Ústí nad Labem – 30. října
V saské šroubkařské sérii pod taktovkou Ronnyho Weise figuruje již pěknou řádku let. O závodění na ledě se již několikrát vyjádřil, že jej bere jako vhodný doplněk zimní přípravy na hlavní sezónu. Nicméně závodní dušička ho nenechává, aby se smířil s převahou Ronnyho Weise a Richarda Geyera. Zdeněk Holub se magazínu speedwayA-Z svěřil, že ve stejném duchu přistoupí rovněž k letošnímu Drift-On-Ice, který startuje zítra po obědě v Drážďanech.
Zdeněk Holub je stálicí saského Drift-On-Ice
„Sám jsem zvědavej‘, jestli bude nějaká výrazná změna,“ uvažuje junior pražské Markéty. „Snad tam jsou povinný nový blatníky… Já to beru jako show, zpestření zimy, ale doufám, že tam domácí porazíme. Zatím odpočívám po sezóna, ale už jsme byli s Pepou, Bogasem a Topasem na kolech.“
Babice – 28. října
Po zrušení nedělního závodu ve Freitalu startuje saská šroubkařská série Dirft-On-Ice v pondělí po obědě v Drážďanech. Čeští plochodrážníci jsou stálým inventářem této podívané již od jejího vzniku. Letos se však divákům poprvé představí Zdeněk Simota, který při příznivých klimatických podmínkách na šroubcích trénuje a dokonce organizoval dva ročníky Rozbíjení ledu na hokejovém stadiónu v Hluboké nad Vltavou.
Jak dokládá snímek, Zdeněk Simota a Zdeněk Holub mají se šroubky bohaté zkušenosti
„Ronny mě ukecal, tak jedu,“ vysvětluje Zdeněk Simota, proč je devátým kamínkem do mozaiky drážďanské startovní listiny. „Má ale jen jedno místo, jinak by jel se mou Holubín.“
Navzdory svým zkušenostem s tímto odvětvím plochodrážního sportu, nastoupí Zdeněk Simota na start svého prvního závodu. „Nikdy jsem na šroubcích nejel ve třech,“ upozorňuje. „Snad to bude v pohodě. Pojedu se sklouznout, když tam nebudu po startu, asi nic nevymyslím, jak je to maličký. Uvidíme…“
Zdeněk Simota v akci při prvním ročníku Rozbíjení ledu v Hluboké roku 2013
Pardubice – 22. října
Před týdnem přijel do Svítkova jako druhý muž aktuální klasifikace českého přeboru. Bylo mu jasné, že udržet druhou příčku i po skončení devítidílné série nebude jednoduché. S Michalem Škurlou si sice před měsícem ve finálové rozjížďce pohrál jako světem protřelá kočka s vyjukanou myší, avšak na druhou stranu si uvědomoval Pražanovy kvality, rychlost a formu, do níž se v podzimních měsících dostal. Aby toho nebylo málo, musel v závěrečných výsledcích skončit před ním. Ztrácel dva body a bodový klíč přeboru odměňuje umístění na pódiu mnohem většími dávkami. Nakonec si stříbro odvážel Michal Škurla, zatímco Jaroslav Petrák opouštěl stadión v sanitce.
Zakletá sobota
Jaroslav Petrák nakonec opouštěl Pardubice se sádrou na ruce
„Docela mě to mrzí, že jsem šel domů dřív,“ usmívá se s odstupem celého kalendářního týdne. Nicméně minulou sobotu vraštil čelo. Zatímco Michal Škurla po třech startech prohrál jedinou rozjížďku, on mohl konkurovat pouze trojicí třetích míst.
„Celej‘ ten den byl takovej‘ zvláštní,“ povzdechne si. „Nedařilo se. Motorky předtím jely. A najednou jako, když se jim nechce. Čím to bylo nevím. Abych řek‘, pravdu, zatím jsem se k tomu nedostal. Říkal jsem si, že nejhůř budu třetí, Michal letěl, udělal víc bodů.“
Avšak přišla rozjížďka s číslem dvanáct, v jejíž první zatáčce se Jaroslav Petrák ocitnul nejprve na zemi a vzápětí i na palubě sanitního vozu. „Stalo se to, že mi Patrik Mikel sebral přední kolo,“ odpovídá vyrovnaným hlasem, cože se to krátce po vylétnutí pásky přihodilo. „Já to normálně složil. On mi sebral kolo a já po jeho zadním vyjel nahoru. Nasměrovalo mě to rovnou na prkna.“
Při tréninku Jaroslav Petrák ještě věřil v šanci na stříbrnou medaili
Jaroslav Petrák si to namířil vstříc nafukovacím vakům s předním kolem ve vzduchu. „Motorku jsem už dolů nedostal,“ vzpomíná pardubický matador. „Tak jsem si říkal, že je lepší motorku zahodit, než sní jít do prken. Myslel jsem, že tam jen dokloužu, ale bylo to divoký. Musím se ještě zeptat Topase, proč ho nevyloučil. Ptal jsem se potom i Patrika, o co mu šlo. Jelo mu to dobře, byli jsme tam jen sami dva. A on mě moh‘ předjet na protilehlý rovince, kdyby byl rychlejší… On mi říkal, že mě neviděl.“
Zranění ve špatný čas
Pro odpovědi na podobné otázky se musíme vrátit do desáté jízdy. Václav Milík snadno kroužil pro tři body před Janem Kvěchem, který v sedle své dvěstěpadesátky ujel Sindy Weber. Mezitím se v depu na nejvyšší stupeň vítězů posadil Adam Fencl, který si vyprávěl s Patrikem Mikelem, jenž si našel pohodlné místečko po jeho boku.
Nešťastná kolize s Patrikem Mikelem
Na otázku, proč nepřijel na startovní rošt, reagoval s bohorovným moravským klídkem, že má čas, protože jede až v desáté jízdě. Teprve na připomínku, že rozjížďka s číslem deset právě skončila pod šachovnicovým praporkem v rukou Jaroslava Kocka, vyskočil jako čertík z krabičky.
Série jízd, v nichž někteří závodníci museli z depa hned dvakrát, zmátla dokonale nejen březolupského juniora, ale i celý jeho doprovod. V té chvíli se hroutil svět, planeta brzdila svou rotaci, Měsíc se utrhnul z oběžné dráhy a Patrik Mikel přišel o vidinu stupňů vítězů. Nepomohlo by ani vítězství v oné nešťastné desáté jízdě, ovšem mladá krev se uklidní stejně snadno jako dravá horská říčka.
Dramatický konec sezóny pro Jaroslava Petráka
„Byly to vykloubený prsty,“ říká o čtvrtstoletí starší Jaroslav Petrák, že se původní zprávy o fraktuře ruky zaplaťpánbůh nepotvrdily. „Mám ještě naštíplou druhou kůstku za kloubem. Prostě je to v prdeli, v prdeli…“
Konec sezóny je již několik let lemován otázkami, zda třiačtyřicetiletý pardubický matador pověsí kombinézu na hřebík, jak už ostatně jeho všichni ostatní vrstevníci učinili. „To nevím,“ krčí rameny Jaroslav Petrák. „Zranění mě stálo závody. Teď nemůžu jet do Gyuly, kdyby mě zase chtěli Slovinci. Teď nevím, musím postavit novou motorku. Peníze jsou potřeba, prostě uvidím. Ještě jsem neřek‘, že končím…“
Při vyhlašování přeboru zastupovali Jaroslava Petráka jeho synové se svou babičkou
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)
Pardubice – 15. října
Letošní Becher Cup se neodvíjel jako recesistický test match dvou týmů vystavěných okolo dvou pardubických borců. Ale šlo o dvě hodiny zábavy, čímž se pochopitelně rozumí především ježdění na ovále. Vedle aktivních plochodrážníků usedli za řidítka kupříkladu Michal Klein se svým otcem Romanem, který na sklonku osmdesátých let zkoušel závodní štěstí na pražské Markétě. Ovál testovali také mechanici Pavel Fuksa, Luboš Vrtáček či Vladimír Kalina. Ovšem když motocykl k sudu s metylem přitlačil Zdeněk Simota, musel každý zbystřit pozornost.
Plzeňský závodník byl oblečen v civilu, navíc každému muselo být divné, proč by vážil cestu z jihočeských Netolic až do Pardubic, aby si objel pár koleček, když by mohl dopoledne testovat cokoliv v závodním tempu. Záhada se vysvětlila obratem.
Zdeněk Simota mířil na nedělní pouťák do štýrského Murecku s Janem Holubem v roli mechanika. V sobotu odpoledne se ovšem role obrátily, protože Zdeněk Holub připravoval závodní stroj Janu Holubovi.
„Chtěl bych si to zkusit, jestli jsem to nezapomněl,“ říkal Jan Holub, když se poprvé chystal sjet z depa na ovál, nicméně sám hned plašil pochybnosti. „Ale to snad zapomenout ani nejde…“
Po nečekaném konci kariéry před dubnovou extraligou v Plzni se Jan Holub objevil v roli mechanika při pardubické extralize minulý týden. Nyní se proháněl po dráze a dával nad slunce najevo, že ze svého umění neztratil vůbec nic.
Ovšem otázka po případném comebacku prý ještě není na místě. „Nevím, jestli se vracím,“ pokrčil rameny, aby vysvětlil svůj letošní závodní půst. „Málo závodů. A hlavně peníze, na jaře to nevyšlo, jak jsem chtěl.“
Jan Holub se objevil na pardubickém ovále
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)
Páteční pardubickou extraligu rozehrál jako pravý kapitán. Po třech jízdách měly Pardubice na svém kontě pouhé čtyři body. Závod sice teprve začínal, ale Praha už dala dohromady jednou tolik bodů. A před domácí se dostal také Slaný. Pak se spustil z kopečka depa na ovál on. Přivítala jej bouře potlesku. Publikum jím vítalo borce, který se loučil s kariérou na místě, kde se při Zlaté stuze před dvaceti lety vůbec poprvé našim divákům představil. Další salva aplausu následovala o necelé tři minuty později, když projel pod šachovnicovou vlajkou v rukou Jaroslava Kocka jako vítěz před Michalem Škurlou, Milenem Manevem a Radkem Podhadským. Aleš Dryml rozhodně nepojal svůj poslední závod jako formalitu, nicméně magazínu speedwayA-Z se svěřil, že se do souboje s časem pouštět nebude.
Kapitán v ráži
Aleš Dryml dostal na nástupu pardubickou vestu, kterou mu předtím podepsali všichni účastníci páteční extraligy
V páté jízdě vyhrál Václav Milík a po přestávce i Tomáš Suchánek. Slánská hrozba byla pro páteční večer definitivně setřesena, ovšem Pražané jeli jako kdyby byli ve Svítkově doma. Po nule Josefa Nováka v rozjížďce s číslem sedm byli opět na koni, protože jim Matěj Kůs přivezl trojku.
Aleš Dryml opět nemohl z pozice kapitána udělat větší porci práce. V rozjížďce s číslem osm přidal druhý triumf ve stylu start – cíl. K opasku si mohl pověsit skalpy Ondřeje Smetany a Jaroslava Petráka, byť v jeho případě by indiánská trofej vlasy příliš neoplývala. Martin Málek odpadl hned na startovním roštu s přetrženým řetězem.
Praha však nadále Pardubicím unikala, navíc Tomáš Topinka rychle pochopil, na koho se má soustředit se svými strategickými útoky. Když Aleš Dryml mířil na startovní rošt rozjížďky s číslem dvanáct, vystřídal Zdeňka Holuba svým kapitánem Matějem Kůsem.
Snímky závodícího Aleše Drymla již patří do české plochodrážní historie
Pražský závodník zatím ve Svítkově neprohrál. A také nyní ve dvanácté jízdě vyhnal v první zatáčce na venek. Rozhodně se Pardubičana nezbavil, avšak uhlídal jej až do cíle. Dovezl druhou z pěti po sobě jdoucích pražských trojek. Díky nim vzrostl náskok Markéty na osm bodů a Lubomír Vozár nemohl reagovat jinak než žolíkovou ofenzívou.
V rozjížďce s číslem šestnáct proto nechal Aleše Drymla stát v boxech. Na ovál místo něj mířil Václav Milík. Už dávno před začátkem letošní sezóny dal najevo, že mu kapitánská páska bude náramně slušet. Šesti body to nyní potvrdil.
Josef Franc přitom zůstal trčet beznadějně vzadu jako auta na ucpané dálnici. Pardubice ztrácely na Prahu již jen dva body. Lubomír Vozár nominoval Aleše Drymla až do rozjížďky s číslem dvacet. Evidentně plánoval, že legendární borec podtrhne vítězství domácího týmu před svítkovským publikem, jež ho vidělo v akci naposledy.
Poslední rozjížďka kariéry
Lichotivý snímek poslední rozjížďky kariéry – na čele před Jakubem Jamrogem a Matějem Kůsem
Jenže Hynek Štichauer dojel v rozjížďce s číslem sedmnáct s kulaťoučkou nulou. Naštěstí pro pardubické ambice přišly hubené časy i na Markétu. Ondřej Smetana, Zdeněk Holub a Josef Franc vozili jedničky jako na běžícím pásu. Pardubický kouč kouzlil, neváhal promptně vystřídat Tomáše Suchánka Václavem Milíkem. A ten se mu odvděčil prvenstvím a vzápětí přidal v rychlém sledu ještě jedno.
Aleš Dryml vyrážel vstříc poslední jízdě své kariéry ve chvíli, kdy Pardubice vedly před Prahou o bod. Po své levici měl Jakuba Jamroga, ale on se soustředil hlavně na Matěje Kůse stojícího vedle své pravačky, zatímco Patrik Mikel se před páskou zastavil až u ohrazení.
S Lubomírem Vozárem po vítězném závodě
Poslední ostré vystoupení svého staršího bratra si nemohl objevit ani Lukáš Dryml. Na chvíli zmizel ve své dílně, aby se před dvacátou jízdou objevil nahoře v depu oblečený ve své kombinéze. Jenže Aleši Drymlovi v té chvíli nebylo nejlépe.
„Dal jsem tam menší zapalování,“ vyprávěl později o svém přání změnit set up svého GM, které mechanik Oldřich Řezníček promptně splnil. „Zkusil jsem si start. A hned jsem viděl, že to zapalování je menší.“
Přesto vypálil dopředu jako první, avšak od prvního oblouku hrál prim Matěj Kůs, který záhy zkompletoval své patnáctibodové maximum. „Malinko ztratil ve výjezdu agresi,“ komentoval počínání svého bratra Lukáš Dryml.
S bráchou po boku
Z velké kariéry velkého závodníka zbývají již jen dva okruhy
Navzdory srovnanému skóre měl příběh pardubického pátečního večera happy end. Václav Milík se stal jediným borcem, který dojel do cíle před Matějem Kůsem. A stalo se tak v klíčovém rozjezdu. To už Lukáš Dryml na nic nečekal a projížděl se se svým motocyklem po ovále hned vedle svého bratra. Určitě si spolu s ním vychutnával potlesk fanoušků. Sám se totiž rozloučil se závoděním na tiskové konferenci, kde by rachot plochodrážního půllitru zněl přece jen nepatřičně a rušil by úředníky autoklubu by při práci.
Mnohokrát bojovali bok po boku a spolu také kroužili svá poslední kola po svítkovském letišti
Aleš Dryml rozhodně nebýval v posledních letech výřečným závodníkem. „Ale to tam nepiš!“ znělo často z jeho úst, takže oblíbené hlasy z depa magazínu speedwayA-Z zůstaly hodně ochuzeny. Dokonce neváhal příliš zvědavému žurnalistovi při rozhovoru čas od času sebrat poznámkový blok.
Páteční večer však byla výjimka. „Bylo to báječný,“ bilancoval svou rozlučku sotva jej dav fanoušků pustil od stupňů vítězů zpátky do prostor depa. „Bavilo mě to na domácí dráze. Poslední jízda mě mrzí. Udělal jsem tam dobrej‘ start, ale pak mě to koplo.“
Pardubice, děkujeme!
Říká se, že sportovec má odcházet na vrcholu, nicméně není Aleš Dryml přece jen ještě před vrcholem? „Skončilo to, je to realita,“ ještě jednou potvrdil informaci, že právě dokončil svůj opravdu poslední mítink. „Závod s časem se nedá vyhrát. Všichni mi říkali ‚máš ještě čas‘. Ale to nejde, vidíš, jak to letí Vaškovi, jak je v laufu.“
Hlavními motivačními činiteli pokračování kariéry Aleše Drymla v letošním roce byly obhajoba extraligového zlata a Zlatá přilba města Pardubice. „Můj hnací motor byla Přilba,“ svěřuje se. „Ale loni její systém pracoval proti mně a letos to nebylo ono. Nebylo to jako dřív, jak říká brácha, jiskra byla pryč.“
Konec jedné éry přináší porci práce pro historiky
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)
Pardubice – 30. září
Pro letošní sezóny si vytknul dva cíle. V postavení kapitána Pardubic obhájit extraligový titul a s obligátní jednatřicítkou na zádech zkusit ještě jednou přepsat historii Zlaté přilby města Pardubice. I když v průběhu sezóny testoval rozličná nastavení na svítkovskou dráhu, jeho pouť v závodě všech závodů skončila ve čtvrtfinále. Ovšem úkol vyhrát extraligu je již od středy splněn. Ze závodního světa proto odchází s perfektně uklizeným stolem. Aleš Dryml se magazínu speedwayA-Z svěřil, že se ve středu vskutku postaví na start svého posledního závodu.
Z dvanácti titulů Pardubic byl Aleš Dryml u osmi, avšak roku 2000, odkud snímek pochází, vyfoukli Pražané zlato sestavě Michal Makovský, Tomáš Suchánek, Lukáš Dryml, Aleš Dryml, Marián Jirout a Josef Laštovka přímo před zraky jejího domácího publika ve Svítkově
Aleš Dryml se rozloučí s kariérou na místě, kde před více než dvaceti lety startovala
„Jak to říkal brácha, jiskra nedoutná,“ usmívá se nad nejaktuálnější otázkou české plochodrážní přítomnosti a sice, proč těsně před svými sedmatřicátými narozeniny shání v železářství hřebík, na nějž by pověsil svou elegantní zelenobílou kombinézu.
Nicméně zrovna březolupský mítink ovšem ukázal, že energie závodnické jiskry Aleše Drymla by dokázala zapálit všechny ostravské vysoké pece v dobách jejich největší slávy. Skalpem pardubického kapitána se mohli pochlubit pouze Josef Franc a Matěj Kůs. Navíc se to stalo ve chvílích, kdy Východočeši jasně vedli, což může evokovat příměr hry pardubických koček s pražskými myšmi v režii strategického maestra Lubomíra Vozára.
Podobné snímky budou od příští středy již jen ozdobou historických archívůAleš Dryml si řekl o místo v pomyslné síni slávy české ploché dráhy při mnoha příležitostech – na snímku na druhém místě pódia nezapomenutelného finále světového šampionátu družstev v Pardubicích v říjnu 1999
„Jednou se to zlomí,“ upřesňuje Aleš Dryml, kterak jeho rozhodnutí uzrálo. „Ve mně se to zlomilo, když vidím, jak můj malej‘ syn leze a hraje si.“
Po středečním extralize v Pardubicích, ovšem vyšší česká liga vyvrcholí v sobotu po obědě na pražské Markétě. Pardubice jsou mistři, mise jejich kapitána je splněna. Snaha Aleše Drymla rozloučit se s diváky ve svém Svítkově je pochopitelná.
Nicméně skutečně se závodnický příběh pardubického kapitána uzavře pátým říjnovým dnem na místě, kde v září před dvaceti lety poprvé ukázal českým divákům sedmým místem při Zlaté stuze? „Pardubice jsou poslední závod,“ potvrzuje Aleš Dryml. „Chci ukončit kariéru, kde všechno vlastně začínalo.“
Aleš Dryml jako šťastný tatínek synka Aleše
A tak máme pádný důvod být ve středu v Pardubicích bezprostředními svědky okamžiku, kdy Aleš Dryml naposledy pojede nahoru do depa coby aktivní závodník. Svět se v té chvíli nezboří a plochá dráha půjde pochopitelně dál. Každopádně po konci kariéry Lukáše Drymla potvrzeném předloni zjara přece jen skončí jedna historická éra. A to bude chvíle, o níž budou dědové ještě po letech vyprávět svým vnoučatům!
Na samém prahu kariéry
Foto: Pavel Fišer (gigitální aparát Canon EOS D Mark IV), Karel Herman a Lenka Rejdová
Jediným nesplněným snem kariéry Aleše Drymla se stalo vítězství ve Zlaté přilbě – nejblíže triumfu byl roku 2004, kdy ve finále dojel za Leighem Adamsem a před Hansem N. Andersenem – napřesrok skončil třetí, před čtyřmi lety skončil těsně po pódiem
