Chabařovice – 25. listopadu
Patří do vlny mladých chlapců, jež se mohou měřit s americkými motokrosaři, kteří v osmdesátých letech šokovali evropské novináře prohlášeními o svých patnácti a více závodních sezónách, aniž by přitom překročili teenagerovský věk. Ve svých dvanácti letech je totiž již dobře známou veličinou českých stopětadvacítek. A to byl přitom letos ještě příliš mladý, aby zasáhl do reprezentace. Chabařovický kolibřík Milan Dobiáš se magazínu speedway svěřil, že než přišel do Chabařovic, neměl o ploché dráze ani ponětí.
Plochodrážní školák
„Byla to náhoda,“ říká druhý závodník letošního Speedway Mini Cupu na otázku, kterak vlastně potkal plochou dráhu. „Můj motocyklový začátek byl na dvoutaktu padesátce crossce. Potom jsem přešel na stopětadvacítku crossku a to jsem se dostal do Chabařovic, kde se vlastně jezdí plochá dráha. Do té doby jsem ani netušil, že plochá dráha existuje. Předtím jsem dělal bojový sport muay thai asi tak rok a půl. A také florbal, ten mi zůstal doteď.“
Bylo mu osm, když v září roku 2011 absolvoval první plochodrážní závod své kariéry. Při Speedway Mini Cupu dojel druhý ve finále C za Filipem Hájkem. „Ano, vzpomínám si, byl to můj první úspěch,“ vybaví si Milan Dobiáš okamžitě. „Předcházelo tomu hodně dřiny, spoustu tréninků a hodně času věnovaného tomuto sportu. Nebylo to lehké, ale nevzdával jsem to. Bylo spoustu pádů. A upadlých blatníků (smích). Můj první pocit po tom, co jsem dojel, byla radost. Ani jsem tomu nechtěl uvěřit. Během závodu se přiznám, byl i strach a nervozita. Bylo to pro mě něco nového a neznámého.“
V sezóně 2012 už závodil naplno. Plochá dráha je však náročný koníček, avšak škola si ovšem žádá také svoje. A tak při večerních návratech ze závodů dědeček Milan Linek, který mu dělá mechanika i řidiče v jedné osobě, často dá blinkr před první benzinkou. A mladý plochodrážník si na ní musí udělat domácí úkoly na druhý den.
„To si piš, že to za to stojí!“ reaguje Milan Dobiáš na narážku, jestli jej baví podstupovat takový maratón. „Plochá dráha mě chytila a zaujala svou rychlostí. A stylem. Je to náročný sport nejen finančně, ale i časově. Ano, je pravda, domácí úkoly si musím někdy udělat i na benzínce cestou domů ze závodů. Jinak by mě mamka dala, kdybych je neměl hotové (smích).“
Vicemistr Speedway Mini Cupu
Křivka výkonnosti Milana Dobiáše stoupala nahoru a předloni přišly vavříny. V květnu se v Chabařovicích postavil poprvé na pódium. Vyhrál Filip Hájek a on skončil třetí. A na sklonku sezóny se radoval z bronzu při Speedway Mini Cupu.
„Ano, vybavím,“ odpovídá Milan Dobiáš, zda si ještě pamatuje na své první stupně vítězů. „Radost byla veliká, byl to můj první úspěch na ploché dráze a samozřejmě první pohár na poličku. Ve třetí místo v Mini Cupu jsem vůbec nevěřil. Hlavně jsem chtěl odjet všechny kola, ale tohle jsem fakt nečekal.“
Až do loňského července se proháněl na malých oválech, než debutoval v klasickém šampionátu stopětadvacítek v Pardubicích. „Ještě jsem nebyl připraven na tu rychlost,“ vysvětluje, proč na velkou dráhu čekal tak dlouho. „I tohle přišlo nečekaně a neplánovaně. Bylo to vlastně proto, že bylo málo jezdců a aby se to odjelo, tak mě poprosili, ať to zkusím a odkroužím do počtu. Výsledek byl nečekaný a překvapil nás všechny. Krátká dráha je rychlejší než malá a zatáčky jsou delší a plynulejší. Baví mě obě dráhy, ale na krátké je lepší ta rychlost (smích).“
Speedway Mini Cup 2014 jej zastihl opět na konečném třetím místě. „Mířil jsem výš, ale bohužel to nevyšlo,“ krčí rameny a raději komentuje svůj první vyhraný závod letos v červnu na Markétě a rovnou s osmnáctibodovým maximem. „Pocit za první místo? To je nepopsatelný, no prostě super.“
Před posledním pohárovým závodem na sklonku října ztrácel na druhého Pavla Kuchaře dva body, ale stříbro nakonec patřilo jemu. „Jel jsem do Prahy s tím, že musím zabodovat,“ vrací se Milan Dobiáš o měsíc zpátky. „Napětí trvalo po celý závod. Rozhodnuto bylo až teprve ve finálové jízdě. Takže celý závod jsem byl nervózní, jak to dopadne. A měl jsem velkou radost, že to skončilo bednou za druhé místo.“
Talentovaný závodník neuniknul pozornosti Jiřího Štancla a Miroslava Rosůlka. Jenže plzeňský evropský pohár se musel obejít bez jeho aktivní účasti, jelikož mu do dvanáctých narozenin zbývaly ještě necelé tři týdny. Co ale není letos, může být napřesrok.
„To jo, škoda to byla, ale nedá se nic dělat, určitě udělám vše, abych se tam dostal,“ zachovává Milan Dobiáš klidnou hlavu. „Mé plány na příští sezónu jsou co nejlepší umístění v závodech. Budu se snažit o lepší umístění než v této sezóně. Silnější kubaturu jsem ještě nezkusil, na sezónu připravujeme dvěstěpadesátku, chceme začít trénovat už od začátku sezóny.“
Milan Dobiáš děkuje:
„Obrovské poděkování je dědovi Milanovi Linkoví. Pomáhá mi se vším, jak s přípravou, dopravou tak i financováním. DĚDO, MOC DĚKUJI. A taky děkuji mamce za podporu, a že to se mnou vydrží a pouští mě, i když má o mě strach.“
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Mirek Horáček, Kiril Ianatchkov a Antonín Škach
