Březolupy – 7. března
Předloni dal svým motocyklům nový design. Nechtěl vypadat jako hastroš, jak říkal. Jako by chytil čerstvý vítr a sezóna 2019 vskutku stála za to. Loni vinou koronaviru to však bylo úplně o ničem jiném. Martin Gavenda je alespoň po technické stránce na letošek připraven a s větší energií se mohl pustit do výroby svého vlastního vína.

V novém za přebornickým bronzem

„Ani ne,“ reaguje březolupský závodník na otázku, zda v souvislosti s předloňskou investicí stála nová motivace. „Ale prostě nic nevydrží věčně, změna byla potřeba. Tyhle barvy tady nikdo moc neměl a podobnou kombinace černé a červené jsem jezdil už předtím. Přidal jsem víc bílé, ať je to světlejší.“

A komplikovanější na čištění… „Nejedu sto závodů za rok,“ opáčí. „Bílá tam vadit nebude, i když je blbá na údržbu. Sázel jsem na to, že se v novém budu cítit líp a jezdit s větší radostí.“

A vskutku. S přehledem vyhrál přebor na své domácí březolupské dráze. V seriálu se mu dařilo i nadále. A v jeho závěru v Plzni si převzal pohár za celkové třetí místo.

„Abych řekl pravdu, nějak jsem s tím třetím místem ani moc nepočítal,“ připouští Martin Gavenda. „Ale od začátku sezóny jsem si držel druhé, třetí místo. Chabařovice byly špatné, navíc ta Plzeň, strachoval jsem se, jestli to tam vůbec udržím. V závodě mě sundal Pavel Čermák. Hlídal jsem si body, a když jsem zjistil, že mě Petr Chlupáč nemůže už ohrozit, radši jsem odstoupil. A byl jsem rád, že to takhle dopadlo.“

Loni zjara neměly investice cenu

Ve třídílném seriálu mistrovství republiky jednotlivců 2019 skončil Martin Gavenda patnáctý. Objevoval se s pardubickou vestou nejen v první lize, ale i v extralize. Byl dokonce náhradníkem Zlaté přilby města Pardubice. Moravský plochodrážník nezažil špatnou rok.

„Vůbec špatný nebyl,“ souhlasí. „Říkám ten konec byl těžší kvůli pádům. Přece už to není jako zamlada, když byl člověk za dva dny v pohodě. Nějaký roky od té doby uběhly.“

Zima se nesla v obvyklém duchu, závodníci se těšili na závody a v březnu končili se svou zimní přípravou. Jenže přišla korona a nouzový stav zmrazil veškeré dění. A to nejen na oválech.

„Ty vole, vůbec jsem nevěděl, co bude,“ přiznává Martin Gavenda svou loňskou nejistotu. „Abych řekl pravdu, když to začínalo a na konci ledna byly hlasy, že to přijde i k nám, nevěděl jsem, jestli mám investovat do motorek.“

Nakonec se raději držel v pravém pruhu finanční dálnice. „Neinvestoval jsem,“ říká. „Nemělo to cenu. Jak jsem to na podzim dva devatenáct uložil, kdyby byla rozlučka, tak jsem na to v červnu skočil a začal trénovat. Všechno bylo v pohodě, loni jsem na tom odjel pět nebo šest závodů. Fungovalo to, nic se nepokazilo a myslím, že to bude fungovat i teď. Zrovna nejsem v pozici, že bych do toho mohl navalit spoustu peněz. A nic z toho.“

Chudá sezóna s dvacítkou na konci letopočtu

Loňská sezóna proto byla v podání Martina Gavendy o poznání chudší. Z dvojice prvních lig jel jen jednu, extraligu vůbec. V přeboru vynechal Plzeň a Liberec, rezignoval na svou účast v mistrovství republiky jednotlivců…

„Odjel jsem závody akorát v červnu a v červenci,“ bilancuje. „Začal jsem třetího června a sedmadvacátého července mi sezóna skončila. Srpen u nás nebylo nic a tak jsem v září neměl do mistráku ani chuť. Co z toho?“

Nu, přece jenom to je nejprestižnější domácí šampionát. „V Plzni se mi stejně nikdy nedaří,“ argumentuje Martin Gavenda. „Neměl jsem tam štěstí, nemyslel jsem si, že by to teď bylo jiné. Nedopadlo by to dle mých představ, přenechal jsem místo někomu mladšímu a dravějšímu. Měsíc před mistrákem jsem ani neseděl na motorce. Do Plzně bych jel bez tréninku. Zúčastnit se a plácat se tam stejně nemělo cenu.“

Plochodrážní vinař

Nyní jsme vlastně tam, kde jsme byli před rokem, jen místo roušky se musí nosit respirátor a je ilegální opustit okres. „Nevím, vůbec nevím,“ vytuší Martin Gavenda otázku. „Když to člověk sleduje, vypadá to podobně jako loni. Možná to bude lepší, ale nikdo neví, co bude. Straší nás nějakýma mutacemi a vůbec. Uvidíme, co tam ti ze shora naplánují. Moje příprava je asi tak jako loni.“

Martin Gavenda má aspoň více času na svá vína. „Ani nevím,“ přemítá, jak se k takové činnosti dostal. „U nás je slivovice, ale té u nás nikdo moc neholduje. Máme radši víno. Nakupoval jsem dřív víno jen u vinařů, a jak tam člověk jezdí, tak přeci jen vždy se něco podegustuje, a hodně se o víně dozví. Dost mě to zajímalo a říkal jsem si, že bych mohl něco zkusit sám. Koupil jsem od známého hrozny a šel do toho.“

A povedlo se? „Letos trošku více než loni,“ usmívá se spokojeně. „Měl jsem už tři druhy a zatím se to daří. Je to jen pro zábavu, je to přece jen něco jiného než posbírat trnky a hodit je do bečky. Vínu se musíš víc věnovat, ale baví mě to.“

Foto: Karel Herman a Eva Palánová

Szczyrk – 6. března
Českou republiku svírá zatím nejtužší lockdown a nic nenasvědčuje, že by naše ovály během března ožily běžným předsezónním ruchem. Petr Chlupáč se svou Toruní v Polsku finišuje svou fyzickou přípravu a záhy má vyjet na ovál, byť pochopitelně prozatím v tréninkovém a sparingovém režimu. Pražský junior se magazínu speedwayA-Z svěřil, že se chce v zemi našich severních sousedů ukázat v nejlepším světle.

 

Krátká, ale úspěšná sezóna dvou dvacítek v letopočtu

„Loni bylo závodů málo, co si budeme povídat,“ odtuší Petr Chlupáč. „Ale co se týče výsledků, jsem spokojenej. Špatný to nebylo, hlavně po těch pádech…“

Ten nejstrašidelnější přišel v červencových Mariánských Lázních při semifinále mistrovství republiky na dlouhé dráze. „Chtěl jsem ji jet už dlouho,“ vysvětluje, co jej motivovalo naskočit do specifické plochodrážní disciplíny. „Minimálně si to vyzkoušet. A na ty závody mám spíš dobrý vzpomínky. Kdybych si nerozbil hubu, bylo by to dobrý.“

Následky nebyly zaplaťpánbůh tak děsivé, jak incident vypadal. Petr Chlupáč se poté skvěle etabloval v juniorské reprezentaci. Spolu s Janem Kvěchem a Danielem Klímou vyhráli evropský pohár do devatenácti let. On sám ve stejné soutěži jednotlivců v Žarnovici přišel o pódium jen o vlásek. Stejně tak ve finále juniorské Evropy v Gdaňsku. Neztratil se ani v pardubickém mistrovství světa, v němž mu patřila šestá příčka.

„Vyhráli jsme evropskej pohár,“ bilancuje. „Dařilo se mi i ve světě, což je slušnej výsledek. Lepší by bylo i mistrovství Evropy, kdybych si v poslední jízdě nerozbil hubu, byla by bedna. V Žarnovici mi chyběl bod. Kdyby mě ten Rusák nepředjel, rozjížděl jsem se o bednu. Ale mám ještě rok na nápravu.“

Ze skvělé formy svého juniora profitoval také Tomáš Topinka, který v super krátké extralize obhájil loňský titul. „Hodně jsem pomoh‘,“ nemusí být Petr Chlupáč nikterak skromný. „Liberec a Pardubice se mi povedly, Slaný byl horší. Ale jsme mistři, co si víc přát!?“

Třeba titul juniorského mistra republiky? „V juniorce mě vesměs nikdo neporazil,“ zamýšlí se. „Kdybych v Žarnovici neudělal letmák, kdo ví, jak by to nakonec bylo. Zasekl jsem se o kšilt přilby. Upřímně si myslím, že mě vyloučit neměl. Kdyby se páska chytila o blatník, neřeknu ani slovo. Jsem ale závodník, nebudu se s rozhodčím hádat. Co se má stát, to se stane.“

 

S velkými ambicemi

Co se stane letos, je prozatím ve hvězdách, nicméně Petr Chlupáč nečeká se založenýma rukama. „Probíhá příprava na sezónu,“ hlásí z polského Szcyrku. „Máme tady lyže a bazén. Na soustředění Toruně je všechno fajn. Ve fyzické přípravě mi také hodně pomoh‘ Olymp, jako profíci jsme mohli trénovat ve Stromovce.“

V Polsku by měl pražský junior vyjet brzy na ovál. „V Toruni budou tréninky na dráze,“ říká. „To je důležitý, protože bůhví, jestli se to v Čechách rozejde. Hlavně, že se bude jezdit tady v Polsku.“

Záhy totiž nepůjde o nic menšího než místo v extraligové sestavě. „Musím se ukázat při tréninkách a sparingách,“ uvědomuje si Petr Chlupáč. „A pak se uvidí.“

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Pavel Fišer, Kiril Ianatchkov a laskavostí Petra Chlupáče

Srch – 21. února
Video z vyprošťování motocyklu, jenž se s Matyášem Hlaváčkem probořil skrze led Pohránovského rybníku do studené vody, vzbudilo pozornost i veselí diváků. Nicméně někdejší pardubický a mšenský závodník a dnešní hobík přiznává malou dušičku. Nakonec však větší újmy od rybničního bahna doznal jeho stojatý GM.

 

Šok v ledové vodě

„Směju se tomu, není to lidskej život, není to urvaná noha,“ řká Matyáš Hlaváček. „Ale bejt to na Mělicích jsem už mrtvej. Nezafungovaly mi žádný instinkty jako, když jdeš na pannu na ovále. Já se propad‘ a pět, deset sekund jsem jen čuměl jako tele na nový vrata. Pak teprve jsem otočil hlavu a řval ‚lidi, já se topím!‘.“

Zážitek rozhodně nepatřil k záviděníhodným. „Vzpomněl jsem si na Jirku Němce, jak se topil a probourával se nahoru skrz led,“ líčí Matyáš Hlaváček. „A taky jsem se díval, jak to pěkně pod vodou vrčí. Ještěže jsem slez‘, aby se to neotočilo na bok.“

Zaplaťpánbůh se pro nedobrovolného plavce blížil happy end. „Vylez‘ jsem ven, led praskal,“ pokračuje. „Z dodávky jsem vzal popruh a skočil jsem do vody znova, abych uvázal motorku. A pak už jen přišel mrazovej šok.“

---

Matyáš Hlaváček si uvědomuje své štěstí v neštěstí:

„Vůbec jsem nevěřil, že by to mohlo stát. V Mělicích bych motorku utopil. Nechceš ji totiž pustit jako při pádu na plochý. Vyplaval bych až pod ledem. Zajímavá zkušenost. Stalo se to metr přesně od místa, kde se tenkrát propad‘ Jirka, co ti mám povídat…“

---

Apel na bezpečnost

„Zase jsem tam byl první jako vždycky a všude,“ kření se Matyáš Hlaváček. „Jel jsem to projet. Myslel jsem, že je tam dvojitej led, že pod slabou vrstvičkou je to maso, solidní led. Nenapadlo by mě, že Pohraňák nebude zamrzlej. Pohraňák!“

Svou smůlu bere stoicky. „Jinak by se propad‘ někdo jinej,“ konstatuje. „Jel by tam třeba po zadním. Ve finále to byl jen kus železa na dně rybníka, spíš větší průser bylo hodně ježdění bez krytů. Kdo s náma nebyl tenkrát na ledě s Tomkem Suchánkem, nepochopí, co je to s něčím takovým žít. Nejsou to závody, jen blbej trénink na ledě. To je dobrý pořád připomínat, aby si všichni udělali kryty.“

Nicméně i onen kus železa bylo zapotřebí ze dna vyprostit. „Milan Moravec, that is the man,“ líčí Matyáš Hlaváček. „Tisíce telefonátů, jak motorku vylovit. Hutlové byli v Rusku, to nemělo cenu jim volat, chystali se zrovna na závod. Milan sehnal kořena, kterej‘ si to napsal jako výcvik profesionálního hasiče. Já už bych tam potřetí nešel. Takže Milan, Milan, Milan zajistili, že se motorka vytáhla.“

 

Zabahněný motor

„Pak přišla show od Vlada Višvádera, to se muselo,“ chechtá se Matyáš Hlaváček. „Ale chtěl bych poděkovat všem, co tahali za jeden provaz a to doslova. To bylo fajn. Jak bylo řidítko venku, potápěč už jen nadzved‘ zadní kolo a už jsme tu motorku sunuli.“

Další překvapení čekalo v dílně, kde nad škodami žasnul i renomovaný ladič Vladimír Dvořák. „Rozhodně nestačilo vrstvu bahna jen propláchnout, jak někteří radili,“ krčí Matyáš Hlaváček rameny. „Ohnulo to ojnici.“

 

Foto: Josef Novotný a Matyáš Hlaváček

Jindřichův Hradec – 6. února
Loni začal sezónu hodně brzo. Zkraje března vyrazil s Eduardem Krčmářem do Krška. Metylu projezdil hodně, ale rady od slánského esa stály za to. Domů se vracel natěšený, ale místo závodní kampaně začala omezení první koronavirové vlny. Závodit se začalo o čtvrt roku později. Slepé střevo mu uštědřilo lekci z biologie člověka v nepříliš správný okamžik, avšak Adam Bubba Bednář se přesto do historie zapsal jako český mistr a vítěz evropského poháru.

 

Nejvíce vítězství se nerovná zlaté medaili

„V Kršku to byla pecka,“ netají se. „Vyzkoušel jsem si poprvé dvěstěpadesátku a těšil jsem se na sezónu. Byla škoda, že se nám zkrátila, a bylo míň závodů…“

Všechno zlé je na druhou stranu k pro něco dobré. Dvěstěpadesátky, na něž se Adam Bednář soustředil, se místo jediného mistrovského závodu stačily rozšířit na celý seriál. On se v něm zapojil do boje o titul s Vojtěchem Šachlem a Jaroslavem Vaníčkem. V Praze dokonce vyhrál, ale záhy prakticky rovnou z pódia pohárových stopětadvacítek na malé Markétě musel na operaci se slepým střevem.

„Moc věci jsem o slepáku nevědělo, skoro vůbec nic,“ přiznává Adam Bednář svou mírnou neznalost. Český šampionát dvěstěpadesátek nakonec nedokončil kvůli pádu při slánském mezinárodním závodě. Skončil až třetí, byť vyhrál čtyři závody, což se nikomu jinému nepovedlo…

„Výsledek mě štve,“ říká na rovinu. „Měli jsme celkem pěkně rozjetou sezónu a ztráceli jsme asi čtyři body na prvního. Ale kvůli dvoum neodjetým závodům a jednom blbým závod se to pokazilo. Jo, ty čtyři závody se nám povedly. V tu chvíli jsme ještě mysleli, že to doženem‘ a uděláme titul.“

 

Osminková zlata

Skvělou show však Adam Bednář předvedl při evropském poháru stopětadvacítek v Plzni. Neprohrál jedinou jízdu, ani v základní části, ani v semifinále a po vítězství ve finále se stal šampiónem. Češi v sedlech motocyklů Shupa patři stabilně k favoritům, ale kde je třeba hledat příčiny takové dominance?

„V Plzni byla krásná dráha,“ přemítá závodník z Jindřichova Hradce, který závodí s vestou pražské Markéty. „Od rána jsem se cítil skvěle. Na ten závod budu vzpomínat rád. Byl jsem úplně vyklidněnej a soustředil se na starty a bezchybnou jízdu. Tady to bylo tím, že mi tam přijeli pomoct a fandit kamarádi z motokrosu. A za to moc děkuju!“

Titul Adam Bednář loni získal i v mistrovství republiky stopětadvacítek na malé dráze, ačkoliv po již zmiňovaném pádu ve Slaném nejel poslední závod série na malé Markétě. Na klasice skončil čtvrtý, při PRO-TEC Speedway Mini Cupu sedmý.

„Mistrovství republiky stopětadvaítek se nám povedlo,“ bilancuje. „První dva závody jsme neztratili ani bod, pak jsem ztratil jeden a ve Slaným tři. Ale i to nám stačilo k titulu a jsme za něj rádi. Klasickou dráhu jsme moc nejezdili, odjeli jsme jeden nebo dva závody a pak to odpískali. A Mini Cup jsme měli spíš jako takovej závodní trénink.“

 

Sezóna 2021 zahájena

Abychom byli přesní, měli bychom mezi jeho křestní jméno Adam a příjmení Bednář vkládat ještě přídomek Bubba. Již třetím rokem jej má dopsáno nejen na závodní licenci, ale i ve svém rodném listě. Protože se před příchodem na ovály pohyboval v motokrosovém prostředí, inspirace u legendárního Jamese Stewarta je zřejmá. Ostatně fandil mu i jeho tatínek Petr, který si oblíbil jeho startovní číslo sedm.

„Když jsem se narodil, tak táta řek‘ ‚narodil se mi malej Bubba,“ musí se Adam Bednář vrátit na začátek září roku 2007. „Přezdívka bývalého profesionálního motokrosaře se se mnou táhne už od narození.“

Adam Bubba Bednář letos už plochodrážní speciál osedlal minulý měsíc na ledě v parku v Jindřichově Hradci. „Jednou jsem už na pětistovce jel,“ přiznává své předchozí zkušenosti s plnoobjemovým motocyklem. „Ale na šroubkách to bylo poprvé. Doufám, že ještě zamrzne a budu se moct ještě svézt.“

 

---

Adam Bubba Bednář děkuje:

„Chtěl bych poděkovat AK Markéta, Olymp Praha, SV 34, Multi air, Thomas Drance, Davidovi Kreuzerovi, Edům Krčmářům, Jirkovi Matějcovi a hlavně tátovi a rodině a všem, co mě v tomto sportu podporují. Poděkování taky patří Honzíkovi Válkovi a dvoum okurkám.“

---

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček a Petr Bednář

Slaný – 24. ledna
Na konci sezóny 2019 nechal stopětadvacítku stopětadvacítkou. Logicky se rozhodl pro dvěstěpadesátku. Nemohl si ovšem vybrat horší období. První koronavirová vlna zmrazila veškeré dění na našich oválech až do začátku června. A když se konečně začalo závodit, Bruno Belan stále ještě s dvěstěpadesátkou trénoval.

 

Nový začátek se čtvrtlitrem

„Snažil jsem se kluky dohnat,“ vypráví Bruno Belan o svém přestupu do prostřední plochodrážní kubatury. „Měli většinou rok náskok. Korona mi dovolila dvakrát trénink. A pak už jsem šel rovnou do závodu, jelikož nemocnice ve Slaném nepovolila tréninky kvůli kovidu.“

Pět let úspěšně závodil se stopětadvacítkou. Pravda, na titul mistra republiky nedosáhl, ale členem naší užší špičky se stal a medaile vozil nejen z našich, ale i mezinárodních závodů. Zdálo by se, že tyto zkušenosti mohl při ovládání silnějšího motocyklu uplatnit.

„Zkušenosti ze stopětadvacítky mi vůbec nepomohly, jelikož dvěstěpadesátka se ovládá úplně jinak,“ staví Bruno Belan podobné hypotézy hlavou dolů a vzhůru nohama. „Při prvním tréninku jsem nemohl dvěstěpadesátku dostat ani do smyku. Snažil jsem se jezdit rychleji, ale trvalo dlouho, než jsem se s ní srovnal.“

 

Poslední skok do stopětadvacítek

Pardubická ouvertura mistrovství republiky dvěstěpadesátek se obešla bez Bruna Belana. Ve druhém díle šampionátu ve Slaném závodil také on. Skončil pátý, ale další týden v Praze už jel rozjezd o třetí místo. Ale přišel pád…

„V Praze jsem měl smůlu,“ povzdechne si slánský závodník. „Bohužel jsem neodhadl dráhu a spadl, nejdříve pád vypadal nevinně, ale nakonec mě vyřadil na delší dobu z ježdění.“

Stopku mu vystavila fraktura ruky. Sice plánoval comeback již v červencovém Liberci, z čehož bohužel sešlo. Nakonec závodil až v srpnu v Chabařovicích. Při mítinku série PRO-TEC Speedway Mini Cup se však vrátil ke stopětadvacítce.

„Po dlouhé době jsem potřeboval natrénovat a v Chabařovicích potřebovali zase zdatného jezdce,“ usmívá se při odpovědi, co ho to vlastně napadlo. „Kolega Štěpán Ševčík mi nabídl motorku, využil jsem nabídky a rád se svezl. Byla to po dlouhé době zase legrace. Ale uvědomil jsem si, že stopětadvacítky už opravdu pro mě nejsou.“

 

Střízlivé hodnocení

Sezóna 2020 v podání Bruna Belana skončila mistrovskými závody v Pardubicích, v Divišově a ve Slaném. V Divišově se slánský závodník postavil na stupně vítězů a celkově mu patří sedmá pozice. Jak svůj výsledek hodnotí on sám?

„Sezóna se moc nepovedla, to je celé hodnocení,“ nedělá žádné ciráty. „Větší kubatura je náročnější a trvalo mi, než jsem se s tím popral. Úraz mi k tomu nepomohl, a neměl jsem vůbec natrénováno. Divišov se mi vydařil. Všechno mi sedlo jak motorka, tak dráha.

„V září nemohl chybět v sestavě českého týmu v test matchi proti Dánům a Polákům ve Slaném. Zatímco ve stopětadvacítkách ostatní závodníky válcujeme, ve dvěstěpadesátkách nám všichni strašlivě ujíždějí.

„Asi hoši více trénují a mají lepší stroje,“ přemítá slánský závodník. „Možná i více závodů. Každý závod je jeden velký trénink.“

 

Na pětistovku

Bruno Belan však ve svých myšlenkách dlí už u nové sezóny. „Připravuji se fyzicky i psychicky,“ pochlubí se. „Chtěl bych a mám v plánu začít jezdit pětistovky. A občas i dvěstěpadesátky. Budu rád, když se mi bude dařit. A motorky nebudou vyžadovat velkých oprav.“

 

---

Bruno Belan děkuje:

„Děkuji svým sponzorům WeMoto.cz, Agroslužby-P.Ryba, babičce a dědovi a hlavně taťkovi za jeho čas a pevné nervy. A bez mého trenéra by nebylo vůbec nic. Děkuji Vám, pane Rosůlku.“

---

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček a laskavostí Bruna Belana

Míšeň – 13. ledna
Bývali typickým koloritem českých oválů. Přijeli s předstihem, jakoby na kempink. Jenže pak z dodávky vyložili závodní motocykly a copatá dívka se v jejich sedle pustila do boje. Nejprve ve stopětadvacítkách, posléze i v půllitrech. Jenže loňská sezóna i tohle otočila naruby, a co bude letos, je otázkou.

 

V pondělí se Sindy Weber v míšeňské nemocnici podrobila chirurgickému zákroku. Ganglion na její ruce totiž musel pryč, protože při jízdě na motocyklu pociťovala bolesti. Nyní ji čekají dva týdny se sádrou, než začne ruku opět zatěžovat. A jak to bude s jejími starty u nás?

„Uvidíme, pokud budu pozvaná na nějaký závod, potom ano,“ reaguje Sindy Weber. Letos však bude mít licenci DMSB, jelikož hodně českých závodů se koná ve všední den, což je pro její rodinu problém kvůli práci. A navíc nikdo neví, jak se situace okolo coronaviru bude vyvíjet.

Foto: Karel Herman a Mirek Horáček