Ústí nad Labem – 28. listopadu
Pár dnů poté, co se jeho podpis zaskvěl pod kontraktem s britským Scunthorpe, se upsal rovněž Holstedu. Jeho ruka se v rukávu dánské ligy objevila prakticky shodou náhod, nicméně on ji vnímá jako příležitost dalšího zviditelnění své osoby na mezinárodní scéně. Zdeněk Holub se magazínu speedwayA-Z svěřil, že tím je portfolio jeho zahraničních angažmá s největší pravděpodobností uzavřeno, protože Polsko by nezapadlo do jeho logistické koncepce.

 

„Úplně náhodou,“ reaguje Zdeněk Holub na otázku, kterak k jeho angažmá v Holstedu došlo. „Ozýval se mi polák, kterej‘ mi Dánsko nabízel. To nedopadlo, ale pak asi za měsíc mi psali přímo z Holstedu.“

A co jej motivovalo upsat se vedle Scunthorpe v britské Premier League rovněž dánskému klubu? „Potřebuju se ukázat ve světa,“ říká jednoznačně. „Je to prestižní liga. Jezdí se ve středu, snad to nebude kolidovat s extraligou. Ta má samozřejmě přednost.“

Rawicz, v jehož barvách na mezinárodní ligové bázi debutoval, napřesrok v polské liz nepojede. „Nic není v jednání,“ komentuje Zdeněk Holub, kde jej v zemi našich severních sousedů budeme vídat. „Asi bych už víc nestíhal, v Anglii závodíme v neděli.“

Foto: MIrek Horáček

Chabařovice – 25. listopadu
Patří do vlny mladých chlapců, jež se mohou měřit s americkými motokrosaři, kteří v osmdesátých letech šokovali evropské novináře prohlášeními o svých patnácti a více závodních sezónách, aniž by přitom překročili teenagerovský věk. Ve svých dvanácti letech je totiž již dobře známou veličinou českých stopětadvacítek. A to byl přitom letos ještě příliš mladý, aby zasáhl do reprezentace. Chabařovický kolibřík Milan Dobiáš se magazínu speedway svěřil, že než přišel do Chabařovic, neměl o ploché dráze ani ponětí.

 

Plochodrážní školák

„Byla to náhoda,“ říká druhý závodník letošního Speedway Mini Cupu na otázku, kterak vlastně potkal plochou dráhu. „Můj motocyklový začátek byl na dvoutaktu padesátce crossce. Potom jsem přešel na stopětadvacítku crossku a to jsem se dostal do Chabařovic, kde se vlastně jezdí plochá dráha. Do té doby jsem ani netušil, že plochá dráha existuje. Předtím jsem dělal bojový sport muay thai asi tak rok a půl. A také florbal, ten mi zůstal doteď.“

Bylo mu osm, když v září roku 2011 absolvoval první plochodrážní závod své kariéry. Při Speedway Mini Cupu dojel druhý ve finále C za Filipem Hájkem. „Ano, vzpomínám si, byl to můj první úspěch,“ vybaví si Milan Dobiáš okamžitě. „Předcházelo tomu hodně dřiny, spoustu tréninků a hodně času věnovaného tomuto sportu. Nebylo to lehké, ale nevzdával jsem to. Bylo spoustu pádů. A upadlých blatníků (smích). Můj první pocit po tom, co jsem dojel, byla radost. Ani jsem tomu nechtěl uvěřit. Během závodu se přiznám, byl i strach a nervozita. Bylo to pro mě něco nového a neznámého.“

V sezóně 2012 už závodil naplno. Plochá dráha je však náročný koníček, avšak škola si ovšem žádá také svoje. A tak při večerních návratech ze závodů dědeček Milan Linek, který mu dělá mechanika i řidiče v jedné osobě, často dá blinkr před první benzinkou. A mladý plochodrážník si na ní musí udělat domácí úkoly na druhý den.

„To si piš, že to za to stojí!“ reaguje Milan Dobiáš na narážku, jestli jej baví podstupovat takový maratón. „Plochá dráha mě chytila a zaujala svou rychlostí. A stylem. Je to náročný sport nejen finančně, ale i časově. Ano, je pravda, domácí úkoly si musím někdy udělat i na benzínce cestou domů ze závodů. Jinak by mě mamka dala, kdybych je neměl hotové (smích).“

 

Vicemistr Speedway Mini Cupu

Křivka výkonnosti Milana Dobiáše stoupala nahoru a předloni přišly vavříny. V květnu se v Chabařovicích postavil poprvé na pódium. Vyhrál Filip Hájek a on skončil třetí. A na sklonku sezóny se radoval z bronzu při Speedway Mini Cupu.

„Ano, vybavím,“ odpovídá Milan Dobiáš, zda si ještě pamatuje na své první stupně vítězů. „Radost byla veliká, byl to můj první úspěch na ploché dráze a samozřejmě první pohár na poličku. Ve třetí místo v Mini Cupu jsem vůbec nevěřil. Hlavně jsem chtěl odjet všechny kola, ale tohle jsem fakt nečekal.“

Až do loňského července se proháněl na malých oválech, než debutoval v klasickém šampionátu stopětadvacítek v Pardubicích. „Ještě jsem nebyl připraven na tu rychlost,“ vysvětluje, proč na velkou dráhu čekal tak dlouho. „I tohle přišlo nečekaně a neplánovaně. Bylo to vlastně proto, že bylo málo jezdců a aby se to odjelo, tak mě poprosili, ať to zkusím a odkroužím do počtu. Výsledek byl nečekaný a překvapil nás všechny. Krátká dráha je rychlejší než malá a zatáčky jsou delší a plynulejší. Baví mě obě dráhy, ale na krátké je lepší ta rychlost (smích).“

Speedway Mini Cup 2014 jej zastihl opět na konečném třetím místě. „Mířil jsem výš, ale bohužel to nevyšlo,“ krčí rameny a raději komentuje svůj první vyhraný závod letos v červnu na Markétě a rovnou s osmnáctibodovým maximem. „Pocit za první místo? To je nepopsatelný, no prostě super.“

Před posledním pohárovým závodem na sklonku října ztrácel na druhého Pavla Kuchaře dva body, ale stříbro nakonec patřilo jemu. „Jel jsem do Prahy s tím, že musím zabodovat,“ vrací se Milan Dobiáš o měsíc zpátky. „Napětí trvalo po celý závod. Rozhodnuto bylo až teprve ve finálové jízdě. Takže celý závod jsem byl nervózní, jak to dopadne. A měl jsem velkou radost, že to skončilo bednou za druhé místo.“

Talentovaný závodník neuniknul pozornosti Jiřího Štancla a Miroslava Rosůlka. Jenže plzeňský evropský pohár se musel obejít bez jeho aktivní účasti, jelikož mu do dvanáctých narozenin zbývaly ještě necelé tři týdny. Co ale není letos, může být napřesrok.

„To jo, škoda to byla, ale nedá se nic dělat, určitě udělám vše, abych se tam dostal,“ zachovává Milan Dobiáš klidnou hlavu. „Mé plány na příští sezónu jsou co nejlepší umístění v závodech. Budu se snažit o lepší umístění než v této sezóně. Silnější kubaturu jsem ještě nezkusil, na sezónu připravujeme dvěstěpadesátku, chceme začít trénovat už od začátku sezóny.“

 

Milan Dobiáš děkuje:

„Obrovské poděkování  je dědovi Milanovi Linkoví. Pomáhá mi se vším, jak s přípravou, dopravou tak i financováním. DĚDO, MOC DĚKUJI.  A taky děkuji mamce za podporu, a že to se mnou vydrží a pouští mě, i když má o mě strach.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Mirek Horáček, Kiril Ianatchkov a Antonín Škach

 

Březolupy – 23. listopadu
Byl první z oněch motokrosařů, o jejichž tréninku v Březolupech se letos zjara začaly šířit informace, který si vyzkoušel na vlastní kůži plochodrážní závod. Při žarnovické juniorce se šestkou na zádech své vesty bral třikrát po bodu v jízdách, kde chyběl čtvrtý závodník. To se záhy změnilo, dočkal se skalpů soupeřů a vrchol přišel počátkem října, kdy juniorský šampionát vrcholil v Březolupech. Nicméně Štěpán Řezníček se magazínu speedwayA-Z svěřil, že už v plochodrážních závodech nebude pokračovat.

 

Oválové začátky s minimotocyklem a později plochodrážním půllitrem

„Asi v devíti letech mi taťka koupil malou minikrosku jen na vyblbnutí,“ vypráví Štěpán Řezníček o své cestě za řidítka závodního motocyklu. „Nijak jsem neplánoval začít jezdit aktivně na motorce. A mimochodem jsem se na ní začal učit na ploché dráze v Březolupech. Nebylo tam do čeho narazit.“

Nakonec však přesto skončil coby motokrosař. „Asi dva roky jsem hrál fotbal, ale to mne vůbec nebavilo,“ obrací další list svého sportovního životopisu. „Motokros jsem si přímo nevybral, ale zjistili jsme, že tam minikroska je nějak moc malá. A tak jsme koupili pitbika. S touto motorkou jsme si sem tam zajeli na motokrosovou trať. A po krátké době jsme přešli už na ostrou motokrosovou motorku. Úspěchy v motokrosu se ani tak nedají počítat vzhledem k tomu, že jezdím jen rekreačně v seriálu závodů Slováckého poháru. Jezdím ve třídě hobby, ve které jsem byl letos celkově třetí.“

Štěpán Řezníček na plochodrážní téma:

„Nikdy by mne nenapadlo, že plochá dráha může být až tak zajímavá a náročná, dokud jsem si to nevyzkoušel.“

Motokrosařů, kterých se shlédli v ploché dráze, zažila historie již bezpočet. Na pomyslném piedestalu samozřejmě stojí Zdeněk Kudrna, jehož sedmé místo ze světového finále vyrovnal až po devíti letech Roman Matoušek, aby se až na prahu nového milénia předčil Lukáš Dryml. Nicméně dále bychom mohli namátkou jmenovat Věroslava Kollerta mladšího, Jakuba Hejrala či Pavla Pučka jako příklady z posledních let.

„Plochou dráhu jsem si chtěl vyzkoušet na návrh Petra Popelky, který hledal nové jezdce,“ odpovídá Štěpán Řezníček na otázku, proč cestu z terénu na ovály vyzkoušel on sám. „Chtěl jsem si vyzkoušet i jiný motocyklový sport. A plochá dráha tím, že je v Březolupech, a Petr mi to umožnil, tak se přímo nabízela. Také mě zajímalo, jaké je to jet na motorce ve smyku na oválu.“

A jaké to tedy je, hodily se mu jeho zkušenosti posbírané v sedle terénního motocyklu? „Z motokrosu jsem si vzal cit do plynu a spojky,“ popisuje. „Co se týká techniky jízdy, je samozřejmě úplně jiná, takže jsem na ploché dráze začínal od píky.“

 

Březolupská derniéra plochodrážní kariéry

Den D přišel druhou srpnovou sobotu, kdy ve slovenské Žarnovici pokračoval český juniorský šampionát. „Žarnovicu jsem dostal tak trochu rozkazem,“ směje se Štěpán Řezníček nad tlakem, který na něj Petr Popelka vyvinul. „Ale na druhou stranu už jsem se na nějaké ty závody těšil a žarnovická trať se mi líbila. Je široká a všichni říkali, že bývá pěkně upravené a vhodná pro první závod.“

V té chvíli měl za sebou dost motokrosových závodů, ale tento byl přece jen první plochodrážní… „Měl jsem z něj celkem respekt,“ nezastírá Štěpán Řezníček. „Chtěl jsem si ho zajet jenom pro radost a vyzkoušet si atmosféru plochodrážního závodu. Na prvním startu jsem byl dost nervózní, ale zároveň natěšený, jak tuto jízdu zvládnu a jestli vůbec dojedu do cíle. Do dalších jízd jsem se celkem těšil a i ta nervozita trochu opadla. Dokonce jsem získal i pár bodů, což mě potěšilo a nabudilo do dalšího závodu. Celkově svůj první závod v Žarnovici hodnotím úspěšně.“

Štěpán Řezníček ještě do konce sezóny stihnul juniorské mítinky v Praze a doma v Březolupech, kde se dočkal svého prvního triumfu v jízdě. Celkově skončil šestnáctý, když pět závodů vynechal. A mezitím stihnul i pardubický přebor.

„V Praže jsem jel úplně poprvé,“ vzpomíná. „Netušil jsem, jaká je tam dráha, a toho jsem se vcelku bál. Po tréninku se mi dráha líbila a dalšími jízdami jsem si ji více užíval. Získal jsem svůj první vybojovaný bod po předjetí soupeře a to mě dost potěšilo. Závod se mi líbil a dost jsem si ho užíval. Do Pardubice jsem si jel pro zkušenosti a zajezdit si s výbornými jezdci. Vůbec se mi nedařily starty a pořád jsme bojovali s technikou. Nakonec se zjistilo, že je přidřený motor.“

A pak přišla březolupská koncovka letošního mistrovství republiky juniorů. „Na domácích závodech mi říkali, že budu daleko nervóznější než na ostatních,“ vypráví Štěpán Řezníček. „Ale ani mi to nepřišlo, protože jsem si zvykl z motokrosu na domácí publikum. Na první start jsem se těšil. A hned po startu mi spadl řetěz. Další rozjížďky na domácí dráze jsem si už ale užíval. Z mé první vyhrané rozjížďky jsem měl obrovskou radost, i když jsme bojovali jenom dva (smích). Březolupy, celkově můj největší úspěch.“

Avšak Štěpán Řezníček na něho v sezóně 2016 nenaváže. „Po dlouhodobém zvažování jsem se rozhodl ukončit jezdit plochou dráhu,“ odpovídá na dotaz ohledně své další plochodrážní budoucnosti. „Ne z důvodu, že by mě to nebavilo, ale pokud bych se chtěl věnovat ploché dráze naplno, tak by to vyžadovalo hodně času a byl by to určitý závazek. Motokrosu se věnuji pouze hobby, takže si můžu zajezdit, kdy se mi to hodí a jen pro radost z jízdy.“

Štěpán Řezníček děkuje:

„V první řadě bych chtěl poděkovat Petru Popelkovi, který mi zajistil techniku a věnoval svůj volný čas jak na tréninky, tak závody. Dále Martinu Gavendovi pro jeho trpělivost a rady na trénincích i závodech. Pak bych chtěl také poděkovat mechanikům Jožovi Blahovi a Davidu Grygarovi. A také mé babičce za zašívání věčně prodřené kombinézy. A všem, co mne podporovali, velké díky.“

Foto: Mirek Horáček, Antonín Škach a archív Štěpána Řezníčka

 

Ústí nad Labem – 8. listopadu
V letošní době debutoval v britské Premier League, když narychlo zaskočil za zraněného Joshe Autyho. Po sezóně letěl do Anglie a na slavnostním zakončení sezóny ve Scunthorpe se dohodl na pokračování svého angažmá. Zdeněk Holub se magazínu speedwayA-Z svěřil, že by každopádně chtěl, aby napřesrok byla série jeho britských závodů delší.

 

„Jsme domluvený na příští sezónu,“ komentuje Zdeněk Holub svůj podpis pod kontraktem na příští rok. „Jsou rádi, já taky. Letos jsem jel tři závody, čtvrtej‘ uchcal. Teď by to mohlo bejt‘ delší.“

V dalších závodech Scunthorpe figuroval v sestavě jako rider – replacement. Dílem za to mohly termínové kolize, dílem krátká přestávka pražského juniora po pádu při zářijové extralize na Markétě. Jaký má důvod, že se na rozdíl od ostatních českých závodníků vydal dobývat Britské ostrovy z nižší divize?

„Někde se musím ukázat,“ říká pragmaticky. „Elite League by byla lepší. Ale radši Premier League, než abych pohořel v Elite League.“

Stejně jako v předchozích letech čeká Zdeňka Holuba závodní zima, protože pojede ve šroubkařské sérii Ronnyho Weise. „Mám to v plánu,“ potvrzuje Zdeněk Holub svou účast. „Jsme domluvený s Ronnym, pojedu už za čtrnáct dnů ve Freitalu.“

Foto: Mirek Horáček

Kladruby – 28. září
Po loňském vážném zranění prožíval výtečný comeback. Avšak první den letošního léta prošel při přeboru v libereckých Pavlovicích strašlivým pádem. Z jeho chorobopisu nejvíce strašil rozdrcený druhý bederní obratel. Avšak srdce bojovníka bilo ve stejném rytmu jako před rokem a on usilovně začal makat při rehabilitaci. Filip Šitera se magazínu speedwayA-Z svěřil se svými pokroky a poděkoval všem za příspěvky během sbírky při pardubickém super víkendu.

 

„Ani nevím, jak na to přišli,“ říká Filip Šitera na téma pardubické sbírky. „Volal mi Hynek Štichauer. Naplánoval to a já moc děkuju všem, co mi přispěli.“

Největším poděkováním pro všechny jsou však optimistické zprávy z jeho úst. „Učím se o berlích a jde mi to,“ chlubí se. „Makám, makám, na víkendy jsem doma, přes tejden v Kladrubech. Za čtrnáct dnů to přeruším a budu se léčit v Boleslavi a v Liberci ambulantně. Uvidí se, jak to bude.“

Pokrok je evidentní. „Je to na dlouho,“ uvědomuje si. „Ale konečně pryč z vozejku. Stoupnout si a projít se po delší době je dobrý.“

Foto: archív Filipa Šitery