Přelouč – 14. ledna
V pátek se měl pohybovat někde na trase mezi Suonenjoki a Kauhajoki, kde platil za jednoho z favoritů sobotní kvalifikace světového šampionátu ledařů. Ovšem místo tří set kilometrů ve Finsku nakonec absolvoval jen nějakých dvacet na cestě domů z pardubické nemocnice po operaci, jejíž výsledky pro něho přinesly předčasný konec letošní ambicí. Lukáš Hutla si však na své smůle dokáže najít humornou stránku a žertuje, že mu příprava na další ledařský rok nezabere tolik času.

 

Nešťastné, ale bohužel pravdivé proroctví

Lukáš Hutla přitom letošní rok spojoval s velkými ambicemi. Prošvihnul sice tréninkové kempy v Rusku, nicméně navzdory teplé zimě se vypravil alespoň na švédská jezera. Jeho dědeček Václav vypiplal jeho dva motocykly a on se skvěle uvedl v ouvertuře  Isracingserien v Örnsköldsviku. Jenže přišla neděle a s ní druhé kolo ledařské ligy v Bollnäsu…

„Je to malá dráha,“ vypráví přeloučský ledař. „Žádný bezpečnostní zóny, jen balíky slámy s pletivem. Před závodem jsem říkal, že jestli tady někdo půjde na držku, bude po něm.“

Shodou okolností to byl právě Lukáš Hutla, který ve své první rozjížďce upadl. „Bylo to mou nevyježděností,“ analyzuje příčiny své kolize s Ove Ledströmem. „Rusko mi neklaplo, to musím dotáhnout teď na podzim, abych tam byl od listopadu do prosince.“

A co se vlastně v Bollnäsu přihodilo? „Dal jsem to pod něj a v půlce první zatáčky jsme šli,“ povzdechne si Lukáš Hutla. „On šel do pletiva, já tým ramenem taky. Zaplaťpánbůh, že on je celej‘. Jsem rád, že se mu nic nestalo, moh‘ jsem za to já.“

 

Nefunkční plán B

Příběh Ove Ledströma měl šťastný konec. Švédský závodník se totiž předevčírem z Kauhajoki po rozjezdu s mladším Charly Ebnerem a Stefanem Pletschacherem kvalifikoval do finále. Český závodník však po poradě se svým otcem Radkem již večer obrátil svou dodávku domů. Ve středu již byl v pardubické nemocnici s plánem dát si vykloubené rameno do pořádku a v únoru být zpátky na ledových kolbištích.

„V pátek jsem přijel z nemocnice,“ pokračuje Lukáš Hutla ve svém vyprávění. „Dobrý, žiju. Ale nebyla to jenom naštíplá paže, vykloubený rameno a ulomená kůstka. Měl jsem utržený šlachy do ramene. Nemoh‘ jsem hejbat rukou, museli mě to otevřít. Ale nervy mám naštěstí v pohodě.“

Rázem je jasné, že plán B s únorovým comebackem musí vystřídat plán C, v němž motocykly hrají svou úlohu až mnohem později. „Už do nemocnice mi psala jedna medička,“ říká Lukáš Hutla. „Bylo mi řečeno, že srůstání těhle tkání je minimálně osm tejdnů. Radši si to nechám doléčit, takže jsem letos bohužel skončil dřív, než jsem začal.“

 

Ledařský optimismus

Ve chvíli, kdy Lukáš Hutla ukončí rekonvalescenci, ledaři již budou své letošní boje bilancovat. „Původně jsem myslel, že bude Rusko,“ svěřuje se Lukáš Hutla. „Pak mi to doktor sdělil, co to všechno je. Ať nedělám žádný velký akce. A tak jen povolím šrouby ve spojkách, vyčistím karburátory, přiryju motorky plachtou a jsem připravenej‘ na další sezónu.“

Kdyby se Lukáš Hutla kvalifikoval do finále mistrovství světa, ruku v ruce s jeho účastí v evropském šampionátu a startem v českém nároďáku v šampionátu družstev, by to přineslo jeho odjezd do Ruska prakticky na celý únor. Nyní se tím pádem mohou změnit pořadatelské plány jeho otce, pakliže by druhý měsíc roku byl pořádně mrazivý.

„Ve Švédsku bylo pět, když jsem přijel, tady bylo mínus šest,“ uvažuje Lukáš Hutla. „Když bude led, snad něco uspořádáme. To víš, že bych na to chtěl nasednout už teďka, ale chci všechno doléčit. Štve mě, že cesta do světovýho finále takhle skončila. Snad se příští rok na mě Štěstěna usměje.“

Foto: Karel Herman a Mirek Horáček

Praha – 29. prosince 2018
Na podzim už to bylo osm let, kdy se s tatínkem Zbyňkem prvně objevil na malé Markétě. Díval se na pestrobarevné panáčky na řvoucích stopětadvacítkách. A s největší pravděpodobností mu bylo šumafuk, že ten žlutý je Michal Škurla, zelený Zdeněk Holub a taky Michaela Krupičková, šedivý Dominik Hinner a červenomodrý Ondřej Smetana. Ještě totiž neviděl ani dvě svíčky na narozeninovém dortu, ale odložená přilba s vestou jej zaujaly. Nabídku, aby si je oblékl a zapózoval pro reklamní snímek Speedway Mini Cupu, však odmítl s razancí odpovídající svému věku. Dnes však závodnické propriety obléká zcela běžně. Adam Nejezchleba je totiž šestým mužem šampionátu kolibříků na krátkých drahách, stejná příčka mu patří i v poháru a navíc má mezi cenami ve vitrínce i zlatou přilbu.

 

Starší sestra jde příkladem, otec přispěchá s radou

Zbyněk Nejezchleba pochází z Poličky. Malebné městečko na historickém pomezí Čech a Moravy se nejen pyšní dlouhou historií a na naše poměry neobvykle zachovalými hradbami, ale do historie vstoupilo i svými ledovými plošinami na zamrzlé ploše Synského rybníku. Ty v něm nechaly nesmazatelné stopy stejně jako pozdější návštěvy Markéty či Svítkova.

Střední škola v Plzni dostala Zbyňka Nejezchlebu do blízkosti borského oválu. Užuž měl nakročeno k Jaroslavu Lucákovi, ale rodiče ho poslali na prázdniny do Poličky. A tam babička pronesla své rázné, a navíc poslední slovo. Žádnou plochou dráhu její vnuk jezdit nebude.

Čas plynul a plynul. Zbyněk Nejezchleba si listoval svými plochodrážními alby a rozplýval se nad snímky Jiřího Štancla, Oleho Olsena a dalších legend ploché dráhy. Vychovával dcerušku Ivu, a když roku 2008 Zdeněk Schneiderwind začal organizovat závody kolibříků na malém oválku za první zatáčkou pražské Markéty, podílel se na nich i sponzorsky.

A pak přišel Nový rok 2009 a jeho manželka Terezka přivedla v pražské krčské porodnici na svět chlapečka. Dostal jméno Adam a záhy začal svého tatínka doprovázet na plochodrážní závody. Jenže ve Zbyňkovi Nejezchlebovi začal vrtat červíček, že by právě jeho potomek mohl splnit jeho závodnické sny. Vydal se jim naproti a jednoho dne přivezl do vinohradského činžáku pitbike. Ale teď již přece jen dejme slovo Adamu Nejezchlebovi samotnému.

„Ale já jsem kluk,“ reaguje Adam Nejezchleba na dotaz servírky v krušovické Šalandě pražského hlavního nádraží, jestli si holčička přeje džus nebo kolu. Po salvě smíchu, připouští, že vzhledem ke svým dlouhým vlasům je na podobné záměny zvyklý. A hned ochotně začíná odmotávat klubíčko vyprávění svého závodního příběhu.

„Chodili jsme na závody, na plochou dráhu,“ říká. „Koupili jsme malou motorku, takovou tu nejmenší motorčičku. „Přivezli jsme ji na Vinohrady. A měli jsme ji na balkóně.“

Chyba lávky, pakliže si myslíte, že hrdina našeho vyprávění ji okamžitě osedlal a bez hrozby fyzických trestů z ní neslezl. „Rok stála,“ nemizí ze rtů Adama Nejezchleby úsměv. „Pak na ní začala jezdit ségra. Když začala ona, přestal jsem se jí bát a začal jsem jezdit taky.“

Koupě rekreačního domku poblíž Milevska přišla do rodinných závodních plánů jako na zavolanou. „Vedle na louce jsem na tý motorce jezdil,“ vzpomíná Adam Nejezchleba. „Přilbu mi půjčil Zdeněk Holub starší. Neměl jsem ani rukavice, ani brejle. Prostě jen tu helmu.“

Kraj okolo Milevska je nejen kraj Klabo Teamu, ale i motokrosová země zaslíbená, jelikož trať v Nových Dvorech leží jen nějakých šest kilometrů od letního bytu rodiny Nejezchlebových. „Jezdil jsem na ní jen čtvrt okruhu,“ vzpomíná Adam Nejezchleba. „Pak tam byly skoky a zatáčky a to jsem se ještě bál.“

Jenže ostych šel rychle stranou jako kamión v pravém dálničním pruhu, když jej předjíždí nizoučký italský sporťák. „Táta mi řekl, že to mám zasednout dozadu,“ vybavuje si Adam Nejezchleba moment, v němž se i se svým malým strojem ocitnul ve vzduchu. „Tak jsem to zkusil, přidal plyn a… Prostě jsem to skočil. To mi bylo pět, na tý louce jsem začal už ve čtyřech.“

 

Bodláky píchají svými trny, Jiří Štancl skvěle radí

Zatím by se zdálo, že píšeme příběh o zrození nového motokrosaře, protože z úst samotného Adama Nejezchleby toho zatím o ploché dráze příliš nezaznělo. Závodník, který celu svou kariéru vozí vestu s legendárním písmenem CH na vestě má vskutku za svůj velký vzor Petra Bartoše. Jenže pak jedním dechem dodá jména Josef Franc, Chris Holder, Maksym Drabik a Viktor Trofimov. Tím pádem vám musí být jasné, že dokonale zapadá do článků magazínu speedwayA-Z, byť byste nakrásně neviděli jediný závod stopětadvacítek.

„Hlavně abych jezdil na motorce,“ přibližuje Adam Nejezchleba své předškolní motocyklové motivace a zdůrazňuje absenci plochodrážních strojů typu Micro Shupa v oněch letech. „Na plochou dráhu jsem byl ještě malej‘. Nepřemýšleli jsme nad disciplínou, ale abych jezdil.“

Pěkně krůček za krůčkem. „Naučil jsem se nejdřív jezdit na kole,“ přibližuje svou genezi. „To mě naučil táta. A pak jsem sed‘ na motorku a šlo to. Bylo to vožení, vožení. Byl jsem pořád malej‘. Chtěli jsme koupit už pětašedesátku, ale koupili jsme ještě Nitro 50, devět koní. A na ní jsme začali jezdit plochou dráhu. Zkoušeli jsme ho i v terénu, ale to nešlo, motorka tam nepérovala.“

Roku 2008 odstartoval Markéta Cup, který se vybudováním nových minioválů proměnil ve Speedway Mini Cup, jak jej známe dnes. Zdeněk Schneiderwind díky němu vstoupil do historie jako muž, který umožnil v regulérním rytmu závodění dětí na plochých drahách. O osm let později byl Zbyněk Nejezchleba i se svým synem Adamem opět ve správný čas na správném místě. Slaný totiž v sezóně 2016 přivedl k potěru nejúspěšnějšího plochodrážníka všech dob a začal pořádat tréninkové kempy Štancl Speedway Academy.

„Na akademii jsme jeli s kamarádem, co jezdí ródeokros, a pomáhal nám,“ vzpomíná Adam Nejezchleba. „A pan Štancl nám řek‘, ať na naši motorku zkusíme dát hák. Kámoš byl nevrlej‘ a nervózní. Ale nakonec nám pomoh‘ a hák nám tam přidělal.“

Ještě před tím na podzim 2015 Adam Nejezchleba jezdil vložené jízdy při Speedway Mini Cupu, ale pro svůj ostrý závodní debut se vypravil do plochodrážní země zaslíbené. „Chabařovice nás pozvaly do Polska,“ vypráví. „Jeli jsme tam, ale jak to bylo poprvý, trošku jsem se bál. Nejdřív byly Stanowice, potom Kostrzyn. S klukama jsem si hráli a deset minut před startem jsem trhal křoví s bodlákama. A já spadnul a popíchal se. Brečel jsem, ale táta mi to ošetřil. Celé ruce jsem měl olepený náplastí. A nakonec jsem byl v Kostrzyně třetí!“

Napřesrok se Adam Nejezchleba v Polsku prezentoval ještě lépe. „V květnu 2016 jsme jeli do Stanowic sami,“ říká. „Všichni tam měli dvě motorky a velikánský auta. My jsme přijeli s tátou sami nejmenším autem a s jednou motorkou. A já jsem to tam vyhrál! Ty bylo ještě na padesátce, ale už v tom roce 2016 jsem začal jezdi na stopětadvacítce.“

Strohá statistika napovídá, že se Adam Nejezchleba poprvé postavil na start svého prvního českého plochodrážního závodu v neděli 26. června roku 2016 v Divišově. V šestém podniku čtrnáctidílné série měl pech Daniel Šilhán, jenž odstoupil po nezaviněném pádu. Adam Nejezchleba dorazil do cíle finále D mezi vítězným Brunem Thomasem a dalším začátečníkem Jakubem Exlerem. Do konce roku stačil objet ještě šest dalších pohárových mítinků a v celkové klasifikaci obsadit čtrnáctou pozici.

„Na stopětadvacítce mě poprvý svezla Míša Krupičková v Divišově,“ vybaví si okamžitě svou první zkušenost s osminkovým motorem. „To jsem ještě jezdil na padesátce a ona mě vzala na svou motorku. Seděl jsem vepředu. Smykem jsme nejeli, ale zas tak úplně pomalý to nebylo.“

V sezóně 2016 už měl svou vlastní stopětadvacítku.  „Byla to přímo vítězná motorka od Filipa Šifaldy,“ prozrazuje Adam Nejezchleba původ svého závodního stroje. „Jezdím na ní doteď. Pořád je na benzín.“

Přitom Jaroslav Šůs již naučil motocykly značky Shupa konzumovat metyl… „Na metyl mám špatnou vzpomínku,“ povzdechne si dlouhovlasý závodník. „V Chabařovicích se mi jednou zasek‘ plyn a já jsem vjel až do trávy. Pak mi říkali, že to bylo kvůli metylu. A od tý doby se ho trošku bojím. Potom při prvním závodě v Divišově jsme motorku předělávali s Chabařovičáky na benzín, protože na metyl jsme to nedali.“

 

Sezóna 2018 přinesla nejlepší výsledky, rok 2019 zase nové výzvy

Od dob, co Adam Nejezchleba závodí na ploché dráze, trénuje ve dvoufázovém rytmu. Kromě Shupy na oválech prohání v terénu také svou motokrosovou pětašedesátku. Jednou, dvakrát za sezónu si s ní střihne i nějaký závod. A pozor, tatínek Zbyněk si prostřednictvím svého syna splnil i sny o ledové ploché dráze.

Když Antonín Klatovský pořádal ledařský trénink v Jistebnici, Nejezchlebovi nechyběli, přičemž ten mladší zálibně pokukoval po Lukáši Volejníkovi v touze se s ním projet. „Nakonec jsem byl šťastnej‘, že jsem jel s Honzou Klauzem,“ září mu oči. „Seděl jsem mu na nádrži. Jezdili jsme zostra, dokonce to dal i na zadní.“

Ale hlavní těžiště závodní činnosti Adama Nejezchleba zůstává v závodech plochodrážních stopětadvacítek. V sezóně 2017 ještě nemohl vzhledem k věku startovat v mistrovství republiky. Speedway Mini Cup neabsolvoval celý, byl zraněný, ale přesto mu v něm patřila osmá pozice.

„Měl jsem zlomenej‘ pravej‘ ukazováček z motokrosu,“ líčí, přičemž si nenechá pro sebe další zkušenost v podobě účasti ve šroubkařské sérii Drift-On-Ice. „Umluvili jsme pana Klatovskýho, ať nám padesátku opatří blatníkama. Jednu sezónu jsme u Ronnyho Weise odjezdili, druhou jen půlku.“

Nicméně vzhledem k datu na kalendáři jsou ledy stále aktuálním tématem, navíc v KLABO Factory stojí speciál se čtvrtlitrovým motorem. „Troufnul bych si na ní,“ nedává Adam Nejezchleba najevo vůbec žádný ostych. „Těším se na ni, ale potřeboval bych bejt‘ větší, abych na ní dosáh‘. Můj vzor je i Igor Konovov, jak střídá klasiku a ledy. A Klabové taky, to je jasný, celej‘ jejich tým je českej‘ vzor.“

To je ostatně problém i motokrosové KTM 85, kde by potřeboval žebřík, aby pohodlně nastoupil do jejího sedla. „Pořád jsme se rozhodovali, jestli jezdit plochou dráhu nebo motokros,“ komentuje Adam Nejezchleba své dilema. „Ale teď budu jezdit plochou dráhu a motokros budu mít jen doplněk, abych byl pořád na tý motorce.“

Roku 2018 prvně absolvoval mistrovství republiky na krátkých drahách, kde skončil šestý, přičemž stejné umístění zopakoval i v pohárovém seriálu. „Jako nejlepší závody si pamatuju závod ve Slaným, měl jsem samý trojky,“ vzpomíná. „Řekli jsme si, že pojedu jen pro srandu, zrovna jsem měl novou gumu. Bylo to akorát mokrý a já všechny předjel. A nebo v Divišově. Měl jsem dobrý starty. Táta se divil, protože jsem byl ospalej‘. Na startech jsem spal, ale jak se pohnula páska, probralo mě to a hned jsem pouštěl spojku. Počítali jsme, že tu sezónu nebudeme brát vážně, jsem pořád nejmladší, takže bych klidně moh‘ bejt‘ poslední. To jsem nebyl, tak jsem spokojenej‘.“

Na sklonku října se prvně postavil na stupně vítězů. Při rozlučce v Kostěnicích patřil k hrstce závodníků, která se nedala odradit bezedným bahnem po předchozích deštích. Kategorii Potěr s přehledem vyhrál a jaké bylo jeho překvapení, když mu na hlavu nasadili zlatou přilbu, kterou věnovala liberecká rodina Matějíčkova.

„Je doma na poličce,“ líčí Adam Nejezchleba osud podařené trofeje, aby se pustil do líčení okolností, za jakých ji vybojoval. „Na bahno jsem zvyklej‘ z motokrosu. Problém to byl, ale nakonec jsem vyhrál. Byl jsem hrozně šťastnej‘, vůbec jsem nevěděl, že tam taková cena bude. Ptali jsme se Jirky Jeníčka, jestli můžeme přijet a on, že jo, a že tam jako ceny budou nějaký omalovánky. A bylo to přesně naopak. Omalovánky nám nedali, ale zlatou přilbu jo (smích). A jestli nebudu brát Polsko, je to moje první bedna.“

A to by přece v nové sezóně stálo zato zopakovat častěji, ne? „Těším se na sezónu 2019,“ reaguje promptně. „Chystám se tak, že dělám box, nevynechám ani šroubky, ale motorku na led mám v servisu. Potřebuju vyměnit pístní sadu, jenže ojniční ložisko je atyp, který nemůžou sehnat. A tak mi zůstává kolo.“

Závodní plány Adama Nejezchleby vlastně kopírují minulý rok. „Pojedu jen malý ovály,“ svěřuje se. „Na klasice to zatím nešlo, nebylo mi deset, ale ani v roce 2019 ji ještě jezdit nechceme. Mám malou motorku, tak pojedu jen na malý dráze. Ve spolupráci se Shupou děláme technický úpravy motorky. Chtěl bych se hodně zlepšit a taky se podívat na trénink někam do Polska.“

 

---

Adam Nejezchleba děkuje:

„SC Chabařovice, Shupa, BC Polymer, Klabo Team, Zdeněk Schneiderwind, Miroslav Rosůlek, Jiří Štancl, AMK Mariánské Lázně, Josef Vávrovský starší, Josef Vávrovský mladší., Míra Bareš, rodina Janouchových,  Dalfos s.r.o., Václav Hromas, Stanislav Tišer, 101 Underground Riders, František Strnad, Ivan Hrouda, Dan Macl. A také fanouškům.“

---

Foto: Karel Herman, Eva Palánová, Pavel Fišer, Speedway Team Sindy Weber a archív Zbyňka Nejezchleby

Praha – 1. ledna
Jestli je globální oteplování způsobováno lidskou činností nebo jde o střídání klimatických cyklů planety, je otázka, na níž vědci nemají doposud jednoznačnou odpověď. Nicméně zimy jsou mírné a pořadatelské plány na závody na ploché dráze jsou v našich podmínkách každoročně nesmírně ambiciózní, avšak většinou i bohužel marné. Jiří Wildt, jenž si zimní odvětví ploché dráhy vybral jako doplněk k motokrosu, o tom ví své.

 

Osudové setkání v Račičích

Předloni se v Čechách konal ledařský zázrak.  Jen zlý skutek nepomuckých vandalů zabránil, aby se na našem území konalo rekordních osm podniků. Ze všech zainteresovaných čišela sice únava po takovém organizačním a závodním maratónu, ale i obrovský optimismus. Budoucnost české ledové dráhy se opět zdála růžová.

„V sezóně 2017 dělal můj táta mechanika Růžanovi,“ vypráví Jiří Wildt o svém setkání s ledovou plochou dráhou. „Já jsem první závody nestihl kvůli zkouškovému, takže jsem se byl podívat až v Račičích. Ledovku jsem viděl po několika letech a úplně jsem zapomněl, jaká je to podívaná.“

Pražan přitom ve světě motocyklového sportu není rozhodně žádným nováčkem. „Od jedenácti let jezdím závodně motokros, začínal jsem na pětaosmdesátce a momentálně jezdím na Yamaze 450,“ svěřuje se. „A že jsem jako malý nevyzkoušel klasickou plochou dráhu, to mě dnes moc mrzí. Bydlím na Liboci, čili to mám na Markétu asi kilometr. Ale podle táty jsem se toho dřív bál, a když jsme začali s motokrosem, tak na to už nepřišla řeč. Ale když se o klasice bavíme, vyzkoušel jsem ji letos, když mi motorku půjčil Ondra Smeták. Měl jsem z toho akorát odřený loket a smyk téměř žádný, takže splněno už mám (smích).“

Držme se tedy ledařského kopyta. „Růžan mi nabídl, že mi to klidně půjčí, kdybych se chtěl svézt,“ vrací se Jiří Wildt o dva roky nazpět. „No, a v Mělicích po závodech jsem se už vozil. Tu zimu mi to Růžan půjčil ještě asi dvakrát a mě napadlo, že by to mohl být dobrý trénink přes zimu do motokrosové letní sezóny. Čili jsme v létě koupili motorku od Davida Lizáka a už jsme do toho spadli.“

 

Rakouský debut českého ledaře

A tak Jiří WIldt už na podzim 2017 trénoval s ledařským motocyklem, s nímž vyrazil i na soustředění do Švédska. „Ve Švédsku to bylo super,“ netají se pozitivními zážitky. „Franky Zorn už se v tom nějakou dobu pohybuje, tak to měl opravdu připravené. Jezdili jsme šest dní, podmínky ideální. Franky nás rozdělil podle výkonnosti do skupin, aby si každý mohl zazávodit. Po každé sérii jízda to papa Zorn vymetal jak na světě, což bylo úžasné.“

Jenže zima roku 2018 byla jako černočerná noc oproti blyštivému dni předchozí sezóny. Jak se ledařský maratón sedmnáctého roku století zdál najednou vzdálený jako severní točna. A Jiří Wildt se svého ostrého debutu s ledákem dočkal v lednu v rakouském Weissenbachu.

„Asi dva dny před Weissenbachem jsme zjistili, že na soupisce je jen čtrnáct jezdců,“ vypráví Jiří Wildt o svém ledařském debutu. „Zavolal jsem Tondovi Klatovskému, jestli by mě tam zkusil dostat. Nakonec to vyšlo a s Davidem Lizákem a dalšíma dvěma místníma jsme jeli čtyři kvalifikační jízdy o náhradníky do hlavního závodu. Byl tam úplně jiný led než ve Švédsku a nejelo se na tom dobře. S Davidem jsme kvalifikaci vyhráli, ale jemu se po osmi stech kiláků za volantem a čtyřech jízdách během dvaceti minut už nechtělo je hlavní závod, čemuž jsem nerozuměl (smích). Jako náhradník jsem se dostal ještě do třech jízd. Starty mi poměrně šly, jednou jsem byl v první zatáčce dokonce vedle Frankyho, ale ve druhé jsem byl čtvrtej… V hlavním závodě se jelo trochu rychleji.“

Koncem února se mrazy konečně zatoulaly i do naší země. Rázem se vynořil opravený kalendář české ledové dráhy. Jenže v Holicích tentokrát vyhráli rybáři, kteří uplatnili své právo veta. Záhy padla také Chrastná, a byť se dlouho zdálo, že led na Větřkovické přehradě vydrží, i v Kopřivnici nakonec slavil triumf svatý Petr.

„Těšil jsem se, že si konečně změřím síly v české konkurenci,“ povzdechne si Jiří Wildt. „Bohužel to nedopadlo. Takže stále netuším, jak bych na tom v českém mistráku mohl být…“

Další šanci na závodění mu přinesl až duben s pouťákem v Heerenveenu v Nizozemí před vyvrcholením finálové série mistrovství světa. „V Heerenveenu se mi vůbec nepodařil trénink,“ líčí. „Kvůli problémům s karburátorem jsem si dráhu vůbec nevyzkoušel a v závodě jsem si také moc nezajezdil, protože se jezdí vyřazovacím systémem. Hned v první jízdě mi jeden Němec pomohl do balíků, vyloučili mě. V opravné jízdě čtvrtý místo a konec. Byl jsem na sebe hodně naštvaný, nejvíc za ten trénink.“

 

Olympiáda ve Švédsku není cíl

První ledařská sezóna Jiřího Wildta byla tím pádem hubená jako anorektička ve vrcholné fázi své brutální diety. Jenže letos se vyhlídky na kvalitativní progres nevylepšují. Za okny je plus deset, jako by na ledových zubech dědečka Mráze řádila paradentóza. A sliby meteorologů o teplotách hluboko pod bodem mrazu se odkládají ve stylu politiků po úspěšných volbách.

„Asi by mě hodně mrzelo, kdybychom kupovali motorku na deset svezením což je přesný počet, kolikrát jsem na svojí jawě jel,“ přemítá s poněkud hořkým úsměvem na tváři. „Do Švédska jsme nevyrazili, jelikož Franky soustředění zrušil kvůli množství vody a sněhu na ledové pokrývce. Zkoušel jsem kontaktovat několik lidí, co tam v tu chvíli byli, a dostalo se mi odpovědi, že problémy s ledem jsou tam úplně všude. Nechtělo se nám tam vyrazit s možností, že jedeme jen na výlet a nesvezeme se.“

Jenže Antonín Klatovský odvolal svůj comeback a jeho místo ve světové kvalifikaci v Örnsköldsviku o příštím víkendu zaujímá právě Jiří Wildt. „Už je celkem jisté, že se před tou kvalifikací nesvezeme ani tady,“ odmítá si český ledař mazat sladký med kolem pusy. „Ještě mě napadlo, vyrazit na tu kvalifikaci o něco dříve a zkusit si tam u někoho zatrénovat, ale to by znamenalo další problémy s jinými věcmi. Navíc, před tím, než odjedu, musím dopsat a odevzdat diplomku. Takže uvidíme, jedu tam pro zkušenosti a když nebudu odjíždět s olympiádou z pěti nul, tak budu spokojený.“

 

---

Jiří Wildt děkuje:

„Na závěr bych rád poděkoval svému taťuldovi, protože bez něho by to prostě nešlo.“

---

Foto: laskavostí Jiřího Wildta a Jiřina Šifaldová

Slaný – 26. prosince
Vždycky si přál být plochodrážníkem. Sice se z Březolup odstěhoval ke Kladnu již jako malý chlapec, ale na Moravu jezdil pravidelně na prázdniny k babičce. A jeho touha neslábla. Jenomže jeho maminka nebyla představě, že by se proháněl na závodní pětistovce dokola v těsné blízkosti dřevěných mantinelů nikterak nakloněna. Přání osedlat závodní stroj mu až po dlouhých letech splnila jeho manželka Kateřina a on si narozeninový dárek pořádně užil. V pátek 12. září roku 2014 se před tréninkem juniorů proháněl na pražské Markétě v sedle stroje Pavla Ondrašíka oblečený v montérkách, které mu vysloužily přezdívku rychlej instalatér. Jenže jeho syna Vojtěcha zaujali spíše kolibříci na vedlejším malém oválu. A když se stejně jako jeho tatínek chtěl stát plochodrážním závodníkem, Jan Zamazal mu neřekl ne.

 

Plochodrážní touha přenesená z otce na syna

„K ploché dráze jsem se dostal náhodou,“ ujímá se slova Vojtěch Zamazala. „Táta si přál ke čtyřicátým narozeninám svézt se na plochodrážní motorce. Mamce se to podařilo zařídit na Markétě a jeli jsme se tam na tátu podívat. V ten den zrovna na malém oválu probíhal trénink a mně se to zalíbilo a chtěl jsem to zkusit. Protože jsme od Kladna, zavolali jsme do Slaného a pan Křikava nás pozval, ať se přijdeme podívat. Trénoval tam zrovna Bruno, půjčil mě a Samovi motorku na svezení. A já věděl, že se budu na motorce bez brzd chtít svézt znova. I když jsem na žádné jiné motorce předtím neseděl, hrál jsem fotbal za SK Vinařice, ale jen za přípravku.“

A tak roku 2015 dostaly slánské závody charakteristický kolorit. Ve spodní části depa za mostem pro diváky stála trojice Bruno Belan, Vojtěch Zamazal a Samuel Win a čekala na konec série hlavního závodu, aby divákům v exhibičních rozjížďkách mohla prezentovat své umění.

Ještě v sezóně 2015 se Vojtěch Zamazal vypravil na zkušenou do Chabařovic a do Prahy, kde participoval ve vložených jízdách při Speedway Mini Cupu. „Ve Slaném jsme nejprve začínali na zapůjčené motorce, na které jsme se se Samem střídali,“ říká slánský závodník. „Po několika trénincích pan Rosůlek řekl, že by bylo dobré se zúčastnit nějakých závodů a jet alespoň vloženky. Tak jsme jeli s Brunem do Chabařovic. Atmosféra v depu při závodě se mi zalíbila a už jsem se těšil, až se zúčastním i prvních závodů.“

Zjara 2016 se Vojtěch Zamazal ve Slaném a v Praze objevil jako regulérní účastník Speedway Mini Cupu, aby v půlce května debutoval i v klasickém mistrovství republiky stopětadvacítek. Jeho mítink v půli května tradičně doprovázel slánský Memoriál Antonína Vildeho. A hrdina našeho vyprávění skončil devátý, když za sebou nechal Terezii Nádraskou, která se spíše než se soupeři prala s technickými problémy svého motocyklu.

„Na tento závod si vzpomínám,“ reaguje Vojtěch Zamazal. „Byl to můj první závod na klasickém ovále, nějaké Minicupy jsem jel už dříve. Byl jsem nervózní, a pokud si vzpomínám, tak už v tréninku se mi nějak vlnila motorka. V depu jsme zjistili, že je prasklý rám, tak jsem jel na půjčené malé motorce od Bruna. Hned v první jízdě jsem najel do pásky, protože tahala spojka, startoval jsem z hendikepu. Terce to naštěstí pro mě nedojelo a já získal ten jeden bod, co rozhodl o tom, že jsem nebyl poslední.“

 

Škola rozhodla o pohárovém bronzu

Kariéra se většinou začíná na malých drahách, avšak Vojtěch Zamazal je kombinoval s klasickými tratěmi již od počátku. „Když jsem ve Slaném začínal, trénovalo se jen na klasickém ovále a na kuželech v zatáčce u depa,“ vysvětluje. „Proto mi přišlo kombinování závodů na krátkých a klasických dráhách jako správná cesta.“

Již sezóna 2017 potvrdila správnost takové filozofie a posunula Vojtěcha Zamazala hodně nahoru ve výsledkových listinách. Skončil desátý v klasickém šampionátu stopětadvacítek, jedenáctý na krátké a dvanáctý ve Speedway Mini Cupu. A to jej navíc zabrzdilo zranění, když si v půli srpna v Divišově zlomil kůstku na svém pravém zápěstí.

„Sezónu 2017 jsem začínal ještě na klubové motorce, která nás hodně zlobila, a bylo plno technických problémů, kvůli kterým jsem plno jízd nedojel,“ bilancuje. „Proto jsme se rozhodli k pořízení vlastní motorky. S tou jsem začal jezdit někdy v půlce sezóny a hned v nějakém druhém nebo třetím závodě jsem v Divišově měl pád a zlomil si nějakou kůstku v zápěstí. Závod jsem ještě dojel a už na vyhlašování jsem mohl podávat klukům jen levou ruku. Skončilo to sádrou a asi šest týdnů jsem se nesvezl. Díky technickým problémům v první půlce a zranění v druhé půlce jsem ztratil hodně bodů, tak myslím, že mohla tato sezóna dopadnout i lépe.“

Jako pádný důkaz, že se Vojtěch Zamazal rozhodně nepohybuje s hlavou kdesi v oblacích, svědčí letošní výsledky. Zkraje června se v Divišově vůbec poprvé postavil na stupně vítězů. Ve finále A závodu Speedway Mini Cupu dojel do cíle za Vojtěchem Šachlem a vítězným Jaroslavem Vaníčkem.

„Byl to vynikající pocit, byl jsem rád, že jsem se konečně dočkal,“ usmívá se. „Radost byla ještě násobená tím, že se do Divišova zrovna přijel podívat strejda a povedlo se to zrovna před ním.“

Ostatně k bronzu neměl daleko ani v celkové klasifikaci poháru, vlastně stačilo jet zářijový závod v Chabařovicích… „V září jsem nastoupil do prvního ročníku technického lycea na Kladně a zrovna v termínu závodu v Chabařovicích probíhal adaptační kurz prvního ročníku celé školy,“ objasňuje, proč poprvé a naposledy v letošním ročníku Speedway Mini Cupu scházel. „Ačkoliv jsme celou sezónu plánovali vše podle závodů, abych odjel všechno, s tímto jsme nepočítali. Škola dostala přednost, ale ten chybějící závod mě mrzí, protože jsem se celou dobu na tom třetím celkovém místě v Minicupu držel.“

 

Pětistovka jediná cesta dopředu

Po bronzu ve Speedway Mini Cupu se ochotně natáhl Jan Jeníček, když v konečném součtu předčil Vojtěcha Zamazala o pouhých sedm bodů. Nicméně se čtvrtým místem může být slánský závodník spokojený stejně jako s pátým v mistrovství republiky na krátké dráze a šestým v klasickém šampionátu. Anebo čekal víc a je zklamaný?

„S celkovým umístěním v letošní sezóně jsem spokojený,“ vrtí Vojtěch Zamazal záporně hlavou nad podobnými hypotézami. „Jen na klasické dráze to mohlo být lepší. V prvních třech závodech v Pardubicích, Březolupech a Plzni se nám nedařilo nastavit motorku a já jsem hodně ztrácel na startu a v jízdě jsem to pak už nedohnal. V dalších závodech jsme dávali lehčí převody a začal jsem vozit víc bodů.“

V červnu oslavil své patnácté narozeniny a je nejvyšší čas pošilhávat po silnější kubatuře. „Stopětadvacítky jsem definitivně uzavřel, motorku jsme již prodali,“  má naprosto jasno o dalším směřování své kariéry. „V červenci jsem se poprvé v Divišově svezl na pětistovce půjčené od Fandy Kliera. Už tam jsme se rozhodli že dvěpade přeskočíme a budu trénovat rovnou na půllitru. Ten jsme pořídili a mám za sebou trénink ve Slaném, Plzni a Chabařovicích.“

Otec Jan již tedy není jediným členem rodiny Zamazalovy, který na ovále vodil pětistovku. „Příští rok jsem se chtěl účastnit přeboru,“ přibližuje jeho syn své plány na rok 2019. „Ale s novým systémem jen pro šestnáct jezdců se mi asi nebude chtít se někam táhnout kvůli jedné kvalifikační jízdě. Raději budu tedy trénovat, získávat zkušenosti a snad i rychlost. No, a v druhé půlce sezóny pak možná zkusím i ten přebor.“

 

---

Vojtěch Zamazal děkuje:

„Poděkovat bych chtěl rodičům za jejich čas a podporu, babičce, dědovi a strejdovi za finanční pomoc. Panu trenérovi Rosůlkovi za neustálou snahu mi pomoct, klukům Belanům a Krčmářům za pomoc v  dílně a Karlovi Průchovi a Fandovi Moulisovi za pomoc s pětistovkou.“

---

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Eva Palánová, Gabriela Vaníčková a laskavostí Jana Zamazala