Žarnovica – 27. prosince
Minulý čtvrtek byla Žarnovica připravena na cinkání vánočních zvonečků. Místo něho však ticho proříznul zvuk plochodrážního motoru. Městský stadión, který mívá podobná burácení na svědomí, však zůstával klidný. Patrik Búri si totiž pro svůj zimní trénink našel úplně jinou lokalitu.

 

„Na louce za městem se vylila voda,“ vysvětluje Patrik Búri. „Zezačátku týdne hodně pršelo a potom začalo mrznout. To místo našel můj kondiční trenér, chodíváme tam běhat. A tak jsme čekali, kdy to bude dobře zamrznuté. Mechanik obul kola a já přichystal motorku.“

A štěstí vskutku přálo připraveným. „Akorát jsme vystihli jeden den, co se zatím dalo jezdit,“ říká slovenský závodník. „Jezdili jsme tam i před pár lety a to bylo vlastně moje první svezení na plochodrážce. Takže jsem se po několika letech vrátil na to samé místo. Svezl se i Jozef Rolinec, to je ten můj kondiční trenér během zimní přípravy.“

Šroubkařský trénink zapadl do jeho zimní přípravy, která vedle obvyklého ladění fyzické kondice zahrnuje také účast v saské šroubkařské sérii. „Snažím se pořádně kondičně připravit na sezónu,“ svěřuje se Patrik Búri. „A myslím si, že neuškodí sedět také na motorce. Plus na to Německo se mi takový trénink hodí. „Pokud budu zdravý a nic mi do toho nepřijde, určitě rád pojedu i v únoru v Jonsdorfu.“

Foto: Karel Herman archív Patrika Búriho

Březolupy – 20. prosince
Březolupy a plochodrážní stopětadvacítky, to je kapitola, která byla v zásadě výlučně spojená s postavou Patrika Mikela a jeho úspěchy na domácí a mezinárodní scéně. To by se však v příští sezóně mělo změnit. Kdo navštívil závěrečný díl pohárové série PRO TEC Speedway Mini Cup na pražské Markétě, stal se svědkem závodního debutu Františka Hřiba a Štěpána Jurčy. Rozhodně stál za zmínku, protože ten první získal skalp Milana Dobiáše, zatímco jeho kolega vyřadil v semifinále Ceny vydavatele speedwayA-Z favorizované Pavla Kuchaře a Daniela Klímu a při svém prvním plochodrážním závodě se postavil na pódium. A to se Martin Gavenda magazínu speedwayA-Z svěřil, že doma trénuje ještě dva další šikovné chlapce.

 

Trénující čtyřka

Samozřejmě informace z úvodního odstavce musíme trošku nasvítit reflektorem objektivnosti. František Hřib dojel do cíle před Milanem Dobiášem především díky špatnému startu chabařovického závodníka. Nicméně jeho závěrečný nápor ve finiši před cílem ustál perfektně. A Štěpán Jurča se do nadstavbového závodu o tisícovku a pohár dostal po odstoupení Vojtěcha Zamazala, jehož trápily mechanické trable.

V klíčovém semifinále navíc Pavlu Kuchařovi došel metyl a Daniel Klíma upadl. Ani on se ovšem na Markétě neztratil a to tím spíše, šlo-li stejně jako v případě Františka Hřiba o jeho debut na miniovále s mantinely. V Březolupech trénují ještě Radim Procházka a Tomáš Gajdošík, kteří se širší veřejnosti prozatím prezentovali pouze v rámci třetího finále mistrovství republiky jednotlivců v Březolupech zkraje října.

„Všichni začali trénovat letos na jaře,“ říká na jejich adresu Martin Gavenda. „Jezdí stopětadvacítky, akorát Radim má mini motorku. Jezdí maličká kolečka smykem, jako jsem to jezdil já, když jsem začínal. Jinak trénujou buď na velké dráze nebo jim udělám malý oválek v zatáčce na smyk.“

Předloni zasáhli do české juniorky Štěpán Řezníček a Ondřej Vojtík, kteří se na ovály podívali z motokrosu. Nepočínali si vůbec zle. Štěpán Řezníček dokonce při domácím závodě vyhrál rozjížďku a v závěrečné klasifikaci obsadil osmou příčku. Nicméně jejich kariéra záhy skončila a už od loňského roku Březolupy na svého dalšího nováčka musely zase čekat.

„Vypadá to, že ti čtyři by měli u ploché dráhy vydržet, líbí se jim to,“ vytuší Martin Gavenda další otázku. „Na závody bylo letos ještě brzo, všechno se učili během roka. Ale jak bylo v Březolupech finále, Zdeněk Schneiderwind je pozval na poslední Mini Cup do Prahy. Tak jsme to zkusili. Škoda, že nemohl jet i Tomáš, nevyšlo mu to. Třeba by mu to taky šlo.“

Tím pádem se dostáváme k úvodnímu odstavci článku, ale co bude napřesrok? „Příští rok je v plánu, že by odjeli nějaké závody,“ plánuje Martin Gavenda. „Pro nás je to všechno daleko. Přemýšlíme nad malou dráhou, ale není kde. Kdyby všichni u ploché dráhy vydrželi, bylo by to super. Letos okoukávali co a jak a plochá dráha se jim líbí.“

 

Plochodrážní nadšení

Štěpán Jurča se při svém debutu na ploché dráze postavil na nejnižší stupínek Ceny vydavatele speedwayA-Z. „V Praze se mi líbilo a výsledek hodnotím na jedničku,“ komentuje desetiletý závodník svůj výkon. „Předchozí zkušenosti s motocykly mám z motokrosu. Když jsem byl na zimním soustředění s týmem AK Březolupy, tak jsem dostal nabídnu od Martina Gavendy, jestli nechci zkusit plochou.“

Drápek se v jeho případě zasekl na správném místě. „Plochá se mi líbí skvěle,“ potvrzuje Štěpán Jurča. „A na rok 2018 plánujeme, že pojedeme všechny závody Mini Cupu a velký mistrák stopětadvacítek.“

První ostré plochodrážní zkušenosti získal rovněž František Hřib. „Byl to můj první závod,“ vrací se do říjnové Prahy. „Takže jsem byl trochu nervózní a udělal jsem ňáké zbytečné chyby, kvůli kterým jsem sice dopadl trochu hůř, ale celkově jsem byl se závodem spokojený.“

Také on ve svých dvanácti letech má s jednostopými stroji své zkušenosti. „V naší rodině jsou už motorky tradicí,“ vypráví. „Jako malý jsem měl PW 50 Yamaha, jako malého mě bratranec maminky vozil na motokrosové motorce na bojkovské trati. A k ploché dráze jsem se dostal díky strýcovi na jaře 2017.“

Sedmiletý Radim Procházka má svůj první závod teprve před sebou. „Příští roku chcu začít trénovat na větší motorce, plochodrážce,“ přibližuje své ambice. „A přál bych si zkusit nějaký závod. Plochá dráha se mi líbí moc. Baví mě jezdit a dívat se na videa.“

A jak se ke sportu levých zatáček dostal on? „Díky tatínkovi, který se setkal s Martinem Gavendou,“ odpovídá. „Domluvili se, že přijdem‘ na trénink do Březolup. Na motorce jsem začal jezdit letos na jaře, na letišti v Luhačovicích. Mám Yamahu PW50.“

Foto: Mirek Horáček, Eva Palánová, Pavel Fišer a archív Radima Procházky

Vlašim – 14. prosince
Na plochodrážní stopětadvacítku se posadil poprvé letos v dubnu před svým prvním závodem na malé Markétě. O čtrnáct dnů později již stál na pódiu Speedway Mini Cupu v Chabařovicích. Uběhly dva měsíce a vracel se se stříbrnou evropskou medailí z polské Toruně. Do konce sezóny stihnul přivést ještě světový bronz z dlouhé dráhy v Morizes a stát se regulérním soupeřem Pavla Kuchaře v domácích seriálech. Daniel Klíma měl vskutku tak impozantní vstup na ovály jako málokdo.

 

Rozhodlo první kolo

„Tak celkově k motorovému sportu mě přivedl táta stejně tak i k ploché dráze,“ začíná Daniel Klíma své vyprávění, aby potvrdil svou předchozí kariéru motokrosového závodníka. „Ano, jezdil jsem motokros a mé úspěchy byly, že jsem se stal mistrem republiky.“

Nicméně terénní motocykly jsou již minulostí. „Protože jsem s motokrosem přestal, a jelikož se plochá dráha už hodně dlouho líbí tátovi, tak mi řekl, jestli ji nechci vyzkoušet,“ odpovídá na otázku, co jej přivedlo ke sportu levých zatáček. „Na plochodrážce jsem seděl poprvé v dubnu. Na začátku jsem se trochu bál, ale jakmile jsem objel první kolo, tak se mi to strašně zalíbilo. A řekl jsem si, že do toho jdu.“

Pražská Markéta se chystala na Prague Open, které zkraje dubna mělo rozhodnout o majiteli startovního čísla sedmnáct pro pražskou zastávku seriálu Speedway Grand Prix. Již dopoledne na vedlejším miniovále startovalo mistrovství republiky stopětadvacítek na krátkých drahách. Jen málokdo věnoval pozornost nováčkovi v hnědé kombinéze po Josefu Francovi.

„Měl jsem z toho zvláštní pocit,“ vzpomíná Daniel Klíma na svůj debut. „Bál jsem se, ale na to, že jsem na plochodrážní motorce seděl asi tak potřetí, tak to nebylo špatný.“

Okamžitě do nejužší špičky

Tři body v základní části svého prvního plochodrážního závodu Daniel Klíma zdvojnásobil, když k finále D nastupoval sám. Posledním, desátým místem žádnou velkou díru do světa neudělal. Je však pravdou, že od svého prvního závodu začal překvapovat. A kdyby se uděloval titul pro objev rok, stěží by měl konkurenta. Už za čtrnáct dnů totiž stál v Chabařovicích na nejnižším stupínku pódia druhého závodu PRO TEC Speedway Mini Cupu!

„Každým závodem ty výsledky byly lepší,“ otáčí se zpátky k letošnímu jaru, aby zavzpomínal na svůj chabařovický úspěch. „Byl to pro mě šok, že jsem byl takhle brzo na bedně, bylo to vážně super.“

Jak si však vysvětluje, že se tak rychle sžil s plochodrážním motocyklem, že se zařadil do užší špičky stopětadvacítek? „Úplně nevím,“ krčí rameny. „Ale tento sport mě velice baví a chtěl jsem se, a stále chci se zlepšovat.“

Ať tak či onak, Pavel Kuchař v průběhu sezóny dostal konečně konkurenta, který je mohl nejen čas od času porazit, ale porážet ho pravidelně a brát mu i vítězství v závodech. „Souboje se mi velice líbily,“ netají se Daniel Klíma. „A rád s ním soupeřím.“

Evropské stříbro za čtvrt roku, světový bronz za necelých pět měsíců

Stále se lepšícího Daniela Klímu nemohli opomenout ani stavitelé reprezentace a on se jim za důvěru odvděčil více než velkoryse. Z evropského poháru v polské Toruni se vracel s druhým místem. Přitom od jeho debutu na ploché dráze v té době neuběhlo ani čtvrt roku!

„Tak zezačátku jsem tomu nemohl uvěřit,“ vzpomíná Daniel Klíma na závod, v němž před ním skončil jen Filip Šifalda. „Je to pro mě úžasný zážitek a chtěl bych se tam podívat znovu.“

A co třetí místo ve světovém poháru v Morizes? „Dlouhou plochou dráhu jsem jel poprvé,“ komentuje další ze svých excelentních výsledků. „Měl jsem nervy, ale když jsem se svezl, tak ze mě spadla nervozita a řekl jsem si, že prostě musím udělat co nejlepší výkon.“

Mistrovství republiky na krátké dráze se odbývalo hlavně zjara, tedy ještě před tím, než se Daniel Klíma vypracoval do skvělé formy. Proto lépe skončil na klasických oválech a třetí místo odsud zopakoval i v pohárovém seriálu, i když i tady ho od stříbra dělil jen malinkatý kousíček.

„Mistrovství republiky by mohlo být lepší a jinak jsem celkem spokojený,“ konstatuje a hned spřádá plány na rok 2018. „Svezl jsem se jak na pětistovce, tak i dvěstěpadesátce. A ještě úplně nevím, na čem budu jezdit.“

---

Daniel Klíma děkuje:

„Tak chtěl bych poděkovat hlavně rodině za podporu. Taky Mírovi Rosůlkovi a Zdeňkovi Schneiderwindovi za veškeré rady a pomoc.“

---

Foto: Karel Herman, Jiřina Šifaldová a Eva Palánová

Mlčechvosty – 8. prosince
Na sklonku roku může být spokojený. Stal se šampiónem republiky v prestižní kategorii FT1, českou jedničkou byl i v Poháru FIM, kde by se ovšem raději viděl na vyšších postech. Disciplína, které propadl, a jejíž vývoj pomáhá směrovat, u nás vzkvétá. Ve flat tracku evidentně našel závodnicky sám sebe. A byť se v srpnu objevil i na stupních vítězů ploché dráhy, comeback rozhodně neplánuje. Pavol Pučko se magazínu speedwayA-Z svěřil, že se flat tracku bude držet jako švec svého kopyta.

 

Mistrem navzdory jarnímu zranění

„Sezóna 2017 byla pro mě složitější, než se může podle výsledků zdát,“ říká Pavol Pučko. „Zjara jsem naskočil naplno do tréninků,  jak na oválech, tak na motokrosové motorce. Vše  šlo  skvěle a na první závod v Pardubicích jsem se cítil připravenej‘. Ten ale bohužel uplaval, ale tady bylo hezky, tak jsem šel trénovat motokros. Trošku mi nevyšel jeden skok a rameno bylo venku.“

Rázem bylo nad slunce jasné, že se úvod flattrackového šampionátu obejde bez startovního čísla 175. „Na začátek sezóny to byla docela zásadní komplikace,“ připouští jeho nositel. „A i když jsem se snažil dostat zpátky do formy i v Tatrách, kde jsem dost na sobě makal, tak první závod, který se jel v Divišově, jsem musel vynechat.“

Květen se však rychle překulil do června, na jehož začátku se dostaveníčkem flat trackerů staly liberecké Pavlovice. „Tam jsem začal dost zvostra,“ usmívá se Pavol Pučko. „V první  jízdě  jsem se zamotal do hromadnýho pádu. Zbytek závodu už jsem zvládl dojet bez větších komplikací.  Další závod následoval v Kopřivnici. Na skvěle připravený dráze byla radost jezdit, na tribuně spousta lidí, skvělá atmosféra, to je prostě  paráda. I když svoje první vystoupení  v Kopřivnici na plochodrážce před lety, které skončilo v nemocnici, si nepamatuju, ale všichni o něm  mluví (smích), tak se tam s flattrackem rád vracím. V Kopřivnici to pro mě byl povedený den zakončený prvním místem, moc se tam těším na další závod!“

Flattrackové léto ukončily přeložené Pardubice. „Po deštích jsme začali závody na zmoklé dráze, první jízda první místo, druhá jízda třetí, bohužel to bylo v Pardubicích vše…“ rozhodí rukama. „Závody se z technických důvodů ukončily předčasně a po těchto dvou jízdách jsem se ocitl až na druhým  místě, což mě dost mrzelo.“

Nicméně útok na mistrovský trůn měl teprve přijít. „Sezóna  už byla v podzimní  části a my se přesunuli na závody do Chabařovic,“ pokračuje Pavol Pučko v roli průvodce letošní sezónou. „K mojí veliké radosti se mi povedlo domluvit se s obhájcem posledních dvou let Emanuelle Marzottem a on se těchto závodů zúčastnil taky. Moc  jsem si užil závodění s ním na pěkný  dráze. Základní část jsem vyhrál, finále jsem ale nezvládnul v první zatáčce a bylo z toho druhé místo.“

Kvůli dešťům se překládal rovněž závod ve Svitavách. „Tam jsem si užil souboje s Kominíkem (Jiřím Krausem – pozn. redakce),“ bilancuje Pavol Pučko už coby mistr republiky. „Pěkně na mě zezadu ve finále tlačil. A tak i díky tomu pro mě  bylo to vítězství cennější.“

 

Znamení šestky

Pavol Pučko pochopitelně startoval také v Poháru FIM. „Začínali v Marjánkách, což by se dalo považovat za výhodu domácího prostředí, trénink tam ale bohužel možný nebyl,“ povzdechne si. „A tak se všechno nastavení muselo řešit až během závodního dne. Moc se nám to nedařilo trefit a na můj vkus se muselo na motorce až moc šroubovat. Nějak jsme to doladili a ve finále z toho bylo šestý místo, což bylo o místo lepší než loni, takže se to dá brát pozitivně, i když jsem si dělal zálusk spíš na vyšší místa.“

Další v pořadí bylo italské Lonigo. „Je to krásný stadión, ale ta dráha mi tam nikdy nějak extra neseděla,“ netají se. „Ve finále  jsem dojel osmý, pořád daleko za svými cíli. Druhý den jsem tamtéž ještě jel italskej‘ mistrák, ale nedopadlo to o nic líp.“

Do třetice Pavol Pučko cestoval do francouzského Maconu. „Od rána pršelo, ale pořadatelé neustále makali na dráze,“ přibližuje český reprezentant bližší detaily. „K našemu překvapení, i když pršelo, tak se závody odjely za skvělých podmínek a závody jsem si užil. Ve finále jsem zopakoval šestý místo z Marjánek a celkově z toho pro mě v seriálu bylo stejně tak šesté místo, opět o místo lepší než loni.“

Takže tady je co zlepšovat? „Stále je co zlepšovat,“ odráží Pavol Pučko otázku. „Ale letošní FIM Cup jsem si užil o to víc, že se mnou seriál objeli Jirka Kraus a Aleš Plecháč. Na závodech a při cestách jsme si užili všichni skvělou zábavu. Svoje zahraniční závodění jsem letos ukončil v Miláně při výstavě  EICMA. Tyto závody jsou vždy kvalitně  jezdecky obsazeny a je to super závodění. Před plnými tribunami jsem dojel na stejném místě jako ve FIM Cupu, takže šesté místo. Je to vždy velká  show pro lidi, chtělo by to víc takových závodů.“

 

Plochá dráha už jen jako vítané zpestření

Zatímco český flat track evidentně prospívá, Pohár FIM se jakoby dostával do stagnace. Před pěti lety zažila pražská Markéta skvělý závod s pestrým startovním polem, mluvilo se o úžasné budoucnosti šampionátu, který se měl rozšířit po světě. Jenže skutek někam utek‘.

„No, tak ta Praha byla paráda, mně ale třeba ty Marjánky nepřišly až tak blbý,“ přemítá Pavol Pučko. „Pravda je, že FIM plánuje na příští sezónu pouze jeden závod. To mi přijde jako škodo, toto rozhodnutí se může ukázat jako dobré, čas ukáže. Pro mě je ale každopádně škoda, že budu mít míň kontaktu s rychlejma jezdcema. Záleží, jak bude vypadat kalendář, a když vše půjde dobře, chtěl bych jet příští rok italskej‘ mistrák a případně jeden, dva závody třeba v Holandsku nebo v Anglii. To vše bude záležet na tom kalendáři, a jak se domluvíme v týmu.“

Účast v mistrovství České republiky je pochopitelně samozřejmostí. „Co se týče českého flat tracku, mám pro sezónu 2018 rozjednanou účast čtyřnásobného mistra světa Francesca Cecchiniho v některejch‘ závodech,“ slibuje Pavol Pučko. „Vím, že pár předních závodníků z klasiků přejde do ef-té-jedniček. Takže by v kategorii Classics neměly jezdit krosky a jejich pole by se mohlo vyrovnat.“

V srpnu neodolal nabídce, aby se při Srandamači neposadil do sedla plochodrážního motocyklu. V něm se ukázal už loni v Liberci. Avšak tehdy si s Lukášem Drymlem vyměnil stroje, avšak nyní jej Cena magazínu speedwayA-Z postavila na start nefalšované plochodrážní rozjížďky.

„Já se nebráním  těmto  akcím, je to pro mě dobrý svezení po čase,“ objasňuje Pavol Pučko, proč se nabídky chytil.  „Plochodrážní motorka je přece jenom trošku speciální. A svezení na Lukášovo motorce byla paráda! Takovou motorku jsem nejel, ani když jsem sám jezdil plochou.“

V Kostěnicích dal najevo, že plochou dráhu rozhodně nezapomněl. S Františkem Klierem si poradil již v první zatáčce. Ovšem Josef Novák a Michal Škurla byli v ten moment už daleko. Pražan se zmocnil trofeje s modrou přilbou a jakoby symbolicky navázal na své čtyři triumfy v Ceně vydavatele speedwayA-Z pro stopětadvacítky.

„V Kostěnicích je ta dráha na plochodrážce dost těžká,“ uvažuje Pavol Pučko nad otázkou, proč získal skalp pouze Františka Kliera. „A ten jízdní styl proti flat tracku je v podstatě úplně jiný, takže já jsem tam tu jízdu bral jako zpestření a neměl jsem potřebu to lámat přes koleno. Bez tréninku je to zbytečný riziko.“

Ostrý návrat do světa speedway však Pavol Pučko nechystá. „Comeback mě ani na chvíli nenapadl,“ říká rezolutně. „Já si závodění užiju dost na flatu. A i když je jízda na plochodrážce supr, já se naplno našel ve flatu a chci se mu věnovat naplno. Svou plochodrážní kariéru mám už za sebou.“

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Miroslav Klimsza a Eva Palánová

 

Milevsko – 5. prosince
Sezóna na ledové dráze je krátká, proklatě krátká. Pro elitního závodníka to přitom platí dvojnásob. Pokud se dostane do finále mistrovství světa, má o náplň její podstatné části vystaráno. Když se k tomu přidá angažmá ve švédské lize, není divu, že na obhajobu domácího titulu může zapomenout. A že zvažuje možnost vynechat i světový šampionát družstev. Jan Klatovský se magazínu speedwayA-Z svěřil se svým programem na nadcházející zimní měsíce.

 

„Doufal jsem, že se mnou pojede bráška…“ povzdechne si Jan Klatovský nad skutečností, že se jeho starší bratr Antonín přestěhoval do Švédska, což je jeden z důvodů jeho váhání nad pozvánkou do národního týmu. „Ale po loňským zklamání z Inzellu, nemám chuť. A hlavně Šadrinsk je daleko, tam už je brutální zima.“

Hledáte-li osmdesátitisícové město ležící východně od Uralu, urazíte dost dlouhou trasu jenom na školním glóbu. „To už je extra dálka,“ souhlasí Jan Klatovský. „Jak je Čeljabinsk, musíš ještě asi dvě sta padesát kiláků dál. Odsaď je to necelejch‘ pět tisíc. To už je moc.“

V české nominaci na mistrovství světa družstev jsou prozatím Lukáš Hutla a Andrej Diviš, zatímco třetí jméno má zaznít v půlce ledna. „Řek‘ jsem, že se o všem budu bavit po kvalifikaci mistrovství světa,“ říká Jan Klatovský. „Tam se uvidí.“

Co je však jisté, je jeho angažmá ve švédské lize. „Mám Rospiggarnu,“ svěřuje se. „Udělali novej‘ tým a postavili to dobře. Je tam Antti Aakko, jeden Rus, Max Niedermaier s Tobiasem Buschem. Chtěj‘ titul, dali i dobrý podmínky, na to se musím hlavně směřovat.“

Soutěž začíná o prvním lednovém víkendu a další kola jsou na programu po kvalifikaci světového šampionátu. „Je vyloučený, abych jel mistrák,“ uvažuje muž, který letos v lednu zasednul na domácí mistrovský trůn již počtvrté ve své kariéře. „Když budu ve Švédsku, nemůžu se kvůli tomu vracet. Musela by bejt‘ dobrá zima a nezavrhuju bejt‘ dvacátýho a jednadvacátýho v Čechách.“

Zatím je Jan Klatovský ve finiši svých příprav na závodní kampaň. „Stavíme novou hlavu,“ pochlubí se. „V pátek máme brzdit motor. Uvidí se, jestli pojedu trénovat teď nebo až mezi svátkama.“

Foto: Karel Herman