Archiv pro rubriku: Minirozhovor

Oliver Schmid nemůže litovat, že loni začal závodit dříve, než chtěl

Město Touškov – 5. dubna
Plzeňskej plochodrážníci gang. Párkrát takové označení použijete v reportáži, plácnete ho při nástupu před závodem a ono se ujme. Vlastně proč ne. Motorkáři mají gangy a západočeská metropole je v současnosti nejproduktivnější líhní kolibříků. A jejich forma jde nahoru, o čemž přesvědčí i příklad Olivera Schmida, jenž první stránku svého plochodrážního curriculum vitae popsal loni.

 

Z motorky se šlapkami k motorce s hákem snadno a rychle

Oliver Schmid si povídal s magazínem speedwayA-Z

„K ploché mě přivedla náhoda,“ pouští se Oliver Schmid do vyprávění. „Týden před předloňskou plzeňskou Sportmánií, kde dělal PK Plzeň nábor nových členů, mi táta přivezl babetu. To byla moje první motorka, dá-li se tomu tak říkat (smích). Tak jsem rychle přesedlal z motorky se šlapkami na motorku s hákem. Před plochou jsem dělal spoustu sportů, judo, vodní pólo, badminton… Ale žádný mě nebavil tak moc, abych u něj zůstal.“

Po sportovní přehlídce stačilo jen vyrazit na Bory. „Měsíc jsem tátu přemlouval,“ popisuje plzeňský závodník, že to nebylo zase až tak jednoduché. „Ale když jsme dojeli na středeční trénink, tak se nekonal, protože se ten den jelo mistrovství republiky půllitrů.“

Oliver Schmid v akci

Václav Milík vykročil za návratem na trůn, který dva roky okupoval Josef Franc, a začínající adept sportu levých zatáček se mohl jen koukat. „Poprvé jsem viděl, co je plochá dráha, jako divák,“ usmívá se. „Začal jsem až o týden později na vypůjčené motorce a s chrániči z hokeje. Poprvé jsem vyjel na ovál s Terkou Nádraskou v tandemu.“

Všechno nabralo pořádný rytmus. „Na provizorní malé dráze jsem se učil řadit,“ pokračuje Oliver Schmid. „Podzimní tréninky jsem se jen projížděl, ale první tréninky po zimě pod vedením trenéra Jardy Lucáka, se mi podařilo dát motorku do smyku. A po pár dalších jsem jel na závod do Slaného.“

 

O vodě se učí se nejen závodník, ale i jeho vousatý mechanik

Oliver Schmid se brání Tony Katrovi

Ne nadarmo se říká, že všechno zlé je pro něco dobré. První vlna koronaviru smazala veškerý program na našich oválech od března až do května. Nicméně když třetí červnový den ve Slaném startoval PRO-TEC Speedway Mini Cup, Oliver Schmid mohl odstartovat sezónu připravený a bohatší o množství tréninkových zkušeností.

„Já jsem posunutou sezonu ani moc nevnímal,“ přemítá. „Protože jsem si myslel, že si první závod zajedu při troše štěstí až někdy na konci sezóny. Na závod ve Slaném jsem si přijel, abych si zkusil atmosféru, jaká je na závodě, ale věděl jsem, že nemám šanci nic zajet.“

Konečné slovo však pronesl déšť, který program razantně zastavil po osmi rozjížďkách. „Když začalo pršet, tak jsem trochu naštvaný byl, že takhle dopadl můj první závod,“ reaguje Oliver Schmid. „Ale třeba mi pršelo štěstí.“

Chybami se člověk učí

Ostatně za týden se do Slaného jelo na pohár znova. Zase pršelo, naštěstí už ne s takovou intenzitou, aby opět letěl ručník do ringu. Slánské boxy viděli, kterak vousatý mechanik Olivera Schmida vraští čelo nad trucující stopětadvacítkou.

„Ano, druhý závod zase přešlo,“ říká hrdina našeho vyprávění. „Nestihl jsem trénink a první rozjížďku. Naštěstí nám přišel na pomoc Matěj Frýza a půjčil nám svoji ostrou motorku, Také jsem hned po startu ryl řidítkem brázdu do dráhy.“

Mechanické problémy se záhy vysvětlily. „Nakonec, za pomoci někoho z klubu, jsme zjistili příčinu a táta, takovej ten vousatej mechanik, se naučil, že s vodou v karburátoru to nejede,“ směje se Oliver Schmid. „Jsem rád, že přes počáteční zmatky kolem motorky jsem alespoň něco zajel a také, že se můj vousatej mechanik naučil motorku při dešti pořádně zakrýt.“

 

Na malé i klasické dráze

Při stíhání chabařovického Petra Marka (modrá)

Sezóna pokračovala a Oliver Schmid stoupal výsledkovými listinami nahoru. „Nejlepší závod byl mistrák na klasické dráze v Pardubicích,“ vybaví si. „Snad mi přinesla štěstí nová dečka od Adriana v našich žlutočerných barvách, kterou nám těsně před závodem přivezli Šachlíci. Ten den jsem byl těsně pod bednou. V depu byla skvělá atmosféra a strašně moc mi potěšil Jára Vaníček, který tam jel dvěstěpadesátky. Přišel tuším před třetí jízdou a řekl mi, že jedu skvěle. A uznej, to potěší.“

Na druhou stranu, ne všechno se povedlo. „Nejradši bych vymazal závod na krátké v Chabařovicích,“ povzdechne si. „Poprvé se mnou jel i starší brácha a já nezajel tuším ani jeden bod, a ještě jsem se válel v prachu. Najel jsem někomu na zadní kolo.“

Na mistrovský závod v Pardubicích vzpomíná Oliver Schmid nejraději

Na rozdíl od řady jiných závodníků Oliver Schmid hned od začátku závodil jak na minioválech, tak klasických tratích. „Rozhodně mi pomohla malá dráha, ono honit základní B na klasické dráze moc význam nemá,“ vysvětluje. „To, že Milan Kůs vybudoval v Plzni miniovál, bylo skvělé. Hlavně je kolem dost trávy, když uděláš chybu. Mantinely kolem kolečka na Markétě mě ze začátku znervózňovaly, ale už jsem si zvykl. Skvělý je i Mini Cup pod vedením Zdeňka Schneiderwinda, je to hodně závodů a jak se říká, že závod je za tři tréninky. Nebo čtyři (smích)? Postupem času a s novým silnějším dvojventilem od Shupy, jsem začal trénovat více na klasické dráze. A ano, dávám přednost klasické a láká mi do budoucna i dlouhá. Do Mariánek jezdím moc rád.

 

Spokojenost s první sezónou

Oliver Schmid odráží Dominika Hrbka

V celkovém účtování své první sezóny skončil Oliver Schmid osmý v klasickém šampionátu republiky, jedenáctý na krátké a dvanáctý v PRO-TEX Speedway Mini Cupu. Přitom na závodníka před ním mu chybělo jen pár bodíků.

„Výsledky hodnotím tak, že jsem na jaře nevěděl, jestli nějaký závod pojedu dřív než na podzim a už vůbec ne, že budu soupeřit s ostatními o body a budu si je se závodů i vozit,“ připomíná. „Podle mě to jsou na první sezónu dobré výsledky, ale může to být ještě lepší. Stále mám co zlepšovat a mám se od druhých při závodech a trénincích co učit. Skvělé je, že máme v Čechách ve stopětadvacítkách špičkové jezdce i v evropském měřítku. A když jedou přede mnou a můžu je honit, tak mi to posouvá.“

Zajímavou zkušeností musel být i evropský pohár na Borech. „Byl jsem překvapen, že jsem ten závod jel, nebyl čas ani na trému, protože jsem se o nominaci dozvěděl den před závodem a také jsem byl překvapen, že jsem nebyl poslední (smích),“ vychrlí Oliver Schmid jedním dechem. „Byl to můj třetí závod se silnějším motorem, a ještě jsme si úplně nerozuměli. Určitě jsem měl radost, že mohu obléknout repre vestu, k tomu u nás v Plzni a měl jsem na stráni kamarády a v depu bráchy a mamku, takže skvělá podpora. Doufám, že takovou šanci dostanu znovu a věřím, že zajedu ten závod lépe.“

Evropský pohár v Plzni mu přinesl cenné zkuešnosti

A co bude letos? „Tak určitě chci začít trénovat na pětistovce, bude to asi divoký ve dvanácti, ale chci si to zkusit,“ odhaluje Oliver Schmid své plány. „Na stopětadvacítce doufám, že se mi povedou lepší umístění v závodech na klasické dráze a že se občas podívám na bednu shora. Musím zrychlovat. Chci dát tři kola v Plzni o čtyři vteřiny rychleji, aby to bylo v čase, jaký tam jezdil Buba při Evropě. Samozřejmě dělat co nejméně chyb, abych nelítal někomu přes blatník. Třeba Pepíkovi Černejch. Ale hlavně ze všeho nejvíc chci závodit, chci se potkávat s kamarády v depu a na ovále je mít co nejčastěji za sebou (smích). Ale to chce každý z nás. A ještě jeden plán mám, chci letos odjet nějaký závod Talents Team Trophy za Wolfslake a zajet si pár mistráků i v Německu, porovnat se s německými jezdci a vyzkoušet jiné ovály a jiné povrchy.“

 


Oliver Schmid děkuje

Oliver Schmid se svým otcem Václavem

„Tak určitě chci poděkovat každému, kdo nám kdy s něčím pomohl a poradil v našem začátku. Je bezva, že rivalita je na oválu, ale v depu pomůže každý každému a je jedno jestli jezdíš za Plzeň, Chaba, Slaný, Markétu, Liberec nebo Pardubice. Ale zejména chci poděkovat lidem z klubu za obrovskou podporu. Stará se jich o nás hodně abychom mohli jezdit, aby byla připravená dráha, dělají nám skvělé zázemí, jezdí podporovat na závody. Nebudu jmenovat, tolik prostoru tady nemám. A chci poděkovat klubu Wolfslake, a rodině Sassenhagen za pozvání na můj první zahraniční závod. A tomu vousatýmu mechanikovi, který se kvůli mně naučil už dělat i motory a věnuje ploché víc času než já. A samozřejmě mamince, která má i přes strach pochopení.“


Oliver Schmid v akci

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Antonín Škach, Kiril Ianatchkov a Eva Palánová

Štěpánka Nyklová měla motocykly raději než panenky odjakživa

Liberec – 4. dubna
Panenky v jejím pokojíčku nenajdete, neoslovily jí ani, když byla úplně prťavá holčička. Ale plochá dráha, to bylo něco jiného. Už z tribuny byl pohled na čtveřici borců ženoucích se po ovále úchvatný. A co teprve depa, když jí některý závodník dovolil posadit se do sedla. Anebo báječná ledová jízda na tandemu s Lukášem Volejníkem. Kdo by se mohl divit, že se Štěpánka Nyklová sama vydala cestou plochodrážní závodnice. A protože se poněkud vytáhla, letos bude mít nejen novou kombinézu, ale i motocykly.

 

Florbalistka pokoukává po ploché dráze

Štěpánka Nyklová si povídala s magazínem speedwayA-Z

„Po panenkách jsem nikdy moc netoužila, snad proto jsem doma asi ani žádné neměla,“ říká blonďaté děvče, které s rodiči po závodech jezdilo již od útlého věku. „Lukášovi Volejníkovi jsem vždycky fandila a jak jsem mohla do depa, tak jsem toho využila. I na ledech. Když jsem pak Lukáše usmlouvala k tomu, aby mě svezl, byla jsem moc ráda. Bylo to možná poprvé, kdy jsem seděla za řídítky závodního stroje, který jel.  Seděla jsem i na stroji Lukáše Hutly nebo Markuse Jella. To bylo v roce 2017 a bylo mi šest. Na závodech jsem byla s rodiči každou chvíli. Dvakrát jsem byla i v Berlíně. Asi se mi ty motorky líbily víc než panenky.“

Štěpánka Nyklová na malé Markétě vede motocykl Micro Shupa po Tony Katrovi vstříc svému ostrému závodnímu debutu v srpnu 2019

Nicméně něco jiného je fandit, něco jiného se na motocykl posadit, notabene závodní stroj Micro Shupa po Tony Katrovi. „K sedmým narozeninám jsem konečně dostala motorku,“ rozzáří se jí oči. „Jezdila jsem jen na chalupě po vesnici a po hřišti. Táta za mnou jezdil na kole, abych mu neujela. Pak jsme volali panu Vildemu a dohodli trénink ve Slaném. To bylo ještě s tou kroskou. Tam jsme v dílně u Martina Šťastného viděli Micro Shupu. Táta se s ním dohodl a v sobotu už byla doma. Další trénink už byl na plochodrážce. Ještě jsem neměla ani plechovou botu. Před tím jsem na motorce nejezdila, závodně hraju florbal a chodila jsem plavat.“

V květnu 2019 se Štěpánka Nyklová v Chabařovicích poprvé představila v ukázkových jízdách při PRO-TEC Speedway Mini Cupu. Na konci srpna už v Praze sama závodila. Jaký to byl pocit stoupnout si na startovní pásku s rozjetými střelci?

V Mariánských Lázních se jí libilo

„Do Chabařovic jezdím od té doby ráda,“ říká. „Navíc to z Liberce nemáme daleko a v Děčíně mám tetu, takže se vždycky zastavíme i u ní. Nejdříve jsem zkoušela jízdy sama, ale pak jsem to chtěla zkusit na ostro i s klukama a na pásku. Bylo to dobrý a líbilo se mi to. Nebála jsem se. S klukama to je těžký. Většina z nich už jezdí dlouho a já jsem pořád jedna z posledních kdo k tomuto závodění přišel.“

 

Přípravy v plném proudu

V barvách na letošní sezónu

Loni už Štěpánka Nyklová v pohárové sérii stopětadvacítek závodila pravidelně a se stále lepšícími se výsledky. Ve Slaném jela finále C, v Mariánských Lázních vyhrála déčko. Celkově skončila patnáctá, v šampionátu na krátkých oválech třináctá.

„Loni to byla moje první celá závodní sezóna, navíc už na větší motorce,“ bilancuje. „Tréninků i závodů bylo víc a od devíti let jsem mohla jezdit i mistrák na krátké dráze. Sbírám zkušenosti a učím se. Pár jízd se mi povedlo a z toho byly ty lepší výsledky. Ve Slaném bylo hodně mokro a bláto. Kluci jsou rychlí a jak se drali dopředu, šli buď na držku nebo mimo dráhu. Já si jela svoje a úspěchem bylo jízdu dokončit. Z toho jsem těžila maximum. V Mariánkách mi to sedlo. Nikdy před tím jsem tam nebyla, ale líbilo se mi tam.“

Štěpánka Nyklová v souboji s Oliverem Schmidem

Sport levých zatáček je pro severočeskou závodníci startující za Slaný tím pravým ořechovým. „Plochou dráhu jezdím ráda a hlavně tady mám i hodně kamarádů,“ svěřuje se Štěpánka Nyklová, aby jedním dechem přešla ke svým současným plánům. „Micro Shupa pádila od nás do Mariánek. Tam byla chvíli a teď už je u Dominika bráchy. Jsem ráda, že má po mě a po Toníkovi stále koho vozit.“

A jak se změní její závodní park? „My máme připravený rychlejší motor a na jednom se ještě pracuje,“ přibližuje. „Táta dává dohromady ještě jednu motorku, abych měla dvě. Letos chceme zkusit i klasickou dráhu. Jinak jsme spíš řešili kosmetické věci. Vyrostla jsem z kombinézy, tak jsme novou sladili i s dekou na motorku. Teď už se těšíme na první tréninky a pak závody. Doufám, že se nám bude dařit.“

 


Štěpánka Nyklová děkuje:

„Z naší rodiny nikdo plochou nejezdil a tak nám nemá kdo radit. Proto jsou pro nás důležité všechny rady, které dostaneme, a za tyto všem děkujeme. Kolikrát ani nevíme, jak co nastavit. Učíme se, ale když nám někdo poradí, je to lepší. Hodně nám pomáhá pan Kollert, trenér pan Rosůlek, ale poděkovat bychom chtěli všem, kteří se o nás děti a o plochou dráhu starají. Určitě Zdendovi Schneiderwindovi a panu Šůsovi do Shupy. Také mým rodičům a dalším sponzorům, kteří nás podporují.“


Štěpánka Nyklová v akci

Foto: Antonín Škach, Kiril Ianatchkov, Karel Herman, Eva Palánová a Jaromír Nykl

U rozjezdu polské sezóny nechybí ani naši závodníci

Zielona Gora – 2. dubna
Zatímco uplynulý týden v Čechách přinesl jen úterní trénink profesionálů Olympu na Markétě, Jan Kvěch měl o poznání pilnější program. Absolvoval v Polsku dva sparingy a tři tréninky. K našim severním sousedům zamířil rovněž Martin Vaculík a Petr Chlupáč, kteří proti sobě včera nastoupili v přípravném klání.

 

Polský týden Jana Kvěcha ještě nekončí

„Jsem pořád v Polsku,“ říká Jan Kvěch. „Máme tréninky, dneska bude poslední a v neděli jsou závody. Uvidíme, jak se bude dařit, sestavu nevím, tyhle tréninky by ji měly určit.“

Pražský junior zatím figuruje v oznámené sestavě Zielonej Gory se startovním číslem jedna, Petr Chlupáč ve výběru soupeřů z Toruně s třináctkou. Ve srovnání s ním má však Jan Kvěch o jeden sparing navíc.

„Závody nic moc, ale přece jen dobrý,“ krčí rameny nad sparingy, v nichž Leszno jeho Zielonou Goru zkraje týdne porazilo doma i venku. „V Leszně jsem se trápil, nevěděl jsem, co s motorkou, dráha byla strašně tvrdá a nevěděl jsem, jak to nastavit. Byl to první závod, nebyl jsem ještě rozhejbanej, druhej den v Zelence to bylo lepší. Dařilo se mi. Čtyři kola jsem vodil Doyla, kdybych v poslední zatáčce neudělal chybu, nepředjel by mě.“

Foto: laskavostí Jana Kvěcha

Jan Kvěch se cítí fajn

Zielona Gora – 26. března
Má za sebou tři tréninkové dny se svým polským klubem. Dnes jej čeká čtvrtý. A s největší pravděpodobností se stane prvním českým plochodrážníkem, který bude v letošní sezóně závodit, nepočítáme-li samozřejmě ledaře. Příští týden mu přinese sparingy, které rozhodnou o obsazení jeho Zielonej Gory pro první utkání extraligy našich severních sousedů. Jan Kvěch je evidentně v dobré náladě.

 

Jan Kvěch v tělocvičně

V Polsku nenarazil na výrazně odlišná opatření v boji s covidem. „Přijde mi to stejný jako v Čechách, pro mě se nic nezměnilo,“ přemítá, aby rovnou z voleje přešel na své dojmy z oválu. „Dobrý, zase jsem konečně po zimě na motorce. V úterý byl první trénink, dneska už třetí, jezdili jsme na pásku, už to začíná!“

Pro pražského juniora je důležité rovněž poznání, že podzimní zranění na něm nenechalo žádné stopy. „Ruka drží,“ říká. „Všechno je v pohodě. Mám z toho dobrej pocit. Dnes máme čtvrtej trénink, v sobotu nám udělaj‘ testy a pak jsou sparingy. V pondělí v Leszně, v úterý v Zelence.“

Další program je ve hvězdách. „Čtvrtek a pátek možná,“ reaguje Jan Kvěch na otázku po dalších utkáních. „Nikdo neví, co bude zejtra, natož pak za tejden. Čtvrtýho dubna by měl bejt první extraligovej závod v Toruni. Holderovi jsou v karanténě, ale zatím nikdo nic nezrušil.“

Jan Kvěch během tréninku v Zielonej Goře

Foto: laskavostí Jana Kvěcha

Jan Hlačina uměl jezdit na plochodrážním motocyklu dříve než číst a psát

Divišov – 20. března
Svého otce Jana nemůže jako závodníka pamatovat. Nicméně vydat se v jeho šlépějích bylo snadné. Navíc byl v tomto ohledu podporován svým rodičem, jehož technická zručnost se pochopitelně také hodila. Jan Hlačina si brzy zamiloval dvěstěpadesátku a dnes je trošku zklamaný, že s ní ve své první ostré sezóně nepřivezl vavříny z mistrovství republiky. Jenže nová sezóna snad už brzy zaklepe na dveře a on nečeká s rukama založenýma v klíně.

 

Pilným žákem

Jan Hlačina si povídal s magazínem speedwayA-Z

„K ploché dráze mě přivedl můj táta, který mě na mou první plochodrážní motorku posadil dřív, než jsem se naučil číst a psát,“ pouští se Jan Hlačina do líčení svého vlastního plochodrážního příběhu. „Ovládat motorku jsem se učil nejprve na zahradě, pak jsme se přesunuli na plochou dráhu do Divišova. Následovaly různé sranda závody a čekání, než dospěji do věku, kdy jsem mohl získat závodní licenci a nastoupit do oficiálního seriálu. Hodně času jsme trávili s tátou také na dráze v Kostěnicích.“

Pro vývoj nového závodníky byly neocenitelné nejen otcovy zkušenosti, nýbrž také jeho zlaté české ručičky vypiplané prací v divišovské Jawě. „Mít v tátovi mechanika je pro mě skvělé po všech stránkách,“ nezastírá. „Dokáže mi výborně připravit stroj a mohu se od něj zároveň vše učit.“

Jan Hlačina byl pilným žákem slánské Štancl Speedway Academy. Roku 2016 absolvoval pár závodů seriálu Speedway Mini Cup, ale v říjnu už sedlal dvěstěpadesátku. Tím pádem jeho působení mezi kolibříky dospělo ke svému konci. Čím to, že bylo tak krátké, proklatě krátké?

Sedmiletý Jan Hlačina se světu ploché dráhy prvně představil v ukázkových jízdách roku 2015

„Závodit jsem začal ve stopětadvacítkách, protože na tomto stroji jsem se učil jezdit, znal jsem ho a bylo tak snadnější se seznámit s novým závodním prostředím se strojem, který jsem ovládal,“ vysvětluje. „V té době taťka sestavil mou první dvěstěpadesátku. Když jsem ji vyzkoušel, zamiloval jsem si tento stroj víc, než slabší stopětadvacítky. I proto jsem přešel do vyšší kubatury.“

 

Závodník zraje na poli

Jan Hlačina při akci  v Kostěnicích

Vzhledem k věku mohl s motocyklem čtvrtlitrové kubatury pouze trénovat. Zprvu litoval, že nemohl do závodů. Řešení však nabídlo pole poblíž Kostěnic. Jeho část členové Motoklubu Úhřetická Lhota přeměnili na malý ovál, který se stal dějištěm neopakovatelných Srandamačů.

„Je pravda, že zpočátku mi bylo líto, že nejsem v tak častém kontaktu s lidmi z prostředí stopětadvacítek, ale nelitoval jsem, že jsem přešel do silnější kubatury,“ říká Jan Hlačina. „Kontakt s lidmi a chybějící závodní prostředí jsem si vynahrazoval účastí na závodech v Kostěnicích, kam dodnes jezdím opravdu rád.“

Právě mezi kukuřicí a pšenicí poblíž železniční trati Jan Hlačina ostatně zaznamenal své první úspěchy. V červenci 2017 zde stál poprvé na pódiu, rok na to v Kostěnicich vyhrál svůj první závod. Takové vzpomínky musí být veskrze příjemné.

„Na své první umístění na bedně a celkové vítězstvív závodě, na to opravdu rád vzpomínám,“ souhlasí. „Vlilo mi to novou chuť závodit, zlepšovat se a být lepší a lepší. Na dráhu v poli u železniční tratě nedám dopustit.“

Cena speedwayA-Z 2019: Jan Hlačina, Vladimír Višváder, Karel Herman, Jan Jeníček a Adam Nejezchleba

Do dějin české plochodrážní hobby scény se navždy zapsal jeho předloňský duel s Vladimírem Višváderem o modrou přilbu magazínu speedwayA-Z. dramatická podívaná skončila až těsně před cílem, kde byl dříve ostřílený slovenský matador.

„Upřímně, ta trofej – modrá přilba – se mi moc líbila a chtěl jsem ji mít doma ve své sbírce,“ přibližuje Jan Hlačina svou motivaci pustit se do takového ostrého souboje. „Na duel s Vladimírem ale vzpomínám nerad, v poslední finálové jízdě jsem vedl tři čtvrtě trati, než mě v poslední zatáčce předjel. V cíli jsem pak nevěděl, zda se smát nebo brečet vztekem. Na trofej si ale brousím zuby pořád, pokud by se konal závod o tuto cenu, určitě plánuji se jej zúčastnit a věřím, že tentokrát mi neunikne.“

 

Oficiálně do závodů

Vložený závod dvěstěpadesátek v Liberci 2019: Jaroslav Vaníček, Michal Baštecký a Jan Hlačina

V sezóně 2019 už Jan Hlačina mohl závodit s dvěstěpadesátkou oficiálně. V mistrovství republiky, které se skládalo z jediného závodu ve Slaném, skončil desátý. Při pouťáku v Liberci mu však pódium neuniklo…

„Byla to má první závodní sezóna,“ přemítá. „Měl jsem radost, že závodím, že jsem v tréninkovém i závodním kolotoči, zároveň jsem získával potřebné zkušenosti a otrkával se.“

Loni se stal závodníkem ZP Pardubice, jenže do jeho plánů zasáhla první vlna koronaviru. „Myslel jsem si původně, že sezóna bude delší, ale pandemie nám některé závody zrušila,“ povzdechne si Jan Hlačina. „Uvítal bych, kdybych se se soupeři utkal častěji, nic s tím ale nenadělám. Kdo naopak zkrácení sezóny uvítal, byla mamka a babička, které vždy trnou hrůzou, abych v pořádku dojel do cíle (smích). Tréninkově se pandemie do mých příprav nepromítla.“

Jan Hlačina v akci

K jedinému podniku šampionátu republiky dvěstěpadesátek přibyl v červnu pohárový seriál, který byl sportovní komisí pohotově povýšen na mistrovskou úroveň. Jan Hlačina v něm skončil čtvrtý. Ale necílil přece jenom výš? Vždyť ve Slaném skončil druhý a v Praze a v Liberci třetí. Z takové výchozí pozice medaile přece cinknout mohla.

„Chyběla trošku toho štěstíčka (smích),“ vyhrkne. „Nebudu zastírat, že jsem chtěl stát na bedně. Bramborová placka bolela, s odstupem času ale hodnotím své umístění pozitivně a jsem s výsledkem spokojený. Po zkušenostech z loňska jsem změnil svou přípravu a věřím, že letos se to pozitivně promítne do celkového umístění.“

 

Touha vítězit

Jan Hlačina se proháněl v sedle dvěstěpadesátky také v Mariánských Lázních

Letos má již Jan Hlačina své první tréninky za sebou. „Pár jízd na šroubcích jsem si vyzkoušel na zamrzlém rybníku za barákem,“ přibližuje. „Trošku jsem se bál, aby se nepropadl led, ale dobře to dopadlo. Od podzimu loňského roku pracuji na své fyzičce, změnil jsem svůj jídelák, začal pravidelně posilovat a s tátou jsme celou zimu ladili motorky. Už se těším, že vyjedeme na první tréninky a až přijdou první závody. A očekávání do letošní sezóny? Ty mám největší, chci bednu, vítězit a věřím, že se mi to bude dařit.“

 


Jan Hlačina děkuje:

Jan Hlačina se svým otcem Janem

„Rád bych poděkoval celé mé rodině, která mě ve všem podporuje. Tátovi za všechny zkušenosti, které mi předává a za jeho výbornou práci, kterou odvádí na motorkách. Mamce, že i přes svůj strach z motosportu, mi vždy dá svolení k závodění a v cíli mi drží palce, abych vyhrál a dojel v pořádku. Díky patří i Pepovi Francovi, který se mnou ladí fyzičku. A díky patří i celému zbytku rodiny, babičky, dědové, a podobně, kteří mi fandí a podporují mě.“


Jan Hlačina v akci
Jan Hlačina v akci

Foto: Karel Herman, Pavel Fišer, Mirek Horáček, Eva Palánová a Jiřina Šifaldová

Zdeněk Simota vytvořil jedenácti dny rekord v délce sezóny

Babice u Netolic – 19. března
Loňská sezóna byla krátká, sotva začala, hnedle skončila. Zdeněk Simota z ní pro závodění využil vlastně jen jedenáct dnů, což je ojedinělý rekord. Pakliže se jej zeptáte na letošní rok, pokrčí jen rameny. V doposud nejpřísnějším lockdownu není divu, jisté je, že plzeňský Jihočech nebude na začátku britské ligy v půlce května.

 

Ještě nejistější sezóna než loni

Zdeněk Simota měl loni sezónu, která trvala všehovšudy jedenáct dnů

„Nic není novýho, je to na prd,“ komentuje Zdeněk SImota aktuální situaci. „Jednal jsem o Anglii, ale v týhle době se mi tam nechce. Kdyby mě podepsali, musel bych tam zůstat celou sezónu. A to se mi nechtělo. S očkováním by to bylo snazší, ale zase jsou dražší letenky. To by se nevyplatilo, navíc ligu zkrouhli na pětadvacet, třicet závodů. A byl bys tam zavřenej‘ celou sezónu, a co bys vydělal, bys zase utratil.“

Ke všemu covidová doba nenabízí moc jistot, o něž by se plochodrážník mohl opřít. „V Anglii se začíná v květnu a bůhví, jak to bude,“ souhlasí jihočeský závodník, který ještě nefinalizoval ani své domácí angažmá. „Psal mi Milan Machů na extraligu. Řek‘ jsem mu, že se rozmyslím. Zatím jsem mu ještě nedal vědět, uvidím, jak to bude.“

Jedenáctidenní rekord

Zdeněk Simota v akci

Loni Zdeněk Simota odjel všeho všudy čtyři závody v obou českých ligových divizích. „Takovou sezónu jsem ještě neměl,“ povzdechne si. „V květnu jsem si byl jednou zatrénovat v Plzni. Pak jsem až v září jel na první ligu do Kopřivnice, abych si zatrénoval před extraligou. Chce to na motorce sedět dvakrát tejdně.“

To se mu loni rozhodně nepovedlo, přesto však se slánskou vestou nepatřil ke slabším článkům. „Slaný se poved‘,“ bilancuje. „Liberec byl horší, v Pardubicích jsem ved‘ první jízdu, pak přišel defekt. Dráha nebyla jednoduchá, a když pravidelně nesedíš na motorce, je to blbě.“

Nechtěný rekord

Slaný: zleva Jan Macek, Milan Mach, Eduard Krčmář, Jakub Jamrog a Zdeněk Simota

Mezi kopřivnickou první ligou a pardubickou extraligou leželo pouhých jedenáct dnů. Přesně tak dlouhá byla loňská sezóna Zdeňka Simoty, protože po Zlaté přilbě města Pardubice již vládní opatření pořádání plochodrážních závodů znemožnila.

Podobně krátký plochodrážní rok měl před šesti lety Martin Gavenda. Nejprve si vymknul kotník na služební cestě, aby si posléze vyslechnul od lékaře diagnózu o borelióze. Moravan tehdy závodil jen dva týdny.

Zdeněk Simota v akci

Foto: Karel Herman a Pavel Fišer