Žarnovica – 13. srpna
Žarnovická plochá dráha vstoupila letos do svého jubilejního šedesátého roku. K tomuto jubileu je uspořádána výstava v prostorách obřadní síně na žarnovickém městském úřadě. Přístupná veřejnosti je od včerejška, tedy 12. srpna do neděle 18. srpna. Škoda je jen jaksi poněkud krátkého trvání výstavy, týden není určitě optimální doba. Návštěvníci nedělního závodu mezinárodního mistrovství Slovenska ji ale mohli zhlédnout díky obětavosti místních organizátorů už předevčírem. Diváci jubilejního ročníku ZP SNP, který se koná příští neděli 25. srpna, ji už bohužel nespatří.

Výstava je koncipována jako průřez žarnovickou plochou dráhou. Doplněna je velkým množstvím fotografií, programů, plakátů. Nechybí ani plochodrážní kombinézy, přilby, k vidění jsou i dva plochodrážní speciály. Vše je řazeno v tematických celcích po rocích. Samozřejmě že nechybí čtyřicet devět ročníků ZP SNP a její historie, svůj panel má i období vůbec před vznikem ploché dráhy a pak už jde o průřez žarnovické plochodrážní historie. Vidět na fotkách lze jezdce, kteří v Žarnovici v minulosti startovali, stejně jako se p odívat, jak se kterému odchovanci dařilo na závodech ve světě. Vzpomenout můžete i na slovinského plošináře, Matiju Duha, který má v této síni slávy rovněž svůj koutek.

Výstavou nás provedl Jozef Treščák, bývalý funkcionář oddílu, hlasatel, chodící encyklopedie žarnovické plošiny v tom nejlepším slova smyslu. Opravdu nebyla otázka, kterou by nezodpověděl, na fotografiích nebyl jediný závodník, o němž by neuměl poutavě vypravovat. Nejen, že sypal z rukávu jména jezdců, ale i přidával mnohdy i historky, kterých má fakt mnoho. Je i pravdou, že velké množství vystavených programů je z jeho sbírky.

Foto: Miroslav Horáček

Když jsem v roce 1983 končil karieru plochodrážního jezdce a přebíral po svém otci v Chabařovicích mikrofon, neměl jsem ani tušení, že u toho budu tak dlouho, a že budu spolupracovat s tolika bezvadnými lidmi. Mými vzory byli pánové Jenča, Pecháček a můj otec Jaroslav. Měl jsem u mikrofonu mnoho slavných a známých osobností. Spolupracoval jsem a spolupracuji s mnoha kolegy, ze kterých se mnozí stali mými přáteli.
Hlásil jsem plochou dráhu mimo Prahy a Pardubic na všech stadionech u nás v československé, nyní v České republice a nově díky panu Balážovi, naší legendě v sedmdesátých letech, na silnici a pánům Repiskému, Treščákovi a Búrimu také na Slovensku.

Myslím, že je v tuto chvíli ten správný čas, abych všem těmto kolegům činovníkům ze srdce poděkoval za dlouholetou spolupráci. Byl jsem a navždy to tak zůstane doma v Chabařovicích, kde jsem pomáhal budovat dvakrát stadion a závodil za ně. Díky Šífalďáci a Luboši.

Mojím druhým domovem se staly Mariánské Lázně, kde to doslova miluji a kam se rád vracím. Je tam super parta lidí okolo Míry Musila. Díky Míro i vám všem z Mariánek.

Ve Mšeně musím postupně poděkovat Jirkovi Opočenskému, Vladimíru Wasylivovi a Rudolfu Greplovi. Ve Slaném děkuji panu Jiřímu Čermákovi, Antonínu Vildemu,Vaškovi Buřičovi a dalším. V Plzni díky Jardovi Lucákovi. V Čakovicích Standovi Klenovcovi. Za možnost spíkrovat chci také poděkovat do Svitav, Liberce, Kopřivnice, Březolup, Divišova, Chomutova, Žarnovice, Osečné a Vaškovi Matunovi do Benátek nad Jizerou.

Děkuji také všem novinářům, se kterými spolupracuji, a kterým, posílám mé články do novin. Za informace a slušné a profesionální jednání děkuji panu Petru Moravcovi, vzpomínám a moc díky bývalým vynikajícím rozhodčím pánům Štanclovi a Jansovi, kterých je škoda, že již nepískají, nikdo se jim dosud nevyrovnal.

Za dlouholetou spolupráci pro plochou dráhu děkuji Tondovi Škachovi. Škoda, že u toho nebudu, až budeš Tondo také slavit třicet let své práce pro plochou dráhu, dali bychom si fernet. Doufám, že se ti při oslavách nestane to co mně, že tě místo akreditace pošlou do pokladny pro lístek, přestože ti BSI akreditaci udělí.

Ale i o tom je život. Naštěstí převažují ty hezké chvíle okolo ploché dráhy, kterou mám od svého dětství v Polepech nesmírně rád a což jsem již párkrát, doufám i dokázal. Doufám, že to bude zřejmé i z mé knihy, kterou dokončuji. Protože mi k mému jubileu přálo i dost fanoušků a diváků, chci i jim touto cestou poděkovat. Těším se s Vámi na další závody.

Všechny zdraví Míla Čmejla

Mlýnce – 11. července
Oba řídí koně. Jeden s uzdou v ruce a druhý s řidítky, protože má koně takzvaně pod kapotou. Bez nadsázky a zcela trefně by se dal pojmenovat dnešní článek. Když jste přítomni akci, kde se nachází známá osobnost nebo dokonce legenda, určitě se vám to zapíše na dlouho ne-li navždy do paměti. Když se vám ale povede seznámit dvě legendy z různých činností, to prostě nemá chybu.

Nedávno jsem si povídal s Jirkou Štanclem a on mi říká: „Mílo, ty děláš ty večery, kam zveš známé osobnosti. Nedávno si tam měl Pepu Váňu. Moc mě mrzí, že jsem o tom nevěděl, určitě bychom se přijeli s manželkou podívat. Rád bych ho osobně poznal.“

V tu chvíli jsem věděl, že mám nový bojový úkol. Protože jsme ale s Josefem Váňou kamarádi, bylo to řešitelné. Zavolal jsem, kdy se mu to hodí a on mi sdělil, že 11. července v sedmnáct hodin u něj ve stájích, které má v Mlýncích u Chýše, kde s manželkou bydlí.

Přijeli jsme těsně před sedmnáctou hodinou. Jiří Štancl, jeho žena Alena a já. V pět hodin přijel Pepa a s přirozeností jemu vlastní se seznámil s Jirkou i Alenou. A protože jsme všichni věkově nastejno, Josef Váňa navrhl tykání, které manželé Štanclovi okamžitě přijali.

Sedli jsme si ke stolku a povídali. Když Jiří vyndal slavnou trofej, kterou získal pětkrát, Josef Váňa uznale pokyvoval hlavou, a potom si ho dobíral: „Jirko, já mám zatím těch vítězství osm, takže se ještě snaž.“
Nemohl jsem Jirku v tom nechat a tak jsem Pepovi řekl, že má Jirka ještě pět ze Slovenska a že musí ještě dvakrát vyhrát. Také jsme se seznámili s Josefem Váňou mladším a na otázku, kdo letos vyhraje Velkou pardubickou, nám odpověděl: ,,No přece já.“

U stájí v Mlýncích, jsou veliké louky a také tréninková dráha včetně skoků. I to jsme si prohlédli. Velmi poutavé bylo, když jsme procházeli stáj a Pepa nám o každém koníčkovi něco řekl. Třešničkou na dortu bylo, když jsme se zastavili u boxu se jmenovkou legendárního Tiumena a mohli si ho pohladit. Vypadá to, že ti dva letos o největší trofej budou opět bojovat.

Než jsme odjeli, dostal jsem nápad, že si obě legendy vymění pokrývku hlavy, což v případě Jirky Štancla je zlatá přilba a v případě Josefa Váni pravá závodnická přilba na dostihy. Jak to dopadlo, je vidět na přiložené fotografii. Myslím, že to oběma sekne.

Z rozhovoru vyplynulo, že ale oba zůstanou u svých profesí, nebo v těch jsou opravdivými legendami. Protože na podzim bude další beseda s Josefem Váňou, manželé Štanclovi slíbili, že se rádi přijedou podívat.

Co dodat na závěr? Seznámení obou velikánů je pro mě obrovská čest, stejně tak jako fakt, že jsou oba mými přáteli. Protože pan Váňa musel pracovat, rozloučili jsme se a on nám doporučil, že v Chýši je výborný pivovar, kde i dobře vaří. U dobré večeře jsme se shodli, že setkání bylo krásné a budeme dlouho vzpomínat.

Plzeň – 6. června
V uplynulých dnech se nejbližší a přátelé rozloučili hned s třemi osobnostmi spojenými s plzeňskou plochou dráhou. Uplynulý měsíc nás navždy opustil Josef Trepka, mechanik Václava Hejla, na něhož pamětníci vzpomínají nejen kvůli zlatým rukou, ale také vypracovaným bicepsům, jenž mu propůjčovali vpravdě herkulovskou sílu. Ve středu 22. května dotlouklo srdce devětatřicetiletého Jiřího Boučka, mezi jehož největší úspěchy patřilo vítězství v extralize 1994. Tento týden se uzavřela životní pou Jiřího Hladíka, někdejšího klanu 4H, tedy Václav Hejl – Jan Holub – Jiří Hladík a Jaroslav Hauptmann, jenž v půli sedmdesátých let řádil nejen na plzeňských Borech. Čest jejich památce a nech jim je země lehká!