Assen – 6. a 7. března 1976
V březnu 1974 mu svět, alespoň ten ledařský ležel u nohou. Skončilo finále mistrovství světa v Nässjö a on stál na nejvyšším stupínku pódia a poslouchal československou hymnu. Jenže napřesrok v Moskvě se rtuť teploměru nestyděla šplhat až k šesti plusovým dílkům stupnice pana Celsia a ovál připomínal všechno možné, jenom ne nablýskané ledové zrcadlo. V šestasedmdesátém však opět hrál hlavní roli v dramatické bitvě o titul krále světových ledů. Nakonec o něj přišel o pouhopouhý jediný bod. Pojďme si o tom však popovídat přímo s Milanem Špinkou.

 

Hladký postup do Assenu

„Bylo plus šest a jelo se po sněhu,“ vzpomíná Milan Špinka na finále v Moskvě, kam přijel obhajovat svůj světový primát. „To s ledovou plochou dráhou nemělo nic společnýho. Na to musíš mít speciální kola. Přijel jsi do nájezdu a obě kola ujížděla jako na sněhu. Rusové měli speciální hřebíky. A navíc jedou na všem, jsou na to připravený!“

Pohled do výsledkové listiny dává Milanu Špinkovi za pravdu. Sergej Tarabanko neprohrál jedinou rozjížďku a hegemonii borců s kladivem a srpem na vestách narušil pouze Holanďan Roelof Thijs. Patřila mu sedmá příčka. Za ním však byl Valerij Rasponin, jenž byl stejně jako vítěz nasazen do finále rovnou bez kvalifikace. Následoval Zdeněk Kudrna. Milan Špinka skončil dvanáctý před trojlístkem krajanů v pořadí Jan Verner, Miloslav Verner a Stanislav Kubíček.

Rok se však překulil a touha po ledařských medailích Milana Špinku rozhodně neopouštěla. Kvalifikační předkolo zavedlo Milana Špinku do francouzského Grenoblu tisíc pět set kilometrů od Prahy. Vyhrál Aleksander Ščerbakov, ovšem až po vítězném rozjezdu se Zdeňkem Kudrnou. Sergej Jarovoj byl třetí na pódiu, které čtvrtému Milanu Špinkovi uniklo o jediný bod.

„Jelo se to na postup,“ říká Milan Špinka, jemuž v mysli neutkvěly žádné detaily o závodě, ale horské prostředí se mu líbí dodnes. „Tam to bylo nádherný. Rychlá dráha přímo ve městě, hodně široké zatáčky. Jel se tam šmytec.“

První semifinálový podnik hostil bavorský Inzell, odkud se bez větších problémů do světového finále kvalifikovali také Zdeněk Kudrna a Aleš Dryml. V baškirské Ufě kralovali pochopitelně Rusové, jimž úspěch přinesl také kýžený výjezd přes železnou oponu do nizozemského Assenu. Jejich hegemonii narušili jen čtvrtý Conny Samuelsson, jenž v našem příběhu sehraje ještě klíčovou roli, a šestý Milan Špinka.

Vzhledem k pravidlu o postupu maximálně třech závodníků jela Sborná vlastně vložený neoficiální závod sama proti sobě. Nakonec v něm prohráli Vladimir Čapalo, šestý o rok dříve v Moskvě, jemuž do Assenu nepomohla ani pátá příčka, a Aleksander Ščerbakov. Na jejich úkor šli do finále Zdeněk Kudrna a Stanislav Kubíček, který si o něj razantně řekl v rozjížďce s číslem jednadvacet, kdy za sebou nechal Hanse Johanssona. Z českého čtyřlístku v kvalifikační síti uváznul pouze Jiří Jirout, jehož ledařská sláva ovšem teprve začínala.

 

Čtyřventilová hrozba Jawě

Sraz československé výpravy, která na palubě autobusu Škoda 706 RTO v majetku pražské Rudé hvězdy mířila na světové finále do Assenu, byl naplánován na čtvrtek v západočeském Stříbře. Milan Špinka měl napilno. Letadlo na lince z Moskvy přivezlo jeho ledařské motocykly až v pondělí před Assenem. A po dvanácti závodech na nich bylo před světovým finále práce jako na kostele.

Než Milan Špinka opouštěl svůj byt ve třetím patře paneláku na pražské Štětínské ulici, rozloučil se s manželkou Marcelou a devítiměsíčním synkem Milánkem. „Žena mi říkala ‚stříbrnou medaili ještě nemáš‘,“ vybaví si Milan Špinka i po čtyřiceti letech onu chvíli. „Na schodech jsem jí dal ještě jednu pusu a rozloučili jsme se.“

Mechanik Josef Hnidák jel přes Německo non stop, takže si jeho autobus odfoukl v Assenu již ve dvaadvacet hodin. Místní stadión s poměrně úzkým oválem znal z české pětice pouze nejzkušenější Stanislav Kubíček.

„V kempu v Assenu jsme celá banda měla pronajatej‘ domeček,“ pokračuje Milan Špinka. „Byl jsem v laufu, odpočatej‘ a připravenej‘ bojovat. Jde o pocity, jaký pocity máš před závodem. Když si věříš, máš sílu, nepadá ti to z ruky, jseš připravenej‘ dobře fyzicky a psychicky, dobře se ti závodí.“

V případě fyzičky Milana Špinky opravdu nemohl nikdo pochybovat. „S Vencou Vernerem, s Jéňou, Petrem Ondrašíkem a Jirkou Štanclem jsme chodili do činkárny,“ popisuje, že v tomto ohledu rozhodně nic nezanedbal. „Trénoval nás vzpěračský trenér pan Kapal a my se stopětadvacetikilovou činkou dělali dřepy a závodili, kdo jich udělá nejvíc. Tam v činkárně byl největší dříč Venca, ten závodil všude.“

Trénink byl na pořadu v pátek večer. Milan Špinka vyložil z autobusu dva motocykly Jawa, které okamžitě vzbudily pozornost. Na levém řidítku totiž měly dvě páčky. Jedna klasicky ovládala spojku, druhou se řadilo.

„Byla to vývojovka pro ledy, na dlouhý dráze se to už jezdilo,“ popisuje hrdina našeho vyprávění. „Řadil jsem levou rukou. Blbý bylo, že to nemělo neutrál, byla tam jednička nebo dvojka. Na ledě je neutrál dost důležitý. Při ohřívání motoru bys musel mít zmačknutou spojku a ta by se spálila.“

Během tréninku na dvakrát čtyři kola si Milan Špinka poprvé vyzkoušel ovál v Assenu. Po návratu do Prahy se Jaroslavu Krausovi, redaktorovi týdeníku Svět motorů svěřoval, že jej zarazilo, jak je pomalý. Převody, které doposud na svých motocyklech používal, na sobotní část dvoudenního klání vyměnil.

Se startovním číslem jedna mířil k vůbec první jízdě celého finále. Po své pravici měl švédského závodníka Conny Samuelssona, pardubického Aleše Drymla a dalšího Švéda Börje Sjöboma. Milan Špinka vystřihl start jako z partesu a ujal se vedení. Avšak než sotva projel první zatáčkou, přišel šok.

„Samuelsson měl čtyřventilovou hlavu,“ ujímá se opět slova. „Spodek byl Jawa, ale vršek ERM, udělali čtyřventilovou hlavu. Frčelo mu to, předjel mě po rovině. To bylo zděšení, říkal jsem si ‚do pytle‘. Nečekal jsem to. Miloval jsem čistej‘ led a měl nejradši všechny favority v první jízdě. Složil jsi to, jak se říká, na ucho a měl požitek z jízdy.“

Andrew Edwards, který se v Assenu akreditoval za renomovaný britský týdeník Motor Cycle News, si udělal poznámku o čtyřventilovém varování pro Rusy a jezdcům na Jawách obecně. Nebylo divu, v Divišově zaspali nástup hlav se čtyřmi ventily a i jejich tovární závodník Barry Briggs doháněl konkurenci konverzí československého motoru. Jistě není bez zajímavosti, že v zimě 1974 dokonce experimentoval s ležatým uspořádáním svého pohonného agregátu, jež záhy shledal za slepou uličku vývoje.

 

Jen dvě prohry

Milan Špinka však v rozjížďce s číslem jedna neměl čas na žádné úvahy, protože musel hájit alespoň dva body před dotírajícím Börje Sjöbomem. „Bylo to rozčarování,“ vybavuje si svou náladu při návratu do depa. „V podstatě mě štvalo, že mě Conny předjel na rovině. To bylo urážející! Jel jsem skutečně na plnej‘ plyn a on mě šmik‘, jako když mě potká!“

Mechanik Josef Hnidák okamžitě zrychlil převod. Výsledek se dostavil. Z rozjížďky s číslem pět se Milan Špinka vrátil se třemi body. Na jeho štítě zůstali Jan Verner, náhradník Rainer Scherzl, který nahradil zraněného Jurije Dubinina, a Vladimira Smirnova.

„Smirnov měl pořád americký auta, bydlel v Leningradě a byl jedna ruka s Finama,“ vybaví si dnes. Před čtyřiceti lety se ovšem snažil vytěžit maximum z tvrdého ledu. Dával si pozor na jedno místo v prvním výjezdu, kde byl povrch měkčí a nerovný, což vedlo k řadě pádů. A deváté jízdě vyslal na novinářskou tribunu pomyslnou odpověď Mr. Edwardsovi, že čtyřventilový motor sám o sobě není zárukou úspěchům, nesedí-li v jeho sedle výtečný závodník.

Kurt Westlund přijel do Assenu se švédskou konstrukcí Rickson, která v sobě skrývala i některé díly z automobilů Volkswagen. Nevynikal však dobrými starty, takže na Milana Špinku nevyzrál ani silou motoru se čtyřmi ventily. V rozjížďce s číslem třináct však československého reprezentanta čekala mnohem náročnější prubířská zkouška.

Sergej Tarabanko přijel do Assenu obhajovat první ze svých čtyř titulů mistra světa. Získal je bezprostředně po sobě v sezónách 1975 – 1978, než jej měl z trůnu ledařského cara v Inzellu svrhnout krajan Anatolij Bondarenko. Po třech sériích jako jediný nepoznal hořkost porážky a prve ve dvanácté jízdě připravil o punc neporazitelnosti Sergeje Jarovoje.

„Ten pacholek se pořád smál, stále měl hubu od ucha k uchu,“ vzpomíná Milan Špinka na Sergeje Tarabanka, který při jejich konfrontaci stál uvnitř startovního roštu. Odtud perfektně odstartoval a slavil triumf stylem start – cíl. Milan Špinka jej proháněl tak vehementně, že si ani neuvědomil, že za sebou nechal Vladimira Cibrova, dalšího z nebezpečných Rusů.

Sedmnáctá rozjížďka přinesla na konto Milana Špinky další trojku. Dravý Sergej Jarovoj mu ji chtěl ze všech sil sebrat i za cenu drobné kolize s československým reprezentantem. Ten však krizový moment ustál, zatímco Rus se ocitnul na zemi a jak se druhý den ukázalo, přišel tak o medaili.

 

Bitva čtyř o tři medaile

Sobota skončila nejlépe pro Sergeje Tarabanka, který mohl kalkulovat s patnácti body. Milan Špinka měl třináct stejně jako jeho další přemožitel Conny Samuelsson, jenž se skláněl nejen před neporaženým Rusem, nýbrž také před Sergejem Jarovojem. Před čtyřiceti lety ještě světový šampionát ledařů neměl speciální rozpis na čtyřicet jízd jako dnes. Závodilo se dle klasické formule individuálního mítinku, ale aby neděle nekopírovala sobotní program, startovní čísla se losovala na každý den zvlášť. A Milan Špinka měl na druhý den patnáctku.

„Usnul jsem až někdy o půl pátý ráno, pořád jsem přemejšlel, rozzlobil mě Conny, jak mě předjel,“ vybavuje si Milan Špinka, že jeho noc v Assenu byla těžká. „Na barák jsme přijeli až po půlnoci, než se uklidily motorky v depu. Nemoh‘ jsem usnout, pořád jsem přemejšlel o tryskách a převodech a ještě o půl pátý byl vzhůru. Až pak jsem na chvilku usnul. Ten čas mezi oběma závodama je hroznej‘. Pořád přemejšlíš, co změnit, abys neudělal chybu.“

Po příjezdu na stadión však nebylo času na přemýšlení nazbyt.  Konečně přišel nástup a po něm čtyřiadvacátá jízda v pořadí světového finále 1976. Milan Špinka v ní otevřel své nedělní skóre třemi body, když hned po vylétnutí pásky odvedl Kurta Westlunda.

Sergej Jarovoj se ze všech sil snažil odčinit svůj sobotní pád. Neděli zahájil vítězstvím v rozjížďce s číslem dvaadvacet, aby o pět jízd později porazil také Milana Špinku a o devět i doposud neporaženého Sergeje Tarabanka. Assen poskytl úžasnou kulisu pro bitvu čtyř závodníků o medaile, o jejichž barvách šlo po třech čtvrtinách nedělního programu prozatím jen spekulovat.

Sergej Tarabanko se hřál na hrotu průběžné klasifikace s třiadvaceti body. Milan Špinka ztrácel dva body. Ve třicáté jízdě vrátil včerejší prohru Conny Samuelssonovi, který se v předchozí sérii musel sklonit také před Sergejem Tarabankem. Švéd měl tím pádem rázem o bod méně než Milan Špinka a dělil se o průběžnou třetí příčku se Sergejem Jarovojem.

Předposlední série jízd ponechala situaci na čele bez změny, protože celá vedoucí čtveřice přijela do boxů s trojkami za vítězství. Milan Špinka si však užil nervy. Ačkoliv býval skvělým startérem, po vylétnutí pásky šestatřicáté jízdy byl až třetí! Před sebou měl Roelofa Thijse, jemuž ani domácí publikum nepomohlo k obhajobě sedmé příčky z Moskvy, a Zdeňka Kudrnu. Avšak nakonec spíkr vyhlásil jako vítěze Milana Špinku.

Díky patnáctce na svých zádech musel Milan Špinka ke svému poslední rozjížďce hned po přestávce. Vedle Börje Sjöboma a náhradníka Pieta Seura jej neočekával nikdo menší než Sergej Tarabanko. Pořád vedl před československým reprezentantem o dva body, takže se oba mohli postavit na nejvyšší stupeň pódia. Mechanik Josef Hnidák jako obvykle nedělal žádné ciráty se strategií. Milanu Špinkovi dal jedinou radu. Aby toho Tarabanka vopral!

Let pásky odstartoval závod světových šampiónů dvou posledních sezón. Milan Špinka jel vpředu, avšak Sergej Tarabanko nechtěl prohrát. Pražský závodník v čele se pekelně soustředil, aby neudělal chybu. Později se v Praze svěřil Jaroslavu Krausovi ze Světa motorů se svým přesvědčením, že měl osm naprosto stejných nájezdů i výjezdů. Jeho čas 66,78 sekund byl vůbec nejrychlejší v posledních dvou sériích.

Bylo rozhodnuto. Sergej Tarabanko se stal podruhé mistrem světa, zatímco Milan Špinka po bronzu z Inzellu 1971 a zlatu z Nässjö 1974 stříbrem zkompletoval ledařský medailový hattrick. Na pódium si vyskočil nakonec i Conny Samuelsson, který v úplně poslední jízdě dne porazil Sergeje Jarovoje. První čtveřice se celá vešla do rozpětí pouhopouhých čtyř bodů.

„Jarovoji šlo o bednu a Conny ho odved‘,“ komentuje Milan Špinka výsledky assenského finále po čtyřiceti letech.  „Já jsem doplnil sbírku medailí. Bylo to po bodu, tak to občas bývá. Jsou to závody, když ti to jede, není, co řešit. Musí se to sejít, hlavně abys na tom byl psychicky dobře. Fyzičku máš, to bereš automaticky. Já měl výhodu, že mně šly starty.“

 

Fatální plechové mantinely v Ostravě

Když se dnes bavíte s veterány o závodech, které je proslavily, čas od času vás překvapí, že si po letech nevybaví přesnější detaily. Samozřejmě rouška času je postupem doby stále silnější a neprůhlednější, nicméně ve hře je ještě jeden faktor. Stejně jako dnešní plochodrážníky by je v rozpuku jejich kariéry ani nenapadlo, že právě dosáhli jistého mezníku.

Když v šestasedmdesátém skončily ledy, měl Milan Špinka napilno na klasických oválech. Zkraje dubna startovala extraliga v Pardubicích a ve Slaném, o čtrnáct dnů později se přidal šampionát jednotlivců podniky jeho skupiny B v Žarnovici a v Zohoru. Za měsíc Milan Špinka vstoupil do světového šampionátu na dlouhé dráze ve Stockholmu a hned po něm jej čekalo kontinentální kolo mistrovství světa na krátké dráze v Ostravě. Pro hodně ze sedmi tisícovek diváků byl velkým magnetem, nicméně startovní číslo jedna měl nakonec místo Milana Špinky slánský Václav Čiviš.

„Jel jsem se Zdeňkem Kudrnou ve Stockholmu mistrovství světa na dlouhý dráze, tam jsem vypad‘,“ ujímá se Milan Špinka opět slova. „Vrátili jsme se, hned jsem jel za klukama do Ostravy, bylo tam soustředění. Mantinely jim udělaly železárny Vítkovice ze železa.“

Železné mantinely, které již delší dobou byly terčem kritiky a už tehdy nesplňovaly reglementy FIM, se mu staly při pádu osudným. „Posunul jsem mantinel zády o několik centimetrů,“ popisuje následky Milan Špinka, jehož tělesná schránka doznala těžké újmy. „Mozek mi narazil na lebku, mozkové  pleny byly narušeny. Krev mi tlačila na zrakové centrum a já oslepl.“

Ostrava se svými hutěmi a doly byla průmyslovým srdcem republiky, což Milanu Špinkovi výrazně pomohlo. „Naštěstí tam byla přetlaková komora,“ je úleva z hlasu Milana Špinky znát i po letech. „Tehdy byly v Československu dvě nebo tři, v Ostravě byla kvůli horníkům. Z pražský vojenský nemocnice přiletěli lékaři na konzultaci, dali mě do ní třikrát po dvou hodinách a já měl kliku, že se krev vstřebala.“

Sotva pacientův stav umožňoval transport, z mošnovského letiště se s ním vznesl Jak 40. Po pár minutách klidného letu kapitán stroje OK-BYG požádal o přistání dispečery na pražské Ruzyni.

„Helikoptérou by to klepalo, ale tady jsi vůbec nevěděl, že jsme přistáli,“ pochvaluje si Milan Špinka komfort na palubě. „Měsíc jsem byl v nemocnici v Praze. Do konce sezóny jsem odpočíval a na podzim jsem zahájil pozvolna fyzickou přípravu. Začal jsem makat, ale pořád bral jednadvacet pilulek denně.“

 

Konec sezóny druhý den nového roku

Hodiny odbíjely příchod nového roku 1977, jehož druhý den už viděl ledaře na zamrzlé hladině rybníku Jordán v Táboře. Zima byla příznivá a kalendář se plnil jedním závodem za druhým. Jenže tři body z úvodní rozjížďky měly být pro Milana Špinku prvním, leč bohužel také posledním zápisem do klasifikace mistrovství republiky.

„Jawa udělala pět čtyřventilů, jeden dostal Mauger do Austrálie, jeden Olsen, jeden Briggs, jeden Tarabanko,“ vysvětluje Milan Špinka, že se do zápletky mistrovských ledů dostala vidina motoru Jawa továrního typu 894. „Pátej‘ měl dostat nejlepší z mistráku. Neměl jsem ho jistej‘ a to jsem byl vicemistr světa!“

Jenže zuby na tovární čtyřventil si brousil také Zdeněk Kudrna, který ve světovém šampionátu teprve vystrkoval růžky, nicméně v boji o domácí titul Milana Špinku již dvakrát porazil. „S Démonem jsme byli kámoši, ani ne rivalové,“ přibližuje Milan Špinka jejich vzájemný vztah. „Jestli on jo, tak já ne.“

Oba dva se spolu dostali na startovní rošt ve druhé sérii. „Míval jsem dobrý starty, ale zrovna teď mi to na startu prohráblo,“ vrací se Milan Špinka k osudovému okamžiku.  „Tři a půl kola jsme s Démonem jeli vedle sebe. Když jsem v poslední zatáčce skládal motorku, on mě narovnal. Vyjel jsem ven  z dráhy. Chytil jsem do kolena gumovej‘ kužel a ten mi nacpal nohu mezi rám a řetěz, do drátů zadního kola.“

Diváci jen vydechli úlekem. „Jel jsem asi ještě dvacet metrů s nohou v drátech zadního kola a po zastavení  motocykl přepadl na pravou stranu,“ pokračuje Milan Špinka. „Sbíhali se ke mně lidi. Ale začal praskat led, tak zase utekli. Nakonec museli vyndat zadní kolo, aby mě vyprostili. Byli to vojáci zdravoťáci a první pomoc byla špatná. Nedali mi nohu do dlahy. Naložili mě na nosítka, a když mě nesli, noha mi od kolena spadla dolů. Pan Kasper se na mě lítostivě podíval a dal mi ji zpátky. Jak spadla, kost mi vyjela ven.“

Člověk by mohl propadnout už v prvním semestru medicíny a přitom by věděl, že je zle. „Hrozilo, že mi ufiknou nohu, ale naštěstí to dali dohromady,“ spočine pohled dnešního reprezentačního kouče na jeho dolní končetině. „Do tý doby, když jsem viděl injekci, omdlíval jsem. Teď jsem kvůli bolesti prosil, ať mi nějakou píchnou. Dali mi morfium, ale po tejdnu nasadili dolzin, aby se ze mě nestal feťák.“

Zatímco ostatní plochodrážníci cestovali z Tábora s vidinou na další závody, Milan Špinka ležel ve zdejší nemocnici. „Měl jsem drenáže,“ líčí. „Ráno přišla sestra a velkou injekcí mi vysávala vzduch z vakuové lahve, do které byly vedeny drenáže z mé nohy. To byla bolest hrozná. Ale člověk si zvykne na všechno. Po tejdnu se udělal  dekubit, proleženina na patě.“

Zdeněk Kudrna získal třetí ledařský titul mistra republiky v řadě a tovární Jawu s čtyřventilovým motorem dovedl v Inzellu k bronzové medaili v mistrovství světa. „Závodili jsme,“ nemůže mu Milan Špinka mít táborský pád za zlé, i když on místo závodění musel zůstávat v péči lékařů.  „Po půl roce jsem si všimnul, že mi palec u levý nohy ukazuje více doleva. Doktoři se o mě v Táboře starali, ale na druhou stranu si nevšimli, že ho mám vykloubenej‘. Po roce, když mi vyndali železa, museli vyříznout kloub pryč. Dali mi tam kirschnerův drát a srostlo to. Jenom pravou nohu mám dvaačtyřicítku a levou devětatřicítku.“

 

Další medaile z družstev

Milan Špinka odepsal další závodní sezónu, ovšem kombinézu na hřebík nepověsil. Nezanevřel ani na ledy. Už v březnu 1978 jel opět světové finále v Assenu, tentokrát coby náhradník. O dva roky později mu Miloslav Verner dal navzdory skeptickým hlasům důvěru pro mistrovství světa družstev. To se tehdy jezdilo stylem dvojic a on se třikrát po sobě spolu se Zdeňkem Kudrnou a Stanislavem Dykem či Jiřím Svobodou v roli náhradníka vracel se stříbrnými medailemi. Ty skvěle doplnily kompletní sadu z individuálního šampionátu.

Nabízí se lákavá myšlenková konstrukce, že nechybělo mnoho a místo stříbra mohl ve své sbírce z Assenu 1976 uchovávat druhou zlatou medaili mistra světa. „Byl to osud, tak to mělo bejt‘,“ nemůže Milan Špinka než pokrčit rameny.

Až si dnes pustíte film Rivalové, připomeňte si, že ve stejný den, kdy Daniel Brühl v roli Nikiho Laudy slaví svůj triumf v jihoafrickém Kyalami, o nějakých čtrnáct tisíc kilometrů na sever stál na stupních vítězů také Milan Špinka. Exkluzivitu jeho titulu světového vicemistra podtrhuje skutečnost, že podobný výsledek z našich borců zopakoval až o šestnáct let později Antonín Klatovský starší ve Frankfurtu nad Mohanem. A po něm už nikdo.

„Je to pořád rovně a doleva,“ filozofie Milan Špinka. „Ale dneska je to s tím sportem horší. Je míň příležitostí, aby se kluci ledy naučili. Klatováci vládnou, jsou nejlepší a dneska mají zázemí. Dřív byly motorky z klubu, dneska si musíš koupit všechno sám.“

Nicméně byť Milan Špinka ve své aktivní kariéře sedlal tovární divišovské motocykly, k postavení motocyklových superhvězd měl daleko. „Od Jawy jsem dostal za mistra světa zlatej‘ odznak a v obálce sto osmdesát korun,“ uvádí částku představující zhruba osm procent průměrné mzdy v tehdejším Československu. „Mělo tam bejt‘ dvě stě, ale dvacet  korun byla daň. Šéf Motokovu si nás pozval, otec si kvůli tomu vzal dovolenou a jel z Pardubic do Prahy. Šli jsme tam ještě s Pepíkem Hnidákem.“

Samotného ředitele se však nedočkali. „Otevřela nám sekretářka a hned se ptala, co chceme,“ pokračuje muž, který do republiky zrovna přivezl teprve druhou medaili motocyklového mistra světa za celou historii. „Odpověděli jsme, že jsme pozvaní. Řekla nám, že soudruh zrovna musel odjet. A na chodbě nám dala odměny, ať si je sami rozebereme. Otec dostal reklamní manžetový knoflíčky Motokovu, Pepik Hnidák aktovku a já rádio. Stávalo deset marek a v Německu ho dávali zadarmo ke každýmu většímu nákupu. Jinak Rusové dostávali za mistra světa embéčko jako třeba Viktor Arbekov. Holt plochá dráha není olympijskej‘ sport. Já za titul dostal 1240 švýcarskejch‘ franků a je pravda, že jsem od ministra vnitra dostal přednostně přidělenej‘ byt.“

 

finále mistrovství světa na ledové dráze 1976 – Assen:

1. Sergej Tarabanko (SU) 28, 2. Milan Špinka (CS) 27, 3. Conny Samuelsson (S) 26, 4. Sergej Jarovoj (SU) 25, 5. Börje Sjöbom (S) 19, 6. Kurt Westlund (S) 18, 7. Zdeněk Kudrna (CS) 18, 8. Vladimir Cibrov (SU) 14, 9. Jan Verner (CS) 12, 10. Aleš Dryml (CS) 10, 11. Stanislav Kubíček (CS) 9, 12. Roelof Thijs (NL) 9, 13. Vladimir Smirnov (SU) 8, 14. Anatolij Petrunin (SU) 5, 15. Henk Jäger (NL) 4, 16. Jurij Dubinin (SU) 0; náhradníci Rainer Scherzl (D) 3, Hans Johansson (S) 3 a Piet Seur (NL) 0

 

---

Ledařský hattrick Milana Špinky v historické rubrice magazínu speedwayA-Z:

• dvacetiletý mladík skvěle v reprezentaci zastoupil úřadujícího světového mistra Antonína Švába a vrátil se z Inzellu s bronzem: http://www.speedwaya-z.cz/?m=20110122
• po podzimním triumfu při Zlaté přilbě Československa se ve slunečném dni v Nässjö krásně třpytila zlatá medaile: http://www.speedwaya-z.cz/?m=20141220
• a nádavkem trojice stříbrných medailí z šampionátu ledařských družstev: http://www.speedwaya-z.cz/?p=5240
  

  ---

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Milan Špinka, archív Milana Špinky a archív autora

Praha – 5. října 1996
Dnes mají češti plochodrážní fanoušci jistotu, že spatří boj o titul individuálního mistra světa, aniž by museli cestovat za hranice. Pražská Speedway Grand Prix má v roce stejnou frekvenci jako Vánoce a jediný otazník se vznáší prakticky jen nad termínem dalšího ročníku. Ovšem před dvěma desítkami let tomu nebylo. Dle původního záměru měly mít svou velkou cenu každoročně pouze Polsko, Švédsko, Velká Británie, Dánsko a Německo. O šestý závod se měly střídat další federace. Nejprve se v pětadevadesátém konal v rakouském Wiener Neustadtu, napřesrok v Lonigu. Než v květnu 1997 přišla řada na Prahu, která tak odstartovala svou jednadvacetiletou sérii, museli pořadatelé složit prubířskou zkoušku. Vykonali ji úspěšně díky challenge o postup do Grand Prix 1997. Dramatický závod vyhrál nakonec Simon Wigg, britský sympaťák v sedle tovární Jawy, jehož předčasný skon 15. listopadu 2000 si tento měsíc dozajista uvědomila také celá řada českých fanoušků.

 

Poslední možnost záchrany nebo jedinečná šance

Světový šampionát jednotlivců se měl systémem Grand Prix uskutečnit již v sezóně 1994, ovšem nedostatek finančního krytí zapříčinil roční zpoždění. Souběžně s velkými cenami se před dvaceti lety ještě závodilo podle klasického pavouku kvalifikačních kol různých stupňů kontinentální, zámořské a skandinávské geografické zóny. Vrcholem snažení účastníků těchto kvalifikačních závodů bylo challenge o účast v elitním seriálu pro následující sezónu.

Challenge tehdy nebyl vrcholem pyramidy kvalifikačního procesu jako dnes. Jednalo se o prolínací závod, v němž nejúspěšnější z interkontinentálního a kontinentálního finále změřili své síly se slabší části seriálu Grand Prix. Pro ně to byla svým způsobem poslední možnost záchrany, zatímco vyzývatelům se nabídla jedinečná šance proniknout mezi absolutní jezdeckou špičku.

Výsledkem se staly vesměs závody jako řemen a závodníci z cyklu Grand Prix se neradi loučili s výhodami, jež jim příslušnost k prestižní sérii přinášela. O tom by mohl vyprávět zejména Andy Smith. Maličký obrýlený Angličan, jenž svou zakulacenou postavou připomínal spíše medvídka, totiž drží ojedinělý primát, když v letech 1995 – 2001 absolvoval všechna challenge, přičemž pokaždé se zachránil.

V šestadevadesátém ovšem kvalifikační proces doznal jednu zásadní změnu, a sice že první dvojice z finále kontinentální a interkontinentální zóny si vybojovala přímý postup do Grand Prix 1997. Dalších pět borců v pořadí interkontinentálního a čtyři kontinentálního finále dostalo šanci v říjnovém challenge na pražské Markétě. Jeho startovní listinu doplnilo osm jezdců figurujících na devátém až patnáctém místě závěrečné klasifikace Grand Prix.

Avšak pouze dva nejlepší z takto sestavené šestnáctky se mohli těšit na účast v Grand Prix, zatímco další dva postupovali jako náhradníci.  Dvanáct zbývajících závodníků mohlo znovu zkusit své štěstí napřesrok v kvalifikaci.

 

Bez českého zastoupení

Ačkoliv byl pořadatelem tak významného závodu český klub, domácí diváci neměli komu fandit. Všichni Češi totiž vypadli ze hry už na nižších úrovních a pravidlo garantující účast domácího závodníka v challenge bylo poprvé uplatněno až v Abensbergu 2000. Je ironií osudu, že podobný případ nastal o dva roky později v Pardubicích, kdy se challenge u nás jelo podruhé a prozatím naposledy.

Ve světovém šampionátu 1996 nám FIM přidělila celkem osm míst. Tehdejší plochodrážní komise ČMF je rozhodla obsadit šesti nejlepšími z domácího mistráku pětadevadesátého roku a o dvě zbývající vypsat dvoudílnou kvalifikaci. Nominaci tedy měli jistou Antonín Šváb, Tomáš Topinka, Antonín Kasper, Petr Vandírek, Václav Milík a Zdeněk Schneiderwind. Český šampión Zdeněk Tesař na reprezentaci již dávno předtím rezignoval, zatímco tehdejší junioři Robert Král a Michal Makovský se do nominace dostali díky svým skvělým výkonům v kontrolních podnicích v Pardubicích a Svitavách.

Schází vám ve výčtu jistá jména? Marián Jirout a Jiří Štancl se ve svém posledním roce juniorského věku rozhodli soustředit na šampionát jednadvacetiletých, zatímco Bohumil Brhel a Roman Matoušek kvůli nominačním závodům z Anglie nepřijeli. Prvně jmenovaný sice s omluvou na zranění, slánský bouřlivák bez odůvodnění, nicméně naše plochodrážní exekutiva zůstala tvrdá a do nominace je nezařadila.

Rok 1996 byl poslední sezónou, kdy se v kontinentální části kvalifikace pro světový individuální šampionát závodilo v předkolech. Ta byla po odvolání mítinku v bulharském Targovišti pouze tři a česká plochá dráha v nich měla zastoupení pouze v osobách závodníků se slovenskou licencí. Oba však dokázali postoupit, když Jaroslav Gavenda vyhrál v rakouském Wiener Neustadtu, zatímco jeho kolega v březolupských službách Vladimír Višváder skončil v severoněmeckém Brokstedtu osmý.

Osmička ryzích Čechů s českými licencemi zasáhla do bojů až na úrovni kontinentálních kol. Nejlépe si počínal Antonín Kasper, když v polském Ostrowě dokázal triumfovat bez ztráty bodu a nechal za sebou mimo jiné i miláčka publika Romana Jankowského. Ostrow se bohužel stal konečnou stanicí pro Petra Vandírka. Blízko stupňům vítězů měl i Tomáš Topinka v bavorském Pfaffenhofenu, když v rozjezdu o zelený věnec podlehl domácímu Robertu Barthovi. Těsně za ním skončil Antonín Šváb, bohužel na dně výsledkové listiny figuroval Jaroslav Gavenda, který nedokázal získat ani jeden bod.

V Terenzanu na severu Itálie nehráli naši plochodrážníci zrovna první housle, nicméně pardubický Václav Milík dokázal postoupit z osmého místa. Robert Král se stal náhradníkem kontinentálního semifinále, zatímco oba zástupci SMF Vladimír Višváder a Gašpar Forgáč skončili v horší polovině účastníků. V dalekém francouzském Marmande byl Zdeněk Schneiderwind pátý, zatímco Michal Makovský až jedenáctý. Pardubický junior měl tenkrát vskutku bohatý program. Vždyť z Marmande v západní Francii jel prakticky přímo na středeční extraligu do Plzně, aby už v sobotu trénoval v lotyšském Daugavpilsu před čtvrtfinálovým závodem mistrovství světa juniorů!

Šestici pozůstalých českých plochodrážníků pak dokonale probrala obě kontinentální semifinále, když do dalšího kola postoupili pouze Zdeněk Schneiderwind z ruského Togliatti a Tomáš Topinka z polské Bydhošti. Antonínu Kasperovi a Antonínu Švábovi se stalo osudné Polsko, Václavu Milíkovi zase Rusko, kde náhradník Robert Král nedostal příležitost ke startu.

V kontinentálním finále v Abensbergu byl blízko postupu Tomáš Topinka, avšak nakonec mu chyběl jeden jediný bod. Třináctá jízda byla pro něj vskutku nešťastná, protože nestihl dvouminutový limit, když do poslední chvíle laboroval s motocyklem. Druhý náš zástupce Zdeněk Schneiderwind obsadil až třináctou příčku, a neblahý osud českých barev se zpečetil.

Tomáš Topinka sice doufal, že v pražském challenge, kde na rozdíl od seriálu Grand Prix byly stejně jako v ostatních šampionátech povinné špalkové pneumatiky Barum SW19, někdo z elity odmítne na nebezpečném obutí startovat. Tato sázka ovšem nevyšla. Zatímco v zámořském finále v Coventry řada jezdců nenařezané gumy prostě bojkotovala, za což byla později tvrdě penalizována, v Praze se všichni startující omezili pouze na verbální formy protestu.

 

Podruhé během necelého týdne

Pražská Markéta viděla světovou elitu v rozmezí necelého týdne. V pondělí se jel tradiční Tomíčkův memoriál, zatímco v sobotu byl na programu challenge. Taková koncentraci hvězd v tak krátkém sledu a na jednom místě nebývá příliš častá ani ve vyspělých plochodrážních velmocích typu Anglie či Polska. Většina z nich se ubytovala v Motole v penziónu Jiřího Štancla.

Největší pozornost logicky poutali borci z Grand Prix, jimž se všeobecně přisuzovala úloha favoritů. Především Američan Sam Ermolenko, jemuž v závěrečném seriálu chyběly pouhé tři body k udržení. Bývalý světový juniorský mistr Jason Crump z Austrálie a slavný Dán Tommy Knudsen, jenž sice začal v GP vítězstvím ve Wroclawi a čtvrtým místem v Lonigu, jenže pak jej zranění vyřadilo z elitní osmičky. Joe Screen z Velké Británie, jeho krajan Andy Smith, který na poslední chvíli nahradil zraněného Gary Havelocka, a Australané Craig Boyce a Leigh Adams byli dalšími méně úspěšnými závodníky z velkých cen.

Počítat se ovšem muselo také s vyzývateli z kvalifikace. Z interkontinentálního finále v dánském Holstedu se kvalifikovali Němec Gerd Riss, Švédové Stefan Dannö a Mikael Karlsson, talentovaný australský junior Ryan Sullivan, jenž se dva měsíce před tím stal v bavorském Olchingu světovým šampiónem své věkové kategorie a přitom se kvůli zranění pohyboval po depu za pomoci berlí, a Dán Brian Karger. Jestliže vás zaráží Rissova přítomnost v zámořské zóně, vězte, že ho FIM společně s dalšími kontinentálními a skandinávskými jezdci nasadila do finále interkontinentální zóny, aby zalepila díru po třinácti vyloučených borcích, jenž v zámořském finále odmítli použít špalkové pneumatiky. V padesátých letech nebylo zase až tak neobvyklé, aby nějaký Skandinávec či Angličan startoval v kontinentální kvalifikace, nicméně něco takového v opačném směru se nikdy předtím neuskutečnilo.

Ovšem ani kontinentální kvalifikanti nebyli žádná ořezávátka. Maďar Zoltan Adorjan, Němec Robert Barth a Rus Rinat Mardanšin měli už GP 1997 na dohled, když se ve finále kontinentu rozjížděli o druhé místo, které jim však nakonec vyfoukl Polák Slawomir Drabik. Ten tak do elitního seriálu doprovodil svého vítězného krajana Tomasze Golloba. Ambicemi na postup se netajil ani tovární jezdec divišovské Jawy Simon Wigg z Anglie, který již třetím rokem startoval s nizozemskou licencí a tudíž v kontinentální části kvalifikace.

V roli náhradníků byli připraveni Armando Castagna, který se na tento post dostal po zranění Rusa Sergeje Darkina, a Nor Rune Holta. Před závody se však gentlemansky dohodli, že v případě svého eventuálního nasazení, nebudou nikomu brát body, což v průběhu závodu skutečně striktně dodržovali buď najetím do pásky nebo odstoupením z jízdy.

 

Běh o Grand Prix

Mítink nezačal zrovna šťastně a dal za pravdu závodníkům tvrdícím, že nenařezané pneumatiky jsou na nehomogenních drahách, kterých je většina, opravdu nebezpečné. V prvé jízdě upadl nejprve zkušený Tommy Knudsen a narazil si rameno. Posléze v opakovačce lehl také Rinat Mardanšin, jehož dokonce musela odvézt sanitka do nemocnice s podezřením na zlomeninu klíční kosti. Do špitálu putoval i Gerd Riss, který nezvládl svůj stroj krátce po startu rozjížďky s číslem patnáct a pochroumal si koleno. Také on kladl vinu špalkovým pneumatikám, od nichž si FIM slibovala zpomalení závodů a tím i jejich zatraktivnění, nicméně v praxi se prokázalo, že komplikují ovládání motocyklu, takže od nich bylo nakonec upuštěno.

Již první dvě série vyprofilovaly favority, z nichž měl k postupu nejlépe nakročeno Dán Brian Karger, zatímco Simon Wigg, Andy Smith a Mikael Karlsson ztratili po bodu. Vzápětí však Karger dokonale propadl a nakonec skončil hluboko v poli poražených, zato Australané Leigh Adams a především Jason Crump, jenž při svém prvním startu nedokázal bodovat vůbec, se drali dopředu, stejně jako Američan Sam Ermolenko.

Do čela průběžné klasifikace se dostal Simon Wigg, který měl po čtyřech sériích na svém kontě jedenáct bodů. Do té doby jej dokázal porazit pouze Maďar Zoltan Adorjan, který ho odvedl hned na startu páté jízdy. Přestože měl sympatický Angličan na své pronásledovatele dvoubodový náskok, nechtěl nic ponechat náhodě a hned po odstartování osmnácté jízdy, v níž se střetl se dvěma aspiranty na postup Leighem Adamsem a Mikaelem Karlssonem, pronikl do čela. Kolo za kolem jezdil v čele, když v to ho v nájezdu do posledního okruhu zradil motocykl. Zatímco se Adams s Karlssonem kolem něj přesypali jako mezikontinentální rakety, Angličan smutně svěsil hlavu a pokračoval setrvačností k depu.

Jenže čtvrtým účastníkem jízdy byl náhradník Rune Holta. Když viděl, která bije, v mžiku zajel na trávník, aby Simonu Wiggovi nesebral body. Angličanův mechanik bleskurychle pochopil situaci a začal na svého závodníka gestikulovat, což Simona Wigga  probralo z letargie. Seskočil ze sedla a trapem běžel se svou zelenobílou tovární Jawou půl kolečka, jež ho dělilo od cílové čáry. Doběhl sice zchvácený, nicméně v limitu, takže mu po právu patřil nejen divácký potlesk, ale i jeden bod.

Onen bod měl doslova a do písmene cenu zlata. Upravil totiž skóre Simona Wigga na dvanáct, což byl sice počet, který díky zděděnému vítězství v osmnácté jízdě měl i Leigh Adams, nicméně už nikdo jiný. Zatímco se jedenáctibodoví Mikael Karlsson, Andy Smith, Sam Ermolenko a Zoltan Adorjan řadili na startu dodatkové jízdy o dvě náhradnické pozice, Simon Wigg a Leigh Adams mohli oslavovat přímý postup.

Rozjezd o dvě místa náhradníků pro Grand Prix 1997 nabídl nervy drásající bitvu trvající od startu až do cíle, ve které se nakonec prosadili Mikael Karlsson s Andy Smithem. Vzápětí si to Leigh Adams a Simon Wigg rozdali o zlatý věnec. Australan nechal svého anglického rivala odjet, protože, jak později řekl, Simon Wigg byl ten den lepší, a nebýt onoho defektu, žádná dodatková jízda by se stejně nejela.

A tak se v pošmourném podzimním odpoledni na nejvyšší stupeň vítězů postavil Simon Wigg, který navzdory mrakům zářil jako sluníčko. Nebylo divu, vždyť se dostal mezi světovou elitu seriálu Grand Prix a poprvé od Mnichova 1989 mohl bojovat s nejlepšími jezdci také na krátké dráze, když na dlouhé byl počátkem devadesátých let jedničkou. Bohužel tenkrát nikdo nemohl tušit, že mu krutý osud dopřeje již jen čtyři roky života…

 

challenge o Grand Prix 1997 – Praha:

1. Simon Wigg (GB  – KNMV)  12+3, 2. Leigh Adams (AUS) 12+2, 3. Mikael Karlsson (S) 11+3, 4. Andy Smith (GB) 11+2, 5. Sam Ermolenko (USA) 11+1, 6. Jason Crump (AUS) 11+0, 7. Ryan Sullivan (AUS) 9. 8. Stefan Dannö (S) 9, 9. Joe Screen (GB) 9, 10. Brian Karger (DK) 8, 11. Zoltan Adorjan (H) 6, 12. Gerd Riss (D) 4, 13. Robert Barth (D) 4, 14. Craig Boyce (AUS) 2, 15. Rinat Mardanšin (RUS) 0, 16. Tommy Knudsen (DK) 0, náhradníci Armando Castagna (I) 0 a Rune Holta (N) 0.

Foto: Karel Herman

Pardubice – 29. září 1996
První polovinu devadesátých let patřila Zlatá přilba takřka výhradně Armando Castagnovi. Alespoň na titulní straně programu, kde se současný šéf komise CCP vyskytoval nepřetržitě mezi léty 1991 a 1995. S jedinou výjimkou, kdy jej v třiadevadesátém vystrnadila samotná krásná trofej, kterou se Italovi se silnými vazbami na Pardubice ostatně nikdy nepodařilo získat. V šestadevadesátém se však na úvodní straně a na plakátech objevil snímek Tomáše Topinky, kterak ujíždí mistru světa Tony Rickardssonovi. Fotografii před dvaceti lety nikdo nepřikládal hlubší význam. Ovšem poté, co se pražský závodník smál s blyštivou trofejí na své hlavě, pardubičtí pořadatelé se několikrát pokusili kouzlo českého kluka z plakátu nepodobit. Nicméně od té doby přestalo evidentně fungovat, jelikož devatenáct dalších klenotů klenotnického mistra Lejhance zmizelo za hranicemi. Mrzí to i posledního českého vítěze závodu všech závodů, který s magazínem speedwayA-Z na svůj triumf z šestadevadesátého zavzpomínal.

 

Startovní listina plná hvězd

Vítězství Tomáš Topinky, jenž svou jedinečností za posledních dvacet let dostává téměř legendární rozměr, nevymizelo z paměti ani Petra Moravce. Nicméně důvod, proč pardubický klub tehdy zvolil na titulní stranu programu právě tento snímek, si už přesně nevybaví.

„Byla to hezká fotka,“ komentuje nakonec snímek duelu Tomáše Topinky s Tony Rickardssonem ze Zlaté přilby roku 1995, v jejímž finále byl švédský borec jediným závodníkem, který dojel do cíle dříve než český junior. „Proto tam byla. A hlavně na ní byl super závodník s výborným Čechem.“

Současný šéf české ploché dráhy tehdy při Zlaté přilbě pracoval jako šéf tiskového střediska. Jistě není bez zajímavosti, že tři dny před závodem napočítal pouhopouhých pětašedesát akreditovaných novinářů z České republiky i ze zahraničí. Byly mezi nimi i polská jména, což bylo překvapivé s ohledem na termínovou kolizi s ligou v jejich vlastní zemi.

Díky tomu se do patové situace dostal Tomasz Gollob. Tovární kontrakt s divišovskou Jawou mu ukládal povinnost startovat v Pardubicích, nicméně smlouvu měl také s bydhošťskou Polonií, jíž dal nakonec přednost. Také Antonína Kaspera, který si v Gniezně budoval postavení ikony, odváděla polská liga každoročně.

Billy Hamill a Greg Hancock zase startovali v šampionátu USA.  Účast odřekl i Sam Ermolenko, který si v Polsku vydělal minimálně deset tisíc marek. Evžen Erban, jenž měl tradičně startovní listinu pod palcem, musel škrtat také Henrika Gustafssona. Na tiskové konferenci v restauraci Galanta na Drážce se svěřoval, že si řekl o takový balík, že by pokryl náklady na polovinu divišovského továrního týmu.

Rozpočet osmačtyřicátého ročníku Zlaté přilby přitom činil dva a půl miliónu korun, přičemž průměrná česká mzda tehdy nepřekročila deset tisícovek měsíčně.  Čtyřicet procent připadlo na odměny pro závodníky a jistě není bez zajímavosti, že místo na tribuně Západ na nedělní program bylo k mání za dvě stovky.

Evžen Erban na tiskové konferenci vysvětloval pozvánku Tomáše Topinky:

„Má letos skvělou formu. V Anglii je v první padesátce jezdců, což hovoří samo za sebe. K tomu je mistrem republiky.“

Navzdory obtížím, jenž i dnešním organizátorům musí znít povědomě, vyhlížely první nástřely startovní listiny nesmírně atraktivně. Nicméně chleba se lámal až před nedělním nástupem, který byl naplánován na půl jednou. Craig Boyce si do závodu stačil zlomit klíční kost, Bena Howea odvedli za jednotku intenzivní péče, Jan Staechmann zase nestihnul letadlo.

Náhrady se sháněly průběžně. Tony Olsson kývnul na cestu do Pardubic až na telefonickou nabídku v sobotu po Zlaté stuze. Přiletěl v neděli, byl přímo nasazen do první čtvrtfinálové skupiny. V její první jízdě skončil poslední, v té druhé jej zezadu sestřelil Karl Lechky. A Švéd skončil v nemocnici se zlomenou nohou a podezřením za frakturu páteře.

Karl Lechky byl jinak zajímavou postavou plochodrážních oválů. Poprvé k nám zavítal v srpnu 1995 na pouťák do Divišova i se svým otcem, který roku 1969 vyhrál kubaturu 350 ccm na silničním okruhu v Karviné ještě jako maďarský státní občan. Později emigroval do Jižní Afriky, za níž jeho syn závodil. V pětadevadesátém na černý kontinent s nimi vycestoval i krajan Attila Stefani, jenž se však měl vrátit do rodného Maďarska a dobýt četní plochodrážní úspěchy.

 

Mnoho povolaných

Ve čtvrtfinále se Zlatá přilba už netýkala dvanácti závodníků, kteří vypadli ve vylučovacích skupinách. O největší překvapení se postaral Jaroslav Gavenda. Před rokem atakoval nejlepší šestku, necelý měsíc měl doma repliku zlaté přilby SNP, avšak v Pardubicích bodoval až v závěrečné jízdě. Spolu s ním se předčasně do šaten dostala také čtveřice Pardubičanů Vladimír Kalina, Jan Schinágl, Pavel Karnas a Michal Makovský.

Pozdější Mr. Berwick přitom v sobotu vstoupil do závodu nešťastným způsobem, když způsobil kolizi se Zdeňkem Tesařem. Ten v repete dojel za Zdeňkem Schneiderwindem, suverénem skupiny, avšak v neděli jej zradil motocykl. Pomocnou ruku podal Marián Jirout, jeho tehdejší kolega z Peterborough. Zdeněk Tesař v sedle jeho stroje nakonec vyhrál třetí jízdu a zachránil čtvrtfinále.

Tomáš Topinka vstupoval do závodu až na čtvrtfinálové úrovni. Vedle skutečnosti, že loni dojel druhý za Tony Rickardssonem, jej k poctě přímého nasazení opravňovala také složitá cesta z ostrovní monarchie královny Alžběty II.  Protože King’s Lynn tehdy nestartoval, našli spolu s Bohumilem Brhelem angažmá v Oxfordu.

„Přiletěli jsme až v neděli, s Bogasem jsme letěli Norwich – Amsterdam, Amsterdam – Praha,“ vybavuje si Tomáš Topinka po dvaceti letech. „Na Přilbu jsem se vždycky těšil. Češi to berou jinak než cizinci. Byla to prestiž jet Zlatou přilbu. A to tehdy bylo závodníků víc. Dneska jedou všichni, co můžou. Dřív i junioři se tam museli dostat přes Stuhu.“

Bohumil Brhel pro Mladou frontu DNES popisoval, co jej motivovalo hnát se nedělním ránem nad oblaky z Anglie na Zlatou přilbu:

„Na Přilbě bývá nádherné ovzduší, nesrovnatelné s podobnými volnými závody v Evropě, ve kterých také nejde o mistrovské body. Jezdí se až na závěr sezóny a ta jsou závodníci už v pohodě a bez stresů a jedou si opravdu jen zazávodit. Jistěže pozlacená přilba a nový motocykl jsou lákadlem. Ale podle mě je pro světovou elitu největším tahákem právě ta uvolněná atmosféra.“

Sám Tomáš Topinka absolvoval dva ročníky Zlaté stuhy, než za ním Evžen Erban přišel s nabídkou startovat ve Zlaté přilbě. „Když jsem v jednadevadesátým jel poprvý Stuhu, chtěl jsem moc jet Zlatou přilbu,“ vzpomíná Tomáš Topinka. „A nejel, protože jsem byl až druhej‘. Devadesátej‘ druhej‘ to samý. Já byl ve finále vyloučenej‘ a nebyl jsem ani náhradník. Až v letech 1993 a 1994 jsem jel Zlatou přilbu, ale zase jsem už nebyl na Stuze.“

Ve svých devatenácti letech ovšem Tomáš Topinka zaskočil mnohé svým vítězstvím v malém finále. O rok později jej zopakoval. A pak přišel rok 1995, kdy se současný trenér pražské Markéty za zády Tonyho Rickardssona úspěšně popral s Hansem Nielsenem o druhé místo. V šestadevadesátém byl proto plným právem pokládán za favorita s nejvyššími ambicemi.

„Tyhle závody se jezdily s radostí a nadšením,“ reaguje Tomáš Topinka se zřetelným zpožděním, po němž v rychlém sledu odmítá, že by před dvaceti lety cítil ambice ukořistit krásnou trofej a novou Jawu. „Nemyslím si, že bych byl favorit. Tyhle roky bylo dobrý obsazení. Nikdo mě určitě za favorita nepovažoval. A já sám sebe taky ne. Všichni ti světoví finalisti, Loram, Louis, Wigg, Nielsen, Castagna, Rickardsson, pochopitelně od nás Bohouš, Tesař… Tyhle všichni mohli vyhrát!“

Fotografie na titulní straně programu však vypovídá o přání, že by právě jednadvacetiletý Pražan po zisku svého prvního titulu mistra republiky mohl zabránit exportu zlaté přilby lépe než miliónové clo. „Byl jsem i na plakátech,“ uvědomí si. „Ani nevím, proč to bylo. Tehdy jsem to nijak neprožíval, abych ti řek‘ pravdu. Viděl jsem ten plakát až v neděli v Pardubicích. Byl jsem v Anglii, jezdil jsem taky Polsko a Německo. V Čechách jsem ten rok moc nejezdil.“

 

Proklatě krátkých sto pět sekund

Ve čtvrtfinále začal Tomáš Topinka třetím místem za Simonem Wiggem, který jezdil již třetím rokem s nizozemskou licencí, a vítězným Američanem Chrisem Manchesterem. Ve druhé jízdě se vyhrál, ale jinak se všechno zamotalo. Chris Manchester byl dokonce až poslední! Zachránil se ovšem triumfem v rozjížďce s číslem třiadvacet.

Mariánovi Jiroutovi nepomohlo ani druhé místo. Dal dohromady jen sedm bodů, ovšem Tomáš Topinka a Simon Wigg, jenž byli pod šachovnicovou vlajkou za ním, již před startem mohli kalkulovat s osmibodovou jistotou. Čtvrtfinále se stala konečnou stanicí mimo jiné i pro Zdeňka Tesaře, zmiňovaného Karola Lechkeho, Jiřího Štancla, Antonína Švába či Olli Tyrvainena.

Aleš Dryml starší pro Noviny Pernštejn těsně před závodem:

„Pozor na Topase! Ten má lauf jako hrom a Jawa mu jde jako hodinky!“

Nasazovací klíč poslal Tomáše Topinku do jednoho semifinále se Zdeňkem Schneiderwindem, Václavem Milíkem, Hansem Nielsenem, Tony RIckardssonem a Armando Castagnou. Hrdina našeho vyprávění měl co napravovat. Po úvodních dvou bodech dojel v sedmadvacáté jízdě třetí.

Hans Nielsen a Tony Rickardsson už potřetí na ovál nemuseli, avšak Tomáš Topinka jel vabank o finále. Dovedl za sebou do cíle Armando Castagnu i oba své krajany. A protože Bohumil Brhel doplatil ve druhé skupině na poruchu motocyklu, byl jediným českým zástupcem mezi nejlepšími šesti!

„Ze čtvrtfinále jsem postoupil s odřenejma ušima,“ uvědomuje si. „Semifinále jsem měl dva a tři body a musel jsem poslední jízdu  vyhrát. Bylo to nabitý, tady moh‘ zvítězit kdokoliv. Detaily si už po těch letech nepamatuju. Možná kdybych to viděl v televizi, vybavil bych si to, ale takhle ne.“

Malé finále se stalo kořistí Armando Castagny, který přijel do cíle před Bohumilem Brhelem. V posledním oblouku zůstal stát Rinat Mardanšim, takže třetí příčka připadla Václavu Milíkovi. Zdeněk Schneiderwind skončil čtvrtý před Chrisem Manchesterem.

A pak již stadión jako každý rok ani nedýchal, když se šest nejlepších seřadilo na startovním roštu finále! Tomáš Topinka neměl nejlepší start. Vedl Hans Nielsen, který se však nakonec na pódium ani nevešel. Pražan se posunul na druhé místo, aby ve třetím okruhu využil zaváhání vedoucího Simona Wigga. Během chvilky měl náskok pár metrů a stadión šílel. Vždyť posledním českým závodníkem v čele finálové jízdy byl Antonín Kasper před pěti lety!

„Šel jsem z pětky,“ vrací se Tomáš Topinka ve svých vzpomínkách na startovní rošt finálové jízdy osmačtyřicáté české Zlaté přilby. „Se mnou tam stáli všichni tovární jezdci Jawy a účastníci Grand Prix. Vůbec jsem neodstartoval, ten den mi starty vůbec nešly. Dal jsem to hned na lajnu a protáh‘ se na třetí místo.“

Záhy byl před ním jen Simon Wigg. „Dal jsem ho v nájezdu do třetího kola,“ říká Tomáš Topinka. „Od tý doby jsem neklap‘. Jen jsem si říkal, ať se mi motorka nerozskočí. Přece jen je to šest kol, ale mně to tak dlouhý nepřišlo. Předjížděl jsem Nielsena, pak Wigga, ale motorka mi jela pořád perfektně.“

A poté mu v zorném poli stál Ladislav Živný s šachovnicovou vlajkou v rukou. „Pořád jsem předjížděl a pak byl cíl,“ prožívá Tomáš Topinka 104,78 sekundy trvající finále. „Říkáš si, že to není možný, že se to povedlo, že všechno klaplo.“

 

Začátek dvacetiletého čekání

V okamžiku euforie si jen málokdo z diváků uvědomil, že uběhlo na den přesně pět let od okamžiku, kdy se z vítězství ve Zlaté přilbě radoval Antonín Kasper. „Pocit bombovej‘, to je jasný,“ přibližuje Tomáš Topinka, co v oné chvíli cítil on sám. „Nečekal to nikdo. Je pravda, že před finále se mě ptali televizáci, jak bych chtěl dopadnout. Vtipem jsem řek‘, že bych chtěl skončit o něco líp než loni. Pochopitelně chceš vyhrát, ale jsou tam další jména, která mají větší šanci.“

Tomáš Topinka na tiskové konferenci po svém triumfu:

„Jsem šťastnej‘. Chci poděkovat svýmu sponzorovi Jirkovi Opočenskýmu. Jako tajný cíl jsme si spolu stanovili vyhrát až jubilejní padesátou Zlatou přilbu. Tak jsem mu udělal radost už teď, myslím, že bude spokojenej‘. Je to můj životní úspěch, dokázal jsem, že můžu porážet světový jezdce.“

Mezi posledním triumfem Jiřího Štancla v září 1982 a vítězstvím Antonína Kaspera uběhlo devět let. Tomáš Topinka zkrátil svítkovské čekání na českého vítěze na pět let. Od té doby se česká hymna hraje jen na slavnostním nástupu. Zítra již podvacáté.

Napřesrok neměl Tomáš Topinka šanci obhajovat, protože se pořadatelé z Wiener Neustadtu rozhodli jí do termínové kolize svého challenge o Grand Prix se Zlatou přilbou. „Rok na to byl Wiener Neustadt, za dva roky jsem byl ve velkým finále šestej‘ a tím pro mě dobrý léta skončily,“ bilancuje Tomáš Topinka, který ze svého primátu posledního českého vítěze Zlaté přilby není rozhodně nadšený. „Nezdá se mi to, že je to už dvacet let. Je škoda, že mě nikdo nedokázal napodobit. Kdyby to bylo tak jednoduchý, určitě by se to už stalo.“

Jedinečnost Zlaté přilby spočívá v tom, že vyhrát není žádná maličkost. „Řadím to vítězství vysoko,“ netají se Tomáš Topinka. „Cizinci to třeba tak neberou, ale pro mě je to pořád velkej‘ závod. Před dvaceti lety jsem přijel na doraz. Odzávodil jsem, šel na vyhlášení, druhej‘ den byl Tomíčkův memoriál. Chtěl jsem uspět i tam, nevyšlo to, skončil jsem druhej‘. A teprve pak jsme to zapili. A to bylo jaksepatří!“

A jak se daří osmačtyřicáté trofeji dnes? „Teď přilba dostala novej‘ kabinet,“ prozrazuje její šťastný majitel. „Udělal jsem si novou pracovnu a je tam.“

48. ročník Zlaté přilby České republiky – Pardubice:

1. vylučovací skupina:	Václav Milík (CZ) 10, Ryan Sullivan (AU) 9, Olli Tyrvainen (FIN) 8, Sergej Kuzin (RUS) 5, Aleksander Ljatosinskij (UA) 4, Jaroslav Gavenda (CZ) 3, res Miroslav Štens (CZ) 2
2. vylučovací skupina:	Armando Castagna (I) 10, Mirko Wolter (D) 9, Jiří Štancl (CZ) 7, Vladimír Kalina (CZ) 6, Tony Briggs (NZ) 2, Heinrich Schatzer (A) 1, res Lubomír Batelka (CZ) 4
3. vylučovací skupina:	Marián Jirout (CZ) 9, Rinat Mardanšin (RUS) 9, Karl Lechky (SAR) 8, 4. Jan Schinágl (CZ) 6, Alessandro Milanese (I) 6, Pavel Karnas (CZ) 2, res Radek Smolík 1, res Lubomír Batelka 0
4. vylučovací skupina:	Zdeněk Schneiderwind (CZ) 10, Zdeněk Tesař (CZ) 9, Robert Kessler (D) 7, Michal Makovský (CZ) 7, Izak Šantej (SLO) 4, Vitalij Semenec (UA) 1, res Miroslav Štens (CZ) 2
1. čtvrtfinálová skupina:	Hans Nielsen (DK) 10, Mark Loram (GB) 8, Václav Milík (CZ) 7, Mirko Wolter (D) 4, Karl Lechky (SAR) 3, Tony Olsson (S), res Lubomír Batelka 3, res Miroslav Štens 1, res Radek Smolík 0
2. čtvrtfinálová skupina:	Chris Louis (GB) 10, Zdeněk Schneiderwind (CZ) 9, Bohumil Brhel (CZ) 8, Emiliano Sanchez (RA) 6, Jiří Štancl (CZ) 4, Ryan Sullivan (AUS) 1
3. čtvrtfinálová skupina:	Chris Manchester (USA) 10, Tomáš Topinka (CZ) 8, Simon Wigg (GB – KNNV) 8, Marián Jirout (CZ) 7, Zdeněk Tesař (CZ) 3, Olli Tyrvainen (FIN) 1
4. čtvrtfinálová skupina:	Tony Rickardsson (S) 10, Rinat Mardanšin (RUS) 9, Armando Castagna (I) 7, Antonín Šváb (CZ) 5, Steve Johnston (AUS) 5, Robert Kessler (D) 3
1. semifinálová skupina:	Tony Rickardsson (S) 9, Hans Nielsen (DK) 9, Tomáš Topinka (CZ) 8, Václav Milík (CZ) 6, Armando Castagna (I) 5, Zdeněk Schneiderwind (CZ) 2
2. semifinálová skupina:	Simon Wigg (GB – KNNV) 9, Chris Louis (GB) 8, Mark Loram (GB) 7, Rinat Mardanšin (RUS) 7, Bohumil Brhel (CZ) 4, Chris Manchester 1
malé finále:	Armando Castagna (I), Bohumil Brhel (CZ), Václav Milík (CZ), Zdeněk Schneiderwind (CZ), Chris Manchester (USA), RInat Mardanšin (RUS) – E
finále:	Tomáš Topinka (CZ), Simon Wigg (GB – KNNV), Chris Louis (GB), Hans Nielsen (DK), Mark Loram (GB), Tony Rickardsson (S)

Foto: Karel Herman

Kalendář ukazuje neděli 2. října roku 1966. Na plochodrážním stadiónu v severočeských Polepech vrcholí seriál mistrovství republiky jednotlivců. Antonín Kasper má poslední šanci překazit Antonínu Švábovi útok na první titul. Jenže chybí závodníci a tak ke slovu přicházejí i traťoví náhradníci, vesměs z ústeckého klubu. Novináři si po závodech všímají Antonína Švába, který si zlato nenechal sebrat, a uniká jim poměrně senzační osmá příčka mladíka, který před necelým půlrokem teprve oslavil své devatenácté narozeniny. Dnes si své tehdejší umístění nepamatuje ani Jaroslav Zobal. Byť se ve výsledcích s jeho jménem setkáme ještě o šestnáct let později, sám své vlastní závodění pokládá za druhořadou záležitost. Muž, který byl u zrodu celkem čtyř ústeckých plochých drah, byl totiž vždycky spíše klubista než individualista.

 

Sajtny z tatrovek se stávají plochodrážními bariérami

Pátráme-li ve starých termínových kalendářích, najdeme Ústí nad Labem mezi pořadateli již v letech 1951 a 1952. Dnes již můžeme jen tápat nad pohnutky kohosi, kdo město, jehož historické centrum z pětiny zničily spojenecké nálety, do termínové listiny zařadil. Budeme-li stát oběma nohama na pevné zemi historických faktů, plochodrážní klub v Ústí nad Labem vznikl roku 1957 z iniciativy Jaroslava Volfa, Karla Voborníka, Stanislava Svobody, Jiřího Štancla a Jana Jedličky.

Že bychom v drtivé většinu měli za jména otců zakladatelů dodávat přídomek starší či dokonce nejstarší, je fanouškům nad slunce jasné. To ostatně platí i v případě Jaroslava Zobala, jelikož i jeho stejnojmenný syn se na sklonku osmdesátých let pustil sám do závodění na oválech. Nicméně hrdinovi našeho vyprávění bylo deset let, když se stal svědkem budování prvního ústeckého stadiónu na Bukově.

„Otec byl ve stejné firmě jako pan Volf,“ vypráví Jaroslav Zobal, kterak přišel do prostředí ploché dráhy. „Dělal se dřevem a podílel se na stavbě budoucího stadiónu. Já byl pořád s ním. Zatloukal bariéry a já mu podával hřebíky. A potom jsem se za odměnu mohl vozit po tý dráze osobákem.“

Stavba v amatérských podmínkách nebyla snadná, ovšem díky šikovným rukám a chytrým hlavám se dílo dařilo. „Byla to bejvalá cihelna,“ vzpomíná Jaroslav Zobal. „Urovnal se terén. Depo byla dřevěná stavební bouda, pod ní se těžil ten materiál na cihly. Taková zajímavost byly bariéry. Otec dělal v podniku v autodopravě, kde byly stočtrnáctky tatry. Pořád se jim měnily sajtny a ty prkna z nich šly na Bukov na plochou dráhu.“

Osobnost Jaroslava Zobala formoval nejen pracovitý tatínek, ale i další osobnosti. „Chodil jsem za otcem do podniku,“ vybavuje si. „Dělal tam chlap, co se jmenoval Handtke. Němec, byl u Stalingradu. Já se jako kluk pohyboval po skladu, tam byly skříně, a on vyprávěl, co bylo za války. A já pak měl problémy ve škole, protože jsem byl citlivej‘ na šmejdoviny a lži. To mi vadí dodnes, tak jsem narážel, když nám ve škole něco vyprávěli a já věděl o Katyni a o zajetí Němců. Slyšel jsem to i od druhejch‘ chlapů, bylo to ze života, já jim věřil. Měl jsem spoustu kamarádů, ale i táta byl kamarád.“

Vzhledem k době proto nepřekvapí, že budoucí jednička Chabařovic dostala nedostatečnou z tělocviku. „Propadl jsem z tělocviku,“ potvrzuje. „Vzhledem k tomu, co jsem měl za učitele. Polovička opilců, polovička komunistickejch‘ fanatiků. A já jsem byl vzpurnej‘. Nebyl jsem ani v pionýru, odůvodnil jsem si to tak, že když pionýr nesmí bejt‘ vzpurnej‘, proč tam všichni jsou.“

Nicméně pětka z tělocviku u šikovného kluka? „Tělocvikář chtěl bílý trička a červený trenýrky,“ vysvětluje Jaroslav Zobal. „On byl atlet, já jezdil na motorce. Jednou jsem přišel v podvlíkačkách. Chvilku mě nechal běhat stovky a pak mě vyhnal. Dal mi pětku a zařídil, aby mi matikář a češtinářka dali taky pětku. Nemoh‘ jsem dělat opravky, ale dostal jsem se do reprezentace.“

 

Plochodrážní debut skrytý příkrovem půlstoletí

V osmapadesátém měli už ústečtí plochodrážníci svůj vlastní stadión na Bukově hotový. Během další sezóny se probojovali do vyšší ligové třídy, avšak brzy se z nich zase stali bezdomovci. „Mně bylo deset let, když se Bukov stavěl,“ pomáhá Jaroslav Zobal svými vzpomínkami upřesnit časovou dataci. „V roce 1958 se tam už jezdilo.“

Co však bylo příčinou, že stadión zmizel do propadliště plochodrážních dějin prakticky stejně rychle jako na ně vstoupil? „Přišlo se, že pionýři potřebujou dráhu na atletiku,“ povzdechne si Jaroslav Zobal. „A tak nám stadión sebrali. Vydržel jen tak krátkou dobu.“

Ústeckým plochodrážníkům nezbylo než obrátit své zraky o nějakých čtyřicet kilometrů jihovýchodním směrem. Zhruba na půl cesty mezi Litoměřicemi a Štětím již od prvních let třináctého století leží obec Polepy. Zde v polovině šedesátých let existoval ovál s asfaltovým povrchem, který o dekádu později nadchnul vyznavače rodících se závodů motokár, ale také zkomplikoval život plochodrážníkům.

„Byla tam velká parta nadšenců,“ říká Jaroslav Zobal. „Hlavně starej‘ pan Čmejla. Byl to ředitel školy, ale dokázal dělat i s lopatou. Všechno zajišťoval a léta býval v Polepech předsedou klubu. Strašně obětavej‘ chlap. Byl tam asfalt pokrytej‘ pískem a dráha nepotřebovala velkou údržbu. Nakonec tam doplatili na sliby Svazarmu, když podle FIM nařídili, že se na asfaltových drahách nesmí jezdit. Naslibovali jim hory a doly, oni rozbili asfaltovou dráhu. A sliby se nesplnily, vykašlali se na ně. Polepy zlikvidovali a těm lidem neřekli ani nazdar. A to se pořád opakuje.“

Polepy nebyly s asfaltem žádnou raritou. „Slaný bylo struhadlo, dodnes mám odsud jizvu na koleně,“ vypráví Jaroslav Zobal. „Březolupy byly hlubší, v Břeclavi byl zase hladkej‘, litej‘ asfalt. Když se to pokropilo, kralovali kluci, co měli styl. Rosol hlavu pod řidítkem a mydlil to. Já nebyl technickej‘ jezdec, Břeclav mně vadila. Slaný byl ideální, Polepy taky, ten asfalt byl polohrubej‘. Bylo na něm víc materiálu, vnitřek hladkej‘. Dál byl kus vyházenej‘ a udělala se mulda. Pro každýho to ale bylo stejný. A tím, že se to zrušilo, nasrala se spousta lidí. Neměli už sílu stavět novou dráhu.“

Soumrak asfaltových drah nastal v první půli sedmdesátých let. My jsme v našem příběhu ovšem o dekádu nazpět. A ještě jsme nevyřešili otázku, kdy se Jaroslav Zobal postavil na start svého prvního plochodrážního závodu. Dochované archivní prameny jej poprvé zmiňují v květnu šestašedesátého, když se v Polepech konal podnik dle titulní strany svého programu nazvaný kontrolní a vyzývací závody. Ve startovní listině vytištěné uvnitř naleznete nejen jméno hrdiny našeho vyprávění, ale současnému fanouškovi ploché dráhy bude dozajista jistě dobře známý Miroslav Rosůlek.

Je ovšem příznačné, že nepříliš dobře zmapovaná historie československé ploché dráhy vzhledem k nedostatku písemných pramenů nám poněkud zamotává hlavu. „Prvně jsem jel v Krupce, když mi bylo sedmnáct,“ přisadí si Jaroslav Zobal. „Bylo to soustředění reprezentace.“

Pravda kontrolní závod reprezentantů se v Krupce pořádal, avšak až v dubnu 1966, kdy mu táhlo na devatenáct. Zachoval se nám sice vyplněný program, jenže s jedním háčkem, protože u jmen dvou závodníků máme k dispozici jejich body, avšak nikoliv jména. Držme se proto známých faktů.

Vedle zmiňovaného podniku v Polepech se Jaroslav Zobal prokazatelně v šestašedesátém objevil na Žižkově. Také absolvoval kvalifikaci pro šampionát republiky 1967, minimálně coby traťová rezerva jejího červnového kola v Polepech. A pak je tady v úvodu zmíněné osmé místo ve finálové sérii federálního šampionátu. Jenže padesát let je zkrátka a dobře padesát let a při činorodém životě nezbývá v paměti mnoho místa.

„V Polepech bylo pár krásnejch‘ závodů,“ zasní se Jaroslav Zobal, jenže při prosbě o přesnější dataci musí jen zakroutit hlavou ze strany na stranu. „Přistupoval jsem k tomu, že občas byla delší pauza. A tak se mě podařilo na startu i usnout. Probudím se a oni už byli v první zatáčce. Měl jsem moc aktivit, už od dob Polep jsem zajišťoval dovoz jezdců a plochou dráhu jsem bral jen jako sport. I později v Chabařovicích jsem bral kluky jako partu. Dodnes mám hřejivej‘ pocit, že všichni, co prošli Chabařovicemi, jsou šikovní a uměj‘ se postavit k práci.“

 

Dlouhý let vzduchem s hrozivým přistáním v betonu

Zjara sedmašedesátého se podle britského vzoru konala šestidílné kvalifikace o místa v mistrovství světa jednotlivců. Předcházelo jí soustředění ve Slaném. Pozvánka mířila i do poštovní schránky v ústeckých Předlicích. Jaroslav Zobal si nepochybně škodolibě vzpomenul na učitele, který jej nechal propadnout z tělocviku. Jenže kromě dopisu od reprezentačního trenéra Jaroslava Volfa dostal i povolávací rozkaz.

„Pětky z tělocviku jsem využil, že jsem měl jít na vojnu jen na pět měsíců a jednadvacet dnů, ale nakonec jsem tam byl asi měsíc,“ pochlubí se, že mu Štěstěna setsakramentsky přála. „Z podniku, kde jsem dělal, mě naložili a odvezli do kasáren v Bílině. Tam mě převezli na automobilový kurz do Terezína. Já dal svoje vybavení z velký polní do skladu a odjel na soustředění po celý republice.“

Československá špička skutečně před devětačtyřiceti lety projela ve svém zápolení o reprezentační vesty celou západní polovinu země. Všechno začalo prví dubnovou neděli ve Mšeně. Pondělí bylo volné, ale pak v rychlém sledu následovaly Pardubice, Svitavy a Přerov. V pátek se jelo do Českých Budějovic, kde se závodilo v sobotu, aby celý seriál vyvrcholil nazítří v Plzni. Není potřeba dodávat, jak nevyzpytatelné dokáže být počasí zkraje dubna.

„Třeba v Přerově dopoledne předváděli bejky a pak přišla průtrž mračen,“ vybaví si Jaroslav Zobal. „Chtěli dráhu vysušit pilinama, ale my to hrnuli motorem. Ukázalo se, kdo byl závodník a kdo ne.“

Zážitků by bylo na rozdávání. „Měl jsem problém, že jsem spal se starým Volfem,“ cukají se koutky úst Jaroslava Zobala. „On hrozně chrápal. A tak jsme ho o rok později ve Vracově vynesli spícího na chodbu. Třeba Míra Šmíd byl srandista a hodně zatíženej‘ na americký auta. Přijel s amerikou, to byla obrovská kára. Na to nezapomenu, to byly akce!“

O účast v mistrovství světa se bojovalo vskutku urputně. „Jarda Volf měl po bouráku, co ho v Polsku poslal Pepík Hnidák do bariéry,“ může dosvědčit Jaroslav Zobal. „Ve Mšeně jsme se sešli na startu Venca Krail, já, Jarda a Franta Ledecký. Venca protáh‘ rovinu, natáh‘ mi řidítko, já to chtěl už skládat, on byl rychlej‘. Já drcnul do Jardy, on šel do prken a pak tam prolít Franta. Mně vyloučili za nebezpečnou jízdu! A to mě naštvalo!“

Na prahu své druhé kompletní sezóny si řekl o nominaci pro mistrovství světa! „Měl jsem jet v západním Německu,“ říká. „Už bylo všechno hotový, ale pak se to zašmodrchalo a nakonec jel Venca Krailů. Upad‘, dostala se mu ruka do rozety a přišel o dva prsty.“

Žhavou novinkou sezóny 1967 se stal Pohár Světa motorů. Populární motoristický časopis, tehdy ještě čtrnáctideník, se po pěti letech postaral o renesanci ligového závodění v Československu. AMK Ústí nad Labem nemohl samozřejmě chybět. A navíc se prezentoval novým oválem v ústecké části Klíše, kterou znají čtenáři Páralových románů díky místnímu termálnímu koupališti.

„Kopřivničáci se sem šli vykoupat a pak byli tak zřízený, že nemohli závodit,“ vytasí Jaroslav Zobal další úsměvnou vzpomínku, aby z jedné vody načisto dodal další informace o dalším areálu, který je již bohužel současnému fanouškovi neznámý. „Byl to škvárovej‘ hranatej‘ fotbalovej‘ plácek. Byly tam betonový rohy, ostrý v obdélníku. Aby byly zakulacený, udělali jsme trubkový lešení. Na tom byl pověšenej‘ laminát jako bariéra.“

Dnes něco podobného zní děsivě, avšak před padesáti lety byly nároky na závodiště někde jinde. „Na tom se závodilo a nikdy se nic nestalo,“ říká Jaroslav Zobal. „Jedinej, kdo si tam rozbil držku, jsem byl já. Pan Volf mi jednou řekl, že tady Tonda Kasper jezdí pod plným plynem, takže já musím taky. Jenže mě to koplo to výšky a celým motocyklem v luftě jsem letěl do toho betonu. A to byla strašná rána, to je věc, co člověk nezapomene.“

Esy ústeckého týmu byli Karel Průša a Jaroslav Volf mladší. V sestavách pro Pohár Světa motorů se objevili rovněž Jan Volf, Josef Kalous, Jiří Moravec, Zbyněk Novotný, Ladislav Obalil. A samozřejmě hrdina našeho vyprávění, jenž se blýsknul především deseti body v domácím duelu s Kopřivnicí. Její závodníci se proměnili po návštěvě termálního koupaliště v dokonalé mátohy a závod prohráli neuvěřitelným skóre 15:63.

Ještě předtím se v červenci Ústečané vypořádali s Pardubicemi 44:32 a doma prohráli jen s Viktorií Žižkov a to jen o pouhé dva body. Vítězně se vraceli také ze Svítkova, avšak v Kopřivnici a na Spořilově prohráli. Zatímco Viktorie postoupila do finále, kde v prosinci porazila RH Praha, Ústí nad Labem skončilo ve své skupině druhé. Jenže historie Klíše byla ještě kratší než stadiónu na Bukově.

„Skončilo to na protestech lidí, co tam bydlí,“ vysvětluje Jaroslav Zobal, proč klub přišel o dráhu hned po první sezóně jejího závodního fungování. „Divácké návštěvy byly obrovské, přesto se to zrušilo.  Byla to vilová čtvrť. Své také sehrál nezájem chemičky. Byly totiž plány udělat klasickou dráhu nad tím, kde byl plac. Pan Volf lítal po úřadech, vozil mě s sebou i na Svazarm, ani nevím proč. Dodnes vidím, a to je jeden důvod, proč jsem byl naštvanej‘ na ten stát, Vaška Vernera, jak sedí na schodech a brečí, že ho nechtěj‘ pustit ven. A to byl nějakej‘ závodník, s tím jsem se nemoh‘ smířit.“

 

Se stařičkou tatřičkou mezi hvězdy

V sezóně 1967 nacházíme výrazné plochodrážní stopy Jaroslava Zobala i mimo Pohár Světa motorů. Mistrovství republiky startovalo v půli května ve Svitavách naproti tabákově továrně, kde je dnes městské koupaliště. Ústecký plochodrážník do něho zasáhnul jako traťová rezerva, avšak na podzim se sám pustil do kvalifikačního procesu.

Jeho první stupeň představovala předkvalifikace. Jaroslav Zobal vyhrál semifinále ve Slaném, když podlehl pouze Josefu Hnidákovi v rozjížďce s číslem třináct. Pražan, který se proslavil spíše jako mechanik a později nezapomenutelný řidič klubového autobusu, byl druhý, když se na pódium vešel také plzeňský Václav Hejl.

Jaroslav Zobal mával ze stupňů vítězů rovněž ve finále, jež bylo na programu hned druhý den v Polepech. Skončil třetí, když se lépe umístili jen Václav Verner a vítězný Milan Wagner. Ve vlastní kvalifikaci už osmička z Polep narazila na účastníky finálové série, kteří se v sezóně 1967 umístili hůře než na desátém místě. A Jaroslav Zobal v součtu třech závodů byl devátý.

„Milan Wágner byl srandista, měl jsem ho rád,“ nedočkáte se dnes z jeho úst žádných detailů z tehdejších plochodrážních bojů jako spíše báječné vzpomínky, které dokreslují strohá historická fakta. „Bral jsem to okolo, tu srandu. Tehdy jsme museli jezdit na závody dva dny dopředu, abychom vůbec dojeli. Když se jela Kopřivnice nebo Březolupy, nocovalo se ve Svitavách.“

O moderních dodávkách s pohodlím a rychlostí osobního vozu se mužům v černých kombinézách na konci šedesátých let ani nezdálo. „Měl jsem od táty DKW, dvoutakt, šestistovku, za to jsem dával vlek,“ přibližuje svoje vlastní cestování. „Na mistrák do Svitav k Tabačce jsem už jel Tatrou 57 z roku 1932. Sám jsem si ji přivez‘,táta tady v Předlicích řval z okna, cože to táhnu. Jak to někde stálo, děti to rozkradly. Nebyl tam volant, musel jsem tam opřít šroubovák. Měl jsem i byl to šestisedadlovej‘ taxík. Když jsem ho opravil, vešly se tam dvě motorky.“

V sezóně1968 se už československá liga jezdila oficiálně. AMK Ústí nad Labem našel azyl opět v Polepech a v tabulce se umístil coby druhý s polovičním ziskem bodů než RH Praha. Coby náhradník Jaroslav Zobal zasáhl do mistrovství republiky jednotlivců až ve druhém závodě v Chebu. Do cíle rozjížďky s číslem jedna přivedl za sebou Jaroslava Machače, Karla Buřiče a Milana Wagnera. Jenže kvůli technice balil předčasně.

„Mistrák v Chebu mi utkvěl v paměti,“ zní hlas Jaroslava Zobala konečně příslibem závodních zážitků. „Přišel se na mě podívat i Honza Holub, co se děje, jak mi to jde. Tehdy praskaly hřídele na předloze, byly na kónus. Pustil jsem spojku. Ozvala se rána a já viděl, jek celej‘ koš s lamelama a řetězem jede po bariéře. To mě mrzelo, v Chebu se mi jelo hezky.“

Do federálního šampionátu nakoukl ještě při jeho závěru v Polepech. Z kvalifikačního procesu však vypadl v semifinále kvalifikace v Liberci. A v dalších letech jeho stopa z plochodrážních análů. Ústí nad Labem bylo zatím třetí v první lize 1969, napřesrok čtvrté. Jméno našeho hrdiny nikde. Až tu ejhle! Z archívu se vynoří nominační listina pro národní kvalifikaci v Třinci v dubnu 1970. Ovšem strojopisně napsané jméno Jaroslava Zobala z Předlic je škrtnuté tlustou tužkou.

 

Místo širokých plochodrážních řidítek veliký volant stojedenáctky

„Bylo takový období…“ vysvětluje Jaroslav Zobal své zmizení ze světa ploché dráhy. „Skončila vojna, kde jsem nebyl dlouho, a tehdy bylo možné podnikání. Já se domluvil s AMK Česká Brána, koupil jsem stojedenáctku Tatru s vlekem a vozil uhlí.“

Počátek nebyl snadný. „Vlít‘ jsem do Mototechny, že potřebuju ten náklaďák, ale že nemám peníze,“ odhaluje Jaroslav Zobal další detaily ohledně vzniku své soukromé autodopravy. „Slíbili mi, že s fakturou měsíc počkají. Musel jsem tatrovku opravit. Už jsem byl ženatej‘, ženil jsem se v šestašedesátým, letos šestnáctýho července to bylo padesát let. Vydrželo nám to, holka si se mnou taky užila, proto jsme taky pořád spolu.“

Volného času nebylo nazbyt. „Trošku jsem plochou dráhu vynechal,“ připouští. „Vydělával jsem dobrý peníze. Platy tehdy byly okolo tisíce korun a já bral třeba třicet tisíc. Pak to skončilo, podnikání komunisti zase zrušili. Byly i jiný problémy a osmašedesátej‘ odnesla i máma. Byla v ROH s politikem Smrkovským. V devětašedesátým jsme vyhráli nad Rusákama v hokeji. Byla šéfkou směny u hasičů a dostala příkaz rozehnat lidi vodním dělem. Odmítla a nepodepsala ani souhlas se vstupem vojsk. To byl problém, nikdo ji nezaměstnal. Nedovedla si představit, že ji nikdo nezaměstná, že ji nikdo nechce. A odnesla to psychicky.“

Perzekuce se dotkla i Jaroslava Zobala. „Z politických věcí to odnesla i moje reprezentace,“ pouští se s nadhledem do dalšího příběhu. „Ze Svazarmu přišlo, že si mám přijet udělat si služební pas. Tam výslech, dnes jsem přesvědčenej‘, že v reprezentaci museli bejt‘ špióni všichni. Tak jsem řek‘, ať si ten služební pas strčej‘ do prdele. Ani jsem si pro něj nešel a jezdil ven na ten svůj.“

Jaroslav Zobal se dostal do křížku s politickou mocí ještě jednou, poté co už pověsil kombinézu na hřebík. „Když šel Jirka Štancl na komerční styk (1986 – pozn. redakce), potřeboval si koupit motorku, což tehdy jako jednotlivec nemoh‘, tak jsem mu pomoh‘,“ říká. „Tušil jsem průser, tak jsme udělal smlouvu, že mu jakoby dám motorku za příspěvek sto tisíc. On si ji koupil za svoje v Divišově a nějaký pan Novák z Prahy nás udal za rozkrádání socialistického majetku.“

Tehdy šlo opravdu do tuhého, za takovou o sumu by šly pořídit skoro dvě zbrusu nové Škody 105 v základní výbavě. „Zatkli mě a nechtěli pustit,“ pokračuje Jaroslav Zobal. „Bylo štěstí, že jsem měl tu smlouvu. Nemohli pochopit, že jsme Jirkovi dali motorku. Argumentoval jsem, že to u nás dostane každej‘ začínající kluk, ale musí pracovat pro klub. A protože pan Štancl nepracuje, musel zaplatit.“

Všechno naštěstí dobře dopadlo. „Šel kolem kluk, co v Chabařovicích jezdil, ale skončil,“ chytal se Jaroslav Zobal stebélka naděje. „Říkám těm policajtům ‚zeptejte se jeho, jak to chodí, ten mě nebude mít rád, aby mě kryl‘. Skutečně jim potvrdil, jak to s motocykly v Chabařovicích chodí. Potom mě pustili.“

Doba samozřejmě formovala i Jaroslava Zobala. „Proto jsem nikdy nechtěl do Rudý hvězdy,“ vrací se Jaroslav Zobal zpátky do dob svého mládí. „Viděl jsem, jak to tam funguje. U nás byl starej‘ Volf stoprocentní. Nebo Karel Průša. On byl o deset let starší. Vozil nás autě jako medvědy. Akorát se u něho v autě nesmělo kouřit a tak stavěl každejch‘ dvě stě kilometrů.“

A když už mluvíme o Karlu Průšovi pochopitelně starším, má Jaroslav Zobal v rukávu ještě jeden příběh. „Jela se kvalifikace na mistrovství světa,“ otáčí kormidlo svého příběhu za závěr reprezentačního soustředění ve Slaném po polovině března roku 1967. „Byli tam i Richard Janíček a Jarda Machač, mně bylo osmnáct a pro mě to byli dědkové.“

Nicméně oba exmistři republiky si hájili své posty. „Přišel za mnou Machač a ‚hele, mladej‘, ne abys to mě strčil‘,“ vykresluje Jaroslav Zobal scénku, jaké býváme v boxech svědky i v dnešní době. „Karel to slyšel a říká, že dědka podrží po lajně a já že to mám vzít po venku!“

Nicméně zkušenost rutinérů je adekvátní dravosti mládí. „Dědek byl znalej‘,“ uznává Jaroslav Zobal i po půl století. „Uklidil to, jak viděl, že jdu po venku, šoupnul to tam a poslal mě. A to už mi z kolene čouhala bílá kost. A to je ta jizva, kterou tam mám dodnes.“

 

Ledařský rám svařený na koleně

Sezóna 1972 dává našemu příběhu opět pevný chronologický bod. Během ní si fanoušci do svých programů zase začali zapisovat jméno Jaroslav Zobal. O rok dříve vypadl AMK Ústí nad Labem z extraligy, která se začala jezdit stylem čtyřutkání. A po své podzimní rezignaci zakotvil severočeský klub v první lize, kde ve své skupině skončil čtvrtý.

Jaroslav Zobal se však blýsknul květnovým vítězstvím v prvním stupni národní kvalifikace v Kopřivnici. „To je jediná trofej‘, co ještě mám,“ ukazuje ve svém předlickém bytě nad rodinným autoservisem okázalý křišťálový pohár. „Líbil se mi už před závodem. Starej‘ Duda (předseda klubu Rudolf Duda – pozn. redakce) ho tam vystavil, bylo jasný, že ho vyhraje někdo z domácích. Ale nakonec jsem ho vyfouk‘ já!“

Z dnešního pohledu, kdy u nás závodí pár desítek závodníků, se první půle sedmdesátých let zdá jako úžasná. „Tvrdě jsme závodili, ale byli jsme kamarádi,“ přibližuje ji Jaroslav Zobal. „Vzpomínám, jak si Honza Jaša jednou ve Slaným vyrazil zub. Byl učitel a brečel, že se mu žáci budou smát, protože bude šišlat. A přitom já měl problém, že jsem si zase tu držku nemoh‘ rozbít.“

To zní prazvláštně… „Jako malej‘ jsem jel na vejlet, když jsem měl zaracha,“ usmívá se. „Vyrazil jsem s jednou holkou na koupák. Ale spadnul jsem a měl vyražený zuby. Potřeboval jsem si je dát do pořádku, ale neměl jsem odvahu jít k zubaři. Proto jsem si potřeboval tu držku vymlátit. A tak jsem říkal Honzovi, že příště musí vrazit on do mě, abych zase letěl já.“

Ústecké družstvo zůstávalo v první lize i nadále. „Starý tým se rozpadl,“ vzpomíná Jaroslav Zobal. „Já ho stavěl znova po panu Volfovi, když skončil. Karel Průša a Jarda Volf přestali závodit, Pepa Kalous odešel do Liberce, přišli kluci Svobodovi, Petr Podhola, Míla Čmejla a potom další mladí kluci. Bylo nádherný, co jsme vybudovali, ale co se zničilo předpisama a nesmyslným chováním bafuňářů.“

Vedle ligy se Jaroslav Zobal pohyboval v nižších patrech kvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců. „Jezdil jsem hlavně ligu,“ připomíná svou filozofii klubisty. „Neměl jsem rád technický dráhy, jelo mi to třeba v Kopřivnici. Stačilo držet plyn. Miloš Duda tam nebyl k poražení stejně jako třeba Pepa Plíšek.“

Domácí závodníci si v Kopřivnici osvojili svéráznou techniku jízdy. „Dobře startovali,“ popisuje ji Jaroslav Zobal. „Nebyly tam bariéry, tak to houkli až nahoru na trávu. A ve výjezdu zase dolů z kopce. Bylo to ještě za časů pana Volfa. Řekl mi, že musím vyhrát. Viděl jsem Miloše, jak jede dolů, tak jsem to dal venkem. On neklap‘ a skočil mezi mě a beton u tribuny. Zůstal mi viset na háku. V nájezdu do další zatáčky jsem to složil, narovnal a on samozřejmě skončil až na druhý straně skoro až v tom koupališti. Starej‘ Duda křičel ‚vrazi z Ústí‘, tekla tam krev, začalo se to i prát.“

Sezóna 1974 pro Jaroslava Zobala začala o poznání dříve, protože se už v lednu objevil na zamrzlém rybníku ve Svratouchu. „Tonda, Tonda Šváb,“ reaguje na dotaz, kdo jej vlastně do sedla ohřebovaného ledařského speciálu přivedl. „Jednou přišel, že mi ledy budou sedět. Namítnul jsem, že na ně nemám nic. Přinesl hromadu trubek a povídá ‚kola si uděláš, svař si trubky a motor si vezmeš z kraťase.“

A vskutku se podle rad světového šampióna vzniknul v Předlicích ledařský motocykl.  „Dal jsem si tady jednu trubku do svěráku,“ dává Jaroslav Zobal důkaz, že si i tímto úkolem dokázal poradit. „Označil jsem si křížkem druhou trubku a svařil si rám. Ve Svratouchu mi Tonda vysvětlil, jak se to jezdí. O tréninku on odstartoval, já za ním a v nájezdu jsem to pod něj vsadil. ‚To nemůžeš‘, nelíbilo se mu to. A už mi neradil.“

Jaroslav Zobal si vyzkoušel i dlouhou dráhu v Mariánských Lázních. „To jsem jel na klasický krátký myšlence,“ zklame všechny čtenáře, kteří by se těšili na líčení stavby dlouhodrážního motocyklu. „Vpředu takový kolo, že tam nešel ani kryt, ale pan Volf říkal, že nejsou jezdci.“

Ambice na výsledek prakticky žádné, ale alespoň další veselá historka zůstala. „Za stanem si Vašek Verner s Evženem Erbanem cpali kartóny pod kombinézy,“ dává ji Jaroslav Zobal k dobru. „Ptal jsem se jich, jestli jsou blbí, proč to dělaj‘. Protáhlí ksichty, blbec z Ústí, nic neví. Nakonec mě přesvědčovali, jaký to jsou rány od cejchy. Až když jsem reagoval, že když pojedu první, bude mi to k ničemu, pochopili, že si dělám srandu.“

 

Plochodrážní ovál v bažinách

Po zavření Klíše byli ústečtí plochodrážníci častými hosty nejen v Polepech, ale také v Chomutově. „Obdivoval jsem starýho Volfa,“ netají se Jaroslav Volf. „Vozil nás svým autem. Každou sobotu a neděli závod, do toho tréninky. Byl to obrovskej‘ nadšenec, proto to fungovalo. Ostatní mu ještě často házeli klacky pod nohy. Tyhle lidi jsou nedoceněný.“

Velcí lidé se v dějinách najdou v každé době. „Já neměl velký iluze o sportu,“ svěřuje se Jaroslav Zobal. „Rád jsem ho dělal, byla obrovská legrace. Já neměl problém, vždycky jsem všechno vyřešil. Jo, taky jsem měl v očích slzy, ale to bylo teprve nedávno a nemyslím si, že bychom o tom měli tady psát. Ve škole mi zakázali automechanika. Já to chtěl dělat, táta byl karosář, ale motorům nerozuměl. A já to měl vybraný, ještě než zrušil živnost.“

Ne nadarmo se říká, že otcem se může stát kdokoliv, avšak tatínkové stylu Oty Pavla jsou o poznání vzácnější. „Nechal mě žít,“ říká Jaroslav Zobal na adresu svého rodiče. „Narodil jsem se jako kluk. Ale hned krátce po narození jsem se opařil a byl na hranici přežití. Tím byl přístup z tátovy strany jinej‘.“

Principy chlapského přátelství mohl malý Jaroušek vnímat již od útlého dětství. „Okolo táty byla parta kamarádů, se kterou jsem fungoval i já,“ vypráví dnes jako zralý muž. „A nejen při zábavě, ale i při práci. Pomáhali si navzájem. Já se jen zmínil a tyhle chlapi šli a pomáhali stavět Chabařovice. Prakticky jsem jen hvízdnul a oni přišli a dělali zadarmo.“

Ryzí nadšení pro správnou věc bylo hnacím motorem, díky němuž vyrůstala už třetí ústecká dráha v pořadí. „Já uměl opravit auto,“ líčí Jaroslav Zobal. „Spravil jsem ho projektantovi, ten udělal projekt zadarmo. Bylo to v akci Z. On sice dostal peníze, jenže ty nám nakonec ještě dal.“

Chabařovice na první pohled nevypadaly jako ideální plochodrážní lokalita. „Přišli jsme sem dva s Jardou Smočkem,“ pokračuje vyprávění našeho hrdiny. „Byl to fotbalovej‘ plácek, ale fotbalisti to opustili. Byla tam bažina mezi dvěma rybníky, pořád to bylo zatopený, proto tam nemohli hrát fotbal nepřetržitě.“

Oba Jardové větřili příležitost, že by právě tady mohli ústečtí plochodrážníci konečně najít azyl. „Vlítli jsme na výbor,“ popisuje Jaroslav Zobal. „A tam nám řekli, ať si děláme, co chceme. Byl to majetek šachty, zůstal tam pás po kolejích, kde jezdily buldozery na šachtu. Jen jsme hvízdli, přiběhli chlapi s buldozerem. Dal jsem jim na pivo a oni to podhrábli.“

Z líčení Jaroslava Zobala by člověk mohl získat dojem, že postavit si plochodrážní stadión na mokré louce je stejně jednoduché jako sednout na trolejbus na Mírovém náměstí a dojet do ZOO. „Razil jsem heslo, že všechno jde,“ reaguje. „Jednou přišel okresní tajemník Zeman. Koukal, co tam děláme, a já, že tam stavíme plochodrážní stadión. Podíval se na hodinky a řek‘, že už je po pracovní době, takže můžeme.“

Podmínky by slabší povahy dokázaly zlomit. „Jednou nám v zatáčce po startu zapadl v bažině válec,“ dokresluje situaci Jaroslav Zobal. „V Ústí se na náměstí zrovna boural soud. Slíbili nám suť, vozili jsme ji sem. Jenže vé-há-esáci nám ji kradli. A tak jsme celou noc svítili halogenem a hlídali suť. A plocha se nakonec odvodnila.“

 

Ultimátum bourání Chabařovic v pětadevadesátém

Jenže taková akce nemůže být záležitostí jen dvou lidí. „Nabalila se na nás parta,“ přibližuje Jaroslav Zobal nadšení, které vznik chabařovického oválu provázelo. „Franta Krejčík byl zedník. Co zedník, pan zedník, pět přidavačů mu nestačilo. To bylo dílo! Vymyslel tu dráhu. Tak to uděláme, tak to bude široký, takový budou rádiusy. Zvětšili jsme ten plácek, nasypali náspy.“

Práce odsýpala a dráha se pyšně tyčila na zelené louce. „Byla to bažina,“ připomíná Jaroslav Zobal. „Zasypali jsme to škvárou, kterou jsme vozili z chemický skládky. Měli jsme starý er-en-déčko, byl to valník, takže jsme všechno museli shazovat. To si nikdo neumí představit tu práci!“

Nadšení plochodrážníků se zdálo být nakažlivé. „Ve sklárně v Teplicích jsem sehnal, že si můžeme rozebrat bedny na čtyři fůry,“ pokračuje Jaroslav Zobal. „Kluci to naložili tak, že pod tím ta Pragovka nebyla vůbec vidět. Vypadalo to jako seno.“

Avšak ani v první polovině sedmdesátých let nebylo zrovna košer jezdit po silnicích s takhle naloženým náklaďákem, který svým věkem spadal mezi veterány. „Další kamarád dělal v Teplicích policajta, takže jsme měli volnou trasu,“ připomíná Jaroslav Zobal, že užitečným věcem je potřeba kráčet naproti. „Jel jsem s tou fůrou z Teplic dolů z kopce. Najednou vyskočili z příkopu policajti a stavěli mě. Byl problém zastavit. Samozřejmě jsem přejel a oni na mě řvali a chtěli mi rovnou sebrat řidičák. Byla ve mně malá dušička, ale pak vylez‘ ten blbec Šulc a měl hroznou srandu, jak mě vyděsili.“

Ruku k dílu přikládal prakticky každý, kdo mohl. „Soused vedle stadiónu, pan Klint,mě dovolil ty fůry dřeva skládat u něho,“ líčí Jaroslav Zobal. „Nařezal to na cirkulárce. Přitom mu muselo bejt‘ jasný, že bude mít hlučný sousedy. Ale u toho stadiónu jsou lidi vstřícný dodneška. Po revoluci ten jeden dokonce starostoval. Spolupráce byla perfektní, i když jsme od města tenkrát nic nedostali. Ale to jsem chápal, měli jiný starosti.“

Roku 1774 totiž objevili bohaté ložisko uhlí rovnou pod Chabařovicemi, což obci se stálým osídlením od jedenáctého století mělo dle plánů komunistické vlády přinést konec nejpozději roku 1997. „Měla se tu stavět šachta,“ vysvětluje Jaroslav Zobal. „Už se dokonce nějaký domy začaly bourat. Bylo volební období, odstoupivší radní hodili kotvu novým, dali to do akce Z, že se do toho stejně nikdo nepustí, protože Chabařovice měly být do roku 1995 pryč a pozemky byly šachty.“

Nicméně projekt dostal zelenou. „Akce se schválila, prachy přišly,“ říká Jaroslav Zobal. „Šachta řekla, ať si stadión postavíme, ale ať počítáme, že v roce 1995 tady už tejně nic nebude. Náměstek ale povídal, že stejně nikdo neví, co bude za dvacet let. Jenom že on už tady nebude. Měl pravdu, stadión stojí pořád a je to hezkej‘ stadión.“

Pravda, koho by zajímalo, co bude za dlouhých dvacet let?! „To už nás opustil pan Volf,“ pokračuje Jaroslav Zobal ve svém vyprávění. „Byl už unavenej‘, ale celý léta ještě pomáhal radou a vždycky jsem se na něho moh‘ obrátit, i když jsme se nepohodli. On chtěl, aby depa byla na druhé straně, dál od Chabařovic. Já argumentoval, že tam není voda a elektrika, ale tady je to u huby. Dnes to chápu, že si lidi stěžujou na kravál. Tehdy jsem si prosadil svoje, dal svou představu na čtvrtku a projektant Josef Šafr to namaloval. To bylo už ve chvíli, kdy jsme stavěli základy.“

Úžasné bylo především, že si jej stavěli členové klubu včetně závodníků. „Já jsem klubu nešéfoval,“ přibližuje onu dobu Jaroslav Zobal. „Měl jsem Edu Hončíka, to byl finančák, a já měl na starosti všechno okolo. Já měl volnost, v práci jsem ohlásil, že kdyby mě potřebovali, jsem na plochý dráze. A fungovalo to. Do dneška nechápu, jakou pozici jsem měl, ale nikdy jsem neměl problém.  S nikým jsem se nehádal, co bylo potřeba, jsem udělal. Všechno jsem stíhal, diferáky u es-pětek, co na ně byly háklivý, ale i čerpadla nebo motocykly. Už když jsem byl učeň, nemohli tomu věřit, že přijde kluk a dokáže takový věci. To byla tátova škola.“

 

Hvězdy světového nebe v dřevěné ohradě

První závody se v Chabařovicích konaly ještě, když stadión nebyl ani zdaleka hotov. Bylo symbolické, že v červnu tady při závodě premiérového Poháru ČSR, jenž nahradil dosavadní národní kvalifikaci, stál na nejvyšším stupni právě Jaroslav Zobal. Na červenec byla naplánována učiněná bomba.

Jelikož se konal den po kontinentálním finále světového mistrovství družstev, takže by mu startovní listinu mohl závidět i mnohem renomovanější podnik. S patnácti body nakonec triumfoval Jiří Štancl a na stupně vítězů s ním vystoupili Grigorij Chlynovskij a Valerij Gordějev. Diváci viděli v akci kompletní sestavu Sovětského svazu a Polska, které ze Slaného postoupili do světového finále ve White City. Určitě není bez zajímavosti, že tu závodil i Marek Cieslak, který minulý týden posedmé vyhrál světový pohár. Před jednačtyřiceti lety vydobyl v Chabařovicích jen pět bodů, o dva více než Jaroslav Zobal a o čtyři než Miloslav Čmejla, druhý chabařovický zástupce v poli závodníků.

„Převlíkali se v karosérii autobusu a depo byla zatím jen stlučená ohrada,“ líčí Jaroslav Zobal „Byl tam krajskej‘ tajemník Hajn, tomu se to líbilo a řek‘, že tady jednou bude reprezentační stadión.“

Nicméně práce na stadiónu bylo pořád ještě jako na kostele. „Tady se dávalo hodně na to, aby byla parta,“ oceňuje Jaroslav Zobal lidské nadšení. „Nebyly peníze. Milan Toběrný jezdil z Děčína na pionýru. Seděl přitom na lopatě a krumpáči, co si vozil z domova, aby v Chabařovicích moh‘ makat. Dělal do motokár, přijel se podívat na první závody a líbilo se mu to. Byl to pan bagrák, uměl neuvěřitelný věci. Měli jsme lanovej‘ bagr Tatra 111 a on dokázal jeho lžící zavřít krabičku od sirek.“

Technika, kterou používali byla zastaralá už před oněmi čtyřmi desítkami let, a dnes by nad ní zaplesalo srdce nejednoho příznivce veteránů. „Měli jsme traktor i autobus, vždycky jsme to dostali jako šrot,“ vypráví Jaroslav Zobal. „V Chlumci stál buldozer uprostřed hnoje, my si ho všimli. Na statku nám řekli, když ho dostaneme ven, ať si ho vezmeme. Natočili jsme ho, vyjeli po fošnách ven a po silnici s ním dojeli až do Chabařovic. Byla parta, autobusem jsme jezdili po světě. A kluci, co nebyli líný, se na týhle naší vlně svezli.“

A tak se s chabařovickou vestou objevovalo více a více závodníků. „Třeba Bohouš a Milan Polákovi,“ vybaví si Jaroslav Zobal. „Když jsme stavěli stadión, jezdili okolo na cestovní třistapadesátce. Stáli tam pět, deset minut. Franta Krejčík se opřel o lopatu a prohlásil, až támhlety dva hajzlové přijdou, že by chtěli zkusit jezdit, tu lopatu o ně přelomí. Když pak doopravdy přišli, tu lopatu jim dal. A oni makali, že je musel od práce odhánět. Byli to dříčové.“

Dnes se zdá nepředstavitelné, že chabařovičí závodníci chodili do práce, stavěli si stadión a ještě stačili závodit. A Jaroslav Zobal se v sezóně 1975 dostal do vrcholné formy. Nejenže měl nejvíce bodů z klubu v první lize, ale stal se vicemistrem v českém poháru. Zlato mu vyfouknul březolupský Václav Zajíc o pouhých pět tabulkových bodů. Čtyřdílný seriál začal koncem května v Břeclavi. Při rovnosti s březolupskými Miroslavem Bačíkem a Václavem Zajícem a klubovým kolegou Petrem Podholou by jej obvyklá kritéria dostala na sedmou příčku, za níž se bralo devět bodů do tabulky. Jenže sudí rozhodl, že celou čtveřici odmění shodně deseti celými a pětasedmdesáti setinami bodu.

Druhý den stál v Březolupech na nejvyšším stupínku pódia. „Když jsem jel jízdu s Honzou Volfem, odfrk‘, neměl to daleko tolik jako já,“ připouští Jaroslav Zobal, že tato výhra nebyla zase tak snadná. „V zatáčce jsem za sebou slyšel vytočenej’ motocykl. Chytil jsem řidítka, že to nedopadne dobře. Jeden kaskadér z Liberce to do mě nakouřil, až jsem vylít z motorky.“

Divák se mnohdy nestačí ani leknout, ovšem jezdci připadá pád jako učiněná věčnost. „Letěl jsem vzduchem a co člověku v ten moment projde hlavou,“ popisuje chabařovický plochodrážník okamžiky stylem scény oděských schodů z Ejzenštejnova filmu Křižník Potěmkin. „Skrčil jsem se, protože mi došlo, že skončím tam, kde Honza dělá špičku. A taky že jo. Jenže když jsem dopad‘, prkna tam už nebyly. Ten Libereckej‘ je otevřel a Honza tam šel taky. Zlomil si kličku. Zůstali jsme ve Svitavách na hotelu a on celou noc lamentoval, že končí s plochou dráhou. Samozřejmě, že neskončil.“

O tři týdny později Pohár ČSR pokračoval v Chabařovicích. Jaroslav Zobal vyhrál všechny rozjížďky a v té chvíli vedl před březolupským Václavem Zajícem o šest tabulkových neboli dle tehdejší terminologie mistrovských bodů. Druhý den seriál vyvrcholil v Liberci. Víkendové dvojzávody šetřily finance, avšak dávaly příležitosti ochutnávat svody života plnými doušky. A závodníci mnohdy bývají bohémové.

„Pařili jsme s cigárem pořád u krku, ale dnes už nekouřím ani nepiju,“ dušuje se Jaroslav Zobal. „Jednou v Kopřivnici Petr Podhola tancoval s nějakou holkou. Hodil ji do vzduchu, otočil se a šel pryč. A mě tenkrát v Liberci před závodem ožrali, ať jim dám body. Jenže já si to druhej‘ den nepamatoval. Vyhrával jsem kromě poslední jízdy, že mi mechanik nepustil metyl.“

Jak už to pod Ještědem chodí, končilo se kvůli dešti o sérii dřív, takže se z titulu radoval Václav Zajíc a Jaroslav Zobal skončil druhý. „S Honzou Volfů jsme se pak na podzim sešli ve špitálu na jednom pokoji,“ uzavírá kapitolu premiérového ročníku předchůdce přeboru současných dnů. „Měli mu vyndávat šroub z ramene. Když zvednul ruku, šroub mu vyjel ven. Měli jsme volnější režim, byli jsme v ústeckým špitále známí. Ležel tam chlap s prasklou pánví, pořád brečel a řval, že se zastřelí. Koukal na ten Honzův šroub a došlo mu, že to má z toho březolupskýho pádu se mnou. To, jak se spolu můžeme po tom ještě bavit, už pochopit nedokázal.“

 

Čtvrtá ústecká plochá dráha

Na podzim pětasedmdesátého se Jaroslav Zobal kvalifikoval do mistrovství republiky jednotlivců, které se podruhé a naposledy konalo systémem dvoustupňového seriálu pro dvaatřicet účastníků. Ještě předtím se však definitivně rozloučil s ledovou dráhou.

„Jezdil jsem to, ale byla to katastrofa,“ bilancuje své působení na zamrzlých hladinách českých rybníků. „Pohádal jsem se s Mílou Vernerem a papalášema, že se musí pořadatelé podporovat. Stálo je to peníze, proto jich spousta skončila. A s nimi i jezdci, protože na to neměli prachy. Zase chyba…“

Přitom v osmdesátých letech byla šance na ledovou dráhu na Ústecku. „Plánoval jsem, že bychom ledovou dráhu udělali tady,“ začíná vysvětlovat Jaroslav Zobal. „Protože v roce 1995 mělo bejt‘ po Chabařovicích a našemu předsedovi už dokonce jako prvnímu zbourali barák, přemejšlel jsem, co dál. Projektoval se novej‘ areál v Chlumci. Bylo to nad rybníkem, takže voda, a bylo to vejš než Chabařovice, a tak byl předpoklad, že mráz vytvoří led. Dole měla bejt‘ škvára, nad tím ledy. Ani to neměla bejt‘ umělá dráha, to až třeba potom. Stálo to peníze, ale nakonec to bylo jinak, šachta padla.“

Do místa na úpatí Krušných hor, kde ve dvanáctém století český kníže Soběslav I. porazil německého krále Lothara III.,  a kudy o nějakých sedm set let později neproniknul do Čech ani Napoleon, se Jaroslav Zobal ještě jednou vrátil. „Když nám předloni vzali Chabařovice, chtěl jsem to v Chlumci znova rozjet,“ upřesňuje. „Ale starostové jsou spřízněný, skáceli to, že v Chlumci nemůže přece bejt‘ plochá dráha, protože kousek dál je hřbitov. Ale to je kilometr! Tak jsem ukončil komunikaci.“

Přestože se přesvědčil, že i po bezmála čtvrtstoletí po pádu komunistů můžete přijít o vlastními silami vybudované sportoviště díky úskoku volených zástupců městské samosprávy, není nikterak zatrpklý. „Potvrdilo se, že existujou lidi, co jim to myslí a nejsou jen na prachy,“ uvádí důvod. „A to je ta malá dráha.“

Po Bukově, Klíši a velké ploché dráze v Chabařovicích byl miniovál již čtvrtým závodištěm, na jehož budování se Jaroslav Zobal podílel, a který nakonec ve vlastnictví plochodrážníků nezůstal. „Klasickou plochou dráhu jsem zrušil, nebyly prachy a přišlo mi, že jsem už moc starej‘ a těm mladejm‘ už nerozumím,“ vrací se o několik let zpátky, než se roku 2010 do projektu pustil. „Stáhnul jsem se a začal to kočírovat Martin Morávek, přišli s tím to rozprodat, prodali motorky jezdcům, prodali mechanizaci. Začalo to uvadat, uvadat, nebylo nic a já starej‘ blbec to rozjel znova.“

Nešlo to ale jako po drátku. „Dělaj‘ se chyby,“ připouští. „Pustil jsem na stadión nájemce, aby tam někdo byl pořád, přišla doba, žese kradlo. Nakonec přišel na to, že by to moh‘ provozovat sám. Nahecoval kluky, aby mistrák ve Slaným zajeli katastrofálně. Měl jsem představu, že zabodujou. Když jsem se ptal, co se stalo, vymlouvali se a nakonec se mi vysmáli. Zjistil jsem, že to bylo na popud tohohle kluka, aby mě naštval. Všichni skončili a já řek‘, že začnu s novou generací. Nakoupil jsem pět malejch‘ motorek a začal s dětma. Pak se rozjely stopětadvacítky a z těhle dětí je tady, co tady je. Vyvstala potřeba malý dráhy.“

A světe div se, spousta věcí fungovala jako v pětasedmdesátém. „Oběh‘ jsem pár přátel a přesvědčil se, že i v tomhle bordelu všechno jde,“ popisuje Jaroslav Zobal. „Franta Krejčík přišel s tím, že v teplárně míchaj‘ popílek s něčím, aby se to neutralizovalo. A ono to udělá perfektní materiál. Chtěl jsem si to navážet postupně, ale oni řekli, že si to musím vzít najednou.“

Co si teď počít?! „Vlít‘ jsem do Eurovie,“ věděl si Jaroslav Zobal rady. „Láďa Vaclík byl ředitel, slíbil, že to nějak vyvedeme. Ať si to zajistím v teplárně, že to odvezou. Franta spočítal kubíky, klukům jsme řekli v ten a ten den a v tu a tu hodinu to najede. Připravili jsme povrch. Ráno jsem tam stál s natočeným grejdrem a čekal. Najednou se objevila obrovská kolona velkejch‘ aut. Myslel jsem, že to bude moje poslední hodina.“

Avšak práce odsýpala pěkně od ruky. „Náklaďáků přijelo asi dvacet,“ vzpomíná Jaroslav Zobal. „udělali jsem to opravdu hutný a dráha byla hotová během třech dnů. A pak jsem zase vzal kramle. Ale mám tam Láďu Šifaldu a jeho ženu Jiřinku, ta na stadiónu vyrůstala odmalička. Škoda, že tam není těch dětí aspoň třicet, ale to nejde. To si nikdo nemůže dovolit. A Láďa je i tak jednou nohou v kriminále.“

 

Báječný život u ploché dráhy

Semifinálová část mistrovství republiky jednotlivců anno domini 1976 byla vedle květnové Ceny Chabařovic posledními individuálními mítinky, jichž se Jaroslav Zobal zúčastnil. Postup do finálové série nebyl daleko, avšak ústecký plochodrážník se navzdory dobré formě objevoval za řidítky stále méně. „Věnoval jsem se práci v klubu a lize,“ vysvětluje, že byť se v týmu prosazovala mladší krev, on stále plnil funkci jezdícího kapitána.

V sezóně 1977 naskočil až ve dvou posledních závodech druhé ligy, kam severočeský celek spadl. „V paměti mám závod v Chomutově, kdy se zabil Karel Červenka,“ dostává se ke stinné stránce sportu levých zatáček. „Při úpravě udělal člověk s lajnovačkou na vnitřní čáře takovou kličku. Asi se tím bavil? Já jel lajnu a přejel jsem to oběma kolama. Rozhodčí Jan Smetana mě vyloučil. Argumentoval jsem, že bych jinak sestřelil závodníky na venku. On, že neexistuje, že lajna, je lajna. V v další jízdě někdo tu lajnu kopíroval. Nastal ťukec a Karel šel do prken…“

V letech 1978 a 1979 už ovšem absolvoval celou ligu a spolu s Miloslavem Čmejlou vozil největší bodové porce. V osmdesátém jel coby náhradník sporadicky pád jízd a o definitivně poslední závody jeho kariéry se postarala změna pravidel. Počínaje sezónou 1981 se prolínací závod o udržení se ve vyšší lize s úspěšným protivníkem z nižšího ligového patra konal formou dvojutkání osmičlenných družstev. Jaroslav Zobal byl v kombinéze u toho, když si jeho Chabařovice nejprve vylámaly zuby na Kopřivnici, ale i když v září 1982 vyřadily z první ligy béčko pražské Rudé hvězdy.

„S Pražákama to byl opravdu můj poslední závod,“ potvrzuje Jaroslav Zobal, přičemž jedním dechem upřesňuje, proč se navzdory dobrým výkonům do ježdění po ovále nezapojoval až tak často. „Kolikrát jsem v Chabařovicích jel závod a mezi rozjížďkama jsem musel jít spravit rozhlas anebo jezdit s kropičkou.“

Člověk se nemůže zbavit dojmu, že Jaroslav Zobal sám trhal scénář k mnohem lepší závodní kariéře, který mu sudičky sepsaly u jeho kolébky v Předlicích. „Já se ani za závodníka nepovažoval,“ je příliš daleko, aby přeceňoval své výkony za oválech. „Závody mě braly, pár mi jich utkvělo v paměti. Ale důležitější bylo, co jsme dokázali vybudovat.“

Za více než půlstoletí, které strávil v těsném kontaktu se sportem levých zatáček, se má za čím ohlížet. „Závodění byly krásný věci, jsou to nádherný vzpomínky,“ prochází svou pamětí. „Byl jsem ještě ucho, když jsem jezdil se starým Lubošem Tomíčkem. Ve Slaným na soustředění jsme byli v hospodě, kde byl jukebox. Chodil jsem si pouštět písničky a Luboš s Fandou Ledeckým seděli u páky, kde šlo volbu zrušit. Já tam házel prachy a pořád nehráli tu moji písničku, jenom jejich. Kurvy pražský, ale já je měl rád!“

 

Plochodrážní kariéra Jaroslava Zobala (*21.5.1947) v zrcadle času:

1966	první dochovanou zmínku o závodním startu Jaroslava Zobala nabízí program z kontrolních a vyzývacích závodů jednotlivců Polep s vytištěnou startovní listinou s datem 8.května; první výsledek je 5 bodů s přátelského utkání Viktoria vs. Ústí nad Labem, které se jelo na Žižkově v neděli 22.května, a v němž získal pět bodů; traťová rezerva při čtvrtém závodě MR v Polepech, kde skončil osmý; v kvalifikační skupině A pro MR 1967 v Polepech byl zřejmě traťový náhradníkem, skončil s jedním bodem patnáctý
1967	Ústí nad Labem druhé ve skupině A Poháru Světa motorů; Jaroslav Zobal se účastnil v šestidílném seriálu kontrolních závodů reprezentantů Mšeno, Pardubice, Svitavy, Přerov, České Budějovice a Plzeň; kvalifikace o MR jednotlivců 1968 – semifinále předkvalifikace Slaný 1., finále Polepy 3., kvalifikace Praha 5., Slaný 8., Chomutov 8., celkově 9.
1968	Ústí nad Labem třetí v 1.lize; Jaroslav Zobal coby náhradník startoval ve dvou závodech MR jednotlivců – Cheb 12. a Polepy 13.; kvalifikace pro MR jednotlivců 1969 – vyřazen v semifinále v Liberci (14.)
1970	škrtnut v nominační listině závodu národní kvalifikace v Třinci
1972	Ústí nad Labem čtvrté ve skupině A 1.ligy; Jaroslav Zobal v národní kvalifikaci 1. v Kopřivnici, výsledky dalších dvou kol nejsou známy, postoupil však do předkvalifikace o MR jednotlivců 1973 se závody v Žarnovici (8.), Plzni (15.) a Liberci (16.) skončil celkově 15.
1973	Ústí nad Labem 4. v první lize skupiny A, postup do skupiny D, jejíž pořadí není známé; v prvním kole národní kvalifikaci skončil v Čakovicích skončil Jaroslav Zobal pátý, další výsledky nejsou k dispozici, do předkvalifikace o MR jednotlivců 1974 postoupil jako náhradník a skončil v ní osmnáctý (Žarnovica a Zohor náhradník, Plzeň nestartoval); série kontrolních závodů reprezentantů – 1. kolo pro jezdce II. výkonnostní třídy 5. (Slaný 4. – Slaný 4. – Čakovice 6.), 2.kolo 13. (Pardubice 15. – Pardubice 7. – Svitavy 15.)
1974	Ústí nad Labem účastníkem první ligy skupiny A, jejíž pořadí není známé; národní kvalifikace – první kolo Březolupy Jaroslav Zobal 11., druhé kolo Ostrava 3., umístění ze třetího kola v Břeclavi není známé, do předkvalifikace však nepostoupil; 9. MR na ledové dráze (Svratouch 10. – Svratouch 8.)
1975	Chabařovice páté v první lize (Jaroslav Zobal 37 bodů ze 106 bodů klubu celkem); Jaroslav Zobal 2. v Poháru ČSR (Břeclav 7. – Březolupy 1. – Chabařovice 1. – Liberec 7.); 3. ve skupině B kvalifikace pro MR jednotlivců 1976 (Praha 5. – Čakovice 4. – Plzeň 4. – Liberec 3.); 11. MR na ledové dráze (Černá v Pošumaví 10. – Tábor 11.); 13. při mezinárodním závodě jednotlivců v Chabařovicích
1976	Chabařovice páté v první lize (Jaroslav Zobal absolvoval jen tři závody a získal v nich 24 bodů z elkových 95 bodů klubu), sestup do druhé ligy; 7. ve skupině B MR jednotlivců (Žarnovica 8. – Zohor 11. – Chabařovice 6. – Plzeň 8.); 8. v Poháru Chabařovic
1977	Chabařovice páté ve druhé lize (Jaroslav Zobal jel jediný závod v září v Zohoru, kde získal 8 bodů, klub měl dohromady 170 bodů, v sestavě byl také v závodě v Chomutově, jenž byl ovšem po tragickém pádu Karla Červenky zrušen)
1978	Chabařovice druhé ve druhé lize (Jaroslav Zobal ve všech sedmi závodech dosáhl 53 bodů z celkových 202); postup do kvalifikace o první ligu 1979, kde skončily třetí a zůstaly v nejnižší soutěži (Jaroslav Zobal ve čtyřech závodech 26 bodů z celkových 86)
1979	Chabařovice vítězem druhé ligy skupiny A (Jaroslav Zobal ve všech čtyřech závodech vybojoval 36 bodů z celkových 132); ve finálové skupině C Chabařovice druhé (Jaroslav Zobal ve čtyřech závodech 30 bodů z celkových 103); v kvalifikaci o první ligu 1980 Chabařovice druhé (Jaroslav Zobal ve všech třech závodech 23 bodů z celkových 89)
1980	Chabařovice vítězem druhé ligy (Jaroslav Zobal jen tři rozjížďky v roli náhradníka a dohromady dva body); v kvalifikaci o první ligu 1981, kde byly Chabařovice druhé, již nestartoval
1981	Chabařovice vyhrály druhou ligu, v říjnové kvalifikaci o první ligu 1982 prohrály s Kopřivnicí na výjezdu 29:67, odvetě doma vyhrály 57:39, avšak díky skóre 105:86 se v první lize udržela Kopřivnice (Jaroslav Zobal v obou závodech v sestavě)
1982	Chabařovice vyhrály druhou ligu, podzimní kvalifikaci o první ligu 1983 prohrály na Markétě s RH Praha B 49:47, doma však triumfovaly 58:38 a díky skóre 105:87 postoupily do první ligy (aktivní kariéra Jaroslava Zobala se tady definitivně uzavřela – 11.září měl v Praze pět bodů, druhý den z pozice náhradníka nestartoval)

Foto: archív Jaroslava Zobala, archív autora, Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV) a Mirek Horáček

Mšeno – 1. května 1995
Dlouhá léta býval pohled na světovou elitu českým fanouškům odepřen. Na hranicích se ježila železná opona a vzhledem k rozdělení plochodrážního mistrovství světa dle geografických zón u nás v početných závodech mistrovství světa jednotlivců závodila nanejvýš špička kontinentu. S výjimkou dlouhé dráhy v Mariánských Lázních a poměrně ojediněle při světových dvojicích a družstvech přijížděly hvězdy prakticky jen na Zlatou přilbu a druhý den Tomíčkův memoriál. Příliv cizinců se nekonal ani po otevření československé ligy v devadesátém. Pravidelné působení Simona Wigga s plzeňskou vestou v extralize 1994 vytyčilo jakýsi mezník, byť se cizinci běžným zjevem v naší lize stali až o pár let později. Nicméně v pětadevadesátém přinesla smlouva s Jawou povinnost továrních závodníků účastnit se květnové Velké ceny Prahy, jež tak získala přídomek Jawa Cup of Champions. Ještě předtím se však na prvního máje při mšenském pouťáku objevil Hans Nielsen, kde se mu do vítězné cesty dokázal postavit pouze Tomáš Topinka. Přenesme se proto s dnešním koučem pražské Markéty o dvě desítky let zpátky a připomeňme si další polozapomenutý příběh, v němž velkou roli hraje i Jiří Opočenský, v sedmdesátých letech člen širšího reprezentačního cyklokrosového reprezentačního výběru.

 

Bezvadný nápad u rodinné večeře

Po krachu projektu ligového družstva Mšeno – Býkev ve druhé lize 1986 poskytl mšenský stadión zázemí juniorům Rudé hvězdy, kteří coby tým C pražského velkoklubu sbírali závodní zkušenosti v nižším ligovém patře. Ve Mšeně se konaly také další mítinky, avšak od roku 1989 se sem jezdilo jen trénovat. Až na prvního máje 1992 se stadión pod majestátní siluetou královského Bezdězu dočkal kontrolního závodu juniorů.

Ten společně s juniorským šampionátem republiky a soustředěním v Chabařovicích rozhodl o podobě reprezentační pětice. Zatímco Antonín Šváb nepoznal hořkost porážky, Tomáš Topinka doplatil na technickou poruchu. Dokázal však v rozjezdu o druhé místo pokořit Martina Patáka a René Junu. Vladimíra Višvádera v rozpuku jeho divokého období na stupně vítězů nepustil pád. Zajímavé je bezesporu, že pardubický Jiří Šťovíček předčasně skončil, když upadl již v rozjížďce s číslem dvě. Přitom to ve světovém šampionátu z našich dotáhnul nejdál, protože skončil jako náhradník ve finále v Pfaffenhofenu.

Ve stejný den jako ve Mšeně se konaly ještě dva další závody Cena Chabařovic a Cena Václava Vernera v Čakovicích. Závodníků ještě bývalo nadbytek a Tomáš Topinka stál teprve na samotném úpatí své hvězdné kariéry. Přitom letopočet 1992 byl v mnoha směrech důležitý nejen pro náš dnešní příběh, ale i pro jeho život.

„V tom roce jsem začal chodit se svou budoucí manželkou Romanou,“ odvíjí niť svého vyprávění, o němž bychom zatím ani netušili, že nás přivede k duelu s legendární ikonou dánské ploché dráhy. „Její táta dělal v Olibě.“

Budete-li pozorní, nápis Oliba najdete na trubkách jízdních kol ještě dnes, kdy je český trh z větší části zaplavován produkcí z Číny, ať už je na trubkách rámu napsáno cokoliv. Firmu Oliba Mšeno čekal na sklonku devadesátých let klasický tunel od nového společníka z Německa. Nicméně v první půli dekády společnost zaměstnávala bezmála dvě stě padesát lidí a její jednatel Jiří Opočenský našel zalíbení ve světě sportu levých zatáček.

„Narazili jsme na sebe náhodou,“ vypráví Tomáš Topinka, jak Jiřího Opočenského potkal. „S budoucím tchánem jsme se jednou bavili u večeře. Říkal jsem, že rozesílám dopisy na firmy se žádostí o podporu. Že jsem si našel sedmdesát, možná devadesát firem ve zlatých stránkách. Vrátily se mi tři, že mi přejou hodně štěstí. Ale když nesháníš, nemáš. Tak to beru dodnes.“

Nicméně rodinná večeře ve Mšeně měla přinést obrat. „Tchán mi řekl, že je potřeba napsat dopis přesně tomu jednomu ze tří ve vedení Oliby,“ vzpomíná Tomáš Topinka. „A tak jsem ten dopis napsal  a předal tchánovi, který ho předal právě Jirkovi.“

 

Kola pohonem ploché dráhy

Oliba Mšeno se díky Jiřímu Opočenskému stala výkonným motorem pro místní plochou dráhu. Stadión ve Mšeně se vrátil mezi pravidelná místa českého termínového kalendáře. Se zapůjčenými pražskými juniory klub Oliba Mšeno dominoval první lize 1994. Nebyl finanční problém získat finálové podniky mistrovství republiky v dobách, kdy se o ně licitovalo v dražbě a vítěz potřeboval částky větší než sto tisíc. Do Mšena se po letech vrátilo mistrovství světa a stadión získal umělé osvětlení, které v půli devadesátých let u nás bylo jen na Markétě.

Tomáš Topinka však náš příběh vrací nazpět do roku 1992. „Ukázalo se, že Jirka má plochou dráhu rád,“ vypráví o osudu svého tehdejšího dopisu. „Sešel jsem se s ním a vznikla spolupráce, kdy Jirka rozhod‘, že mi koupí motorku. Vyhrál jsem juniorskýho mistra, tím jsem se prezentoval. A od tý sezóny to začlo.“

Tomáš Topinka dodnes svou spolupráci s Jiřím Opočenským přirovnává ke vztahu mladšího sourozence ke staršímu bratrovi. „Rozvíjelo se to dál,“ pokračuje. „Jirka se do plochý dráhy kousnul fest. Jeho manželka byla Angličanka. A on mi jednoho dne povídá, co kdybych závodil v Anglii.“

Anglická liga v prvních letech poslední dekády dvacátého století představovala pupek plochodrážního světa. „Já mu tehdy, řek‘, že Anglie je pro mě hudba budoucnosti,“ připouští Tomáš Topinka, že projektu tehdy nevěřil, už jen proto, že náruč britských klubů nebyla otevřená dokořán a čeští závodníci potřebovali pracovní povolení vázané na výsledky. „Nebral jsem to vážně, že to domluví. Ale Jirka to vážně vzal.“

A vskutku, v červnu 1993 Tomáš Topinka ve svých devatenácti letech debutoval ve vyšší britské lize za King’s Lynn. „Rozesílal dopisy, jeho manželka všude volala,“ popisuje dnes úsilí, které Jiří Opočenský vyvinul. „V každým případě se ozvali z King’s Lynn, kde pomoh‘ i Bohouš Brhel, když řek‘, že si dokáže představit, že bych tam jezdil. A tak domluvili, že se tam pojedu podívat.“

Na detaily se Tomáš Topinka jel zeptat do Mšena. „Přijel jsem k Jirkovi oktávkou z roku 1960,“ líčí dnes s úsměvem od ucha k uchu. „Přivítal mě, že když jedu do Anglie, budu potřebovat auto. Já oponoval, že stačí, když si pořídím kouli na vozejk‘.  Ale on mi koupil kadetta a já si s ním vyhrál, že se s ním dalo jet do Anglie.“

Jak již bylo řečeno, jednatel mšenské Oliby věnoval svou přízeň i místnímu oválu. „Nevím, čí to bylo, ale stadión stál,“ pokračuje Tomáš Topinka. „Jirka se do toho vrhnul po hlavě. Dělaly se mantinely, všechno se natíralo a dávalo se to do kupy.“

 

Pardubický revanš po čtyřech měsících

Tradice plochodrážních prvních májů je ve Mšeně tak silná, že i dnešní klub načasoval svou jedinou letošní závodní akci na den, který začíná dohasínáním čarodějnických ohňů. Po zmiňovaném kontrolním závodě juniorů v roce 1992 tady první květnový den motory plochodrážních strojů burácely i v dalších letech.

V pětadevadesátém přilákalo patnáct set diváků do ochozů zejména jméno Hanse Nielsena. Za svou kariéru, kterou uzavřel o čtyři roky později, nahromadil dohromady dvaadvacet zlatých medailí ve světových šampionátech. Když se chystal do Mšena, měl na kontě už tři tituly individuálního mistra světa. O rok předtím jej ve Vojensu o čtvrtý připravil o jedenáct let mladší Tony Rickardsson v rozjezdu, nicméně první ročník Grand Prix měl na trůn vrátit opět legendárního Dána.

„Tehdy byl Hans něco jako Greg nebo Tai dneska, byl to pan někdo ve sportu,“ přibližuje atmosféru doby Tomáš Topinka, který pozvání Hanse Nielsena svým způsobem pomáhal organizovat. „Jirka se mě ptal, kolik by stál. Odpovídal jsem, že nevím, ale že se zeptám. Nakonec se domluvili na nějaký částce, že tam přijede. Myslím, že dneska moc českých pořadatelů nemůže říct, že si na pouťák pozvou mistra světa. To beru jako pozitivum. Byly to prima závody.“

První máj roku 1995 bylo pondělí a Tomáš Topinka cestoval do Mšena rovnou z Anglie. „Letěli jsme s Bohoušem z Norwiche přes Amsterdam,“ vzpomíná. „Přímý ranní lety do Prahy tehdy ještě ve svátek nebyly. Jirka nám zaplatil letenky, chtěl nás tam.“

Hans Nielsen, který se druhý den zastavil v divišovské Jawě, jejímž továrním závodníkem byl, představoval největší hvězdu startovní listiny. Největšími konkurenty mu měli být právě Tomáš Topinka, jenž se ve svých jednadvaceti letech vypracoval do užší světové juniorské špičky, a Bohumil Brhel. Nechyběli ani další přední čeští závodníci a další cizinci. Z polské dvojice byl známější dnešní wroclawský kouč Piotr Baron, finalista juniorského mistrovství světa a extraligová posila Pardubic z roku 1993. Na Piotra Protasiewicze největší sláva ještě čekala a nikdo nemohl tušit, že o sedmnáct let později se s vestou Mšena postaví za zrušení extraligového klání s trojkoalicí DaK Moto Plzeň Divišov.

„Jirka se ptal, jak to uděláme s číslama,“ vybavuje si Tomáš Topinka tvorbu startovní listiny. „Já si přál, ať se s Bohoušem a Hansem setkáme buď v první a poslední sérii. A nakonec jsme spolu jeli až úplně poslední jízdu.“

Hans Nielsen a Tomáš Topinka procházeli závodem bez porážky. Před Bohumilem Brhelem byl v cíli rozjížďky s číslem tři Lubomír Jedek, ovšem šlo o jeho první a poslední prohru za celé odpoledne, jež začalo nástupem úderem šestnácté hodiny. A už tu konečně byla rozjížďka s číslem dvacet. Bohumil Brhel upadl, avšak rozhodčí pozval k repete celou čtveřici.

„Nepamatuju se už přesně,“ nedokáže si Tomáš Topinka přes propast dvou desítek let uvědomit bližší detaily. „Ale vím, že jsem odstartoval. Na Hanse, kterej‘ míval perfektní starty! To se mi nestávalo moc často. Ale Mšeno mi sedělo, dělali tam po vzoru King’s Lynn hluboký starty a snažili se dráhu načechrat. Jirka byl schopnej‘ dát údržbářům z fabriky krumpáče a poslat je, ať udělají hluboký starty, protože je mám rád. Šel do toho po hlavě.“

Na čele dvacáté jízdy však Tomáš Topinka nezůstal dlouho. „Z prvního výjezdu mě Hans už objel,“ krčí rameny. „Při průjezdu první zatáčkou jsem byl já první, ale z výjezdu se přese mě přesypal. Vyjančenej‘ mlaďas proti mistru světa, tak to určitě mělo bejt‘. On sem určitě nepřijel prohrát.“

A tak šel coby neporažený na nejvyšší stupínek pódia Hans Nielsen, Tomáš Topinka byl druhý a Bohumil Brhel třetí. „Přede mnou byl pan někdo, za mnou pan někdo,“ bilancuje hrdina našeho vyprávění své tehdejší umístění. „Tak jsem to bral, takže jsem byl spokojenej‘.“

A konec konců, uběhly pouhé čtyři měsíce a Tomáš Topinka skončil druhý při Zlaté přilbě v Pardubicích. Ve velkém finále přitom svedl strhující duel s Hansem Nielsenem a nyní byl poraženým právě dánský velikán.

 

mezinárodní závod – Mšeno:

1. Hans Nielsen (DK) 15, 2. Tomáš Topinka (Praha) 14, 3. Bohumil Brhel (Praha) 12, 4. Pavel Ondrašík (Praha) 10, 5. Csaba Hell (H) 9, 6. Lubomír Jedek (Praha) 8, 7. Karel Průša (Březolupy) 8, 8. Robert Král (Divišov) 8, 9. Lubomír Batelka (Praha) 7, 10. Piotr Protasiewicz (PL) 7, 11. Zdeněk Schneiderwind (Praha) 7, 12. Piotr Baron (PL) 4, 13. Heinrich Schatzer (A) 4, 14. Roman Kubeš (Praha) 3, 15. Niki Schweiger (D) 1, 16. Thomas Stadler (A) 1, res Martin Kubeš (Praha) 2.

Foto: Pavel Fišer a Petr Makušev

Svitavy – 26. července 1986
Jak už to v červenci chodí, nebe se náhle zakaboní. A je to tady, přichází pořádný slejvák. Poklidná sobotní atmosféra ve Svitavách je rázem tatam. Lidé otevírají deštníky a ti, kteří je zapomněli doma, hledají úkryt pod podloubím domů na místním náměstí. Je půl třetí odpoledne a mnozí plánují návštěvu nového plochodrážního areálu v Cihelně. Juniorský šampionát však nepoutá tolik pozornosti jako Dunajský pohár před měsícem, kdy se pořadatelům vyplatilo postavit stánky se vstupenkami a programy už odbočce z výpadovky na Poličku. Déšť přivádí chmury, avšak naštěstí ustává stejně rychle, jako přišel. Je zamračeno a horko. A Jan Holub může začít budovat rozhodující náskok, díky němuž se nazítří ve svých osmnácti letech stane do té doby nejmladším plochodrážním šampiónem republiky vůbec.

 

Nespravedlivě obviněný agresivní judista leze po svém plochodrážním bratrovi v triku jako po žebříku

Ptát se syna úspěšného plochodrážníka, dvojnásobného mistra republiky, skvělého reprezentanta, jemuž jen velké smůle uniklo světové finále ve Wembley a druhého českého profesionála v britské lize, proč se stal plochodrážním závodníkem, se může zdát stejně naivní jako nošení dříví do lesa. Ale přece. Bydlel v Rudolfově, coby kamenem dohodil od Českých Budějovic, jejichž měšťané během třicetileté války brutální akcí navždy přerušili slibný hospodářský vývoj svých sousedů. Během jeho dospívání už plochodrážní mítinky na Dlouhé Louce byla dávno minulostí. A s nimi i celý plochodrážní sport v jižních Čechách.

„To jsem nezjistil dodnes,“ nezapře Jan Holub toho jména druhý svůj smysl pro humor, když reaguje na úvodní otázku. „Už asi v sedmý, osmý třídě jsem se rozhod‘ víc pro plochou dráhu. Do tý doby jsem dělal judo a vozil se na motokrosový motorce.“

Pamětníci si jej vybaví oblečeného v kožené kombinéze, avšak ani v bílém kimonu nemusel být bez šancí zanechat výraznou stopu v historii. „Měl jsem trenéra Míru Maříka, ten potom trénoval judo i Jéňu,“ vypráví. „Dostal jsem se do semifinále mistrovství republiky v Rimavskej Sobote. A tam mě vyloučili za agresivitu. Ale ten kluk se leknul a moh‘ si za to sám. Judo byla výhoda pro plochou dráhu, že těžiště je dole.“

Jan Holub nejstarší na téma plochodrážních začátků svého syna na stránkách Jihočeské pravdy v srpnu 1986:

„Chtěl jsem, aby gymnastikou a judem získal obratnost, vytrvalost, houževnatost, sílu, orientaci, postřeh, aby se naučil padat. Že nakonec stejně skončí na plošině, to jsem věděl už od jeho čtyř let! Na mašiny se jen třásl; v šestnácti dostal od ministra vnitra výjimku pro získání řidičského průkazu, do té doby jezdil vlastně načerno – snad už to dnes mohu říci…“

Křivda způsobila, že se Jan Holub přiklonil ke sportu levých zatáček jednou provždy. „Dopomohla k tomu i Plzeň,“ připomíná. „Přišli za tátou, že by potřebovali trenéra. A já říkal, že se svezu. Potkal jsem se tam s Boříkem Hádků. Spolu jsme začali a skoro taky skončili. Byli jsme jako bratři v triku. Měli jsme spoustu výhod. Můj táta byl trenér, Boříkovo táta zase mechanik v Pardubicích.“

Oba synové slavných otců podědili hodně genů. „Táta se nám věnoval a na malým plácku nás naučil jezdit,“ vzpomíná Jan Holub. „Jak se jeden něco naučil, druhej‘ to odkoukal a vylezli jsme po sobě jako po žebříku. Plochodrážní vlak byl krásně rozjetej‘. A najednou jsme zjistili, že jsme v sestavě.“

 

Zmlácený pes prožívá šťastný návrat domů

Šestnáctiletý Jan Holub navštěvoval zemědělské učiliště v Třeboni, jehož vedení mělo pro jeho sportování pochopení. V polovině osmdesátých let byl nutný pro start motocyklové kariéry řidičský průkaz, který bylo možné získat v sedmnácti. Hrdina našeho vyprávění však měl výjimku a mohl se pustit do závodění již o rok dříve.

„První závody byly ve východním Německu,“ vybaví si okamžitě. „Plzeň tam jela přátelák, jejich vztahy s Němci byly super, a nás s Boříkem vzala s sebou. Měli tam malej‘ buzerplac, chtěli vidět, jestli vůbec umíme zatočit. Když zjistili, že umíme jezdit, nechali nás závodit. Pak teprve přišly závody v Čechách.“

Sobota a neděle šestého a sedmého října roku 1984 slušně zaplnila depo v pardubickém Svítkově. Na programu dne byla juniorská předkvalifikace pro šampionát následujícího roku. Dorazilo třiačtyřicet adeptů plochodrážního řemesla. Mezi nimi kupříkladu Zdeněk Tesař, ještě s vestou Kopřivnice, který o necelých osm let později bude ve Wroclawi nadlouho posledním českým zástupcem ve světovém finále jednotlivců. Potom se bude živit jako profesionál v Ipswichi a Peteborough, v pětadevadesátém získá jediný titul mistra republiky a bude vcelku pravidelně jezdit extraligu za Slaný.

Nebo Vlastimila Červenku, který to dotáhne coby náhradník až do světového finále na dlouhé dráze. Bratry Kalinovy, staršího Františka, jež dnes soudcuje plochodrážní závody, a mladšího Vladimíra, jehož dodnes potkáte v depu jako mechanika. Bohumila Brhela není nutno představovat. Své motocykly si připravovali i otcové členů národního týmu, které příští týden čeká vstup do světového poháru, Milan Kůs a Zdeněk Holub.

Jan Holub dnes vzpomíná, jak na něho zapůsobila atmosféra předkvalifikace v říjnu 1984:

„Tolik lidí jsem v Pardubicích snad nikdy neviděl. „Byli jsme rozdělený do pěti skupin. Bylo nás tam snad skoro padesát. To bylo úplně nepředstavitelný.“

V sobotu se jely tři závody, z nichž do dvou nedělních postoupilo dvaatřicet borců. Jan Holub byl ve skupině A třetí, když o jeden bod více měli jen slánský Milan Matoušek a domácí Petr Pospíšil. Druhý den vyhrál skupinu D František Kalina a Jan Holub skončil čtvrtý. V celkovém součtu obou nedělních podniků mu patřila osmá příčka, takže si do Rudolfova vezl postup do hlavní části československé juniorky.

„Třikrát jsem upad‘,“ vzpomíná na druhý říjnový víkend roku 1984. „Jednou jsem nedojel, dvakrát jsem se dokonce stih‘ zvednout, roztlačit motorku a dojet ještě první. Nejvíc si pamatuju Honzu Hrušku, to bylo, když jsem upad‘ a nedojel. Závody pěkný, nádherný. Nešlo jim do hlavy, že jsem startoval s nohou v háku. Byl jsem malej‘ a nedošáh‘ za zem. Pořád mi vysvětlovali, kam si mám sednout. Bohužel to nešlo, tak mi to zůstalo.“

Nicméně šestnáctiletý teenager nemohl být nespokojený. „Cesta domů byla krásná, když jsem věděl, že jsem postoupil,“ zasní se po více než třech desítkách let. „Sice jsem byl zmlácenej‘ jako pes, ale postoupil jsem. A až pak ten další rok jsem zjistil, co to vlastně je jet mistrovství republiky.“

 

Desátým nejlepším juniorem Československa v první kompletní sezóně

Juniorský šampionát anno domini 1985 začal již zkraje dubna. Jan Holub zamířil v rámci semifinálové skupiny B do Zohoru a Březolup. V obou případech mával z nejvyššího stupínku pražský Miroslav Práger. Současný březolupský tajemník Josef Mizera byl pokaždé druhý. Jan Holub měl ze slovenského stadiónu osm bodů, aby si druhý den na jihu Moravy šestým místem a dvěma body ještě pomohl.

Na Prvního máje v Liberci lilo jako z konve a třetí podnik byl bez náhrady zrušen. Počasí nebylo příznivé ani nazítří v Chabařovicích. Nicméně na ústeckém předměstí dokázali uspořádat závod o týden později v náhradním termínu. Jan Holub se poprvé se třinácti body postavil na stupně vítězů. Důležité však bylo jeho šesté místo v závěrečné klasifikaci, díky němuž se dostal do finálové série.

„Ze Zohoru si pamatuju hlavně Milana Matoušků, jel tam velice dobře,“ nemůže se Jan Holub po takové době rozpomenout už na žádné detaily. „Březolupy jsou pro juniory ideální. Velká, široká a bezpečná dráha na ty začátky. Ačkoliv upadnout se dá i ve sprše. A Chabařovice byla dráha, co mi padla do oka hned na první pohled. Mám ji pořád rád.“

Ani finálové série nebyla ušetřena řádění živlů. Padly mu za oběť květnové závody v Kopřivnici a v Žarnovici. Boj o juniorského šampióna vyvrcholil trojicí závodů předposlední červencový víkend. V Plzni triumfoval Bohumil Brhel, ovšem Miroslav Práger, jehož porazil v rozjezdu, si na Markétu přivezl stejný počet čtrnácti bodů. První z nedělních klání vyhrál s patnácti body, avšak druhý závod a s ním i titul patřil Bohumilu Brhelovi.

Jan Holub skončil celkově desátý. „Plzeň byla domácí dráha, nádhera,“ komentuje své deváté místo. „Markéta je krásná, malá dráha. Ve finále už byli střelci, spousta z nich jela juniorák poslední rok. V tý době byly velký rozdíly, odkud kdo byl, kolik měl kdo odjeto a tak.“

Nicméně desáté místo muselo být pro sedmnáctiletého závodníka v tehdejší konkurenci obrovským úspěchem. „Počítá se vždycky jedno jediné místo,“ přemítá Jan Holub, který samozřejmě v červenci 1985 nemohl ani náhodou tušit, že Bohumila Brhela vystřídá na domácím juniorském trůně právě on. „Na první sezónu to ale bylo nádherný. Myslel jsem si, že zůstanu v první půlce, to těch osmi. Byl jsem desátej‘, ale protože pár kluků odešlo, skončil jsem tak jakoby na nějakým sedmým místě. O to bylo větší potěšení, že jsem nemusel jet předkvalifikaci.“

Jan Holub v srpnu 1986 vyprávěl Janu Kubcovi z Jihočeské pravdy, že navzdory pardubické vestě je srdcem Jihočech:

„Kdyby byla dráha v Budějicích, nikdy bych nejezdil v Pardubicích, ale tady doma. Jsem jako táta ryzí Jihočech, ten ani v době, kdy jezdil profesionálně v Anglii, na svůj kraj nezapomněl. Cožpak táta, ten mě chápe, ale mámy je mi někdy líto. Má o nás strach, i když nikdy nic neřekne…“

Na sklonku pětaosmdesátého měl ovšem Jan Holub také jiné starosti. V prosinci dostal výuční list a nastoupil zaměstnání u KZSP České Budějovice. Jak bylo tehdy běžné, jeho zaměstnavatel jej v lednu uvolnil jako sportovce do pardubického Střediska vrcholového sportu. Osmnáctiletý závodník se vlastně stal plochodrážním profesionálem, byť se v dobovém žargonu podobné slovíčko nevyskytovalo.

„Hlavně kvůli technice,“ vysvětluje Jan Holub, proč přestoupil z Plzně na východ Čech. „Dostali jsme s Boříkem motorky půjčený od SVS už do Plzně. A pak to byla domluva mezi kluby. Pan Hádek s mým tátou to domluvil a šli jsme do Pardubic. Pan Havelka nás tam vzal a byli jsme v SVS.“

 

Leader průběžné klasifikace s utrženou bradou začíná pádem

Mistrovství republiky juniorů anno domini 1986 dostalo v osobě Jana Holuba dalšího favorita. Semifinálová skupina B, jejíž závody šly v řadě jako na provázku během měsíce od půlky dubna, jej zastihla na druhém místě závěrečné klasifikace. Na úvod v Čakovicích jej o věnec připravil pád z druhého místa v poslední jízdě, avšak ve Slaném, Liberci a Chabařovicích si to namířil ke stupňům vítězů.

„Čakovice se mi líbily,“ vzpomíná. „Malá, technická, ostrá a rychlá dráha. Slaný si udržuje svůj lepší standard. V tý době to byla docela dobrá dráha, tehdy se dalo závodit všude po lajně a venkem. Liberec byla ještě stará dráha, ta nemá s tou novou nic společnýho. Chabařovice krásná dráha, dalo se tam předjíždět. Já nebyl z těch, co vyhrávali starty a tam se dalo spousta věcí vymyslet.“

Finálová část startovala pátého července ve Slaném. Jan Holub prohrál v osmé jízdě s Bořivojem Hádkem a v desáté s Petrem Hurychem. Ten přišel o punc neporazitelnosti hned v další sérii, zatímco Bořivoj Hádek ztratil body až v rozjížďce s číslem sedmnáct. V jejím cíli byl až za Jaroslavem Obrem a vítězným Vladimírem Kalinou.

„S Boříkem jsme po sobě šli po sobě hned od začátku,“ žertuje na téma, s kým se potkal na startovním roštu rozjezdu o vítězství. Tentokrát musel vzít zavděk druhým místem, avšak druhý den na Markétě vyhrál v československé juniorce svůj první závod. Shodou okolností musel opět do rozjezdu. Kvůli dešti se končilo již po třech sériích a osm bodů jako on měl i jeho kolega ze SVS Jiří Šmíd.

„Se Šmíďákem jsme k sobě měli hroznou přitažlivost,“ povzdechne si. „Za sedm závodů jsme se šestkrát srazili. Kdykoliv jsme se potkali, spadli jsme. Ten rok jsme na sebe byli jako magnet. Jel juniorák poslední rok, ve vrcholu byl dýl. Byla to taková správná, zdravá rivalita. Já byl mladej‘ a vyblázněnej‘, on starší a zkušenější. Pořád jsme na sebe naráželi. Většinou jsme to vzali, že buď dojedeme oba nebo oba nedojedeme.“

V Praze však Jiřího Šmída nechal na holičkách motocykl. Jan Holub se ocitnul nejen se zlatým věncem okolo krku, ale i na čele průběžné klasifikace. Měl jednadvacet bodů a jeho nejbližším sousedem byl Vladimír Kalina s osmnácti. Bořivoj Hádek se v Praze zranil, Josef Fejfar a Petr Hurych ztráceli více než bylo zdrávo.

„Po prvních dvou závodech mi narostlo sebevědomí a to člověk po tom o něco víc chce,“ přemítá Jan Holub. „V tý době jsem se hodně, hodně kamarádil s Jirkou Jiroutů. Spoustu věcí jsme probírali. Do Svitav jsem se těšil, tu dráhu jsme zkoušeli, když ještě nebyla otevřená a jel jsem tam i Dunajskej‘ pohár. Krásná dráha za roh, sedla mi.“

Přitom všechno mohlo být jinak. V šestaosmdesátém Jan Holub debutoval v evropském šampionátu juniorů. V Szegedu skončil osmý. Dodatečně však diskvalifikovali Rakušana Andy Bössnera, jenž nesplnil spodní věkovou hranici sedmnácti let. Z hrdiny našeho vyprávění byl místo náhradníka postupující do semifinále v Toruni.

Tady zopakoval osmou příčku po úspěšném rozjezdu s Dánem Ole Hansenem a Maďarem Barnabasem Gyepesem. Do finále v Rovně cestoval jako náhradník. Když se zranil Dán Allan Johansen, nastoupil za něho v rozjížďkách s čísly deset, čtrnáct a osmnáct.

„Řachnul Černobyl,“ uvědomuje si , aby ihned upřesnil, že katastrofa jaderné elektrárny mu domácí titul sebrat nemohla, avšak incident z jeho poslední jízdy ano. „Dostal jsem kamenem. Celá brada mi úplně do živýho masa odpadla.“

Jaroslav Rataj, trenér RH Praha, v poznámkách k oficiálním výsledkům juniorského mistrovství republiky 1986, které zpracoval:

„Závod ve Svitavách měl dosti pádů a zranění a byl značně znehodnocen výkonem rozhodčího PD s. Ciganem.“

Za dva týdny však ve Svitavách nemohl chybět. „Hned první jízda mě posadila na zem,“ vynoří se mu vzpomínka. „Byl tam Vláďa Kalinů, Pepíček Fejfarů a Šmíďák. A opět jsem ležel. Jako vždycky jsem neodstartoval a chtěl jsem tam bejt‘. A malinko jsme se tam nevešli.“

 

Jméno Jan Holub se vrátí na juniorský trůn až po necelém čtvrtstoletí

Rozhodčí Libor Cygán za pád diskvalifikoval Jiřího Šmída. Při restartu exceloval Vladimír Kalina, avšak ve druhém kole jen předjel Jan Holub a ve třetím i Josef Fejfar. V rozjížďce s číslem osm triumfoval Jan Holub stylem start – cíl. O přestávce před třetí sérií vykouklo sluníčko a jeho paprsky začaly vysušovat doposud mokrý ovál.

Jan Holub byl suverénní i v deváté jízdě. Jenže o tři rozjížďky později jej současně s letem pásky odvedl Pavel Růžička a on se navzdory veškeré snaze nedostal dopředu. V té chvíli se s jedenácti body dělil o průběžné vedení nejen se svým přemožitelem, ale i Josefem Fejfarem.

„Růža mě porazil, to byla zase ta pardubická rivalita,“ povzdechne si dnes po třiceti letech. V rozjížďce s číslem osmnáct opět neměl sobě rovného konkurenta. Hned vzápětí s ním udržel krok i Pavel Růžička. Josef Fejfar pokazil start. Ve druhém okruhu však za svá záda poslal Petra Hurycha, avšak v posledním kole spadl. V té chvíli byl už mimo hru kvůli pádu i Petr Hurych, takže Josef Fejfar si mohl se ztichlým motocyklem doběhnout alespoň pro bod.

Ten mu stačil ke třetímu stupínku pódia, zatímco o vítězi rozhodoval rozjezd. Jan Holub v něm nedal ani náznak šance Pavlu Růžičkovi. Cílem proburácel v čase rovných jednasedmdesáti sekund a díky čtrnácti bodům upevnil postavení leadera před nedělním vyvrcholením šampionátu v Březolupech.

„Měl jsem tolik bodů, že mi jich stačilo udělat jen osm,“ přibližuje Jan Holub své postavení před závěrečným podnikem. „Říkal jsem si, že je lepší jet na jistotu, než tam za každou cenu bejt‘. Zradila mě tam motorka číslo jedna a dvojka mě nechala na holičkách.“

S patnácti body triumfoval domácí Vlastimil Červenka a Josef Fejfar ztratil jediný bod právě s ním. Navzdory nepříznivým okolnostem a opatrné strategii měl Jan Holub stejně jedenáct bodů stejně jako Vladimír Kalina a Jiří Šmíd. A tak počtvrté ve čtyřech finálových závodech musel do rozjezdu, díky němuž na pódiu nechyběl ani tentokrát.

„Vlastík letěl,“ vzpomíná Jan Holub. „Pepíkovi Fejfarovi vyhovovaly motory, co byly utahaný a měly odpal. A sedlo mu to tam. Vláďa Kalinů mi na ten rozjezd půjčoval motorku. A já ho na ní porazil.“

Jan Holub na stránkách Jihočeské pravdy ze srpna 1986:

„Říkali mi, hochu, ty máš na mistrovský titul ještě čas, co bych chtěl, je ti teprve osmnáct, to bys byl nejmladším mistrem na ploché dráze. Ale já si říkal, co kdyby to vyšlo, to bych tátovi udělal radost.“

V osmdesátých letech se juniorskému mistru otevírala vrata do federálního šampionátu a zároveň mu byla upřena možnost obhajoby. „Skončily krásný juniorský časy, jel jsem mezi seniory,“ připomíná Jan Holub odvrácenou stranu svého zlata. „“Titul v osmnácti byl obrovskej‘ úspěch. Ale pak to strašný zjištění v seniorech, že to, co umím já, umí každej‘. Sice jsem se s nima potkával už předtím v extralize, ale přece jen tak natvrdo jako v mistrovství republiky to nebylo. Kdo ze starejch‘ taky chce, aby ho porážel junior. To byly obrovský zkušenosti!“

Od sezóny 1987 jezdil Jan Holub mezi juniory Pohár míru a přátelství, mistrovství Evropy a samozřejmě Zlatou stuhu, avšak mistrovství republiky nikoliv. Až změna pravidel v devětaosmdesátém mu otevřela prostor k comebacku. Spolu s ním se vrátil i Bořivoj Hádek. Jejich přerušený duel z roku 1986 dostal své druhé pokračování. Mírný vrch si udržoval Bořivoj Hádek, avšak jeho červencová korunovace v Pardubicích měla pro Jana Holuba hořkou příchuť křivdy.

„Dodnes si to pamatuju!“ vyletí z jeho úst. „V Pardubicích jsem přijížděl na start a čekal na Boříka. Najel jsem k pásce, pak jsem se otočil. Bořík teprve přijížděl z depa. Já se vrátil k pásce a viděl jsem červenej‘ terč a černou vlajku. Bořík ještě nebyl na dráze a já byl vyloučenej‘!“

Nicméně čas hojí všechny křivdy. „Prohrál jsem,“ uzavírá Jan Holub náš příběh. „Na druhou stranu je to spravedlivý. Já a Bořík máme každej‘ po jednom titulu.“

Ostatně v tomto ohledu se potatili i jejich synové. Jan Holub nejmladší se juniorským mistrem republiky stal bezmála čtvrtstoletí po svém otci roku 2010. A hned následující sezónu jej na trůně nevystřídal nikdo jiný než Michael Hádek.

třetí závod finále mistrovství republiky juniorů 1986 – Svitavy:

1. Jan Holub (SVS) 14+3, 2. Pavel Růžička (VTJ) 14+2, 3. Josef Fejfar (RH) 12, 4. Jiří Šmíd (SVS) 11, 5. Vladimír Kalina (SVS) 11, 6. Vlastimil Červenka (Březolupy) 9, 7. Jiří Brož (Slaný) 9, 8. Jan Hruška (RH) 8, 9. Pavel Koten (RH) 7, 10. Daniel Boháč (RH) 5, 11. Karel Průcha (Slaný) 5, 12. Jiří Petrásek (RH) 5, 13. Petr Hurych (RH) 3, 14. Miroslav Škubal (Březolupy) 3, 15. Vladimír Dvořák 3, 16. Richard Prymula (SVS) 0; v tréninku se zranili Milan Matoušek a Jaroslav Obr (oba Slaný).

 

Celkové pořadí mistrovství Československa juniorů 1986:

	SLA	PHA	SVI	BŘE	TOT
	5.7.	6.7.	26.7.	27.7.
1. Jan Holub, SVS Pardubice	13	8	14	11	46
2. Josef Fejfar, RH Praha	10	6	12	14	42
3. Vladimír Kalina, SVS Pardubice	12	6	11	11	40
4. Jiří Šmíd, SVS Pardubice	6	8	11	11	36
5. Vlastimil Červenka, Březolupy	9	0	9	15	33
6. Jiří Brož, Slaný	6	6	9	10	31
7. Pavel Koten, RH Praha	6	7	7	10	30
8. Pavel Růžička, VTJ Racek	6	5	14	0	25
9. Petr Hurych, RH Praha	12	1	3	8	24
10. Vladimír Dvořák, RH Praha	4	6	3	5	18
11. Jiří Petrásek, RH Praha	0	4	5	7	16
12. Bořivoj Hádek, SVS Pardubice	13	2	NS	NS	15
13. Daniel Boháč, RH Praha	DNR	NS	5	8	13
14. Miroslav Škubal, Březolupy	4	4	3	2	13
15. Karel Průcha, Slaný	5	2	5	NS	12
16. Milan Matoušek, Slaný	8	2	NS	NS	10
17. Jan Hruška, RH Praha	NS	NS	8	0	8
18. Jaroslav Obr, Slaný	5	2	NS	NS	7
19. Jaroslav Pavelka, RH Praha	NS	2	NS	NS	2
20. Richard Prymula, ZP Pardubice	DNR	DNR	0	NS	0

Foto: Karel Herman, Pavel Fišer, Mirek Horáček a archív Jana Holuba