Pardubice – 31. ledna
Včera se obyvatelé celého našeho území probudili do nádherného slunečného rána. Jenže sluneční paprsky nenesly poselství o mrazivé noci, jak už tomu v lednu bývá. Ba právě naopak, rtuť se v teploměru šplhala do výšek, na něž by se styděl duben, ale březen rozhodně nikoliv. Oficiální zpráva o zrušení další dvojice ledařských závodů, kterou Petr Moravec předjímal již v pondělí, proto rozhodně nesjela na monitory počítačů jako blesk z čistého nebe.
Jan Klatovskému s největší pravděpodobností zůstane titul až do příštího roku
Pakliže nebude Jan Klatovský fit, náhradníkem se v Šadrinsku stane Radek Hutla
Přitom nadcházející víkend s plánovanými závody v Mělicích a Chrastné byl jakýmsi mezníkem pro pořádání ledové ploché dráhy. Jan Klatovský se sice zdržel v Čechách. Vynechá první finále v Astaně, jeho účinkování ve družstvech v Šadrinsku není ještě stoprocentně potvrzeno, avšak v Togliatti o další týden později by již chybět neměl.
A stejně tak v mistrovství Evropy na sklonku února. Jeho se zúčastní také Lukáš Hutla a Andrej Diviš, kteří byli nominováni do národního týmu. S přeloučským ledařem se na východ vydá i jeho otec Radek, který v případě pokračování zdravotní indispozice Jana Klatovského nastoupí v Šadrinsku jako náhradník národního týmu, a Martin Běhal.
Bez pěti ledařů ve startovní listině jsou možnosti ledařských pořadatelů hodně limitované, a to nejen proto, že závodníci jsou také hnacím motorem při stavbě závodních oválů. V případě mistrovství republiky bychom museli objektivně hovořit jako o neobjektivním. A tak zbývá buď pouťák s mezinárodní účastí nebo čekání na březen.
Do Ruska se vypraví také Martin Běhal
Obě alternativy pochopitelně musí počítat s mrazivým počasím, což je letos opravdovým kamenem úrazu. Pořádně mrznout totiž prakticky ještě nezačalo. Soudnost by nedovolila ani vyjet na kaluže s modely závodních motocyklů, protože i pod nimi by se slabá ledová krustička mohla prolomit. Ostatně i sám Lukáš Volejník si za svou procházku po tence zamrzlém Žabáku v Chrastné vysloužil nálepku hazardéra a to i od otrlého Martina Běhala.
„Závody letošního šampionátu bychom sice mohli v případě nečekaného zvratu počasí realizovat i v měsíci březnu,“ zamýšlí se Petr Moravec. „Ale jsme asi všichni realisté. Pokud by se takový zázrak stal, určitě budu ledařské pořadatele neprodleně informovat.“
Andrej Diviš pojede světová družstva i šampionát Evropy
Pardubice – 29. ledna
Začátek každého týdne letošního roku byl pro Petra Moravce prakticky stejný. Český plochodrážní šéf pravidelně kontaktoval pořadatele ledařských závodů se stále stejnou otázkou, zda mají dostatek ledu, aby mohli o víkendu pořádat závody. Pokaždé se ale dočkal stejně negativní odpovědi.
Dnes si do dne, který připomíná spíše pošmourný duben, neobléknul ani svetr. A tak mu bylo jasné, že tentokrát nemá cenu ani vytahovat mobilní telefon. I slibných sedm centimetrů na Žabáku v Chrastné vzalo za své při oblevě posledních dnů. A bez mrazů ani nikde jinde nemůže vrstva ledu narůst na nezbytných patnáct centimetrů, takže i poslední dva závody plánované do Mělic a Chrastné musely být zrušeny.
Měsíc únor může přinést jen slabou naději. I kdyby mrzlo sebevíc, pět ledařů stráví velkou část jeho dnů v Rusku. Východiskem by mohl být jen pouťák, který by někdo uspořádal pro zbývající závodníky, a na nějž by přizval i cizince.
Pardubice – 23. ledna
Očekávaná zpráva o osudu plánovaných ledů o tomto víkendu se během včerejšího odpoledne stala realitou. Všichni pořadatelé Petrovi Moravcovi postupně potvrdili, že na svých závodištích nemají dostatečnou sílu ledu, pakliže ovšem nějaký vůbec mají. Proto se v sobotu a v neděli nepojede ani v Račicích, ani v Holicích, jak by velel termínový kalendář, ale nikde jinde. Poslední nadějí na mistrovský závod přitom nabízí pouze následující víkend.
Jaký je Váš názor?
Loading ...
První volné únorové dny by měly dle plánu patřit Mělicím a Chrastné, kde Žabák zamrzl sedmi centimetry ledu. Ovšem mezitím k nám začal proudit teplejší vzduch a na následující dny se ráz počasí nemá změnit.
Situaci komplikuje i reprezentace. Již příští týden bude Jan Klatovský závodit při prvním světovém finále v kazašské Astaně. Pak se východním směrem vydají také Andrej Diviš a Lukáš Hutla, které během čtrnácti únorových dnů bude čekat mistrovství světa družstev a evropský šampionát.
Spolu s přeloučským ledařem budou cestovat i jeho otec Radek a Martin Běhal. Tím pádem by dramaticky poklesl nejen počet závodníků, aby se dalo hovořit o regulérnosti mistrovství republiky. Oslabení by totiž doznal i pořadatelský sbor, kdyby byl únor nakrásně mrazivý a někdo se rozhodl uspořádat alespoň ledařský pouťák s mezinárodní účastí.
Při pohledu z okna se ani nechce věřit, že loňský leden vypadal jako na fotografii
Chrastná – 22. ledna
Zamrzlý Žabák! Takové snímky mohou na nedočkavé domácí fanoušky ledové ploché dráhy působit jako erotický film na vojáky na dlouhé misi uprostřed nehostinné pouště. Avšak šup do reality. Rtuť teploměru se má záhy z minusových hodnot vrátit přes nulu do kladných hodnot. Člověk bývá nerad poslem špatných zpráv. Nicméně o tom, že po loňských lukulských hodech nás letos čeká až přespříliš tvrdý půst, hovoří nejen okolnosti, ale bohužel i přímo zainteresování fachmani.
„Chumelilo a trošku polevily mrazy,“ vypráví Lukáš Volejník, proč se při nedělní rodinné procházce odvážil vstoupit na zamrzlou plochu rybníku v rekreačním středisku Žabák v Chrastné poblíž Osečné. „S tím sněhem to narostlo.“
Aktuální síla ledu v lokalitě, která zažila ledařské závody nejen loni, ale i předloni, je okolo sedmi centimetrů. „Je to málo,“ uvědomuje si osečenský ledař, jehož okolnosti přinutily dát si během letošní zimy plochodrážní pauzu. „Dneska ráno u nás bylo mínus sedm stupňů. Kdyby to vydrželo, bude to stačit maximálně na trénink. Za tejden to nenaroste o sedm číslem, navíc už na středu hlásej‘ plus čtyři.“
Aktuální kalendář českých ledů nabízí tento víkend mítinky v Račicích a v Holicích, za dalších sedm dnů potom Mělice a Chrastnou. „V Opatovicích je voda,“ přibližuje krutou realitou současných dnů Radek Hutla, který se zrovna vrátil z Weissenbachu, kde se konal prozatím jediný kontinentální mítink na ledové dráze v letošní sezóně. „Mrzlo jen dnes a má bejt‘ oteplení.“
Přeloučského ledaře už s přibývajícími dny na kalendáři opouští optimismus. „Moc tomu nevěřím,“ kroutí hlavou nad otázkou po vyhlídkách na ledařský závod na našem území. „A když neklapne mělickej‘ víkend, myslím, že se letos nepojede vůbec nic.“
Předposlední květnová středa roku 1996 ploché dráze vůbec nepřeje. Miloš Plzák a Josef Mizera sice už složili deštníky, ale koukají na rozbahněnou březolupskou dráhu a je jim jasné, že poslední podnik semifinálové skupiny A mistrovství republiky juniorů začne jen proto, aby po třetí sérii předčasně skončil. Po tréninku vskutku závod startuje. S těžkou dráhou nemají větší potíže prakticky jen Robert Král, Pavel Ondrašík, jenž sem byl povolán z druhé skupiny na doplnění startovní listiny, a Pavel Navrátil, oslnivý pardubický talent stojící na samém prahu své krátké kariéry. Právě za ním o první přestávce přichází pomenší blonďák s pražskou vestou a kudrnatými blonďatými vlasy. Nejde o žádné čachry s domlouváním pořadí, jichž jsou plochodrážní boxy čas od času svědky, on chce jen připomenout, ať mu Pardubičan nenadělí kolo v rozjížďce s číslem šest. Při absenci Adriana Rymela a zranění domácího Milana Žůrka k ní mají přijet jen oni dva a body jsou potřeba jako sůl. Josef Franc se od jen o pár měsíců mladšího Pavla Navrátila dočká přikývnutí a o pár minut později jsou dva body vskutku na jeho kontě. Čas trhnul oponou, o jednadvacet let později není v Březolupech při posledním finále šampionátu republiky z šestnáctky, která v deštivém květnovém dni šestadevadesátého roku bojovala o postup do juniorského finále, nikdo. Jen Josef Franc. Bujná kštice ustoupila poněkud skromnějšímu sestřihu, nicméně zkušenostmi by mohl dláždit dálnici až do Prahy. V duelu s Eduardem Krčmářem, jehož rok narození přesně koresponduje s počátkem jeho kariéry, nezaváhá a získává titul mistra republiky. Po šesti druhých místech není sám, kdo více či méně hlasitě volá slůvko konečně!
Nejlepším juniorem individuálního šampionátu
Josef Franc na prahu své kariéry roku 1997
V půli devadesátých let o mistru republiky rozhodovalo jedno jediné finále, do jehož boxů vedla dvoustupňová kvalifikace. Ve čtvrtfinále zápolili senioři, kteří se v předchozím ročníku neumístili. Do semifinále bývali nasazování nejen jejich úspěšnější soupeři, ale postupovali sem rovněž juniorští závodníci na základě výsledků svého vlastního šampionátu.
Nicméně plochodrážníků valem ubývalo, takže řídící komise České motocyklové federace byla nucena juniory nasazovat i do čtvrtfinále. V sezóně 1997 v něm startovali ještě mimo soutěž, avšak napřesrok už jako regulérní účastníci, čímž kvalifikační funkce mistrovství republiky juniorů zanikla.
Jak je patrné z poněkud delšího úvodního odstavce, Josef Franc neměl ve své premiérové sezóně 1996 ještě šanci se do semifinále dostat. Cesta k jeho loňskému titulu de facto začala v sedmadevadesátém a kopírovala legislativní vývoj kvalifikace. Jako junior absolvoval čtvrtfinálový pořad bez nároku na postup, aby se však do semifinále kvalifikoval z juniorky. Byl vyřazen, ovšem v další sezóně mu již účast mezi nejlepší šestnáctkou neunikla. To už zápolil ve čtvrtfinále regulérně a po vítězství nad Tomášem Hejtíkem v rozjezdu se na sklonku června ve Svitavách postavil na druhý stupínek pódia pod vítězného Jaroslava Petráka.
Josef Franc v akci při svitavské juniorce roku 1999
Cesta do slánského finále však nebyla jednoduchá. V pardubickém semifinále své skupiny skončil až jedenáctý, když jej v rozjížďce s číslem sedmnáct nechal na holičkách motocykl. Na druhý den na plzeňských Borech začal třetí místem ve třetí jízdě za Pavlem Ondrašíkem a vítězným Jiřím Štanclem. Od té doby však rozpoutal triumfální smršť, jež skončila na stupních vítězů a závěrečným šestým místem.
Ve Slaném o necelé dva měsíce dříve získal první ze svých tří juniorských titulů mistra České republiky. A spokojen mohl být rovněž ve finále individuální soutěže, v němž skončil osmý jako nejlepší závodník mladší jednadvacet let vůbec. Dalším bonusem se stalo, že se v sezóně 1999 vyhnul čtvrtfinále a figuroval mezi přímo nasazenými semifinalisty.
V Praze jej dvakrát z prvního místa sestřelily technické patálie, ale postup divišovského finále pojistil druhý den ve Slaném. V Divišově se však repríza loňského Slaného nekonala a tehdejší třinácté místo je nejhorším výsledkem Josefa France v šampionátu za dalších jedenáct let.
Průlom zakleté osmičky byl zatím pouze dočasný
Světové finále beze vší pochybnosti inspirovalo naše mistrovství republiky, aby se počínaje sezónou 1990 odvrátilo od své charakteristické podoby vícedílného seriálu k jedinému rozhodujícímu závodu. Nicméně plochodrážní svět se točil tempem velkých cen a roku 2000 si z nich vzalo svůj vzor rovněž mistrovství republiky jednotlivců.
Pardubické semifinále v červnu 2001 – ba pódiu stojí Tomáš Suchánek, Lubomír Batelka a Josef Franc
Vznikl rozpis pro dvacet účastníků, dle něhož se stejně jako v Grand Prix postupovalo dle KO klíče buď do dalších úrovní nebo do oprav, kde se jelo vabank o záchranu či vyřazení. Josef Franc byl šestým nejlepším juniorem světa, házela mu laso britská scéna a za stále většího favorita platil i na domácích kolbištích. V obou finálových závodech v Praze a v Kopřivnici jel malé finále a v konečném důsledku reprízoval dva roky staré osmé místo ze Slaného.
KO systém se už reprízy nedočkal, avšak vliv z velkých cen se projevil i na mistrovství republiky anno domini 2001. Rozpis se vrátil ke klasice, nicméně po rozjížďce s číslem dvacet program pokračoval čtveřicí finálových jízd. Ale to bychom již v historii nejstaršího motoristického šampionátu již našli stejně jako tabulkové body, které se roku 2001 za umístění přidělovaly.
V červenci 2003 po finále ve Mšeně guláš Josefu Francovi chutnal
Ani tato formule nepřežila jedinou sezónu a od roku 2002 se zase český plochodrážní král určoval opět v jediném finále. Ve Mšeně byla na programu ještě čtveřice finálových jízd, z nichž hned v dalším roce zůstala již jen jediná, jejíž vítěz bral titul. Tento model vydržel beze změny až do září 2007.
Finálový seriál roku 2001 přinesl Josefu Francovi již potřetí osmé místo. Ve Mšeně se o post zlepšil, protože ve finále B porazil Miroslava Fencla, ovšem zaostal za Tomášem Topinkou a vítězným Mariánem Jiroutem. Trend konečných umístění měl stále zvyšující tendenci. V červenci 2003 skončil Josef Franc těsně pod pódiem, další rok v květnu vyhrál pražské semifinále, ale v Kopřivnici byl ve finále zase tradičně osmý. Jenže zakletou osmičku měla záhy vystřídat ještě otravnější dvojka!
Zezadu přijede buď Lukáš Dryml nebo Adrian Rymel či Martin Vaculík
V původním červencovém termínu skrápěl mšenský stadión hustý déšť, proto se finále přeložilo až na konec září. Mezitím se při divišovských dvojicích zranil Bohumil Brhel a nastala kuriózní situace, protože ani jeden z osmnáctky finalistů se ještě nikdy neozdobil titulem mistra republiky. Na uvolněný trůn vykročil Josef Franc. Ve finálové jízdě nejlépe odstartoval, avšak Lukáš Dryml jej poslal za svá záda ještě během úvodního okruhu.
Mšeno, září 2005 – Josef Franc vede finále před Zdeňkem Simotou, Lukášem Drymlem a Alešem Drymlem
To samé v bleděmodrém viděli diváci v Březolupech v září 2006. Josef Franc opět vystřelil jako blesk, ale ani tentokrát mu nebylo souzeno být šampiónem. Adrian Rymel ve druhém kole zopakoval svůj úvodní nájezd vnějškem první zatáčky. Neuspěl a tak oblouku u depa zkusil vnitřní stopu a za zlomem zatáčky se vskutku dostal do vedení.
A do třetice Slaný 2007! Již na jaře VV SPD prosadil návrat finálové podoby šampionátu a tak se finálová jízda o mistra jela naposledy. Josef Franc skončil v úvodní jízdě základní části třetí, ovšem již jen vítězil. Zdálo se, že svůj triumfální trend protáhne i do finále, jenže duel s Lukášem Drymlem skončil Pardubičanovým pádem v zatáčce u depa.
Jedenáct let před loňským triumfem stál Josef Franc na březolupském pódiu společně s Adrianem Rymelem, Zdeňkem Simotou a Lubošem Tomíčkem
Repete pojal jako svou životní šanci Martin Vaculík. Dal všechno do startu a v první zatáčce vstoupil do exkluzivního klubu závodníků, kteří ve finálové jízdě finále mistrovství republiky jednotlivců sebrali vedení a potažmo i titul Josefu Francovi. Slovák se ve svých sedmnácti zapsal do historie jako nejmladší vítěz vůbec, zatímco Pražan zaknihoval již potřetí post vicemistra.
Od roku 2008 se v mistrovství republiky jednotlivců užívá prakticky stejný model jako dnes. Mění se jen počet finálových závodů, v nichž se drží elitní osmička, a až letošní rok přinesl zásadní novinku typu elastické kvalifikace navázané na průběžné pořadí přeboru. Josef Franc ve Slaném v září 2007 věřil, že prokletí věčného vicemistrování zlomí. Avšak rok s osmičkou na konci letopočtu uzavíral jakoby symbolicky osmičkou v konečném pořadí šampionátu.
Šampiónem v druhém šampionátu
Snad abych těch osmiček nebylo málo v sezóně 2008 nebylo málo, Josef Franc byl nejen osmý v konečné účtování, ale pozice číslo osm mu patřila v závodech v Praze a v Pardubicích. Až červencová sedmá příčka v Liberci jakoby měla předznamenat naději na vytoužený titul. Roku 2009 byl totiž Josef Franc k titulu ještě blíž než ve finálových jízdách ve Mšeně, Březolupech a Slaném, které vedl!
Ve Svitavách roku 2009 bojuje Josef Franc s Matějem Kůsem a Alešem Drymlem
První srpnový den zahájil finálovou sérii na druhém stupínku divišovského pódia. Lukáš Dryml jej sice v rozjezdu porazil, ale v aktuální klasifikaci měli oba stejně. Pardubičan další měsíc pokazil domácí závod v Pardubicích. Vyhrál jeho starší bratr Aleš, Josef Franc podlehl v dodatkové jízdě o druhé místo Matěji Kůsovi, ovšem druhý den zamířil na vyvrcholení do Svitav s tříbodovým náskokem na Lukáše France.
Stalo se však nemožné. Lukáš Dryml během pěti sérií díky neuvěřitelné koncentraci, bojovnosti a dávce štěstí srovnal s Josefem Francem krok. O držiteli zlaté medaile rozhodoval rozjezd. Lukáš Dryml v něm zvládl lépe start, v první zatáčce byl rychlejší a pak si celá čtyři kola do cíle pouze hlídal svůj náskok.
Šampiónem ČSMS na stupních s Matějem Kůsem a Václavem Milíkem
Po čtvrtém stříbru Josefa France se dá vystopovat podobná paralela jako po třech nevyhraných finálových rozjížďkách v předchozích sezónách. Pražanova hvězda jako by zapadala, pochopitelně soudě dle jeho účinkování v mistrovství republiky. V sezóně 2010 zpackal úvodní finále v Pardubicích, aby se místo závodění v tom druhém v Praze raději zotavoval z ran z extraligového finále ve Mšeně a zlatopřilbové kolize s Matijou Duhem. Natřískaný diář jedenáctého roku současného milénia jej do šampionátu nepustil vůbec.
Jenže vedle závodního talentu a přátelské povahy pražského závodníka zdobí také houževnatá vytrvalost. V sezóně 2012 se do mistrovství republiky vrátil a jak jinak, než v úloze favorita. V Divišově mu Pavel Kubeš vystavil až přehnaně vysoký účet za diskvalifikaci za překročení dvouminutového limitu v repete deváté jízdy, jejíž zastavení nezavinil. Nicméně body mu v konečném účtování chyběly a on skončil čtvrtý, bod od bronzu a dva od zlata. V šampionátu federace ČSMS však nezaváhal, s patnácti body ovládl pražské finále a získal titul.
Po jednadvaceti letech v Březolupech
Plochodrážní šampionáty ČSMS 2012 zvedaly hladinu adrenalinu funkcionářům mimopražských klubů, který zachovaly věrnost AČR, byť na adresu jeho prezidenta do té doby kupily haldy kritiky. Na jejich startu proto tehdy nestanula kompletní špička a dnes je jejich jediný ročník víceméně zaházen vrstvou zapomenutí. Ani sám Josef Franc nikdy hodnotu svého titulu nezveličoval a prahnul po vítězství v motoristickém šampionátu, jenž má ze všech českých nejdelší historii.
Neskutečný rozjezd o titul v Březolupech v říjnu 2014 – Josef Franc, Matěj Kůs a Václav Milík
Každopádně každý soudný člověk dnes musí uznat, že v sezóně 2012 má česká plochá dráha prostě dva šampióny, už jen proto, že se nenašla žádná právní síla, která by je zpochybnila. Václav Milík, který byl v šampionátu ČSMS třetí, však měl formovat další vývoj v mistrovství republiky jednotlivců, jež už nikdy nepoznalo jinou sportovní autoritu než AČR.
Ve Mšeně roku 2012 porazil v rozjezdu Lukáše Drymla, jehož bratr Aleš ve stejné situaci o nějakých dvanáct měsíců později na svého mladšího klubového kolegu vyzrál, aby se poprvé a naposledy zapsal do seznamu českých šampiónů. Josef Franc se po divišovském bronzu držel vedoucí dvojice, ale v Plzni mu úvodní technické trápení sebralo více bodů, než by bylo zdrávo.
Na nástup v Březolup dorazil jako leader průběžné klasifikace
Každopádně ve svých čtyřiatřiceti letech poprvé prožil pocity bronzového muže šampionátu. Ale co se dělo v říjnu 2014 má v historii české ploché dráhy jen málo obdob. Václav Milík po suverénní výhře v Praze dorazil do Březolup s tříbodovým náskokem, které však promarnil vlastním zbytečným pádem a diskvalifikací za sestřel Martina Gavendy.
V průběžné klasifikaci jej rázem dotáhl nejen Josef Franc, ale i Matěj Kůs. Pavel Kubeš ukázal gentlemanský postoj a rozjezd opakoval třikrát, nechtěl uplatňovat tvrdý postoj a ctil úzus první zatáčky, byť by mu to zrovna v této situaci nikdo soudný nemohl mít za zlé, pakliže by jeho ruka stiskla vylučovací tlačítko.
Nakonec Václav Milík přijel do cíle jako první před Josefem Francem a Matějem Kůsem. Rok poté byl třetí, když rozhodly vlastně výsledky jednoho jediného finále v Praze, protože v Plzni si do režisérského křesílka dvakrát sednul déšť. Prostořeký člověk by si neodpustil rouhání, proč Matěj Kůs na Markétě neodvedl Václava Milíka, jelikož by v takovém případě možná Pardubice měly motivaci druhé finále pořádat ve Svítkově. Konec konců o dva roky dříve tahaly horké kaštany s juniory a dvojicemi z mšenského a divišovského kotle.
Ať tak či onak, Václav Milík víc a víc připomínal Jiřího Štancla, jehož dlouhá léta bylo možné čas od času porazit, ale regulérně porážet nikoliv. Pardubičan se vydal ve šlépějích fenoména české plochodrážní historie v mnoha statistikách. A v sezóně 2016 vyhrál ve finále individuálního šampionátu všech patnáct svých rozjížděk.
Josef Franc upaluje za titulem
Josef Franc konzistentními výkony získal svůj pátý titul vicemistra a uvědomoval si, jak velkou překážku mezi ním a titulem Václav Milík vybudoval. Loňská sezóna nedala ani náznak naděje, že by se měl šampionát vyvíjet jinak a neskončit v pořadí pátým Pardubičanovým zlatem. Ani v dubnu v Praze, ani v září v Divišově, kde pořádalo své finále Mšeno, před ním nikdo nedokázal dojet do cíle.
Jenže seriál Speedway Grand Prix loni postihla nevídaná série zranění. Václav Milík byl dodatečně nominován jako stálý náhradník a povolán na velkou cenu v Toruni, jež se svým termínem kryla s březolupským vrcholem našeho šampionátu. V jeho čele se ocitnul Josef Franc, jemuž titul po dvaceti letech úsilí přál i sesazený Václav Milík.
První gratulace novému mistrovi
Zuby na prvenství si brousil i Eduard Krčmář. Ztrácel jen jediný bod, ale po nepovedené úvodní sérii jeho ztráta vzrostla na tři body. Přesto se však popral o titul jako lev. Do konce závodu neprohrál jedinou jízdu, porazil i Josefa France. Ten si však šel pevně za svým cílem a po vítězství v celém závodě se konečně stal individuálním mistrem republiky.
Definitivně se zbavil nálepky profesionálního vicemistra. S jeho výkonem je pochopitelně spojena celá řada rekordů, jež nenechá statistikům spát. Předně nikdo nečekal na triumf v šampionátu dvacet let, přičemž by se do finálového stadia dostal devatenáctkrát. A za zmínku vedle dlouhé doby strávené v nejužší špičce samozřejmě stojí i fakt, že jako jediný závodník vyhrál mistrovství republiky dvou federací.
Účinkování Josefa France v mistrovství republiky jednotlivců:
1996:
semifinále: nekvalifikoval se z juniorského šampionátu
1997:
čtvrtfinále: jako junior mimo soutěž v celkové klasifikaci (Praha 14., Divišov 15.), Chabařovice 13.
semifinále: 12. ve skupině B (Pardubice 12., Praha 11.)
1998:
čtvrtfinále: 3. ve skupině B (Pardubice 4., Svitavy 2. – po porážce Tomáše Hejtíka v rozjezdu); mimo soutěž ve skupině A (Praha 6., Divišov 7.)
semifinále: 6. ve skupině B (Pardubice 11., Praha 3.)
finále:8. (Slaný)
1999:
semifinále: ve skupině A (Praha 6., Slaný 6.)
finále:13. (Divišov)
2000:
semifinále:1. (Plzeň)
finále:8. (Praha 6., Kopřivnice 4.)
2001:
semifinále: 3. (Pardubice – po vítězném rozjezdu s Richardem Wolffem)
finále: 8. (Divišov 9., Praha 5., Pardubice 12.)
2002:
semifinále: 4. (Praha)
finále: 7. (Mšeno)
2003:
semifinále:3. (Pardubice)
finále:4. (Mšeno)
2004:
semifinále:1. (Praha)
finále: 8. (Kopřivnice)
2005:
semifinále: 6. (Praha)
finále: 2. (Mšeno)
2006:
semifinále: 1. (Liberec)
finále: 2. (Březolupy)
2007:
do finále byl na základě výsledků 2006 dosazen
finále:2. (Slaný)
2008:
finále: 8. (Praha 8., Pardubice 8., Liberec 7.)
2009:
finále: 2. (po prohraném rozjezdu o titul s Lukášem Drymlem) (Divišov 2. – po prohraném rozjezdu s Lukášem Drymlem, Pardubice 3. – po prohraném rozjezdu s Matějem Kůsem, Svitavy 4. – po prohraném rozjezdu s Matějem Kůsem a Adrianem Rymelem)
2010:
finále: 15. (Pardubice 11., Praha NS)
2011:
nestartoval
2012:
finále: 4. (Divišov 4., Mšeno 3.)
mistrovství republiky ČSMS: nasazen do finále v Praze, které vyhrál
2013:
finále: 3. (Divišov 3., Plzeň 5.)
2014:
finále: 2. (po rozjezdu s vítězným Václavem Milíkem a třetím Matějem Kůsem) (Praha 4., Březolupy 3.)
2015:
finále: 3. (Praha 3, Plzeň zrušena v řádném i náhradním termínu)
2016:
finále: 2. (Praha 3., Pardubice 2,, Plzeň 4.)
2017:
finále: 1. (Praha 2., Divišov 4., Březolupy 1.)
Eduard Krčmář rozhodně Josefu Francovi nedal titul zadarmo
Suma sumárum Josefa France v mistrovství republiky jednotlivců:
Pardubice – 16. ledna
Očekávaná zpráva, že se o nadcházejícím víkendu nepojedou české ledy ani dle termínového kalendáře, ani dle náhradního scénáře dorazila od plochodrážní sportovní komise včera večer po deváté hodině. V žádné lokalitě, kde je možné pořádat závody, není v tuto chvíli dostatečná síla ledu. A ke všemu meteorologické předpovědi neskýtají dostatečné záruky, že by se situace měla do soboty či neděle změnit. Tím pádem lze jedině doufat, že se ráz počasí změní na přelomu ledna a února.
Kdeže loňské ledy jsou – do stavu v půli ledna 2017 má opatoviský písník v těchto dnech hodně daleko
Loading ...
