Pardubice – 11. dubna
Plochodrážní kuloáry o něm věděly ještě před jeho narozením, když jeho hrdý tatínek posílal e-maily se snímkem ultrazvukového vyšetření své manželky Moniky a se stručným, ovšem popiskem. Další Marián. Uběhlo dalších dvanáct let. Chlapec se má čile k světu a se stopětadvacítkou absolvoval svou první kompletní sezónu. Ačkoliv skvělým závodníkem nebyl jen jeho otec Marián, nýbrž i dědeček Jiří a sportu levých zatáček svůj život v roli funkcionáře zasvětil rovněž pradědeček Miloš, on sám se musel za řidítka postupně propracovat. Rozhodně však nelituje.

 

Od baseballu k ploché dráze

„Motorky byly všude kolem mě odmala,“ pouští se Marián Jirout do vyprávění. „Bydlíme kousek od staďáku. Taťka je a byl pořád v dílně, v garáži má spoustu pohárů a věcí z ploché, takže jsem to vnímal jako normální součást života.“

Nicméně zprvu šlo jen o pasivní záležitost. „Já jsem ale chodil hrát baseball,“ pokračuje. „Na Zlatou jsem chodil fandit na všechny závody, ale poprvé jsem na plochodrážní motorku sednul až, když mě v Pardubicích na Přilbě přesvědčil pan Jiří Štancl. Pak jsem do taťky hučel, ať mi postaví moji motorku. Plán byl, že jsem nejdřív musel zpracovat mamku, až pak taťku.“

Své první plochodrážní krůčky Marián Jirout podniknul v Kostěnicích. „Úplně poprvé mě tam svezl táta,“ vzpomíná. „A na to já nikdy nezapomenu. Ten pocit. Adrenalin.“

Ostatně mít za trenéra takového úspěšného a zkušeného borce jako je Marián Jirout starší musí být obrovské terno. „Taťka trenér?“ zamýšlí se. „Díky tomu, že sám jezdil, je to obrovská výhoda. Hrozně moc toho ví, se vším mi poradí. Ještě lepší než trenér je mechanik. Má spoustu znalostí a zkušeností, vím, že mu můžu naprosto důvěřovat a jsem za to rád.“

Plochodrážní synové se ale čas od času chtějí vydat svou vlastní cestou. „Na druhou stranu, když já mám nějaký jiný názor, tak ho naprosto respektuje a nechá mě,“ popisuje Marián Jirout. „Vždycky říká ‚když to tak chceš, ale já mám jiný názor, stejně na to přijdeš, až si natlučeš‘. Jinak s taťkou je to taky někdy adrenalin. Jak někdy něco není hned, lítaj‘ blesky. Nebo klíče (smích).“

 

Z oválu na ovál

Kostěnický Srandamač se předloni v červnu stal prvním závodem v kariéře Mariána Jirouta. O čtrnáct dnů později malý oválek u železniční trati poprvé přehlížel z výšky. Spolu s vítězným Adamem Nejezchlebou a druhým Josefem Novotným stál na pódiu kategorie junior speedway 125 ccm.

„Pocity z prvního závodu byly úžasné,“ ohlíží se. „Bylo to štěstí. Startovat a jet na dráze s dalšími závodníky. Super pocit. Ale taky hrozné nervy, jaké to bude jet s více závodníky na dráze. A koukat z pódia? Pocit k nezaplacení. Tehdy jsem za to od taťky dostal nové rukavice.“

Loni už přišly první opravdové závody, ačkoliv úvod seriálu PRO-TEC Speedway Mini Cup nabral vinou koronaviru tříměsíční zpoždění. „První závody minicupu byly úplně něco jiného,“ připouští Marián Jirout. „Měl jsem hrozné nervy. Moje první oficiální závody. Poprvé jsem viděl všechny ostatní kluky z mini cupu, poprvé jsem jel na ovále ve Slaným, nevěděl jsem, jak to chodí, takže samé noviny. A ty na pohodě nepřidají.“

A déšť jakbysmet… „Pak začalo pršet, klouzalo to a měl jsem vlastně další poprvé – na mokré trati,“ rozšiřuje Marián Jirout výčet svých dalších premiér, které mu třetí odpoledne loňského června přineslo. „Každopádně opět ale štěstí, protože jsem vlastně začal oficiálně závodit.“

Od té chvíle objížděl závody pravidelně křížem krážem republikou od Chabařovic po Plzeň, od Mariánských Lázní do Kostěnic. „Celá loňská sezóna byla moje seznamovací,“ připomíná Marián Jirout. „Poprvé na různých oválech, poprvé nocování na závodech. Seznamování se s motorkou. Nic jiného než miniovály nepřipadalo v úvahu. Není kam spěchat, až se naučím ovládat motorku, až se naučím malé dráhy, tak přijde čas na klasickou. Snad to letos klapne.“

Závodní kolotoč se točil jako splašená lochneska. „Nejvíce se mi povedly Chabařovice, kde jsem jel finále C,“ vybaví si Marián Jirout. „Ten den se mi prostě jelo dobře a i taťka měl pohodovou náladu. Nejraději bych zapomněl na závody mini grand prix na Markétě. Měl jsem takové nervy už i na nástupu, když ses mě na něco ptal. Já jsem pak upadl hned v první jízdě i ve druhé. Ve třetí pro jistotu letmák a pak začal slejvák jak blázen. Prostě den blbec a já trémista.“

 

Plochá dráha navždy

V mistrovství republiky na krátké dráze skončil Marián Jirout dvanáctý, v poháru šestnáctý. „Jelikož to byla první sezóna v mém životě, tak jsem neměl žádná očekávání,“ bilancuje. „Chtěl jsem jen vyzkoušet všechny dráhy, poznat, jaké to je projet cílem, a zjistit, jestli to chci do budoucna dělat. Mezi závodníky jsem byl jako poslední nováček, takže žádné konkrétní cíle nebyly, ale sezónu jsem si užil na maximum. Strávili jsme s taťkou spoustu času na oválech, v dílně a užili si plochodrážní atmosféru. A já jsem za to rád.“

Nová plochodrážní sezóna klepe na dveře s možná ještě větší opatrností než její o rok starší sestřička. „Chystám se zatím akorát v dílně,“ přibližuje pardubický plochodrážník. „Kvůli covidu ještě nebyla šance na žádný trénink. Byl bych rád, kdyby se mi podařilo zlepšit nájezdy. Chtěl bych už začít jezdit klasickou dráhu na stopětadvacítce a mít lepší výsledky nežli v loňském roce.“

V jedné věci má však Marián Jirout naprosto jasno. „Ať už to bude jakkoliv, plochou dráhu miluju a zůstanu u ní, i kdybych ji mohl třeba komentovat,“ tvrdí přesvědčivě. „Ale samozřejmě za řidítky je to mnohem lepší. Když jdeme s taťkou na ovál a tam se práší a vrčej motorky, to je to, co mám rád. A jednou bych si hrozně rád zazávodil se svým taťkou.“

 

---

Marián Jirout děkuje:

„Chtěl bych poděkovat Zlaté přilbě Pardubice, která mě podporuje od začátku. Hagons family, kteří nám pomáhají, Zdeňkovi Schneiderwindovi za to, co pro nás dělá. Nejvíce ze všech chci poděkovat svému taťkovi a celé své rodině, že můžu jezdit. Díky taky Tondovi Škachovi za to, že je na všech závodech, že svůj čas věnuje propagaci ploché dráhy, díky za super články na speedwayA-Z a za bezva rozhovory.“

---

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Antonín Škach a laskavostí Mariána Jirouta

Ústí nad Labem – 10. dubna
Nejen Markéta začala žít alespoň v tréninkovém rytmu. O tomto týdnu konečně vyjel v Chabařovicích na ovál také Petr Marek. Nemohl se dočkat, protože o titulu mistra republiky a místa v reprezentaci se může snít, ale bez píle takové ambice nikdy nenaplní. A máte-li pocit, že chabařovický klučina míří až příliš vysoko, stačí jen připomenout skok ve výsledkových listinách z loňského roku.

 

Radost z prvního výjezdu na ovál

„Na první trénink jsem se moc těšil,“ přiznává chabařovický kolibřík. „Až po dlouhé půlroční přestávce zasednu za řídítka plochodrážky, kterou mi přes zimu pilně připravoval můj táta Pavel. Motory jsme nechali po loňské sezóně komplet naladit u Petra Schmieda. Ještě jeden zánovní motor máme u Jardy v Shupě po Vojtovi Šachlovi, co měl jako náhradní na evropském poháru v Plzni. Je to čtyřventil a plánujeme ho vsadit do velké motorky, kterou mi táta přivezl minulý týden z Tarnowa.“

Avšak na obrázcích motor v novém motocyklu vypadal na stopětadvacítku poněkud přerostlejší… „Byla to pětistovka GM,“ usmívá se Petr Marek. „Schováme si ho, až budu starší a zkušenější pilot. Po úpravě a výměně šasí tam uložíme tu stopětadvacítku a postupně na ni začnu trénovat na klasické dráze.“

První trénink přišel Petru Markovi vhod. „Kvůli nouzovému stavu jsem naposledy trénoval s Kájou Průšou na chabařovickém oválu 22. října,“ souhlasí. „Trénujeme spolu dost často, jsme sehraný, ale na závodech trochu měním taktiku. Docela mě mrzelo, že loni sezóna skončila brzy, protože by se dalo jezdit až do konce listopadu. Ještě, že mám krosovou KTM, na které jsem trénoval téměř celou zimu.“

Jeho štace byla v zásadě stále stejná. „Jezdili jsme s tátou, který se mi moc věnuje, do Málkova u Chomutova do haly, kde se jezdí superkros,“ přibližuje.  „Dalo mi to hodně v zimní přípravě na fyzickou kondici. Teď jsem zpět v sedle plochodrážního stroje a o trénincích jsem si velmi užíval, jen to počasí moc nevyšlo.“

Pravda, Velikonoce byly sice slunečné, ale chladné, ale co se dělo na obloze tento týden, nemá v dubnu zase až tak časté obdoby. „V sobotu jsme s tátou a trenérem Láďou Šifaldou připravovali kropičku na úterní trénink, kde jsme i mimochodem naplnili plnou cisternu vodou na kropení dráhy, kterou jsme ani nevyužili,“ vypráví Petr Marek. „V úterý ráno napadl sníh a tak jsme ani nedoufali, že budeme trénovat.“

Nakonec první trénink klapnul. „Přes den svítilo sluníčko, ale byla zima asi kolem čtyř stupňů,“ přibližuje chabařovický plochodrážník další detaily. „Tátovi to nedalo a tak se jel po poledni podívat na stadión, jak vypadá dráha. Ve dvě přilítl domů, ať se rychle sbalím, a jeli jsme na plochou. Byl jsem hrozně natěšený, choval jsem se jako blázen (smích). Nejprve jsme s autem ujezdili dráhu a pak jsem na to vlítl.“

První letošní svezení Petra Marka stálo doopravdy za to. „Ze začátku jsem objel pár koleček pro zahřátí v klidu, jak mi řekl táta, a pak jsem za to zatáhl a pomalu zrychloval,“ svěřuje se. „Dráha byla po zimě těžká, tak jsem se s tím trošku pral a musím přiznat, že i když jsem měl namále ani jednou nespadl. S tátou jsme ladili převody a pak to byla paráda. Moc mě to bavilo a i při startech, kdy se mi zvedalo přední kolo, než začal padat hustě sníh. Museli jsme trénink ukončit, ale ve čtvrtek jsme pokračovali.“

 

Je na co navazovat

Nedělní konec nouzového stavu přinese další možnosti. „Příští týden by už měl na trénink přijet můj týmový parťák Adam Nejezchleba nebo Kája Průša a Toník Katra že Slanýho,“ těší se Pavel Marek. „Zatím jezdím sám, protože jsou do konce týdne uzavřené okresy. S klukama rád jezdím a i při tréninku závodím. Chtěl bych trénovat co nejvíce i mimo tréninkové dny v rámci možností tady v Motoareálu , kde mám zázemí, abych byl připraven na letošní sezónu a podal co nejlepší výkony a výsledky jak na krátké, tak na klasické dráze. Jsem rád, že můžu trénovat i středy ve Slaném s panem Rosůlkem.“

Ačkoliv start letošní sezóny je ve hvězdách, Petr Marek plánuje být připravený už jen proto, že nechce svůj sportovní růst zastavit. „I když byla loňská sezona krátká, účastnil jsem se řady závodů na krátké dráze, kde jsem získával zkušenosti,“ bilancuje plochodrážní rok se dvěma dvacítkami v letopočtu. „Pro mě jako začínajícího závodníka chabařovického klubu byla loňská sezóna překvapivě úspěšná, vzhledem k věku a sbírání zkušenosti na plochodrážních oválech.“

Chabařovický borec díky své dravosti, píli a pravidelným tréninkům skončil po jedenácti závodech na třetí příčce závěrečné klasifikace série PRO-TEC Speedway Mini Cup. Přitom pobyt na pódiu mu nebyl vůbec cizí. Byl třetí v Plzni, v Chabařovicích a nakonec na závěr v mistrovství republiky na krátkých drahách v Praze postupoval do finále A s kompletem dvanácti bodů. Skončil třetí za staršími a zkušenějšími soupeři, přičemž celkově mu připadla šestá příčka.

„Byla to pro mě i mého tátu velmi náročná a úspěšná sezóna,“ říká. „Mistrák jsem jel prvně, jako v letošní sezóně mě čeká premiéra v šampionátu republiky na klasické dráze, kde budu sbírat zkušenosti a snažit se o co nejlepší výsledky.“

Plány Petra Marka jsou vskutku ambiciózní. „Chci odjet všechny plánované závody a soutěže jak na krátké, tak klasické dráze a budu se snažit je zajet co nejlépe, abych se na své soupeře při vyhlašování mohl dívat z bedny a dělal radost všem, co se točí kolem mě,“ vychrlí jedním dechem.  „Také bych se rád zúčastnil nějakých mezinárodních závodů v zahraničí třeba v Polsku nebo Německu. Pokud bych byl osloven, určitě bych neodmítl a šanci k pozvání využil a poměřil síly se soupeři okolních zemí.“

A pětistovka zůstane ležet pod ponkem? „S ní zatím plány nemáme,“ reaguje. „Je mi teprve deset let a mám vše před sebou. Chci se plně věnovat stopětadvacítce, co nejdéle jak to bude možné, abych se pořádně naučil ovládat motocykl v zatáčkách, sbíral zkušenosti a pak přešel na vyšší kubaturu, třeba 250. Nechceme nic uspěchat, a jak jsem se zmínil, nejprve bych rád a to je i můj cíl a přání být mistr republiky ve stopětadvacítkách, závodit za národní tým mistrovství Evropy a pak se postupně posouvat vyšší kubaturou dopředu.“

 

---

Petr Marek děkuje:

„Chtěl bych od srdce poděkovat mému tátovi, který mi dělá mechanika, za maximální podporu, kdy mě sponzoruje tento pěkný a náročný sport a tráví se mnou veškerý volný čas. Dále bych chtěl poděkovat trenérům Láďovi Šifaldovi, panu Rosůlkovi a Zdeňku Schneiderwindovi za cenné rady. A společnosti SHUPA.“

---

Foto: Kiril Ianatchkov, Antonín Škach, Pavel Fišer a Pavel Marek

Jablonec nad Nisou – 9. dubna
Mít smůlu jako Daniel Šilhán by se mohlo stát ustáleným českým příslovím. Nicméně severočeský závodník v pardubických službách se už za sezónami 2019 a 2020 neohlíží. Lékař mu povolil sednout na motocykl a on se dle svých slov neskutečně těší na svůj návrat na ovály.

 

Poslední kontrolu odložil koronavirus

„Od prosince jsem se snažil ruku rozhýbávat,“ vypráví Daniel Šilhán, co dělal po své prosincové operaci. „V ruce mi loketní kost už srostla a navíc dobře, takže už jsem v tom měl nějakou oporu. Bohužel špatně srostla vřetenní kost a kvůli ní jsem šel na druhou operaci. Na začátku ledna jsme jeli na kontrolu. Tam mi už sundali sádru, bylo to kolem čtyř týdnů, takže jsem byl dost šťastný, jelikož jsem s předchozí sadou strávil kolem dvou měsíců. Od téhle kontroly jsem mohl pomalu začít něco s rukou dělat. Mačkal jsem míčky, posléze kolečka a taky nějaký lehký činky. Další kontrola byla naplánovaná na březen, do té doby jsem měl ruku šetřit, ale postupně do lehké bolesti už i cvičit v uvozovkách, cvičení se tomu úplně říct nedá. Musel jsem být velmi opatrný, nesměl jsem někde spadnout nebo tu ruku zatěžovat celou vahou. V pohybu jsem se udržoval hlavně na rotopedu.“

Minulý týden však lékař pardubickému juniorovi povolil sednout si na motocykl. „Na tuhle kontrolu jsem měl jet už osmého března, ale chytli jsme v celé domácnosti koronavirus,“ povzdechne si. „Takže jsme byli mimo, na kontrolu jsem se dostal až 30. března. Prohlídka proběhla dobře, s panem doktorem jsme si potřásli rukou a oba doufáme, že se už neuvidíme (smích). To nemyslím nijak zle, s péčí v Thomayerově nemocnici jsem nadmíru spokojen, vyšli mi vstříc a ruku mi dali dohromady, za to jsem velmi vděčný. Na motorku už můžu, tak jsme s taťkou hnedka sedli do sedel na malou projížďku. Ruku jsem cítil, ale nic strašného, na plošině to ještě uvidíme. Bohužel jsem mohl jezdit jenom asi dva dny, poté začalo pršet a dokonce sněžit. Když se bavíme, tak máme před domem kolem pěti centimetrů sněhu a týden předtím bylo kolem 15 stupňů, takže jsem to už viděl dobře. Na plochodrážní motorce jsem ještě neseděl, ale už můžu počítat dny, kdy to konečně bude. Prognózy byly s uzdravením všelijaké, měl jsem začínat někde na přelomu května a června, takže tohle je opravdu skvělá zpráva, že o tolik ze sezóny nakonec díky bohu nepřijdu.“

 

Pádná odpověď na otázku proč

Kromě pražské první ligy jsou ostatní české  ploché dráhy v dubnu odvolány, což Danielu Šilhánovi hraje svým způsobem do noty. „Můj návrat je na spadnutí,“ říká. „Pan doktor mi dovolil jezdit, ale na druhou stranu jsem teďka dlouho nemohl cvičit. Jakmile budu připravený, tak do toho skočím. Teďka na sobě dost pracuju, tak to snad bude vidět. Je jasný, že ty měsíce v zimě, co jsem nebyl stoprocentní, budou chybět, ale už se to zlepšuje Budu muset začít zlehka, už to je dlouho, co jsem na motorce seděl a neskutečně se těším.“

A jaké jsou jeho plány v souvislosti s plochodrážní kampaní 2021? „Sezónu zatím moc neplánuju,“ svěřuje se Daniel Šilhán. „Teď je hlavní co nejčastěji sedět na motorce. Tenhle rok bych se chtěl vyvarovat zranění a postupně se zlepšovat. Je to jako každý rok, být vždycky lepší, než to bylo minule. Budu pro to dělat maximum a opravdu neskutečně se teďka těším. Jdu do toho, nedávám si nějaké obrovské cíle, chci hlavně podávat stabilní výkony a hlavně mít radost z jízdy. Nakonec proč to závodník dělá… Každý trenér, kterého jsem poznal, měl tuhle zásadní otázku ‚Proč tu jseš? Proč jezdíš?‘ Jezdím, protože JÁ chci, a protože to mě baví.“

 

---

Daniel Šilhán děkuje:

„Na závěr musím poděkovat úplně všem, co mi drželi palce. Už dlouho jsem nebyl přímou součástí a teďka se vracím. Pořádně se připravím a pak jen jezdit a jezdit.“

---

Foto: Karel Herman a Daniel Šilhán st.

Úhřetická Lhota – 7. dubna
V neděli testoval nově upravenou trať v Kostěnicích. Na nejmenší plochodrážní kolečko u nás si přitom přivezl motocykl na dlouhé ovály. Milan Moravec má totiž v této disciplíně své plány.

 

„Motorka je od Vlada,“ říká plochodrážní hobík. „Takže budu jezdit jen EVLS, klasickou dlouhou by asi nevydržela, je v tom stará sedmička, stoják. Jsem předběžně domluvenej s Pepou Francem, kdyby se trénovalo v Mariánských Lázních, šel bych se sklouznout, aby mi k tomu něco řekl a hlavně poradil. V sobotu jdu do Pardubic věšet manťáky, zkusím se zeptat pana Vozára, jestli mě pustí na dráhu, má být trénink… Jinak o víkendu budu jezdit zase v Kostěnicích.“

Foto: Sabina Maclová

Město Touškov – 5. dubna
Plzeňskej plochodrážníci gang. Párkrát takové označení použijete v reportáži, plácnete ho při nástupu před závodem a ono se ujme. Vlastně proč ne. Motorkáři mají gangy a západočeská metropole je v současnosti nejproduktivnější líhní kolibříků. A jejich forma jde nahoru, o čemž přesvědčí i příklad Olivera Schmida, jenž první stránku svého plochodrážního curriculum vitae popsal loni.

 

Z motorky se šlapkami k motorce s hákem snadno a rychle

„K ploché mě přivedla náhoda,“ pouští se Oliver Schmid do vyprávění. „Týden před předloňskou plzeňskou Sportmánií, kde dělal PK Plzeň nábor nových členů, mi táta přivezl babetu. To byla moje první motorka, dá-li se tomu tak říkat (smích). Tak jsem rychle přesedlal z motorky se šlapkami na motorku s hákem. Před plochou jsem dělal spoustu sportů, judo, vodní pólo, badminton… Ale žádný mě nebavil tak moc, abych u něj zůstal.“

Po sportovní přehlídce stačilo jen vyrazit na Bory. „Měsíc jsem tátu přemlouval,“ popisuje plzeňský závodník, že to nebylo zase až tak jednoduché. „Ale když jsme dojeli na středeční trénink, tak se nekonal, protože se ten den jelo mistrovství republiky půllitrů.“

Václav Milík vykročil za návratem na trůn, který dva roky okupoval Josef Franc, a začínající adept sportu levých zatáček se mohl jen koukat. „Poprvé jsem viděl, co je plochá dráha, jako divák,“ usmívá se. „Začal jsem až o týden později na vypůjčené motorce a s chrániči z hokeje. Poprvé jsem vyjel na ovál s Terkou Nádraskou v tandemu.“

Všechno nabralo pořádný rytmus. „Na provizorní malé dráze jsem se učil řadit,“ pokračuje Oliver Schmid. „Podzimní tréninky jsem se jen projížděl, ale první tréninky po zimě pod vedením trenéra Jardy Lucáka, se mi podařilo dát motorku do smyku. A po pár dalších jsem jel na závod do Slaného.“

 

O vodě se učí se nejen závodník, ale i jeho vousatý mechanik

Ne nadarmo se říká, že všechno zlé je pro něco dobré. První vlna koronaviru smazala veškerý program na našich oválech od března až do května. Nicméně když třetí červnový den ve Slaném startoval PRO-TEC Speedway Mini Cup, Oliver Schmid mohl odstartovat sezónu připravený a bohatší o množství tréninkových zkušeností.

„Já jsem posunutou sezonu ani moc nevnímal,“ přemítá. „Protože jsem si myslel, že si první závod zajedu při troše štěstí až někdy na konci sezóny. Na závod ve Slaném jsem si přijel, abych si zkusil atmosféru, jaká je na závodě, ale věděl jsem, že nemám šanci nic zajet.“

Konečné slovo však pronesl déšť, který program razantně zastavil po osmi rozjížďkách. „Když začalo pršet, tak jsem trochu naštvaný byl, že takhle dopadl můj první závod,“ reaguje Oliver Schmid. „Ale třeba mi pršelo štěstí.“

Ostatně za týden se do Slaného jelo na pohár znova. Zase pršelo, naštěstí už ne s takovou intenzitou, aby opět letěl ručník do ringu. Slánské boxy viděli, kterak vousatý mechanik Olivera Schmida vraští čelo nad trucující stopětadvacítkou.

„Ano, druhý závod zase přešlo,“ říká hrdina našeho vyprávění. „Nestihl jsem trénink a první rozjížďku. Naštěstí nám přišel na pomoc Matěj Frýza a půjčil nám svoji ostrou motorku, Také jsem hned po startu ryl řidítkem brázdu do dráhy.“

Mechanické problémy se záhy vysvětlily. „Nakonec, za pomoci někoho z klubu, jsme zjistili příčinu a táta, takovej ten vousatej mechanik, se naučil, že s vodou v karburátoru to nejede,“ směje se Oliver Schmid. „Jsem rád, že přes počáteční zmatky kolem motorky jsem alespoň něco zajel a také, že se můj vousatej mechanik naučil motorku při dešti pořádně zakrýt.“

 

Na malé i klasické dráze

Sezóna pokračovala a Oliver Schmid stoupal výsledkovými listinami nahoru. „Nejlepší závod byl mistrák na klasické dráze v Pardubicích,“ vybaví si. „Snad mi přinesla štěstí nová dečka od Adriana v našich žlutočerných barvách, kterou nám těsně před závodem přivezli Šachlíci. Ten den jsem byl těsně pod bednou. V depu byla skvělá atmosféra a strašně moc mi potěšil Jára Vaníček, který tam jel dvěstěpadesátky. Přišel tuším před třetí jízdou a řekl mi, že jedu skvěle. A uznej, to potěší.“

Na druhou stranu, ne všechno se povedlo. „Nejradši bych vymazal závod na krátké v Chabařovicích,“ povzdechne si. „Poprvé se mnou jel i starší brácha a já nezajel tuším ani jeden bod, a ještě jsem se válel v prachu. Najel jsem někomu na zadní kolo.“

Na rozdíl od řady jiných závodníků Oliver Schmid hned od začátku závodil jak na minioválech, tak klasických tratích. „Rozhodně mi pomohla malá dráha, ono honit základní B na klasické dráze moc význam nemá,“ vysvětluje. „To, že Milan Kůs vybudoval v Plzni miniovál, bylo skvělé. Hlavně je kolem dost trávy, když uděláš chybu. Mantinely kolem kolečka na Markétě mě ze začátku znervózňovaly, ale už jsem si zvykl. Skvělý je i Mini Cup pod vedením Zdeňka Schneiderwinda, je to hodně závodů a jak se říká, že závod je za tři tréninky. Nebo čtyři (smích)? Postupem času a s novým silnějším dvojventilem od Shupy, jsem začal trénovat více na klasické dráze. A ano, dávám přednost klasické a láká mi do budoucna i dlouhá. Do Mariánek jezdím moc rád.

 

Spokojenost s první sezónou

V celkovém účtování své první sezóny skončil Oliver Schmid osmý v klasickém šampionátu republiky, jedenáctý na krátké a dvanáctý v PRO-TEX Speedway Mini Cupu. Přitom na závodníka před ním mu chybělo jen pár bodíků.

„Výsledky hodnotím tak, že jsem na jaře nevěděl, jestli nějaký závod pojedu dřív než na podzim a už vůbec ne, že budu soupeřit s ostatními o body a budu si je se závodů i vozit,“ připomíná. „Podle mě to jsou na první sezónu dobré výsledky, ale může to být ještě lepší. Stále mám co zlepšovat a mám se od druhých při závodech a trénincích co učit. Skvělé je, že máme v Čechách ve stopětadvacítkách špičkové jezdce i v evropském měřítku. A když jedou přede mnou a můžu je honit, tak mi to posouvá.“

Zajímavou zkušeností musel být i evropský pohár na Borech. „Byl jsem překvapen, že jsem ten závod jel, nebyl čas ani na trému, protože jsem se o nominaci dozvěděl den před závodem a také jsem byl překvapen, že jsem nebyl poslední (smích),“ vychrlí Oliver Schmid jedním dechem. „Byl to můj třetí závod se silnějším motorem, a ještě jsme si úplně nerozuměli. Určitě jsem měl radost, že mohu obléknout repre vestu, k tomu u nás v Plzni a měl jsem na stráni kamarády a v depu bráchy a mamku, takže skvělá podpora. Doufám, že takovou šanci dostanu znovu a věřím, že zajedu ten závod lépe.“

A co bude letos? „Tak určitě chci začít trénovat na pětistovce, bude to asi divoký ve dvanácti, ale chci si to zkusit,“ odhaluje Oliver Schmid své plány. „Na stopětadvacítce doufám, že se mi povedou lepší umístění v závodech na klasické dráze a že se občas podívám na bednu shora. Musím zrychlovat. Chci dát tři kola v Plzni o čtyři vteřiny rychleji, aby to bylo v čase, jaký tam jezdil Buba při Evropě. Samozřejmě dělat co nejméně chyb, abych nelítal někomu přes blatník. Třeba Pepíkovi Černejch. Ale hlavně ze všeho nejvíc chci závodit, chci se potkávat s kamarády v depu a na ovále je mít co nejčastěji za sebou (smích). Ale to chce každý z nás. A ještě jeden plán mám, chci letos odjet nějaký závod Talents Team Trophy za Wolfslake a zajet si pár mistráků i v Německu, porovnat se s německými jezdci a vyzkoušet jiné ovály a jiné povrchy.“

 

---

Oliver Schmid děkuje

„Tak určitě chci poděkovat každému, kdo nám kdy s něčím pomohl a poradil v našem začátku. Je bezva, že rivalita je na oválu, ale v depu pomůže každý každému a je jedno jestli jezdíš za Plzeň, Chaba, Slaný, Markétu, Liberec nebo Pardubice. Ale zejména chci poděkovat lidem z klubu za obrovskou podporu. Stará se jich o nás hodně abychom mohli jezdit, aby byla připravená dráha, dělají nám skvělé zázemí, jezdí podporovat na závody. Nebudu jmenovat, tolik prostoru tady nemám. A chci poděkovat klubu Wolfslake, a rodině Sassenhagen za pozvání na můj první zahraniční závod. A tomu vousatýmu mechanikovi, který se kvůli mně naučil už dělat i motory a věnuje ploché víc času než já. A samozřejmě mamince, která má i přes strach pochopení.“

---

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Antonín Škach, Kiril Ianatchkov a Eva Palánová