Slaný – 26. prosince
Vždycky si přál být plochodrážníkem. Sice se z Březolup odstěhoval ke Kladnu již jako malý chlapec, ale na Moravu jezdil pravidelně na prázdniny k babičce. A jeho touha neslábla. Jenomže jeho maminka nebyla představě, že by se proháněl na závodní pětistovce dokola v těsné blízkosti dřevěných mantinelů nikterak nakloněna. Přání osedlat závodní stroj mu až po dlouhých letech splnila jeho manželka Kateřina a on si narozeninový dárek pořádně užil. V pátek 12. září roku 2014 se před tréninkem juniorů proháněl na pražské Markétě v sedle stroje Pavla Ondrašíka oblečený v montérkách, které mu vysloužily přezdívku rychlej instalatér. Jenže jeho syna Vojtěcha zaujali spíše kolibříci na vedlejším malém oválu. A když se stejně jako jeho tatínek chtěl stát plochodrážním závodníkem, Jan Zamazal mu neřekl ne.

 

Plochodrážní touha přenesená z otce na syna

„K ploché dráze jsem se dostal náhodou,“ ujímá se slova Vojtěch Zamazala. „Táta si přál ke čtyřicátým narozeninám svézt se na plochodrážní motorce. Mamce se to podařilo zařídit na Markétě a jeli jsme se tam na tátu podívat. V ten den zrovna na malém oválu probíhal trénink a mně se to zalíbilo a chtěl jsem to zkusit. Protože jsme od Kladna, zavolali jsme do Slaného a pan Křikava nás pozval, ať se přijdeme podívat. Trénoval tam zrovna Bruno, půjčil mě a Samovi motorku na svezení. A já věděl, že se budu na motorce bez brzd chtít svézt znova. I když jsem na žádné jiné motorce předtím neseděl, hrál jsem fotbal za SK Vinařice, ale jen za přípravku.“

A tak roku 2015 dostaly slánské závody charakteristický kolorit. Ve spodní části depa za mostem pro diváky stála trojice Bruno Belan, Vojtěch Zamazal a Samuel Win a čekala na konec série hlavního závodu, aby divákům v exhibičních rozjížďkách mohla prezentovat své umění.

Ještě v sezóně 2015 se Vojtěch Zamazal vypravil na zkušenou do Chabařovic a do Prahy, kde participoval ve vložených jízdách při Speedway Mini Cupu. „Ve Slaném jsme nejprve začínali na zapůjčené motorce, na které jsme se se Samem střídali,“ říká slánský závodník. „Po několika trénincích pan Rosůlek řekl, že by bylo dobré se zúčastnit nějakých závodů a jet alespoň vloženky. Tak jsme jeli s Brunem do Chabařovic. Atmosféra v depu při závodě se mi zalíbila a už jsem se těšil, až se zúčastním i prvních závodů.“

Zjara 2016 se Vojtěch Zamazal ve Slaném a v Praze objevil jako regulérní účastník Speedway Mini Cupu, aby v půlce května debutoval i v klasickém mistrovství republiky stopětadvacítek. Jeho mítink v půli května tradičně doprovázel slánský Memoriál Antonína Vildeho. A hrdina našeho vyprávění skončil devátý, když za sebou nechal Terezii Nádraskou, která se spíše než se soupeři prala s technickými problémy svého motocyklu.

„Na tento závod si vzpomínám,“ reaguje Vojtěch Zamazal. „Byl to můj první závod na klasickém ovále, nějaké Minicupy jsem jel už dříve. Byl jsem nervózní, a pokud si vzpomínám, tak už v tréninku se mi nějak vlnila motorka. V depu jsme zjistili, že je prasklý rám, tak jsem jel na půjčené malé motorce od Bruna. Hned v první jízdě jsem najel do pásky, protože tahala spojka, startoval jsem z hendikepu. Terce to naštěstí pro mě nedojelo a já získal ten jeden bod, co rozhodl o tom, že jsem nebyl poslední.“

 

Škola rozhodla o pohárovém bronzu

Kariéra se většinou začíná na malých drahách, avšak Vojtěch Zamazal je kombinoval s klasickými tratěmi již od počátku. „Když jsem ve Slaném začínal, trénovalo se jen na klasickém ovále a na kuželech v zatáčce u depa,“ vysvětluje. „Proto mi přišlo kombinování závodů na krátkých a klasických dráhách jako správná cesta.“

Již sezóna 2017 potvrdila správnost takové filozofie a posunula Vojtěcha Zamazala hodně nahoru ve výsledkových listinách. Skončil desátý v klasickém šampionátu stopětadvacítek, jedenáctý na krátké a dvanáctý ve Speedway Mini Cupu. A to jej navíc zabrzdilo zranění, když si v půli srpna v Divišově zlomil kůstku na svém pravém zápěstí.

„Sezónu 2017 jsem začínal ještě na klubové motorce, která nás hodně zlobila, a bylo plno technických problémů, kvůli kterým jsem plno jízd nedojel,“ bilancuje. „Proto jsme se rozhodli k pořízení vlastní motorky. S tou jsem začal jezdit někdy v půlce sezóny a hned v nějakém druhém nebo třetím závodě jsem v Divišově měl pád a zlomil si nějakou kůstku v zápěstí. Závod jsem ještě dojel a už na vyhlašování jsem mohl podávat klukům jen levou ruku. Skončilo to sádrou a asi šest týdnů jsem se nesvezl. Díky technickým problémům v první půlce a zranění v druhé půlce jsem ztratil hodně bodů, tak myslím, že mohla tato sezóna dopadnout i lépe.“

Jako pádný důkaz, že se Vojtěch Zamazal rozhodně nepohybuje s hlavou kdesi v oblacích, svědčí letošní výsledky. Zkraje června se v Divišově vůbec poprvé postavil na stupně vítězů. Ve finále A závodu Speedway Mini Cupu dojel do cíle za Vojtěchem Šachlem a vítězným Jaroslavem Vaníčkem.

„Byl to vynikající pocit, byl jsem rád, že jsem se konečně dočkal,“ usmívá se. „Radost byla ještě násobená tím, že se do Divišova zrovna přijel podívat strejda a povedlo se to zrovna před ním.“

Ostatně k bronzu neměl daleko ani v celkové klasifikaci poháru, vlastně stačilo jet zářijový závod v Chabařovicích… „V září jsem nastoupil do prvního ročníku technického lycea na Kladně a zrovna v termínu závodu v Chabařovicích probíhal adaptační kurz prvního ročníku celé školy,“ objasňuje, proč poprvé a naposledy v letošním ročníku Speedway Mini Cupu scházel. „Ačkoliv jsme celou sezónu plánovali vše podle závodů, abych odjel všechno, s tímto jsme nepočítali. Škola dostala přednost, ale ten chybějící závod mě mrzí, protože jsem se celou dobu na tom třetím celkovém místě v Minicupu držel.“

 

Pětistovka jediná cesta dopředu

Po bronzu ve Speedway Mini Cupu se ochotně natáhl Jan Jeníček, když v konečném součtu předčil Vojtěcha Zamazala o pouhých sedm bodů. Nicméně se čtvrtým místem může být slánský závodník spokojený stejně jako s pátým v mistrovství republiky na krátké dráze a šestým v klasickém šampionátu. Anebo čekal víc a je zklamaný?

„S celkovým umístěním v letošní sezóně jsem spokojený,“ vrtí Vojtěch Zamazal záporně hlavou nad podobnými hypotézami. „Jen na klasické dráze to mohlo být lepší. V prvních třech závodech v Pardubicích, Březolupech a Plzni se nám nedařilo nastavit motorku a já jsem hodně ztrácel na startu a v jízdě jsem to pak už nedohnal. V dalších závodech jsme dávali lehčí převody a začal jsem vozit víc bodů.“

V červnu oslavil své patnácté narozeniny a je nejvyšší čas pošilhávat po silnější kubatuře. „Stopětadvacítky jsem definitivně uzavřel, motorku jsme již prodali,“  má naprosto jasno o dalším směřování své kariéry. „V červenci jsem se poprvé v Divišově svezl na pětistovce půjčené od Fandy Kliera. Už tam jsme se rozhodli že dvěpade přeskočíme a budu trénovat rovnou na půllitru. Ten jsme pořídili a mám za sebou trénink ve Slaném, Plzni a Chabařovicích.“

Otec Jan již tedy není jediným členem rodiny Zamazalovy, který na ovále vodil pětistovku. „Příští rok jsem se chtěl účastnit přeboru,“ přibližuje jeho syn své plány na rok 2019. „Ale s novým systémem jen pro šestnáct jezdců se mi asi nebude chtít se někam táhnout kvůli jedné kvalifikační jízdě. Raději budu tedy trénovat, získávat zkušenosti a snad i rychlost. No, a v druhé půlce sezóny pak možná zkusím i ten přebor.“

 

---

Vojtěch Zamazal děkuje:

„Poděkovat bych chtěl rodičům za jejich čas a podporu, babičce, dědovi a strejdovi za finanční pomoc. Panu trenérovi Rosůlkovi za neustálou snahu mi pomoct, klukům Belanům a Krčmářům za pomoc v  dílně a Karlovi Průchovi a Fandovi Moulisovi za pomoc s pětistovkou.“

---

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Eva Palánová, Gabriela Vaníčková a laskavostí Jana Zamazala

Örnsköldsvik – 17. prosince
Zatímco Radek a Lukáš Hutlovi a David Lizák se rozhodnou, zda si své švédské soustředění ještě prodlouží nebo zda se po dnešním tréninku vypraví nazpět domů, Jan Klatovský má bohužel jasno. Český šampión totiž potvrdil, že včerejší pád vskutku naneštěstí odskákal frakturou klíční kosti.

 

„V úterý letím do Čech,“ informuje Jan Klatovský ze švédského Örnsköldsviku. „Mám zlomenou pravou klíční kost, pak zlomený malíček a sešitej‘ prsteníček. Asi dvacet stehů, tak nic moc.“

Za všechny čtenáře magazínu speedwayA-Z přejeme rychlé uzdravení.

Foto: Karel Herman

Úhřetická Lhota – 9. prosince
Geneze růstu úspěšného plochodrážního kolibříka je v zásadě stále stejná. Ke sportu levých zatáček se dostane vlastně náhodou, ale lepší se závod od závodu. Nejprve na krátké, pak i klasické dráze. Poráží stále lepší konkurenty, stále častěji stojí na pódiu, přičemž už nemusí spoléhat na zaváhání ostatních závodníků. A soupeři již vědí, že je nutné jej brát vážně, nesmírně vážně, byť se ještě nestal nekompromisním buldozerem na hrnutí trojek na svá konta. Příběh Jana Jeníčka, jenž příští měsíc doma v Úhřetické Lhotě oslaví své třinácté narozeniny, není proto zas až tak neobvyklý, byť rozhodně stojí za přečtení.

 

Za tři týdny po debutu na nejvyšším stupínku pódia

Již v dětství se Jan Jeníček pravidelně jezdil dívat na motokrosy do Kostěnic, kam to z Úhřetické Lhoty má, coby kamenem dohodil. Sousedi z jeho vesnice závodili, jeho starší bráška Jirka chodil mávat praporkem jako traťový maršál. A když se na trati objevili nejmladší závodníci v sedlech malých motocyklů, hrdina našeho vyprávění měl oči navrch hlavy a chtěl být na trati mezi nimi.

Jenže vyskládat dvacet tisíc na dřevo za mini motokrosový motocykl se jeho rodičům přece jen zdálo přespříliš. Nicméně řešení synových závodnických choutek bylo blíže, než by se jim zdálo. Na opačném konci Kostěnic totiž poblíž drážního tělesa vznikl improvizovaný ovál pro plochou dráhu. A Dan Macl, který se rovněž angažoval při pořádání kostěnických motokrosů, se jednoho krásného jarního dne roku 2015 objevil na dvorku domu Jeníčkových.

„Byl jsem venku na zahradě,“ vzpomíná Jan Jeníček na osudové setkání. „Přijel Dan, kamarádil se s taťkou, a zeptal se mě, jestli nechci jezdit plochou dráhu. Tak jsem to zkusil. V Pardubicích mi půjčili stopětadvacítku. Začal jsem na ní trénovat v Kostěnicích. Nejdříve na velký dráze, pak mě dali na malou a teď jsem zase na velký.“

Žádný učený z nebe pochopitelně nespadl. „Nejdřív nic moc,“ vzpomíná Jan Jeníček na své první plochodrážní krůčky. „Jezdil jsem jen tak dokolečka, ale pak jsem při výjezdech zkoušel přidat plyn. A šlo to do smyku. Předtím jsem jezdil jen na malý motorce na zahradě dokolečka.“

Nový adept plochodrážního řemesla se při prvním závodě objevil na malé Markétě, když se zde v půli července konal sedmý díl pohárové série Speedway Mini Cup. „Bylo to takový…“ přemítá Jan Jeníček nad svým umístěním, jímž uzavřel jedenáctičlenné startovní pole. „Bál jsem se, jel jsem na poprvý. A taky tam byly mantinely. Nakonec se mi to líbilo a bylo to dobrý.“

Do konce sezóny 2015 stihnul ještě debutovat v mistrovství republiky jak na krátké, tak klasické dráze. A dokonce se podíval i na nejvyšší stupínek vítězů a to dokonce na nějaké tři týdny od svého prvního závodu na pražské Markétě. V tropickém vedru vyhrál kategorii mladších závodníků při hobby podniku v Kostěnicích.

„Bylo to takový, že ostatní měli slabší motorky,“ komentuje Jan Jeníček svůj první triumf. „A já měl proti nim s plochodrážní stopětadvacítkou výhodu. Ale jít na bednu bylo dobrý.“

 

Pevně zaťatý drápek ploché dráhy

O plochodrážní budoucnosti Jana Jeníčka bylo rozhodnuto a on se počínaje sezónou 2016 stal inventářem českých závodů stopětadvacítek. Soustředil se především na malé ovály, když v klasickém mistrovství republiky odjel pouhé tři mítinky.

„Byla to moje první kompletní sezóna,“ říká. „Na velký dráze je taková rychlost, že mi tam vadily díry. Už jsem si zvyk‘, ale Březolupy a Plzeň, kde jsou díry hodně, se mi nelíbí doteď. Jezdili jsme na akademie do Slaného, pan Štancl mně hodně poradil, ať nakročuju víc nahoře. A ramenem, kdyby se mi to přetočilo, abych to ještě vybral. Používám to pořád. Pak mně ještě Aleš Dryml poradil, ať nakročuju víc do boku, abych to víc skládal.“

Shrneme-li jeho výsledky sezóny s letopočtem 2016, vyjde nám především šesté místo v šampionátu na krátkých drahách a osmé ve Speedway Mini Cupu, v němž se však pravda objevoval spíše sporadicky. „Už si to moc nepamatuju, těch závodů je hodně,“ krčí rameny, ale v jednom má jasno. „Plochá dráha se mi pořád líbí, je to takovej‘ můj jedinej‘ velkej‘ sport. I kdybych měl teď jezdit motokros, zůstal bych u plochý dráhy, protože ta je ta hlavní.“

Přitom dříve neměl o sportu levých zatáček velké povědomí. „Předtím jsem o plochý moc nevěděl,“ připouští. „Až pak mi taťka řek‘, že se jezdí jen do leva. Na začátku nám hodně pomáhali Novákovi, dovedli nás za panem Vozárem. Dan Macl byl první, ale potom na Zlatý přilbě to šlo přes Novákovy.“

Loni si Jan Jeníček při mistrovském podniku na malé dráze ve Slaném před Memoriálem Antonína Vildeho  poprvé vyskočil na pódium, samozřejmě nebudeme-li počítat kostěnické akce. „Ve Slaným jsem měl zrovna sestřenici,“ vybaví si okamžitě. „Poprvý se šla podívat na plochou dráhu a skončilo to, že jsem byl třetí.“

To už závodní kariéra Jana Jeníčka nabrala pořádný švunk. Třetí příčku v mistrovském mítinku zopakoval ještě zkraje června v Divišově a v srpnu při poháru na malé Markétě. Celkově byl na krátké dráze šestý v šampionátu a jedenáctý ve Speedway Mini Cupu, který však neodjel kompletní. Poprvé však absolvoval kompletní program mistrovství republiky na klasických tratích.

Kdyby rychlá klubová Shupa s dvouventilovou hlavou Takegawa vydržela, mohl by skončit lépe než coby pátý závodník závěrečné klasifikace. „Ten jel…“ vybaví si Jan Jeníček. „Jenže dlouho nevydržel, v červnu jsem v Pardubicích nedojel ani jednou. Pak jsme jeli trénovat do Kostěnic. Řekˇjsem, že si dám kolečko. Slyšel jsem ránu. Jak to bouchlo, vymáčk‘ jsem spojku, abych dojel. A pak se taťka podíval pod motor a tam díra.“

Objednali nový pohonný agregát, který vydržel až do konce letošní sezóny. „Bedny loni byly takový, že buď tam někdo někdy nebyl, nebo někdo spadnul a do finále A jsem šel já,“ vrací se Jan Jeníček ještě k plochodrážní kampani 2017. „Ale bedna se počítá a je to dobrej‘ pocit.“

 

Dosavadní vrchol

Sezóna 2018 se ještě vlastně teprve pořádně rozbíhala a Jan Jeníček vyhrál druhý podnik šampionátu na krátkých drahách v Praze. „Zase jsem přes zimu cvičil jako každej‘ rok, trénovali jsme v Kostěnicích a chodil jsem ještě na atletiku a judo,“ říká, že zimní přípravu bral opět z poctivého gruntu. „Mamka byla zrovna v nemocnici. Řek‘ jsem, že pro ni v Praze vyhraju. A vyhrál jsem, v nemocnici jsem jí nechal pohár. Bylo to pěkný, poprvý jsem vyhrál!“

Cesty na stupně vítězů mu letos rozhodně nebyly cizí. A medaile v konečných klasifikacích jej neminuly. Na krátké dráze skončil třetí jak v šampionátu republiky, tak v pohárové sérii. V klasickém mistrovství byl čtvrtý, když mu třetí bronz vzal jen slabší úvod v seriálu. A na samotný závěr vyhrál poslední Speedway Mini Cup v Divišově.

„Vítězství v Divišově bylo se štěstím,“ upozorňuje, že mu triumf vlastně přihráli Vojtěch Šachl s Jaroslavem Vaníčkem svými vyjetím mimo trať. „Jeli jsme za sebou, viděl jsem, že Vojta už jednou do Járy šel. Rychle se rozjel, přetočil se, aby do něj nevrazil. Pak vyjel a oba se dostali ven. To jsem se docela lek‘! Viděl jsem, že byli blízko u sebe, dotýkali se. Jarda nemoh‘ zatočit, protože tam byl Vojta. A ten nevím, asi se lek‘.“

Kde se však Jan Jeníček stal neoddiskutovatelným suverénem, byl červencový Srandamač v Kostěnicích. V něm se svou stopětadvacítkou porazil pětistovky nejen místních hobíků, ale i Františka Kliera. Na triumf v závodě kategorie Speedway vzápětí navázal triumfem v nadstavbové rozjížďce o Cenu speedwayA-Z.

„Poved‘ se mi start, ani nevím jak, vždycky to hrabalo,“ pouští se do vyprávění. „Předjel jsem Milana Moravce, co byl tak rychlej‘. Všichni mi říkali, že jsem vyhrál závod. Nevěděl jsem, proč to říkaj‘, myslel jsem si, že to byla jen jízda o postup.“

Nicméně Cena speedwayA-Z byla samostatným závodem. „Byl jsem na startu já, Milan Moravec a Franta Klier,“ líčí. „Milan spadnul, Fanda pak odstartoval dobře, zavřel mě, málem jsem spadnul. On se otáčel, jestli mě neshodil.  Pak jsem to zkoušel venkem, přibližoval jsem se a nakonec ho předjel. To bylo pěkný.“

A jak je možné s kolibříkem porazit plnoobjemový motocykl? „Jak jsem cejtil, že ho doháním, neubíral jsem,“ odpovídá Jan Jeníček. „Nevadily mně ani díry, držel jsem tam, chtěl jsem vyhrát. Tu cenu chtěli všichni, hned je lepší závod.“

Sezóna 2018 se mu bilancuje dobře. „Mohla bejt lepší,“ nezůstává Jan Jeníček ustrnutý v poloze spáče na vavřínech. „Hlavně ve Slaným, jak tam byl Štěpán Jurča. Měl smůlu, že si nezapnul metyl, to mi taky pomohlo k bodům. Jinak dobrý celej‘ rok, spokojenost veliká.“

Napřesrok by mohla být ještě lepší. „Budu se snažit,“ plánuje. „Zase cvičím, cvičím celej‘ rok, ale teď přes zimu víc. Chtěl bych chodit do Sokola na gymnastiku. Motorku už mám, Zlatá přilba mi koupila čtyřventily. Měl jsem ji půjčenou i v Pardubicích, jak jsem byl druhej‘.“

 

---

Jan Jeníček děkuje:

„Rodině, dědovi a babičce za podporu. Zlatý přilbě za půjčení motorek a za všechno. Novákovým, jak mně poradili, panu Štanclovi za rady se stylem, ty akademie mi daly hodně. A taky panu Rosůlkovi. Danovi, že mně poradil jí na plochou dráhu. Zdeňku Schneiderwindovi, jak se stará o všechny mladý, a panu Vozárovi.“

---

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček a Eva Palánová

Osečná – 15. prosince
Před rokem se rozhodl přerušit svou ledařskou kariéru a věnovat se flat tracku. A zima byla taková, že jsme o soubojích na zamrzlých vodních plochách mohli jenom snít. Na flattrackové dobrodružství mu nezbyl čas, a když se dnes vrací do sedla ohřebovaného speciálu, klidně se může stát, že nebude zase závodit ani jako aktivní ledař. Lukáš Volejník pro magazín speedwayA-Z vysvětluje vznik takového zamotaného gordického uzlu.

 

Přitom ještě zkraje týdne měl všechno připravené na švédské soustředění. „Hutlové s Davidem Lizákem jeli na blind, my jsme zůstali doma,“ vysvětluje, proč v tuto chvíli nemíří na sever. „Když jsme neměli jistotu, jestli tam budeme jezdit nebo ne, neriskovali jsme zbytečnou cestu. Lukáš Hutla tam má ligu, u něj je větší šance, že ho tam pustěj‘.“

Loni v Soběslavi nevyšel Lukáši Volejníkovi smělý plán vyhrát mistrovství republiky ledařských družstev, čímž by svému parťákovi Janu Klauzovi dal skvělý dárek k jeho šedesátinám. Od té doby závodil jen při říjnovém flat tracku v Chabařovicích. Jeho závodní půst už přesáhnul hranici jednoho roku.

„Flat track bych nestíhal,“ reaguje na otázku, proč navzdory svým loňským plánům neprohání smečku klasiků či veteránů. „Jezdím se svejma holčičkama, závoděj‘ na kolech, pětkrát tejdně trénink, o víkendech závody.“

Pustíme-li paměť na výlet nazpět proti proudu času, záhy zjistíme, že s výjimkou příznivých sezón 2011 a 2017 bylo pořádání ledových závodů u nás spíš šťastnou souhrou okolností než typickým jevem. A pakliže se zatouláme nazpět až o dvacet let, snadno spočteme, že zimy bez českých ledařských závodů mají rozhodně převahu.

„Letošní sezona může vypadat jako loňská,“ uvědomuje si Lukáš Volejník, že může mít stejný počet závodů jako o rok dříve, byť nezávodil. „Na Švédsko bylo všechno připravený, ale nebylo proč a kam odjíždět.“

Meč, jímž by ledařský gordický uzel šlo rozsekat na kousíčky, může pozvednout jedině paní Zima. „Včera u nás bylo mínus devět a půl, ve středu mínus čtrnáct,“ zní z hlasu Lukáše Volejníka naděje. „Na Žabáku v Chrastný jsou už dva cenťáky ledu. Uvidíme, jestli pořádně zamrzne. Rusko už je pro mě konečná, budu doufat, že tady něco vyjde…“

Foto: Karel Herman

Praha – 5. prosince
V letošní sezóně vyhrál prakticky všechno, co se dalo. K suverénním primátům ve všech třech domácích seriálech stopětadvacítek přidal zlaté medaile nejprve v evropském a posléze i světovém poháru. Nebylo tedy divu, že pódium vymetal i předposlední listopadový pátek při vyhlašování motocyklových šampiónů v budově Autoklubu. Jaroslav Vaníček se magazínu speedwayA-Z svěřil, že pasování na rytíře českého motocyklového sportu jej však přece jen zaskočilo.

 

„Bylo to pro mě velké překvapení,“ říká pražský závodník. „Vůbec jsem to nečekal a ani jsem nevěděl, že se něco takového uděluje a vyhlašuje. I předané poháry byly překvapením.“

Jaroslav Vaníček si mohl cestami na slavnostní pódium doslova prošoupat boty. Nejprve převzal poháry za dva domácí tituly, poté za triumf v evropském poháru, nato za primát ve světovém poháru. A poté jej prezident AČR pasoval na rytíře motocyklového sportu, k čemuž vedle meče patří také malý motocykl.

„Večer byl super, užil jsem si to moc,“ usmívá se. „Je to pro mě velká pocty, že mě pan prezident Jan Šťovíček na rytíře pasoval. I předané poháry byly překvapením.“

A jak s takovou haldou cen naložil? „Předaný pitbike byl pro mě taky velký překvapení,“ netají se. „Když jsem ho uviděl, myslel jsem si, že je tam jen na ukázku, nemyslel jsem si, že by byl přímo pro mě. Už ho projíždím, jezdí bezvadně.  Má černočervenou barvu, což jsou moje barvy, užívám si ho. Poháry jsou vystavený na poličce a meč mám schovaný u medailí z mistrovství světa a Evropy.“

Foto: Pavel Fišer