Určitě  jsem více než dvacet let v továrně Jawa Divišov nebyl.  Nikdy jsem na tento světový výrobek nedal dopustit. V roce  1976 jsem byl v Mariánských Lázních u toho, když se v boji o titul mistra světa na dlouhé dráze objevilo pět nových čtyřventilových motorů. Čtyři zasáhly do bojů o titul a jeden byl náhradní. Ivan Mauger získal titul mistra světa, Ole Olsen druhý, na dalších dvou jeli ve finále naši Jiří Štancl a Zdeněk Kudrna. Tehdy bronzový Egon Müller jen mlsně pokukoval na nový stroj, který si ke stupni vítězů nechal přivézt právě Ivan Mauger jako způsob poděkování Jawě.

 

Jawa získala mnoho světových vavřínů. Jezdili na ni zmiňovaní Mauger, Olsen, ale také Rickardsson, Lee, Tatum, Loram, Riss, Wigg, Štancl, Dryml a veliká řada dalších kvalitních světových i našich jezdců. Jawa porážela Goddeny, Weslake, GM, byla jediným světovým výrobcem kompletních motorek na plochou dráhu. Sám jsem na ni celou karieru jezdil a později, když jsem začal moderovat, bylo pro mě ctí o Jawě hovořit a byl jsem nesmírně pyšný, když Jawa v závodech uspěla.

Pak ale přišla doba temna a pro mě nepochopitelně začala tato značka ztrácet ve světě pozice. Bylo mi z toho  a je, nesmírně smutno. Nemohu se smířit s tím, že by Jawa navždy zanikla. Před třemi lety začala Jawa znovu dýchat. Do role zachránců se  dostali nový majitel Stanislav Diatka, Ota Kmínek  a celý další kolektiv lidí, kteří se pokouší dostat před lety slavný výrobek tam, kde je jeho místo, tedy mezi světovou elitu.

Při mistrovství České republiky v Mariánských Lázních jsem měl pana Diatku u mikrofonu. Po rozhovoru jsem ho požádal, zda mohu do Divišova přijet na návštěvu. „Kdy budete chtít,“ tehdy odpověděl. Toto pondělí jsem vzal s sebou ještě dva kamarády, kteří se plochou dráhou zaobírají, rozumí ji a měli veliké přání Jawu navštívit. Jirku Nováka a Jirku Bradnu.

Pánové Diatka a Kmínek nás přijali nádherným způsobem. U kávy jsme probrali mnoho otázek a zajímavostí kolem ploché dráhy i samotné výroby plochodrážních motorek. Pak následovala prohlídka výrobny. Klobouk dolů před lidmi, kteří dokážou ve skromných podmínkách vytvořit tak nádherný stroj, jako je plochodrážní motorka.

Po prohlídce, která v nás zanechala silný dojem, jsme odjeli na společný oběd na Radnici, kam nás pan majitel pozval, kde jsme ve výměně informací pokračovali. V Jawě mají určité plány, jak dál, hovoří i o pronájmu motorů, celých motorek atd. Moc se mi ten nápad líbí.

Pracovníci u strojů i samotné vedení firmy na mě udělali ten nejlepší dojem. Ze všech čiší odhodlání a chuť se poprat s překážkami. Z pana Diatky je cítit nadšení a má v sobě človíčka. Obdivuhodné v jeho věku. Čeká je všechny práce, práce a zase jenom práce. Další závody, třeba světové finále v Mariánských Lázních 16. července ukáže, jakým směrem se Jawa nadále bude ubírat. Přeji Jawě, aby se vrátila tam kam patří. Bude to běh na dlouhou trať.

Návštěvou Speedway Grand Prix Austrálie jsem si splnil svůj sen o návštěvě kolébky ploché dráhy. Greg Hancock, jenž býval mšenskou ikonou v české extralize, zakončil letošní kampaň vítězstvím, avšak z titulu se radoval Tai Woffinden. Avšak na naši výpravu čekaly další zážitky a to nejen v Austrálii, která je jedinou zemí světa, jež se rozkládá na celém kontinentu byť nejmenším ze všech.

 

 

Hadi, pavouci a řezané pivo

Ráno jsme v Cobaru nasedli a dali se na další cestu. Cílem bylo městečko  Wilcania. Nutno dodat, že se v Austrálii jezdí vlevo. Tomáš byl po celou cestu zájezdu perfektním řidičem. Také nám hodně pomohla jeho znalost angličtiny. Čekala nás návštěva národního parku Gundaboka, Mulgowan a aboriginské umění malované na skalách. Tam jsme měli procházku a veliký strach z hadů a pavouků.

Tabulky s upozorněním byly všude. Pravá a nefalšovaná buš, žádná zeleň. Veliká teplota.  Kupodivu i tady žijí lidé, což pro nás bylo dost nepochopitelné. Ze zvířat ovce, kozy klokani, ježury a pštrosi. Čím se ale tato zvířata živí, je pro mě veliká záhada. 250 kilometrů po prašné cestě podle řeky  Daring River nás přivedlo do cíle.

Večer jsme si šli dát pivo. Měli světlé i tmavé. Na otázku hospodské, co si dáme, Ruda Grepl řekl řezaný a ukázal, jak jednou rukou řeže do ruky druhé. Hospodská to pochopila, že se chce podřezat. Velice rychle jsme vše upravili na správnou míru a za chvíli celá hospoda pořvávala ŘEZANÝ. Také, když jsme se loučili, nám všem podali ruku a dodali ŘEZANY.

Pak, že se svět nedomluví. Přespali jsme a ráno nás čekala dlouhá štreka drsnou australskou přírodou podle Lake Popitah do Mildury, dějiště světového finále juniorských družstev. Během jízdy jsme zastavili v Broken Hillu a navštívili další plochodrážní stadión. Drsné podmínky, vůbec jsem si nedokázal ty závody představit.

Po příjezdu do Mildury jsme navštívili slavnostní večer konaný před finále mistrovství světa a vyjednali si akreditaci na druhý den. Bez jediného problému. V Milduře dopoledne volno, nakoupit jídlo, prohlídka města a v sedmnáct hodin na stadión, ze kterého jsme po ukončení finále jeli rovnou po celou noc do Melbourne, odkud jsme v poledne odlétali  do Singapuru.

 

Po dvě stě čtyřiceti kilometrech zahněte vlevo

Ještě k samotnému finále juniorů. Stadion uprostřed buše, veliké teplo, které Evropany velmi sužovalo. V depu jsme měli nejblíže k Polákům, kteří byli velikými favority na titul. Dále domácí Australané, Dánové a Němci.

Závod se jel večer, ale teplo bylo stále, takže pitný režim byl nutný. Od začátku jsem měl pocit, že finále by si zasloužilo důstojnější stánek. Tolik jízd, kde došlo k pádům a tedy k opakování jsem snad ještě neviděl. Zajímalo by mě, po jaké opakované jízdě by český rozhodčí závod ukončil. Závod se dojel.

Trval čtyři hodiny. Slavili Poláci, kteří nemají konkurenci, druzí Dánové a třetí domácí Austrálie. Finále vůbec nevyšlo Němcům.  Na začátku australský spíkr do mikrofonu pozdravil naši výpravu a Mšeno, bylo velmi milé slyšet to tak daleko od domova.

Po závodě tedy šup do auta a směr Melbourne. Bylo to hodně daleko. Také jsme se nasmáli, když nám navigace česky řekla, dvě stě čtyřicet kilometru rovně a pak zabočte do leva. Ráno asi v sedm, jsme posnídali na pumpě a v dálce viděli Melbourne a letiště.

 

Čtyři sta metrů pod nohama i nad hlavou

V poledne jsme se rozloučili s krásnou Austrálií a  nabrali směr Singapore. Přílet v sedmnáct hodin, večerní prohlídka města a nějaké jídlo, V čínské čtvrti byly nudle a k tomu pivo. Jedno přišlo na naše peníze asi 130 korun, no nedej si ho!

Ráno nás čekala krásná prohlídka města. Orchid Road, Med Lyon, starý hotel Ruffles, Gardens by the bay a hotel Marina Sunds s unikátním bazénem na střeše ve výšce asi dvě stě metrů s překrásným výhledem na město. Navštívili jsme i botanickou zahradu v sousedství. Druhý den půldenní výlet na ostrov Sentosa,kde jsme navštívili akvárium a pak se šli vykoupat do moře. Odpoledne volný program a v nočních hodinách přelet do Dubaje.

A tam též fantastický program. Projížďka autem po městě. Návštěva známého hotelu Plachetnice, výstavba nových bytů na ostrově ve tvaru palmy. Odpoledne koupání v moři a v šestnáct hodin návštěva největšího mrakodrapu na světě měřícího 828 metru. Pro mě to bylo splnění obrovského snu. Viděl jsem o této stavbě film a nedovedu si představit, jak to mohou lidé dokázat.

Jeli jsme na vyhlídku do výšky 460 metrů, kam to výtah dokázal za jeden a půl minuty. Díval jsem se dolů jako ve snu. Autíčka jak mravenečci. Lidé jako malé tečky a když jsem se naopak podíval nad sebe a uvědomil si, že nade mnou je ještě dalších skoro čtyři sta metrů, zůstal jsem jako němý.

Asi po hodině dívání a focení jsme sjeli dolů a prohlíželi si přilehlé obchody a vše co k tomu patří. Tento fantastický zážitek umocnila po setmění barevná  fontána doplněná hudbou a pohled na obrovský mrakodrap, který byl nádherně osvětlený.

To jsou chvíle, kdy se vám nechce odejít, ale musíte. Poslední noc a ráno v 8:45 hodin naše letadlo nabralo směr Praha, tedy domů. Všude dobře, doma nejlépe. Po přistání jsme si dali s Rudou Greplem hned na letišti plzeňské a nadávali, že jsme za něj platili 60 korun. Pak nám došlo, že jsme den předtím za něj dali 130. Takže o co jde?!

Až nyní si začínám uvědomovat spoustu věcí. Jak je například riskantní v dnešní době někam letět. Mně to vyšlo. Viděl jsem mnoho míst, která předtím byla pouze snem. Mnoho krásných zážitků, které mi už nikdo nevezme. Už jsem s tím nepočítal, ale vyšlo to. Díky Tomášovi i ostatním za krásných šestnáct dní!