Bílá dodávka se řítí serpentinami Buchlovských vrchů směrem k Uherskému Hradišti jako střela. Zatáčky bere v náklonech, nad nimiž by zbledli závistí i motorkáři, kteří tady pořádají své tajné závody. Muž za volantem je jediný, kdo na palubě krátce po půlnoci bdí. Cestu zná jako své boty. Nejede tady poprvé, ani naposledy. Stále je nejlepším slovenským plochodrážníkem, ovšem jeho sedmnáctiletý syn je na nejlepší cestě, aby ho v mnoha směrech překonal. Zatím však po debutu v mšenské kvalifikaci o Grand Prix 2008 spí jako nemluvně a do snů mu ze sluchátek vyhrává slovenský hip hop. Dodávka se mezitím neomylně blíží slovenské hranici za vzteklého blikání červených číslic radarů, kterým je řidič náramně povědomý. Už je tady Drietoma se sochou Lenina v zahrádce rodinného domu. Zdeno Vaculík ubere plyn, dá pravý blinkr a probudí mechanika Rudolfa Baniariho, aby doklepnul zbývající kilometry do Žarnovice. V červnu svítá brzo a on potřebuje si trošku odpočinout, než nad ránem zamíří do svého bufetu s lahůdkami, protože motocykly jeho syna jsou poháněny nejen metylem, ale i slovenskými korunami. A vskutku. Sluníčko, které dodávce mávalo na dobrou noc někde na české dálnici D1, se červeným svitem ohlašuje na východní straně. Nedělní ráno slibuje nádherný den, žarnovická juniorská družstva se pojedou bez Martina Vaculíka, avšak čumák vozu se brzy otočí zase na západ, aby o čtvrt roku později vezl domů slovenského teenagera jako nejmladšího mistra České republiky v dějinách. Inu, plochá dráha se musí dělat minimálně na sto padesát procent, o čemž ví Zdeno Vaculík své.

 

Plochodrážní bezdomovci

Dobrá Voda, úhledná slovenská vesnička v okrese Trnava, není v mnoha směrech rozhodně neznámým pojmem. Své jméno získala zřejmě podle mnoha pramenů na svém území a poprvé se o ní zmiňují písemné zprávy už ve dvanáctém století. Kasteloogy a turisty lákají ruiny rozsáhlého hradu, milovníky kultury zase odkaz básníka a spisovatele Jána Hollého, jenž tu strávil poslední léta svého života. Roku 1906 zde bylo zaznamenáno nejsilnější zemětřesení století na Slovensku, což může vzrušovat záhadology a to tím spíše, že jaderná elektrárna Jaslovské Bohunice odsud leží bratru dvacet kilometrů.

Středa 10. srpna roku 1955 byl pro zdejší obyvatele obyčejný pracovní den. V domě u Vaculíků se však oslavovalo, protože příbytek se naplnil křikem novorozeného chlapečka. Rodiče mu dali jméno Zdeno. „Narodil jsem se přímo doma, proto tam mám kořeny,“ vypráví o svém příchodu na svět po více než půl století později. „Jsem rád, že jsem se narodil doma, táhne mě to tam, mám tam pouta.“

Jeho rodiště jej mohlo inspirovat, aby se stal historikem či archeologem, pokoušet se o kariéru za psacím stolem anebo usilovat o vědecký titul, kdyby mu ovšem hlavou neburácely motocyklové motory. „Chtěl jsem jezdit motokros, do toho jsem byl úplný šílenec,“ upřesňuje. „Šel jsem se učit do Bratislavy, tam byla motokrosová Červená hvezda. Ale v té době to bylo problematické a nefungovalo to tam. Sídlili za starým mostem, shodou okolností jsem se dostal do speedway klubu, který byl také za starým mostem v Petržalke. A tím pádem byl motokros ztracený.“

Slovenská metropole ovšem v té době měla už boom plochodrážních závodů za sebou. Minulostí byl i stadión Rapid v Prievoze, kde soužití plochodrážníků s fotbalisty bylo asi stejně ideální jako v ostatních případech. Když Zdeno Vaculík rozšířil řady členů AMK Speedway Bratislava, byli místní závodníci bez oválu. Zohor byl ještě hudbu budoucnosti a klub hledal azyl v Břeclavi či Žarnovici. V dvaasedmdesátém jel dokonce svůj domácí závod první ligy až v Českých Budějovicích!

„Rapid si už nepamatuju, ale Jožo Tóth tam ještě jezdil,“ vzpomíná Zdeno Vaculík na tehdejší dobu. „Jenže Šaňo Molnár přejel fotbalistům motorkou přes hřiště a vyhodili je. Měla být dráha v Petržalce, už se chystali, že se to tam rozměří a vykolíkuje, ale nakonec to nedopadlo. A plochá dráha nebyla ani na Rapidu, ani v Petržalce.“

Přesto družstvo nejen žilo, ale závodilo v československé lize. „Trénovat se jezdilo do Břeclavi, Žarnovice, sem tam do Březolup,“ líčí Zdeno Vaculík. „Naše dráha se dělala v Zohoru. Jen co se postavila, byli jsme rádi. Sousedila ale s domky, kde bydlel i starosta. Prášilo se, hluk, jedno s druhým. Lidé byli proti.“

Nicméně Zohor se objevil na československé mapě až roku 1973… „Tréninky byly před závody,“ přibližuje atmosféru doby borec, jehož však tehdy v sedmnácti letech čekala ještě dlouhá cesta na post slovenské jedničky. „Bylo to náročné, dráhu jsme neměli, a když se trénovalo až před závody, bylo to dost bídné.“

 

Prachem archívů zanesený debut na sklonku října dvaasedmdesátého

V úvodních třech kolech slovenského šampionátu anno domini 1972 neprohrál bratislavský Jozef Tóth jedinou jízdu a poslední říjnovou sobotu přijel do Žarnovice jako suverénní leader průběžné klasifikace. Vzhledem k problémům s oválem šlo o domácí podnik, protože víkendový dvojzávod se nesl pod pořadatelskou taktovkou AMK Speedway Bratislava.

Jenže zhruba stovka platících diváků tleskala žarnovickému Vladimíru Ceglédymu, zatímco Jozef Tóth skončil až třetí za Jánem Danielem. Kdo ví, zda někdo z přítomných věnoval pozornost černovlasému mladíkovi se startovním číslem pět. Mít tušení, kam se díky jeho úsilí dostane slovenská plochá dráha o čtyřicet let později, sběhly by se okolo něj davy. Jenže tehdy to byl jen jakýsi Zdeno Vaculík, který si právě odbýval svou závodní premiéru.

„První závod si už nevzpomínám,“ je na tom Zdeno Vaculík při odpovědi na žádost o podrobnosti svého debutu úplně stejně jako celá řada jiných plochodrážníků, jimž mnoho závodů po dlouhé době splyne do jediné ucelené řady. Archívy hovoří pouze řečí strohých čísel, z nichž bychom stěží složili čtivý příběh.

Zdeno Vaculík skončil patnáctý se dvěma body, z nichž první získal, když Otto Flickinger v rozjížďce s číslem pět nenastoupil. Ve dvacáté jízdě upadl jeho bratislavský kolega Ivan Kolev, ale kdo by dnes mohl zjistit, zda byl tehdy Zdeno Vaculík před ním nebo za ním, když si to hrdina našeho vyprávění nepamatuje ani sám?!

Druhý den Jozef Tóth vrátil úder, aby o týden později na asfaltové dráze před břeclavským hradem, romanticky upraveným do podoby zříceniny, získal svůj druhý slovenský titul. Zdeno Vaculík neměl omračující debut a měl pokaždé výrazně blíže k poslednímu než prvnímu místu. Jenže zatímco jména jeho tehdejších soupeřů jsou vedle pamětníků povědomá již jen skutečným plochodrážním znalcům, Zdeno Vaculík je populární i dnes, byť stojí opět trošku v ústraní závodního dění.

Samozřejmě zpracování historie československého sportu levých zatáček je stále v plenkách, což jde ruku v ruce s menší poptávkou ze strany široké veřejnosti. Jenže každý člověk je strůjcem nejen svého štěstí, ale i především osudu. A dnes dobře známé vaculíkovské přístupy se formovaly již počátkem sedmdesátých let.

„Prožíval jsem to hodně,“ vrací se Zdeno Vaculík ke svým závodnickým prvopočátkům. „Plochá dráha se stala mojí srdcovkou. Motokros ano, ale plochá dráha se mi stala osudovou. Líbila se mi, chtěl jsem se dostat na úroveň českých družstev jako Rudá hvězda, Slaný nebo Plzeň. To byly tehdy týmy, které pro mě byly nedostižné. Byli v nich poloprofesionálové, ale my jsme byli plochodrážní rozvojová země.“

 

Kus rezavého železa v roli závodního motocyklu

Když o mnoho let bude Zdeno Vaculík doprovázet svého syna Martina, nabídne mnohokrát užaslým pozorovatelům virtuózní koncert mechanika. I když oba stroje budou již na první pohled vymazleny k dokonalosti, neodpočne si ani vteřinku a všechno bude raději znovu a znovu kontrolovat ještě jednou. I to je obrovský pokrok oproti počátkům sedmdesátých let.

„Dostal jsem první motorku, to byl jen kus rezavého a plesnivého železa,“ vypráví. „Motorce se to vůbec nepodobalo. Na stadiónu v Bratislavě byla betonová buňka, tam měli uskladněné motorky. Dali mi vybrat, jednu jsem si vzal. Byl jsem rád a snažil jsem se ji dát do použitelného stavu. Měli jsme hadru, štětec, nějakou arvu, to se dneska nedá porovnat.“

Navzdory podmínkám však plochodrážní sport neumíral na úbytě. „Doba byla úžasná v tom, že nás to bavilo,“ přemítá Zdeno Vaculík. „Ano, dostávali jsme za závody peníze. Dali jsme si jednu, dvě večeře a bylo po penězích. Ale dělali jsme to srdcem. Dnes je to práce, byznys, tehdy to bylo srdce. Byla Rudá hvězda, pak Svazarm a nakonec potom bylo Slovensko. Až když jsme začali jezdit ligu na úrovni, dostávali jsme motorky po repasi po reprezentantech. Teprve až se dostaly nové motorky i na Slovensko a měli jsme motorky podobné českým jezdcům, byl to neskutečný skok. Dostali jsme se do extraligy, byli jsme šťastní, že jsme se rovnali českým družstvům. To bylo úžasné, cítili jsme se, jako bychom měli jet mistrovství světa.“

Odstavec dokáže přelétnout celou dekádu rychlostí káně ve střemhlavém letu. Jenže my jsme teprve na počátku závodního příběhu Zdeno Vaculíka. A tak nechme extraligu 1985 prozatím ještě chviličku u ledu a zamiřme zpátky do dubna 1973. Bratislava jezdila skupinu B československé první ligy. Její první kolo pořádala ještě v Břeclavi. Zdeno Vaculík nechyběl v sestavě, avšak v úloze náhradníka se nedostal ke slovu ani v sobotu, ani v neděli, kdy se pořadatelského kolíku ujal místní klub. Debutoval až devátý květnový den v Kopřivnici, avšak body si nedovezl.

„Co si vzpomínám, byly to krásné chvíle,“ noří se opět do svých vzpomínek. „Krásné závody, nedá se to srovnat s dnešními juniory, my byli daleko za nimi. Teď Davidko (vnuk David Pacalaj, který začal s tréninkem – pozn. redakce) jezdí druhý rok. Jede pěkně, kdypak jsem tak jezdil já?! Začínal jsem až v sedmnácti, musel jsem mít řidičák, výjimku a dneska v patnácti jede kluk střelbu, jakou jsme jeli, když nám bylo osmnáct.“

Bratislava sice v první lize třiasedmdesátého začala svou kampaň druhým místem za Kopřivnicí, která čerstvě spadla z extraligy, avšak postupně se vedle Moravanů začala drát nahoru Žarnovica. Se čtyřmi zastávkami byla soutěž proklatě krátká a borci z metropole se dostali do skupiny D o páté až osmé místo. Důležité ovšem bylo, že v srpnu už pořádali mítink na své vlastní dráze v Zohoru.

Slovenský šampionát, který plnil úlohu předkvalifikace pro federální mistrovství, se konalo jen na slovenských stadiónech. Zdeno Vaculík v něm skončil dvanáctý, když se blýsknul šestou příčkou v Zohoru. Závodů neměl tolik, ale na scénu nastupoval československý juniorský šampionát. A tak nechyběl v poli mladíků do jednadvaceti let ani v juniorském předzávodě Zlaté přilby, který se ještě nenazýval Zlatá stuha, a také v kontrolních mítincích v Čakovicích na samém sklonku října.

 

Vojna volá

V sezóně 1974 již plochodrážníci mladší jednadvaceti let absolvovali svůj vlastní mistrovský seriál. Mistrovství republiky jednotlivců je tak vůbec nejstarším juniorským šampionátem plochodrážního světa, jelikož evropský šampionát byl poprvé vypsán až o tři roky později. Pokud čekáte, že Zdeno Vaculík do něho vlétl jako rozjetý buldozer, budete zklamáni.

Při premiéře v Kopřivnici před pálením čarodějnic skončil osmý, avšak jinak se pohyboval okolo jedenáctého místa. S výjimkou zářijového posledního kola v Žarnovici, kde si šestou příčkou výrazně vylepšil bilanci. Suma sumárum, byl dvanáctým juniorem Československa. S bratislavským týmem se objevil také v první lize, avšak ve skupině skončili poslední, takže po čtyřech závodech pro něho ligová anabáze skončila.

„Jsem rád za dnešní dobu,“ dočkáme se z jeho úst srovnání tehdejší éry se současností místo detailů ze zápolení z úvodní půle sedmdesátých let. Pokud jsi dobrý, můžeš jet českou, polskou, britskou nebo švédskou ligu. Když o tebe mají kluby zájem, nikdo ti nedělá problém. Naopak jsou rádi. Sám jsem chtěl jezdit plochodrážní ligu v Anglii, ale byly podmínky, že musíš jet kontinentální finále.“

K němu měl devatenáctiletý Zdeno Vaculík ovšem pořádně daleko. Během svých prvních dvou prvoligových sezón stál na stupních vítězů v Kopřivnici a Zohoru, avšak individuální pódium mu stále unikalo. Svůj dosavadní největší úspěch měl na dohled v půlce července na domácím ovále v Zohoru při volném domácím závodě pro dvanáct závodníků. Evžen Erban ve své první jízdě upadl, takže mu finále vyfoukl právě Zdeno Vaculík, který dojel dvakrát do cíle jako vítěz.

V klíčové jízdě ovšem vládl budějovický Stanislav Kubíček, který připravil o punc neporazitelnosti pardubického Petra Kučeru. A před mladým Slovákem dorazil k metě i plzeňský Václav Hejl. Zajímavostí byl poněkud ojedinělý plochodrážní start Jána Višvádera, strýcem trojice zohorských bratrů, z nichž nejmladší Vladimír minulý měsíc stál na pódiu českých ledů v Chrastné a v Holicích.

V sedmdesátých letech měli devatenáctiletí muži jistotu dvouleté vojenské služby, která neminula ani Zdeno Vaculíka, jenž narukoval na podzim 1974. Na rozdíl od jiných plochodrážníků, měl štěstí. Ani během 730 dnů v zeleném totiž nemusel na závodění zapomenout.

„V Brně jsem měl přijímač, na útvar jsem nastupoval na letiště v Pardubicích,“ vzpomíná na dobu, kdy ještě šlo s vědomím nadřízených polooficiálně závodit. „Věnoval jsem se ploché dráze, ale bylo to tak komplikované. Nastoupil jsem u bojováků, já byl u strážáků. Na letišti byl major, který byl členem AMK Zlatá přilba. Výkonný praporčík byl Jožko Machač, byl kamarád, pocházel z Trnavy, on nám všechno podepsal. Kolikrát jsem jel na soustředění, co nebylo.“

Zdeno Vaculík využíval výhody především pro závodění. „Tímhle způsobem jsme jezdili závody, dostávali jsme i diety,“ pokračuje ve svém vyprávění. „Všechno vyšlo v rozkaze, Jožo tam dal spousta paragrafů, že Vaculík jede na služebku tam a tam. Kolikrát jsem se potom vrátil na rotu a tam nikdo. Jen dozorčí. Ptal jsem se, kde všichni jsou. Na cvičení v Bechyni. A já byl sám na rotě.“

 

Ochranná ruka záletného plukovníka

Právě v pětasedmdesátém nabrala kariéra Zdeno Vaculíka pořádný švunk. Startoval za Pardubice v extralize, v roli traťového náhradníka nakouknul do mistrovství republiky jednotlivců, jež se tehdy dočkalo poprvé modelu pro dvaatřicet závodníků. Především však exceloval v juniorském šampionátu. V sobotu 2. května se v něm poprvé postavil na stupně vítězů individuálního závodu, když se lépe vedlo jen domácímu odchovanci Oldřichu Kachyňovi a Karlu Červenkovi, který vojákoval v Rudé hvězdě.

Na stupně vítězů se vrátil až v pátém díle juniorky v Liberci, který vyhrál opět Oldřich Kachyňa etablující se na čele průběžné klasifikace. Šéfa libereckého AMK Rudolfa Třešňáka zmátl slovenský závodník v pardubické vestě natolik, že mu v oficiálních výsledcích počeštil křestní jméno na Zdeněk. O měsíc později druhým místem vykročil v Chabařovicích skvěle v kvalifikačním procesu o šampionát jednotlivců, jenže odpoledne si ve druhém díle zlomil žebro již v rozjížďce s číslem čtyři. Tehdy ještě netušil, že coby voják základní služby bude muset využít nebývalým způsobem získanou konexi.

„Jednou za mnou v Pardubicích na železniční stanici přišel nějaký plukovník,“ ujímá se role vypravěče sám Zdeno Vaculík. „Sbalil tam nějakou babu a neměl peníze. Chtěl půjčit, tak jsem mu nějaké dal. Slíbil mi, že v pondělí je budu mít tam a tam. A pravda, peníze tam skutečně byly. A ještě mi řekl, když budu mít problém, že mu mám zavolat.“

Známost se hodila shodou okolností po nešťastném pádu v Chabařovicích. „Měl jsem motorku u Pavla Karnase v Roudničce, kousek u Hradce Králové,“ pokračuje Zdeno Vaculík. „Motorka pokroucená, žebro se hojí těžko. Jel jsem do Hradce a chtěl se vrátit vlakem zpátky. Jenže vojáci z Pardubic a z Hradce se jebali mezi sebou.“

A problém byl na světě. „V Hradci na nádraží mě chytila lítačka,“ měl Zdeno Vaculík záhy pochopit, že plochodrážník v zeleném sukně nemusí mít vždy vyhráno. „Měl jsem kartičku a na ní milión paragrafů, že mám volno, abych mohl opustit posádku za účelem trénování, závodů a technické přípravy motorky. A časově neomezeně. Ukázal jsem jim to v Hradci, ale oni mě dali do basy. Poručík mi řekl, že si pro mě ještě dnes přijedou z Pardubic. Pršelo, byla zima, ležel jsem tam na pryčně. Přijeli pro mě a zavřeli mě v Pardubicích.“

Ani tady neměl slovenský plochodrážník vyhráno. „Jak strážáci jsme měli basu na starosti,“ vzpomíná na jiskřičku naděje, že jej někdo konečně vysvobodí. „Velitel roty byl dobrý chlap, bývalý sportovec. Přišel do služby v base a hned se ptal, co tam dělám. Vysvětlil jsem mu to, on to nemohl ovlivnit. Ale až jsme zavolali tomu plukovníkovi z nádraží, dostali mě ven.“

V dobách, kdy Československá lidová armáda držela nepřetržitou bojovou pohotovost, se incident pochopitelně nemohl jen tak ututlat. „Šel jsem na hlášení k veliteli útvaru,“ míří Zdeno Vaculík k vyvrcholení příběhu, který by se dnes rozhodně nemohl opakovat. „Chytil se za hlavu, když viděl tu kartičku, že mám neomezenou možnost nebýt v kasárnách. Logicky jsem mu to vysvětlil, že když jedu ze závodů nebo tréninků a nedodržel bych čas návratu, bude problém. Nechodil jsem pít, nic takového, nezneužíval jsem toho. On se zamyslel a dal mi za pravdu. Vrátil mi kartičku a nedostal jsem žádný trest.“

 

Z vojny k druholigovému triumfu

Největší happy endem story z posádkové věznice bylo samozřejmě, že Zdeno Vaculík mohl v plochodrážní kariéře pokračovat, byť mu do civilu zbýval ještě více než rok. V červenci 1975 přišel jeho prozatím největší úspěch. Oldřich Kachyňa nemohl dokončit dva poslední závody československé juniorky. A na koni byl rázem Zdeno Vaculík a Štefan Eliáš, jeho kolega ze Zohoru, který shodou okolností také kroutil vojnu v Pardubicích.

Závod v Ostravě opanoval Lubomír Volín z Kopřivnice, který se díky dávce dvaceti mistrovských bodů dostal také do hry o titul. Zdeno Vaculík ztratil v šestnácté jízdě body nejen s ním, ale také s dalším Kopřivničanem Zdeňkem Dominikem, který byl ve startovní listině doplněn jen jako traťová rezerva bez nároku na klasifikaci do seriálu. Na stupních vítězů stál druhý hned nad Štefanem Eliášem.

Druhý den v Kopřivnici směřoval Lubomír Volín za dalším patnáctibodovým maximem, avšak v rozjížďce s číslem devět zadřel motor. Mítink se stal kořistí Zdeno Vaculíka, který s nikým neprohrál. Štefan Eliáš byl druhý, ale v konečné klasifikaci hrdinu našeho vyprávění překonal o jeden jediný mistrovský bod.

Existuje ještě jedna alternativa, dle níž oba Slováci měli stejně mistrovských bodů a jeli rozjezd. Nicméně výsledky ze závodu z Čakovic nejsou nikde k dispozici a není jasné, zda tam červnový juniorský závod nebyl dokonce zrušen. Zdeno Vaculík však v tomto ohledu nemůže posloužit žádnou informací.

„Mistrem byl Števo a já skončil druhý,“ vraští čelo nad otázkou, jak se to před čtyřiceti lety v Kopřivnici schumelilo a ani další informace z juniorky anno domini 1975 si nevybaví. „V Ostravě se mi dařilo, v Liberci taky, tam byl koupák v zatáčce po startu. Byl to velký úspěch, ale vidíš, nic se nestalo ani ze strany federace, ani reprezentace. Ale ty moje výsledky nebyly bůhvíjaké, nedá se to srovnávat s dnešními jezdci.“

Pokud se týká výsledků sezóny 1976, vojín Zdeno Vaculík se do sestavy extraligových Pardubic dostal ve čtyřech případech. Na ovál vyjel jen třikrát v Kopřivnici, kde ve své první jízdě spadl. Pády jej vůbec v šestasedmdesátém přibrzdily. V semifinále československého šampionátu jednotlivců v Plzni upadl již v rozjížďce s číslem tři a závod nedokončil. Ze Slovenska se tak do finále probojoval jen Jozef Tóth, jeho někdejší klubový kolega ze Zohoru, avšak již s vestou Kopřivnice.

Kvůli pádu v Kopřivnici nedokončil ani kvalifikaci o mistrovství republiky 1977. Avšak na podzim se blýsknul při Zlaté plaketě, jak se tehdy jmenoval juniorský předzávod legendární Zlaté přilby. V juniorském šampionátu již nestartoval, avšak tady řadu svých vrstevníků předčil. V základní části jej porazil pouze Luboš Tomíček, který také dominoval finále, zatímco Zdeno Vaculík viděl šachovnicovou vlajku v rukou nezapomenutelného Ladislava Živného jako pátý. Na kalendáři bylo druhého října a jeho čekal vytoužený civil.

„Vrátil jsem se do Zohoru,“ dostává se Zdeno Vaculík k další etapě své závodnické kariéry, přičemž pozorného čtenáře už nepřekvapí, že se mnoha historek nedočká. „Na detaily si už nevzpomenu. Vypadlo mi to, co si nemusím držet v hlavě, nevím. Byly to perfektní časy, ale jsou pryč. Závodů bylo dost, žilo to plochou dráhou všeobecně.“

A tak úkol přiblížit rok 1977 v jeho podání zůstává opět na spisovateli. Slovenský šampionát startoval v Zohoru již dvanáctý březnový den. Zdeno Vaculík dal nad slunce najevo, že se během dvou let vojny nevěnoval pivu a holkám, ale nasával plochodrážní dary země české. A že se nevrátil jako ledajaké ořezávátko.

V sobotu se v cíli díval na výfuk pouze Jánu Danielovi druhý den nikomu. Ve prospěch současného trenéra žarnovického Speedwayclubu ztratil nakonec titul rozdílem dvou bodů. Zohor však neviděl pouze jeho comeback. Vrátili se i Štefan Eliáš a Jozef Tóth, ale především sám klub na ligovou scénu po dvouleté přestávce. Výsledkem zohorského působení ve druhé lize, která byla vypsána podruhé, se stal hladký triumf. Postup do první ligy se však v říjnu nezdařil, ale to už Zdeněk Vaculík věděl, že napřesrok za Zohor závodit nebude.

 

Přestup slovenské historie

Sobota 17. září roku 1977 byla pro mnoho Slováků běžný víkendový den. Žarnovický stadión se chystal na test match místní Preglejky proti polskému klubu Motor Lublin. Se startovním číslem jedenáct se do akce připravoval i Zdeno Vaculík. Na vítězstvích domácích v poměru 58:50 se podílel jedenácti body, avšak vedle závodění také dolaďoval detaily svého přestupu.

„Oženil jsem se a měl problém s bytem,“ vysvětluje, proč se rozhodl odejít ze Zohoru do Žarnovice. „V Zohoru mi dávali bydlení u hlavní železniční trati na Prahu. V Žarnovici mi nabídli byt a zaměstnání. To bylo rozhodující. Žena čekala dceru, ta se narodila už tady.“

Dnes je většina výrobních prostor továrny Preglejka Žarnovica v ruinách, avšak před čtyřiceti lety znamenala její podpora místním plochodrážníkům doslova lázně živé vody. „Preglejka byl velký podnik,“ vzpomíná Zdeno Vaculík. „Ředitel a náměstci byli funkcionáři AMK a vedení s plochou dráhou cítilo. Dělal jsem na údržbě, pak šoféra, protože moje zaměstnání bylo uzpůsobeno, abych mohl jezdit. Podmínky byly dobré, až na tu techniku. Ale to se taky postupně vylepšovalo.“

Již v první půli sedmdesátých let si Žarnovica vydobyla pověst favorita první ligy. V prvním ročníku po zrušení geograficky motivovaných skupiny v pětasedmdesátém ji porazila pouze Kopřivnice, která směřovala ke svému poslednímu comebacku do extraligy. Napřesrok Slováci vyhráli, aby je v sezóně 1977 předčila pouze opět jen Kopřivnice, která spadla z elitní divize.

Jenže pro postup do extraligy prvoligový triumf nestačil. Podzim provázela kvalifikace, v níž nejlepší celky nižší ligy narazily na méně úspěšná extraligová družstva, jež byla prakticky vždy úspěšná. Zdeno Vaculík měl být právě oním rozhodujícím jazýčkem na misce vah. Jenže rok 1978 byl pro AMK Žarnovica smolným. Květnové zranění páteře vyřadilo Jána Daniela, jenž se o post klubové jedničky dělil se svým velkým kamarádem a skoro jmenovcem Jánem Danihelem. V červenci navíc skončila slibná kariéra Jozefa Tužinského, který při první lize před zraky domácího publika přišel o obě nohy.

Zdeno Vaculík se etabloval jako nový leader. Nasbíral nejvíce bodů v základní části, ale nepříznivé okolnosti daly zapomenout na sny o extralize. Místo toho klub musel hájit svoji prvoligovou příslušnost, což se mu v kvalifikaci povedlo. Zdeno Vaculík vyšperkoval své účinkování třemi dvanáctibodovými maximy v Chabařovicích, Čakovicích a Žarnovici. Prohrál až v Březolupech, které tehdy celou kvalifikaci vyhrály.

V portfoliu svých úspěchů již měl titul mistra Slovenska, o který v červenci připravil Jána Danihela. „Rivalita s Jánom byla,“ komentuje Zdeno Vaculík jejich duel, který došel rozuzlení až v poslední rozjížďce závěrečného závodu v Zohoru. „Já byl pořád jen přistěhovalec, oni byli v Žarnovici domácí.“

Nicméně zohorský závodník přinesl na Tekov netradiční názory na fyzickou přípravu, o přístupu k motocyklům ani nemluvě. „Svou přípravu jsem bral profesionálně,“ říká. „I když to nebylo profi ježdění, byli jsme zaměstnanci, ale motorky musely vypadat čistě a být připravené. Bral jsem to, jak se má. Za jakýmkoliv výsledkem musí být určitá práce. Ta by měla být co nejlepší a profesionální. Pokud není, možná to máš od boha, ale většinou je to tvrdá dřina. Už jen pocit, že máš pěknou motorku, je polovina úspěchu. Psychika, duševní pohoda, to je všechno součástí úspěchu. Všechno má svůj význam a svůj průběh.“

Reálný socialismus přinášel plochodrážním adeptům zdarma motocykly i většinu výstroje, za něž se dnes platí, avšak Zdeno Vaculík nešetřil vůči takovému způsobu kritikou. „Neschvaloval jsem systém, že se všechno dostávalo zadarmo,“ přibližuje svůj postoj. „Na jednu stranu do bylo dobré, na druhou ne. Techniku dostávali i lajdáci, kteří nebyli závodníci. Dodnes beru plochou dráhu profesionálně. Když to děláš, musíš to dělat na sto padesát procent. Toto jsem vždycky zastával, toto má svoji logiku. Ale jsou i jezdci, co to na sto padesát procent nedělají. Jenže když se něčemu chceš věnovat, musíš to dělat profesionálně.“

 

S polobohem s chutí na jahody do Německa

Žarnovické angažmá přineslo Zdeno Vaculíkovi rovněž první zahraniční závody. Před kvalifikací o udržení se v první lize vyrazili žarnovičtí plochodrážníci v září 1978 na čtyřdílný seriál do Rumunska. A on třikrát vyhrál s patnácti body a pouze v Bukurešti skončil druhý.

„Cesta Avií byla katastrofa,“ usmívá se. „Půl dne jsme stáli na hranicích. Dráhy hluboké a děravé, ale nejezdilo se tam špatně. Vzpomínky mám dobré, ale byla tam bída. Ale co se týká sportu, za socialismu to bylo dobré, fotbal, atletika, sporty to tam žilo.“

Žarnovické kontakty v cizině byly poměrně bohaté. „Jezdili jsme dost ven,“ vzpomíná Zdeno Vaculík, který se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých s klubem objevil v Maďarsku a v Polsku. „Měli jsme družbu s Tarnowem, to byly dobré časy. Poláci na tom byli výkonnostně jako my, nebyli to hvězdy. Chtěli, abych jezdil za Tarnow, ale tehdy to neprošlo.“

Staré kontakty se však měly hodit po čtvrtstoletí a příjmení Vaculík se v tarnowském týmu mělo objevit díky synovi Martinovi. „Znám Maroše Wardzalu, jeho syn Robert dělá komentátora v televizi,“ přibližuje Zdeno Vaculík. „S Marošem jsme jezdili, on tam dělal trenéra. Využil jsem kontakt a přijeli jsme s Matěm na trénink. Tam nebyl problém, s Tarnowem nikdy.“

V červnu 1980 se Zdeno Vaculík dočkal své první cesty za západní hranice. „Byl tam s námi pan Červinka jako vedoucí výpravy,“ vypráví o mezinárodním pouťáku v Terenzanu. „Dráha byla taková bílá jako dnes. Poprvé na západě, rifle, to víš, že jsme se dívali jako vyorané myši. Itálie! Ale byli jsme vděční i za to, že nás vzali večer do města. To bylo něco jiného než u nás.“

V první lize 1979 se Žarnovica dočkala dalšího vítězství, ale v kvalifikaci o extraligu skončila opět vyřazená. Plzeň uhájila svou příslušnost mezi elitou o 63 bodů. Ale časy se měly lepšit. Napřesrok sice pražské béčko nasadilo do první ligy absolutní juniorskou špičku naší země a vodu kalili i mladíci z pardubického SVS. Žarnovičané byli třetí, ale v kvalifikaci o extraligu se Slaný před nimi zachránil o pouhých devatenáct bodů.

Zdeno Vaculík se na sklonku sedmdesátých let pohyboval ještě po strmější spirále výkonnosti než jeho klub. S Jaroslavem Dankem býval bodově nejproduktivnějším mužem ligy, což mu pomohlo k obhajobě titulu slovenského šampióna, jelikož pořadí bylo určeno u zeleného stolu. V osmdesátém se už opět závodilo ve čtyřdílném seriálu, v jehož konečném součtu ho o bod předčil právě Jaroslav Danko.

Pro další vývoj kariéry Zdeno Vaculíka bylo, že se konečně kvalifikoval do federálního šampionátu, v němž měl být pro sezónu 1980 druhým náhradníkem. Přitom chybělo opravdu málo, aby byl mezi regulérní šestnáctkou. V kvalifikaci mu na osmého Karla Voborníka totiž chyběly jen dva body, které s největší pravděpodobností ztratil paradoxně díky pádům na žarnovickém ovále.

V osmdesátém se ve startovní listině československého šampionátu objevil jen v Zohoru. Do akce se s osmnáctkou na vestě dostal jednou, avšak ze sedmnácté jízdy se vrátil bez bodu. Na podzim zopakoval postup v roli náhradníka. A když přidal triumf v Memoriálu Ladislava Eliáše a druhou příčku v ZP SNP, nikdo se nemohl divit pozvánce do reprezentace.

Mistrovství světa v podobě předkola individuální soutěže do Žarnovice zavítalo již v dubnu 1979. Na nástupu nechyběl v kombinéze ani Zdeno Vaculík. Napřesrok Slováci ve startovním poli chyběli, avšak v dubnu jednaosmdesátého se Zdeno Vaculík chystal do závodu se startovním číslem tři. A nakonec se rozjížděl o třetí místo.

Zelený věnec vybojoval Dán Kristian Praestbro, jenž tehdy závodil s německou licencí v kontinentální části mistrovství světa. Zdeno Vaculík projel do cíle mezi polskou dvojicí Wojciech Zabialowicz – Piotr Pyszny a mohl myslet na cestu na první kolo v Bopfingenu.

„Poprvé jsem jel na závody pražským autobusem,“ ujímá se slova opět Zdeno Vaculík. „Nevím, jestli můj sen bylo jezdit za Rudou hvězdu, ale určitě být jako Ruďák. A teď se mi to splnilo. Jel i Jirka Štancl. Beru ho pořád jako mistra, byl to pro mě malý bůh. Byl to fenomén, byl to mistr, tykali jsme si, ale byl tam odstup. On si za hranicemi koupil jahody. Ne, že bych mu záviděl, ale říkal jsem si do prdele, on si může dovolit koupit jahody. My jsme těch peněz moc neměli.“

Mítink opanoval Egon Müller. „Přemýšlel jsem, jak to dělá, že pořád vyhrává,“ nenechala Zdena Vaculíka v klidu Němcova šňůra pěti trojek. „On to byl diskžokej, otevřel auto, pustil desky a vyhrával tam. Až když jsme spolu jeli v jízdě, přišel jsem, co částečně stojí za jeho vítězstvími. Odstartovali jsme, on byl zvenku, jen mírně otočil rukou a strašně zrychlil. Dával hrozně moc peněž tunerům za ladění motorů. Mohl si to dovolit, v tom tkvěla část jeho úspěchů. Do rána dělal diskotéku, odpoledně jel závod a vyhrál. To nebylo životosprávou, to bylo technikou.“

Po třech sériích žil Zdeno Vaculík se šesti body vidinou kontinentálního semifinále, avšak po dvou nulách nakonec vypadl s Georgem Gilgenreienerem a Kristianem Praestbro z rozjezdu o náhradníka. „Po třech jízdách jsem měl nejvíc z našich,“ vybaví si. „I Jirka Štancl říkal, že jsem jel dobře, že dělám body. Ale pak to byla katastrofa.“

 

Mela v Čakovicích

V sezóně 1981 chodil Zdeno Vaculík na nástupy mistrovství republiky jednotlivců s osmnáctkou na vestě. Závodní příležitost se pro něho našla až ve třetím podniku ve Slaném, kdy měl v závěrečných dvou sériích nahradit Josefa Rybáře. Skončil však pádem a zraněním. Neviděl tedy nazítří spektakulární vyvrcholení duelu Jiřího Štancla a Aleše Drymla o titul na plzeňských Borech, navíc musel vynechat i tři prvoligové závody.

I tak se na žarnovickém vítězství v první lize podílel největší bodovou porcí, v čemž své slovo sehrála i tři dvanáctibodová maxima z Kopřivnice a dvou žarnovických podniků. Kvalifikace o extraligu se změnila na dvojutkání a on s osmnácti body v prvním kole v Žarnovici pojistil remízu. Opravdovým leaderem žarnovického družstva byl i při odvetě na Borech, kdy plzeňskou extraligovou příslušnost spasily pouhopouhé čtyři body.

Brilantní podzim podtrhlo, že se konečně kvalifikoval do mistrovství republiky jednotlivců coby regulérní účastník. Ve vrcholné fázi kvalifikačního procesu se lepší ukázal být pouze plzeňský Jindřich Dominik, na něhož slovenský borec ztratil ve dvou závodech jediný bod. Šampionát 1982 začínal v půlce dubna v Plzni.

Zdeno Vaculík se hned zkraje postaral o senzaci, když v rozjížďce s číslem jedna porazil Jiřího Štancla, který tady na podzim uzavřel fenomenální šňůru deseti titulů v řadě. Na jeho štítě zůstali i Václav Verner a Jindřich Dominik. Z Plzně se jelo rovnou do Čakovic „Přišel za mnou Míla Verner, ať mu přivezu pas,“ vybaví si Zdeno Vaculík. „To byl můj cíl jet zase mistrovství světa. Jenže všechno bylo špatně, zlomil jsem si ruku.“

Než se postavil na startovní rošt osudné patnácté jízdy, měl na svém kontě dva body. „Emil Sova šel z lajny, já úplně z venku a mezi námi byli Jan Klokočka a Zdeněk Kudrna,“ pokračuje. „Od startu v zatáčce byla hluboká a ostrá jáma. Emil odstartoval, chytil ji, zvedlo ho to a rovnal Démona a mě. Měl jsem z toho i fotky, cvakli to, jak jsem letěl.“

Všem přítomným se v ten moment zastavil dech. „Létali jsme všichni,“ líčí Zdeno Vaculík. „Kudrna měl otřes mozku, já zlomenou ruku. Jen Emilovi, který to zavinil, se nestalo nic. Chtěl jsem vstát a pomyslel jsem si, že mám snad utrženou ruku. Vzal jsem si jí druhou rukou a věděl, že je to v prdeli.“

Expresívní vyjádření z úst Zdeno Vaculíka se však netýká jen osudného čakovického závodu. „Problém byl, že mě neoperovali v Praze,“ povzdechne si. „Chtěl jsem k nám domů do Bystrice. Mám tenké kosti, a jak mi tam dávali hřebík, porušili mi nerv radialis, co zvedá zápěstí. Nemohl jsem zvednout ruku, ale doktor říkal, že je to sice problém, ale že se porušenému nervu dá pomáhat tím, že bude stále cvičit a probudíš ho k životu.“

Zdeno Vaculík ho samozřejmě poslechl. „Každý den jsem běhával,“ popisuje. „A přitom jsem stále cvičil a nabudil ten nerv. A podívej, dneska mi ruka funguje.“ Čtyři měsíce po nešťastné kolizi už zasáhl do kvalifikačního procesu, aby se mezi nejlepší plochodrážní šestnáctku Československa vrátil. A na sklonku srpna byl ve finálové jízdě Zlaté přilby SNP, když ovšem musel projít rozjezdem čtyř dvanáctibodových závodníků.

„Nejel jsem špatně,“ uvažuje. „Ale musel jsem jet rozjezd. S tou rukou jsem sotva jezdil, vedro mě vyšťavilo. Ale vyhrál jsem. Ve finále mě už ovšem ruka vůbec neposlouchala.“

 

Uplakaný květnový čtvrtek s mistrovským pódiem

V první lize 1983 Zdeno Vaculík sám nasbíral třetinu bodů žarnovického družstva, které opět vyhrálo první ligu, avšak z podzimní kvalifikace o extraligu proti Plzni vycouvalo. Rámec povedené sezóny vyšperkoval i slovenský titul, kdy jej ve čtyřdílném seriálu prakticky porazil jen déšť v Zohoru, avšak také sedmá příčka z třetího podniku mistrovství republiky jednotlivců v Pardubicích.

„Bývaly to dobré závody, tam se mi dobře jezdilo,“ kvituje Zdeno Vaculík úroveň federálního šampionátu. „Líp se mi jezdilo s lepšími jezdci, i když ty moje výkony nebyly bůhvíco. Dobří kamarádi jsme byli s Alešem Drymlem, Karlem Voborníkem nebo Klokanem (přezdívka Jana Klokočky – pozn. redakce). To byli srandisti, rád jsem je poslouchal.“

Zdeno Vaculík hovoří o svých vlastních výsledcích s despektem, byť jimi ustanovoval mety slovenských rekordů, které měl bořit až jeho syn v novém století. Sám se však snažil vyrovnat československé elitě, jež se etablovala v západní části federativního státu. Největší průlom mezi ní se mu podařil ve čtvrtek 10. května 1984.

Ke čtvrtému závodu mistrovství republiky na pražské Markétě přijížděl s pouhými dvanácti body z Pardubic, Plzně a Slaného, které však měl během jediného večera takřka zdvojnásobit. „To se mi jelo fakt úžasně!“ rozzáří se. „Panebože, to byl úžasný závod!“

Vůbec poprvé se v seriálu objevil Jiří Štancl, těžce zraněný v německém Hasslochu. Na jím uvolněný trůn si dělal čáku Aleš Dryml, který již nepřekonatelného fenoména porazil o dva roky dříve. Růžky vystrkoval Antonín Kasper a příležitost větřili také Petr Ondrašík, Václav Verner či Jiří Svoboda. „Mrholilo, bylo pod mrakem,“ vypráví Zdeno Vaculík. „Převlíkali jsme se a Václav Verner byl nervóznější než já. Mně se jezdilo velmi, velmi dobře. A nakonec jsme měli stejně bodů já, Petko Ondrašík a Jirka Štancl.“

Neporazitelný Antonín Kasper se mohl chystat na cestu za svým prvním zlatým vavřínovým věncem v šampionátu. Kdo půjde na pódium s ním bylo vyřešeno, když Jiří Štancl na dodatkovou jízdu rezignoval. Zbývalo určit, zda stříbrný věnec skončí na krku Petra Ondrašíka či Zdeno Vaculíka.

„Jirko už nejel, byl po zranění, ale přišel za mnou i s manželkou Alenou, že Petra musím porazit,“ připomíná Zdeno Vaculík rodící se rozpor mezi oběma pražskými závodníky. „Ale já jsem se cítil tak úžasně, že nad ním vyhraju, pokud se mi nepokazí motorka.“

A tak se chlapec z Dobré Vody, který v mládí snil o motokrosu, objevil na legendární pražské Markétě na stupních vítězů nad mužem, který se v září dostal až do světového finále jednotlivců v Göteborgu. Bodový zisk přinesl ještě další bonus. Zdeno Vaculík se totiž pohodlným desátým místem udržel v šampionátu i pro rok 1985 a vůbec poprvé mohl vynechat podzimní kvalifikace.

 

Travnatá senzace a smutek

Obyčejná náhoda bývá mnohdy poměrně pádnou hybnou silou určující běh dalších událostí. V případě Zdeno Vaculíka způsobila, že jeho vyprávění se dnes točí prakticky výhradně okolo klasické dráhy. Přitom však nechybělo mnoho a bavili jsme se o Táboře, Úštěku, Poličce či dalších ledařských baštách jeho epochy.

„Ještě v Bratislavě jsem chtěl jezdit ledy,“ vysvětluje. „Všechno jsem měl připravené. Motorku, kola, gumu na koleno a další věci, ale nepřijela klubová dvanácettrojka. Měl to být mistrák. Byl jsem se dívat i v Poličce, jezdili tam Milan Špinka a Antonín Šváb. Ale moje srdeční záležitost byla dlouhá dráha.“

Na cestu na šampionát republiky v Mariánských Lázních se Zdeno Vaculík vypravil již roku 1980. Po dvou závodech figuroval na šestnácté příčce, což mu zavřelo dveře do třetího. Ten byl vypsán jako mezinárodní a nejlepší československá desítka v něm byla doplněna o mezinárodní konkurenci. Od té doby mířil Zdeno Vaculík do západočeských lázní vcelku pravidelně.

„Dlouhá dráha byla moje srdeční záležitost,“ opakuje. „Neskutečně se mi líbila, neskutečně. Ale měl jsem problém s technikou. Pak jsem dostal motorku z vrcholu. Tam ale nešla dát dvojka…“

Ve čtvrtek 15. března roku 1984 státní trenér Miloslav Verner uzavíral podobu plochodrážní reprezentace. Zdeno Vaculík se objevil v nominaci jako náhradník pro kvalifikační kolo evropského šampionátu na travnaté dráze v britském Lyddenu. To se tehdy odbývalo v jiných intencích než dnes a přímo vylučovalo souběžný start závodníka v mistrovství světa na dlouhé dráze.

Roman Matoušek nakonec vypadl, takže se spolu s Václavem Vernerem na druhou stranu kanálu La Manche vypravil právě slovenský závodník. Zrodila se senzace prvního řádu, když se do Žarnovice vracel se čtvrtým místem a postupem do semifinále ve Stadskanaalu.

„Lydden byl kousek od Londýna,“ vrací se Zdeno Vaculík ke svému travnatému dobrodružství. „Jelo se mi bohově a udělal jsem výsledek. Ale Venca říkal, že nesmím nic zveřejňovat. Měl tam nějakou holku a nechtěl, aby o tom doma věděli. Byla to těžká dráha, měli tu krávy a po rovinkách jsi musel držet, abys letěl přes ty díry. Bylo to jako speedway, tvrdé, vyjezdilo se to. Byly tam i sajdkáry, prášilo se, nikdo to nepoléval. Skamarádil jsem se tam s Josefem Zollnerem, chtěl jsem po něm nálepku.“

Přátelství však nemělo trvat dlouho, protože plochá dráha měla ukázat svou odvrácenou tvář. „Ve Stadskanaalu přišel jeho mechanik, že se Josef zabil ve Francii,“ povzdechne si Zdeno Vaculík. „A za měsíc se zabil i ten jeho mechanik, on také závodil. To byla tragédie, byl to velký šok.“

V nizozemském semifinále byl Zdeno Vaculík z šampionátu vyřazen a už se držel pouze kopyta krátké dráhy. „Dozvěděl jsem se, jak to tam bylo se Zdeňkem Kudrnou, dávali jsme mu tam květy na pomník,“ vypráví. „Byla tam kratší dráha okolo šesti set metrů, bílý písek. Na začátku to vypadalo dobře, travička osazená do toho písku, ale bylo to hluboké.“

 

Konečně v extralize a přes Libyi k rozlučce z pódia Zlaté přilby SNP

Ani v osmdesátých letech se žarnovický apetit po postupu do extraligy nikterak nezmenšil. Oproti předchozí dekádě se však snížily bodové hranice, jimiž Slovákům utekl postup mezi prsty. Počínaje sezónou 1981 se změnila formule kvalifikačních závodů. O postup o patro výše bojovali vždy poslední z lepší soutěže s vítězem nižší divize v dvojutkání doma a venku.

Čtvrtý říjnový den byla plochodrážní část Žarnovice vzhůru nohama, když místní Preglejka ujela s Plzní remízu 48:48. Již víme, že Zdeno Vaculík proměnil šest svých výjezdů na ovál v ohromujících osmnáct bodů. O týden později byli Slováci nebezpečnými soupeři i na Borech, kde ovšem Plzeňané na poslední chvíli zvítězili o čtyři body, které je v konečném součtu zachránily od pádu do první ligy.

Napřesrok byl žarnovický duel se Slaným ještě těsnější. Ve středočeském městě, které však v duchu doby nepoužívalo svůj královský predikát, zvítězili domácí těsně 50:44. Odveta na žarnovickém ovále o dva dny později se změnila v urputnou snahu Preglejky smazat odstup ze Slaného. Slovenské družstvo sice triumfovalo, ale jen 50:46, takže extraliga prošla kolem brány jejich stadiónu jen o pouhopouhé dva body!

„Měli jsme dobrý tým,“ ohlíží se Zdeno Vaculík za dobou, kdy Žarnovica vládla první lize, ale extraligové brány nedokázala ztéci. „Dušan Morávek, Pavol Tonhauzer, Jožo Belica, Pavol Kaliak… Měli jsme už techniku jako čeští jezdci, přibližovali jsme se. Kvalifikace byly pěkné závody, chyběl vždy kousek.“

Na podzim 1983 se o účastnících extraligy anno domini 1984 mělo rozhodovat opět mezi Žarnovicou a Plzní. Jenže před závody přiletěl z Tekova ručník do ringu. Žarnovica se nakonec objevila v extralize 1985, ale zvážíme-li veškeré úsilí slovenského klubu z předchozích let, stalo se tak poměrně tuctově a bez dramatu. Prolínací kvalifikace ustoupily přímému postupu a sestupu. Žarnovica v první lize 1984 prohrála první místo o jediný bod ve prospěch béčka Rudé hvězdy. Jelikož pražští junioři nemohli postoupit, Slaný v extralize 1985 nahradila Žarnovica.

„To byla sláva,“ vzpomíná Zdeno Vaculík na zprávu, že AMK Preglejka Žarnovica konečně pronikla do extraligy. „Na plochou dráhu se chodilo, každý závod tady bylo jako svátek. Lidé byli zvyklí se chodit dívat a plochá dráha v Žarnovici byla podvědomí celého Slovenska. Co se týče závodů, bylo jich taky dost, ale co se týká žarnovické ploché dráhy, extraliga byl vrchol.“

V extralize však pečení holubi nelétali do úst jen tak, o čemž se Žarnovica přesvědčila hned zkraje června. Z Pardubic se vraceli se třemi body, za tři třetí místa, která dovezli Pavol Tonhauzer a Zdeno Vaculík. V Praze a v Plzni to bylo obdobné, avšak ve čtvrtém díle v Žarnovici sebrali domácí třetí příčku Plzni. To se jim povedlo ještě v půli srpna v Praze, kdy jejich čtrnáct bodů představovalo nejvyšší zisk.

Nicméně v konečném součtu měla Plzeň o čtyři desítky bodů více a Žarnovica se po roce vrátila zase do první ligy. Od té doby se slovenskému týmu nepovedlo vrátit se do nejvyšší soutěže, byť slibný ambiciózní projekt Speedwayclubu pro letošní sezónu vlastně zmařil až nástup koalice Plzeň a Březolup.

Účinkováním v extralize, kam se vrátil devět let po vojenské zkušenosti se ZP Pardubice, jakoby závodní kariéra Zdeno Vaculíka kulminovala. „Byl jsem v Libyi, pracoval jsem pro firmu Konstruktiva Praha, stavěla se tam fabrika na náhradní díly pro tanky,“ vysvětluje svou absenci v šestaosmdesátém. Po svém návratu se však rychle vyšvihl zpátky na post klubové jedničky.

„To už byla jen takové venkovská plochá dráha,“ bagatelizuje Zdeno Vaculík své poslední sezóny. „Ty výsledky už nebyly žádné větší. Liga se udržovala, ale když jsem skončil, bylo to horší. Družstvo se pomaličku rozpadlo.“

V osmaosmdesátém stále vozil dvouciferná skóre z první ligy, kde Žarnovica nestačila pouze na Racek, jemuž shodou okolností vévodil její odchovanec Gašpar Forgáč. Získal titul mistra Slovenska, ale skutečnost, že se neobjevil v podzimní kvalifikaci o mistrovství republiky, o lecčems svědčila. V sezóně 1989 absolvoval jen první ligu, slovenský šampionát vynechal a třetím místem při Zlaté přilbě SNP udělal fantastickou tečku ze svým závoděním.

„Poslední závod, nevím,“ kroutí hlavou nad otázkou po detailech alespoň z finálové jízdy, v níž do cíle před ním dojeli pouze Lubomír Jedek a vítězný Antonín Kasper. „Prostě nevím, nedokážu si to vybavit. Měl se narodit Maťo, přišel převrat, byli jsme rádi, že komunismus jde do prdele.“

 

Výchova hvězdy

Po sedmnácti letech strávených v sedle závodního motocyklu dokázal odejít na vrcholu, ale pověsit závodní kombinézu na hřebík nebylo jen tak. „Plochá dráha mi dost chyběla,“ přibližuje Zdeno Vaculík své tehdejší rozpoložení. „Chybí mi i teď, když jsem přestal jezdit s Matěm. Ale je to tak, život ti připraví různé věci. Jezdil jsem však dost dlouho a byl unavený. My ze Slovenska jsme museli vynaložit víc energie cestováním. Když Čech udělal tolik kilometrů, než jsme dojeli do Čech, byl by už v Německu. Z toho jsem byl dost unavený.“

V devadesátých letech se AMK Žarnovica dostal po ztrátě podpory z Preglejky na slepou kolej. V jednadevadesátém jeli Slováci první ligu naposledy a to ještě v koalici s Kopřivnicí, přičemž jejich podíl byl často jen v názvu družstva. Ryk závodních motocyklů se ze stadiónu ozýval párkrát do roka. Nicméně Osud ještě nechtěl, aby Zdeno Vaculík uzavřel plochodrážní kapitolu svého života. Synáček Martin se totiž velmi brzy shlédl ve sportu levých zatáček.

„Odmalička se hodně díval na videokazety z Grand Prix,“ popisuje Zdeno Vaculík, že se pozdější vítěz z Gorzowa do světa velkých cen dostal již v dětství prostřednictvím televizní obrazovky. „Byl šílenec, málokdy potkáš takové dítě. Už mi to lezlo na nervy. Když jsi mu zastavil kazetu, přesně věděl, jak to bude dál. Iniciátor, že bude jezdit, byl on. Ale já ho vedl, financoval a pomáhal.“

Do synovy kariéry se pustil náležitě po vaculíkovsku. „Já měl sen,“ vypráví. „Chtěl jsem vytvořit tým a hrdě reprezentovat. A měl jsem vyšší cíle než extraligu. V osobě Martina se mi to splnilo. Chtěl jsem závodit v Anglii. Nejezdil jsem tam, ale Maťo by tam mohl. Jezdí Švédsko, Polsko, Dánsko, osobou Martina jsem to dosáhl já. Kde jsem chtěl být kdysi já, dostal jsem se tam jinou formou. Můj sen se mi splnil prostřednictvím Maťka, za co jsem rád.“

Psal se třiadvacátý duben roku 2005. Zdeno Vaculík spustil svou dodávku dolů do slánského depa a spolu se synem Martinem vyložili všechno potřebné. Přitom neměli jistotu, zda se vůbec v prvním závodě české juniorky objeví na startu, protože pro pětici borců končil den již v kvalifikaci. Martin Vaculík prošel jejím sítem jako třetí a debutoval šestnáctým místem s jedním bodem. Pokud o jeho box někdo zavadil pohledem, jen aby se pozdravil s jeho otcem. Hvězda plochodrážního nebe byla ještě na odvrácené straně obzoru.

O recept na výchovu špičkového závodníka by nebylo špatné se podělit. „Vedl jsem ho profesionálně, dokud mě poslouchal,“ odpovídá Zdeno Vaculík. „Recepty nebyly žádné, i do Grand Prix jsme přišli jako nejposlednější jezdci. Já to vnímal s pokorou, že je to něco, co se dá dosáhnout, ale ještě nepřišel čas. Vyhrál Grand Prix, ale věděli jsme, že je to začátek další tvrdé práce.“

Vyhrát závod Speedway Grand Prix na první pokus však vedle jeho syna Martina dokázali již jen Emil Sajfutdinov v Praze roku 2009, počítat Tomasze Golloba ve Wroclawi 1995 nelze, jelikož první velká cena musela mít svého prvního vítěze tak či onak. „Nic jsme neplánovali,“ komentuje synův kousek jeho otec. „Nebylo to hop, přijedu a zkusím vyhrát Grand Prix. Vše jsme se snažili dělat úplně maximálně. Jinak to nejde, jestli to chceš dělat na nejvyšší úrovni.“

 

Půjde to znovu?

Po svých starších sestrách udělal loni v říjnu ze svého otce dědečka také Martin Vaculík. Jeho synáček prozatím prožívá každodenní radosti a strasti milovaného miminka. Zda se Zdeno Vaculík ujme jeho plochodrážní výchovy už sice v rodině padlo, avšak spíše v žertu. Navíc hrdina našeho vyprávění trénuje svého staršího vnuka Davida Pacalaje, jemuž bude patnáct letos v říjnu.

„U Davídka je to stejné jako s Matěm,“ přibližuje Zdeno Vaculík své trenérské postupy. „Mám ještě jednoho vnuka, má ale ještě jenom osm roků. Pokud bude chtít, budu se mu věnovat. Ale profesionálně, jiný přístup neznám.“

Zdeno Vaculík v případě svého vnuka opakuje postup, který byl u syna Martina nesmírně úspěšný. „Jsou to stále děti,“ seznamuje se svým postupem. „To musíš brát, že si potřebují hrát. Musíš mu dát volnost, i to co musí dělat, ale ať si i hraje a zapomene na plochou dráhu. Přijde do doby, kdy bude unavený. Pokud dítě zmagoříš, bude mít dvacet let a bude plochou dráhu nesnášet.“

Co jiní trenéři studují na vysokých školách, to Zdena Vaculíka naučila všechna jeho léta okolo ploché dráhy. „Chci, aby se věnoval čemukoliv jinému, ale musí vědět odkud kam,“ přibližuje svůj přístup při tréninku Davida Pacalaje. „Baví ho ryby, ať si na ně chodí, nejsem pro drezúru, ale profesionální přístup, aby mi ve dvaceti neřekl, že ho to nebaví. Stát se to může, ale dělám všechno, aby se to nestalo. I s Martinem jsem to tak dělal. David jezdí na určité úrovni, není to koníček, ale tvrdá práce. Chci, aby dítě zůstalo dítětem co nejdéle.“

Rozhodně je zastánce nenásilného přístupu. „Neuznávám sportovní centra,“ říká bez obalu. „Vláda stanoví, že teď dítě přijde do školy a oni určí, na co má vlohy. Ale magoří, děti si potřebují hrát a rodiče poznají, co by mělo dělat. Já byl fanatik do sportu a ploché dráhy. Přišel čas, kdy jsem to chtěl dělat a dělal to. A přišel čas, kdy jsem z toho byl unavený. A netěšil jsem se na to. A to je zlé, hrozně zlé.“

Ze své zkušenosti sám dobře ví, o čem mluví. „Bydlel jsem v Bratislavě,“ vrací se ke svým začátkům. „Znal jsem školu, stadión, školu, stadión. Žil jsem sportem a to ten organismus vybiješ. Je špatně, že nežiješ i mimo. Proto jsem Maťovi říkal, ať se snaží jezdit a chtěl jsem ho osvobodit od mytí motorek. My jsme si to museli dělat sami. Nechtěl jsem to zažít u Maťa, aby mi jednoho dne řekl, že je znechucený plochou dráhou.“

Martin Vaculík seděl na plochodrážní pětistovce již ve svých devíti letech, což ruku v ruce s jeho kariérou způsobilo, že se v Žarnovici dodnes na slabší kubatury dívají s despektem. Loni se o tom na vlastní kůži přesvědčil i Jiří Benda, když sem dorazil předvádět stopětadvacítky Shupa.

„Neuznávám osmdesátky a stopětadvacítky,“ souhlasí Zdeno Vaculík. „Za prvé přechod na velkou motorku je problém a za druhé ve Švédsku, co jsem viděl, jsou malé dráhy, což u nás absentuje. A zase pokud chlapec začne v osmi letech, je v patnácti unavený. Proto začínáme na velkých motorkách, Martin začal v devíti.“

Z toho však funkcionářům vstávají vlasy na hlavě, jelikož žádná právní norma nic takového nepovoluje. „Když se desetiletý kluk bude vozit jen dokolečka, do jeho patnácti to máš pět roků,“ argumentuje Zdeno Vaculík. „Maťovi jsem nemusel nic říkat, musel jsem ho jen brzdit. Je to nebezpečné, samozřejmě je to na riziko rodičů. Nechci, aby v deseti letech závodil na malých motorkách. Takhle je možné, že v patnácti bude porážet všechny juniory jako Maťo. A to nebyl takový velký talent. V Čechách je takových spousta.“

 

---

Hranatá Karosa vyrazí z Banské Štiavnice a nad téčkem nad městem se dá vlevo. Její řidič vede vůz nesmírně opatrně. Na nějakých patnácti kilometrech se musí v klikatém klesání spustit o více než pět set výškových metrů. Šero listopadového soumraku násobí les, takže pátrá po kuželech světlometů vozidel mířících opačným směrem, protože do zatáček by se spolu nevešli.

Pak přijde dlouhá vesnice. Kdo by soudil délku Lovosic podle písmenek, měl by navštívit obec Hodruša Hámre. Zastávka střídá zastávku. Spoj nabírá zpoždění a čas dohodnuté schůzky se propadá do minulosti. Vtom se z kapsy ozývá zvonění mobilu. Zdeno Vaculík je profesionál každým coulem a tak chodí na domluvenou schůzku včas. Nicméně dýchavičný autobus již minul ceduli Žarnovica.

Přestup do auta Zdeno Vaculíka je dílem okamžiku. A stejně tak pár stovek metrů do jeho domu. Dílna se závodními motocykly s pořádkem jako v obýváku jasně potvrzuje, že si hrdina našeho vyprávění nevymýšlel. Vedle v domácnosti však vládne jeho manželka Božena a on si je toho plně vědomý.

„Na první místo kladu rodinu,“ dodává poslední kamínek do mozaiky fungování úspěšného plochodrážního závodníka. „V mém případě to je manželka. Obětovala se za všechny. Když jsem jezdil, ona se starala, já se jen vrátil a všechno bylo v pořádku. Když začal Maťo, bylo to stejné. Na úkor našeho sportu, manželka přišla o část svého života. My jsme se věnovali sami sobě a na ní jsme čas neměli. Rodinu dávám na první místo i proto, že sportovec, když chce dosáhnout nejvyšší mety, musí mít zázemí, ale musí mít také fungující rodinu. Když nefunguje, sport se dělá těžko. Proto dávám rodinu na první místo. Manželka prožívá všechny starosti a radosti, stará se o rodinu, nejen o sportovce, ale i další sourozence.“

Zdeno Vaculík rozhodně není nevděčný. „Chtěl bych poděkovat lidem, co nám pomáhají nebo pomáhali,“ říká. „Bez lidí, co ti pomůžou materiálně nebo psychicky, by to bylo těžké. Děkuji sponzorům, fanouškům a lidem, co všeobecně pomáhají sportu. Na Slovensku máš problém, co se týká ploché dráhy, sehnat sponzora je těžké. Je to sport, dalo by se říct na vedlejší koleji. Když jdeš za sponzorem a dá ti peníze, musí to být dobrý přítel. On nečeká, že bude zviditelněný, jsou to kamarádi, bez nichž by plochá dráha u nás nefungovala.“

---

 

Plochodrážní kariéra Zdeno Vaculíka (* 10.8.1955) v zrcadle času:

1972	v sobotu 28. října 1972 debutoval ve čtvrtém díle mistrovství Slovenska v Žarnovici patnáctým místem, druhý den byl třináctý a další víkend v Břeclavi opět třináctý a patnáctý, celkově obsadil šestnáctou pozici
1973	Bratislava třetí ve skupině B první ligy (Zdeno Vaculík v sestavě třikrát jako náhradník, nastoupil k jediné jízdě, nebodoval) a postoupila do skupiny D, odkud se kompletní výsledky nezachovaly; 12. v mistrovství Slovenska; v říjnových kontrolních závodech juniorů v Čakovicích byl postupně 13., 5. a 9.
1974	Bratislava čtvrtá ve skupině B první ligy (Zdeno Vaculík v sestavě ve všech čtyřech závodech – 11bodů z 56 bodů klubu); osmý v nedokončeném mistrovství Slovenska; 12. v mistrovství republiky juniorů (Kopřivnice 8. – Pardubice NS – Praha NS – Liberec 11. – Čakovice 11. – Březolupy 10. – Břeclav 11. – Žarnovica 6.); 4. v národním pouťáku v Zohoru; na podzim nástup na základní vojenskou službu
1975	ZP Pardubice třetí v extralize (detailní výsledky nejsou kompletní); MR jednotlivců skupina B – dráhový náhradník v Pardubicích; postup z kvalifikace o MR jednotlivců 1976 – skupina A (Chabařovice 2. – Chabařovice 16. – Kopřivnice 3. – Březolupy 7.); vicemistr republiky juniorů (Březolupy 3. – Břeclav 6. – Polepy 9. – Chabařovice 9. – Liberec 2. – Čakovice ? – Ostrava 2. – Kopřivnice 1.); 10. v mezinárodním Poháru přátelství v Zohoru; 7. Zlatá přilba SNP; 7. Zlatá plaketa v Pardubicích
1976	ZP Pardubice čtvrté v extralize (Zdeno Vaculík čtyřikrát v sestavě jako náhradník, nastoupil v jediném závodě v Kopřivnici, kdy ve třech jízdách nebodoval), v podzimní kvalifikaci o extraligu 1977 nestartoval, protože ukončil vojenskou službu; 11. ve skupině B mistrovství republiky jednotlivců (Chabařovice 10. – Plzeň 16. – Žarnovica 12. – Zohor 8.); 18. ve skupině A kvalifikace pro mistrovství republiky jednotlivců 1977 (Březolupy 15. – Kopřivnice 15. – Praha NS – Čakovice NS); 5. Zlatá plaketa v Pardubicích
1977	Zohor vítězem druhé ligy (Zdeno Vaculík 59 bodů z celkových 211 klubu); v kvalifikaci o první ligu 1978 skončil Zohor třetí (Zdeno Vaculík v sestavě dvakrát, 15 bodů z 97 celkových klubu); vicemistr Slovenska (Zohor 2. – Zohor 1. – Žarnovica NS – Žarnovica 3.); 5. v semifinále kvalifikace o MR 1978 (Chomutov 3. – Mšeno 12. – Kopřivnice 8.); 14. ve finále kvalifikace o MR1978 (Kopřivnice 14. – Březolupy 12. – Plzeň NS); 8. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru; 7. při srpnovém mezinárodním závodě v Zohoru; 10. v Memoriálu Josefa Trojáka v Březolupech
1978	Žarnovica třetí v první lize (Zdeno Vaculík 57 bodů ze 179 bodů celkem); v kvalifikaci o udržení se v první lize 1979 Žarnovica druhá (Zdeno Vaculík 44 bodů ze 130 bodů celkem); mistr Slovenska (Žarnovica 1. – Žarnovica 2. – Zohor 4. – Zohor 1.); 8. v semifinálové skupině A kvalifikace o MR jednotlivců 1979 (Chabařovice 8. – Chomutov 7.); 14. ve finále kvalifikace pro MR jednotlivců 1979 (Praha 13. – Slaný 12.); MR dvojic s Jánem Danihelem a Dušanem Morávkem 3. v kvalifikaci v Chabařovicích a v Chomutově a 6. v semifinále v Kopřivnici a v Březolupech; 8. v Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru; 10. při ZP SNP, zářijové turné Rumunsko (Braila 1. – Bukurešť 3. – Sibiu 1. – Arad 1.)
1979	náhradníkem při předkole MS jednotlivců v Žarnovici DNR; Žarnovica druhá v první lize (Zdeno Vaculík 59 bodů z 231 bodů celkem), v kvalifikaci o extraligu 1980 Žarnovica druhá (Zdeno Vaculík 36 bodů ze 104 klubových bodů); celkové pořadí nedokončeného mistrovství Slovenska bylo vyhlášeno u zeleného stolu a Zdeno Vaculík byl stanoven šampiónem (Zohor 3. – Zohor 3.); 7. v semifinálové skupině A kvalifikace o MR jednotlivců 1980 (Kopřivnice 6. – Slaný 9.); 10. ve finále kvalifikace o MR jednotlivců a postup v roli náhradníka (Žarnovica 14. – Březolupy 7.); MR dvojic: s Jaroslavem Dankem 2. v kvalifikaci v Kopřivnici, 6. v semifinále v Liberci); 13. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru; 5. ZP SNP
1980	Žarnovica 3. v první lize (Zdeno Vaculík 39 bodů ze 166 celkem); v kvalifikaci o extraligu 1981 Žarnovica 2. (Zdeno Vaculík 41 bodů ze 132); 18. v MR jednotlivců (jediná jízda v roli náhradníka v Zohoru); vicemistr Slovenska (Žarnovica 3. – Žarnovica 3. – Zohor 4. – Zohor 1.); vítěz semifinále kvalifikace o MR jednotlivců 1981 v Žarnovici, ve finále v Kopřivnici 11. a postup jako náhradník; MR dvojic: s Jaroslavem Dankem 3. v kvalifikaci v Chabařovicích a 6. v semifinále ve Slaném; 16. MR dlouhá (Mariánské Lázně 15. – 16. – NS); vítěz Memoriálu Ladislava Eliáše; 2. ZP SNP
1981	5. v předkole MS jednotlivců v Žarnovici, 11. v prvním kole v Bopfingenu; Žarnovica vítězem první ligy (Zdeno Vaculík 54 bodů z 272 celkem), kvalifikace o extraligu 1982 Plzeň vs. Žarnovica 98:94 (Zdeno Vaculík 32 bodů); 19. v MR jednotlivců (v roli náhradníka jen dvě jízdy ve Slaném); třetí v mistrovství Slovenska (Žarnovica 3.); vítěz semifinálové skupiny B kvalifikace o MR jednotlivců 1982 (Chabařovice 3. – Čakovice 3.), 2. ve finále kvalifikace (Slaný 1. – Liberec 6.); vítěz Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru; 8. ZP SNP
1982	Žarnovica vítězem první ligy (Zdeno Vaculík jel dva závody z osmi a získal 22 bodů z 240 bodů celkem), kvalifikace o extraligu 1983 Slaný vs. Žarnovica 96:94 (Zdeno Vaculík 26 bodů); 17. v MR jednotlivců (pro zranění ruky jen dva závody: Plzeň 12. – Čakovice 15. –Březolupy a Žarnovica NS); 6. v semifinálové skupině B kvalifikace o MR jednotlivců 1983 (Liberec 6. – Pardubice 6.), ve finále kvalifikace 9. (Praha 13. – Plzeň 4.) a postup jako třetí náhradník; 4. ZP SNP
1983	Žarnovica vítězem první ligy (Zdeno Vaculík 77 bodů z 250 bodů klubu celkem), z kvalifikace o extraligu 1984 s Plzní Žarnovica odstoupila); 14. v MR jednotlivců (Žarnovica DNR – Praha 13. – Pardubice 7. – Plzeň 16.); mistr Slovenska (Zohor 1. – Zohor 8. –Žarnovica 1. – Žarnovica 1.); 2. v semifinálové skupině B kvalifikace pro MR jednotlivců 1984 (Slaný 3. – Chabařovice 2.), ve finále 3. (Březolupy 1. – Žarnovica 7.); 16. v MR na dlouhé dráze (Mariánské Lázně 18. – 16. – 7.); 5. v Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru; 5. ZP SNP; vítěz Memoriálu Josefa Trojáka v Březolupech; 3. v mezinárodním závodě jednotlivců v Kopřivnici
1984	4. v kvalifikačním kole ME na travnaté dráze v Lyddenu, 15. v semifinále ve Stadskanaalu; Žarnovica druhá v první lize (Zdeno Vaculík 79 bodů z 290 bodů klubu celkem, po zrušení kvalifikace přímý postup do extraligy 1985; 10. v MR jednotlivců (Pardubice 14. – Plzeň 15. – Slaný 9. – Praha 2. – Žarnovica 8. – Březolupy 9.); vicemistr Slovenska (Žarnovica 3. – Žarnovica 2. – Zohor 4. – Zohor 1.); 12. v MR na dlouhé (Mariánské Lázně 6. – 12. – NS); vítěz Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru
1985	Žarnovica 4. v extralize (Zdeno Vaculík 23 bodů z 63 bodů klubu celkem), sestup do první ligy 1986; 17. v MR jednotlivců (Praha 16. – Slaný 15. – Pardubice NS – Plzeň 13. – Kopřivnice 13. – Březolupy 16.); vicemistr Slovenska (Zohor 1. – Žarnovica 1. – Žarnovica 3.); v semifinálové skupině A kvalifikace o MR 1986 nestartoval; 4. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru; 8. ZP SNP
1986	pracovní pobyt v Libyi
1987	Žarnovica druhá v první lize skupině B (Zdeno Vaculík 47 bodů ze 172 celkem), ve finále první ligy Žarnovica druhá (Zdeno Vaculík 28 bodů ze 145), v semifinále MR družstev Žarnovica 3. (Zdeno Vaculík 21 bodů ze 46); 3. v mistrovství Slovenska (Žarnovica 6. – Žarnovica 4.); MR dvojic s Pavlem Tonhauzerem 2. v semifinále v Žarnovici, 8. ve finále v Praze; 14. ZP SNP
1988	Žarnovica druhá v první lize skupiny B (Zdeno Vaculík 49 bodů z celkových 148 celkem), ve finále první ligy Žarnovica druhá (Zdeno Vaculík 44 bodů ze 146), semifinále MR družstev se neuskutečnilo kvůli velké marodce týmů Juniorský výběr ČSSR a Žarnovica; mistr Slovenska (Žarnovica 1. – Žarnovica 1.); 14. ZP SNP
1989	Žarnovica pátá v první lize skupiny B (Zdeno Vaculík 40 bodů ze 110 celkem) a do dalšího průběhu ligové soutěže nepostoupila; 3. ZP SNP

Foto: Martin Mesiarik, Pavel Fišer, Antonín Škach, archív Zdeno Vaculíka, archív autora

Září 2012. Je ticho před bouří. Pořadatelé vyhánějí závodníky z prostorných mariánskolázeňských garáží, aby se přichystali na nástup pro klíčový challenge na dlouhé ploché dráze. Hlediště se už nemůže dočkat. Konečně se otevírají vrata a pestrobarevný špalír míří vstříc hlavní tribuně. Na čele jde pořadatelská parta oblečená ve žlutých sakách. Zazní česká hymna a pak je dekorum pryč. Šéf klubu je najednou v sevření svých kolegů a dostává hobla ke svým padesátinám. Jako teenager měl mnoho faktorů proti tomu, aby se stal plochodrážníkem, jako závodník byl mnohdy v nesprávný čas na nesprávném místě. Jenže kdyby se historie psala jinak, možná by už na pozemcích lázeňské tisícovky stál nějaký supermarket. Ale pojďme se podívat zpátky o nějakých pětatřicet let zpátky, abychom si všechno připomněli přímo se samotným Miroslavem Musilem.

 

 

Někdo chce být kosmonautem, jiný plochodrážníkem

V září roku 1970 si jistý Josef Gilch připravil psací stroj, do něhož vložil tlustou složku papírů, které od sebe pečlivě oddělil modrým kopírákem. Začal hlavičkou. Automotoklub Mariánské Lázně – Plochá dráha – Úšovice. Přidal na dnešní poměry kraťoučké telefonní číslo 2348 a řádek úhledně podtrhl, Následovala věta Jednotné proposice pro závod motocyklů na dlouhé ploché dráze v Mariánských Lázních, která byla podtržená stejně krásně jako hlavička. Bodem číslo jedna bylo prohlášení, že tento závod jest přehlídkou jezdců ČSSR na dlouhé ploché dráze.

Tajemník tehdejšího závodu dozajista netušil, že právě sám začal psát nejlepší kapitolu v dějinách plochodrážního sportu v Mariánských Lázních. Po říjnovém pouťáku, který v sedmdesátém opanoval Jiří Štancl, následovaly v západočeských lázních další úžasné podniky. V květnu 1972 tady mistrovství světa navázalo na dva závody tehdejšího evropského šampionátu z šedesátých let.

O čtyři roky později v Mariánských Lázních vyhlásili poprvé mistra světa, jímž se stal Ivan Mauger v sedle novoučké čtyřventilové Jawy. V devětasedmdesátém na západ Čech přidělili světové finále podruhé a Jiří Štancl se mohl radovat z bronzové medaile, kdyby jury postupovala razantněji vůči Andersi Michankovi, jehož motocykl shledal technický komisař nepředpisovým.

Mistrovství světa jednotlivců se svými zónami nabízelo československým divákům pohled na kontinentální závodníky. Světové finále bylo nedostižným snem nejen v soutěži jednotlivců, ale i ve družstvech či dvojicích. Vidět absolutní světovou elitu v akci se nabízelo jen při Zlaté přilbě a Tomíčkově memoriálu. Anebo na dlouhé v Mariánských Lázních.

Zdejší závody se tudíž těšily velikému zájmu. Nebývalo divu, že sem jezdili fanoušci spacími vagóny z opačného konce republiky stejně jako Němci z druhé strany železné opony. O obyvatelích Mariánských Lázní ani nemluvě.

„To všechno se otisklo, proč jsem dneska u plochý dráhy,“ uznává Miroslav Musil genius loci oné doby. „Dlouhá plochá dráha byla pro celý Mariánky legendární. Nebylo obyvatele, kterej‘ by tím nežil nebo se nezúčastnil jako divák. Byly tady firmy přidružený na plochodrážní činnosti a veřejnost se těšila na den D a hodinu H. Sjížděly se autobusy z okolí, to vím z doslechu. Tenkrát jsi slyšel netlumenej‘ motor a to se podepsalo do srdce každýho kluka.“

Miroslav Musil nechyběl v lidské lavině, která se skrze brány stadiónu valila do ochozů. „Táta se chodil dívat,“ vzpomíná. „Jak říkám, plochá dráha tady byla legendární. Táta mě párkrát na závody vzal. A někdo chtěl bejt‘ kosmonaut, my kluci, co nás chytly motory, jsme chtěli bejt‘ plochodrážníky.“

 

Hokejista jde do ploché dráhy

Jenže Miroslavu Musilovi v jeho teenagerských letech připadalo, že stát se plošinářem není o mnoho snazší, než létat raketou do vesmíru. „Táta o mě měl strach jako každej‘ normální táta,“ vysvětluje. „Fandil plochý dráze, ale nebyl závodník, co by věřil, že můžu taky závodit. On měl strach a nechtěl mi to dovolit.“

Přitom současný šéf mariánskolázeňského klubu rozhodně nebyl dítětem, které by sportovalo pouze na gauči u televize. „Už ve čtrnácti jsem měl klasickýho pionýra nula pětku,“ svěřuje se. „A udělal jsem si na zahradě patnáctimetrovej‘ ovál. Jezdil jsem smykem a plným plynem do nájezdu. Jinak by se to neutrhlo a to jsme tam ještě nosili kýble vody.“

Mariánské Lázně v té době měly svůj tým, který závodil ve druhé lize, bylo by tedy nanejvýše logické, aby mladý adept závodění zaťukal na jeho dveře. „Klub běžel poměrně solidně,“ reaguje Miroslav Musil. „Ale táta mi do osmnácti let nepodepsal licenci. Chtěl jsem na průmyslovku do Plzně kvůli plochý dráze a sportu. Dostal jsem se do hokejový Škody Plzeň a hrál nejvyšší ligu za mladší dorost.“

Skloubit všechno bylo poměrně časově náročné. „V Plzni jsem byl na intru,“ líčí Miroslav Musil. „O víkendu se hrály dvojzápasy. Sparta, Litvínov, Český Budějovice… Jak jsem byl odloučenej‘ od domova a o víkendech se jezdilo na zápasy, vadilo mi to. Dával jsem tomu hodně, ale současně mi nevadilo, že jsem to někdy ošidil. A dal jsem se do plochý dráhy.“

Jenže počátek osmdesátých let nebyl pro mariánskolázeňské plochodrážníky optimální. Klub byl sice přihlášen do druhé ligy 1980, ale při úvodním dvoupodniku koncem března na něj v Zohoru čekali marně. Nakonec vycouval ze soutěže, která musela být přelosována. A jediným vystoupením západočeského klubu byla účast Jiřího Hejla a Václava Koláčka v chabařovickém semifinále mistrovství republiky dvojic.

„Nevím,“ krčí Miroslav Musil rameny nad otázkou po příčinách tehdejších událostí. „Asi nebyli lidi, co by to jeli. Karel Červenka se zabil (v roce 1977 při druhé lize v Chomutově, kde tehdy měl AMK Mariánské Lázně svou domácí dráhu – pozn. redakce). Když to někdo odnese, utrpí celej‘ klub a veřejnost. A klub tady nikdy nebyl profesionální jako Rudá hvězda nebo Pardubice.“

A co čert nechtěl, roku 1981 se nekonalo ani dlouhodrážní mistrovství republiky. „Do toho jsem přišel a všechno jsem si musel odraubířit sám,“ vypráví opět Miroslav Musil. „Táta mě brzdil, pak mě nechal. Ale je pravda, že když jsem končil, na jaře se mě zeptal ‚už máš připravený motorky?‘.“

Nicméně hrdina našeho vyprávění se nenechal odradit. „Během celý svý kariéry jsem si spoustu věcí musel udělat sám,“ popisuje. „Klub pomáhal, ano, ale dopravu nebo koupit si kombinézu a další věci, s tím jsem se musel prát sám. Nevýhoda byla, že ses nemoh‘ rovnat Ruďákům a Pardubicím, ale výhoda, že ses naučil starat se sám o sebe, což se mi hodilo potom, když jsem začal podnikat.“

 

Podzimní trénink na lázeňské krátké dráze je ku pomoci

Peripetie, které Miroslav Musil před více než třiceti lety řešil, zní dneska téměř neuvěřitelně. „Půjčoval jsem si auto od šváry,“ popisuje. „Viděl jsem u Egona Müllera, že si motorku rozložil do auta, tak jsem to dělal taky tak. Tím vším jsem se naučil procházet. Dneska nevím, jestli by si devatenáctiletej‘ kluk půjčil auto, rozložil motorku, dojel na závody, tam ji složil. Potom závodil, umyl motorku a zase ji rozložil, dal do auta a jel zpátky.“

Pozdější angažmá v Plzni řešilo logistické patálie jen zčásti. „V Plzni mi dovolili nechat si motorku tam,“ pokračuje Miroslav Musil. „Tak jsem tam jezdil na pionýru. Představ si to, na pionýru jsem jel z Mariánek do Plzně. Jednou jsem měl pochroumanej‘ kotník v sádře, tak jsem vzal jednu holku, aby mi řadila.“

V červenci roku 1982 se Miroslav Musil konečně dočkal svého závodního debutu, když se v Mariánských Lázních konalo dvoudílné mistrovství republiky. „Pro mě byla rozhodující dlouhá dráha,“ přemítá. „Ta dynamika, ta rychlost. Krátká dráha je základ, tam musíš mít naučený grify, jak se kde vyvěsit. Ale pak jsem všechny ty kluky v Mariánkách objel, jak když stojej‘. Nebyli zvyklí na tu rychlost, na těch sto šedesát, ale technika byla jinde.“

Do dějin mistrovství republiky na dlouhé dráze vstoupil Miroslav Musil desátým místem. „Když se blížilo mistrovství republiky, polemizovalo se o motorkách, krátkozdvih, dlouhozdvih,“ vzpomíná. „Bylo kouzelný, že jsme tady v šesti lidech nebo i čtyřech, pěti dokázali trénovat. Bitva, kdo dostane jakej‘ motor. Detaily si už nevybavím, tuším, že jsem dostal čtyřventila. Když máš stát vedle paličů typu Štancla, Špinky, Drymla, Ondrašíka nebo Karnase, který jsou rozjetý, jsi jako mlaďas rád za každej‘ bod. Byla to velká bitva, bylo to spíš o psychologii než o výsledcích.“

V třiaosmdesátém se Miroslav Musil objevil i na klasických oválech. Poslední březnový víkend začínal v Pardubicích juniorský šampionát předkvalifikací, kde se mezi čtyřiceti adepty postupu objevil i jednadvacetiletý mariánskolázeňský borec.

„Jezdil jsem do Plzně trénovat a na jaře se jela juniorská předkvalifikace, to byly moje první závody na krátký dráze,“ uvědomí si okamžitě, byť jeho první pokusy s klasickým speedway se vedle západočeské metropole odehrály přímo v Mariánských Lázních. „Ještě předtím jsme si stačili udělat okruh pod kasárnama v Úšovicích. Měli jsme velký plány udělat krátkou dráhu.“

Nicméně úšovický ovál skončil v historii, aniž by zažil alespoň jediný závod. „Materiál, písek se grejdroval,“ vzpomíná Miroslav Musil. „Asi tři sta padesát metrů mohla dráha mít. Problém byl v jedný zatáčce, že to bylo měkký. Buď jsi měl srdce a utrh‘ to pod plným plynem nebo jsi šel ven. Povedlo se, že ještě v listopadu 1982 se tam mohlo trénovat. Něco jsem se tam naučil a myslel, že zbytek doženu na jaře.“

 

Senzační výsledek z juniorky nepomohl v otázce vojenské služby

V zimě vzalo nevyzpytatelné počasí ledařům jejich šampionát již podruhé během tří let a počátek března nebyl vlídný ani k jezdcům z klasických oválů. „Počasí bylo hrozný, k tréninku jsem se nedostal,“ vrací se Miroslav Musil k okolnostem, jež předcházely pardubické předkvalifikaci. „A rovnou do Pardubic. O tréninku jedu z depa na dráhu. Rozjel jsem se v první zatáčce na vodě pod plynem. Jak jsem byl zvyklej‘ na dlouhý to skládat, tak mi to uklouzlo. A bylo po tréninku.“

Nicméně vše se v dobré otočilo. Miroslav Musil se postavil na start rozjížďky s číslem tři a vrátil se jako vítěz před čakovickým Jiřím Košťálem a kopřivnickým duem Stanislav Hrbáč – Oldřich Macíček. Další triumfy na sebe nenechaly čekat a nakonec měl na svém kontě jedenáct bodů. Pro zajímavost o jeden více dosáhli Dušan Višváder a Milan Cifka, zatímco domácí František Kalina skončil se třinácti.

Suma sumárum Miroslav Musil skončil čtvrtý a v celkové klasifikaci prvního dne coby jedenáctý ze čtyřiceti přítomných. V neděli dal dohromady čtrnáct bodů a po rozjezdu se slánským Milanem Cifkou byl celkově druhý. „Naštěstí, že jsem se neposral,“ usmívá se Miroslav Musil při vzpomínce na své vystoupení při tréninku. „A šel jsem do rozjezdu. Odfrk‘ jsem první, ale asi ve druhým kole mě zevnitř dostal. Ještě jsem neměl to srdce, když zevnitř zavrčí motorkou.“

Premiéra Miroslava Musila v československém juniorském šampionátu neskončila ani v semifinálové skupině. Atakoval postupovou osmičku, avšak nevyšel mu paradoxně poslední podnik na domácích Borech. Jenže z finále vypadl zraněný Jiří Brož a on postoupil na jeho místo. Během června série zavítala postupně do Kopřivnice, Březolup, Prahy a Čakovic. A Miroslav Musil obsadil senzační sedmou příčku.

„Vzpomínám si na Romana Matouška v Čakovicích,“ vytane mu na mysl jeden zážitek. „Přišel za mnou. Ne abych ho pustil, ale s takovým tím jezdeckým, ať se mu tam nepletu. Ale pořád uznávám, že oni už byli propracovaný kluci. Starty mi šly, odkoukával jsem je v Mariánkách od legendárního Ivana Maugera. On jimi byl pověstnej‘. Když taky byl, visel jsem očima na něm, abych odkoukal nějaký grify.“

V mistrovství republiky juniorů chyběli zranění Karel Kadlec a Jiří Brož. Ivan Pacák a Zdeněk Schneiderwind, který později překvapil triumfem při Zlaté stuze, vynechali úvodní dvě kola seriálu. Jiří Hnidák ho zase nedokončil. I při absenci medailových favoritů musíme sedmou příčku Miroslava Musila brát jako senzaci prvního řádu. A to tím spíše, uvážíme-li, že před rokem 1983 absolvoval jen dva závody na dlouhé dráze v Mariánských Lázních.

„Je to už nějakej‘ pátek, nechci se tvářit staře, ale že bych si to pamatoval do detailů?!“ doluje Miroslav Musil vzpomínky ze své paměti. „Hezký léta, ale blížila se vojna. Člověk věděl, že Rudá hvězda je něco, ale byl tam jinej‘ tlak. Jedna z myšlenek byla dostat se do center, kde se plochá dráha jezdí. Ale mladej‘ blbec, co ho netlačí táta, neměl šanci. A ten handicap, že jsem začínal pozdě v těch dvaceti, byl znát.“

 

Nabourané auto funguje jako pevné pouto k tankům

V sezóně 1983 se Miroslav Musil objevil také v extralize. Jenže Plzeň neprožívala zrovna povedené období. Jan Hádek přestal závodit, Jaromír Bartoš s Jaroslavem Hauptmannem nedokončili sezónu a Jindřich Dominik nestačil v roli tahouna na celý tým. Vrcholem plzeňské extraligové kampaně se stalo třetí místo na domácí dráze v dubnu a ve třech případech se družstvo vracelo domů s jednociferným bodovým ziskem.

Dlouhodrážní šampionát byl však šálkem zcela jiného čaje. Po dvou červencových závodech se Miroslav Musil těšil z šesté příčky průběžné klasifikace, jenže v zářijovém vyvrcholení dodal jediný bod. A tak jej klubový kolega Miroslav Beran odsunul za svá záda na sedmé místo.

„Umejval jsem si motorku a idiot, nalil jsem si tam vodu,“ přiznává Miroslav Musil. „Jindra Dominik mi říkal, že to není dobrý. Ale já byl blbej! Mlaďoch. Jezdil jsem sice pod plynem, ale jak motor nemá výkon, ujede ti to a v těch sto šedesáti tě to vede do prken. Když motor nemá výkon a táhne tě do koleje, je to špatný. A to se mi před vojnou stalo. To je to technický zázemí, já byl nezkušenej‘ blb a umyl si to vodou. Dneska vím, že se to nedělá, ale tenkrát jsem čuměl jako tele.“

Sedmé místo jej přesto opravňovalo k myšlenkám na reprezentační vestu, ale místo plochodrážních motocyklů jej další dva roky očekávaly zelené tanky. „Jsem vyučenej‘ automechanik a mám ještě průmyslovku,“ vysvětluje Miroslav Musil, kterak se dostal k ruským pancéřovým monstrům „Rukoval jsem do Tábora na poddůstojnickou školy na opravy tanků. Měl jsem jít ke kontrášům jezdit s autem. Nastupoval jsem v září, měl jsem velitele, který na mě získal dobrý reference, protože jsem byl vzornej‘ učeň a měl dobrý výsledky na průmce. Pustil mě na mistrovství republiky a já kokot, jak jsem odjížděl z Mariánek, naboural jsem tady auto. A vyrobil průser, na vojně mě pojebali, že jsem jel hovno při závodech a ještě měl průser.“

Vojín Musil musel rázem na další závodění zapomenout. „Nicméně jsem zůstal na pé-eš-ce v Táboru,“ dodává. „Byl jsem instruktor. Ale místo pilování plochý dráhy v Rudý hvězdě jsem opravoval tanky T54. A když jsem končil i T72.“

 

Mladé tele se veze pražským autobusem prvně za železnou oponu

Dva roky v zeleném nakonec skončily odchodem do vytouženého civilu. Na kalendáři stála středa 7. května roku 1986, když se v mariánskolázeňských garážích potkalo čtrnáct závodníků, aby v kvalifikačním mítinku svedlo bitvu o šest míst v mistrovském seriálu, jenž startoval až koncem června.

Prim hrál Bořivoj Hádek, jenž tehdy nemohl tušit, že jej od osmého místa na světě dělí pouhopouhé čtyři sezóny. Miroslav Musil zůstal ve své první jízdě stát vinou mechanických patálií a díky tomu mu chyběl pouhopouhý bod na pardubické závodníky Františka Kalinu a Jana Schinágla.

„Nedělalo mi problém mít pauzu a pak na to sednout,“ komentuje Miroslav Musil svůj comeback. „Detailně si na to nevzpomínám. Něco jsem vzal a jel. Dodneska mi to nedělá problém sednout a jet, když je ostrá motorka. Složím to pod plynem do nájezdu. Mám pětikilo enduro a jezdím na tom. A docela mi to tahá za ruce. Proto nebyl problém to vzít a jet, ale proti klukům, co jeli v závodním rytmu, to nešlo.“

V šampionátu ovšem nezklamal. A na konci srpna se radoval z devátého místa v závěrečném pořadí, přičemž osm mužů před ním byli reprezentanti těžící z výhod středisek vrcholového sportu v Praze a v Pardubicích. Nicméně i on sám měl v květnu 1987 vyrazit do Vilshofenu vstříc prvnímu kolu dlouhodrážního mistrovství světa.

„Co k tomu říct?“ rozhodí rukama. „Zajíc, co jel sbírat zkušenosti, mlaďas, kterýho tady na hranicích nabrali Hvězdáři do autobusu, kde už byli Luboš Jedek, Jirka Svoboda a Pavel Karnas. Mladý tele ve světě! Za socialismu jsem se poprvý podíval na západ, poprvý jel mistrovství světa. Byla tam rovinka a koukal jsi na kostel se hřbitovem. Byl jsem vysranej‘ ze všeho, mladej‘ kluk, se jede otřískat na západ na mistrovství světa.“

Z premiéry bylo nakonec patnácté místo, když za dnešním šéfem AMK Mariánské Lázně skončil Jiří Svoboda, který si vybral opravdický den blbec. A potom Anton Wannasek, jenž dodnes jezdí veterány se slovenskou licencí, a Maďar Ferenz Farkas.

„Porazil jsem Sama Ermolenka, šel v mojí jízdě na držku,“ pochlubí se. „Byl tam Karl Maier a Australan Steve Baker. A Clayton Williams, pak jsem ho tady doma porazil. Měl jsem radost, když jsem ho v Mariánkách jako náhradník odved‘. A on klapal už v nájezdu. Tři kola mě sral, tak jsem ho v tom čtvrtým musel dát.“

Popisovaná událost se stala v květnu osmaosmdesátého. Mariánské Lázně hostily kvalifikační kolo a Miroslav Musil si před výjezdem do neznámé ciziny vybral náhradnický post na domácím oválu. Sázka, že někdo z ciziny k úvodnímu kolu jako obvykle nedorazí, ovšem nevyšla. Po změně rozpisu na závody o osmi borcích na startovním roštu jediné jízdy se startovní listina z obvyklých osmnácti mužů snížila na šestnáct.

A co čert nechtěl, tehdy do západočeských lázní dorazili všichni přihlášení. Miroslav Musil s náhradnickou sedmnáctou vyrážel na ovál celkem třikrát díky technickým trablům Nora Arne Svendsena a Němce Roberta Gührera. Dal dohromady jedenáct bodů. Takový Josef Hukelmann, jenž postupoval do semifinále v Jübeku coby náhradník, jich nasbíral dvanáct. Jenže na rozdíl od hrdiny našeho vyprávění k tomu potřeboval o dvě rozjížďky navíc. Inu, opět v nesprávném čase na nesprávném místě.

 

Srdce sevřené žalem velí konec závodění

Po návratu z vojny se Miroslav Musil logicky vrátil i na klasické ovály. Plzeň však v extralize zpívala labutí píseň. V šestaosmdesátém se pouze v dubnovém závodě na svých Borech podívala na nejnižší stupeň vítězů a navíc se dočkala rekordně nízkých skóre extraligové historie. V dubnu v Pardubicích skončila se sedmi, v červnu ve Slaném dokonce pouze s pěti body.

Týden na to si z Markéty odvážela jen dva body, nicméně o tuto kuriozitu se postaralo rozmarné počasí. Kvůli bouřce byl totiž závod ukončen již po rozjížďce s číslem čtyři, nicméně výsledky byly uznány za platné. Pád Plzně do první ligy byl neodvratný a do vyšší soutěže ji dostal až návrat bratří Hádkových z pardubického SVS v jednadevadesátém.

„Fantastický,“ komentuje Miroslav Musil své působení v klubu ze západočeské metropole. „Plzeň je pro mě základ plochý dráhy tady pro ten region. Udělal jsem si názor, že dlouhá dráha je sice kouzelná, ale bez krátký to nepůjde. A jet za Plzeň, když jezdili Dominikové nebo Jarda Hauptmann bylo fantastický. Středeční tréninky byly legendární. Plzeň mě dovyzvedla, dopilovala mě do plochodrážního světa, dalo by se to tak nazvat.“

V letech 1987 a 1988 byla jeho chlebem první liga, zasáhl i do přeboru ČSR, což byl kvalifikační základ pro federální šampionát. „Dělal jsem mistra v autoservisu,“ vypráví Miroslav Musil. „Opravovali jsme auta, měli jsme půjčovnu a sto dvacet aut ve správě. Fantastický vedoucí Jarda Kubík mi hodně dovolil. Fandil plochý dráze jako celý Mariánky.“

Nicméně osud všechno nemaloval pouze růžovými barvami. „Musel jsem spoustu věcí dohánět sám, ale aspoň jsem se naučil samostatnosti,“ nelituje. „Zejména dřív jsem měl sny, co mě budily ze spaní. V noci se mi zdálo, že třeba nemám brejle, nemám něco v technice a mám jít zrovna na jízdu.“

Roku 1987 vyjel ve čtyřdílném seriálu šampionátu na dlouhé dráze výtečné šesté místo. Počítat se s ním muselo i napřesrok, byť se na dlouhodrážní kolbiště drala prakticky kompletní československá špička. Po dvou květnových závodech vrcholilo mistrovství republiky ve středu sedmého a čtvrtek osmého září. Miroslav Musil první den získal jen čtyři body, zlomek svého inkasa z května. O čtyřiadvacet hodin později na lázeňský ovál nevyjel vůbec.

„Sestra měla syna, kterýho napadly agresivní viry,“ svěřuje se, že v ony dny dlel v myšlenkách se svým malým synovcem v jeho boji, který byl mnohem důležitější než body na dlouhé dráze. „A ten šestiletej‘ kluk to nevydržel a umřel. To mě zmohlo a švihnul jsem s tím. Poloviční tchán mě tehdy při závodění pomáhal, víceméně v době, kdy v tom ještě byla nezištnost. Cítíš, že jsou věci závodní a osobní. Bylo toho moc a přemohlo mě to.“

 

Trénink načerno skončil v závodě světového šampionátu

Miroslav Musil přestal sice závodit, ale západočeský kilometr neosiřel. V srpnu 1989 se tady stal mistrem světa nezapomenutelný Simon Wigg, byť domácí publikum drželo palce spíš Aleši Drymlovi. Ten při svém návratu do reprezentace skončil coby vicemistr světa. A světové stříbro obhájil v Mariánských Lázních také o dva roky později. Přitom machrovským způsobem za svými zády v rozjezdu uhlídal Jana O. Pedersena, jehož nedělily ani tři měsíce od zisku zlaté medaile v šampionátu na klasické dráze.

„Přišla revoluce,“ vrací se Miroslav Musil do let převratných změn v celé československé společnosti. „Došla mi síla na závodění. Jak se to uvolnilo, začal jsem podnikat. Udělal jsem si svůj vlastní autoservis.“

V září roku 1994 se v Mariánských Lázních stal světovým šampiónem opět Simon Wigg. V éře jediného finále byl o pořadatelství světového šampionátu enormní zájem. A tak se v pětadevadesátém jelo na lázeňském kolbišti pouze předkolo. Na sobotním tréninku se prezentovalo pouze sedmnáct závodníků a nikoho by ani ve snu nenapadlo, za jakých okolností bude nazítří osmnáctka ve startovní listině kompletní.

„Šel jsem se podívat na trénink, jen v džínách s rukama v kapsách,“ směje se Miroslav Musil. „Po těch šesti letech, co jsem neseděl na žádný motorce, ani na krosce, jsem vlez‘ do dílny k Vencovi Maximovi. Sed‘ jsem si na jeho motorku a v hlavě se mi promítly vzpomínky a celá ta plochodrážní krása.“

Jenže u retro připomínek nezůstalo. „Rozzářilo se to ve mně,“ pokračuje Miroslav Musil. „Podíval jsem se na zeď, tam visela kombinéza. Najednou jsem chtěl zase zažít ten pocit mít kombu na sobě. Venca ji sundal z ramínka, já si ji navlík‘ a dostal se o dva schody vejš. Byla tam helma a ve mně to zase celý ožívalo. V ten moment mi bleskla myšlenka, že na drzovku vlezu na dráhu. Kouknul jsem, jestli tam je metyl. Kamarádům jsem řek‘, ať do mě strčej‘, počkal jsem, až se otevřely vrata. A než se Karel Jaksch probudil, vlez‘ jsem si do tréninku.“

Závodní comeback zrál stejně jako moravská slámovka. „Říkal jsem si, že si jen zkusím start,“ září Miroslav Musil ještě po dvaceti letech. „Já si ho zkusil a na konci rovinky jsem se rozhod‘, že to tam nandám. To byl třetí stupeň, třetí kousíček. Ale to už zjistili, že je na dráze někdo, kdo tam nepatří a začli mávat praporkama.“

Hrdina našeho vyprávění projel vraty do depa, podjel most, zahnul vpravo a zmizel v dílně Václava Maxima. „Přišel Míla Vernerů,“ dostává se Miroslav Musil k faktu, že tím jeho ježdění po lázeňském kilometru teprve vlastně začalo. „Říkal, že se na to dalo dívat. A pustili mě zpátky na trénink na dva starty. Ten první byl těžší, ale při druhým jsem to tam nandal a vyhrál v pátým nejlepším čase dne. Míla se přišel zeptat, jestli dám třicet švýcarských franků za licenci. Do druhýho dne mi ji vyřídili. To byl nejbláznivější moment kariéry, když jsem šel na stadión, ani jsem nevěděl, že pojedu.“

A tak se v neděli po obědě Miroslav Musil představil divákům na slavnostním nástupu. „Ani nevěděli, že jsem na tom šest let neseděl, odešla mi jednička, moh‘ jsem startovat na dvojku nebo to rovnou zabalit,“ přemítá, přičemž vnímavý čtenář již tuší, že možnost vzdát závod, byla jen hodně teoretickou hypotézou. „Musel jsem se s tím porvat, a přesto jsem nebyl poslední. Po závodech jsem si zase představil tu hekticitu a opět si na plochou dráhu ani nešáh‘, měl jsem jen nějakou krosku.“

 

Ve Francii se dají zažít báječná dobrodružství při druhém comebacku

Po skvělém počátku devadesátých let to s AMK Mariánské Lázně začalo jít s kopce, přičemž na sklonku dekády nabral úpadek pořádný švunk. V září 1997 tady ještě Tommy Dunker mával divákům coby novopečený mistr světa v nově zrozeném seriálu Trophy na dlouhé dráze. A v osmadevadesátém jsme tady v červnu viděli alespoň semifinále mistrovství světa.

Návrat finálové části světového šampionátu byl ohlášen opět na rok 1999. Jenže mariánskolázeňský klub svůj závod prodal do německého Mühldorfu. Napřesrok kupčení nevyšlo evidentně proto, že nešlo o poslední mítink seriálu. Navíc se kamsi rozkutálely korunky z miliónové dotace na pořízení nového ohrazení. Zdálo se, že s dlouhou dráhou v Mariánských Lázních je veta. Jedinými závody byl Memoriál Franty Juhana, který tady pořádali otec a syn Šmídovi z Pardubic.

„Dlouhá dráha tady začala skomírat a mně to bylo strašně líto,“ povzdechne si Miroslav Musil. „Říkal jsem si, že to pomůžu zkusit rozhejbat. Nebyl jsem ve vedení AMK a tady se jezdili jen veteráni. Platili to Šmídové, fér chlapi, stavili se za mnou. V roce 2002 jsme tady udělali trénink a pan Laštovka při něm vyprávěl, že dlouhá dráha už není nic růžovýho, protože máme dvě místa ve Francii a ještě někde jinde. A že ve Francii se jede za čtrnáct dnů a nemáme tam koho poslat.“

Není nesnadné uhádnout pointu, že se jméno Miroslav Musil po sedmi letech opět objevilo ve startovních listinách a to opět rovnou v podniku ranku mistrovství světa! „Sedm let jsem na plochodrážní motorce neseděl,“ připomíná. „S Jirkou Kocourkem (bývalým mariánskolázeňským závodníkem – pozn. redakce) jsme si dělali prdel, že pojedeme do Francie na vejlet a podíváme se na Eifelovku. Jel jsem tam s Jirkou Petráskem, domluvili jsme se, že nás s Jirkou Kocourkem naloží. Stačil jsem se jednou v Mariánkách svýzt, od Vaška Milíka jsem rychle koupil motorku.“

Druhý comeback Miroslava Musila byl neméně pozoruhodný jako ten první. „Dodneška abych se budil hrůzou,“ svěřuje se současný šéf lázeňského klubu. „S Petrasem jsme to tady přeložili do jeho auta a já byl z práce tak vyťavenej‘, že jsem si na Rozvadově lehnul na podlahu a spal až za Paříž. V noci jsme přijeli do Artigues, to jsem se probral, že mě probudilo bušení deště do střechy. A já ze svý kariéry nenáviděl dlabavý, mokrý dráhy. Byl jsem zelenej‘ hrůzou.“

A bylo hůř. „Ráno vstáváme a na dráze tolik vody,“ ukazuje rukama vzdálenost několika centimetrů. „Jury, ředitel závodu, já neuměl ani hovno anglicky, pak se hlasovalo, s Petrasem jsme zvedli pro něco ruku. A ono to bylo, jestli se má jet nebo ne. Tak řekli, že za třicet minut je nástup na trénink. Nemohli jsme natočit motorku, až se to Jirkovi Kocourkovi nakonec povedlo. Artigues je jako Pardubice, oni to tam jezdí s umělým osvětlením. Šel jsem na to, jedna zatáčka dobrý, druhá zatáčka dobrý, třetí zatáčka dobrý. A pak v nájezdu kluzák jak tenkrát v těch Pardubicích. Všichni vrkali, jen já idiot jel pod plným a šel na držku. Jirka dal motorku dohromady a šli jsme do závodu. A poslední jsem nebyl.“

 

Dlouhodrážní šampionát se vrací na scénu

Rok poté startoval Miroslav Musil v mistrovství světa ještě jednou. Reprezentační vestu si přitom vyjel pátým místem v šampionátu republiky. Ve finálové jízdě jezdil poslední, ale Antonína Švába místo stříbra čekaly nadávky nad prázdnou palivovou nádrží. Jenže to už v Miroslavu Musilovi začal převažovat spíše organizátor.

Přitom všechno začalo v Artigues de Lussac. „Potěšilo mě, že na nástupu jsem měl mariánskolázeňskou vestu,“ vysvětluje Miroslav Musil. „Někdo z komisařů ji viděl a ptal se, jak to v Mariánkách vypadá. To mě nabudilo a posílilo, že se někdo z FIMáků stará o Mariánské Lázně. A tak jsem mu v tý svý chabý angličtině řek ‚neboj, Mariánky budou žít‘. Usmyslel jsem si, že když přežiju Artigues, udělám tady průvod i s mažoretkama.“

I když překročil čtyřicítku, výsledky ze závodů jej rozhodně neřadily mezi vyložené outsidery. „Od roku 1989 jsem byl třikrát na dráze, to by spíš bylo na medaili za odvahu a drzost na to vlýzt,“ bagatelizuje Miroslav Musil. „Výsledky na hovno, ale v Artigues jsem byl lepší než Petras. Ten kluk je v pohodě, na stejný vlně jako já.“

Plnohodnotné mistrovství republiky na dlouhé dráze se naposledy konalo roku 1996. Dva další ročníky již měly charakter vloženého závodu českých borců při světovém šampionátu. V neděli 27. dubna 2003 se začala psát jeho současná kapitola.

„Chtěl jsem jet veterány,“ přibližuje Miroslav Musil své tehdejší rozpoložení. „Ale vzal jsem si ležáka, neměl jsem stojáka. Pak jsem si říkal, ó ká, svezu se. Firma mi jela, ale s prachama se prala, zaúvěrovaná, ale láska ke sportu musí bejt‘, jinak to nejde dělat. Ten mistrák jsem chtěl za každou cenu udělat. Vyštrachal jsem sto tisíc ze svýho a dal je do klubu, ať se to nastartuje. Nebyl jsem předseda, ani ředitel, ale organizoval jsem závody a ještě závodil.“

A nakonec skončil pátý… „Byl duben,“ reaguje Miroslav Musil. „Říkáš si dobrá, něco pro to udělám. Začal jsem se připravovat. Jirka Kocourek mi přivez‘ fantastickej‘ motor z Pardubic. Jel kolo a ulít‘ píst. Třikrát po sobě. Ale ta motorka zvonila, jela jako žiletka. Možná jsme měli problém v karburátoru. A zase opět, profesionálové by na to přišli hned. Zřejmě problémová tryska jak to v zimě krystalizuje, dával karburátor chudou směs a nechladilo to tolik. Narychlo jsem si půjčil fabrickej‘ motor. Zase jsem získal důvěru, že to půjde a pak ty tři motory… Další prachy, hovno natrénováno a dopadlo to.“

Miroslav Musil se však činil na čele vedení AMK Mariánské Lázně. Mistrovství republiky se na lázeňském kilometru koná pravidelně jako nějaký podnik světového kalibru. A letos v červenci si to tady dlouhodrážní elita rozdá o zlatou medaili v soutěži družstev.

 

 

Ručička hodin přeskočila půlnoc a na kalendáři naskočil dvaadvacátý prosincový den roku 2015. Hustá mlha, kterou ještě předevčírem beznadějně tápaly světlomety automobilů, je ta tam. Venku je teplá noc, člověk by ani neřekl, že pozítří budou Vánoce. Hustě popsaný blok na stole mariánskolázeňského Tip Sport Baru dostává dva společníky, když číšník staví na stůl dva půllitry.

Pěnivý mok chutná skvěle, není divu, že se místní šéf Martin Konfršt může chlubit řadou ocenění Prazdroje za přístup svého personálu k pivu. Řeč se na chvilku stáčí k hokeji. Spolu s Miroslavem Musilem totiž odpoledne v soutěži na úrovni krajského přeboru rozdrtili jedno z karlovarských mužstev 8:3.

„Loni jsem ještě hrál za áčko, letos jsem ještě nestačil tolik trénovat,“ odhaluje Miroslav Musil další ze svých mnoha aktivit, než se vrátí ke sportu levých zatáček. „Pro mě je celá plochá dráha naprostej‘ fenomén v dramatu, co má v sobě. Je to show sport, dragster sport. Ta vášeň pro okamžitej‘ start, okamžitej‘ nástup motoru. Přišel jsi do hlediště a to se chvělo napětím. Jde o život, jde o výkon, proto to chvění, co teď přijde. Jdeš na koncert a do diváků perou tři sta decibelů. Proto mi vadí, když si tady pár blbů v kravatách vzpomene, že to chce omezovat. To je akorát degradace. Show musí bejt‘. Shawn Moran tady jezdil před mistrovstvím světa po Plzeňský po zadním, Egon Müller dělal diskotéky, vzal svý desky a vlít‘ tam. Plochá dráha je show sport a na něm je postavená. Musí mít napětí a musí mít rachot. Jak to mít nebude, je konec toho sportu. Nikdo nepřijde a nikdo nezaplatí. Nemáme to jednoduchý, ale plochou dráhu milujeme, zdravíme lidi, který jdou s náma. Ať se nebojí říct svůj názor nahlas!“

 

Plochodrážní kariéra Miroslava Musila (*18.9.1962) v zrcadle času:

1982	Počátkem července prošel svým závodním debutem v dvojdílném mistrovství republiky na dlouhé dráze, v jehož celkové klasifikaci mu patřila závěrečná desátá příčka.
1983	Plzeň 4. v extralize (Miroslav Musil absolvoval všech sedm závodů, z toho tři jako junior ve speciálních jízdách a získal 4 body ze 79 celkových bodů klubu); MR juniorů: předkvalifikace Pardubice 4. v sobotním závodě a celkově 11. ze 40 startujících, v nedělním závodě i celkově 2. z 32 účastníků, skupina B Čakovice 11., Zohor 10., Chabařovice 6., Plzeň?, celkově 9. s postupem v roli náhradníka, finále Kopřivnice 12., Březolupy 8., Praha 12., Čakovice 8., celkově 7.; 12. Zlatá stuha; 7. v mistrovství republiky na dlouhé dráze.
1986	Plzeň 4. v extralize (Miroslav Musil byl v sestavě v červnu v Praze jako náhradník, aniž by vyjel na ovál, v Plzni v červenci získal dva body, když tým v celé soutěži dosáhl 75 bodů); mistrovství republiky na dlouhé dráze: kvalifikační závod 4., v seriálu celkově 9.
1987	15. v kvalifikačním kole MS na dlouhé dráze ve Vilshofenu; Plzeň vítěz skupiny A první ligy (Miroslav Musil nastoupil ve dvou závodech ze čtyř a nasbíral 15 bodů ze 167 celkového zisku klubu), ve finále první ligy byla Plzeň třetí a nepostoupila do semifinále MR družstev (Miroslav Musil v sestavě třikrát, 11 bodů ze 102 celkem); na podzim 1986 se nekvalifikoval do Přeboru ČSR, když v Březolupech skončil dvanáctý; 6. v mistrovství republiky na dlouhé dráze.
1988	Náhradníkem při kvalifikačním kole MS na dlouhé dráze v Mariánských Lázních, kde ve třech jízdách skóroval jedenácti body; Plzeň třetí ve skupině A první ligy (Miroslav Musil z pěti závodů v sestavě třikrát, dohromady 27 bodů ze 157 celkových bodů klubu), v malém finále první ligy skončila Plzeň třetí (detaily nejsou známy); Přebor ČSR: 5. v kvalifikaci, 9. ve skupině B, ve finále náhradník, avšak nestartoval); 16. v mistrovství republiky na dlouhé dráze, které nedokončil, protože ukončil kariéru.
1995	Návštěva mariánskolázeňského závodiště skončila neplánovanou účastí v předkole MS na dlouhé dráze a sedmnáctou příčkou.
2002	16. v kvalifikačním kole mistrovství světa na dlouhé dráze v Artigues de Lussac.
2003	19. v kvalifikačním kole mistrovství světa na dlouhé dráze v Pfarrkirchenu, 5. v mistrovství republiky na dlouhé dráze.

Foto: archív Miroslava Musila, archív Veroniky Jelínkové, archív autora a Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)

Praha – Žižkov – 23. června 1965
Stojí-li dnes v termínovém kalendáři místo pořádání plochodrážních závodů Praha, všem je jasné, že v uvedený den musí zamířit na Markétu. Nicméně v současném intravilánu české metropole by nám na spočítání míst, kde se plochá dráha pořádala, nestačily prsty obou rukou. Před padesáti lety burácela plochodrážní Esa prakticky v samotném centru na stadiónu žižkovské Viktorky.

 

Zbořená kadibudka s možná větší účetní hodnotou než celý stadión

Pravěk československé ligy z let 1956 – 1962 neviděl soutěž na klubové bázi, kterou známe dnes. V dvojutkáních osmičlenných družstev se utkávaly výběry reprezentací jednotlivých krajů. Plochodrážníci KAMK Praha – město měli své útočiště na spořilovském stadiónu ČAFC.

Jenže plochodrážní dny Čafky měly být brzy sečteny. Ještě v šedesátém tu domácí vyhráli tři prvoligové závody. Doslova na padrť v nich rozdrtili výběry Ústí nad Labem, Plzně a Ostravy, a byť prohráli v Českých Budějovicích a s Rudou hvězdou v Pardubicích, stali se vicemistry republiky. Po zářijovém utkání s Ostravou však už není o závodech na Spořilově sebemenších zpráv.

Než ligová soutěž v dvaašedesátém zanikla, klub našel útočiště v Divišově či na Markétě. Díky jednokolovému systému bez odvet Pražané třikrát vyrazili na dráhu soupeře a dvakrát pořádali závod jinde. Nicméně tréninkové možnosti byly mizivé a každý závodník vyrážel trénovat dle svých možností a konexí.

Na podzim 1962 se však zdálo, že se blízká na lepší časy. Antonín Kasper uspořádal besedu v Chrášťanech, malé obci kousek od Prahy, kde tehdy žilo pouhých 620 obyvatel. Kdo si přečetl knihu Sekáček se zlatou přilbou aneb celý život u ploché dráhy, dobře chápe, že vyprávění mělo ohlas, byť Antonína Kaspera největší úspěchy teprve čekaly.

V Chrášťanech bylo hřiště místní TJ Sokol s nepoužívanou atletickou dráhou. A po přednášce Antonína Kaspera se obec rozhodla, že jej dá k dispozici právě plochodrážníkům. Slovo dalo slovo, lidé přiložili ruce k dílu, pomohlo zdejší jednotné zemědělské družstvo a počátkem sezóny 1963 se mohlo trénovat.

Všechno nebylo rozhodně ideální. Když zde poprvé bouřili svými motory Antonín Kasper, Hugor Rosák, Borek Řípa, Milan Wagner a další tři nováčci, jejichž jména dobový tisk nezaznamenal, chyběly na dvou třetinách dráhy mantinely. Trénovat se však dalo. A co víc Chrášťany ležely jen slabých šest kilometrů od konečné tramvaje číslo devět v Motole, tedy podstatně blíže než Slaný či Divišov, kam by jinak pražští závodníci museli vyrazit.

Zajímavá je i účetní hodnota stadiónu, která činila pouhých pět set korun v době, kdy průměrná hrubá měsíční mzda zaměstnanců v civilním sektoru národního hospodářství činila 1453 československých korun.

„Vybudovalo jej nadšení,“ čteme vysvětlení v  tehdejších novinách. „Všechno – práci i materiál – si hradili občané sami i s jezdci.“ Proč zanikl ambiciózní projekt založení základní organizace Svazarmu při JZD Chrášťany, nevíme. Jejími členy měli být nejen pražští závodníci a stavitelé stadiónu, ale i zhruba čtyřicet členů místního Sokola. Chrášťany se nestaly plošinářskou obcí, jak se žurnalistům v třiašedesátém mohlo zdát, a dnes nemáme informace o žádném plochodrážním závodě, který by se tu konal.

„Byl jsem tam trénovat,“ vybavuje si chrášťanský stadión Miloslav Verner. „Byla tam tráva, žádnej‘ podklad a do toho nasypali škváru. Bylo to bez bariér a já jsem tam srazil dřevěnej hajzlík, co tam stál. Blbě se zahejbalo a mě to vyneslo z dráhy. Tak jsem to zabalil a už jsem tam nebyl. Pak tam udělali bariéry a začali jezdit.“

Zbořením dřevěné toalety mohl vzhledem k ceně pořízení stadiónu způsobit finanční zemětřesení v účetnictví klubu, nicméně rozhodně nestál za krachem ambiciózních plánů. Možná však za nimi stáli samotní pražští plochodrážníci, protože někdy v té době objevili žižkovskou Viktorii.

 

Plochá dráha mezi fotbalovými brankami

Fotbalisté žižkovské Viktorie měli ve svých počátcích podobný osud jako později plochodrážníci. Stanovy klubu byly schváleny již roku 1904, nicméně až roku 1909 získal pozemky po bývalé cyklistické dráze Na Ohradě, aby si mohl postavit stadión. Na něm se hrálo až do roku 1928, než musel ustoupit bytové výstavbě a klub si vybudoval svůj současný stánek.

Jihočeský motoristický historik MUDr. Věnceslav Černý pracuje na biografii Milana Wagnera, který býval jedním z elitních závodníků KAMK Praha – město. Kamínky jeho vzpomínek dávají dohromady mozaiku, že plochodrážníci začali koketovat s dráhou na Žižkově již okolo roku 1962. Údajně se tam jezdily neoficiální závody a po zrušení soutěže družstev po roce 1963 i nějaká liga domluvená načerno.

Každopádně plochá dráha nebyla na Viktorce poprvé. V prvních letech druhé světové války tady fotbalisté mezi hrací plochou a tribunami postavili klopenou dráhu pro cyklisty. Fanoušci je za to proklínali, protože se hlavně z prostoru za brankami pronikavě snížila kvalita výhledu na hřiště. Každopádně v neděli 14. červenci 1946 sem dorazilo dvacet tisícovek diváků nikoliv na fotbal, ale na souboje československé plochodrážní elity.

Chyběl jen Franta Juhan, který byl na silničním závodě ve Švýcarsku. V klání o nejrychlejší kolo, které měřilo 381 metrů, triumfoval Václav Stanislav v sedle půllitrového JAPu. Dvěstěpadesátky se staly kořistí Václava Stanislava, třistapadesátky opanoval František Šeberka a cílem finále půllitrů se jako první prohnal opět Václav Stanislav jen o půldruhé sekundy před Miloslavem Špinkou.

„Viktorka byl plácek na fotbal, tam jsme se vešli do velikosti hřiště a neuměli jsme to jezdit,“ vzpomíná Miloslav Verner, který byl u počátků vzniku AMK Viktoria Speedway klubu Žižkov. Plochodrážníci si ve svém názvu nechali fotbalový název, protože doufali, že přilákají fandy kulatého míče také ke svému sportu.

Ve středu 23. června 1965 se konečně dočkali prvního závodu, který v duchu doby zapadal do oslav dvacátého výroční osvobození a konal se i na počest třetí celostátní Spartakiády. V rozjížďce s číslem dvě vytvořil Jan Holub rekord dráhy časem 59,8 sekund.

„Teď tam hraje Viktorka fotbal,“ vybaví si Jan Holub okamžitě při připomínce žižkovské plošiny. „Mantinely tam nebyly, akorát trubkový hrazení. Byla to extra malá dráha a pro mě nezvyklá. Sám jsem z toho byl překvapenej‘. Co si pamatuju, bylo tam dost diváků, na dnešní poměry hodně. Jen jsem tam jenom jednou, nic jinýho si nevzpomenu, že by se jelo.“

Závod se šestnácti borci se skládal z šestnácti jízd základního rozpisu, na něž navázalo finále čtyř nejlepších. V něm traťový rekord Jana Holuba padl. Antonín Šváb se dostal k metě za 55,2 sekundy před pardubickou legendou Rudolfem Havelkou, Janem Holubem a Františkem Ledeckým.

Při dotazu na podrobnosti však Jan Holub vrtí záporně hlavou. „Tonda nikdy nebyl technik,“ hodnotí nakonec vítěze. „Koukali jsme na něj divně, z kola byl zvyklej‘ jezdit natěsno. A tenkrát byly hlubiny, kde to nešlo. Vnes‘ do plochý dráhy tu razanci.“

 

Hluboké pády navzdory obrovským úspěchům

Úspěch červnového mítinku byl obrovský. Na září připravil AMK Žižkov další závod, který se však neuskutečnil. Ale ten další, jemuž dvojice východních Němců a dvojice Rakušanů dala mezinárodní rámec, ve čtvrtek 28. října skončil ještě větší slávou. Dorazilo pět tisíc diváků, což ani tehdy nebylo příliš běžné. Na stupních vítězů tehdy stanuli Antonín Kasper, Antonín Šváb a František Ledecký.

Žurnalisté se rozplývali v superlativech. „Tam, kde Ove ‚vopral‘ Kocoura“ byl titulek Signálu, jímž J. Novák vystihl atmosféru podniku. Kocour byla přezdívka Luboše Tomíčka, který dorazil prakticky po ose z Polska se sedmi stovkami kilometrů na tachometru, zatímco Ove nebyl fenomenální Fundin, ale Borek Řípa, jemuž se tak říkalo.

Borek Řípa bydlel na žižkovské Cimburkově ulici, a když v rozjížďce s číslem pět zvítězil před Lubošem Tomíčkem, ochozy se mohly zbláznit. Jan Holub nám bohužel tentokrát jako zdroj bližších informací neposlouží vůbec. Po pádu na schodech svého domu totiž ležel doma s pořádnými odřeninami a zlomenou nohou.

Plochá dráha na Žižkově však pěla labutí píseň. Fotbalisté se totiž rozhodli nahradit původní škvárový povrch trávou. Viktoria Speedway Klub proto zaklepal opět na Spořilově. „Začali jsme budovat dráhu na Čafce,“ vypráví Miloslav Verner. „Tenkrát na Letný bourali tribunu na přehlídky. Posbírali jsme prkna, odhřebovávali je a stavěli z nich mantinely.“

V sedmašedesátém se zdálo opět všechno úžasné. A tím spíše, když Viktoria vyhrála svou skupinu Poháru Světa motorů, jímž se k nám vracelo ligové zápolení, a postoupila do finále. V prosincovém duelu posléze porazila Rudou hvězdu a stala se neoficiálním šampiónem země. V osmašedesátém v první lize, již oficiálním šampionátu, získala bronz. V červnu na Spořilově závodila československá elita při třetím díle mistrovství republiky jednotlivců.

Jenže pak to začalo nanovo. Přišly neshody s vedením fotbalového klubu a pražští plochodrážníci neměli, kde jezdit. V devětašedesátém jela Viktoria jen dva prvoligové závody na Markétě a v Pardubicích, zbylé prohrála kontumačně. Napřesrok v březnu neuspěla v kvalifikaci s Kopřivnicí, pro niž našla domácí prostředí ve Slaném, a z druhé ligy se odhlásila. Klid našla až roku 1971 v Čakovicích, ale o tom si budeme vyprávět zase někdy jindy.

 

celostátní podnik na počest celostátní spartakiády – Praha Žižkov:

finále: 1. Antonín Šváb 12, 2. Rudolf Havelka 10, 3. Jan Holub 9, 4. František Ledecký 11; další pořadí: 5. Karel Polák 8, 6. Miroslav Šmíd 7, 7. Miloslav Špinka 6, 8. Miloslav Verner 5, 9. Jaroslav Mocek 5, 10. Bedřich Mareš 4, 11. František Richter 4, 12. Stanislav Hotový 3, 13. Karel Buřič 3, 14. Zdeněk Kovář 2, 15. Václav Pošvec 1, 16. Milan Meister 1; náhradníci Bohumír Bartoněk 5 a Richard Janíček DNR

Pražská plochodrážní kolbiště:

Letná:	Traduje se, že právě tady se konala první plochá dráha na československém území, kterou zde v neděli 9. června 1928 vyhrál Zdeněk Pohl v sedle stroje Indian Daytona. Jenže jak už to s historickými primáty bývá, čas od času se vynoří nové informace. Motoklub vysokoškolského sportu ještě před závody na Letné na sklonku roku 1926 pořádal ve Strakově akademii, kde tedy byly studentské koleje, gymkhánu, jejíž součástí byla i plochá dráha na okruhu kolem zahrady. Z první půle dvacátých let známe i závody na mariánskolázeňském oválu a konec konců na cyklistickém velodromu v Bubnech závodily motocykly doleva ještě za časů císařpána.
Strahov:	Na kalendáři byla neděle 14. května 1933, když Němec Kurt Füglein vyhrál první plochodrážní závod na pražském Strahově. Napřesrok vznikla tradice Velkých plochých drah, které i po změně názvu na Závod vítězství v sedmapadesátém lákaly davy diváků až do roku 1963. Spolu se Zlatou přilbou ČSR na dostihovém závodišti v Pardubicích představovaly vrchol sezóny, konaly se dvakrát do roka a v letech 1937 a 1938 měly dvě z nich status mistrovství Evropy. Za zmínku stojí i skutečnost, že se právě tady v neděli 2. září 1945 pořádal vůbec první motoristický závod po skončení druhé světové války či fakt, že na státní svátek 9. května 1963 v Praze debutovalo plochodrážní mistrovství světa. Po něm přišla desetiletá přestávka. Posledním podnikem na Strahově byl mezinárodní pouťák v rámci Spartakiády armád komunistických zemí, kdy v neděli 2. září 1973 triumfoval Milan Špinka.
Žižkov:	Sokolský stadión zažil ve středu 11. dubna 1934 novátorský počin Aero Car Clubu Praha, který můžeme vnímat jako první historický pokus u nás vymezit hranici mezi krátkou a dlouhou drahou. V oficiálním programu pořadatelé jasně deklarovali, že nepořádají plochou dráhu, která se koná na delších tratích, ale dirt track s okruhem okolo 300 metrů. Senzaci obstaraly závody automobilů Aero a také premiéra umělého osvětlení, protože závod startoval úderem dvacáté hodiny. Zachovaly se útržkovité zmínky o pořádání dalších závodů včetně Malé ploché dráhy coby protipólu Strahova.
Vltava:	Před stavbou soustavy přehrad v šedesátých letech, díky nimž se do horního toku vypouštějí spodní vody, které jsou poměrně teplé, Vltava běžně v Praze zamrzala. Na neděli 28. ledna 1951 si proto AK Praha 16 + 17 usmyslel uspořádat ledovou plochou dráhu na její zamrzlé hladině mezi Palackého a Železničním mostem. Ze záměru ovšem sešlo, stejně jako z plánů nechat vodu zmrznout na ploše strahovského stadiónu. Pražské publikum vidělo ledařské speciály v akci jen v hokejové sportovní hale v rámci show Šťastnou cestu mistrům světa v šedesátých letech.
Strašnice:	Stadión Sokola TESLA viděl dle všeho jen jediný Memoriál Oldřicha Tůmy, který v září 1951 vyhrál Hugo Rosák. Vzhledem na dobové poměry ke kraťoučké délce 340 metrů se jezdily rozjížďky na šest kol. Zjara téhož roku plochodrážníci stadión zkoušeli, s největší pravděpodobností tréninkovým stylem.
Bělka:	Zprávy o závodech na kraťoučké, pouze dvě stě padesát metrů dlouhé dráze poblíž dnešního Nuselského mostu jsou v zásadě ohraničeny říjnem 1947 s trojutkáním družstev s pořadím Praha – Plzeň – Pardubice a dubnem 1955, kdy tým Praha předčil výběr Pardubic. Díky malé délce se jízdy vypisovaly na pět kol.
Spořilov:	Stadión ČAFC se stal útočištěm plochodrážníků KAMK Praha – město někdy v polovině padesátých let. První závod na zdejším ovále o délce 330 metrů máme doložen v sobotu 27. září 1957, kdy v přátelském střetnutí KAMK Praha – město porazil výběr KAMK Brno poměrem 41:25. Pravidelně se zde závodilo do šedesátého a znovu v letech 1967, kdy se sem plochá dráha vrátila ve své vrcholné podobě. Viktoria Žižkov si tady v prosinci 1967 zadělala vítězstvím nad RH Praha na vítězství v Poháru Světa motorů, napřesrok se na Spořilově konala i jedna zastávka seriálu mistrovství Československa jednotlivců.
Markéta:	Současná Mekka české ploché dráhy se plochodrážníkům RH Praha dostala do užívání ve druhé polovině padesátých let. Prvním závodem se zdá prvoligové klání, v němž v neděli 7. května 1961 družstvo Severočeského KV Svazarmu porazilo domácí RH Praha 58:50. O dva dny později se konala první Velká cena Prahy, jejíž úlohu skvělého mezinárodního podniku v devětašedesátém převzal Memoriál Luboše Tomíčka. V jednasedmdesátém tady poprvé pořádali závod ranku světového šampionátu. Po několika rekonstrukcích dráhy i její infrastruktury stadión vyzrál do nádhery, kterou si zase v dubnu začneme pravidelně vychutnávat.
Chrášťany:	Tréninková dráha, kde se nejel žádný oficiální závod, jejíž historie je popsána v textu.
Žižkov:	Stadión Viktorie Žižkov, kde se závodilo již v neděli 14. července 1946 ve více kubaturách, jak bylo dobovým zvykem, na ovále o délce 381 metrů. Roku 1965 se tady plánovaly tři, ale odjely se dva plochodrážní podniky, o čemž je řeč v hlavní stati tohoto článku, poslední závod je zmiňován v neděli 22. května 1966, kdy Viktoria v přátelském duelu předčila Ústí nad Labem.
Čakovice:	Fotbalisté Viktorie Žižkov již v padesátých letech vyfasovali za patronátní závod letňanskou Avii. To ještě produkovala letadla, nicméně po zavedení výroby nezaměnitelných modrých lehkých nákladních vozidel dle licence francouzského Saviem o dvě desítky pomohla i plochodrážníkům najít útočiště v Čakovicích. Prvním závodem zde v neděli 25. dubna 1971 byla první liga skupiny A, jež skončila výsledkem České Budějovice, Žižkov, Plzeň a Liberec. Tým záhy začal vozit název Čakovice a fungoval přes dvacet let. Lidé sem proudili i na kvalitní podniky. Viděli Dunajský pohár, Pohár míru a přátelství či Pohár Světa motorů a Bohumil Brhel ve dvaadevadesátém získal svůj první titul mistra republiky právě tady. Vzhledem k finančním trablům klub zanikl, posledním mítinkem se v neděli 19. září 1993 stala první liga
Kbely:	AMK Čakovice se roku 1990 rozhodl uspořádat dvojdílný seriál mistrovství republiky na travnaté dráze na sportovním letišti přes ulici od toho vojenského se slavným muzeem. O víkendu 14. a 15. října se nejen strhla vyrovnaná bitva o titul mezi pardubickými závodníky Václavem Milíkem a Janem Schináglem, ale také dorazila nabídka Československé televize na přenos dalšího podniku, který se nakonec konal 23. října. Po nervy drásající finálové rozjížďce získal zlato Václav Milík a závod měl primát posledního závodu na trávě u nás. A aby těch superlativů nebylo málo, v devadesátém roce se poprvé a naposledy jelo dle dlouhodrážního rozpisu, protože předchozí ročníky travnatého mistrovství ve Vysokém Chlumci 1988 a 1989 byly vypsány dle modelu z klasických oválů.
Malá dráha Markéta:	Plácek za první zatáčkou velké dráhy pamatuje ještě Simsony z konce osmdesátých let, ale na přelomu tisíciletí sloužil převážně jako parkoviště pro novináře během Grand Prix či Tomíčkových memoriálů. Roku 2005 tady Zdeněk Schneiderwind začal organizovat tréninky s půllitry, dokonce si tady sám přivodil frakturu klíční kosti. Renesanci zažila dráha až se stopětadvacítkami, jejichž zkušební závody se zde konaly v sobotu 20. října 2007. Miroslav Machek vyhrál závod o nejlepší čas na letmé kolo, Jakub Fencl triumfoval ve stíhacím závodě Shupa Cup a odvezl si i tisícovku za výhru v prvním ročníku Ceny vydavatele speedwayA-Z. V sezóně 2008 odstartoval Markéta Cup, jenž se stal inspirací pro šampionát kolibříků na malé dráze a stavbu minioválu v Chabařovicích, Divišově, Kostěnicích a Slaném.

Autor děkuje pp. MUDr. Věnceslavu Černému a Jaroslavu Hrubému za cenné doplňky do článku

Foto: MUdr. Věnceslav Černý a jeho archív a Mirek Horáček

Praha – 12. června 1975
Někdy v pozdním létě roku 1969 se Pavel Kačer, tajemník sportovní komise ÚAMK ČSSR, která tehdy řídila československou plochou dráhu, zamýšlel nad dalším směřováním ligové soutěže, která se o rok dříve vrátila opět na scénu v klasické podobě dvojutkání. Za její nešvary považoval především nevyrovnanost účastníků, což nelákalo diváky a tím pádem negativně ovlivňovalo ekonomiku klubů. Vzal papír, vložil jej do psacího stroje a vypracoval návrh modelu čtyřutkání, který byl schválen pro sezónu 1971. V dobách, kdy týmy vesměs neměly personální potíže postavit osmičlenné sestavy, šlo v mnoha ohledech o nešťastný krok. Minimálně v prvních letech se snížil počet závodů a mnozí borci se do sestavy nevešli vůbec. Očekávání o všestranně vyrovnané soutěži se ve čtyřkách splnila až za času projektu Fujifilmu Michala Stárka o třicet let později, a rozpis jako by byl ušit rovnou na míru RH Praha. Porazit velkoklub z hlavního města nebylo v sedmdesátých letech rozhodně běžné a opakovaně se to dařilo jedině Slanému. A před čtyřiceti lety Slaňáci dokonce dobyli pražskou Markétu, o čemž nám bude vyprávět Miroslav Rosůlek.

 

Slaný šlape Praze na paty

Po pětileté pauze se k nám ligové zápolení vrátilo v sezóně 1967, kdy časopis Svět motorů vypsal soutěž o svůj pohár. V dramatickém prosincovém finále se na úkor RH Praha prosadila Viktoria Žižkov. Jenže smělé plány vítězného klubu začaly narážet na problémy s dráhou na fotbalovém stadiónu.

V osmašedesátém se už o mistra družstev závodilo oficiálně a Pražané navázali na sérii svých triumfů z ligového pravěku let 1956 – 1962. O rok později je však z trůnu sesadil Slaný, který měl být nejvážnější hrozbou na pražském perimetru i nadále. A při premiéře čtyřutkání měl druhý titul na dosah.

Začínalo se na svatého Jiří na slánském asfaltu, kde se pražský kvintet Jiří Štancl, Václav Verner, Milan Špinka, Zbyněk Novotný a Pavel Bušta radovala z vítězství. Jenže domácí ve složená Miroslav Rosůlek, Pavel Mareš, Jan Klokočka, Miloslav Verner a Libor Filip na ně ztratili pouhopouhé čtyři body.

Druhý den v Polepech Zbyněk Novotný přepustil své místo v sestavě velezkušenému Antonínu Švábovi, jehož skalp ten den získal jen Miloslav Verner. Pražané získali minimálně o polovinu bodů více než zbývající tři družstva. Slaný nakonec o bod ustál ústecký nápor, nicméně extraliga 1971 se v konečném důsledku rozhodla právě tady.

Slaný totiž vyhrál oba zbývající podniky v Kopřivnici a na pražské Markétě. S Rudou hvězdou se srovnal na čtrnácti mistrovských bodech, nicméně pomocné kritérium malých bodů zvýhodnilo Pražany. Nebýt prohra z Polep tak výrazná, nečekali by ve Slaném na další titul až na Milana Macha a rok 2005. V jednasedmdesátém jej prohráli o pouhých devět bodů, což je na pozadí čtyřiašedesáti uskutečněných jízd vskutku minimum.

Taková příležitost se neměla opakovat. Pražský kádr bytněl, na vojnu přišli Jan Verner a Petr Ondrašík. Naproti tomu se Miroslav Rosůlek zranil v dubnu 1972 při šampionátu jednotlivců v Chomutově a podruhé hned koncem května při mistrovství světa jednotlivců v Gorzowě. Miloslav Verner přešel do Pardubic a v třiasedmdesátém nezávodil ani Pavel Mareš.

V soutěži čtyřčlenných týmů s jedním náhradníkem neměla RH Praha problém postavit elitní tým, kde trenér Antonín Kasper uplatňoval metody naučené za léta své úspěšné kariéry. V letech 1972 a 1973 proto bez větších problémů vyhrála nejen čtveřici podniků základní části, nýbrž i finále proti Slanému.

Pražský tým poprvé zakolísal až roku 1974. Třetí závod na plzeňských Borech skončil třicetibodovým patem mezi Pražany a Slaným. Rozjezdy se tehdy nevypisovaly. Oba celky si do tabulky zapsaly po čtyřech mistrovských bodech, zatímco za normálních okolností by vítěz bral pět a druhý v pořadí tři.

Slaňáci se zase jednou měli zažít těsnou prohru! Devět mistrovských bodů měla na konci soutěže i Plzeň. Zatímco oni museli do kvalifikace o udržení se v extralize i na rok 1975, Západočeši pod taktovkou Jaroslava Lucáka zahájili finále extraligy senzační porážkou Prahy v poměru 58:50. Při odvetě na Markétě si však na nich Pražané dokonale zgustli a po výhře 77:30 opět obhájili titul.

Vzhledem k nepřízni říjnového počasí se kvalifikace o extraligu protáhla až do března. Nakonec v ní svou příslušnost mezi elitou potvrdily nejen Slaný a Pardubice, ale vůbec poprvé a zároveň naposledy se v ní objevil Liberec. Vzhledem k rozšíření extraligy postupovala tři družstva a Severočeši o jeden mistrovský bod předčili Kopřivnici, která paradoxně měla skóre z jízd vyšší o devatenáct bodů!

 

Do vany možná blondýnku a šampaňské, ale určitě Klokana

Zvýšení počtu účastníků extraligy 1975 přineslo vyšší počet mítinků, jelikož každý klub pořádal na svém stadiónu dva. Přesto se však soutěž nerozprostřela po celé sezóně, jelikož úvodní dvě kola byla na programu počátkem června. v Pardubicích vyhrála Praha před domácími, Slaným a Libercem. Druhý den ve Slaném Pražané svůj triumf zopakovali, zatímco na dalších příčkách se umístily Slaný, Plzeň a Liberec. Ve čtvrtek 12. června si vybíral volno Liberec a na pražské Markétě byli domácímu celku soupeři Slaný, Pardubice a Plzeň. A to už je čas dát slovo Miroslavu Rosůlkovi, který tenkrát jezdil ve vestě s desítkou na zádech.

„Když si napustím večer vanu a v klidu se položím, je mi moc krásně,“ začíná Miroslav Rosůlek své vyprávění poněkud netradičně. Někdo si do vany bere láhev šampaňského, někdo knihu a jiný zase dvě blondýnky.

„Blondýnku klidně, ale jenom jednu, dvě už nezvládnu, to šampáňo bych ještě vymlask‘,“ nezapře Miroslav Rosůlek svou veselou náturu, ale jedním dechem připouští, že jej při koupeli obklopují zážitky z plochodrážních oválů získané za půl století.

„V hlavě se mi začnou honit vzpomínky na mladá léta, která jsem prožil se svými plochodrážními kamarády ve slánském klubu,“ svěřuje se. „Jsou to moc hezké a veselé vzpomínky, i když nebylo pokaždé tak veselo. Plochá dráha je tvrdý sport, přináší hodně zranění, ale to k tomuto sportu patří.“

A vybaví si Miroslav Rosůlek na husarský kousek, kdy ve vrcholné éře Rudé hvězdy vyhráli extraligový závod na její Markétě? „Letos je to už čtyřicet let, jak jsme dali rudokožcům na frak, měli jsme extraligu hezky rozjetou,“ reaguje okamžitě, byť ve svých Kristových letech musel řešit i jiné starosti než ligové body.

„To už jsem půl roku bydlel v Lužné u Rakovníka, kde mi sehnal člen slánského výboru pan Loskot byt a zaměstnání v lesním závodě, kde sám pracoval jako nákupčí,“ vypráví Miroslav Rosůlek. „Nemohl jsem čekat dva roky na byt ve Slaném, potřeboval jsem bydlet hned. Bylo to pro mě úplně něco jiného. Začátky byly těžké. Od soustruhu do lesa.“

Nicméně přísloví, že v nouzi poznáš přítele, nevymyslel žádný teoretizující hlupák. „Měl jsem velké štěstí,“ pokračuje Miroslav Rosůlek. „U lesního závodu pracoval v dílně František Dykast, několikanásobný mistr republiky v motokárách. Ten mi hodně zezačátku moc pomohl. Pociťoval jsem, že už to nebude tak lehké, jako když jsem bydlel v Knovízi. To jsme byli na stadiónu každý den a teď nic. Začal jsem mít problémy s dojížděním a tréninky. Ale během času jsem si zvykl a začal být v pohodě. No, to jsem se zas rozkecal, vrátíme se raději k roku 1975.“

Za těchto okolností byl pozdější počátek extraligy pro Miroslava Rosůlka výhodou. Slaný byl po dvou závodech druhý s pěti body, Rudá hvězda měla dvakrát tolik a vedla. Pardubice a Plzeň prozatím odjely jediný závod za tři, resp. dva mistrovské body. Liberec uzavíral tabulku se dvěma jedničkami za čtvrtá místa. Extraliga byla ještě přespříliš mladá na konečné soudy, nicméně každý se chtěl vyhnout posledním dvěma příčkám, které znamenaly nutnost podzimního boje o záchranu s nejlepšími celky první ligy.

„Jak jsem říkal, extraligu jsme měli dobře rozjetou, a čekal nás další závod u rudokožců v Praze,“ překonává Miroslav Rosůlek časové rozpětí čtyř desítek let s rutinou protřelého kapitána stroje času. „Den před závodem celý den pršelo, myslel jsem, že se určitě nepojede, ale volali ze Slanýho, že jo. Dráha byla hrozná, hluboká a rozbitá. S Klokanem (přezdívka Jana Klokočky – pozn. redakce) jsme si řekli, že to bude těžký.“

Jenže i na Hanibalovy legendární válečné slony se našla zbraň. „Věděli jsme, že Pražáci jsou zvyklí jezdit doma lajnu, což pro nás na tý hluboký dráze byla výhoda,“ pokračuje Miroslav Rosůlek. „Jak jsme tak na Markétě stáli a kecali, kousek dál stáli fandové Prahy a říkali si, jak to dopadne. ‚To vyhrajeme, druhý Pardubice, no a pak Plzeň se Slaným.“

Jenže o křehké nátuře podobných předpokladů se přesvědčily již celé generace plochodrážních fanoušků po celém světě. „Honza povídá ‚slyšel jsi to, Rosole?‘ a pak jsme se na sebe podívali,“ je slyšet zadostiučinění z hlasu Miroslava Rosůlka ještě dnes. „A Klokan povídá ‚tak to se ještě uvidí‘. Já jsem svou jízdu vyhrál. Klokan a Venca Čiviš taky a Karel Voborník skončil druhej‘.“

Slaný byl logicky s jedenácti body po první sérii v čele a soupeři tak daleko jako rovníková Afrika. Jan Holub, Jiří Hladík a Václav Hejl skórovali třemi dvojkami pro Plzeň a Pardubičané končili shodně třetí. A Praha? Jiří Štancl vyhrál jízdu, ovšem Jan Verner a Zdeněk Kudrna skončili nulou a Václav Verner pádem.

„Bylo to prima, ale to jsme ještě nevěděli, co nás čeká,“ graduje vyprávění Miroslava Rosůlka. „Ve své druhé jízdě spadl Karel Voborník a už dál nejel. Místo něj nastoupil mladý junior Jiří Loskot. Pro něho to byl první závod v lize.“

Dvě nuly Jiřího Loskota nebyly žádným překvapením. Avšak jeho kolegové Jan Klokočka, Václav Čiviš a Miroslav Rosůlek znali jen vítězství nebo maximálně druhá místa. Pražané přeskočili Plzeň, ale jejích trápení neustávalo. Jan Verner se po druhé nule dokonce dočkal vystřídání, avšak ani Emil Sova nepřinesl obrat. Pardubický Petr Kučera, který o dva měsíce později slavil stříbro z šampionátu jednotlivců, vyhrál svou třetí jízdu. Evžen Erban také, navíc přidal ještě další trojku v poslední čtvrté sérii.

Jan Klokočka v rozjížďce s číslem čtrnáct dojel k šachovnicové vlajce před Jiřím Štanclem, což se ten den nikomu jinému nepovedlo. Závěrečná rozjížďka s číslem šestnáct se stala kořistí Miroslava Rosůlka, který svým vítězstvím stvrdil slánský triumf. Petr Kučera dodal jeden bod, díky němuž Pardubice srovnaly krok s Prahou. A jak již víme, rozjezdy tehdy nebyly vypisovány, takže si oba celky rozpůlily mistrovské body a podělily se o druhou příčku.

„Byly to hezké závody,“ nešetří Miroslav Rosůlek obdivem. „Pořád v jednom chumlu, to se muselo divákům líbit. Parádně jel Jirka Štancl s jedenácti body. Klokan měl taky jedenáct, já a Venca Čiviš po deseti. Vzpomínám si na Vaška Vernera. Jezdil jsem za ním celé čtyři kola a kousek před cílem jsem ho předjel. Myslel jsem, že tu motorku sežere. Vyhráli jsme závody o jedenáct bodů a to ve třech lidech! Jen nevím, jak na to reagovali ti fandové Pražáků, co jsme s Klokanem potkali před závodem.“

 

Dokázaly to až Pardubice

Slaný vyhrál v extralize anno domini ještě jednou v červenci, kdy však Pražané v Liberci pauzírovali. Praha se dočkala ještě jedné prohry, avšak na konec sezóny stejně slavila titul. A to náskokem devíti a půl bodu před Slaným.

Další podobné překvapení na pražský úkor se odehrálo až v září 1976 v Plzni, kde triumfovali domácí a celek z hlavního města zaostal ještě o bod za Slaným. V sedmasedmdesátém RH Praha nevyhrála ve dvou závodech, nicméně její titul se neotřásl ani náhodou. Až přišla sezóna 1978 a s ní památný první titul Pardubic.

Traduje se, že historie se na okolnosti neptá. Avšak historikové ano. Faktem zůstává, že Jan Verner tehdy kvůli britskému angažmá vynechal dva závody. Jeho starší bratr Václav a Jiří Štancl dokonce plných šest. Zranění potrápila Petra Ondrašíka a Milana Špinku. Přesto však Praha bojovala o titul do poslední chvíle a v závěrečném závodě ve Mšeně o něho přišla o pouhé čtyři body z jízd, protože mistrovské tabulkové body skončily sezónou 1975.

Osmatřicet titulů, které pražský klub doposud získal v naší lize, hovoří za vše. A stejně tak, pamatuje-li si soupeř vítězství nad ním celých čtyřicet let, o čemž nás přesvědčil Miroslav Rosůlek.

 

třetí závod extraligy 1975 – Praha:

1. AMK Slaný 33	Jan Klokočka 11, Miroslav Rosůlek 10, Karel Voborník 2, Václav Čiviš 10, res Jiří Loskot 0
2.-3. ZP Pardubice 22	Evžen Erban 7, Petr Kučera 6, Aleš Dryml 5, Zdeno Vaculík 4, res Zdeněk Hakl DNR
2.-3. RH Praha 22	Jiří Štancl 11, Zdeněk Kudrna 5, Jan Verner 1, Václav Verner 4, res Emil Sova 1
4. AMK ČSAD Plzeň 17	Jan Holub 3, Jiří Hladík 8, Václav Hejl 6, Jaroslav Hauptmann 0, res Jiří Hejl DNR

Konečné pořadí extraligy 1975:

	skóre	mistrovské body
1. RH Praha	295	35,5
2. AMK Slaný	217	26
3. ZP Pardubice	188	21
4. AMK ČSAD Plzeň	188	19,5
5. AMK Liaz Liberec	63	8

Poznámka: seriál se skládal z osmi podniků, každý ze soutěžících uspořádal na svém stadiónu jeden a v každém z nich měl jeden klub volný los; mistrovské body za umístění v jednotlivých mítincích byly přidělovány dle klíče 5-3-2-1

Foto: archív autora, archív Miroslava Rosůlka a Mirek Horáček

V sedmdesátých letech se podobná scénka mohla odehrát na kterémkoliv prvoligovém stadiónu Československa. Z depa se už ozýval ryk zahřívaných plochodrážních motorů. Hlasatel se snažil překřičet jejich hluk a skrze chrchlající amplióny seznámit nově přicházející diváky, kohože to dneska uvidí. Když se dostal k žarnovickému družstvu, za těchto okolností se nezasvěceným mohlo zdát, že se spletl a opakuje jedno jméno. Startovní číslo devět Ján Daniel, startovní číslo deset Ján Danihel. Ostatní však měli jasno, byť pokud nebylo spíkrovi skutečně rozumět, museli si počkat na slavnostní nástup, aby viděli, kdo je vlastně kdo.

 

 

Zvolenští bratři opouštějí motokrosové sny kvůli plošině

S notnou dávkou nadsázky se říkává, že první motocyklový závod se konal pár minut poté, co byl sestrojen druhý motocykl světa. Každopádně v myslích chlapců se odehrávají motocyklové sny již více než století. Bratři Ivan a Ján Danihelovi nebyli výjimkou, navíc v osobě svého otce měli nejen chápající bytost, ale také zdroj inspirace.

„Otec měl vždycky motorky,“ upíjí Ján Danihel ze skleničky tureckou kávu během jednoho stejně tmavého večera letošního listopadu. „Třeba třistapadesátku péráka. Když jsem měl deset let, koupil nám pionýra, už v té době mně motory učarovaly.“

Oba bratři snili o závodní kariéře v terénu. „Začal Ivan,“ vysvětluje Ján Danihel, že jeho dříve narozený bratr měl před ním náskok díky věku. „On chtěl vždycky motokros, ale ve Zvoleně bydlel plochodrážník Vojto Mihálik, byl to kolega našeho otce. Dohodli se a on nás vzal do Žarnovice. Ivanovi bylo sedmnáct, mně patnáct.“

Návštěva žarnovické ploché dráhy byla pro oba bratry inspirativní. Slovenská scéna začínala ožívat závodnickým zájmem. Roku 1969 obnovili šampionát Slovenské socialistické republiky, který plnil úlohu kvalifikace pro federální šampionát, přesto si na rozdíl od podobných soutěží na druhé straně Váhu uchovával jistý díl autonomie národního šampionátu. Ivana Danihela v něm zastihneme na konečné čtrnácté příčce, zatímco jeho mladší bratr mohl o závodění ještě jen snít.

„Dva roky jsem mu dělal mechanika,“ vzpomíná. „Jak mi bylo sedmnáct, měl jsem řidičák, začal jsem závodit. To už bylo samozřejmé. Bylo to vzrůšo! Bavilo mě to už jen tím, že to byla motorka. Plochodrážka, to byla síla, i když do smyku jsme se s bratrem na hřišti pokoušeli dát i toho pionýra. Dvojka, plný plyn a šlo to!“

Byť už oslavil sedmnáctiny, musel si na svůj závodní debut počkat až na konec října 1971. „Na prvním tréninku v Žarnovici jsem si hned zlomil kotník,“ vysvětluje Ján Danihel, proč musel čekat až na závěrečné dva díly mistrovství Slovenska. Tehdy mu dominoval Jozef Tóth, který pouze v květnu v Břeclavi nestál na stupních vítězů. V Žarnovici neprohrál jedinou rozjížďku ani ve dvou červnových, ani ve dvou závěrečných říjnových kláních. A protože se jeden nejhorší výsledek škrtal, usedl na trůn bez ztráty květinky.

Jezdilo se speciálním rozpisem, v němž se každý ze třinácti závodníků dostal na ovál čtyřikrát. Ján Danihel byl poprvé dvanáctý, když za sebou nechal jen Ladislava Matušku z Bratislavy. Druhý den si polepšil. Skončil osmý a předčil i staršího bratra Ivana. V závěrečné klasifikaci mu patřila patnáctá příčka.

 

První vavřínový věnec předběhl oslavu osmnáctin

Senzací mistrovství Slovenska se tehdy v jednasedmdesátém stal Ján Daniel, který debutoval ve stejných závodech jako hrdina našeho vyprávění. První den byl čtvrtý, zatímco o čtyřiadvacet hodin později jej dokázal porazit jen novopečený šampión Jozef Tóth. Už tehdy oba skoro jmenovce spojilo pevné přátelství, které nenahlodaly ani čtyři desítky let.

„S Janom jsme začali naráz,“ vzpomíná Ján Danihel, kterak potkal Jána Daniela. „On se vrátil z vojny, já dostal ten řidičák. A od té doby jsme přátelé. Dost si nás pletli, ale tady v Žarnovici nás pozvali. On tady byl domácí, okolí ho znalo víc. Já jsem dojížděl ze Zvolena. Tam jsem chodil do školy, na střední a potom i na vysokou. Dokud jsem neodešel na vojnu, bydlel jsem tam.“

Již zkraje sezóny 1972 se projevilo, že oba muže spojí nejen takřka shodné příjmení a kamarádství, ale také aureola žarnovických plochodrážních es. Šampionát Slovenska startoval v květnu v Žarnovici, kde však závod pořádal AMK Speedway Bratislava, který ve svém městě neměl žádnou dráhu. Po tréninku, během něhož pršelo, vyrazil Jozef Tóth za obhajobou a neprohrál jedinou rozjížďku.

Třikrát vyhrál i Ján Danihel. Jednou však protnul metu až jako třetí nejen za Jozefem Tóthem, ale i Vladimírem Ceglédym. Ten však při svém posledním startu přetrhnul pásku a zaostal o jeden bod za Jánem Danihelem, který se svého prvního vavřínového věnce dočkal dříve než oslav svých osmnáctých narozenin.

„Bylo to osmého května,“ vybaví si Ján Danihel okamžitě datum svého prvního úspěchu a jedním dechem dodává příčinu. „Hned druhý den jsem totiž poprvé potkal svou ženu, která je už patnáct let minulostí. Detaily ze závodu už nevím, ale byl jsem šťastný. Na bedně a hnedka stříbro! Bylo to tak rychle po začátku.“

Jozef Treščák, před jehož kapacitou vzpomínek spojených se žarnovickou plochou dráhou by popraskaly závistí obvody leckterého počítačového serveru, nemohl výkon Jána Danihela opomenout. „Svým výkonem příjemně překvapil osmnáctiletý Janko Danihel, který si na kluzké dráze počínal neobyčejně rutinérsky a zaslouženě obsadil druhé místo,“ napsal roku 1973 ve své knížečce 20 rokov plochej dráhy v Žarnovici.

 

Šampión moc přemýšlí

Jozef Tóth nakonec usedl na slovenský trůn podruhé. Ján Daniel rychle zapomněl na úvodní závod, kdy třikrát neviděl kvůli pádu šachovnicovou vlajku, se dotáhl na post vicemistra. Bronz dobyl Vladimír Ceglédy. Ján Danihel zažil pódium ještě díky třetím místům v červnové Žarnovici a listopadové Břeclavi, kde mistrovství vyvrcholilo v rámci soustředění slovenských plochodrážníků. Celkově byl bez medaile, ale sezóna 1973 měla být jeho rokem.

Se stále stoupajícím počtem závodníků se mistrovství Slovenska dočkalo v třiasedmdesátém klasického rozpisu na dvacet rozjížděk. Začínalo se v květnu v Žarnovici a po třech pětinách vedl neporažený Vladimír Ceglédy. Ján Danihel podlehl nejen jemu v desáté, ale i předtím Ladislavu Eliášovi v páté jízdě. Avšak Vladimír Ceglédy v rozjížďce s číslem čtrnáct upadl.

Ján Danihel už neprohrál a takřka rok po svém prvním pódiu si v Žarnovici přišel pro první zlatý věnec své kariéry. Boj o šampióna však teprve startoval. Jozef Tóth vyhrál obě červnová pokračování v Žarnovici, aniž by ztratil bod. Jenže na zářijový závěr do Zohoru nemohl. Jánu Danihelovi se sice na Záhorí nepovedlo triumfovat, ale dvě druhé příčky jej stejně vysadily na mistrovský trůn.

„Tehdy jsem byl nejmladší mistr Slovenska, měl jsem jen devatenáct roků a všichni ostatní přede mnou byli starší,“ vzpomíná dnes. „Šlo mi to. Říkali, že jsem měl velmi pěkný styl a ta rychlost přišla. Možná jsem byl talent. Akorát Ruda Havelka říkal, že nikdy nebudu mistr světa, protože moc myslím. Já na to, ano, musím přemýšlet, abych se nedostal do špitálu. A Ruda argumentoval, že to je právě ono, co myslel.“

Jenže Ján Danihel si už na prahu své kariéry uvědomil zásadní věc. „Bral jsem to, že mě plochá dráha nikdy živit nebude, bral jsem to jako zábavu,“ svěřuje se, avšak jedním dechem dodává, že se navzdory svému postoji dokázal prosadit. „Od roku 1974 jsem byl v širším reprezentačním výběru Československa. Jezdil jsem Pohár čtyř zemí (utkání československého béčka se špičkami tehdejšího Maďarska, Rakouska a Jugoslávie – pozn. redakce) a jednou jsem byl nominován jako náhradník do prvního kola mistrovství světa jednotlivců. Ale nikdo z našich se nezranil, tak mě nepotřebovali.“

Přesto si na nedostatek cestování nemohl stěžovat. „Jel jsem v Rakousku, Jugoslávii, Polsku, Ukrajině, Rumunsku, Bulharsku a Maďarsku,“ vypočítává a popisuje, jak tehdejší reprezentační výjezdy vypadaly. „Měli jsme sraz v Praze na ÚAMK, kam jsem se dopravil. Odsud se vzaly motorky, naložili jsme je do dvanácetdvojky. Pak byly dvanácettrojky a potom měl Míla Verner Ford Transit.“

V té době nebyla výjimečná ani doprava po železničních kolejích. „Na Ukrajinu jsme jeli vlakem z Prahy do Lvova,“ vypráví Ján Danihel. „I motorky v něm byly naložené. Ve Lvově si nás převzali domácí. Nás vozili autobusem, motorky náklaďákem a jezdili jsme po závodech. Přes hranice nebyl problém, vlak jen vyměnil podvozky na širší rozchod kolejí. Celníci se ptali, co máme na proclení. Samozřejmě, že nic. To byly tak pětidenní zájezdy, tak tři závody jsme tam odjezdili, Pohár čtyř zemí byla většinou sobota a neděle.“

 

Navzdory okolnostem se stoupá vzhůru

Nepočítáme-li celek na slovenské bázi v pravěku československé ligy, žarnovické družstvo debutovalo v sezóně 1970. Tehdy se naposledy jela dvojutkání. V jednasedmdesátém přišla reorganizace a s ní čtyřutkání čtyřčlenných týmů. Vyšší divize dostala poprvé název extraliga a Žarnovica jezdila první ligu, tedy po novu nižší divizi.

Její účinkování v první půli sedmdesátých let by šlo v zásadě charakterizovat jednoduše. Rozhodně nehrála druhé housle, nicméně ze stínu ambicióznějších družstev prahnoucích po extralize vystoupit nedokázala. V pětasedmdesátém se Slováci z Tekova prokousali do kvalifikace, kde však zůstali viset. Cestičku k extralize si nenašli ani ve druhé půli dekády, kdy získali štědrou podporu z Preglejky a začali si v první lize pískat dle svých not.

„Extraligové kluby měly možná lepší techniku a vybavení,“ zamýšlí se Ján Danihel. „A asi i víc trénovaly. Já za celou svou kariéru trénoval málo, musel jsem plochou dráhu přizpůsobit s vysokou školou. O víkendech bývaly závody, tak jsem se během nich učil.“

V ploché dráze byl však samoukem. „V Žarnovici jsme nikdy neměli trenéra, jen vedoucího družstva pana Messerschmidta, ale nebyl nikdo, kdo by nás odborně vedl,“ vysvětluje. „Závodníci, co jezdili před námi jako Ivan Dedina, Pavol Krč, Vojtech Bartfay nebo Vojto Mihálik odešli a vraceli se jen se dívat na závody. Možná by nám něco poradili, ale byli mimo. Jezdili s námi, když jsme začínali, ale potom odešli.“

Problémem byla i technická příprava. „Motorky jsme si dělali sami, jak jsme uměli, vyškolený mechanik v Žarnovici nebyl,“ popisuje Ján Danihel tehdejší praxi. „Takže výměna vaček na každý závod neexistovala. Tehdy jsme koukali, aby motorka byla čistá, nebyly zadřené kroužky a hotovo.“

Za těchto okolností se postup z první ligy do prolínací kvalifikace o extraligu na další sezónu jevil jako maximum možností Žarnovičanů. „Byli jsme mimo, abychom tehdy závodili s Rudou hvězdou nebo Pardubicemi,“ pokračuje Ján Danihel. „Oni měli mechaniky, co jim uměli motorky připravit. Až někdy v roce 1976 jsme dostali nové motorky. Do té doby nám dávali jen repasované stroje přes ÚAMK SSR. A čtyřventila jsem dostal až někdy v sedmdesátém osmém.“

Navzdory okolnostem však žarnovičtí plochodrážníci představovali stále výraznější hrozbu pro soupeře. První lize anno domini 1975 kralovala Kopřivnice, jíž se konečně plnil sen o extraligovém comebacku. Zpočátku se zdálo, že ji do kvalifikace o vyšší divizi doprovodí Březolupy, které využily volného losu svých moravských sousedů a v úvodním kole na domácím ovále vyhrály.

Postupně se však před ně dostala Žarnovica, která celkovou druhou příčku umocnila závěrečným triumfem před zraky domácího publika. Pravda Kopřivnice měla druhý vypadávací závod a Březolupy odstoupily na znamení smutku s tragickým osudem Josefa Trojáka, avšak Ján Danihel a Ján Daniel excelovali dvanácti body. Jen oni dva vyjeli více než kompletní zbývající celky Chabařovic a Čakovic, o náhradním družstvu místo Březolup ani nemluvě.

„Byl jsem vpředu,“ vrací se Ján Danihel ve svých vzpomínkách o den dříve, když v Kopřivnici stanul na startovním roštu nešťastné rozjížďky s číslem sedm, v níž se uzavřela životní pouť Josefa Trojáka. „On údajně šel venkem po mně. Dostal se až na ten svah a tam narazil. Nevím, jestli to bylo ve třetím kole. Mě odmávali jako prvního. Až ve chvíli, kdy jsem projel cílem, jsem viděl, že se tam něco děje.“

 

Série osudových čtrnáctek skončila na stupních vítězů

Dva roky po tragické nehodě Josefa Trojáka uspořádali v Březolupech první ročník jeho memoriálu. Na sklonku října se sešlo vcelku vyrovnané jezdecké pole včetně československých reprezentantů. O mezinárodní konkurenci se měli postarat tři Maďaři, avšak skončili v poli poražených. A indispozice Janose Szökeho dokonce v šesté jízdě pustila na start náhradníka Petra Brhela, staršího bratra pozdějšího multinásobného českého šampióna. A Ján Danihel měl o sobě dát pořádně vědět.

Po třech sériích se dělil o vedení s Petrem Ondrašíkem, přičemž oba neprohráli jedinou jízdu. Emil Ondrašík, nejlepší z jezdců pořádajícího klubu, Jiří Jirout a Aleš Dryml na ně ztráceli už dva body. „Vytvořil jsem tam traťový rekord, který vydržel možná dalších pět roků,“ vybaví si Ján Danihel okamžitě. „Byla tam parta se čtyřventily a nešlo jim to do hlavy. I Aleš Dryml byl za mnou a ptal se ‚vole, co tam máš za motor, co máš za převod, co máš za gumu‘. Nemohli pochopit, že jsem tak rychlý. Trefil jsem převody a langhub dvouventil mi seděl, byl takový měkoučký.“

Do konce závodu prohrál Ján Danihel s Jiřím Jiroutem a poté i s Petrem Ondrašíkem, aby nakonec podlehl Jiřímu Jiroutovi ještě jednou v rozjezdu o stříbrný věnec. „V poslední jízdě jsem odešel na fyzičku,“ nehledá po více než pětatřiceti letech žádné výmluvy. „Už jsem to nezvládal udržet, byl bych se zranil. Já vůbec netrénoval, jedině ještě jako středoškolák jsem hrával hokej a pětkrát do týdne byl na ledě. A pak lyže, jiná fyzická příprava nebyla. Musel jsem všechno řešit technikou jízdy, ne silou, protože jsem žádnou sílu neměl.“

S Trojákovým memoriálem 1977 jsme poněkud předběhli tok našeho vyprávění. O dva roky dříve se na sklonku srpna Ján Danihel mohl chlubit třemi starty na Zlaté přilbě SNP, při nichž však pokaždé obsadil čtrnáctou příčku. „Čtrnáctka je moje osudové číslo,“ usmívá se, když mu tuto sérii připomenete. „I nyní ji sázím do Kena. A to se mi ještě čtrnáctého narodila dcera!“

Koncem srpna 1975 se však měl zapsat do historie závodu, který dodnes nenechává v klidu žádného žarnovického plochodrážníka, mnohem výraznějším způsobem. O den dříve se vracel ze Zohoru z podobně obsazeného mezinárodního Poháru přátelství coby devátý muž závěrečné klasifikace, když mu pád v jedné z rozjížděk sebral prakticky jisté dva body. V Žarnovici byla dráha rozmoklá po předchozích deštích a Ján Danihel se probil až do finále. A když se Petru Ondrašíkovi roztrhnul řetěz, stál na nejnižším stupínku pódia spolu s Dieterem Tetzlaffem z NDR a vítězným Jiřím Štanclem.

„Byla to velká sláva,“ vybaví si. „Byl jsem rád, že jsem skončil třetí. Ještě se jelo finále na čtyři kola, šest zavedli až později. Jenom je mi líto, že nikdy, když jsem ve své kariéře stál na stupních vítězů, nehráli slovenskou hymnu.“

Ve finále nechyběl ani v prvním ročníku Zlaté stuhy v Pardubicích, v němž skončil pátý. „Atmosféra byla něco!“ rozzáří se mu oči. „Do Pardubic jezdím i nyní skoro každý rok. Je to zážitek vidět hvězdy. A potkat se s bývalými závodníky jako je Jirka Štancl, Vernerové nebo Milan Špinka. Samozřejmě i Evžen Erban, ten jezdí i k nám na Přilbu.“

 

Déšť v Zohoru sebral druhý slovenský titul

Když roku 1876 dostalo ředitelství státních lesů pobídku od Anglicko – uherské banky na výstavbu parní pily v Žarnovici na zpracování dřeva, nemohl nikdo tušit, jaký významný mezník město čeká. Rozvoj zpracování dřeva šel ruku v ruce s dalšími obchody a na sklonku listopadu 1896 sem přivedl i první vlak. Díky výskytu kvalitní bukové kulatiny v okolních lesích rozhodl o výstavbě závodu na zpracování překližky již ve třicátých letech. V období slovenského státu vznikla Preglejka, kterou po znárodnění čekal další rozvoj, a jež se pro sezónu 1975 stala významným partnerem žarnovického AMK.

„Pan Šovčík jako ředitel Preglejky měl zájem o plochou dráhu a dal něco do sportu,“ vypráví Ján Danihel. „Zaplatil nám kombinézy, jeli jsme do Liberce dát si je ušít. Když jsme začínali, měli jsme jen dotaci osm tisíc z ÚAMK SSR. S Janom Danielem jsme si museli kupovat pneumatiky za svoje. Ale tehdy byly gumy na čtyři závody, ne jako dneska. Abychom je zlepšili, nařezávali jsme je, aby hrany byly ostré.“

Podpora Preglejky se zúročila v triumfu Žarnovice v první lize 1976, kde Slováci v konečném součtu za sebou nechali Březolupy o více než padesát bodů. Jenže v kvalifikaci o extraligu na nich Plzeň, Pardubice a Kopřivnice nenechaly niť suchou. Ve čtyřech závodech nasbírali Žarnovičané pouhopouhých devětadvacet bodů. Historie se opakovala i napřesrok, s tím rozdílem, že Kopřivnice při snížení počtu extraligových týmů na čtyři závodila v první lize.

„Byl to osud,“ krčí dnes Ján Danihel rameny, že se Žarnovici tehdy nepovedl kvalifikační průlom. „Na Slovensku nás bylo málo, nejezdilo se ani mistrovství Slovenska. Nespekulovalo se s rozpisem, ale kdyby jel v jízdě jen jeden jezdec, diváky by to nebavilo. Asi proto mistrovství Slovenska pauzovalo.“

Roku 1977 se však mistrovství Slovenské socialistické republiky, jak zněl jeho oficiální název, vrátilo čtyřmi podniky v Zohoru a v Žarnovici opět na scénu. Stalo se kořistí Jána Daniela, který unikl o dva body Zdeno Vaculíkovi, na nějž Jánu Danihelovi chyběl jediný bod. V osmasedmdesátém byl boj o slovenský trůn ještě více strhující.

Zdeno Vaculík přestoupil ze Zohoru do Žarnovice a poslední květnovou sobotu řádil v prvním kole čtyřdílného seriálu jako černá ruka. Vyhrál pět rozjížděk, zato Ján Danihel pouze jednu. Jenže jeden nejhorší výsledek se škrtal. A na druhý den byl na řadě s patnáctibodovým maximem Ján Danihel, zatímco Zdeno Vaculík se v rozjížďce s číslem dvě skláněl nejen před ním, ale i před Jozefem Tužinským.

Červen se překulil jako velká voda a počátkem července se slovenští závodníci utkali ve dvou zbývajících podnicích v Zohoru. Na dráze, která ještě před rokem byla jeho domácí, měl Zdeno Vaculík zpočátku pech. V jedenácté jízdě podlehl Jánu Danihelovi, aby však hned v další sérii přetrhnul pásku.

Ján Danihel sice při svém čtvrtém výjezdu na ovál prohrál s Jaroslavem Drahošem, ale triumfoval v rozjezdu se Štefanem Eliášem a z nejvyššího stupínku pódia spřádal myšlenky na rozhodující útok na titul.

Verdikt musel padnout druhý den. Zdeno Vaculík větřil šanci a vyhrával jednu jízdu za druhou, ovšem Ján Danihel nezůstával v hromadění trojek nikterak pozadu. Až přišla rozjížďka s číslem devatenáct, v níž oba pretendenti slovenského trůnu narazili sami na sebe. Zdeno Vaculík proburácel opět vítězně cílem a vyhrál první ze svých čtyř slovenských titulů. Ján Danihel vyšel naprázdno a v konečném součtu se stal vicemistrem se ztrátou dvou bodů.

„V Zohoru začalo pršet,“ vybavuje si Ján Danihel. „Já žádal pořadatele, ať to ukončí, aby se nestal úraz. Oni nesouhlasili a pokračovalo se. A já už nevím, jestli jsem spadnul nebo dostal bordel do brýlí. A už bylo po titulu. Mrzelo mě to, protože ještě před tou poslední jízdou jsem byl mistr já. Ale po ní už ne.“

 

Těžký tréninkový pád končí nejen vojnu, ale i kariéru

Sezóna 1978 nebyla pro žarnovickou Preglejku vůbec optimální. Třináctého května si při tréninku v Žarnovici Ján Daniel poranil páteř. Šestnáctého července při domácí první lize přišel Jozef Tužinský při děsivém pádu o obě nohy. Nešťastné události se odrazily na psychice družstva, které v první lize nakonec skončilo až třetí a namísto snění o extralize se muselo bránit pádu do druhé ligy. Ján Danihel však měl jiné starosti, protože v září putoval na vojnu.

Coby vysokoškolák měl strávit v zeleném sukně jediný rok minimálně v poddůstojnické hodnosti s vyhlídkami na povýšení až na poručíka. „Slíbili mi, že nastoupím do Benešova a pak mě šoupnou do Pardubic a tam budu závodit,“ svěřuje se, že se plochodrážních řidítek rozhodně nemínil vzdát, a to tím spíše, pokud se poprvé ve své kariéře dostal až do závěrečného patra o federální mistrovství republiky jednotlivců.

„Když se ty závody jely, byl jsem už v Benešově,“ připomíná, že absolventi vojenských kateder vysokých škol rukovali o měsíc dříve než branci s nižším vzděláním. Nicméně v Žarnovici se stále drželi naděje, že by poprvé ve své historii měli svého stálého zástupce v nejelitnější československé soutěži.

„Žarnovičtí naložili moje motorky a kombinézu a přijeli pro mě do kasáren,“ vypráví Ján Danihel. „Byli za náčelníkem, jestli mě pustí, ale on nepustil. Nechtěl jsem utéct, bál jsem se, že by mě zavřeli jako dezertéra. A nakonec z kvalifikace nebylo nic.“

Nicméně v říjnové kvalifikaci o udržení se v první lize se už objevil a své žarnovické publikum potěšil svým dvanáctibodovým maximem. „Měl jsem tichý souhlas náčelníka štábu, že mě pouštěli na trénink a závody na opušťák, a do půlnoci jsem se musel vrátit,“ vysvětluje. „Jezdil jsem autem. Ruda Havelka mi ho garážoval u sebe doma v rodinném domku.“

Pro Jána Danihela se tak mnohdy odehrával další závod na cestě do pardubických kasáren. „Bylo to náročné, když třeba v Žarnovici skončily závody o šesté,“ souhlasí. „Dálnice nebyly, jen kousek za Brnem a embéčko tisícovka dostávala záhul. Měl jsem obavy, že kdybych to nestihl do půlnoci, příští týden by mě nepustili. Tak jsem musel dodržovat večerku.“

Své páky však nasadila i Preglejka. „Mezitím se klub pokoušel přeřadit mě do Levic,“ říká Ján Danihel, že tím by se přiblížil Žarnovici na nějakých čtyřicet kilometrů. „Až ve třetí instanci to zamítlo ministerstvo obrany, že jsem důstojník západního vojenského okruhu a plochá dráha je nebezpečná.“

Jenže trénink v Žarnovici poslední červnový den vyřešil veškeré snahy, ale bohužel hodně nešťastným způsobem. „Rozmlátil jsem se,“ konstatuje Ján Danihel věcně. „Měl jsem dvojitou zlomeninu čelisti, otřes mozku a zlomenou navikulárku. Na stomatochirurgii v Bánské Bystrici mi čelist zdrátovali až za dva dny. Ptal jsem se proč a oni, že nepotřebují pěknou mrtvolu. Nevěděli totiž, co je s hlavou, nejdřív řešili ji a teprve potom čelist.“

Léčení v nemocnici a doma ve Zvoleně se protáhlo, takže se Ján Danihel do kasáren vrátil až v létě. „Otec mě převezl do Pardubic,“ vypráví. „Tam to prošlo, druhý den mě lékař zavezl do ústřední vojenské nemocnice do Prahy. Tam jsem byl posledních čtrnáct dnů v srpnu, potom mě poslali do kasáren odevzdat mundůr a do civilu.“

Tehdy Ján Danihel nebyl ještě skálopevně rozhodnutý pověsit kombinézu na hřebík. „Ještě jednou jsem se na tom v říjnu svezl, jestli jsem to nezapomněl,“ připouští. „A nezapomněl. Když jsem pak šel žádat o licenci, lékař mi řekl, že mám jít navštívit Joža Tužinského, co měl amputované nohy, a pak se mám vrátit, jestli od něho to potvrzení chci. Navštívil jsem Joža a pak se vrátil za doktorem, že chci. Potvrdil mi to, vyřídil jsem si licenci, ale už jsem nejel. Měl jsem pětadvacet roků, bylo potřeba se usadit a založit rodinu.“

 

Touha poslouchat slovenskou hymnu z pódia přetrvává

Z voňavé kávy zbývá jen lógr na dně sklenice. Rado Fuska se zpoza výčepu ptá, jestli si Ján Danihel přeje ještě něco dalšího. Odpovědí mu je jen zakroucení hlavou. Čas utekl rychle, stejně jako vyprávění o devíti závodních sezónách. A on musí do Zvolena za svou starou maminkou, aby si nedělala starost.

„Přestat závodit bylo těžké,“ říká Ján Danihel, ještě než z hospůdky vedle kuželny žarnovického stadiónu odejde. „I dnes mě svrbí dlaně, když se na to dívám. A hodněkrát si myslím, že bych byl rychlejší než oni.“

Z plochodrážního dění načas zmizel, nicméně nyní je opět jeho součástí. „Od roku 1985 jsem pracoval v Bratislavě a do Žarnovice jsem ani nejezdil,“ upřesňuje. „Až v roce 2005 jsem se vrátil, pracuju v Banské Bystrici. Jezdím sem na všechny závody a dělám environmentálního komisaře. A závidím jezdcům, co tam jsou. A já jsem na tribuně nebo na svahu.“

Ještě než si podáme ruce na rozloučenou, Ján Danihel vystihne svou kariéru. „Těch devět sezón byly krásné roky,“ říká upřímně a prakticky rovnou se svěřuje s touhou ještě krotit plochodrážní speciál ve smyku. „Víckrát jsem přemýšlel, že ti veteráni to jezdí nic moc. Chtělo by to trochu peněz. A trochu odvahy. A možná bych tu slovenskou hymnu na stupních vítězů slyšel. Ale už mám přece jen jednašedesát let…“

 

Naše vyprávění o plochodrážní kariéře Jána Danihela proto možná zatím ještě žádný závěr nemá.

 

Plochodrážní kariéra Jána Danihela (*28.5.1954) v zrcadle času:

1971	v pátek 29. října debutoval v Žarnovici v seriálu mistrovství Slovenska dvěma body a dvanáctým místem v třináctičlenném poli, druhý den byl osmý a v celkové klasifikaci pěti závodů třináctý
1972	Žarnovica druhá v 1.lize skupiny B (Ján Danihel 18 bodů z 89 bodů klubu celkem), postup do finálové skupiny C, v němž Žarnovica skončila čtvrtá (Ján Danihel 2 body ze svého jediného závodu v Žarnovici); v mistrovství Slovenska čtvrtý s jedním druhým a dvěma třetími místy; 14. ZP SNP
1973	Žarnovica druhá v 1.lize skupiny B (Ján Danihel 20 bodů z 94 celkem), postup do finálové skupiny C, v níž Žarnovica obsadila třetí místo (Ján Danihel 11 bodů z 82 celkem); vítěz mistrovství Slovenska s vítězstvím v Žarnovici, dvěma druhými místy v Zohoru a jedním třetím místem v Žarnovici; 14. ZP SNP; účast ve třech kontrolních závodech juniorů v Čakovicích, dvakrát druhé, jednou první místo
1974	Žarnovica třetí v 1.lize skupiny B (Ján Danihel 28 bodů z celkových 98); čtvrtý v mistrovství republiky juniorů (třetí místa v Liberci a Břeclavi, vítěz v Žarnovici); mistrovství Slovenska nebylo dokončeno a pořadí vyhlášeno od zeleného stolu – Ján Danihel třetí (vítěz v Zohoru); 14. ZP SNP
1975	Žarnovica druhá v 1.lize (Ján Danihel jednička týmu s 68 body z 208 celkového zisku klubu) a postup do kvalifikace o extraligu 1976, kde Žarnovica obsadila čtvrtou příčku (Ján Danihel 10 bodů ze 40 celkem); 9. při mezinárodním Poháru přátelství v Zohoru; 3. ZP SNP; 5. při prvním ročníku Zlaté stuhy v Pardubicích
1976	Žarnovica vítězem první ligy (Ján Danihel 64 bodů z 274 celkem), postup do kvalifikace o extraligu 1977, v níž skončila čtvrtá (Ján Danihel 11 bodů z 29 celkem); vítěz březnového závodu na závěr soustřední jezdců Žarnovice a Březolup v Žarnovici; 4. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru; 6. ZP SNP
1977	Žarnovica druhá v první lize (Ján Danihel 62 bodů z celkových 231), postup do kvalifikace o extraligu 1978, kde skončila čtvrtá (Ján Danihel 16 bodů z 52 celkem); 3. v mistrovství Slovenska; 6. ZP SNP; 3. při Memoriálu Josefa Trojáka
1978	Žarnovica třetí v první lize (Ján Danihel 49 bodů ze 179 bodů celkem), místo kvalifikace o extraligu čekala klub kvalifikace o udržení se v první lize, v ní skončila druhá a zachránila se (Ján Danihel jel kvůli zářijovému nástupu na vojnu jediný závod ze čtyř v Žarnovici, kde vyhrál všechny své jízdy, tedy 12 bodů ze 130 celkem; vicemistr Slovenska (vítězství v Žarnovici a Zohoru, druhé místo v Zohoru); spolu se Zdeno Vaculíkem vyřazeni ze semifinále mistrovství republiky dvojic v Kopřivnici a Březolupech; kvůli vojně absentoval ve finále kvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců 1980; 4. ZP SNP
1979	Žarnovica druhá v 1.lize (Ján Danihel 51 bodů z 231 celkového zisku klubu); vážné zranění z 30. června ukončilo jeho aktivní kariéru; v pořadí mistrovství Slovenska vyhlášeného od zeleného stolu figuruje jako sedmý

Foto: archív Jána Danihela, Ján Danihel, archív Jána Daniela, archív autora a Martin Búri

Depo plochodrážního stadiónu na Borech rozhodně nepatří k těm titěrným. Jeho ošidným místem může být výjezd na dráhu, kde by se opozdilec pospíchající za dvouminutovým limitem mohl srazit s protivníky vracejícími se z oválu. Jsou tu proto dva pruhy jako na silnici včetně značek. A o pořádek se tu stará tým na čele s mužem nanejvýš povolaným. Jaroslav Lucák se totiž nejen v roli manažera podílel na nezapomenutelném plzeňském extraligovém zlatě ze čtyřiadevadesátého, avšak pražský velkoklub dokázal porazit už o dvě desítky let dříve. Ani jemu samotnému se za řidítky plochodrážního motocyklu nevedlo špatně, byť jeho závodní kariéru ukončily následky pádu v Čakovicích.

 

Plochodrážní debut po osmi sezónách v terénu

Motocyklové opojení zasáhlo Jaroslava Lucáka už v mladém věku. Psal se rok 1960, kdy absolvoval svou první motocyklovou soutěž. Vedl si pečlivě záznamy, takže víme, že jich odjel sedmnáct. Dalších sedm let strávil závoděním v motokrosu, v němž jej diváci viděli v akci dohromady v jednaosmdesáti mítincích.

„Jel jsem pionýra, bylo mi šestnáct,“ vzpomíná Jaroslav Lucák na dobu svých začátků před více než půlstoletím. „První závod jsem jel v Liticích a ten jsem vyhrál. Jezdil jsem osm sezón v terénu a pak jsem závodil v motokrosu jako veterán až do roku 1996, kdy jsem naposledy jel ve Stříbře. Ruplo mi v zádech, to byl signál, že mám skončit. Za osmnáct sezón jsem v motokrosu odjel 126 závodů. Na plochý dráze jsem dojel deset sezón a dohromady i s motokrosem jsem odjel 214 závodů.“

Nicméně tímto způsobem bychom se na konec našeho vyprávění dostali poměrně hopem. Proto nyní musíme koordináty navigace našeho stroje času nastavit na rok 1967. V neděli 12. listopadu se na Homolce v Plzni konal závod do strmého vrchu. Jaroslavu Lucákovi patří osmá příčka v kubatuře 250 ccm, zatímco v půllitrech je o jednu pozici horší. V té chvíli už ale věděl, že jeho další závodnická budoucnost se bude odvíjet ve sportu levých zatáček.

„Skončil jsem s motokrosem, ale měl jsem pořád chuť závodit,“ vypráví. „Na silnici to vzhledem k mým možnostem nešlo. Nejdostupnější pro mě byla plochá dráha. A tak jsem na podzim 1967 přišel na stadión sem v Plzni.“

Brány současného stadiónu na Borech se otevíraly již roku 1960. Poslední červencovou neděli tady československý nároďák vyhrál středoevropskou kvalifikaci prvního ročníku světového šampionátu družstev. O čtrnáct dnů dříve tady ligový KAMK Plzeň o jedenáct bodů podlehl pražské Rudé hvězdě a v září porazil KAMK Ústí nad Labem vysoko 66:42.

Plzeň zůstávala na ligové scéně až do zániku šampionátu republiky družstev po sezóně 1962. O pět let později stála u jeho renesance a ve skupině A Poháru Světa motorů skončila třetí. Tým opírající se především o Miroslava Šmída a Václava Hejla si svůj výsledek vysloužil porážkami Českých Budějovic doma na Borech i na výjezdu na Dlouhou louku.

V osmašedesátém se liga opět jela jako oficiální šampionát republiky. Plzeň byla zařazena do druhé ligy spolu s Pardubicemi a Českými Budějovicemi, avšak nakonec ze soutěže odstoupila. Hrdina našeho vyprávění však měl zbrusu jiné starosti, protože na borském stadiónu usilovně trénoval.

„Začal jsem trénovat, odjeli jsme deset tréninků,“ říká a dodává, že první zkušenosti s atypickým motocyklem nebyly zrovna nejlepší. „Nebyl nikdo, kdo by ti poradil. Našli se rádci, že máš projet zatáčku na plnej‘ plyn a nedávat nohu na zem. Skončil jsem většinou v kotrmelcích, až pak jsem do toho zapojil i hlavu.“

 

Místo extraligy ligová reorganizace

Jaroslav Lucák se své ostré závodní premiéry dočkal ještě na podzim roku 1968. Semifinále kvalifikace v Pardubicích vidělo hladký patnáctibodový triumf debutujícího mladíka Milana Špinky. Na nástup dorazilo hned šest náhradníků, kteří se dočkali své zvláštní jízdy. Vyhrál ji Bedřich Mareš před otcem Špinkou, zatímco začínající plzeňský plochodrážník dojel do cíle jako šestý.

V devětašedesátém se druhá liga nekonala, ale na Jaroslava Lucáka čekaly individuální závody. Ten první byl juniorský šampionát ve Slaném. Sedmadvacetiletý hrdina našeho vyprávění pohodlně splnil věkový limit, jenž byl stanoven na třicet let. Se sedmi body skončil devátý. Druhý den si ve Slaném ještě o jednu příčku polepšil.

Tehdejší juniorka sloužila jako předkvalifikace do kvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců 1970, do níž se Jaroslav Lucák kvalifikoval jako náhradník. První dvě kola v Třinci a Vracově proběhla bez něho, ale představil se ve třetím závodě, kde ze dvou výjezdů na ovál vytěžil tři body.

Během své první kompletní sezóny poznal ovály ve Slaném, Pardubicích, Plzni, Olomouci, Vracově, Liberci a Polepech. „Mám vzpomínku na Vracov,“ vybavuje si. „Hrozná dráha. Měli jsme takový motorky, že ti prasknul řetěz nebo odešla svíčka. Vyjeli jsme čtyři, tamty popadali. Mně prask‘ řetěz v poslední zatáčce, ale ještě jsem doběh‘ do cíle pro tři body.“

V sezóně 1970 se československá liga stala opět dvoustupňovou soutěží. V první lize startovaly RH Praha, Bateria Slaný, Tatra Kopřivnice, Ústí nad Labem a ZP Pardubice. Ve druhé LIAZ Liberec, Žarnovica, Matador Bratislava, koalice Břeclav – Březolupy, Viktoria Žižkov a ČSAD Plzeň.

Zatímco při dubnové národní kvalifikaci, nejnižším stupni kvalifikace o šampionát republiky, našel Jaroslav Lucák v Liberci rozbahněnou a těžkou dráhu, o čtrnáct dnů později ji vysušilo sluníčko. Motocykl osadil převodem 18:59, ale inkasoval dva body a Plzeň prohrála 42:36.

Nicméně záhy přišla vítězná kampaň Plzeňanů. V rychlém sledu za sebou vyřídili na Borech Žarnovicu, Bratislavu i žižkovskou Viktorii. V srpnu se vraceli s vítězstvím rovněž z Březolup, doma vrátili prohru Liberci. Zvítězili i v Bratislavě, kde Jaroslav Lucák se čtrnácti body dosáhl svého prozatím nejlepšího výsledku. Další body do tabulky jim přidalo i kontumační vítězství nad Žarnovicou.

„Vyhráli jsme druhou ligu, ale změnili systém a jely se čtyřky,“ krčí rameny nad sportovní nespravedlností, že se vítězný druholigový klub oproti dosavadním zvyklostem nedočkal postupu do vyšší divize. Přechod na čtyřčlenná družstva měl odstranit latentní ligové neřády. Jenže v době, kdy deset týmů nemělo výraznější potíže postavit sedmičlennou sestavu, šlo zároveň o kontraproduktivní krok.

 

Mezi československou elitou

Změny na ligové scéně sezóny 1971 byly vskutku převratné. Vyšší divize poprvé nesla název extraliga a její čtyři celky čekaly jen čtyři závody. První ligou se nazývala nižší soutěž, jejíchž osm účastníků bylo rozděleno do dvou skupin. Její vítěze čekala podzimní kvalifikace o další extraligový ročník, jíž se účastnily také dvě poslední družstva extraligy. Uvážíme-li, že sestavu tvořili jen čtyři závodníci a náhradník, pochopíme, co přinesly snížené příležitosti pro závodníky ruku v ruce s nižším počtem závodů.

Plzeň svoji skupinu vyhrála na pomocná kritéria při shodném počtu tabulkových bodů s Českými Budějovicemi, ale v kvalifikaci o extraligu shořela. Historie se opakovala i napřesrok. S tím rozdílem, že Západočeši po hladkém triumfu v áčku narazili na Jihočechy až ve skupině C, jež plnila funkci prvoligového finále. České Budějovice byly lepší, v kvalifikaci o extraligu posléze vyřadily z elitní společnosti Kopřivnici, avšak Plzeň opět skončila poslední.

„Šlo nám to na stadiónech jako Plzeň nebo Pardubice,“ vzpomíná Jaroslav Lucák na ligové boje před čtyřiceti lety. „Ale Kopřivnice a Budějice, kde byly hluboký dráhy, nám to. V Budějicích jsi jel do zatáčky a vnitřek byl vejš‘ než trať. Když tam někdo upad‘, neviděl jsi ho.“

Jaroslav Lucák se však na prahu své třicítky více a více prosazoval i na individuální bázi. Počátkem sedmdesátých let se ustálil kvalifikační proces mistrovství republiky jednotlivců na trojstupňovém modelu. Z národní kvalifikace a mistrovství Slovenska se postupovalo do předkvalifikace a odsud do kvalifikace. Do ní se zapojili závodníci, kteří v šampionátu republiky skončili hůře než osmí, zatímco elitní osmička se udržela i napřesrok.

Počátkem března rozesílal František Ulrych z podkomise ÚAMK pro plochou dráhu nominační listiny pro národní kvalifikaci. Jaroslav Lucák měl dvanáctku na své domácí dráze. Nepoznal hořkost porážky. „První věnec na ploché dráze,“ zapsal si do svého sešitku a na zdůraznění své radosti si předchozí větu podtrhnul. Ve druhém kole ve Slaném skončil druhý, ve třetím v Liberci třetí.

V předkvalifikaci mu chyběly body z Kopřivnice, kde po pádu v rozjížďce s číslem tři vzdal. Přesto stačil postoupit do kvalifikace. Po čtrnáctých místech v Praze a Pardubicích zatáhl v Plzni. Jedenáct bodů stačilo na pátou příčku a celkový součet na místo náhradníka v mistrovství republiky jednotlivců anno domini 1972!

Příležitost v nejstarším motoristickém šampionátu naší země se naskytla již v prvním závodě ve Slaném. Zaskakoval za Pavla Buštu a bral tři mistrovské body za třinácté místo. Druhý den na děravé dráze v Chomutově byl šestnáctý. V Českých Budějovicích přišla repríza slánského třináctého místa. Nejlepším výsledkem Jaroslava Lucáka v individuálním šampionátu se stalo desáté místo z červnové Prahy, protože poslední dva závody šestidílného seriálu již neabsolvoval.

„Ve Slaným udělali program na mistrovství republiky a na titulní straně jsem byl já,“ vybavuje si. „Ukázka, jak se má jezdit smykem! Tenkrát bylo dvacet jezdců, co jelo mistrovství republiky, ale dalších deset, patnáct, co byli vyrovnaný. Nestačili na Štancla a první trojku, ale těch třicet závodníků mělo výkonnost dobrou. Tenkrát nás, jezdců bylo hodně.“

 

Extraligové stříbro manažerského benjamínka

Coby finalista mistrovství republiky nemusel v sezóně 1972 do národní kvalifikace, ale dostal se rovnou do předkvalifikace. Její první mítink v Žarnovici vynechal, aby následující sobotu v Plzni nasbíral patnáct bodů a hladce vyhrál. Druhý den v Liberci skončil sedmý. Osmými místy v Čakovicích a Liberci a desátým v Pardubicích potvrdil postavení náhradníka i pro šampionát jednotlivců 1973.

Jenže po jarních nominačních závodech o majitele reprezentačních vest se diváci dočkali pohledu na Jaroslava Lucáka až v srpnu. Nešlo však o ledasjaký záskok, protože ve dvou závodech finále první ligy na Borech pomohl své Plzni deseti body k postupu do kvalifikace o extraligu 1974.

„Začal jsem dělat trenéra,“ vysvětluje svou absenci. „Harry Tajče tady zlikvidovali, měl nějaký šmeliny. Když jsem v sedmašedesátým na podzim přišel a vyfasoval motorky, bylo tady bezvládí. Já a Jirka Nový jsme sháněli, kdo by nám dělal trenéra. Nikdo to nechtěl dělat, ani Karel Polák, ani Káča Kadlec. A tak jsme přemluvili Tajče, aby to vzal.“

První plzeňské úspěchy sedmdesátých let jsou dílem tohoto dobrodruha. „Od devětašedesátýho tady začal organizovat,“ vypráví Jaroslav Lucák. „Jezdily se čtyři kola, start a čtyři kola, bylo to přínosný a Harry nás drezíroval. Já jsem v tom třiasedmdesátým víceméně skončil jako závodník, vzal jsem toho trenéra a zbláznil jsem kluky.“

A vskutku Jan Hádek, Jiří Hladík, Václav Hejl, Karel Červenka, Miloslav Motl, Lumír Volín a Ladislav Drobný, kteří se ve čtyřech kvalifikačních závodech v plzeňské sestavě vystřídali, vzali očekávání svého nového kouče vážně. V Kopřivnici sice postrádali čtyři body na domácí a osm na Pardubice, ale doma vyhráli. V dvojici pardubických podniků skákal nejvýše bílý koník, ale Západočeši dvěma druhými místy zpečetili svůj postup do extraligy 1974. Jenže to byl teprve počátek všech překvapení!

Nováček si ve vyšší soutěži nepočínal nikterak rozpačitě. Do kvalifikace spadly nejen Pardubice, ale i Slaný, s nímž měli Plzeňané stejný počet tabulkových bodů. Západočechy tak v jejich první extraligové sezóně čekal finálový duel s Prahou o mistrovský titul.

„Koupili jsme Honzu Holuba,“ uvědomuje si klíčový tah černým koněm na šachovnici extraligy 1974. „Zaplatili jsme ho, stálo to dvacet tisíc. On si za to pořídil koberce do baráku.“ Na rozdíl od základní části se finále jelo v sedmičlenných sestavách, v nichž nechyběl ani on. Mohl si tak na vlastní kůži vychutnat pocity vítězů, protože Plzeň při prvním závodě předčila Pražany 58:50.

„Dali jsme jim dardu,“ zní z úst Jaroslava Lucáka spokojenost i po čtyřiceti letech. „To bylo ještě na asfaltu. Oni se ho báli jako čert kříže. Tak jsme je tady zdrtili. V novinách psali, že jsme štika ligy a já nejmladší trenér v extralize. Tehdy byl Ruda Havelka v Pardubicích, Tonda Kasper v Praze a Jaroslav Průša ve Slaným.“

Při odvetě v Praze však Rudá hvězda vrátila Plzeňanům porážku i s úroky. Skóre se zastavilo na 77:30, takže Pražané vyhráli titul poměrem 127:88. Západočeši se však mohli radovat ze stříbra. A až do pardubického nástupu v sezóně 1978 zůstávali vedle Slaného jediným týmem, který v extraligovém závodě dokázal uštědřit porážku pražskému velkoklubu.

 

Dobře nastartovaný comeback s mnohem horším koncem

Jaroslav Lucák však dlouho nevydržel sledovat své svěřence, kterak se prohánějí po ovále. „Trochu jsem trénoval a svezl se při tréninku na extraligu a jel pár rozjížděk náhradníků a přebor střediska,“ dočteme se v jeho poznámkách. O jeho účasti při finále extraligy 1974 již víme, o rok později se v roli náhradníka objevil v sestavě Plzně při závodě na Markétě. Rýsoval se závodní comeback.

„Nedalo mi to,“ vysvětluje svou touhu po návratu do závodního sedla. „Měl jsem chuť na motorku. Když jsi jako trenér vyprávěl klukům, co maj‘ dělat, na tý motorce sis to sám ověřil.“ I když si svůj účet ve svém závodním notýsku uzavřel již po sezóně 1973, stránka s nadpisem 1976 se začala rychle zaplňovat dalšími závody.

Bez jakéhokoliv tréninku vletěl do národní kvalifikace a v březnovém závodě na Borech jej porazil pouze Zdeněk Smoček v březolupské vestě. Z pódia nesestoupil ani v dalším pokračování ve Slaném, kde byl třetí, zatímco ve Mšeně vyhrál, když v rozjezdu porazil libereckého Karla Bláhu. V celkové klasifikaci vyhrál.

Nejvyšší příčku neopouštěl ani v dalších kvalifikačních stupních vedoucích k mistrovství republiky jednotlivců 1977. Semifinále předkvalifikace začal maximálním ziskem v Kopřivnici a třetím místem druhý den v Ostravě, kde v dodatkové jízdě za sebou nechal Miloslava Čmejlu a Ladislava Frydrýška. Předkvalifikaci nakonec vyhrál také, byť byl dvakrát druhý, v Liberci za Jaroslavem Hauptmannem a v Čakovicích za Miloslavem Černým.

„V roce 1976 začal největší rozkvět plochý dráhy u nás,“ uvažuje. „Začaly se jezdit juniorský jízdy v lize.“ Za pravdu mu dává stoupající počet závodníků a vznik druhé ligy. Jaroslav Lucák koučoval Plzeň, za níž čtyřikrát nastoupil v extralize jako náhradník. Více se realizoval s béčkem ve druhé lize.

V roli dráhového náhradníka absolvoval plzeňský závod ranku mistrovství republiky jednotlivců, kde mu k bronzu chyběl jediný bod. Na podzim začala rozhodující bitva, zda se v něm Jaroslav Lucák napřesrok objeví jako stálý účastník. Dobrá forma byla skvělým příslibem, avšak úvod v Březolupech jezdícímu plzeňskému kouči nevyšel.

Druhý den v Kopřivnici se však vrátil čtvrtým místem do hry. Třetí zářijovou sobotu byl na Markétě pátý a chleba se měl lámat druhý den v Čakovicích. „Už bylo rozhodnuto, že postoupí Aleš Dryml a Luboš Tomíček, jinak nikdo,“ vybavuje si závod, kde jeden bod z rozjížďky s číslem osm měl zůstat posledním, který vyválčil na domácím kolbišti.

V desáté jízdě narazil na Luboše Tomíčka, který doposud prohrál jen s Alešem Drymlem. „Závodil jsem s ním,“ vzpomíná Jaroslav Lucák. „Já ho objel, on mě předjel. Já mu to vrátil, ale on už byl drzej‘ a jezdil mi po noze. Nahoře na vidlici byly příčky, dělali pod tím rouru, ale já jí neměl. Pustil jsem malýho Tomíčka pod sebe, chyť jsem ale díru. Kolo se uhnulo a šel jsem na držku do prken. Praštil jsem se do zad, bolely mě, ani na tom motokrosu jsem pak nemoh‘ závodit.“

 

Extraligová sbírka cenných kovů doplněná o zlato

Myšlenku, že by jeho comeback skončil zrovna v tom nejlepším, si Jaroslav Lucák nechtěl příliš připouštět. Jaro roku 1977 jej zastihlo opět v plném tréninku. V půlce dubna vyrazil na pouťák družstev do NDR. „Udělal jsem si takovej‘ delší rám,“ říká, ale záhy zjistil, že plochodrážní kombinéza musí na hřebík. „Nešlo mi to, musel jsem skončit. Měl jsem po tom pádu na podzim v Čakovicích velké bolesti v kříži.“

V nominační listině národní kvalifikace pro Kopřivnici, Čakovice a Chomutov ještě figuroval, ovšem propiskou dopsaná poznámka „zanechal aktivní činnosti“ je výmluvná. Nicméně v osmdesátých letech se vrátil k motokrosu na veteránské úrovni.

„Jako veteráni jsme brali motokros vážně,“ nezastírá. „Hodně se závodilo. V roce 1988 jsem skončil čtvrtej‘ ze čtyřiačtyřiceti jezdců, jezdil jsem ČZ 250 a závodil až do padesáti. Pořád jsem trénoval plochodrážní mančaft. Mimo dvou sezón, kdy trénoval Honza Holub, jsem to dělal třicet let.“

Na extraligovém stříbru a bronzu Plzně se podílel také jako závodník, ale zlato roku 1994 mu patří plně coby koučovi. „Díky Jirkovi Štanclovi jsme získali Simona Wigga,“ vzpomíná. „Prohráli jsme jen v Chabařovicích a v Pardubicích. Rozhodující závod se jel v Praze. Na jaře jsme je doma porazili, teď jsme přijeli na Markétu. Pražáci říkali, že jsme přivezli Simona, že nám to nepomůže, protože tady krátce předtím při mistrovství světa neujel ani bod. Ale porazili jsme je a Pražákům se pak jen protáhla huba.“

Plzeň musela vyhrát ještě na diplomatickém poli. „Bylo popotahování, že Venca Verner měl cizí licenci,“ popisuje Jaroslav Lucák. „My říkali, je Čech, má českou licenci, jede za nás. Ale Mičán to nechtěl připustit. Pořád se mu nezdálo, že Plzeň porazila Prahu. Ale musel se s tím nakonec smířit.“

 

Plochodrážní kariéra Jaroslava Lucáka (* 31. 10. 1942) v zrcadle času:

1960 – 1967	sedmnáct motocyklových soutěží a jednaosmdesát motokrosových závodů
1968	deset tréninků na ploché dráze; Plzeň odstoupila z 2. ligy; náhradníkem semifinále kvalifikace o MR jednotlivců 1969 v Pardubicích, kde absolvoval zvláštní jízdu náhradníků, v níž dojel poslední
1969	účast v juniorském přeboru republiky, postup do kvalifikace o MR jednotlivců 1970, bližší výsledky nejsou známy
1970	Plzeň vyhrála 2. ligu (Jaroslav Lucák měl nejlepší závod v Bratislavě se čtrnácti body); nepostoupil z národní kvalifikace
1971	Plzeň vítězem první ligy skupiny A, v kvalifikaci o extraligu 1972 čtvrtá; z národní kvalifikace postoupil přes předkvalifikaci až do kvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců 1972, z níž se coby náhradník kvalifikoval do mistrovství republiky 1972
1972	Plzeň zvítězila v první lize skupiny A, ve skupině C skončila druhá a v kvalifikaci o extraligu 1973 opět čtvrtá; v mistrovství republiky jednotlivců sedmnáctý (Slaný 13., Chomutov 16., České Budějovice 13., Praha 10., Svitavy a Kopřivnice NS); v předkvalifikaci pro MR 1973 pátý, v kvalifikaci jedenáctý a s tím i postup do MR 1973 jako náhradník
1973	Plzeň vyhrála prvoligovou skupinu A, ve skupině C druhá, v kvalifikaci o extraligu 1974 druhá, Jaroslav Lucák se v sestavě objevil jako náhradník až ve dvou závodech céčka srpnu (10 bodů z celkových 108 bodů klubu; jarní kontrolní závod o nominaci do mistrovství světa – devátý v prvním kole, sedmnáctý ve druhém
1974	z pozice manažera dovedl Plzeň ke stříbru a ve finále sám nastoupil, z celkových 88 bodů svého klubu nasbíral dva body
1975	stejně jako o rok dříve trénoval a závodil při tréninkových závodech v rámci klubu, na jaře však absolvoval přátelské utkání RH Praha vs. Plzeň; Plzeň skončila v extralize čtvrtá
1976	Plzeň třetí v extralize (Jaroslav Lucák získal bod z 214 bodů celku); Plzeň B třetí ve druhé lize (Jaroslav Lucák 27 bodů ze 133 celkem); dráhový náhradník pro závod skupiny B MR jednotlivců v Plzni, skončil 4.; vítěz národní kvalifikace (Plzeň 2., Slaný 3., Mšeno 1.), vítěz semifinálové skupiny A předkvalifikace (Kopřivnice 1., Ostrava 3.), vítěz předkvalifikace (Liberec 2., Čakovice 2.), v semifinálové skupině A kvalifikace osmý (Březolupy 11., Kopřivnice 4., Praha 5., Čakovice 16.); druhý při prvním ročníku Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru
1977	dva pouťáky v Rostocku a Neubrandenburgu; později závody motokrosových veteránů; činovník, trenér a manažer plzeňského klubu, jenž v roce 1994 dovedl k extraligovému titulu

Foto: archív Jaroslava Lucáka a Antonín Škach