Titul mistra republiky se vyhlašuje jen jednou za rok. A tak si i moderátor může dovolit méně seriózní otázky pro pobavení skvělého březolupského publika. Václav Milík jen obrací oči, když se ho ptám, zda již poslal textovku Josefu Francovi o svém titulu. O dva roky dříve totiž pražský závodník o svém triumfu prostřednictvím svého mobilního telefonu jako prvního informoval právě pardubického kapitána. Ten toho času dlel na polské velké ceně, což mu zabránilo v českém finále startovat. Další dotaz byl však na odpověď mnohem náročnější. Prostou aritmetikou by Václav Milík roku 2019 mohl překonat nepřekonatelného Jiřího Štancla někdy na podzim 2027. Ovšem matematické zákony ve světě ploché dráhy neplatí.

 

Vysoko nastavená laťka

I pětatřicet let od doby, kdy Jiří Štancl ukončil své fenomenální kariéru, zůstává spousta jeho mezníků nebourána. Jedním z nich je i dvanáct titulů mistra republiky. Před třemi lety na vrcholku březolupského pódia Václav Milík slavil své páté zlato. Přestože v dalších dvou ročnících nejstaršího motoristického šampionátu naší země přidal jen jeden další primát, má prozatím největší naději dech beroucí rekord mistra všech mistrů překonat.

Dvanáct titulů šampióna republiky byl výkon jako z jiného světa již roku 1983, kdy jej Jiří Štancl vytvořil. Vždyť v té době se mu nemohly rovnat ani další osobnosti, které psaly historii ještě před ním. Hugo Rosák byl domácím mistrem čtyřikrát, Hugo Rosák pětkrát.

Každý jiný závodník dokázal své zlaté medaili pořídit maximálně jednu mladší sestřičku. A Jiří Štancl přitom rok co rok přepisoval historii. Poté, co v sedmdesátém prvně usedl na trůn, jej v dalších čtrnácti letech z něho dokázali sesadit pouze Václav Verner, Aleš Dryml a Antonín Kasper.

 

Vyzývatelé různými okolnostmi v poli poražených

Od osmdesátých let, kdy kariéra Jiřího Štancla kulminovalo, se změnila plochá dráha, ale i mnoho dalších věcí. Účast v mistrovství republiky již nebyla tolik zásadní a mnoho českých es dávalo přednost zahraničnímu angažmá. A pokud měli zázemí na Britských ostrovech, domácí šampionát ignorovali. Neúčast v reprezentaci podmíněná úspěchem v něm, je zase tolik nemrzela.

I proto má Michal Makovský jeden titul stejně jako Zdeněk Tesař, jenž se v půli devadesátek poprvé a naposledy vrátil do mistrovství republiky jednotlivců. Tomáš Topinka dokonce volil cestu slovenské licence a na české scéně znovu objevil až coby funkcionář. I když pravda Petr Ondrašík nebyl v jeho případě stejně zatvrzelý jako papež Řehoř VII., jenž v jedenáctém století nechal budoucího římského císaře Jinřicha IV. stát tři dny bosého a polonahého ve sněhu před svým hradem v Canosse, než mu udělil rozhřešení.

Každopádně rekord Jiřího Štancla odolal. Antonín Kasper se ve Mšeně v červenci 2002 stal mistrem republiky posedmé. O dva roky později se Bohumil Brhel stal šestinásobným českým šampiónem. Nikdo další se takovým metám nepřiblížil.

 

Výhoda věku

Co vlastně člověk potřebuje, aby se třinácti tituly dostal na špici statistiky? Samozřejmě výjimečný talent či neuvěřitelnou pracovitost a píli, skvělé zázemí a v neposlední řadě v současném modelu mistrovství republiky i z pekla štěstí. A také dost času, vždyť šampiónem se plochodrážník může stát pouze jednou za rok!

V tomto ohledu měl Václav Milík oproti Jiřímu Štanclovi navrch. Oba se do špičky dostali velice rychle a oběma při startu kariéry pomohli jejich otcové. Jenže zatímco Pardubičan závodil již v patnácti, československé eso si muselo v duchu tehdejších reglementů počkat až do sedmnácti. Táhlo mu na jednadvacet, když se prvně stal mistrem republiky na úkor mnohem starších a zkušenějších soupeřů.

Václav Milík měl za sebou oslavu devatenáctých narozenin ve chvíli, kdy v rozjezdu o titul ve Mšeně porazil Lukáše Drymla. Mladším na trůně byl pouze Martin Vaculík, jehož slánský triumf před patnácti lety má svou obtížnou pochopitelností dodnes nádech invaze Marťanů.

 

Faktor Štěstěny

O štěstí by mohli filozofovat jak Jiří Štancl, tak Václav Milík. Starší z nich především v sezóně 1974, kdy při něm v souboji s Milanem Špinkou stáli snad všichni svatí. Mladší zase o čtyřicet let později, kdy v Březolupech svůj tříbodový náskok prohospodařil dvěma pády, ale nakonec uspěl v nekonečně opakovaném rozjezdu s Josefem Francem a Matějem Kůsem. Ostatně kdyby mu byla Fortuna nakloněna, dodatková jízda o tilu proti Aleši Drymlovi v Plzni o rok dříve, mohla skončit opačným výsledkem.

Oba si však vychutnali šampionáty, v nichž neztratili ani bod, byť pravda současnost je až příliš vzdálená sedmdesátkám, v nichž se o mistra zápolilo až v osmi závodech. Na rozdíl od Václava Milíka však Jiří Štancl nikdy nemusel ani jednou vynechat domácí mistrovský podnik vinou své účasti ve světovém šampionátu.

Kromě Aleše Drymla sebrali v přímém duelu Václavu Milíkovi domácí titul pouze Josef Franc a Eduard Krčmář. Pardubický závodník se nyní v historických statistikách dělí o třetí místo s Bohumilem Brhelem. Aby překonal Jiřího Štancla, musel by brát zlato ještě sedmkrát.

 

Klíčová otázka

Ať již na podzim roku 2028 bude mít nejvíce domácích titulů Jiří Štancl či Václav Milík, jeden fenomenální rekord skvělého Mistra bude stále platit. On jediný dokázal vyhrát titul československého šampióna bez přestávky desetkrát za sebou v letech 1972 – 1981.

A jen samotná plochá dráha musí sepsat konec tohoto příběhu. Budoucnost ukáže, zda překonat tento výkon je v silách Václava Milíka či jeho mladších následovníků. Je možné, že tento kousek dosáhne kdosi z mladých kolibříků a není vyloučeno, že se takový borec ještě nenarodil. Konec konců ani, že Jiří Štancl v tomto ohledu nezůstane první na věky věků.

Mistři republiky jednotlivců:

dvanáctkrát:	Jiří Štancl (1970, 1972 – 1981, 1983)
sedmkrát:	Antonín Kasper ml. (1985 – 1987, 1990, 1994, 1997, 2002)
šestkrát:	Bohumil Brhel (1992, 1993, 1998, 2000, 2001, 2004), Václav Milík ml. (2012, 2014 – 2016, 2019, 2021)
pětkrát:	Luboš Tomíček nejstarší (1961 – 1965)
čtyřikrát:	Hugo Rosák (1949, 1954 – 1956)
třikrát:	Lukáš Dryml (2005, 2008, 2009)
dvakrát:	Rudolf Havelka (1950 a 1957). Antonín Šváb st. (1966 a 1967), Jan Holub nejstarší (1968 a 1969), Aleš Dryml starší (1982 a 1984), Tomáš Topinka (1996 a 2003), Aleš Dryml mladší (2011 a 2013), Josef Franc (2017 a 2018)*
jednou:	Richard Janíček (1958), František Richter (1959), Jaroslav Machač (1960), Václav Verner (1971), Roman Matoušek (1988), Petr Vandírek (1989), Václav Milík st. (1991), Zdeněk Tesař (1995), Michal Makovský (1999), Adrian Rymel (2006), Martin Vaculík (2007), Matěj Kůs (2010) a Eduard Krčmář (2020)

Poznámka: Josef Franc vyhrál také jediný ročník mistrovství republiky pod gescí ČSMS v roce 2012