Pardubice – 28. ledna
Už na sklonku listopadu nepopíral, že je blízko podpisu smlouvy s polským klubem, který ještě nechtěl jmenovat. Dohodu oddálil chaos, který naše severní sousedy zaplavil vzhledem ke sloučení první a druhé ligy do jediné soutěže. Nyní je však oficiální, že Tomáš Suchánek bude v sezóně 2016 hájit barvy Krosna.

 

„Nejlepší podmínky, co jsem měl,“ vysvětluje Tomáš Suchánek motivy, které jej vedly, aby se v úterý upsal Krosnu. „A byl jsem s nima dlouho v kontaktu.“

Krosno je pro něho prozatím neznámým pojmem. „Nikdy jsem tam nejel,“ říká. „Viděl jsem videa, jsou tam dlouhý rovinky, dráha by mě vyhovovat mohla. Snad se tam chytnu. První krok dopad‘, podepsal jsem kontrakt, teď to už záleží na mně.“

A jak se vztah Tomáš Suchánek – Krosno bude vyvíjet dále? „Budou asi sparingy,“ přemítá. „Teprve se všechno dává dohromady, jak se ligy spojily. Ještě budou mít schůzi. Kdy bude trénink, zatím nevím.“

Foto: Mirek Horáček

Přelouč – 23. prosince
O Velikonocích bývá mnohdy mnohem větší zima, než prožijeme během Vánoc letošního roku. Čeští ledaři se vrátili z tréninkového kempu ve Švédsku. A v okolí rybníků, na nichž se již příští týden, měly rozběhnout oba mistrovské seriály, nalezli zelené louky a kvetoucí sedmikrásky. Radek Hutla se magazínu speedwayA-Z svěřil, že nevěří, že se sveze dříve než v únoru v Rusku, jelikož během pobytu ve Švédsku se s Janem Pecinou dohodl na rozdělení zbývajících reprezentačních míst.

 

„Bylo to určitě dobrý, co si budeme povídat,“ bilancuje Radek Hutla svůj švédský pobyt s ostatními českými ledaři. „Krásná dovolená s ježděním. Jezdili jsme tři dny, pak si dali den pauzy a pak jsme zase tři dny jezdili.“

Po příjezdu do Strömsundu však začaly nečekané patálie. „Franky Zorn říkal, že nás vezme všechny,“ vysvětluje přeloučský ledař. „A tam mu začalo hrabat, že s ním můžou jezdit jen Klatováci. To jsou pro něho soupeř. Jenže Klatováci řekli, že buď všichni nebo nikdo.“

Skvěle držící česká parta proto zamířila na víkend do Vilhelminy a do Strömsundu se posléze vrátila, přičemž za sparingpartnery měla především místní borce jako jsou otec Stefan a syn Nicklas Svenssonovi, Ove Ledström či Fredrik Olsson.

„Vyzkoušeli jsme si nový gumy, zjistili jsme, jak jsme na tom s fyzičkou, bylo to dobrý,“ líčí Radek Hutla, který je však v otázce nejbližšího závodění pesimista. „Nepočítám, že by tady něco bylo, předpovědi jsou špatný. Modlím se, aby zamrzlo a jelo se, ale nevěřím tomu.“

Švédský týden upřesnil také podobu české reprezentace. Základem jsou samozřejmě oba bratři Klatovští. Starší Antonín pojede kvalifikaci o finále ve švédském Strömsundu, jeho mladší bratr Jan ve finském Ylitorniu. Spolu pak nastoupí nejen v nároďáku, ale i v evropském šampionátu ve St. Johannu. Zbývala otázka majitele reprezentační vesty ve Strömsundu a obsazení místa náhradníka v šampionátu družstev v Togliatti.

„Šlo o mě a Pecku,“ říká Radek Hutla. „Dohodli jsme se, že Pecka pojede Švédsko a já do Togliatti. Se závodama to vypadá jen na tohle. Já pojedu s Peckou do Švédska jako mechanik. Vrátíme se zpátky a první tejden v únoru spolu pojedeme do Togliatti.“

Další jezdecká příležitost se však může otevřít v Rusku. „Po finále družstev pořádají pohár k výročí narození Kadyrova,“ svěřuje se Radek Hutla. „Pokud by se Evropa nejela ve St. Johannu, ten Kadyrov by se mohl jet jako Evropa. To bychom mohli jet s Peckou, pokud by oba Klatováci postoupili do finále a jeli by v Almaty. A samozřejmě jim držíme palce!“

Foto: archív Radka Hutly

Sovoluská Lhota – 19. prosince
Když se poprvé při předloňském Becheru svezl po svítkovském oválu za řidítky motocyklu Hynka Štichauera, přišel onen poslední impuls, aby si splnil svůj klukovský sen. Zatímco pro ostatní mechaniky jsou podobné akce spíše zpestřením a do jisté míry také odměnou za jejich dřínu v sezóně, on sám začal trénovat a letos v dubnu se postavil na start svého prvního závodu. Martin Mejtský se magazínu speedwayA-Z svěřil, že když už šance závodit na ploché dráze přece jen přišla, využívá ji naplno.

 

 

Hokejista míří do kombinézy přes montérky

„Jezdit plochou dráhu, byl můj sen odmalička,“ svěřuje se Martin Mejtský. „Ale neměl jsem na to peníze a hrál jsem hokej. Můj strejda je Petr Málek (pardubický závodník počátku tisíciletí – pozn. redakce). Na závody jsem s ním bohužel nejezdil, protože jsem hrál ten hokej. A moc toho volnýho času jsem neměl. Ale pamatuju si, že jsem s ním byl na soustředění ve Mšeně. A taky jsem tam s ním byl na závodech, když měl zrovna pád a šel přes mantinel. Může to bejt‘ tak už asi deset let.“

Vzhledem k okolnostem se tak náctiletý Martin Mejtský představil světu ploché dráhy v úloze mechanika Hynka Štichauera. „Jako mechanik jsem začínal u něho,“ popisuje. „Dostal jsem se k němu právě přes strejdu, dřív jsem pomáhal taky trošku Davidu Štěrovskýmu. Veškerý věci okolo motorek mě naučil Hynek, jak se o ně starat a připravit je na závody. Musím říct, že jako začátek to pro mě byla dobrá škola.“

Jenže mechanik toužil posadit se sám do sedla. „Chtěl jsem začít jezdit už odmalička,“ připouští. „Dřív, když jsem byl malej‘, tak jsem si na plochou dráhu pořád hrál. Jednou jsme si se strejdou řekli, že si postavíme motorku na šroubky. Ale to jsem hrál ještě hokej a tak jsem se tomu moc nevěnoval.“

Jenže všechny střípky mozaiky potřebné k nastartování vlastní kariéry směřovaly k sobě, až do sebe zapadly loni. Martin Mejtský začal ve Svítkově pravidelně trénovat a letos už figuroval na pardubické soupisce jako regulérní plochodrážník.

„V sedmnácti jsem skončil s hokejem a začal se o to víc zajímat nejdřív jako mechanik a následně jsem začal jezdit,“ popisuje okolnosti, které bezprostředně předcházely rozhodnutí začít závodit. „Kdy se to zlomilo, bylo na konci sezóny na Becheru. Hynek mně půjčil motorku.“

Okamžik z října 2013 nikdy Martinu Mejtskému nevymizí z paměti. „Byl to nepopsatelnej‘ okamžik, když jsem se moh‘ projet,“ líčí. „Srdíčko neskutečně hřálo a to mě asi nakoplo dopředu. Začátky ale byly těžký, když se chcete věnovat tomuto sportu. Kór když vám na začátku nikdo finančně nepomůže, proto jsem začal až ve dvaceti letech. Není to jako fotbal, kde vám stačej‘ jenom kopačky.“

 

Kvapík při slánském debutu

Letošní duben ve své půli vyčaroval v Čechách studené počasí. Martin Mejtský ještě v pátek večer šrouboval u Hynka Štichauera, který se při extralize ve Svítkově však vzhledem k hostování ve Slaném musel stěhovat na druhou stranu boxů. Hned nazítří ve Slaném začínal juniorský šampionát a Martin Mejtský vyložil svůj vlastní motocykl. Ne já, ale my, skvěl se nápis na dečce na řidítkách.

„Heslo NE JÁ, ALE MY je heslo našeho týmu,“ reaguje Martin Mejtský, jehož samozřejmě čeká otázka po důvodech. „Proč? Protože jestli chceš bejt‘ úspěšnej‘, tak k tomu potřebuješ mít správný lidi kolem sebe. I když to jsou maličkosti, tak ty maličkosti jsou občas rozhodující.“

Slánská ostrá závodní premiéra byla vskutku nezapomenutelná v mnoha ohledech. „Byl jsem neskutečně nervózní, protože jsem vůbec nevěděl, co mě čeká,“ nezastírá. „Měl jsem za sebou asi jenom pět tréninků. Nestartoval jsem ani na pásku, ani jsem ještě nejel čtyři kola. Takže začátek byl opravdu rychlej‘. Ale jsem za to rád.“

Ve Slaném nakonec skončil desátý. Jenže při personální krizi české juniorky za sebou nechal prakticky jen Jannika Kleina, který se dostal do hlavních titulků jen díky svému leteckému dni, Adama Fencla s dvěstěpadesátkou a Josefa Nováka. Ten však prohrál především se svými vlastními motory. Nicméně Martin Mejtský cítil, že se vydal po správné cestě a nevynechal prakticky žádnou další příležitost k závodění.

„Byl to můj sen,“ zamýšlí se. „Proto svýho rozhodnutí nikdy nebudu litovat, ať se stane cokoliv. Vím, že třeba nebudu tak dobrej‘, ale dělám to proto, že to miluju. A s tím budu k tomu tak přistupovat. Když už mám možnost jezdit plochou dráhu, tak to chci dělat naplno. Za každou příležitost závodění jsem rád a vážím si jí. Každej‘ závod vás posouvá dopředu.“

Působí docela vyrovnaným dojmem. O závodech jej evidentně jen tak něco nerozhodí. A tak by v jeho depu létal spíše létající talíř se zelenými mužíčky na palubě než vercajk, a když se něco nepovede, plechové stěny rozhodně neduní. Ovšem v Březolupech při první lize to tak úplně neplatilo. Piotr Dziatkowiak už nepokračoval, Mathias Bartz se lapil do pásky a Martinu Mejtskému stačilo k prvnímu vítězství kariéry dojet jen do cíle. Jenže zažil svinský pech, když ujel jen pár metrů.

„Když se na tím člověk zamyslí zpětně, může se tomu jenom zasmát,“ reaguje Martin Mejtský. „Je to trošku jiný tady. Na hokeji, když jsi měl nerva, tak jsi někoho sundal a byl klid. Ale tady v plochý dráze to nejde. A po tam fatálním defektu jako je vykopnutá fajfka, by se asi málokdo udržel v klidu. Ale jak se říká, chybami se člověk učí a o to ta příprava je teď důkladnější.“

 

Za závody až do Bulharska

V české juniorce letos nakonec vynechal jen Plzeň. Na západ Čech jej nepustily následky kolize s Radkem Podhadským při tréninku pardubického přeboru. Celkově skončil devátý.

„Nebudu ti lhát,“ říká Martin Mejtský na rovinu. „Pro mě je celá loňská sezóna zklamáním. Pokaždý jsem se vracel ze závodů zklamanej‘. Když se podívám zpětně, věřím, že ta sezóna mohla bejt‘ úplně jinde. Když se nebudu koukat na to, že jsem na jaře neuměl ještě ani zatočit, mrzí mě jedna věc. Člověk se o něco snaží čtvrt až půl sezóny, jak jezdit, pak ale přijde na trénink člověk, co je vám ochotnej‘ poradit. A zjistíte, že jste to celou dobu dělali špatně. Proto budu rád, když se na příští sezónu najde někdo, co by byl ochotnej‘ mi pomoc a věnoval se mi trošku s trénováním. Bez trenéra se nikam neposunu. O to větší motivace pro příští sezónu.“

Za těchto okolností by se za větší zklamání mohla jevit juniorská družstva v Divišově, kde jej spolu s Josefem Novákem přeskočili Slováci ze Žarnovice. „Kompletně se mně ten závěr sezóny vůbec nepovedl,“ svěřuje se Martin Mejtský. „Na posledních šest závodů jsem si nechal udělat oba motory za dvacet tisíc. Jeden motor vydržel čtyři jízdy. Poslední závody jsem jezdil pouze s jednou motorkou. Doplatil jsem na to právě v Divišově. Byl jsem špatně připravenej‘ a hned jsem za to byl potrestanej‘. Budu to mít v hlavě celou zimu, ale jak se říká, něco zlý je pro něco dobrý. O to se budu líp připravovat na příští sezónu.“

Vedle juniorky se Martin Mejtský objevoval v prvoligovém přeboru a nakouknul i do extraligy, byť na hostování ve Mšeně. „Nemůžu si stěžovat na závody,“ uvažuje. „Bylo jich i vcelku dost, ale kdybych jich bylo víc, jedině dobře pro mě. Hrozně si vážím příležitosti v extralize. Je to úplně někde jinde, co se týče jezdecké úrovně. Přebor a liga byly asi nejlepší závody pro mě. Určitě jsem rád, že jsem to mohl jezdit.“

Vzhledem l jeho aktivnímu postoji vůči závodění nepřekvapí, že se na samém sklonku října vydal do bulharského Šumenu. „Výlet do Bulharska byl super, sice cesta byla dlouhá, ale nelituju toho,“ komentuje Martin Mejtský. „Když to srovnám s plochou dráhou u nás, tak se to srovnat nedá. Je to hrozný kongo tam. V sobotu byl trénink a v neděli závody. O tréninku jsem jezdil rozetu 58, zdálo se mi to dobrý. V neděli ta dráha byla tvrdá jako beton. Měl jsem tam i na závody 58 a než jsem se odhodlal dát tam 57, už jsem jel poslední jízdu. V poslední jízdě mě sundal zezadu jeden Bulhar. Postoupil jsem do semifinále, ale už to nebylo ono. Měl jsem prasklej‘ rám a ohnutou přední vidlici. Odstartoval jsem a po dvou kolech jsem to musel zabalit, hrozně to brnělo a chvělo se to.“

 

Příprava na maximum

V minulosti vesměs junioři litovali oslav svých jednadvacátých narozenin, jelikož po přechodu mezi seniory jim ubylo hodně závodních možností. Avšak příští rok to už tolik platit nebude vzhledem k brutální kastraci české juniorky ze strany pořadatelů.

„I já toho lituju, že už nemám juniorskej‘ věk, ale dřív jsem nezvládal začít,“ reaguje Martin Mejtský. „Je to taková výhoda na závody, ten juniorskej‘ věk. Když jsem se podíval na kalendář a viděl tam dva juniorský závody, nevěděl jsem, jestli se tomu smát nebo brečet.“

Úbytek juniorských závodů kopíruje demografický vývoj české scény a na druhou stranu se zdá být vyvážen devítidílným přeborem a návratem samostatné první ligy. „Pro mě je určitě výhoda, že bude víc přeborů,“ říká Martin Mejtský. „Uvidíme, jestli se svezu v lize. Byl bych rád, kdyby jo. Uvidíme, jak to celý dopadne vůbec.“

Rok s patnáctkou na konci bude držet žezlo vlády již jen pár dnů a Martin Mejtský už pomýšlí na jaro s novou sezónou. „Příští rok chci, aby byl úplně někde jinde,“ líčí. „Od toho se odvíjí i zimní příprava. Snažím se trénovat po práci každej‘ den, dvakrát týdně posilovna, bazén, běh, ve středu chodíme na florbal a o víkendu nějakej‘ hokej. Plán na příští rok je sehnat trenéra, pak už to bude jenom na mně. Byl bych taky rád, kdyby se mi podařilo sehnat sponzora. Už se na něčem pracuje, uvidíme, jestli něco dopadne. Už začínám pomalu stavět motorky, budou zase nový dečky. Chci tomu dát přes zimu všechno.“

 

---

Martin Mejtský děkuje:

„Teď to bude nejdelší odstavec, protože bez těch lidí bych plochou dráhu asi nejezdil. Chci poděkovat týmu, manažerovi, Radkovi a tátovi, odjezdil se mnou celou sezónu, za co mu moc děkuju, má to u mě schovaný. Děkuju celý rodině za podporu. Mirče. Auto pneu servis Málek. Hynkovi, kdykoliv jsem za ním přišel, tam mi pomohl, za to mu moc děkuju. Taky chci poděkovat lidem, co mi byli ochotní poradit – Adrianovi, panu Drymlovi, panu Špinkovi, panu Rosůlkovi a všem, co mě podporujou. Vážím si toho moc.“

---

 

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Mirek Horáček a Antonín Škach

Pardubice – 16. prosince
Závěr sezóny už má za sebou a šroubkařskou motorku připravenou, protože seriál Drift-on-Ice měl začít již minulý měsíc. Proto v sobotu dopoledne může už jen se svým mechanikem Pavlem Fuksou naložit svou dodávku a vyrazit kousek za českou hranici do Freitalu. Přestože se již v minulosti postavil na saská pódia, Hynek Štichauer se magazínu speedwayA-Z svěřil, že výsledek vůbec nehrotí.

 

„Závěr sezóny jsem už oslavil, závod ve Freitalu je bonus, vejlet,“ říká pardubický závodník. „Motorku jsme s Partošem poskládali už před měsícem, ještě než to zrušili. Akorát to hodíme do auta a pojedem‘ vyhrát (smích). Anebo taky ne, vždyť je to jedno!“

Foto: Mirek Horáček

Ledce – 11. prosince
Stejně jako v předchozích letech se chystá na šroubkařskou sérii Ronnyho Weise, která začíná příští sobotu ve Freitalu kousíček za českou hranicí. Za řidítka závodního motocyklu však tentokrát usedne po více než pětiměsíční pauze, jelikož se krátce po českém šampionátu dvojic rozhodl na čas pověsit kombinézu na hřebík. Roman Čejka se magazínu speedwayA-Z svěřil, že jeho účast v saské zimní sérii ovšem automaticky neznamená pokračování kariéry na jaře.

 

„Chystám se na šroubky,“ říká Roman Čejka, který svou tíživou finanční situaci musel v létě vyřešit tím, že přerušil aktivní činnost. „Motorku mám připravenou, pojde se svýzt. Připravenej‘ je i mechanik Tonda Polák, už se vrátil z dovolený v Indii.“

Zda právě ve Freitalu odstartuje comeback na plný plochodrážní úvazek, Roman Čejka není schopný v tuto chvíli odhadnout. „Motorku na šroubky mám připravenou už čtyři roky, ale na klasický to není konkurenceschopný,“ povzdechne se. „Verdikt není zatím žádnej‘. Dnes je schůze ve Slaným, jsem zvědavej‘, co mi nabídnou, jestli mi pomůžou.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV) a Mirek Horáček

Žarnovica – 9. prosince
Jako mnoho jiných žarnovických kluků znal plochou dráhu prakticky od narození. Jeho otec Jozef je však zapáleným fandou sportu levých zatáček. A tak se ve svých deseti letech začal vozit v sedle motocyklu po Martinu Vaculíkovi pořízeného na splátky. Nechal si poradit od zkušených, takže své dlouhé čekání na první závod vyšperkoval pódiovým umístěním při loňském závodě amatérů v rámci veteránského závodu v Žarnovici. Letos už Ján Mihálik vyhrál jízdu a magazínu speedwayA-Z se svěřil, že se na příští sezónu nechystá jen v myšlenkách, ale i v posilovně.

 

 

První smyk zařídil Zdeno Vaculík

„K ploché dráze jsem se dostal, když jsem měl deset,“ vrací se Ján Mihálik do roku 2011, kdy zkraje sezóny podniknul na žarnovické dráze své první plochodrážní krůčky. „Odmala jsem chodil s ocinom na plochou dráhu a říkal mu, že chci jezdit.“

Něco takového se ovšem lehce řekne, ale k realizaci vede o poznání delší cesta. „Měli jsme velmi dobrý kontakt se Zdeno Vaculíkem,“ pokračuje slovenský junior. „Dohodli jsme se na motorce. Začaly tréninky. Měsíc jsem jezdil s ocinom, pak mi to nechal. Půl roku jsem jen kroužil, pak už to šlo do smyku. Jezdil jsem i s trenérem Danielem a se Zdenem. S ním jsem zažil první smyk.“

Pocit to byl nepopsatelný. „To bylo něco!“ nezastírá Ján Mihálik. „A ta rychlost. To pro mě bylo úžasný, byl jsem šťastný a pořád jsem o tom mluvil. Asi po dvou měsících jsem jezdil smykem i sám. Takovým mírným, že jsem z výjezdu trošku přidal.“

Na Slovensku stopětadvacítky vůbec neexistují. Není divu, závodění kolibříků na prostorné žarnovické dráze by postrádalo efekt. A tak mladému adeptu plochodrážního řemesla nezbývalo než trénovat a trpělivě čekat pět let, než si na narozeninovém dortu sfoukne patnáct svíček.

„Trénoval jsem čtyři roky,“ konstatuje a zároveň dodává, že se svého premiérového závodního vystoupení dočkal ještě ve svých čtrnácti loni v létě. „První závody byly amatéři bez licence a já byl nejmladší, jinak tam byli jezdci, co měli víc než dvacet roků. Tam jsem skončil třetí.“

Cesta na nejnižší stupínek pódia nebyla ovšem jednoduchá. „V semifinále jsem předjel Poláka.“ Líčí Ján Mihálik. „Dostal jsem se to finále, tam před mnou spadnul jeden Polák a já spadnul po něm. Motorka byla nepojízdná, na opakovačku jsem si musel půjčit motorku od Braňa Mesiarika.“

Zatímco v Čechách mohou mladíci závodit ve slabších kubaturách, jejich slovenským vrstevníkům zůstávají jen tréninky. „Měl jsem s kým jezdit,“ odmítá Ján Mihálik myšlenku, že by se při nich nudil. „Nejdřív jsme jezdil po jednom, abychom do nikoho nebouchli a nebo se něco nestalo. Ale teď už jezdí Paťo, Mišo, Adam, tak si chodíme zajezdit i na pásku.“

 

Radost zabraňuje obavám

Na kalendáři byla sobota osmého srpna, když se Ján Mihálik letos chystal na start svého prvního oficiálního závodu. Do Žarnovice dorazila česká juniorka a on si na záda své vesty lepil startovní číslo dvě.

„Všichni se mě ptali, jestli se bojím,“ vrací se ve vzpomínkách o čtyři měsíce nazpět. „Ale já cítil spíš radost, že si zajezdím a zazávodím. První start jsem odstartoval před Edou, ale Kovačič mě vytlačil. Nakonec jsem nasbíral pět bodů a byl celkem šťastný. O nic mi nešlo. Jen se obeznámit s dráhou a jezdci. A zvyknout si na tu atmosféru. Proto jsem byl v klidu a s chutí jsem si zajezdil.“

Druhý den se v tropické Žarnovici konal přebor spojený s první ligou a Ján Mihálik se z rozjížďky s číslem dvě vracel do depa jako vítěz. „Všichni lidi měli ruce nahoře,“ usmívá se. „Měl jsem parádní start a tak jsem jim ujel a držel si první místo.“

S výjimkou Plzně absolvoval Ján Mihálik kompletní zbytek našeho juniorského šampionátu. „V Praze jsem si nezvykl na dráhu,“ vysvětluje svou nulu z Markéty. „Je nezvyklá, že je klopená. Šel jezdit jen vnitřek. O tréninku jsem zkusil venek a málem jsem letěl. Nesebral jsem žádný bod, ale odnesl si spoustu zkušeností.“

V Březolupech se už umístil jako devátý. „Už se mi jelo líp,“ hodnotí a připomíná rozhodující zvrat. „Sbíral jsem body, že jsem předjížděl. Starty jsem neměl dobré. Od klubu jsem dostal Maťovu motorku a na rovinkách jela jako ďábel. Užíval jsem si to. Škoda, že mi to nevyšlo s Adamem Fenclem. Na vnitřku si počkal a předjel mě.“

Jihomoravský ovál nebyl pro Jána Mihálika absolutní neznámou. „Už jsem tam byl trénovat,“ potvrzuje. „Mám to blízko, využil jsem, že u nás nebyl trénink a s Jakubem Valkovičem jsem tam jel. Dráha byla ještě rozbitá po první lize. Ještě předtím se to polívalo. V nájezdu byla kolej, já spadnul a motorka se vyšplhala po nafukovačky. To jsou ty zkušenosti, musím vědět, co dělat v takové situaci. Pády prostě patří k ploché dráze.“

Po závodech naložil své vybavení do klubové dodávky a zamířil domů. Nicméně druhý den nad ránem již její čumák mířil dálnicí do Bratislavy, potom na Brno, aby nakonec sjel do Divišova. Spolu s Michalem Tomkou skončili v českém šampionátu juniorských družstev pátí. Na svém štítě si odváželi Pardubice, kterým ukazovali výfuky i při vzájemné konfrontaci, dokud Ján Mihálik neupadl.

„V Divišově jsem taky byl předtím trénovat,“ svěřuje se Ján Mihálik. „Mrzí mě ta dva body, co jsem ještě mohl mít. Vedli jsme s Michalem až do posledního kola. Ale bylo dobré, že jsme nebyli poslední. Oproti Žarnovici je tohle strašně malá dráha.“

 

Od publika aplaus i prázdná láhev

Byť byla premiérová sezóna Jána Mihálika nekompletní, představil se už na mezinárodní scéně. „Den předtím jsem se s někým bavil, že budu náhradník,“ vzpomíná na poslední srpnový víkend, který je tradičně vyhrazen Zlaté přilbě SNP. „Nakonec chyběl Maks Gregorič a v neděli mi volali, že budu v závodě. Rychle jsme utíkali připravit motorku. Měl jsem sice číslo R1, ale jel jsem všechny jízdy.“

Být součástí vrcholu slovenské plochodrážní sezóny je úžasný pro všechny žarnovické mladíky a Ján Mihálik rozhodně není žádnou výjimkou. „Na Zlatou přilbu jsem se dřív jen díval,“ souhlasí. „Teď jsem jezdil a sbíral zkušenosti. Jezdili tam Maťo a Venca Milík, hvězdy z polské extraligy. Viděl jsem, co dělají na dráze, když závodí a jel jsem s nimi i v jízdě.“

V říjnu se vypravil i na Ukrajinu ke dvoudennímu MACEC Cupu. „Jeli jsme autem Feryho Štefloviče,“ nenechává si netradiční zážitky jen sám pro sebe. „Ale nešlo tam topení. V koloně před ukrajinskou hranicí jsme strávili pět hodin. Byla strašná zima a to byl teprve říjen.“

Do Červenogradu se ovšem slovenská výprava dostala včas. „Byla docela dobrá dráha a vyhrál jsem jízdu,“ líčí Ján Mihálik. „Jeli jsme čtyři, vyhrál jsem start, z výjezdu jsem bouchnul do jednoho, ten do druhého a on padnul. Měl něco s rukou, ten druhý nenastoupil, tak jsem jel jen s Ukrajincem. Až do zatáčky jsem dojel po zadním, ale vyhrál jsem. Byla to čtvrtá jízda. A v páté, kdybych si zapnul metyl, byl bych třetí. Pustil jsem si jen jeden kohoutek, po startu to jen cuclo a přestalo to jet.“

V neděli pokračoval středoevropský pohár v Rivně. „Přišlo sedm tisíc diváků,“ měl Ján Mihálik oči málem až navrch hlavy. „Tleskali, úplná paráda, nástup byl na něčem jako Monster Truck. Byly tam dva, všichni tleskali, my jsme mávali, Sergej Golovňa, promotér, měl proslov.“

Jenže z tribun se během závodu neozýval pouze aplaus. „Jeli jsme tři,“ vrací se Ján Mihálik k jedné rozjížďce. „Předjel jsem Ukrajince tak, že málem spadl. Všichni pískali, házeli na mě flašky. Sranda byla strašná, mám parádní zážitky a určitě tam chci jet i příští rok.“

Poslední říjnovou sobotu žarnovickou dráhu symbolicky zamkla recesisticky pojatá rozlučka. „Teď je zimní příprava,“ svěřuje se Ján Mihálik. „Chodím cvičit do posilovny. Pondělí, středa, pátek. Kondička, síla na cvičení na postřeh, abych měl dobrý reflex. Abych byl na příští rok fit a podal co nejlepší výkon.“

A jaký program Jána Mihálika v sezóně 2016 očekává? „Chci jet českou juniorku, to je jasné,“ vypočítává. „Teď budeme s klubem psát smlouvy. A za to, že budu propagovat Speedway Club a nosit čepice a loga, nám budou dávat olej a další věci na závody.“

 

---

Ján Mihálik děkuje:

„Chtěl bych hlavně poděkovat rodičům, Zdenovi Vaculíkovi, Speedway Clubu Žarnovica a fanouškům.“

---

 

Foto: Mirek Horáček, Martin Mesiarik, Antonín Škach a Eva Palánová