Bílá – 21. července
Triumf v předloňské Ceně vydavatele magazínu speedwayA-Z by ve čtvrtek na pražské Markétě nemohl ohajovat, ani kdyby už nezanechal stopětadvacítky ve své závodnické minulosti. Ortéza zavěšená na rameni dávala najevo, že se pád při divišovském soustředění bohužel neobešel bez následků. Nicméně Kryštof Rybář se magazínu speedwayA-Z svěřil, že chce být zpátky již při sobotní juniorce v Liberci, protože světový pohár dvěstěpadesátek už klepe na dveře.
Kryštof Rybář sledoval čtvrteční Speedway Mini Cup ještrě s ortézou
„No, v Divišově bylo soustředění SCM, sobota a neděle,“ vypráví, kterak přišel ke zdravotní pomůcce. „A v sobotu při poslední tréninkové jízdy s Filipem Hájkem mi uprostřed zatáčky spadl sekundární řetěz. Takže mě to ze smyku narovnalo a já šel přes řidítka. Pak už nevím, jak to bylo. Akorát, že jsem jel sanitkou do depa. Mám naštěstí jen natažený vazy v rameni a naražený rameno. Nosím ortézu, v sobotu jsem už začal rehabilitovat a za pár dní to bude dobrý. Chystám se na mistrovství světa do Francie na dvěstěpadesátky. A uvidíme, jak to dopadne. Doufám, že dobře.“ Poté, co dal vale stopětadvacítkám, nabídly mu čtvrtlitry závodní program i před oslavou patnáctých narozenin. VV SPD mu totiž umožnil absolvovat juniorské mistrovství republiky v sedle dvěstěpadesátky. Nicméně Kryštof Rybář ve Slaném chyběl a objevil se až ve druhém díle seriálu osmý květnový den ve Svitavách.
Kryštof Rybář debutoval v české juniorce v jejím druhém závodě ve Svitavách
„Začali jsme trochu později než všichni a nestihl jsem mistrovství republiky juniorů do jednadvaceti let ve Slaným,“ ujímá se opět slova. „Ale zanedlouho jsme si jeli poprvé zatrénovat do Pardubic, kde jsem se seznamoval s motorkama po zimě. Následovaly junioři ve Svitavech, kde jsem tu dráhu moc neznal. Ale jeden trénink před závodem musel stačit. Hlavně mi už od začátku strašně pomáhá Adrian Rymel. Jezdí se mnou po závodech, tréninkách a pomůže i u nás v garáži, takže bych mu chtěl strašně moc poděkovat za to, co pro mě dělá.“
V pomyslnném českém šampionátu dvěstěpadesátek při devatenáctkách v Liberci je před Kryštofem Rybářem Adam Fencl
Otázka, jak velkou nevýhodou je poloviční zdvihový objem oproti půllitrům se nabízí úplně sama. „Zezačátku ty první trénink nebyly nic moc,“ líčí Kryštof Rybář duel obou kubatur. „Ale postupem času jsme na tom s Jawou zamakali a teď ty motory podle mě letěj‘ úžasně. Jinak dvěstěpadesátka je o trochu pomalejší od startu, ale pak když to jedu čistě a bez chyb, na kratších dráhách mi o tolik pětistovky neujedou. Když jdu s někým do souboje, on na pětistovce může ještě trochu přidat, já nikoliv. Ale i tak si zazávodím. Jde tu i o to abych se dostal s klukama do toho koloběhu závodů a na pětistovce už by to měla být brnkačka. Třeba v Pardubicích je to na dvěstěpadesátce trošku něco jiného proti pětistovkám.“
Kryštof Rybář nešetří vděkem:
„A jinak chci poděkovat celé rodině, tátoj‘, dědům, babičkám, ségře, tetám, strejdům a prostě celý rodině. A taky sponzorům: Pitcha za brýle, Meatfly za oblečení, Jerky za energii, Magicam za kameru, Tapi Tea za drinky a samozřejmě Rykonad za peníze.“
Kryštof Rybář útočí na Filipa Hájka
Stopětadvacítky letos prožívají opět nevídaný boom. „Stopětadvacítka mi rozhodně nechybí,“ vytuší Kryštof Rybář další dotaz. „Byl jsem na to už hodně těžkej‘ a úplně tolik jsem si nezazávodil a už ani nebylo tolik věcí, v čem se zlepšovat a jít dopředu. Rozhodně mě už lákaly silnější kategorie. Ale jinak když mám chuť se podívat na stopětadvacítkáře, jezdím občas s Dany Šilhánem, za což mu děkuju.“
Jenže juniorských závodů, které by mohl absolvovat není moc… „Junioráků není tolik,“ souhlasí. „Ale my se tento rok hlavně připravujeme na mistrovství světa na dvěstěpadesátkách, kde se je snažíme vyladit. Ale už je půlka sezóny za mnou, a kolik těch junioráků je, to moc neřešíme. Jsem strašně rád, když se svezu, a jsem rád za každou jízdu nebo trénink.“
Praha – 18. července
Po skončení své neuvěřitelné kariéry se věnoval svému synovi. Ale když on sám pověsil kombinézu na hřebík, jako by se po něm slehla zem. Až letos začal působit v roli trenéra SCM, kde své bohaté zkušenosti předává nejmladšímu plochodrážnímu potěru. Jiří Štancl se magazínu speedwayA-Z svěřil se svými zkušenostmi i nápady na téma výchovy nejmladších závodníků, na nichž leží budoucnost celé české ploché dráhy.
Ano po třech letech
Jiří Štancl a Miroslav Rosůlek tvoří trenérskou dvojici SCM
„Když jsem skončil komerční styk, nemoh‘ jsem dělat trenéra, protože bych na socialistický sportovce přenášel kapitalistický móresy, ale teď už můžu,“ směje se Jiří Štancl nad otázkou, kterak jeho trenérské působení vlastně začalo. Nicméně mezi podzimem 1987, kdy jel svůj poslední závod, a letošním jarem uběhlo přece jen dost vody.
„Petr Křikava mě lanařil už tři roky, jestli bych v SCM nedělal trenéra,“ otáčí plochodrážní legenda své vyprávění do serióznější roviny. „Tři roky jsem odolával. Řek‘ mi, že chce, abych dělal trenéra, ale kdyby se jelo ven, spal bych někde v autě. Odpovídal jsem mu, že bych měl doma svatej‘ klid.“
Nicméně nakonec Jiří Štancl na nabídku přikývl. „Mladí kluci jsou poddajnější a hlavně jsem viděl, že plochá dráha jde u nás od deseti k pěti,“ pokračuje. „Na mladejch‘ se musí stavět. Ze sto bude třeba jen jeden dobrej‘.“
Stopětadvacítkáři jako Petr Chlupáč, Pavel Kuchař a Jan Kvěch jsou nadějí české ploché dráhy do budoucna
Trenérskou dvojici vytvořil s Miroslavem Rosůlkem, s nímž se potkával už za časů svého vlastního závodění. „S Mírou si rozumíme,“ pochvaluje si. „Známe se, jsme oba v důchodu a máme už trošku klidu.“
Po období stagnace prožívají stopětadvacítky opět boom a ve výsledkových listinách čteme stále nová a nová jména nejmladších závodníků. „To je budoucnost plochý dráhy v Čechách,“ upozorňuje Jiří Štancl. „Když se s nima nebude pracovat, ani ty funkcionáři v kancelářích nebudou mít nic.“
Opice musí z brusu dolů
Jiří Štancl si vyzkoušel i roli rozhodčího
Tandem Jiří Štancl – Miroslav Rosůlek se naposledy objevil v akci minulý víkend během dvoudenního soustředění SCM v Divišově. „Stálo to čtyřicet tisíc, z toho patnáct jen sanitka, ale byl tam doktor Brož,“ připomíná Jiří Štancl nutnost dokonalého lékařského zabezpečení. „Sešlo se třiadvacet závodníků. Měli jazyk na vestě, pořád se jezdilo. I rodiče říkali, že takový soustředění ještě neviděli.“
Právě tady vznikla definitivní podoba české reprezentace pro dnešní evropský pohár stopětadvacítek v Olchingu. „Už v březnu v Chabařovicích po mě pan Moravec chtěl nominaci,“ glosuje Jiří Štancl toto téma. „Já ji chtěl udělat až v průběhu sezóny podle aktuální výkonnosti, ne podle předchozích výsledků. Nechali jsme s Mirkem kluky jet na dráze a pak si je vzali do depa. Sto procent lidí na tom sedělo jako opice na brusu. Divil jsem se, že jim to v jejich klubech nikdo neřek‘. Oni říkali, že zkoušej‘, co viděli na závodech.“
Václav Kvěch si bohužel v Pardubicích zlomil ruku
Rady borce, jehož kariéra vydala na objemnou autobiografickou knihu, padají na úrodnou půdu. „Viděl jsem, že neumí dát motorku do smyku, nebo jedou nedokonalým smykem,“ pokračuje Jiří Štancl. „Začal jsem od píky. Aby postavili řidítka, odlehčili zadní kolo. Jsou tam kluci, co jim to jde, jsou tam i ty, co to chtěj‘ dělat podle sebe. Ale ze sto závodníků jich nemůže bejt‘ sto dobrejch‘.“
Nicméně ve stopětadvacítkách máme spoustu šikovných závodníků a jejich souboje především na malých oválech mnohdy zastíní velké hochy na pětistovkách. „Třeba kluci Kvěchovi měli něco z motokrosu,“ říká nejúspěšnější plochodrážník československé historie. „Ale plochá dráha je něco jinýho, to už vím od časů Zdeňka Kudrny. Za tu krátkou dobu se plochou dráhu naučili jezdit a porážej‘ kluky, co už dva, tři roky jezděj‘. Vašek si zlomil v Pardubicích ruku, teď mu to srůstá, je možný, že příští rok pojede dvěstěpadesátky.“
Spolupráce s výrobci je důležitá
Jan Kvěch v sedle tovární Shupy
V Olchingu dostala česká federace tři místa, která dostali Filip Šifalda, Jan Kvěch a Petr Chlupáč. „Teď je pět kluků, co by mohli jet reprezentaci,“ bilancuje Jiří Štancl. „Jeden je ještě mladej‘. Teď v Divišově jeli čtyři vedle sebe loket na loket. Ale já je upozorňoval, že přesně takhle se pojede v Olchingu. Robert Barth dělá Němcům motory, ale firma Shupa jde do toho taky, půjčej‘ klukům čtyřventilový speciály za peníze SCM.“
Spolupráce byla navázána i s divišovskou Jawou. „Měli jsme jednání a přislíbili nám dva motory,“ prozrazuje Jiří Štancl. „Návaznost tak je, chceme, aby mohli přejít ze stopětadvacítek na dvěstěpadesátky. Preferuje je i Armando Castagna v FIM, usiluje, aby měly svoje mistrovství světa.“
Jiří Štancl radí Milanu Dobiášovi, jehož dědeček Milan rovněž poslouchá
Čtvrtlitry zůstávají zatím na úrovni světového poháru, ať už počátkem srpna v Lamothe-Landerron nebo na dlouhé dráze o měsíc později ve Vechtě. „Jsme rádi, že spolupráce s Jawou začala,“ neskrývá Jiří Štancl. „Do Francie nám půjčí i dva rámy. Chci, aby to pokračovalo dál a dál jako se Shupou ve stopětadvacítkách. To je důležitý, aby reprezentace spolupracovala s fabrikou.“
V tomto ohledu má Jiří Štancl své vlastní zkušenosti. „Nikdy jsem nebyl továrním jezdcem Jawy, ale byl jsem testovací jezdec,“ vypráví. „To mi pomohlo. Co se vymyslel motor 895, já ho zkoušel jako jeden z prvních. A za dva roky jsem se na něm stal vicemistrem světa. A moje zkušenosti pomohly i fabrice.“
Soustředění nabízejí prostor pro výuku
Soustředění nabízejí dostatek prostoru pro výchovu závodníka
Při pardubické zastávce klasického šampionátu stopětadvacítek upadl nejen Václav Kvěch, ale i Milan Dobiáš. „Mohlo to bejt‘ jiný,“ komentuje Jiří Štancl smůlu chabařovického závodníka, který plzeňský světový pohár nestihl, protože ještě neoslavil dvanácté narozeniny. „Teď v Divišově jel bezvadně. Kluci se střídali, jednou byl první ten, podruhý onen.“
Při světovém poháru v Plzni se Jiří Štancl a Miroslav Rosůlek nechali zvěčnit s Dušanem Hlaváčkem, Lukášem Vinterem, Václavem Kvěchem, Petrem Chlupáčem a Janem Kvěchem
Filozofie trenérské dvojice SCM pro nasazování závodníků je jasná. „S Mirkem se snažíme, aby jeli ti nejlepší kluci,“ přibližuje Jiří Štancl. „Neděláme nominaci, že byl někdo dobrej‘ loni. Máme přehled, ale letos nás limitovala hranice dvanáct let. Ale příští rok bude oheň na střeše.“
Vedle zmiňovaného Milana Dobiáše čeká dvanáct svíček na narozeninovém dortu rovněž Pavel Kuchař. „Na malý motorce s malými koly to v Divišově pod ně dal, až se divili,“ vypráví Jiří Štancl. „Šli na hubu, ale to je plochá dráha. Mám ale i špatný zkušenosti, že kluby mají zájem, aby jejich jezdci jeli, ale začínaj‘ je učit, který by měli znát až později na těch dvěstěpadesátkách. Tam už budou mít zkušenosti a pojedou smykem celou zatáčku.“
Lukáš Vinter při nácviku nájezdu do zatáčky
Traduje se, že každý závod je mnohem lepší než trénink, nicméně Jiří Štancl je zastáncem výuky nejmladších adeptů na akcích typu divišovského soustředění. „Dvanáctiletí kluci se blbnou,“ začíná svou argumentaci. „Na Markétě pořádaj‘ Mini Cup, to beru, jsou tam placený, ale dělaj‘ jen závody. Já se na ně chodím dívat, jsem tam jako trenér SCM a snažím se těm klukům pomoct. Je to těžký, všichni chtěj‘ vyhrávat. Proto je dobrý soustředění, je tam čas jim říct všechno, co je potřeba.“
V tomto ohledu má Jiří Štancl jasno. „Já chci, aby se naučili jezdit smykem,“ pokračuje. „Pak budou na sobě a výkonnostní růst půjde nahoru. Dokud nebudou umět jezdit smykem, nemá cenu pořádat závody družstev. Pár kluků jede, ale je potřeba jim říct, co a jak. V Divišově jsem na malý i velký dráze dával kužely do zatáček. A všichni se tam vešli a v plný palbě. Je potřeba je učit, kudy do toho nájezdu jet. A to na těch závodech nejde, to na to není čas.“
Koncepce je nutností
V dubnu 1972 ani Jiří Štancl, ani Miroslav Rosůlek netušili, že se sejdou u trénování plohcodrážního potěru
Reprezentační starty jsou pomyslnými vrcholy ledovce, nicméně práce s mladými plochodrážníky nikdy nekončí. „My nemáme žádnou koncepci sportu ani pro seniory, ani juniory nebo tyhle prcky,“ uvědomuje si Jiří Štancl. „Je potřeba, aby se vědělo, co bude dál. Všichni brečej‘, že nemaj‘ peníze, ale ty se rozhazujou jinde. Na soustředění v Divišově se nepřijel podívat jedinej‘ člověk z vedení plochý dráhy.“
Pozitivní ohlasy dvoudenní akce ještě neodezněly. „Měli jsme to seřazený podle výkonnosti,“ popisuje nejúspěšnější český závodník všech dob. „Třeba Adam Fencl jezdil s Josefem Novákem. Najednou ho předjel a on musel zrychlit. Pomohlo to jemu i jemu. Kluci jezdili, mohli si všechno vyzkoušet.“
Mezi nejmladší plochodrážníky patří i Michal Baštecký
Nicméně Petr Křikava z postu šéfa SCM hovoří o limitech finančních rozpočtu střediska, který počet soustředění omezuje. „S Mírou tomu dáváme svůj čas,“ říká Jiří Štancl. „Mohly se proto najít peníze, aby se nám hlavně zaplatily cesty. Ty zkušenosti, co jsem měl za dvaadvacet let závodění, jsou velký. Teď můžu trénovat, jsem rád, že tomu rodiče kluků fandí, ale něco se tam musí dát.“
Jiří Štancl z pozice trenéra dává maximum. „Malej‘ kluk se musí naučit ovládat motorku,“ tvrdí. „Jak dát řidítka, kde mít nohu. V osmnácti by to měl znát, ale nejhorší je naučit ty malý osmiletý kluky, aby přišli do tajů plochý dráhy. Je potřeba s nimi dělat. V Divišově mají zápal, tak jsme se dohodli, aby bylo více tréninků. Je tam moje osoba, ty lidi maj‘ ke mně důvěru, vědí, že jsem něco dokázal.“
Jiří Štancl v rozhovoru s Lubomírem Vozárem
Potenciál je však nutno hledat i u pořadatelů. „Kluby na tom musí pracovat, pomáhat, aby kluci mohli jezdit,“ přibližuje Jiří Štancl další své vize. „Teď spolu jezdili na dvěstapadesátkách Kryštof Rybář a Adam Fencl. Svezli se, zkoušeli motorky. Příští rok by mohli být čtyři závodníci na dvěstěpadesátkách zařazený i do extraligy. Kluby by si je před závodem vylosovali, kdo za ně pojede. Jezdili by svoje jízdy, ale počítalo by se to do extraligy.“
Jiří Štancl se svými nápady plánuje oslovit VV SPD, nicméně jeho nejbližším programem je dnešní mítink v Olchingu. „Mohlo by se tam něco podařit,“ přemítá nad ambicemi svých svěřenců. „Ale jsou tam další, Němci, Angličani…“
Foto: Václav Buřič, Mirek Horáček, Norbert Kalous a archív autora
Gorzow – 5. července
Stalo se již tradicí, že se před finálovým závodem polského šampionátu koná jeden z podniků středoevropského poháru MACEC Cup. Před týdnem se v polském Gorzowě na stupně vítězů málem prosadil i Ondřej Smetana. Chyběly mu dva body, a kde o ně přišel, vysvětlil magazínu speedwayA-Z.
Ondřej Smetana sbíral v Polsku cenné zkušenosti
„Byl to výsledek…“ přemýšlí Ondřej Smetana nad svým čtvrtým místem. „Ne že extra dobrý, měl jsem na víc. Moh‘ jsem udělat o bod, dva víc v první a v poslední jízdě…“
Z rozjížďky s číslem jedna se do boxů vrátil s nulou. Za vítězným Rafalem Karczmarzem, pozdějším druhým mužem dne, byl v cíli nejen Daniel Kaczmarek, ale také Stanislav Mělničuk. V osmé jízdě se pražský junior radoval z vítězství, ve dvanácté jej porazil Dominik Kubera. V rozjížďce s číslem šestnáct Ondřej Smetana opět triumfoval, avšak nakonec jej porazil nejen Lukasz Kaczmarek, jenž si právě pojistil celkové vítězství, ale také Milen Manev.
„Rozvorali to,“ popisuje Ondřej Smetana stav dráhy. „Bylo to mokrý, strašně. Celou noc chcalo, tak orali víc a víc. Dali tam vápno na vysušení a dráha byla taková zvláštní. Ani to nekropili, kdo jel vzadu, neviděl nic.“
Před prestižním závodem si cestu do ochozů našlo snad jen čtyřicet příznivců, avšak z manažerů polských klubů nikdo, takže Ondřej Smetana musí na pozvánku do ligy našich severních sousedů ještě čekat.
„Dobrá zkušenost,“ vidí své účinkování v letošním MACEC Cupu. „Mám varšavskej‘ kontrakt v Poznani, ale nikdo se neozval. To bych musel tahat aspoň jako Holub!“
Ondřej Smetana zachycený na snímku před Michaelem Hádkem
Ilustrační toto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV) a Mirek Horáček
Slaný – 11. července
Ještě před rokem bychom rozhodně nečekali, že jeho jméno budeme číst ve startovních listinách dlouhodrážních závodů. Projekt pomoci české dlouhé dráze však otevřel vrátka tohoto odvětví pro borce, jimž doposud byl blízký klasický speedway. On se shodou okolností dostal i do reprezentace včetně národního týmu a minulý týden okusil i travnatý ovál při pouťáku v Zweibrückenu. Michal Dudek se magazínu speedwayA-Z svěřil, že chce tímto směrem pokračovat i nadále.
Mühldorfské poznání
Michal Dudek před svým prvním dlouhodrážním závodem v květnu v Mariánských Lázních
„Dal jsem se na pořádný závody,“ říká Michal Dudek při zmínce o začátku jeho dlouhodrážní kariéry., aby se jedním dechem pustil do rozvíjení své myšlenky. „Je to něco jinýho než klasická dráha. Rychlejší a víc na fyzičku. Jel jsem v Mariánkách a pak druhej‘ den v Liberci a nemoh‘ jsem se tam vejít a přišlo mně, jako když stojím.“
Dlouhodrážní kariéra Michala Dudka přitom odstartovala poměrně nenápadně. „Začalo to o tréninku v Mariánkách,“ vypráví slánský závodník. „Pak byl mistrák, potom jsem tam jel mistrovství světa. Měl jsem bejt‘ náhradník, jak se ale zmáknul ten Dán, jel jsem celej‘ závod.“
Při své premiéře skončil třináctý a neměl daleko od zkušenějších Rodney McDonalda či Jesse Mustonena. „Chtěl bych poděkovat panu Drymlovi,“ nešetří Michal Dudek vděčností. „Zařídil, že mi jeden jeho bejvalej‘ soupeř půjčil motorku. Udělal jsem takovej‘ výsledek a dostal se do mistrovství světa družstev.“
Ukázkový dlouhodrážní styl
V národním týmu byl Michal Dudek naposledy před čtyřmi lety ještě ve svém juniorském období, nyní se do něho po zranění Martina Málka a Hynka Štichauera vrátil na dlouhé dráze. „Tam mi Peter Gerdemann zase půjčil motor,“ popisuje.
V mistrovství světa družstev se postaral o překvapení, když v rozjížďce s číslem tři dorazil do cíle jako druhý za Angličanem Richardem Hallem. Sedm bodů spolu se třetím Josefem Francem byl nejlepší výsledek českého týmu během závodu. Všechny jízdy jsme sice prohráli a skončili poslední, avšak Michal Dudek si ujasnil jednu zásadní věc.
„Budu se tomu věnovat víc,“ plánuje svou dlouhodrážní budoucnost. „V Mühldorfu mi pomáhal i Káča domlouvat se s tím Němcem. Za to mu moc děkuju.“
Trávařské zkušenosti
Mechanici Zdeněk Uhl a Patrik Linhart ve Zweibrückenu pracují na motocyklu Michala Dudka
Příležitost k dalšímu svezení se nabídla záhy. „Oslovili mě tam, abych jel trávu ve Zweibrückenu,“ vysvětluje Michal Dudek, proč se den před šampionátem dvojic vydal na 1260 kilometrů dlouhou cestu.
„V první jízdě jsem odjel kolo a půl a myslel jsem, že neslezu z motorky,“ popisuje své první seznámení s travnatou dráhou. „Moje nejrychlejší jízda měla průměr 107 kilometrů za hodinu. Je to hodně na fyzičku, bolely mě kolena, stehna, kotníky, zápěstí, všechno.“
Nicméně zkušený závodník se učí rychle. „Ve druhý jízdě jsem zjistil, jak si člověk na motorce uleví,“ pokračuje slánský závodník ve svém vyprávění. „Ale jedeš a najednou si vyskočíš i s motorkou. Chová se jako na šroubkách, pořád se přetáčí a předjíždí tě zadní kolo. A když odstartuješ po zadním, nezahneš.“
Na startu podniku ranku mistrovství světa po boku Richarda Wolffa
V dobře obsazeném mezinárodním pouťáku skončil s pěti body desátý. „První jízdu jsem jel natřikrát,“ přidává Michal Dudek další poznatek. „Pokaždý někdo upad‘. Už jsem byl hotovej‘ po první jízdě.“
Každopádně, přijde-li další nabídka, Michal Dudek rozhodně neřekne ne. „Doufám, že v tom je budoucnost,“ přemítá. „Budu to střídat s krátkou a uvidím. Ještě sehnat motorku a pořádnou rámovinu. O dalších závodech nevím, ale Káča Kadlec říkal, že až něco bude, ozve se. A ještě děkuju Zdeňkovi Uhlovi a Patriku Linhartovi, že mi při závodech pomáhali.“
Porada před startem v Mühldorfu
Foto: Michal Dudek, Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Jiří Bayer a Mirek Horáček
Bernardov – 8. července
Nejblíže k postupu do Speedway Grand Prix v posledních letech měl Aleš Dryml, který v Goričanu v září 2012 skončil čtvrtý. Václav Milik byl napřesrok v Poole čtrnáctý. Právě on minulý měsíc v Terenzanu ukončil roční čekání na českého reprezentanta v challenge. Pardubický závodník, který bude dnes hostovat v Elite League za Lakeside, se magazínu speedwayA-Z svěřil, že vzhledem k hustému sítu nemůže na znalost oválu v Rybniku spoléhat.
„Rybnik nevidím jako výhodu,“ přemítá Václav Milík nad dějištěm zářijového challenge. „Jsou tam už závodníci. A hlavně postupujou jen tři. Budu se snažit, ale jako výhodu nebo nevýhodu do neberu. To se uvidí až na fleku.“
Race-off v Terenzanu ovšem zvládl výtečně. „Dlouho pršelo,“ vypráví. „Myslel jsem, že to zrušej‘, ale nakonec ne. V první jízdě nebylo nic vidět, člověk nestačil strhávat strhávačky. Nakonec to vyšlo krásně, takže spokojenost.“
Po úvodní nule přišla smršť vítězství, kterou zastavil až Martin Vaculík v rozjížďce s číslem osmnáct. Ztracený bod Václavu Milkovi chyběl, aby se postavil na start rozjezdu o druhé místo s bratry Pawlickimi. Ve chvíli, kdy opouštěl Terenzano, měl za sebou úspěšný návrat do Elite League. V prvním domácím duelu deset bodů a tři bonusy, ve druhém pět, ale v obou případech vítězství svého týmu.
„Dobrý, myslím, že super, s King’s Lynn se ještě seznamuju. Loni jsem tam toho moc nenajezdil, ale dobrý,“ bilancuje své dosavadní účinkování, aby vysvětlil, proč svou poslední jízdu před týdnem nedokončil. „To nebyl žádnej‘ defekt! Předjížděli jsme se s Mackem Janowskim, jemu odlít‘ šutr a vytrh‘ mi vypínání.“
Ve středu King’s Lynn nezávodí, avšak Václav Milík se dnes na druhém břehu La Manche přesto objeví. „Hostuju za Lakeside proti Poole v Poole,“ říká. „Proto jsem na kejvnul, abych se tam svez‘. Takže je jedem‘ porazit!“
Slaný – 7. července
Česká účast v letošní britské Elite League se prozatím omezila na hostování Matěje Kůse a dva mítinky Václava Milíka, který v barvách King’s Lynn debutoval předminulou středu. Nyní se k nim připojí Eduard Krčmář, který zítra okolo páté zamíří do Swindonu, s nímž podepsal smlouvu. Slánský junior se magazínu speedwayA-Z svěřil, že svůj debut v ostrovní lize vnímá jako dobrou příležitost.
Eduard Krčmář má sbaleno na cestu do Anglie
„Nic jsem nehledal, ale oni kontaktovali mě,“ vysvětluje Eduard Krčmář, kterak se do sestavy Swindonu dostal. „Dali dobrý podmínky, tak jsem řek‘, že do toho tedy půjdu. Je to dobrá životní zkušenost a snad mi to pomůže.“
Ve čtvrtek má Eduard Krčmář trénink, v sobotu se představí v prvním závodě v Leicesteru, aby v pondělí nastoupil doma proti Poole. Šéf Swindonu Alun Rossiter na slánském závodníkovi kvituje především výkony ze světového poháru družstev. Do sestavy jej dostalo rozhodnutí Adriana Miedzinskeho zůstat mimo britskou ligu a společně s Eduardem Krčmářem se ve swindonské sestavě objeví i Darcy Ward vracející se na ovály po vypršení svého trestu.
