Örnsköldsvik – 17. prosince
Zatímco Radek a Lukáš Hutlovi a David Lizák se rozhodnou, zda si své švédské soustředění ještě prodlouží nebo zda se po dnešním tréninku vypraví nazpět domů, Jan Klatovský má bohužel jasno. Český šampión totiž potvrdil, že včerejší pád vskutku naneštěstí odskákal frakturou klíční kosti.
Jan Klatovský se včera zranil
„V úterý letím do Čech,“ informuje Jan Klatovský ze švédského Örnsköldsviku. „Mám zlomenou pravou klíční kost, pak zlomený malíček a sešitej‘ prsteníček. Asi dvacet stehů, tak nic moc.“
Za všechny čtenáře magazínu speedwayA-Z přejeme rychlé uzdravení.
Úhřetická Lhota – 9. prosince
Geneze růstu úspěšného plochodrážního kolibříka je v zásadě stále stejná. Ke sportu levých zatáček se dostane vlastně náhodou, ale lepší se závod od závodu. Nejprve na krátké, pak i klasické dráze. Poráží stále lepší konkurenty, stále častěji stojí na pódiu, přičemž už nemusí spoléhat na zaváhání ostatních závodníků. A soupeři již vědí, že je nutné jej brát vážně, nesmírně vážně, byť se ještě nestal nekompromisním buldozerem na hrnutí trojek na svá konta. Příběh Jana Jeníčka, jenž příští měsíc doma v Úhřetické Lhotě oslaví své třinácté narozeniny, není proto zas až tak neobvyklý, byť rozhodně stojí za přečtení.
Za tři týdny po debutu na nejvyšším stupínku pódia
Jan Jeníček si povídal s magazínem speedwayA-Z
Již v dětství se Jan Jeníček pravidelně jezdil dívat na motokrosy do Kostěnic, kam to z Úhřetické Lhoty má, coby kamenem dohodil. Sousedi z jeho vesnice závodili, jeho starší bráška Jirka chodil mávat praporkem jako traťový maršál. A když se na trati objevili nejmladší závodníci v sedlech malých motocyklů, hrdina našeho vyprávění měl oči navrch hlavy a chtěl být na trati mezi nimi.
Jenže vyskládat dvacet tisíc na dřevo za mini motokrosový motocykl se jeho rodičům přece jen zdálo přespříliš. Nicméně řešení synových závodnických choutek bylo blíže, než by se jim zdálo. Na opačném konci Kostěnic totiž poblíž drážního tělesa vznikl improvizovaný ovál pro plochou dráhu. A Dan Macl, který se rovněž angažoval při pořádání kostěnických motokrosů, se jednoho krásného jarního dne roku 2015 objevil na dvorku domu Jeníčkových.
„Byl jsem venku na zahradě,“ vzpomíná Jan Jeníček na osudové setkání. „Přijel Dan, kamarádil se s taťkou, a zeptal se mě, jestli nechci jezdit plochou dráhu. Tak jsem to zkusil. V Pardubicích mi půjčili stopětadvacítku. Začal jsem na ní trénovat v Kostěnicích. Nejdříve na velký dráze, pak mě dali na malou a teď jsem zase na velký.“
Žádný učený z nebe pochopitelně nespadl. „Nejdřív nic moc,“ vzpomíná Jan Jeníček na své první plochodrážní krůčky. „Jezdil jsem jen tak dokolečka, ale pak jsem při výjezdech zkoušel přidat plyn. A šlo to do smyku. Předtím jsem jezdil jen na malý motorce na zahradě dokolečka.“
Na nejvyšším stupínku pódia před třemi lety v Kostěnicích
Nový adept plochodrážního řemesla se při prvním závodě objevil na malé Markétě, když se zde v půli července konal sedmý díl pohárové série Speedway Mini Cup. „Bylo to takový…“ přemítá Jan Jeníček nad svým umístěním, jímž uzavřel jedenáctičlenné startovní pole. „Bál jsem se, jel jsem na poprvý. A taky tam byly mantinely. Nakonec se mi to líbilo a bylo to dobrý.“
Do konce sezóny 2015 stihnul ještě debutovat v mistrovství republiky jak na krátké, tak klasické dráze. A dokonce se podíval i na nejvyšší stupínek vítězů a to dokonce na nějaké tři týdny od svého prvního závodu na pražské Markétě. V tropickém vedru vyhrál kategorii mladších závodníků při hobby podniku v Kostěnicích.
„Bylo to takový, že ostatní měli slabší motorky,“ komentuje Jan Jeníček svůj první triumf. „A já měl proti nim s plochodrážní stopětadvacítkou výhodu. Ale jít na bednu bylo dobrý.“
Pevně zaťatý drápek ploché dráhy
O plochodrážní budoucnosti Jana Jeníčka bylo rozhodnuto a on se počínaje sezónou 2016 stal inventářem českých závodů stopětadvacítek. Soustředil se především na malé ovály, když v klasickém mistrovství republiky odjel pouhé tři mítinky.
První pódium loni v květnu ve Slaném
„Byla to moje první kompletní sezóna,“ říká. „Na velký dráze je taková rychlost, že mi tam vadily díry. Už jsem si zvyk‘, ale Březolupy a Plzeň, kde jsou díry hodně, se mi nelíbí doteď. Jezdili jsme na akademie do Slaného, pan Štancl mně hodně poradil, ať nakročuju víc nahoře. A ramenem, kdyby se mi to přetočilo, abych to ještě vybral. Používám to pořád. Pak mně ještě Aleš Dryml poradil, ať nakročuju víc do boku, abych to víc skládal.“
Shrneme-li jeho výsledky sezóny s letopočtem 2016, vyjde nám především šesté místo v šampionátu na krátkých drahách a osmé ve Speedway Mini Cupu, v němž se však pravda objevoval spíše sporadicky. „Už si to moc nepamatuju, těch závodů je hodně,“ krčí rameny, ale v jednom má jasno. „Plochá dráha se mi pořád líbí, je to takovej‘ můj jedinej‘ velkej‘ sport. I kdybych měl teď jezdit motokros, zůstal bych u plochý dráhy, protože ta je ta hlavní.“
Přitom dříve neměl o sportu levých zatáček velké povědomí. „Předtím jsem o plochý moc nevěděl,“ připouští. „Až pak mi taťka řek‘, že se jezdí jen do leva. Na začátku nám hodně pomáhali Novákovi, dovedli nás za panem Vozárem. Dan Macl byl první, ale potom na Zlatý přilbě to šlo přes Novákovy.“
Loni si Jan Jeníček při mistrovském podniku na malé dráze ve Slaném před Memoriálem Antonína Vildeho poprvé vyskočil na pódium, samozřejmě nebudeme-li počítat kostěnické akce. „Ve Slaným jsem měl zrovna sestřenici,“ vybaví si okamžitě. „Poprvý se šla podívat na plochou dráhu a skončilo to, že jsem byl třetí.“
Na klasické dráze ve Slaném
To už závodní kariéra Jana Jeníčka nabrala pořádný švunk. Třetí příčku v mistrovském mítinku zopakoval ještě zkraje června v Divišově a v srpnu při poháru na malé Markétě. Celkově byl na krátké dráze šestý v šampionátu a jedenáctý ve Speedway Mini Cupu, který však neodjel kompletní. Poprvé však absolvoval kompletní program mistrovství republiky na klasických tratích.
Kdyby rychlá klubová Shupa s dvouventilovou hlavou Takegawa vydržela, mohl by skončit lépe než coby pátý závodník závěrečné klasifikace. „Ten jel…“ vybaví si Jan Jeníček. „Jenže dlouho nevydržel, v červnu jsem v Pardubicích nedojel ani jednou. Pak jsme jeli trénovat do Kostěnic. Řekˇjsem, že si dám kolečko. Slyšel jsem ránu. Jak to bouchlo, vymáčk‘ jsem spojku, abych dojel. A pak se taťka podíval pod motor a tam díra.“
Objednali nový pohonný agregát, který vydržel až do konce letošní sezóny. „Bedny loni byly takový, že buď tam někdo někdy nebyl, nebo někdo spadnul a do finále A jsem šel já,“ vrací se Jan Jeníček ještě k plochodrážní kampani 2017. „Ale bedna se počítá a je to dobrej‘ pocit.“
Dosavadní vrchol
S Lukášem Vinterem a Jaroslavem Vaníčkem po vítězství na Prvního máje v Praze
Sezóna 2018 se ještě vlastně teprve pořádně rozbíhala a Jan Jeníček vyhrál druhý podnik šampionátu na krátkých drahách v Praze. „Zase jsem přes zimu cvičil jako každej‘ rok, trénovali jsme v Kostěnicích a chodil jsem ještě na atletiku a judo,“ říká, že zimní přípravu bral opět z poctivého gruntu. „Mamka byla zrovna v nemocnici. Řek‘ jsem, že pro ni v Praze vyhraju. A vyhrál jsem, v nemocnici jsem jí nechal pohár. Bylo to pěkný, poprvý jsem vyhrál!“
Cesty na stupně vítězů mu letos rozhodně nebyly cizí. A medaile v konečných klasifikacích jej neminuly. Na krátké dráze skončil třetí jak v šampionátu republiky, tak v pohárové sérii. V klasickém mistrovství byl čtvrtý, když mu třetí bronz vzal jen slabší úvod v seriálu. A na samotný závěr vyhrál poslední Speedway Mini Cup v Divišově.
„Vítězství v Divišově bylo se štěstím,“ upozorňuje, že mu triumf vlastně přihráli Vojtěch Šachl s Jaroslavem Vaníčkem svými vyjetím mimo trať. „Jeli jsme za sebou, viděl jsem, že Vojta už jednou do Járy šel. Rychle se rozjel, přetočil se, aby do něj nevrazil. Pak vyjel a oba se dostali ven. To jsem se docela lek‘! Viděl jsem, že byli blízko u sebe, dotýkali se. Jarda nemoh‘ zatočit, protože tam byl Vojta. A ten nevím, asi se lek‘.“
V dramtickém souboji s Františkem Klierem v srpnu v Kostěnicích
Kde se však Jan Jeníček stal neoddiskutovatelným suverénem, byl červencový Srandamač v Kostěnicích. V něm se svou stopětadvacítkou porazil pětistovky nejen místních hobíků, ale i Františka Kliera. Na triumf v závodě kategorie Speedway vzápětí navázal triumfem v nadstavbové rozjížďce o Cenu speedwayA-Z.
„Poved‘ se mi start, ani nevím jak, vždycky to hrabalo,“ pouští se do vyprávění. „Předjel jsem Milana Moravce, co byl tak rychlej‘. Všichni mi říkali, že jsem vyhrál závod. Nevěděl jsem, proč to říkaj‘, myslel jsem si, že to byla jen jízda o postup.“
Nicméně Cena speedwayA-Z byla samostatným závodem. „Byl jsem na startu já, Milan Moravec a Franta Klier,“ líčí. „Milan spadnul, Fanda pak odstartoval dobře, zavřel mě, málem jsem spadnul. On se otáčel, jestli mě neshodil. Pak jsem to zkoušel venkem, přibližoval jsem se a nakonec ho předjel. To bylo pěkný.“
Jan Jeníček loni již platil za favorita českých stopětadvacítek
A jak je možné s kolibříkem porazit plnoobjemový motocykl? „Jak jsem cejtil, že ho doháním, neubíral jsem,“ odpovídá Jan Jeníček. „Nevadily mně ani díry, držel jsem tam, chtěl jsem vyhrát. Tu cenu chtěli všichni, hned je lepší závod.“
Sezóna 2018 se mu bilancuje dobře. „Mohla bejt lepší,“ nezůstává Jan Jeníček ustrnutý v poloze spáče na vavřínech. „Hlavně ve Slaným, jak tam byl Štěpán Jurča. Měl smůlu, že si nezapnul metyl, to mi taky pomohlo k bodům. Jinak dobrý celej‘ rok, spokojenost veliká.“
Napřesrok by mohla být ještě lepší. „Budu se snažit,“ plánuje. „Zase cvičím, cvičím celej‘ rok, ale teď přes zimu víc. Chtěl bych chodit do Sokola na gymnastiku. Motorku už mám, Zlatá přilba mi koupila čtyřventily. Měl jsem ji půjčenou i v Pardubicích, jak jsem byl druhej‘.“
Jan Jeníček děkuje:
„Rodině, dědovi a babičce za podporu. Zlatý přilbě za půjčení motorek a za všechno. Novákovým, jak mně poradili, panu Štanclovi za rady se stylem, ty akademie mi daly hodně. A taky panu Rosůlkovi. Danovi, že mně poradil jí na plochou dráhu. Zdeňku Schneiderwindovi, jak se stará o všechny mladý, a panu Vozárovi.“
Osečná – 15. prosince
Před rokem se rozhodl přerušit svou ledařskou kariéru a věnovat se flat tracku. A zima byla taková, že jsme o soubojích na zamrzlých vodních plochách mohli jenom snít. Na flattrackové dobrodružství mu nezbyl čas, a když se dnes vrací do sedla ohřebovaného speciálu, klidně se může stát, že nebude zase závodit ani jako aktivní ledař. Lukáš Volejník pro magazín speedwayA-Z vysvětluje vznik takového zamotaného gordického uzlu.
Lukáš Volejník se vrací zpátky na ledové ovály
Přitom ještě zkraje týdne měl všechno připravené na švédské soustředění. „Hutlové s Davidem Lizákem jeli na blind, my jsme zůstali doma,“ vysvětluje, proč v tuto chvíli nemíří na sever. „Když jsme neměli jistotu, jestli tam budeme jezdit nebo ne, neriskovali jsme zbytečnou cestu. Lukáš Hutla tam má ligu, u něj je větší šance, že ho tam pustěj‘.“
Loni v Soběslavi nevyšel Lukáši Volejníkovi smělý plán vyhrát mistrovství republiky ledařských družstev, čímž by svému parťákovi Janu Klauzovi dal skvělý dárek k jeho šedesátinám. Od té doby závodil jen při říjnovém flat tracku v Chabařovicích. Jeho závodní půst už přesáhnul hranici jednoho roku.
„Flat track bych nestíhal,“ reaguje na otázku, proč navzdory svým loňským plánům neprohání smečku klasiků či veteránů. „Jezdím se svejma holčičkama, závoděj‘ na kolech, pětkrát tejdně trénink, o víkendech závody.“
Pustíme-li paměť na výlet nazpět proti proudu času, záhy zjistíme, že s výjimkou příznivých sezón 2011 a 2017 bylo pořádání ledových závodů u nás spíš šťastnou souhrou okolností než typickým jevem. A pakliže se zatouláme nazpět až o dvacet let, snadno spočteme, že zimy bez českých ledařských závodů mají rozhodně převahu.
Lukáš Volejník doufá, že zima bude ledařům nakloněná
„Letošní sezona může vypadat jako loňská,“ uvědomuje si Lukáš Volejník, že může mít stejný počet závodů jako o rok dříve, byť nezávodil. „Na Švédsko bylo všechno připravený, ale nebylo proč a kam odjíždět.“
Meč, jímž by ledařský gordický uzel šlo rozsekat na kousíčky, může pozvednout jedině paní Zima. „Včera u nás bylo mínus devět a půl, ve středu mínus čtrnáct,“ zní z hlasu Lukáše Volejníka naděje. „Na Žabáku v Chrastný jsou už dva cenťáky ledu. Uvidíme, jestli pořádně zamrzne. Rusko už je pro mě konečná, budu doufat, že tady něco vyjde…“
Praha – 5. prosince
V letošní sezóně vyhrál prakticky všechno, co se dalo. K suverénním primátům ve všech třech domácích seriálech stopětadvacítek přidal zlaté medaile nejprve v evropském a posléze i světovém poháru. Nebylo tedy divu, že pódium vymetal i předposlední listopadový pátek při vyhlašování motocyklových šampiónů v budově Autoklubu. Jaroslav Vaníček se magazínu speedwayA-Z svěřil, že pasování na rytíře českého motocyklového sportu jej však přece jen zaskočilo.
Jan Šťovíček pasuje Jaroslava Vaníčka na rytíře motocyklového sportu
„Bylo to pro mě velké překvapení,“ říká pražský závodník. „Vůbec jsem to nečekal a ani jsem nevěděl, že se něco takového uděluje a vyhlašuje. I předané poháry byly překvapením.“
Jaroslav Vaníček si mohl cestami na slavnostní pódium doslova prošoupat boty. Nejprve převzal poháry za dva domácí tituly, poté za triumf v evropském poháru, nato za primát ve světovém poháru. A poté jej prezident AČR pasoval na rytíře motocyklového sportu, k čemuž vedle meče patří také malý motocykl.
„Večer byl super, užil jsem si to moc,“ usmívá se. „Je to pro mě velká pocty, že mě pan prezident Jan Šťovíček na rytíře pasoval. I předané poháry byly překvapením.“
Jaroslav Vaníček rozhodně neodcházel z Opletalky s prázdnou
A jak s takovou haldou cen naložil? „Předaný pitbike byl pro mě taky velký překvapení,“ netají se. „Když jsem ho uviděl, myslel jsem si, že je tam jen na ukázku, nemyslel jsem si, že by byl přímo pro mě. Už ho projíždím, jezdí bezvadně. Má černočervenou barvu, což jsou moje barvy, užívám si ho. Poháry jsou vystavený na poličce a meč mám schovaný u medailí z mistrovství světa a Evropy.“
Tak by sa dal pomenovať Milen Manev, ktorý väčšinu svojej plochodrážnej kariéry strávil ako jediný bulharský pretekár. Svoju kariéru začínal prakticky na konci existencie pravidelného plochodrážneho života v Bulharsku. V poslednom období sa jeho cesty spojili so žarnovickou a potažmo i českou plochou dráhou.
Bulharský plochodrážný súmrak
Milen Manev je posledním mohykánem bulharské ploché dráhy
Jeho prvé kontakty so Žarnovicou siahajú do roku 1996. Avšak intenzívne sa začala jeho spolupráca so Speedway Clubom rozvíjať v posledných rokoch. Tak ako klub začínal z ničoho a riešil existenčné problémy, tak aj tento pretekár, ktorý plochej dráhe obetoval množstvo času, financií a energie. Keby dokázal každý plochodrážny mladík mať toľko elánu a obety pre plochú dráhu ako tento už takmer štyridsiatnik…
Ako si spomína na svoje prvé vystúpenie na žarnovickej plochej dráhe v roku 1996 počas kvalifikácie majstrovstiev sveta juniorov? „Mal som vtedy 16 rokov a boli to moje druhé preteky v kariére. Cestoval som do Žarnovice iba s otcom a pamätám si, že sme veľmi dlho museli stáť na maďarskej hranici. Prakticky celú noc sme tam viseli a ráno v deň pretekov sme prišli do Žarnovice poriadne unavení. Nespali sme vôbec,“ začal rozprávanie o príčinách svojho slabého výkonu na pretekoch Milen Manev.
Treba si však zároveň uvedomiť, že bulharská plochá dráha bola v tomu roku už na prahu svojho zániku a Milen Manev len krátko predtým dovŕšil minimálny vek na získanie licencie FIM. „Na tréningu som mal pád, pri ktorom som si zlomil kľúčnu kosť. Odmietol som ošetrenie a otec mi povedal, že sme cestovali veľa kilometrov, že mám aj tak jazdiť preteky. Pamätám si, že som vtedy poznal viacerých súperov, aj keď som s nimi ešte nejazdil. Boli to synovia otcov, s ktorými pretekal môj otec.“
Milen Manev v Žarnovici startoval poprvé roku 1996
Možno tu spomenúť skutočnosť, že jeho otec Nikolaj Manev patril medzi to najlepšie čo bulharská plochá dráha vyprodukovala a bol aj dvojnásobným účastníkom kontinentálneho finále MS jednotlivcov.
Ako to však vyzeralo v tom období s bulharskou plochou dráhou? „V rokoch 1994 až 1996 sa odjazdil šampionát a to bolo všetko. V roku 1996 to bolo v Sofii a to boli posledné preteky. My s otcom sme potom odjazdili ešte pár pretekov. V tomu roku 1996 to boli okrem bulharského šampionátu ešte pre otca MS jednotlivcov v Slovinsku a pre mňa žarnovické MS juniorov. V roku 1997 som štartoval iba na dvoch pretekoch, MS juniorov v Pardubiciach a v MS jednotlivcov. O rok na to som nastúpil na vojenčinu a plochá dráha skončila,“ podelil sa so spomienkami Milen.
V Rumunsku i Argentíne
Milen Manev v akci
Milen Manev však prepadol plochej dráhe natoľko, že aj napriek prakticky jej zániku v Bulharsku, hľadal možnosti v susednom Rumunsku, ktoré síce nebolo na tom po tejto stránke najlepšie, ale niekoľko pretekov do roka dávalo možnosť trochu sa venovať obľúbenému športu na amatérskej úrovni. „Pred sezónou 2006 som získal kontakt s rumunskou plochou dráhou a podpísal zmluvu s Bukurešťou. Vďaka tomu som odjazdil 4-5 pretekov majstrovstiev Rumunska. V rokoch 2007 až 2009 som potom organizoval s otcom niekoľko kôl tohto šampionátu aj u nás v Bulharsku v Targovišti. V roku 2008 som sa stal majstrom Rumunska a okrem toho som bol niekoľkokrát na stupňoch víťazov.“
Zatiaľ posledné preteky v jeho rodnom Targovišti zorganizoval v roku 2011, kedy sa tu odjazdili dve kolá majstrovstiev Rumunska a Bulharska. „V roku 2011 boli dve kolá spojeného šampionátu v Targovišti a dve v Braile a to bol koniec. S Rumunmi sme sa rozišli. Nepáčilo sa im, že ich porážam a nemali záujem robiť viac. V Targovišti bol posledný tréning v roku 2016 a to tam prišlo okolo tristo fanúšikov, ktorých prilákal zvuk plochodrážnych motoriek.“ Okrem Targovišťa je ešte občas určitý záchvev plochej dráhy aj v Šumene. „V roku 2010 tu zorganizovali také preteky veteránov z Bulharska a Rumunska. Môj otec tam štartoval tiež a skončil tretí,“ pripomenul ďalší štadión Milen Manev. Práve v Šumene došlo k trochu nečakanej organizácii zatiaľ posledných plochodrážnych pretekov v Bulharsku, na ktorých v roku 2017 skončil žarnovický Patrik Búri tretí.
Milen Manev v libereckém semifinále evropského šampionátu jednotlivců v květnu 2016 netrápí nikoho menšího než Matěje Kůse
Vráťme sa ale späť k Milenovi. Ako jeden z mála sa dokonca vybral za plochodrážnou príležitosťou do ďalekej Argentíny, kde sa v zime jazdia majstrovstvá, ktoré majú na programe niekedy aj vyše desať kôl. „Jazdil som v Argentíne niekoľkokrát. Najlepšie som tam obsadil šieste miesto. Je to tam také zvláštne. Človek tam celkom dobre zarobí na bodoch, ale zároveň to všetko minie za zapožičanie motorky. Taká pneumatika tam stojí napríklad okolo 200 eur,“ spomenul približne štvornásobne vyššiu cenu ako je tomu v Európe. Aj napriek ťažkým začiatkom a náročným sezónam v neskoršom období Milen Manev zaznamenal niekoľko dobrých umiestnení. „Určite je to druhé miesto na Zlatej prilbe v Belgicku v roku 2010, tiež titul majstra Rumunska, Bulharska (2011). Ale najmä to, že môžem jazdiť.“
Tisícovky kilometrov
Milen Manev je českým i slovenským fanouškům dobře známý
Aký je vzťah Milena Maneva k Žarnovici? „Som rád, že môžem aj vďaka slovenskej licencii štartovať na viacerých pretekoch. Vďaka tomu mám možnosť jazdiť nielen v Žarnovici, ale aj v Čechách a podobne. Páči sa mi žarnovický štadión. Je tu dobrá organizácia, pracuje sa stále na štadióne, no má jeden mínus – nie je tu umelé osvetlenie,“ zakončil rozprávanie o Žarnovici náročnou poznámkou bulharský matador.
Milen Manev má v súčasnosti dosť náročné rozhodovanie. „Mám manželku a dcérku. Investoval som do rekonštrukcie domu a aspoň v zime som s rodinou. Samozrejme aj cez sezónu som občas doma, avšak od nás je to všade ďaleko, takže odchádzam aj na týždeň, či na dva po Európe a jazdím,“ opísal svoju situáciu.
Milen Manev ujíždí Jaroslavu Petrákovi
Po tom, čo mu pred niekoľkými rokmi zomrel otec a v minulom roku skončil s jazdením ďalší Bulhar Christo Christov, ostal sám a bez mechanika, či šoféra brázdi Európu. Nepatrí k tým, ktorí majú šoféra, mechanikov a spokojne môžu odpočívať v aute aj počas cestovania. Takých dokonca mnohokrát poráža, aby následne po pretekoch všetko zbalil, sadol do auta a opäť cestoval stovky až tisíce kilometrov.
Přelouč – 23. listopadu
Před deseti lety byl aktivní postavou české ledařské renesance, když se po delší přestávce vrátil za řidítka ohřebovaného speciálu. Do české historie se zapsal rovněž coby organizátor mítinků v Mělicích a v Opatovicích nad Labem a k ledům přivedl i svého syna Lukáše. Jenže ten se stále menší nesmělostí očuchává velký ledařský svět a on na něho musí brát ohledy v osnování svých plánů. Radek Hutla se magazínu speedwayA-Z, že plány za zimní měsíce jsou pro něho prozatím jednou velkou improvizací.
Prosincový začátek ve Švédsku
Radek Hutla startuje sezónu začátkem prosince
„Sednu na motorku a pojedu na závody,“ usmívá se Radek Hutla nad otázkou, co odpoví, až se paní Zima zeptá, co dělal v létě. „Pojedeme na soustředění do Švédska někdy po desátým prosinci, to bude podle Frankyho Zorna, zatím je v Rusku a musí se vrátit. Rusko s Lukášem padlo. Mají tam tři kempy, ale jsou plný. Asi jsem trošku zaspal, když jsem volal Bondarenkovi, řekl mi, že je to všechno plný. Na každej‘ trénink berou jen dvacet čtyři jezdců.“
Český kalendář ledové ploché dráhy pro rok 2019 zahrnuje, dalo by se říct již tradičně, osm závodů ve dvou šampionátech. Jejich hlavní většina se má konat v lednu, přičemž jeho druhý víkend s kvalifikací mistrovství světa je volný. Lukáš Hutla má angažmá za Gävle ve švédské lize, přičemž jeho otec Radek plánuje uspořádat jeden mítink v Mělicích koncem ledna a druhý v Opatovicích nad Labem o měsíc později. Volného času zjevně nebude nazbyt. A velkým rivalem domácích podniků není jen počasí, ale také zahraniční ledařská scéna.
Radek Hutla v akci
„Tady nemrzne a asi nebude,“ povzdechne si Radek Hutla. „Závody mám leden a únor. Uvidím, jak se to bude potkávat s ostatníma v cizině. Po novým roce je švédská liga, pak bychom jeli mistrovství světa a vrátili bychom se zase do Švédska. Uvidím, jak to bude potom. Jestli bude mladej‘ ve Švédsku, nebyly by Mělice. Budeme to muset podřizovat, co bude venku. Budu tady až poslední tejden v lednu a pak je Rusko.“
Nejistý únor
Lukáš Hutla byl zatím nominován do kvalifikace světového šampionátu ve finském Kauhajoki. Podoba reprezentace pro mistrovství Evropy a mistrovství světa družstev je odvislá od výsledků českého kvintetu právě ve světové kvalifikaci. Nicméně přeloučský ledový terminátor by se rád podíval i do finálového seriálu světového mistrovství, jehož první díl v Almaty ovšem koliduje s šampionátem starého kontinentu.
Při plánování svých závodních i pořadatelských aktivit musí Radek Hutla brát ohledy na svého syna Lukáše
Každopádně drtivá většina února by nemusela zastihnout nejlepší naše ledaře doma, aby mohl být vypsán plnohodnotný šampionát jednotlivců. Proto většina domácích termínů akcentuje leden, byť meteorologové vyhrožují nadprůměrnými teplotami minimálně do Vánoc. I když počet našich ledařů roste od roku, v únoru by jich hodně mohlo být v Rusku. A v ostatních zemích kontinentální Evropy je zimní odvětví ploché dráhy kulantně řečeno za zenitem.
„Uvidíme, ale Rusko je pro nás nutný,“ uvědomuje si Radek Hutla. „Je tam mistrovství světa družstev a mistrovství Evropy. A pokud by Lukáš postoupil v mistrovství světa, je to vlastně to samý, protože pojedeme buď jedno nebo druhý. Určitě by jel s náma i Modus, takže by bylo o dalšího závodníka míň. Evropu musí taky někdo jet, jsou to další závodníci, aby tady vůbec něco zbylo…“
