závodit i ti, co třeba neměli peníze, ale měli benzín nebo metyl v krvi. Trenéři, když měli čtyřicet juniorů, si měli, z čeho vybírat. Dneska to maj‘ těžký, vybírat není z čeho. A nemůžou si moc vyskakovat, protože jiný závodníci už nejsou. A to je pro vývoj plochý dráhy špatný. To je asi jedinej‘ rozdíl, co vidím. Mechanici Céďa a Standa, kteří se mnou absolvovali comeback, si to dneska opakujou s Ondrou.“

 

Zmizelá generace

Po třech dekádách víme, že projekt experimentálních motoristických oddílů z poloviny osmdesátých let nepřinesl kýžené výsledky a to především díky změně společenského, politického a zejména ekonomického klimatu po sametové revoluci.

„Přemejšlím, kde jsou závodníci v našich letech dnes,“ uvažuje Radek Smetana. „Když jsme začínali na půllitrech, bylo nás na Markétě strašně moc. Boxy byly plný, na trénink se stála fronta až pod kopcem. Je mi divný, že z tý party, z toho množství závodníků o nikom pak nebylo slyšet, že se nedostal nikam dál do světa. Teď z toho budou čtenáři znát jen Jardu Petráka, Vlada Višvádera, Hanze Boháče a Káču Kadlece. Ten je starší, ale bude jezdit asi do sta let.“

Přitom generační obměna za vlnu plochodrážníků narozených okolo roku 1950 se v polovině osmdesátých let povedla. „Před námi byli profíci jako Tonda Kasper, Bohouš Brhel, Petr Vandírek nebo Zdeněk Schneiderwind, z jinejch‘ klubů Roman Matoušek nebo Zdeněk Tesař,“ zamýšlí se Radek Smetana. „Pak jsme byli my, z toho moc nezůstalo. Dva roky po nás se objevil Topas, pak přišla éra synů závodníků, jako jsou Švábové, Štanclové, Tomíčkové, Drymlové. Nevím, co jsme byli za slabé ročníky, kde ty lidi jsou?!“

Samotný Radek Smetana ovšem může nabídnout odpovědi. „Hodně se nás zranilo,“ říká. „Nebyly nafukovačky, a proto byly velký ztráty. Dneska to kluci s nafukovacíma mantinelama maj‘ jednodušší. Asi jsme byli nějakej‘ ztrátovej‘ ročník i v dalším životě. Třeba Patáka syn hraje hokej za Kladno, Cikánka syn jezdí bikros v Řepích a syn Romana Vandi hraje hokej za Spartu. Ale ti ostatní?“

Celá řada z nich už není bohužel mezi námi. „Jirka Hurych, nehoda na trávě,“ vypočítává Radek Smetana. „Jsem rád, že Ondra může občas jet jeho memoriál. Honza Fejfar, od kterýho mám dodnes razítko na kotníku, se zabil v autě. Dušan Kšir z Plzně špatně skočil do bazénu a už taky není mezi náma. A Tonda Hrubant se zabil v autě v pražským tunelu na Smíchově. Tak nevím, musím na sebe dávat pozor, jsme asi nějakej‘ špatnej‘ ročník…“

 

---

S vysílačkou v roli vedoucího depa ve Mšeně

„Věnuju se pořadatelský činnosti vedle závodění a manažerování Ondry. S tím jsem začal po skončení kariéry. A teď, když strávím hodně času s Ondrou, bych se tomu chtěl z časovejch‘ důvodů vyhnout, ale nemůžu to panu Greplovi udělat, nezaslouží si to. Ze mšenských původních pořadatelů tam už prakticky chodí jen málokdo, kdyby se z nás čtyř hlavních pořadatelů na to ještě někdo vykašlal, tak už by to fungovalo jen těžko. Proto tam ještě docházím, protože ubývaj‘ i pořadatelé.“

---

Plochodrážní kariéra Radka Smetany (*11. 9. 1972) v zrcadle času:

1986	začátek tréninku v pražském motoristickém oddíle talentované mládeže
1988	kvůli zranění nestartoval v březolupské kvalifikaci pro mistrovství republiky juniorů 1989
1989	závodní debut proběhl při šestém závodě prvoligové skupiny B ve Svitavách a jako junior RH Praha C získal pět bodů ve dvou jízdách, RH Praha C sice skončila v závodě poslední, avšak z celkového druhého místa skupiny postoupila do finále první ligy; ve finále první ligy byla RH Praha C poslední a z dalšího průběhu mistrovství republiky družstev vypadla; druhý ve skupině A předkvalifikace juniorského mistrovství republiky 1990
1990	Markéta Praha 3. ve skupině A první ligy (Radek Smetana 26 bodů ze 145 bodů týmu); druhý v semifinálové skupině A mistrovství republiky juniorů, přičemž liberecký závod vyhrál, ve finále absolvoval dva závody ze čtyř a skončil jedenáctý; čtvrtý v kontrolním závodě reprezentantů juniorů v Praze; debut v extralize za RH Praha B mu však přinesl komplikované zranění kotníku; jedenáctý v mistrovství republiky na ledě
2001	Mšeno 3. v první lize (Radek Smetana 9 bodů z 242 bodů týmu), 12. v semifinále mistrovství republiky jednotlivců v Pardubicích, 18. v Memoriálu Emila Sovy, 16. při červnovém pouťáku ve Mšeně
2002	Mšeno 4. v extralize (Radek Smetana jel čtyři jízdy bez bodového zisku); Mšeno 5. v první lize (Radek Smetana 27 bodů z 177 bodů týmu); 11. v semifinále mistrovství republiky jednotlivců dvojic v Pardubicích; spolu s Michalem Pospíšilem a Marco Müllerem šestí v semifinále mistrovství republiky dvojic v Pardubicích
2008	jeho syn Ondřej v sedle stopětadvacítky zahájil svou vlastní plochodrážní kariéru

 

Foto: archív Radka Smetany, Karel Herman, Mirek Horáček a Pavel Fišer

Píše se rok 2008 a Ondřej Smetana začíná se stopětadvacítkou psát svůj vlastní závodnický příběh

 

Klakovský potok toho na svém dvacetikilometrovém toku moc nestihne. Od pramene v nadmořské výšce okolo kilometru nad mořem má však pořádný sešup o více než sedm set výškových metrů dolů. V Žarnovici se v jeho proudu koupou kachny a máte-li štěstí, uvidíte i ledňáčka. Poblíž ústí potoku do řeky Hron žije muž, který byl ve svých dvaceti letech osmým nejlepším juniorem Československa. Přesto v následujících čtyřiadvaceti měsících si mohl o ploché dráze pouze nechat zdát. A když svým snům dal reálný rámec, riskoval pobyt v obávané východoslovenské vojenské věznici Sabinov. V hospůdce Kolkáreň na žarnovickém městském stadiónu servírují výborný topolčianský alibernet, takže s Vladimírem Tomkou můžeme probrat celou jeho závodní kariéru.
Debut ve stověžaté matičce
„Nebydlel jsem vždycky u stadiónu, ale kousek dál na hlavní cestě,“ začíná Vladimír Tomka svůj příběh, díky němuž se ale záhy ke sportu levých zatáček dostaneme. „Motorky a motory mě bavily odjakživa. Na každých plochodrážních závodech v Žarnovici jsem býval už jako dítě. Snažili jsme se dovnitř dostat různě, třeba přes plot nebo jsme ho podlézali.“

Na sklonku sedmdesátých let čekaly Žarnovicu nejlepší plochodrážní časy a stadión v centru pohronského města nedával spát celé řadě chlapců. „Měl jsem možná čtrnáct let, když jsem tam začal chodit,“ říká Vladimír Tomka. „V patnácti jsem se poprvé svezl.“

Jenže před třemi desítkami let šlo nastartovat závodní kariéru až v sedmnácti. „Dělal jsem mechanika Jožovi Tužinskému, dnes už je nebohý,“ pokračuje. „Bavilo mě to, ale rodiče mi plochou dráhu nechtěli dovolit. Ve dvanácti jsem totiž měl zlomenou nohu ve stehně. Za rok se to zlomilo znovu a lékaři mi tam museli dávat dlouhý hřebíky a já měl kratší nohu.“

Když rodiče viděli, že zájem jejich syna o plochou dráhu je nefalšovaný, přestali mu bránit. „Nakonec mi to podepsali a od té doby, jsem byl u toho,“ říká Vladimír Tomka. „Začínalo nás hodně kluků, postupně se to ale vytříbilo a zůstal se mnou jen Jožo Belica. Už taky nežije. Rozvedl se a nová družka ho zabodla. Když jsme my dva šli na dráhu, jednoho z nás museli odvézt. A většinou to byl Jožko, který to odnesl.“

Prvním závodem se stala juniorská předkvalifikace, která počátkem května 1981 na pražské Markétě měla dodat šestnáct závodníků k šestnácti přímo nasazeným účastníkům mistrovství republiky. Oproti původním předpokladům nedorazila do československé metropole osmička plochodrážníků. Ze známých jmen také Dušan Višváder a Pavel Málek, Martinův otec, kteří si oba svorně začínali kroutit povinnou vojnu. Z nedostatku jezdců padla myšlenka na dvojici sobotních semifinálových závodů s nedělním finále.

Dopolední závod se stal kořistí Petra Vandírka, jemuž společnost na pomyslném pódiu dělali Karel Kadlec, který závodí dodnes, a Ladislav Šifalda, jenž v současnosti doprovází svého syna Filipa na klání stopětadvacítek. Vladimír Tomka měl poměrně smůlu. Skončil devátý, když od přímo postupující osmičky jej dělil jediný bod. Přitom o šestou příčku před ním se dělili současný ledařský reprezentant Jan Pecina, juniorský šampión republiky z roku 1984 Ivan Pacák a slánský Jiří Brož, který to o tři roky později dotáhne až do finále mistrovství Evropy juniorů v King’s Lynn.

„Když jsem přijel do cíle, byl jsem tam o rovinku před ostatními, ale málokdy jsem dojel,“ vybavuje si Vladimír Tomka svůj ostrý křest ohněm. „Byl to můj vůbec první závod. Zapomněl jsem si třeba otevřít kohoutky. Pak mi Jožo Ďurica půjčil svoji motorku a já šel dál jako náhradník.“

Přitom se mu ovšem otevřela ještě jedna šance. Závodníci na devátém až třináctém místě dopoledního závodu startovali ještě v odpoledním klání, kam byli nominováni další adepti. Cestu dál si našli kupříkladu současný plzeňský funkcionář Martin Voráček, liberecký šéf Věroslav Kollert nebo Zdeněk Schneiderwind, jehož našim čtenářům není rozhodně třeba představovat.

Vladimír Tomka byl třináctý. Jistě není bez zajímavosti, že stejný počet třech bodů získal i Pavel Fišer, nyní vedoucí fotograf magazínu speedwayA-Z, a v poli vyřazených skončil i dnešní březolupský tajemník Josef Mizera.

Hrdina našeho vyprávění však již měl jisté místo náhradníka z dopoledne. Skupinu A absolvoval kompletní se zastávkami v Chabařovicích, Liberci a dvěma podniky v jednom dni v Pardubicích, aby v ní skončil šestnáctý.

Extraliga se těsně mihnula okolo Hronu
Trojstupňový model československého mistrovství republiky juniorů nebyl zrovna optimální pro závodníky vyřazené na jeho nižších úrovních. Onoho roku 1981 jelo áčko své čtyři závody o dvou víkendech v časovém rozpětí jednoho jediného týdne mezi devátým a šestnáctým květnem. A otázka zněla, kde závodit dál.

Liga sice měla tři patra, avšak to týmu se vešli pouze čtyři závodníci základní sestavy, jeden náhradník a jeden junior, jehož čekaly dvě extra rozjížďky jen se svými vrstevníky. Připočteme-li soutěživou atmosféru, musíme připustit, že model čtyřčlenných družstev nebyl v dobách velikánského jezdeckého zájmu a relativního svazarmovského dostatku zrovna tím pravým ořechovým.

Na počátku osmdesátých let se Žarnovica vypracovala na špičku první ligy a začala pošilhávat po extralize. Trenér Ján Daniel si dobře uvědomoval potenciál talentovaného mladíka, avšak na postu juniora se střídali Pavol Tonhauzer a Jozef Belica. V červenci však měla soutěž vyvrcholit třemi podniky ve třech dnech a létající Zdeno Vaculík nebyl k dispozici. A tak se v předposledním závodě v Pardubicích objevil v akci i Vladimír Tomka.

Konto svého klubu zatížil šestibodovým maximem. Dlužno ovšem podotknouti, že oba triumfy nebyly příliš složité. Kopřivnický Oldřich Macíček a domácí Zdeněk Schneiderwind ani jednou nedojeli až do cíle, což se pražskému Heřmanu Uvírovi podařilo jen jednou. Avšak Žarnovica slavila v sedmém klání první ligy svůj pátý triumf.

O oba zbývající ovšem přišla jen velice těsně. V dubnu v Kopřivnici zajistil triumf Tatry až Jan Jaša, když v rozjezdu porazil Jaroslava Danka. A první závod v Pardubicích přerušila bouřka již po rozjížďce s číslem devět, kdy domácí SVS vedlo o bod před Slováky. Avšak na konec seriálu se Žarnovica ozdobila triumfem v Praze, kde pro ni Vladimír Tomka dodal opět dvě vítězství v juniorských jízdách.

Celkový prvoligový triumf byl o to cennější, že počínaje rokem 1981 se v prolínacích soutěžích o postup a udržení se v konkrétním ligovém patře neobjevovala první dvě družstva, ale pouze vítěz. V kvalifikačních mítincích ustoupil ligový rozpis pro čtyřčlenná družstva klasickému modelu dvojutkání.

Žarnovica dostala za soupeře Plzeň, která v extralize neprožila zrovna povedený rok. První říjnovou neděli skončil závod na plzeňské dráze remízou 48:48, o níž se nejvíce zasloužil Zdeno Vaculík vítězstvími ve všech svých šesti jízdách. Následující sobotu byla odveta na plzeňských Borech očekávána s o to větší pozorností.

„Už tehdy se dělaly zákulisní tahy,“ ujímá se slova opět Vladimír Tomka. „Nechtěli nás v extralize, aby necestovali tak daleko. Když jsme dojeli do Plzně, nepřebrali nám tři motorky. Vymysleli, že máme velké difuzory. Tak jsme přeskakovali z motorky na motorku a nakonec jsme to odjeli na čtyřech strojích.“

Západočeský celek se opřel především o konzistentní trio Jan Hádek – Jaromír Bartoš a Jindřich Dominik, jež největší mírou pacifikovalo houževnaté Slováky. Ti nakonec podlehli 46:50, takže je postup do extraligy minul o čtyři body.

Skvěle budované jméno
Plochodrážní sezóna 1982 začínala pro Vladimíra Tomku setsakramentsky brzy. Juniorskou předkvalifikaci v Březolupech pořádali již poslední víkend v březnu. „Licence měla zpoždění,“ dostává se žarnovický závodník ke zdroji problémů. „Stejně jsme do Březolup jeli. Mysleli jsme, že na začátku sezóny nebudou dělat cavyky. Ale v sobotu mě nepustili do závodu.“

Záchranné lano však hodila neděle. V sobotu bylo totiž osmadvacet uchazečů rozděleno rovným dílem do dvou skupin. Z každé se kvalifikovalo po šesti závodnících, ostatní dostali příležitost na druhý den. Na milost byl vzat i Vladimír Tomka.

„Jano Daniel v sobotu říkal, že nevadí, protože se druhý den vrátíme a vyhrajeme,“ usmívá se Vladimír Tomka. „Pamatuju, že jsem i tam spadnul z prvního místa, ale nakonec jsem doopravdy vyhrál.“

O vítězství se však dělil s domácím Dušanem Šefránkem a Rostislavem Čichoněm z Kopřivnice, jelikož všichni nasbírali po jedenácti bodech a rozjezd mezi nimi nebyl vypsán. O čtrnáct dnů později začínal program skupiny A, odkud se přes zastávky ve Slaném, Praze, Plzni a Chabařovicích Vladimír Tomka dostal do finále.

Hned v jeho prvním závodě v Pardubicích zaskočil mnohé svým pátým místem. Ve Mšeně byl devátý. V Žarnovici o jednu příčku horší, když mu body sebrala mechanická závada. Kvůli diskvalifikaci neviděl dvakrát cíl ani na druhý den v Zohoru. Tím pádem mu sedmé místo sebral Roman Matoušek, jenž do seriálu naskočil až v jeho druhé polovině.

„Celkem dobře mi to letělo,“ komentuje dnes své osmé místo při svém debutu mezi československou juniorskou elitou. „V Pardubicích jsem předjel Ivana Pacáka (liberecký odchovanec vojákoval v pražské Rudé hvězdě a o dva roky později se stal mistrem – pozn. redakce). Z posledního místa jsem dojel první. Hlasatel hlásil, že závody jsou kvůli mně vzrušující. Starty jsem neměl dobré, ale pan Plzák mi tehdy říkal, že takové srdce, co mám já, by chtěl sám mít. Je to dobrý chlapík, s Jožo Maruškou, naším vedoucím, se uměli štengrovat.“

Zasvěcené však výsledky Vladimíra Tomky nemohly překvapit. V květnu skončil třetí v mistrovství Slovenska a již dávno měl stálé místo juniora v žarnovickém prvoligovém týmu. „Jožo Belica šel na vojnu,“ vysvětluje. „A já zůstal jako junior.“

V úvodním závodě na Markétě však na juniorském postu začínal Lubomír Jedek. Ten se však mohl lépe uplatnit coby stálý člen sestavy, takže druhý den v Pardubicích čekaly dvě juniorské jízdy už Vladimíra Tomku. Po úvodní poruše podruhé nebodoval, avšak v šesti následujících mítincích ztratil pouhopouhé dva body.

Žarnovica se rychle etablovala na čele průběžné tabulky. Porazit jí dokázala jen Kopřivnice ve třetím závodě na obří severomoravské dráze a to jen o bod. Druhý den v Žarnovici už opět slavili Slováci. Červencové výjezdy do Pardubic a Mšena přinesly zranění Lubomíra Jedka ve Svítkově a dvojici čtvrtých míst. O měsíc později se doma prosadila Kopřivnice, ale závěrečným triumfem doma Žarnovica pojistila celkové prvenství.

Překážku na cestě do extraligy vytvořil Slaný. Kvalifikace začínala první říjnový den ve středních Čechách a domácí uhájili těsně vítězství v poměru 50:44. Slovácí tudíž v odvetě potřebovali triumf alespoň o sedm bodů.

„Doma jsme dost prohrávali,“ popisuje Vladimír Tomka. „Jel jsem s Jaro Dankem a proti nám Josef Minařík. A ještě jeden, toho si už nepamatuju. Já toho Minaříka porazil a to nás vrátilo do hry. Kdyby Jaro Danko tehdy zatáhl, postoupili jsme.“

Závody na zapřenou
Žarnovica odvetu kvalifikace o extraligu 1983 vyhrála 50:40, ale jak bystří čtenáři již spočítali, v nejvyšší soutěži se o dva body udržel Slaný. Vladimír Tomka si navždy bude tento závod pamatovat, protože doma mu ležel povolávací rozkaz. Podle jeho příkazu se v pondělí 4. října měl hlásit u vojenského útvaru železničního vojska číslo 1901 v Olomouci, kde mu bylo souzeno prožít následujících 730 dnů.

„O páté skončily závody,“ vrací se k oné říjnové kvalifikaci, na základě jejíhož výsledku Žarnovici již podruhé v řadě těsně minula extraliga. „Odevzdal jsem motorku, odcupkal domů, sebral batožinu a šel na dva roky na vojnu. Tehdy jsme jeli vlakem spolu s Lubošem Jedkem. On rukoval do Prahy do Rudé hvězdy, já do Olomouce.“

Před třiceti lety se po československých oválech prohánělo více šikovných mladíků než v současnosti, nicméně přesto zůstává otázkou, proč se oddíl spravovaný ministerstvem vnitra nesnažil o slovenského závodníka. A to tím spíše, prokázal-li svým excelentním nástupem v roce 1982 své schopnosti více než dokonale.

„Do Rudé hvězdy byl velký přetlak vždycky,“ krčí Vladimír Tomka rameny. „Možná chyběl rok a byl bych tam. Ale i tehdy jsi potřeboval někoho, kdo by tě tam protlačil.“

Přesto stále věřil, že se najde cestička, aby mohl dál pokračovat v závodění. „Velitel roty nadporučík Štyndl byl zarytý sportovec,“ vzpomíná. „Jednou si mě zavolal do kanceláře, že do Žarnovice pro mě přišla nominace na mistrovství Evropy juniorů. Šlo to dál na útvar, ale jeho velitel to hodil do koše. Ještě slibovali, že by zařídili převelení do Levic, kousek od Žarnovice, ale ani to nedopadlo.“

Nezbylo než zatnout zuby a odpočítávat dny od vytouženého civilu. Zimu v Olomouci v obrovských prastarých neútulných kasárnách střídaly letní pobyty ve středočeské Dobrovici, kde útvar rekonstruoval železniční tratě. Československá lidová armáda se tehdy udržovala v bojové pohotovosti i v období míru, což platilo nejen pro bojové, ale i pracovní jednotky. Opušáky byly řídké, dovolená deset dnů za rok.

Ve druhém roce své vojenské služby se Vladimír Tomka odhodlal ke kroku, který mohl vzbudit i pozornost vojenského prokurátora, kdyby vyšel najevo. Jeho dovolenka vyšla přesně do termínu, kdy v Žarnovici pokračovala svým šestým dílem první liga.

„Řekl jsem Janovi Danielovi, že chci jet,“ svěřuje se. „Bylo to načerno, hlasatel byl pan Vanek, učitel. Do rozhlasu tvrdil, že se představím poprvé po dvou letech. Kdyby to slyšel někdo kompetentní, byl by průser.“

Od jeho posledního závodu přitom uplynuly bez třech měsíců celé dlouhé dva roky. „Trošku jsem si zatrénoval, ale to se nedá zapomenout,“ vytuší Vladimír Tomka směr otázky. „Byl jsem mladý a pořádně zažraný. Když si to vezmeš, a to byl Petr Vandírek, Zdeněk Schneiderwind nebo další reprezentanti, před vojnou jsem s nimi jezdil vyrovnanou partii.“

Přitom se neubrání srovnání se současným stavem. „Dneska těm mladým chybí více srdíčka,“ netají se svým názorem. „Mně otec nikdy nepomohl, já bych svému synovi snesl modré z nebe. Měl jsem deset dnů dovolené, hned jsem šel do dílny a skládal motorku, protože jsem na nic jiného nemyslel než, že se tady svezu aspoň jednu jízdu. Pro mě to byl pocit k nezaplacení, vrchol dovolenky.“

Oběma nohama do extraligy i na slovenské pódium
Ján Daniel přání svého závodníka vyhověl. Vladimír Tomka nastoupil s náhradnickou sedmnáctkou, jednou vystřídal Pavla Kaliaka a dovezl dva body. Stejný příběh se opakoval i druhý den v Kopřivnici s tím rozdílem, že hrdina našeho vyprávění při svém jediném výjezdu na ovál upadl. Přesto opět mířil se svým celkem na stupně vítězů.

Žarnovica se v první lize anno domini prala především s juniorským béčkem pražské Rudé hvězdy opírající se o Miroslava Prágera, Petra Kubíčka, Františka Moulise či Ivana Pacáka. Po osmi závodech měli Pražané o pouhý bod více než Žarnovica. Změnily se reglementy a zrušily se postupové kvalifikace. Slaný měl v extralize o jediný bod méně než třetí Plzeň, takže rovnou spadl do první ligy a v elitní divizi byl pro rok 1985 nahrazen právě Žarnovicou.

„Skočil jsem rovnou mezi střelce jako Jiří Štancl, Aleš Dryml nebo Pavel Karnas,“ odvíjí Vladimír Tomka ni svého plochodrážního příběhu po návratu z vojny na podzim 1984. „Nestačili jsme jim technikou. Ani Zdeno Vaculík, Palo Tonhauzer nebo Dušan Morávek, ale škola to byla dobrá.“

Že to Slováci nebudou mít mezi československou elitou jednoduché, ukázala již trojice úvodních červnových závodů. V Pardubicích nasbíral celek pouhé tři body, v Praze sedm a v Plzni šest. Nakonec však dokázali jezdit vyrovnanou patrii s Plzní. V srpnu ji na domácím ovále porazili, avšak druhý den byl závod bez náhrady zrušen. Na stupně vítězů se podívali ještě na Markétě, ve Svítkově a na Borech jim na Západočechy chybělo pár bodů. V konečném součtu však zaostali o plných čtyřicet a museli se vrátit zpátky do první ligy.

„Za ty dva roky mi vrstevníci hodně utekli a bylo dost těžké je dohánět,“ přemítá Vladimír Tomka. Se čtyřmi body ze sedmi utkání byl žarnovickou čtyřkou a nebýt jeho čtyřiadvaceti měsíců u železničního vojska, Žarnovica by Plzni zatopila dozajista mnohem více.

„Měli jsme dost silnou generaci, byl problém se někam dostat, později můj bratr šel rovnou do Racku,“ připomíná, jakým požehnáním byl vznik druhého vojenského sportovního oddílu v Pardubicích. Nicméně on sám měl vojnu odkroucenou a po třech letech opět stanul na pódiu slovenského šampionátu.

V Zohoru jej od stupňů vítězů dělil jediný bod. Všechno si však vynahradil o týden později, kdy šampionát v Žarnovici vyvrcholil rovnou dvěma podniky. Absencí Pavla Tonhauzera, který reprezentoval v dlouhodrážním šampionátu, ubyl jeden z favoritů. Dušan Morávek se nakonec z titulu radoval až v cíli vítězného rozjezdu se Zdeno Vaculíkem a Vladimír Tomka skončil celkově třetí.

„Jelo mi to, i Vaculíka jsem fouknul,“ pochlubí se a dodává další historku ze slovenského šampionátu. „Jednou jsem pouštěl Dušana Morávka. Podruhé se ženil, on za mnou přišel, a neblbnu, že to bude svatební dar. Byl jsem první a pořád se ohlížel, kde je, až sem spadnul. Přišel za mnou pan Šovčík. Když jsem mu to vysvětlil, jen kroutil hlavou, jaký jsem vůl, protože jsem mohl být první já. Ale když do dneska Dušanovi připomenu, neví o tom.“

Zlatá osmdesátá
Ještě než se Vladimír Tomka v pětaosmdesátém postavil na bronzový stupínek, vyzkoušel si i dlouhou dráhu. „První rok jsem byl ve finále mistrovství republiky, další rok jako náhradníka a třetí rok vůbec ne,“ bilancuje své působení na dlouhém ovále v Mariánských Lázních. „Šel jsem tam dolů, ale tehdy to jezdili střelci a měli úplně jinou techniku. Když mě předjel Palo Tonhauzer, myslel jsem, že se mu motorka rozpadne, ale když jel kolem Jirka Štancl, ani jsem si toho nevšimnul.“

V půli července se v Mariánských Lázních sešlo jednadvacet československých závodníků. Dvanáct mělo jistý odpolední závod, zbývajících devět se pustilo do kvalifikace o šest volných míst. Přitom jich původně dorazilo ještě více.

„V sobotu jsme měli trénink,“ vysvětluje Vladimír Tomka. „Jožo Belica dobře odstartoval. V prvním výjezdu zůstal stát. A že je konec s jeho kariérou na dlouhé dráze, protože se nenechá zabít. Byla to střelba, když se mi motorka rozjela, úplně se roztřásla.“

Nicméně běžným chlebem žarnovických plochodrážníků zůstávala samozřejmě klasická dráha. „Spadli jsme zpátky do první ligy,“ dostává se Vladimír Tomka k sezóně s letopočtem 1986. Její prim udávalo béčko pražské Rudé hvězdy. Stoupala chabařovická hvězda. Severočechy nakonec od celkového triumfu a tím pádem od postupu do extraligy dělily pouhopouhé tři body. A dlužno dodat, že body z jízd, protože tabulkové body se v československých ligách vrátily na scénu až roku 1996.

„Byly to dobré závody,“ hodnotí Vladimír Tomka úroveň tehdejší první ligy, která už Žarnovici zůstala souzená až do kolapsu klubu. „Jezdil jsem rád Markétu a Pardubky, ale Svitavy jsem neměl rád vůbec. Ale to asi nikdo.“

Stadión Cihelna ještě svítil novotou, když sem v tropickém odpoledni druhého srpnového dne roku 1986 přijeli Slováci poprvé. O den dříve ještě v Chabařovicích šlapali tvrdě na paty domácím, ale tady pouze Vladimír Tomka a Josef Belica alespoň jednou dojeli jako první do cíle. Přes šestibodovou hranici se ovšem nedostal nikdo a Žarnovica byla ráda za třetí místo.

„Celý mančaft jsme tam udělali málo bodů,“ vybaví si Vladimír Tomka. „Nikomu z nás to nesedělo. Dráha byla krátká a za roh a my se tam nemohli trefit. Ale třeba v Plzni jsem neměl problém. Jeli jsme dvojice s Tono Bluskem, dvakrát mě sestřelil, vyhrály to Březolupy a mně se zdá, že já je v rozjížďce tehdy porazil.“

Pro správné vročení musíme uvést, že šlo o semifinále mistrovství republiky dvojic v červnu 1988. „Byla to těžká dráha,“ pokračuje Vladimír Tomka. „V prvním nájezdu všichni klapali. Před námi totiž jeli přebor ČSR a toho, kdo tam přidal, odvezli. Byly to závody v šesti a já tam Jara Gavendu předjel po zadním kole. Chtěl vědět, jak jsem to udělal, ale já mu nedokázal odpovědět. Prostě se to zvedlo.“

Potřetí třetí muž slovenské ploché dráhy
Československé ligy v sezóně 1987 provedly neuvěřitelný looping. Druhá liga padla, dnes už víme, že definitivně. Namísto toho deset týmů bojovalo ve dvou skupinách první ligy po pěti o postup do finále a malého finále. Extraliga rovněž v pěti byla jen kvalifikační stupeň pro finále a semifinále v mistrovství republiky, do něhož se postupovalo i z finále první ligy. Dle modelu, který v naší ploché dráze vydržel až do roku 1990, nebyl poprvé a naposledy vítěz extraligy automaticky šampiónem země.

„Ve skříňové Avii jsme jezdili sem a tam,“ reaguje Vladimír Tomka, že žarnovické družstvo to za jeho aktivní éry mělo daleko všude. „Byla v ní stěna a lavice z dvanácettrojky. Vešlo se tam šest, sedm lidí a jezdili jsme v pohodě. Až potom jsme měli ten autobus. Vzpomínám si, že když jsme jeli do Plzně na kvalifikaci o extraligu, chtěl s námi jet jeden fotograf z Levic. Jenže nebylo místo a Jožo Maruška mu nechtěl dovolit, že by si vzal svoji vlastní židličku do chodbičky. A tak si našel vlak a byl na stadiónu na Borech dříve než my!“

Ale vrame se k první lize roku 1987. Skupině B kraloval tým SVS Pardubice B s Václavem Milíkem a slibnými juniory na čele s žarnovickým odchovancem Miroslavem Forgáčem. Za svůj jej přijal AMK Svitavy, jehož vesty oblékal. Žarnovica vyhrála jeden závod. A to shodou ve Svitavách, domácím prostředí suveréna, kde o rok dříve propadla!

Béčko pardubického SVS stínovala i ve velkém finále první ligy. Její pou skončila v semifinále mistrovství republiky družstev, v němž byla třetí, ale nechala za sebou extraligový Slaný! Napřesrok se žarnovická prvoligová historie opakovala v bleděmodrém.

Vítěz skupiny VTJ Racek Pardubice dokázal nasbírat v celkovém součtu jen o čtyři body víc. Ve finále první ligy byl odstup vojenského oddílu vyšší, nicméně Žarnovica do semifinále mistrovství republiky pronikla. Její odstoupení z důvodu velké marodky však mělo předznamenat počátek horších časů.

V osmaosmdesátém se Vladimír Tomka potřetí ve své kariéře postavil na nejnižší stupínek v mistrovství Slovenska. „Nebyly to špatné závody, ale bylo nás málo,“ naznačuje počátek personální krize slovenské ploché dráhy. Roku 1985 skončil Zohor a Žarnovica zůstala na mapě plochodrážních stadiónů u našich dnešních východních sousedů sama.

„Jezdili si zajezdit i závodníci z jiných klubů, ale nebyli klasifikování,“ říká Vladimír Tomka. „Když byli Zohoráci, bylo závodníků dost, ale když skončili, byl slovenský mistrák jen mezi námi Žarnovičany.“

Roku 1988 se dvou závodů v jediném dni v půli července sešlo v žarnovickém depu jen osm závodník, avšak hodnotu titulu to rozhodně nesnižovalo. „Závody to nebyly zlé, jako domácí jsme si nic nedarovali,“ pokračuje Vladimír Tomka. „Diváci chodili, i na trénincích jich bylo dost. U motorestu stavěly dálkové autobusy a cestující z nich se chodili dívat. Dneska tolik lidí nepřijde ani na některý závod.“

Publikum se rozhodně mělo, na co dívat. „Zdálo se mi, že to bylo víc na tělo,“ porovnává Vladimír Tomka dnešní plochou dráhu s obdobím před čtvrtstoletím. „Nebyly takové rozdíly, že se to roztrhá po startu, ale bojovalo se až do konce. Nechci to dnešní závodění dehonestovat, ale bylo to vyrovnanější. Dnes ti, co na to mají, odskočí.“

Zpátky se synem v závodním kolotoči
Konec osmdesátých let nebyl pro Žarnovicu tak skvělý jako jejich počátek. Řada závodníků končila své kariéry, čehož se stalo odrazem až páté místo ve skupině B první ligy 1989. Napřesrok sice bylo lépe, avšak přidaly se problémy ekonomického charakteru. V prvoligovém finále se už Žarnovica neobjevila, padlo mistrovství Slovenska a labutí písní žarnovického ligového družstva se stala skromná účast v koalici s Kopřivnicí v první lize anno domini 1991.

„První se toho vzdal Jožo Maruška, vedoucí družstva, ještě před tím končil Palo Tonhauzer,“ popisuje Vladimír Tomka, jenž naposledy závodil roku 1989. „Končil Zdeno Vaculík, končili všichni. Zůstal můj bratr, Tono Blusk a Marian Šebian. Já převzal autobus a vedoucího družstva. S Kopřivnicí jsem to koučoval, ale to jsme jeli asi dva závody a skončilo to úplně.“

A co vedlo jeho samotného pověsit tehdy ještě koženou kombinézu na hřebík? „Už se to rozpadlo,“ odpovídá. „Neměl pomalu, kdo závodit. Já zůstal v té partě poslední. I Palo Kaliak skončil. No, všichni. Motorku jsem přenechal mladšímu bratrovi Jožovi, přišel z vojny. U ploché dráhy jsem zůstal, dělal jsem dráhu. Nejdřív s Jánem Danielem, pak sám. Ale bylo jen pár závodů, maximálně dva do roka. Pomalu odcházeli pořadatelé a pak začal nový klub, to už jsem s tím seknul i já.“

Speedway Club Žarnovica se objevil na scéně zjara 2011. „Chlapci jako Mao Búri, Jakub Zliechovec a Roman Bielik chtěli něco více než jen Zlatou přilbu,“ komentuje jeho vznik Vladimír Tomka. „Ale AMK nechtěl, proto vznikl nový klub, což si myslím, že je dobře. Jinak by tady těch šest závodů nebylo.“

Nicméně jeho syn Michal své první plochodrážní krůčky podnikal pod křídly AMK Žarnovica. „Odmalička si prohlížel moje fotky, seděl u nich a odmalička jsem ho brával na závody,“ popisuje Vladimír Tomka. „Když to tady začalo znovu, padlo, že by na to možná měl. Sehnal jsem mu motorku, to už jezdil Pao Búri a i mladý Janči Mihálik. Byl jsem rád, že Michal chce. Přišel za mnou Zdeno Repiský (předseda AMK – pozn. redakce), že mají volnou motorku po Jánu Halabrínovi, že nám ji půjčí. Tréninky jsme jezdili i se Speedway Clubem, po první sezóně jsme přestoupili k nim a od té doby jsme tam.“

Michal Tomka měl svým závodním debutem projít při červnových devatenáctkách v Praze. „Už jsme měli večer naloženo,“ popisuje jeho otec. „Volal jsem Maovi, jaké máme číslo. A on, že zrovna dostal mail od pana Moravce, že se nejede. Další závod jsme měli jet do Abensbergu, kvalifikaci o SGP místo Maa Vaculíka. Když jsme to dolaďovali, padlo to, protože mu nebylo šestnáct.“

Začínající plochodrážník se křestu ohněm dočkal při posledním červencovém víkendu s jadranskou ligou a slovenským šampionátem. „Liga se zabalila kvůli průtrži a v neděli jsem byl mile překvapen,“ netají se Vladimír Tomka nadšením nad jeho jedenáctým místem. „Lepší start si ani nemohl přát. Pak přišly Pardubice, Liberec. Moc závodů se odložilo, o nějaké čtyři jsme přišli. Doufám, že další sezóna bude lepší. Budeme makat, abychom každý jeden závod, co můžeme jet, jeli.“

Nicméně Vladimír Tomka rozhodně není nekritickým rodičem. „Plochá dráha ho chytila,“ říká na adresu svého nejmladšího potomka. „Možná je to tím, že jsou mladší, než jsme byli my, když jsme začínali, ale chybí mi tam víc zápalu. My jsme byli jiní, my jsme chtěli, jim tam, myslím, jiskřička chybí. Ale to je problém celé mládeže dneska. Chtěli by stihnout všechno, ale to se nedá.“

Plochodrážní kariéra Vladimíra Tomky v zrcadle času:

1981	debutoval v sobotu 2. května, když se na Markétě objevil ve dvoudílné předkvalifikaci mistrovství republiky juniorů a postoupil jako náhradník, v semifinálové skupině A posléze skončil šestnáctý; Žarnovica vyhrála první ligu, v kvalifikaci o extraligu 1982 podlehla Plzni 94:98.
1982	z předkvalifikace mistrovství republiky juniorů v Březolupech postoupil do skupiny A, v níž mu patřila devátá pozice, ve finále byl osmý; Žarnovica vyhrála první ligu a v kvalifikaci o extraligu 1983 podlehla Slanému 96:94; třetí v mistrovství Slovenska; v říjnu narukoval na dvouletou povinnou vojenskou službu.
1984	v rozporu s vojenskými řády absolvoval během dovolené po jedné rozjížďce ve dvou prvoligových závodech a měl svůj podíl na druhém místě Žarnovice, která se po zavedení přímého postupu a sestupu mezi ligami kvalifikovala do extraligy 1984.
1985	Žarnovica ve své jediné extraligové sezóně skončila čtvrtá a sestoupila zpátky do první ligy; v mistrovství Slovenska skončil třetí; šestým místem z kvalifikace postoupil do mistrovství republiky na dlouhé dráze, v němž obsadil devatenáctou příčku; náhradník při ZP SNP.
1986	Žarnovica skončila třetí v první lize; sedmý v mistrovství Slovenska; osmé místo v kvalifikaci jej dostalo jen na místo náhradníka mistrovství republiky na dlouhé dráze; náhradník při ZP SNP.
1987	Žarnovica druhá ve skupině B první ligy, druhá ve finále první ligy a třetí v semifinále mistrovství republiky družstev; čtvrtý v mistrovství Slovenska; v mistrovství republiky dvojic spolu s Jozefem Belicou coby AMK Žarnovica B nahradili Kopřivnici a v semifinále v Žarnovici skončili poslední.
1988	Žarnovica druhá ve skupině B první ligy, druhá ve finále první ligy, ovšem na semifinále mistrovství republiky družstev rezignovala a nakonec se nekonalo; třetí v mistrovství Slovenska; s Antonem Bluskem devátí v semifinále mistrovství republiky dvojic v Plzni; 20. při ZP SNP.
1989	Žarnovica pátá ve skupině B první ligy; osmý v mistrovství Slovenska; 19. při ZP SNP.

Foto: archív Vladimíra Tomky a Mirek Horáček