Lichnov – 26. dubna
V letošním roce si v Kopřivnici připomenou sedmdesát let od pořádání první ploché dráhy. Pro klub má svůj význam nejen letopočet 1954, ale také 2017. Právě tehdy ledy na Větřkovické přehradě daly do pohybu události, které po devítileté přestávce vrátily na plochodrážní mapu republiky také obří ovál na Letním stadiónu. Tehdy Radek Bambuch ještě nemohl tušit, že se po něm jednoho dne bude sám prohánět za řidítky závodního speciálu.

Mladý hasič usedá za řidítka pětistovky

„Dříve jsem chodil jen do hasičského kroužku,“ vzpomíná kopřivnický závodník, jenž zítra při plzeňské juniorce zahájí naostro plochodrážní sezónu anno domini 2024. „Ve volném čase jsem si hrál s pionýrem po dědovi a jezdil na něm po vesnici s kamarády. To byla vlastně moje úplně první motorka. A pak jsem se šel poprvé podívat na závody ploché dráhy v roce 2017, kdy se v Kopřivnici jela dlouhá dráha.“

Plochodrážní půllitr byl šálek mnohem silnějšího čaje než obstarožní cestovní padesátka. „Bylo to šílené,“ sděluje Radek Bambuch své první dojmy z prvních tréninků. „Neskutečný přísun informací, co všechno by vlastně člověk na tý motorce měl dělat během jízdy. Co po jízdě a co po tréninku v dílně. Na tréninku mě vedl Richard Dufek a občas něco poradil i Honza Macek. Rozhodnutí, dát se do toho i závodně, přišlo asi po roce.“

Mezi našimi současnými závodníky je svým způsobem výjimka, protože začínal rovnou na půllitru. „Nevnímám jako handicap kubatury motorky,“ komentuje absenci stopětadvacítek a dvěstěpadesátek ve svém plochodrážním curriculum vitae. „Ale spíš délku naší kopřivnické dráhy, na které jsem začínal. Většina oválů v republice jsou úplně jiné, menší.“

Plochá dráha je to pravé

Ostrý debut se konal v červenci 2021. Kopřivnice pořádala přebor a v jeho startovní listině se vůbec poprvé objevilo také jméno Radek Bambuch. Nováček mohl při své premiéře zaknihovat patnácté místo ve výsledkové listině.

„Byl jsem strašně natěšený,“ shrnuje své dojmy. „Na druhou stranu dost nervózni. Nevěděl jsem, co do toho čekat, protože ve čtyřech jsem nikdy předtím na dráze nebyl. Upřímně jsem ani moc s jiným umístěním nepočítal. Holt první závody.“

Do konce sezóny stihnul ještě juniorku a mihnul se rovněž v kopřivnické prvoligové sestavě. „Hrozně mě to chytlo,“ vyznává se, že v ploché dráze objevil ten správný sport. „I Když jsem dojížděl poslední, bavilo mě to, proto jsem u toho zůstal.“

A tak se Radek Bambuch rozhodl pokračovat. Roku 2022 jezdil opět přebory a juniorky. Startoval zase v první lize, kde měl trošku pech. Když Kopřivnice vyhrála závod před zraky svého domácího publika, zrovna hostoval za Pardubice.

„Určitě jsem byl rád za šanci odjet celý závod,“ směje se naivitě otázky, zda by přece jen nebylo lepší být nepoužitým náhradníkem, ale jít na nejvyšší stupínek pódia. „Pro mě to byly další zkušenosti.“

Být lepší a lepší

Roli náhradníka celku SPT Profil Kopřivnice plnil rovněž loni. Jeho celek se pustil do boje o mistrovský titul, přičemž mu cestu nejvíce křížilo slovinské Krško. Musel to být obrovský pech přijít o zlato až v rozjezdu po skončení posledního podniku v říjnu v Kopřivnici.

„Byla to fakt smůla,“ kroutí hlavou ještě dnes, když si vybaví dramatickou koncovku první ligy 2023. „V posledním kole nás o titul připravil Nick Škorja.“

Korály na niti jeho loňského plochodrážního příběhu byly opět zejména přebor a juniorský šampionát. „Snažím se každým rokem být lepší,“ bilancuje svou třetí závodní sezónu na oválech. „Sbírám zkušenosti a každý závod mě posouvá o kousíček dál.“

Zítřejší Plzeň bude v tomto trendu nepochybně pokračovat. „V předchozích letech jsem dělal během zimy kondiční box dvakrát, třikrát za týden,“ odpovídá jaru na dotaz, co dělal během předchozího ročního období. „Letošní zimu jsem si sestavil svůj tréninkový plán, podle kterého jsem cvičil a připravoval se. Jak bude letošní sezóna vypadat, to je ve hvězdách. Já doufám, že lépe než všechny ostatní.“

Radek Bambuch děkuje:

„Poděkovat bych chtěl hlavně mému bráchovi a taťkovi, jakožto mechanikovi a hlavnímu sponzorovi.“

---

Přelouč – 13. dubna
Ty sudičky, které mu přišly ke kolébce, musely být vskutku povedená partička, jejíž fantazii by mohl leckterý romanopisec jen tiše závidět. Už jen proto, že být takové příběhy na papíře, nikdo by jim nevěřil. Posuďte sami. Během roční závodní pauzy páté místo v Evropě. A pak ve druhém závodě zimy vítězství a účast ve světovém šampionátu na dosah. Převodovka si ale v rozhodující chvíli postavila hlavu. A příhoda v poslední šanci se mohla stát zase jenom Lukášovi Hutlovi. Nu což, aspoň má rekord, že v letošním mistrovství ledařského světa jako jediný prohrál pouze jednu jízdu. Ale především výzvu na nadcházející zimu.

Trojka nebo porucha

Pohár Roelofa Thijse v Heerenveenu nabízel dvě volná místa ve startovní listině druhé dvojice finálových podniků. Zranění Hanse Webera tuto kvótu nenavýšilo, protože jeho místo zaujal Benedikt Monn, divoká karta inzellských závodů.

Lukáš Hutla dorazil do Nizozemí s plánem stejně prostým jako účinným. „Vyhrát pět jízdě a vyhrát finále,“ přibližuje svůj záměr. „Nepovedlo se. Technika nevydržela. Převodovka…“

Čtyři předchozí triumfy českého ledaře nasměrovaly do rozjížďky poslední šance. Byli v ní dva domácí, kteří měli již světový start v kapse. Jasper Iwema jako stálý účastník, Simon Reitsma na divokou kartu. Pouhá účast otevírala bránu k účasti v mistrovství modré planety. Jenže bylo třeba postoupit.

„Na last chance mi půjčil stroj Marc Geyer, je to kámoš,“ popisuje Lukáš Hutla. „Ale jak on tahá nohu za sebou, má tam blbě hadičku od metylu. Já ji ukop‘. A říkal si, je to v prdeli, nesvezu se.“

Jako ruský náhradník v Rusku

Takový konec ale příběh Lukáše Hutly nevzal. „Naštěstí ti Holanďani byli už ve finále,“ ujímá se opět slova. „A Jo Saertre nechtěl jet, dělal mechanika Martinu Haarahiltunennovi. Já byl druhej náhradník, to bylo hořký.“

Osmnáctka bývá většinou bez větších šancí s výjezdem na ovál, ale v rozjížďce s číslem jedenáct skončil Heikki Huusko. „Šel jsem místo něj a vyhrál,“ líčí český ledař, který ani poté nestál v depu jako filmová Baby v koutě. „Druhou jízdu jsem ved‘, pak jsem to posral. Ale třetí jízdu jsem taky vyhrál.“

Osm bodů ze třech rozjížděk stačilo na osmou pozici a dost možná, že jedna další akce by Lukáše Hutlu dostala do finále! „Přišel za mnou Max Koivula,“ přisadí si hrdina našeho vyprávění. „A povídá, tys byl jako ruskej náhradník v Rusku. Ten nechceš, aby jel (smích).“

Neděle není sobota

Legrace bylo plno také při nedělní rozpravě. „Dělali si ze mě srandu, když Švéd poskočil do startovní listiny místo Benedikta Monna, že jsem postoupil z druhého na prvního náhradníka,“ směje se. „Ředitel závodu mi připomínal, že můžu jet jen pět jízd. A pak až finále (smích)!“

Žádná další šance zasáhnout do světového šampionátu se už nenaskytla. „Ale na to, že jsem šel jen tak kolem…“ připomíná Lukáš Hutla, že si vlastně letos dal od ledů pauzu. „V mistrovství světa jsem prohrál jen jednu rozjížďku. Nakonec jsme se sbalili, a když jsme odjížděli, měli jsme úsměv na tváři.“

Léto uteče rychle. „Sehnal jsem sponzora,“ pochlubí se. „Příští sezónu se domluvím s Tondou Klatovským, abych si pořídil novou techniku. Jeho motory jedou suprově. Uvidíme příští sezónu, budu chtít bojovat o nejvyšší příčky.“