Holice – 2. února
Jeho dědeček Václav připomínal ve svých montérkách zelenou hromádku neštěstí, ale ani jemu samotnému nebylo hej. Úsměv na jeho tváři byl poněkud smutný. A aby také ne, když se na boj o nejlepšího letošního českého ledaře mohl v sobotu jen dívat z břehů Hlubokého rybníku v Holicích. Lukáš Hutla totiž neumí jet na půl plynu, jak se svěřil magazínu speedwayA-Z.
Lukáš Hutla již přemítá o příští sezóně
„Za půl roku, za tři čtvrtě roku začnu trénovat na krosce,“ potvrdil znovu, že nejbližší závod jeho ledařské kariéry přijde až na přelomu sezón 2019 a 2020. „To víš, utržená šlacha, to je problém. Uvidím příští rok.“
Do něho je sice daleko, nicméně Lukáš Hutla již skládá střípky do jeho mozaiky. „Uvidím, buď vynechám Švédsko úplně, kdyby klaplo Rusko,“ přemítá. „Nebo bych se před mistrovstvím světa svez‘ na nějaký velký švédský dráze. Ty malý nejsou na závodění. A jet na půl plynu, abych dojel, neumím.“
Osečná – 5. února
Sobotní závod v Holicích si náramně užil, ostatně asi jako každý z nějakých osmi stovek přítomných. Nicméně nazítří poslal do světa obrázky, které nevzbudily velkou vlnu přehnaného optimismu o dalším možném pokračování českých ledů po návratu reprezentantů z Ruska. Martin Běhal si však uvědomuje, že by další závodní příležitost přinesl až poslední únorový víkend.
Martin Běhal (žlutá) atakuje Davida Lizáka
Nedělní sněžení se však výrazně podepsalo na dráze v Hamru, která se ještě v sobotu rýsovala nadějně. „Má se jet až třiadvacátýho,“ uvědomuje si Martin Běhal. „Nevím, ale pro tuto chvíli by byl konec. Za první na ovál nic nevjede, za druhý to neodhrabeš. Snahu je tam hrozně moc, je to hrozně podmáčený. Ručně to nevyházíš a techniku tam nedostaneš.“
Za více než dva týdny se povětrnostní situace může změnit. „Má bejt‘ nula přes den a jen mínus pět přes nos,“ přemítá osečenský ledař. „O víkendu má bejt‘ osm plus. Teď se ten závod zdá mrtvej‘, ale nevím, co bude za dva, tři tejdny.“
Jezero v Hamru neskýtalo v neděli zrovna utěšený pohled pro ledařské oko
Ale nechme spekulace spekulacemi a vraťme se raději k sobotě. „Na Davida Lizáka jsem měl jít o kolo dřív,“ vybaví si skvělý moment z třinácté jízdy, kdy užuž držel v rukou skalp divišovského borce. „Ale přestávalo mi to jet, jako kdybych si nasák‘ vodu do karbce. A už to bylo pomalý.“
Přesto není se svým účinkováním nespokojený. „S mechanikem Čapíkem v týmu to bylo suprový,“ kvituje Martin Běhal. „Hezky jsme si zazávodlil. Takže paráda, měli jsme super sobotu.“
Přelouč – 4. února
Již po svém sobotním pádu v Holicích si naříkal na oteklou ruku, aby včera po ránu pochopil, jak se cítí zbitý kůň. Přesto nemá příliš času na zotavenou. Dnes totiž nastartuje svou dodávku a spolu s Andrejem Divišem, Lukášem Volejníkem a Janem Klauzem vyrazí na dlouhou cestu do Ruska. Radek Hutla se magazínu speedwayA-Z svěřil s důvody, které jej na východ vedou, ačkoliv závodit nebude ani v mistrovství Evropy, ani ve světovém šampionátu družstev.
Radek Hutla se s českými reprezentanty vydává do Ruska
„Nejsem černej‘ kůň, ale jsem zbitej‘ jako kůň,“ odmítá Radek Hutla spekulaci, že sází kartu dalšího uvolněného místa ve startovní listině mítinku v Ufě. „Nebudu závodit, já jsem jen takovej‘ krizovej‘ manažer. Ani si s sebou neberu věci, závodit nemám v plánu. Ale kdyby se někdo na Evropě zmáknul, v Togliatti bych nastoupit asi musel.“
Přeloučský závodník se do ledařské země zaslíbené vydává s myšlenkami na příští sezónu svého syna. „Už od loňska tam mám přední vidlice a další věci,“ prozrazuje. „A jinak je nedostanu, oni to nepošlou. A tak, i když tam nejedu s naším Lukášem, beru kluky, mám největší auto a tak jedeme spolu.“
Sobotní kolize Radka Hutly s Davidem Lizákem
Česká výprava se vydává na cestu dnes k večeru. „Jedeme Polsko, Litva, Lotyšsko na Moskvu do Togliatti a Ufy,“ svěřuje se Radek Hutla, jemuž ještě není zrovna hej po sobotním pádu. „Asi dobrý, chodím, ale bolí mě všechno. Koleno bolí fest, chodím normálně, zlomený to není, ale naražený pořádně. Nemůžu ležet ani na levým rameni. Při závodě jsem kvůli adrenalinu necejtil nic, ale jak jsem se v noci přetočil na levej‘ bok, píchalo to fest.“
Slaný – 26. ledna
V květnu 2017 se na slánském miniovále prvně postavil na pódium, když při třetím díle českého šampionátu stopětadvacítek na krátkých tratích skončil druhý za fenomenálním Pavlem Kuchařem. Rok se sešel s rokem a on se rozjížděl o postup do finále A při slánském Speedway Mini Cupu. Po pádu se z místní nemocnice vrátil s rozlomeným kloubem levého malíčku a prognózou na půldruhého měsíce pauzy. Ale kdeže! Bruno Belan, který předevčírem oslavil své třinácté narozeniny, zkrátil rekonvalescenci a o domácí bronz z klasického mistrovství může cinkat medailemi z evropského i světového poháru.
Bronz je přece jen trošku zklamáním
Bruno Belan si povídal s magazínem speedwayA-Z
„Loni jsem se připravoval na kondičním cvičení s Vojtou Zamazalem ve Vinařicích,“ vrací se slánský závodník o zhruba dvanáct měsíců nazpět. „Makali jsme v tělocvičně, soustředili jsme se na vnitřní svaly. A bylo to znát.“
Kromě vlastní fyzičky zapracoval Bruno Belan se svým tatínkem Rudolfem rovněž na technice. „Starej‘ rám, co se kroutil, jsme dali zpátky do klubu,“ popisuje. „Koupili jsme rám od Edy, motor nám pořídil sponzor Wemoto.“
A šup, byl tady duben a Bruno Belan stál dvakrát na pódiu v mistrovských závodech stopětadvacítek na klasických oválech. V Pardubicích byl před ním pouze Jaroslav Vaníček, který dle odhadu Slaňákova otce motorem silnějším bratu o pět koňských sil. O tři dny později v Březolupech se mezi oba vklínil ještě Vojtěch Šachl.
„Byly bedny v Pardubicích a v Březolupech, užíval jsem si to,“ netají se Bruno Belan. „Dlouhá dráha mě baví díky svý rychlosti. My jsme měli základní motor, ale Jára jezdil racing.“
Bruno Belan útočí na Filipa Šifaldu
Přesto však pražského suveréna všech závodů kolibří kubatury dokázal porazit. Setkali se až na samotný závěr závodu v Divišově na samém konci července. Vpředu jezdil Jaroslav Vaníček, avšak Bruno Belan v těsném závěsu nedopřával klidu Pražanovi, který nakonec na začátku posledního okruhu upadl. A Bruno Belan musel k zemi také.
Repete nebylo třeba, Bruno Belan inkasoval tři technické body, Jaroslav Vaníček nic. „Asi jsem se líp udržel na promočený dráze po úpravě,“ komentuje slánský blonďák okolnosti, které ho v konečném důsledku vůbec poprvé postavily na nejvyšší stupínek vítězů. „Chtěl jsem ho porazit.“
V celkovém účtování šampionátu se vůbec prvně ve své kariéře umístil mezi top trojicí. „Třetí,“ odtuší své umístění hlasem, který na první pohled dává tušit nenaplněné ambice. „Moh‘ jsem bejt druhej‘, na Vojtu mi chybělo pár bodů. Kdybych neměl ten malíček…“
Super rychlá rekonvalescence
Mezi Sebastianem Lopuskim a Jaroslav Vaníčkem po prvním vítězství v Divišově loni v červenci
Pro bližší vysvětlení, proč nejkratší prst levé ruky slánského závodníka, rozhodl duel s Vojtěchem Šachlem o post vicemistra, se musíme vrátit ke květnovému pohárovému klání ve Slaném, jež jsme zmínili v úvodním odstavci. „To mě asi nejvíc z tý loňský sezóny naštvalo!“ durdí se Bruno Belan. „Lukáš mi podseknul přední kolo a šel jsem. Bylo to o postup do áčka. A prognóza byla šest neděl sádra a pak se uvidí.“
Nicméně Bruno Belan měl na své straně mocnou spojenkyni. „Sestřička ukecala doktorku, ať mi to po pár dnech sundá,“ vysvětluje. „Ale slíbil jsem, že jezdit nebudu. V pondělí mi to sundali, v úterý jsme zajeli motor, ve čtvrtek měli trénink a v neděli Mini Cup v Divišově. Takže jsem nejezdit stejně nevydržel (smích).“
Cestou k říjnovému triumfu na malé Markétě
Jarní závodní pauza Bruna Belana byla zkrácena na nejmenší možné minimum. Přinesla však ještě jedno pozitiv. Do jeho úrazu jezdil na krátkých oválech na starším motoru, který od té doby leží na ponku ve slánské dílně. A svého závodníka dovezl nejen k červencovému vítězství v Divišově, avšak i na malé Markétě při Speedway Mini Cupu zkraje října.
„Motorka letěla, byla dobře zpřevodovaná,“ vzpomíná slánský plochodrážník, který si po suverénním triumfu v základní části ve finále A vybral pochopitelně vnitřní startovní rošt, odkud rychlým startem změřil jak Vojtěcha Šachla, tak Jaroslava Vaníčka. „Po lajně mi to vyšlo, ten start byl dokonalej‘.“
Vždy to může skončit ještě lépe
Dílem díky pauze kvůli zranění, částečně i kvůli slabšímu motoru se Bruno Belan v obou domácích seriálech stopětadvacítek na mini tratích mezi nejlepší trojicí loni neumístil. „Snad se zlepším letos,“ reaguje na připomínku, že v mistrovství republiky na krátkých drahách skončil čtvrtý a při Speedway Mini Cupu pátý.
Stříbrný na pódiu evropských stopětadvacítek
Na což však závodník Slaného může být plným právem hrdý již nyní, jsou jeho reprezentační výkony. „To jsem nečekal, bral jsem to jako normální závod,“ vyhrkne Bruno Belan, když mu připomenete stříbro z evropského poháru v Divišově. „Snažil jsem se, ale ve finále se Járovi Vaníčkovi poved‘ start. To byla ztráta a už to nešlo dohnat.“
Nicméně druhé místo v závodě, jenž je v podstatě roven šampionátu Evropy, se může získat maximálně jednou do roka. „Na bedně to bylo pěkný,“ kvituje Bruno Belan, přičemž dodává, že v žádném případě nešlo o žádnou selanku. „Poznal jsem, jak je to tvrdý. V jedný jízdě do mě Němec mlátil předním kolem, než jsem mu to složil víc.“
V září již byla faktura malíčku již dávno minulostí. Zapadala hlouběji a hlouběji do vzpomínek Bruna Belana. Úspěšné závody dávaly nové a nové podměty a on může sezónu s osmnáctkou na konci letopočtu zaknihovat jako úspěšnou. A to tím spíše, dovezl-li své stříbrné medaili z Divišova bronzovou sestřičku ze světového poháru ve francouzském Morizes.
S tatínkem Rudolfem v Morizes
„To bylo hezký, měli to udělaný pěkně,“ říká, než mu na mysl vytane ošemetné slůvko kdyby, na něž se sice nezávodí, ale místo v plochodrážních boxech má, ať chceme nebo nechceme. „Akorát ta dráha… Trošku děravá… A ta motorka, kdyby neprskala…“
Kdo ví, zda si Sam McGurk v Morizes vzpomněl, jak mu Vojtěch Šachl o tři týdny dříve v Divišově vyfouknul evropský bronz. „V áčku mi to zase prskalo a pak si mě objel,“ vybaví si Bruno Belan, kterak mu Angličan pro změnu vzal světové stříbro. „Třetí místo není špatný, ale druhý by bylo hezčí. A první úplně nejhezčí.“
K tomu nelze nic dodat, jen ukázat na měsíční kalendář, z něhož jsme neutrhli zatím jediný list. „Snad letos,“ chápe Bruno Belan rychle. „Trénuju s Lukášem Zemanem z Fitness klubu Slaný. Posilování a tréninky. Jedna motorka na sezónu je hotová, druhá se připravuje. Pojedu stopětadvacítky, dvěstěpadesátky jsou v jednání. Jestli jednu Slaný stáhne z Chabařovic, že bychom to zkusili.“
Bruno Belan děkuje:
Poděkovat chci Wemoto, Fitness Slaný, italská cukrárna Londa, rodině Krčmářových, trenérovi panu Rosůlkovi a tátovi a dědovi. A mámě, že to s náma snáší psychicky.“
Bruno Belan v akci
Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Eva Palánová a Gabriela Vaníčková
Mořina – 21. ledna
Závodit na plochodrážním motocyklu v kontinentální Evropě v půlce února šlo ještě donedávna vlastně jen při šroubkařské sérii Drift-On-Ice pod taktovkou Ronnyho Weise. Letos již podruhé zažitý axiom kácí francouzská liga. Vůbec poprvé bude mít českého závodníka, protože Ondřej Smetana se upsal týmu v La Reole, takže jej od prvního závodu nedělí ani jeden měsíc.
Dřívější začátek sezóny, přinesl Ondřeji Smetanovi více práce v dílně
Ondřej Smetana již dřív proslul coby plochodrážní světoběžník, který kvůli závodění neváhá urazit stovky kilometrů. O Francii uvažuje i pražská Markéta coby o dějišti soustředění, jež by v březnu mohlo dokonce předběhnout zavedený Goričan.
„Pomoh‘ mi Zdeněk Schneiderwind,“ vysvětluje Ondřej Smetana, jak se ke kontraktu s La Reole dostal. „Udělali krátkou dráhu uvnitř travnatý. Sháněli Čecha, tak jsme se dohodli. První závody v Marmande jsou 16. února, ještě předtím čtrnáctýho je v La Reole ještě trénink.“
Francie je možná zimní země zaslíbená ploché dráze, nicméně stadióny jsou od nás přece jen daleko. „Na první závod jedu s tátou autem,“ přibližuje Ondřej Smetana logistické záležitosti. „Zpátky se vracíme letadlem, už máme letenky. Auto tam zůstane i s motorkama. Pak už tam budu jen lítat buď s tátou nebo mechanikem.“
Rozšíření závodního parku přitom zapadá i do Pražanových plánů startovat ve švédské Allsvenskan lize za Hagfors. „Mám na to postavený dvě motorky navíc,“ říká Ondřej Smetana. „Ve Francii končí liga 21. dubna. Pak si motorky odvezu do Čech a dál se uvidí. Měly by jet hned do Švédska, kde liga začíná až v půlce května. Tam ale nemám jistotu závodů, tak se teprve uvidí.“
Ondřej Smetana začne závodit již v půlce února
Zato v zemi galského kohouta by měl mít účast ve všech mítincích zajištěnou. „Každý tým ve francouzský lize má jen jednoho cizince,“ popisuje pražský plochodrážník. „A ten s nimi jede všechny závody. Když ne, klub dokonce zaplatí pokutu.“
Každopádně francouzské angažmá dává bonus v podobě brzkého startu sezóny. „Na rozjetí je to skvělý,“ usmívá se Ondřej Smetana. „Začnu závodit brzy, už se na to těším!“
Francouzská liga 2019:
Francouzi se stále více prosazují i na krátké dráze – na snímku Mathieu Tresarrieu, Dimitri Berge a David Bellego na pódiu předloňksého semifinále mistrovství Evropy dvojic v Liberci
Jezdí se formou dvoukolových utkání čtveřice týmů Lamothe Landerron, Marmande, La Reole a Morizes. Každý závod má dvanáct základních a dvě finálové rozjížďky. Na soupiskách jsou závodníci čtyř kategorií. Nejsilnější A, kam patří David Bellego, Dimitri Berge, Stephane Tresarrieu, Mathieu Tresarrieu a všichni cizinci, mají přidělený average 12, B má 8, C 6 a D 3. Bodové průměry se během sezóny nemění.
Tým se pro každý závod skládá s pěti závodníků, případní náhradníci musí být ze skupiny C a D nebo sedlat motocykl o objemu 250 ccm. Součet average každého týmu má být mezi 43 a 46 body.
Soutěž je kalendářně ohraničena 16. únorem a 21. dubnem.
Kolín – 12. ledna
Listopadová rána bývají mlhavě zasmušilá ve své neatraktivní šedi. Ale pravda, první listopadová neděle se v roce 2016 přece jen mohla více vyšňořit na premiéry, jichž se v Divišově stala bezděčným svědkem. Na její obranu je však nutno dodat, že Speedway Mini Cup neoplývá velkou předzávodní prezentací, protože se všechno vesměs řeší až na místě. A ona nemohla tušit, že Zdeněk Schneiderwind poprvé ukáže na nově postavený střední ovál. A že do závodu prvně naskočí borec, jenž o dva roky později bude ve stopětadvacítkách pošilhávat po prvních houslích. Přitom Vojtěch Šachl svou závodní kariéru odstartoval motokrosem.
Rána do vrat posunuje plochodrážní debut
Vojtěch Šachl si povídal s magazínem speedwayA-Z
Petr Šachl, otec divišovského závodníka, se nikdy netajil svým obdivem k motoristickému sportu, takže brzy v garáži přibyl pro jeho syna minimotocykl. „Ve čtyřech a půl letech jsem dostal první motorku, krosku Číňana,“ vypráví Vojtěch Šachl. „Pak to šlo dál před KTM, jezdil jsem motokros asi pět let. Úspěchy byly ale menší než teď v plochý dráze. Jezdil jsem republiku a větší závody, poslední byl ECC crosscountry v Bozkově.“
A čím to, že sport levých zatáček získal nad terénem vrch? „Tátovi se vždycky líbila plochá dráha,“ reaguje Vojtěch Šachl, aby jedním dechem doplnil, že se v tomto směru dokonale potatil. „Jezdili jsme ze závodů domů okolo divišovskýho stadiónu. Dostal jsem nabídku, jestli tam nechci jezdit. Vyzkoušel jsem si plochou dráhu a líbila se mi víc.“
Jenže žádný začátek nebývá jednoduchý. „Na druhým tréninku jsem si zlomil ruku,“ povzdechne si divišovský plochodrážník, jenž však na incidentu nenesl v podstatě žádnou vinu. „Táta s Martinem Málkem mi štelovali sedlo. Zavadili přitom o plynový lanko. Jak mě táta rozstrčil, draplo se to a šel jsem přímo do vrat.“
První plochodrážní krůčky Vojtěcha Šachla v létě 2016
Vrata divišovského výjezdu z depa na ovál nesou stopy srážky ze srpna 2016 dodnes. Ostatně musela to být pořádná pecka, když ráfek předního kola zůstal naražený až na náboj. Vojtěchu Šachlovi museli v zlomenou ruku rovnat v nemocnici. A tak mu vlastně přišlo vhod, že se Zdeněk Schneiderwind rozhodl Speedway Mini Cup rozšířit ještě o jeden závod v Divišově, byť se v listopadu u nás už běžně nezávodí.
„Neodradilo mě to,“ odmítá Vojtěch Šachl myšlenku, že by mu úraz pokazil plochodrážní chutě. „Neměl jsem ani trému, byl jsem zvyklej‘ na závody z motokrosu. Užil jsem si to, jelo se na střední dráze a já byl devátej‘ z dvanácti. Jen mi v první jízdě vypad‘ kvalt.“
První pódium přichází v srpnu
Ještě v prosinci přibyla do rodinné dílny plochodrážní stopětadvacítka Shupa, pochopitelně v nezaměnitelných žlutočerných barvách. A již dost bouřlivé vody stopětadvacítek začal čeřit další draveček, o němž se dalo předpokládat, že ve startovních listinách nebude pouze do počtu.
Vojtěch Šachl během svého plohcodrážního debutu v Divišově v listopadu 2016
„Bylo mi teprve devět let, nemoh‘ jsem jezdit ještě velký dráhy,“ vysvětluje Vojtěch Šachl, proč jej ve výsledcích sezóny 2017 najdeme pouze v seriálech na malých tratích. „Ale na krátkých se víc naučíš. Měl jsem už dvě motorky, během sezóny mi táta koupil ještě jednu.“
Vojtěch Šachl se učil evidentně rychle. V osmém díle pohárového seriálu na malé Markétě šel svému štěstí naproti. Z příznivého losu vytěžil maximum a s deseti body postupoval rovnou do áčka. To mělo jediného jistého účastníka v osobě suverénního Pavla Kuchaře, zatímco o poslední místo se museli rozjíždět hned tři další závodníci!
„V Praze jsem byl třetí,“ vzpomene si okamžitě na své první plochodrážní pódiové umístění. „Kuchtík byl první, přede mnou byl Jára Vaníček. Snažil jsem se ho předjet, ale nevyšlo to. Ale třetí místo bylo výborný.“
První pódium v Praze v srpnu 2017: zleva Vojtěch Šachl, Pavel Kuchař a Jaroslav Vaníček
Konečný účet plochodrážní kampaně se pro Vojtěcha Šachla skládal z pátého místa v pohárovém seriálu a z osmého v šampionátu republiky. „Tak napůl,“ odtuší odpověď na otázku, zda byl sám se sebou spokojený. „Už jsem přece jen chtěl víckrát na tu bednu.“
Pochopitelně s jídlem roste chuť a před rokem měl Vojtěch Šachl jednoznačně jasno, že se jeho kariéra ubírá správným směrem. „Věděl jsem, že plochá dráha je ono, po motokrosu se mi ani nestejskalo,“ říká přesvědčivě s tím, že během zimy rozhodně nespal na svém jediném vavřínu. „Cvičili jsme doma s tátou. To je můj kondiční trenér, mechanik, sponzor a manažer v jednom.“
Medailová umístění se množí
Rok se sešel s rokem. Vojtěch Šachl je trojnásobným vicemistrem domácích stopětadvacítek. Vedle Speedway Mini Cupu a mistrovství republiky na krátké dráze totiž figuruje na druhé příčce závěrečné klasifikace rovněž v klasickém šampionátu kolibříků.
Loni už mohl na klasické ovály
„Už mi bylo deset, už jsem moh‘ dlouhou jezdit,“ vysvětluje svůj vstup na běžné plochodrážní ovály. „Chtěl jsem si to vyzkoušet a tak jsem to prostě začal jezdit. A v září v Chabařovicích jsem vyhrál. Netratil jsem ani bod, táta to dobře naladil.“
První triumf vůbec však přišel o čtyři měsíce dříve během pohárového mítinku ve Slaném. „To byla první třešnička na dortu!“ libuje si Vojtěch Šachl. „Od startu jsem šel v áčku dopředu. A vyjel jsem si vítězství stylem start – cíl. A vyhrát se mi povedlo ještě ve Štětí, v Divišově a v polským Wawrowě. A v ceně speedwayA-Z. V posledním kole jsem Honzovi Jeníčkovi sebral litr. Hodil se, už je v kasičce, leží tam nedotčenej‘.“
Triumf slavil i při kostěnické rozlučce, přitom v podmínkách, v nichž by psa nevyhnal, sváděl líté boje s dvěstěpadesátkou sedlanou Janem Hlačinou. „Vzpomněl jsem si na motokrosový bahýnko, to bylo krutý,“ usměje se. „Zkušenosti z motokrosu jsem asi ani nepotřeboval, prostě jsem se toho nebál. Říkali, že vyhrajeme zlatou přilbu, tak jsem do toho šel. Ale nakonec ji dali Adamovi…“
Snímeček z rodinného alba po divišovském úspěchu
Závodem roku 2018 v podání Vojtěcha Šachla je však bezesporu srpnový evropský pohár v Divišově. Stadión mu tleskal nejen proto, že je na něm doma. Ale zatímco Jaroslav Vaníček a Bruno Belan ve finále A odpálili jako střely, on si musel bronz do slova a do písmene vydřít.
„Do áčka jsem se dostal bez ztráty bodu,“ vypráví. „Ale pak jsem tam měl blbej‘ start a musel bojovat se Samem McGurkem. Nakonec jsem se toho nebál a podjel jsem ho. Ale on zase uspěl na světě, kam já jsem nemoh‘ kvůli věku.“
Dvěstěpadesátka frčí víc
Tisícovka přišla vhod
Z vicemistrovských pozic vede ke zlepšení jedna jediná, ale o to složitější cesta, že pozice české stopětadvacítkářské jedničky se po Pavlu Kuchařovi zmocnil Jaroslav Vaníček. A loni byly doby, kdyby si člověk mohl myslet, že Vánoce přichází častěji, než by pražský kolibřík ztratil jeden jediný bodík.
„Budu se snažit ho porážet,“ nechce se Vojtěch Šachl smiřovat s jediným kompromisem. „Ale jsou tam taky další, co se budou snažit. Jenže já se budu více než snažit! Letos je novinka, že jezdím cvičit do Prahy na Markétu. A civím ještě doma.“
A jaké cíle si vlastně pro letošek vytyčil? „Chtěl bych se kvalifikovat do Toruně,“ reaguje bez váhání. „A tam zajet co nejlíp. V mistráku taky co nejlíp. Jsem taky pozvanej‘ do Belgie na stopětadvacítky a pojedu zase na Speedway Camp v Gdaňsku. Rádi bychom tam strávili čtrnáct dnů s karavanem a objeli tam nějaký závody. Loni tam s náma mluvil Patryk Dudek, letos by měl přijet Tony Rickardsson.“
Složité podmínky kostěnické rozlučky
Poslední novinku přinesl Vojtěchu Šachlovi loňský prosinec, když se po divišovské střední dráze prohnal s dvěstěpadesátkou. „Víc to jede!“ vyhrkne své bezprostřední dojmy ze stroje silnější kubatury. „Divišov nám koupil dvě Jawy a už dvakrát jsem se na tom svez‘. Byl mráz, ohřejval jsem si ruce na motoru. Letos ale můžu na dvěstěpadesátkách jen trénovat a závody na stopětadvacítkách jsou pro mě prvořadý.“
Vojtěch Šachl děkuje:
„Martinu Málkovi, pořád nám se vším pomáhá. Vaškovi Hromasovi, předsedovi divišovskýho klubu. A panu Hruškovi. Zdeňkovi Schneiderwindovi, že mně umožňuje připravovat se na Markétě. Panu Rosůlkovi za tréninky ve Slaným. Panu Šifaldovi. Fandovi Kalinovi, jak se staral na evropským poháru. Dědovi jako sponzorovi, tátovi jako mechanikovi a mámě jako fotografovi.“
Vojtěch Šachl v akci
Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Eva Palánová a Lucie Šachlová
