Milevsko – 9. února
Světová kvalifikace ve finském Ylitornio mu v půli ledna přinesla nejen postup do seriálu světového ledařského finále, nýbrž i zranění zad. A to mu zabránilo cestovat na první dvojzávod do Astany, ale také reprezentovat v mistrovství světa družstev o nadcházejícím víkendu. Nicméně další týden už ve startovní listině druhého finále v Togliatti nebude chybět. Jan Klatovský se magazínu speedwayA-Z svěřil, že spolu se svým otcem Antonínem vyrážejí do Ruska v neděli.
Jan Klatovský už v Togliatti chybět nebude
„Dobrý,“ bilancuje Jan Klatovský výsledky své středeční kontroly u pardubického primáře Tomáše Brože. „S panem doktorem jsme už neřešili, jestli jo nebo ne. Řek‘ mi že záda by měly bejt‘ ready. Mám nový chrániče a musím si to ještě nechat zatejpovat.“
Ledařským světem uplynulých dnů hýbe obrovské zdržení, které závodníci nabrali na ruské hranici. „Až budu za hranicema a na hotelu v Togliatti, bude to nejlepší zpráva,“ říká. „V Rusku jsou tyhle problémy normální. Osm let tam jezdím sám a každej‘ rok jsem si to vytrpěl. Nejmíň jsem tam stál dvě hodiny a to bylo přes Bělorusko. Jinak deset, patnáct hodin, to je standard.“
Se svými zkušenostmi již Jan Klatovský se zdržením na vstupu do Ruska počítá. „Vyrážíme s tátou už v neděli ráno, protože chceme jet v klidu,“ svěřuje se. „Není to nic příjemnýho, když musíš stát na hranici. Jseš z toho vyšťavenej‘ a nasranej‘. Já vždycky řval, kluci v depu nadávali taky, ale jak přišlo na jednání s FIM, nikdo z ostatních jezdců neřek‘ ani slovo.“
Jan Klatovský v Togliatti zasáhne do mistrovství světa
Osečná – 5. února
Předloni se vydal z výpravou svých ledařských kolegů do Ruska jako mechanik, který věřil, že se pro najde nějaká tréninková příležitost, aby po ledě protáhnul svůj motocykl, protože vývoj počasí nedával naději na další závody u nás. A na stadiónu v Ufě mu řekli, že může jet mistrovství Evropy. Letos pevně věří, že by se historie mohla opakovat. Martin Běhal se však magazínu speedwayA-Z svěřil, že mu soudnost velela odmítnout místo v národním týmu, jemuž okolnosti přejí stále méně a méně.
Martin Běhal se rozhodně nebude bránit přízni bohyně Fortuny
„Beru s sebou motorku od Pecky,“ popisuje Martin Běhal nejcennější zavazadlo, které bude dnes dopoledne nakládat v Přelouči do dodávky Radka Hutly. „V osm ráno vyrážím odsud z Osečný. Třeba bych se moh‘ svýzt mistrovství Evropy, kdybych byl zase miláček štěstěny jako předloni.“
Martin Běhal usedne do jednoho vozu s Radkem a Lukášem Hutlovými a Vladimírem Višváderem, aby se po ose vydali až za Ural. „Bude to tým snů,“ komentuje osečenský ledař pravděpodobnou sestavu národního týmu. „Buď já nebo Vlado jsme měli bejt‘ náhradníkem, ale já řek‘, že na to nemám výkonnost. Jde o nároďák a to je odpovědnost! Vlado na to skočil, půjčím mu motorku.“
Martin Běhal věří, že se v Rusku dostane na led
Celá česká výprava zůstane v Rusku až do mistrovství Evropy, které se koná ve Vjatských Poljanách poslední únorový víkend. „Jedeme ze Šadrinsku do Ufy,“ popisuje Martin Běhal plán cesty. „Nevím, jestli nás nechaj‘ sklouznout, navíc chtěj‘ sedmdesát pět éček za trénink a to je rána. Jestli budou nějaký rámcový závody nebo guláš, nevím, ale pochybuji…“
Černý ledařský čtvrtek:
Vladimír Višváder se může po dvou letech vrátit na plochou dráhu jako náhradník národního ledařského týmu
První únorový den má na národní tým českých ledařů evidentně podobně ničivý dopad jako černý pátek na newyorské burze. Na svět se začaly valit nepříliš optimální zprávy. Andrej Diviš nemůže do Ruska vyrazit kvůli pracovním problémům. A údajně by mělo být stále více pravděpodobné, že lékaři zítra odpoví Janu Klatovskému ne na otázku, zda bude moct vyrazit směr Šadrinsk.
Vízová povinnost do Ruska a nedostatek času maří případný comeback Lukáše Volejníka
Ostatní závodníci nemají víza. Co je horšího čas pracuje proti nim a to se mimochodem postavilo i proti operativnímu povolání Lukáše Volejníka. A tak pakliže se naplní černý scénář i v případě Jana Klatovského, o obsazení českého nároďáku se o víkendu v Šadrinsku postarají Lukáš Hutla, Radek Hutla a Vladimír Višváder.
Ústí nad Labem – 2. února
Při saských šroubkařských sériích vždy býval hlavním rivalem domácího tandemu Ronny Weis – Richard Geyer. Jenže chyba v první jízdě úvodního klání na sklonku listopadu na zastřešeném kluzišti ve Freitalu mu sebrala klíčové body pro postup do velkého finále. Zdeněk Holub se magazínu speedwayA-Z svěřil, že něčemu podobnému by se zítra na zimním stadiónu v Jonsdorfu chtěl každopádně vyhnout.
Zdeněk Holub by rád zahájil novou sezónu na pódiu
„Dobrý, nachystáno mám stejně,“ říká čerstvý senior pražské Markéty na téma svých příprav pro zítřejší závod, přičemž dodává i pozitivní novinky o své fyzické kondici. „Byli jsme běhat ve Špindlu a na Šumavě, to bylo super.“
Ještě více super by však bylo začít sezónu s osmnáctkou na konci letopočtu na stupních vítězů… „Už by to chtělo bednu,“ souhlasí Zdeněk Holub. „Minule jsem to pokazil hned v první jízdě. Chtěl jsem odstartovat a vzal s sebou pásku. Posunuli mě dozadu a tím pádem chyběly body na finále. A tak doufám, že zejtra na bedně budu.“
V listopadu se závod ve Freitalu Zdeňkovi Holubovi vůbec nepovedl
Foto: Zdeněk Holub starší, ilustrační: Karel Herman
Kajlovka a Jonsdorf – 1. února
Patří mezi závodníky, kterým pobyt za řidítky není cizí ani během zimní přípravy. Během letošní parodie na tuhou zimu proto stihnul šroubky nejen ve Freitalu, ale i na zamrzlé louce poblíž Žarnovice. Našel si i místo poblíž Martina, kde proháněl plochodrážní speciál na asfaltu. Patrik Búri se magazínu speedwayA-Z svěřil, že dělá vše pro úspěch nejen v sobotním pokračování saské Drift-On-Ice, ale i v mistrovství Slovenska. Stejně jako loni se pojede zkraje dubna a on by byl nerad, aby na něho u stupňů vítězů zase zbyly pouze hodinky místo rámu a reprezentačního místa, jež mu před rokem vyfoukl Michal Tomka.
Patrik Búri bude prvním slovenským plohcodrážníkem, který absolvuje v letošní sezóně závod
Letošní rok pro Patrika Búriho odstartoval Tříkrálovým během v Banské Bystrici, ale také tréninkem na asfaltové ploše. „Sezóna 2017 ještě pořádně neskončila a už jsem s chlapci ze svého týmu, co mi pomáhají, začal přípravu na novou sezónu,“ říká. „V rámci kondiční přípravy jsem zapojil také motorku. Sedět na ní je fajn i během zimní přestávky.“
Když zledovatělá louka povolila pod přílivem teplého vzduchu, záhy se našlo řešení. „Krištof Capek mně pomáhá, je to chlapec z Polska a někdy má podobné šílené nápady,“ vysvětluje Patrik Búri, jak přišel na nápad jezdit po asfaltu, který před lety býval podkladem celé řady našich drah. „Našel asfaltovou plochu u Martina, napsal mi, jestli to nechci zkusit. No, a já jsem pro každou srandu, tak jsem jel. Jezdilo se dobře, trošku víc plynu jako na ledě, ale konečně nějaká rychlost.“
Na asfaltě poblíž Martina
Šroubkařský seriál Drift-On-Ice se proto do plánů Patrika Búriho náramně hodí. „Ve Freitalu jsem byl na takové akci poprvé,“ vrací se ke svému debutu na konci listopadu. „Jen jsem sbíral zkušenosti na půjčené motorce, ale do Jonsdorfu už mám nachystanou svoji vlastní. Ale jde hlavně o srandu a hlavně se svézt na motorce, takže žádné výsledky neočekávám.“
Po Jonsdorfu se saské šroubky po dvouleté pauze vrátí do Chemnitzu a vyvrcholí v neskutečné Energieverbundareně v Drážďanech. „Jestli budu zdravý a nic mi do toho nepřijde, určitě ano, dokončím,“ reaguje Patrik Búri na otázku, zda se do Německa vypraví také za tři týdny. „Jízda na motorce vždycky něco přináší a je jedno na jakém povrchu.“
Po asfaltě přijde na řadu saský led
Led i asfalt však záhy vystřídá klasický plochodrážní ovál a již druhý dubnový víkend se v Žarnovici bude bojovat nejen o slovenský titul, ale i místa v reprezentaci. „Jsou to první závody u nás doma,“ uvažuje Patrik Búri. „Doufám, že budu dobře připravený a poučím se z loňských chyb. Uvidíme, možná budou druhé hodinky (smích).“
Nicméně nosit dvoje hodinky je móda, která zanikla s odchodem rudoarmějců… „Jestli mi to nevyjde, tak se nic neděje,“ zvážní. „Vždyť mi loni na mistrovství Slovenska nevyšly jen dvě jízdy, ale o tom je sport, jednou to vyjde, jindy ne. A jedna vlaštovka léto nedělá, takže jeden závod nerozhoduje, jaká bude sezóna.“
Druhý podnik seriálu Drift-On-Ice v sobotu v Jonsdorfu (18:00):
Halové šroubky mají úchvatnou atmosféru
Šance, že letos uvidíme u nás nějaký závod na ploché dráze, se zmenšuje každým dnem, jímž se přibližuje jarní rovnodennost. Nicméně saská série Drift-On-Ice přináší příležitost vidět plochodrážní fanoušky i pro české fanoušky. Z Liberce je totiž do Jonsdorfu mnohem blíže než na jakýkoliv jiný český stadión, protože z centra města nenajedete ani čtyřicet kilometrů.
Startovní listina: 1 Patrik Búri (SK), 2 Jacob Bukhave (DK), 3 Ronny Weis (D), 4 Sergej Malyšev (RUS – DMSB), 5 Zdeněk Holub (CZ), 6 Marco Langer (D), 7 Wojciech Lisiecki (PL), 8 Richard Geyer (D), 9 Kevin Pedersen (DK)
O doprovodný program se vedle dětí v sedle padesátek postarají čtyřkolky.
Foto: archív Patrika Búriho, Karel Herman a Mirek Horáček
Praha – 31. ledna
Předloni si záměrně ze všech možných alternativ vybral tu nejhorší. A vskutku se na nepříliš populární dráze v Newcastlu rychle našel a s místními Diamanty vystřihnul svou nejlepší sezónu za kanálem La Manche. Jenže se mimoděk dostal do role starověkého krále Pyrrha po jeho triumfu nad Římany u Auscula. Promotéři změnili pravidla a on se díky vysokému average do sestavy Newcastle nevešel. Přesto chtěl loni na úspěšném roce stavět, jenže se zranil již na sklonku března a při svém comebacku si při světovém poháru své zranění obnovil. Nicméně defétismus není vlastností, jež by jej charakterizovala. Matěj Kůs se vskutku nevzdal, v extralize a v šampionátu jednotlivců na podzim ukázal ostré zuby a minulý pátek podpisem v Redcaru dotáhnul do konce svůj britský comeback. Magazínu speedwayA-Z se svěřil, že podoba jeho závodního kalendáře dává logický smysl.
Ostrý nůž zůstává schovaný v pouzdře
Matěj Kůs se po roční absenci vrací do britské ligy
Návrat do britské ligy plánoval již loni v březnu před osudným pádem při tréninku v Gniezně. Okolnosti se postavily proti, nicméně v ostrovní lize se neobjevil ani po svém comebacku na ovál v červnu, ani na sklonku léta po další operaci k zafixování šroubu držící pohromadě poškozené chodidlo.
„Možné to bylo,“ reaguje Matěj Kůs na otázku, zda se nemohl vrátit již během léta. „Měl o mě zájem jeden klub, problém byl, že mě chtěli hned a já si nebyl jistý, jak mně bude, a že mě nebude trápit noha, jestli ten nápor zvládne. Po prvním červenci už mi pravidla nedovolily nikde podepsat. Jak jsem minul tuhle bariéru, věděl jsem, že je to konec pro tu sezónu. Teď vím, že jsem udělal správně, poučil se z minulosti, chyby neopakoval a vracím se až teď, když jsem stoprocentně zdravý.“
Matěj Kůs v akci
Od minulého pátku je Matěj Kůs závodníkem Redcaru. Tady prožil kapitán extraligové Markéty skvělé období. Nicméně vztahy s promotérem Brianem Havelockem nebyly idylické a s trochou nadsázky připomínaly italská manželství z brilantních starých černobílých filmových komedií. Šéf Redcaru dokonce neváhal přitlačit nůž na krk Matěje Kůse, aby zabránil jeho snaze najít si angažmá jinde. Nicméně se zlou se potázal, protože si český závodník dokázal najít cestu, jak koupit svůj vlastní kontrakt a nechat stoupat svou hvězdu v Newcastlu.
„Jo, je to tak, okolnosti byly před dvěma lety divoké,“ směje se dnes. „Asi to tak všechno mělo být, poznal jsem nové lidi. Teď zpětně na to koukám pozitivně a jsem rád, že se to vše stalo. Redcar už vedou noví lidé, kteří mě chtěli zpátky, a já se nemusel dlouho rozhodovat.“
Diář se plní závodními daty
Už dnes Matěj Kůs ví, že letos bude cestovat na více než šedesát závodů
Kontrakt s Redcarem už na první pohled nepostrádá logiku. Matěj Kůs zná ovál dokonale. Prožil tu sezóny 2011 – 2014, než odešel do Berwicku, odkud jej Brian Havelock opět stáhnul na sezónu 2016. Letos začíná jako heat leader s average 7,64. Člověk nemusí tuto křížovku luštit příliš dlouho, aby odhalil tajenku slibující povedenou sezónu.
Od roku 2008 nikdy nechyběl v závěrečné trojce českého šampionátu s výjimkou let 2013 a 2017 a to vinou zranění
„Vrátit se zpátky tam, kde to znám a pár let jsem tam závodil, mně přišlo jako nejrozumnější řešení po sezóně, kdy jsem většinu času stál kvůli zranění,“ přemítá Matěj Kůs. „Do toho je to skvěle vedený klub se skvělými lidmi a atmosférou. Jejich plány a očekávání vůči mně jsou takové, že bychom s Benem Barkerem ten tým měli táhnout, takže on je na jedničce a já na pětce. Do toho máme silné rezervisty Theo Pijpera a Tobiase Busche. Může se rýsovat dobrý rok, ale ten je před námi a ani nezačal, to nejtěžší právě začíná.“
Se spolehlivým mechanikem Milanem Mihulem
V české extralize bude Matěj Kůs obhajovat titul s pražskou Markétou, ale jak do jeho plánů zapadá polská Poznaň, kde se v listopadu o detailech nechtěl příliš šířit? „Poznaň není jedinou smlouva, kterou jsem podepsal,“ vysvětluje. „Koncept toho byl takový, že jsem neměl Anglii a nevěděl jsem, jestli přijde, i když jsem v ní doufal, takže jsem si dělal zadní vrátka, kdyby přišla. Podle toho byly nastavené všechny další. První smlouvu jsem podepsal v Dánsku za Grinsted, do toho Poznaň a teď Redcar.“
Tím pádem je závodní diář Matěje Kůse již na sklonku ledna pořádně plný. „Takže závody v Čechách, pak Anglie, rád budu jezdit pravidelně do Dánska, a když to termíny umožní, pojedu do Polska,“ plánuje. „Teď je v kalendáři nějakých 65 závodů, z toho čtyři v Polsku a pět v Dánsku. Ještě tam nejsou volné závody v Německu, se kterými vyplním volné soboty.“
Jeho excelentní souboj s Martinem Vaculíkem ve finále ZP SNP se do historie slavného slovenského mítinku zapsal zlatým písmem
Jablonec nad Nisou – 11. ledna
Před lety nastartoval vánoční dárek jeho závodní kariéru. V šesti letech dostal čtyřkolku, která posléze potřebovala seřízení, a on si v servise Františka Liebezeita poslechl vyprávění o ploché dráze. Dnes už odložil stopětadvacítku a loni závodil pouze s dvěstěpadesátkou. Na Vánoce jej čekalo další překvapení. Daniel Šilhán se magazínu speedwayA-Z svěřil, že pětistovka po Martinu Málkovi nebude v dílně pouze tiše postávat, byť jeho prioritou v sezóně 2018 budou opět čtvrtlitry.
Odložená stopětadvacítka je cestou k hlavnímu cíli
Daniel Šilhán si povídal s magazínem speedwayA-Z
„No, překvapení to bylo opravu velké, o ničem takovém jsem ani nesnil“ vrací se Daniel Šilhán k loňskému štědrému večeru. „Do poslední chvíle jsem nic netušil, pod stromeček jsem dostal dopis, ať se podívám do garáže. Byla tam a celá svítila! Prvních pět minut jsem ani nemluvil…“
Před lety vánoční dárek vlastně závodník kariéru Daniela Šilhána nastartoval. „Půllitrům se budu věnovat více, ale stále budou mými hlavními cíli úspěchy na dvěstěpadesátce,“ vytuší jablonecký závodník otázku, zda se už bude věnovat jen pětistovkám, ačkoliv patnáctiny oslaví až v půlce července. „Minulou sezónu jsem si všechno osahával a letos bych už chtěl ostatní závodníky pozlobit.“
Ježíšek se tentokrát u Šilhánových trefil do černého, byť se Jawa pod stromeček nevešla
Razantní změnu kubatury učinil již před loňskou sezónou, když s bronzem v klasickém mistrovství republiky jednou provždy odložil stopětadvacítku a plně se věnoval jen čtvrtlitrům. „Vedlo mě k tomu mnoho věcí,“ říká Daniel Šilhán. „Na první trénink jsme s taťkou vzali obě motorky. Na stopětadvacítce jsem se ani nesvezl, ani mě to nelákalo. Hlavní důvod byl asi požitek z jízdy. Na dvěstěpadesátce jsem se cítil jako na velké motorce. Také ta její rychlost oproti stopětadvacítce je mnohem vyšší a adrenalin opravdu na motorce koluje. Byl to krok dobrým směrem, celkově se dvěstěpadesátka více blíží pětistovce, což je samozřejmě ten největší cíl.“
Vyhlídkový let si pasažér vůbec neužil
Daniel Šilhán v akci
Závodů kubatury 250 ccm u nás není přehnaně mnoho. Navíc na jaře měl Daniel Šilhán pád v Teterowě, který ho limitoval ještě zkraje června při Jawa Cupech ve Slaném a v Divišově. Trošku pech na začátek, že?
„Pech to teda byl, zvlášť když jsme byli v Německu,“ souhlasí. „Jak někdo říká, vyhlídkový let vrtulníkem jsem si moc neužil, jelikož jsem při letu napůl spal. Pobyt v německé nemocnici byl ten nejhorší a hlavně nejdelší ze všech. Měl jsem natržený sval na pravé paži, takže jsem nemohl vůbec nic dělat, jenom ležet. Největší problém ale stejně byl, že jsem byl v Německu, takže mi tam nikdo nerozuměl. Ale zvládl jsem to díky své, nebojím se říct skvělé, angličtině. Když mě z nemocnice propustili, přijeli pro mě chlapi z přepravní společnosti z Česka. A slyšet po takové době češtinu bylo opravdu osvobozující. Problém limitujícím mě dokonce v červnu byl ten natržený sval, bylo asi moc brzo na to, abych ho mohl zatěžovat.“
Na prahu loňské sezóny
O vypsání mistrovství republiky dvěstěpadesátek se uvažovalo již předloni. Původně měl doprovázet kolibříky, nicméně proti se postavil především fakt, že někteří závodníci aspirovali na účast v obou třídách, což by bylo vskutku náročné. Problémem byl navíc i nedostatek motocyklů, takže se nerealizovalo ani náhradní řešení v podobě zvláštních jízd při extralize. Čtvrtlitrového šampióna České republiky tak vyhlašovali až v půlce loňských letních prázdnin v Kopřivnici.
„Závod jsem si opravdu užil,“ komentuje Daniel Šilhán první ročník šampionátu, v němž obsadil sedmou pozici. „Asi nikde v České republice není na závodech taková atmosféra jako v Kopřivnici. Se svým sedmým místem nejsem spokojen. Celý závod jsem měl smůlu a asi to je hlavně má chyba. Měl jsem špatné starty a start je opravdu důležitý, hlavně v Kopřivnici, kde se nedá moc předjíždět. Celý závod jsem se s tím snažil vypořádat, ale nedokázal jsem to, a proto až sedmé místo.“
Nejlepší týden života
Česká reprezentace ve čtvrtlitrech na nástupu v Pardubicích – zleva Milan Dobiáš, Petr Chlupáč, Daniel Šilhán a Jak Kvěch
S dvěstěpadesátkou se Daniel Šilhán dostal do reprezentace. Musel to být vskutku nezapomenutelný týden, dlouhá dráha v Pardubicích, akademie s Gregem Hancockem v Praze, pak divoké semifinále, v němž o přímý postup přišel až po ráně do mantinelu, a nakonec divoká karta na finále!
„Tento týden byl nejspíš ten nejlepší v mém životě,“ neskrblí Daniel Šilhán nadšením. „Začnu tedy Pardubicemi. Závody na dlouhánu pro mě byla nová zkušenost a musím říct, že to je skvělé. Jak říkám, byl to můj první závod a asi nic se ode mě neočekávalo, tak jsem si ten závod užil beze stresu a jel jsem tak, jak jsem dokázal. Musím poděkovat Martinu Málkovi, který mi půjčil na závody svou motorku na dlouhou dráhu, a díky němu jsem tento závod mohl absolvovat.“
Během pardubického světového poháru dvěstěpadesátek na dlouhé dráze
Po pátečním večeru pokračoval čtvrtlitrový program v Praze, kde premiérovému mistrovství světa předcházela akademie za účasti Grega Hancocka. „V Praze jsem se nejdřív pomalu nevešel na dráhu po závodech v Pardubicích, ale později to bylo lepší a lepší,“ konstatuje severočeský plochodrážník. „Ladili jsme motorku a po trénincích jsem byl spokojen. Společná procházka po trati s Gregem, kdy nám dával rady, nám všem velmi pomohla. Samotný trénink s ním objevil skryté možnosti trati a odhalil nám nejrychlejší stopu. Všem nám velmi pomohl.“
V úterním semifinále však Daniel Šilhán zapadl do rámce smůly českých reprezentantů. „Samotný závod začal skvěle,“ ujímá se úlohy vypravěče. „První jízdu jsem vyhrál, byl to opravdu skvělý pocit. Potom dvakrát druhý a pomalu jsem se začínal vidět ve finále, ale potom přišly poslední dvě jízdy, ze kterých jsem nepřivezl ani bod, což mě stálo jasný postup.“
V pražském semifinále mistrovství čtvrtlitrového světa všechno začalo skvěle
Místo něho se musel připravovat na rozjezdový minizávod. „Bylo nás pět jezdců se sedmi body, a proto byly rozjezdy naplánovány do tří jízd,“ pokračuje Daniel Šilhán. „Jel jsem druhou s Francouzem od vnitřního okraje. Start jsem měl skvělý, dostal jsem se dopředu a držel si vnitřek, ale Francouzovi to jelo lépe a objel mě. No, začal mě objíždět, tak jsem zkusil udělat agresivní nájezd do zatáčky a moc se mi to nevyplatilo. Francouz mě stejně objel, potom zavřel a já šel přes něj. Díky pohotové reakci jsem stihl seskočit z motorky a nic vážného se mi nestalo. Ostatní říkali, že jsem skvěle zareagoval, jinak jsem skončil až za mantinely.“
Tím pádem se Daniel Šilhán ve čtvrtek na uplakané finále díval v úloze druhého náhradníka. „Motorka dopadla zle,“ povzdechne si. „Napřímo narazila do mantinelu a ohl se rám. Nemohl jsem pokračovat už kvůli motorce, ale také kvůli sobě, když jsem se necítil zrovna dobře. Takže jsem nepostoupil a kvůli svému stavu jsem odmítl divokou kartu na finále a byl jsem druhý náhradník. Musím poděkovat panu Uhrovi, který mi daroval na další závody rám Stuha, a díky tomu jsem do konce sezóny mohl jezdit.“
Příprava v plném proudu
Postupové sny však bohužel skončily pádem v rozjezdu
Pustit do závodu pětistovek motocykly s motory o obsahu 250 ccm napadlo předloni Petra Moravce, když řešil díry ve startovních listinách české juniorky. V květnu ve Svitavách byli Kryštof Rybář a Adam Fencl prvními závodníky, kteří zasáhli do šampionátu, ačkoliv jim ještě nebylo patnáct. Od té doby se tato myšlenka ujala i v přeboru.
Loni se Daniel Šilhán objevil ve třech přeborových kláních a spolu se Sindy Weber vytvořil tým PD Liberec v šampionátu juniorských družstev ve Slaném. „V těchto závodech jsem neměl žádné cíle,“ odtuší. „Spíš jsem se snažil sžít s motorkou a vyzkoušet si více drah o různých délkách. Jezdil jsem nějaké přebory, jelikož mi to přišlo optimální. Závody ve Slaném ale nedopadly podle mého očekávání. V dopoledním přeboru jsem se celou dobru pral s dráhou, ale poté jsem na to přišel a v odpoledním tréninku už mi to pěkně šlo.“
S dvěstěpadesátkou během přeboru v Plzni
Nicméně závod v jeho pojetí trval bohužel až přespříliš krátce. „V první jízdě jsem startoval z červené a po startu jsem se opět proletěl k zemi,“ krčí Daniel Šilhán rameny. „Bože, těch pádů bylo opravdu hodně. Tento byl asi ten nejhorší, s tělem jsem nic neměl, ale utrpěl jsem velký otřes mozku a doteď si nepamatuju, jak jsem se dostal do nemocnice. Taťka podepsal revers a další čtyři dny jsem strávil v nemocnici, ale už naštěstí v Jablonci. Díky těmto pádům jsem měl hodně co dohánět ve škole, studuju gymnázium, ale nakonec jsem to zvládl.“
A díky tomu má čas přemítat o nové plochodrážní sezóně. „Musím si vylepšit fyzičku a taky musíme uklidit v garáži,“ plánuje. „Motorky už jsou připravené a už se těším na první svezení.“
Daniel Šilhán děkuje:
„Za tuhle sezónu bych hlavně chtěl poděkovat svýmu taťkovi, bez kterého by to nešlo, a Martinovi, který mi přes sezónu pomáhal.“
Daniel Šilhán v akci
Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Pavel Fišer, Miroslav Klimsza a Daniel Šilhán
