Litoměřice – 23. prosince
Po květnové extralize v Plzni roku 2007 ohlásil konec své závodní kariéry. Rozhodnutí mu vydrželo jen měsíc. Finále mistrovství republiky na jeho slánském stadiónu bylo obrovským motivačním faktorem. Ale při Memoriálu Antonína Vildeho v září sedmého roku závodil už dozajista úplně naposledy. Ovšem Milan Mach hned další sezónu potřeboval píchnout v extralize. Ovšem to už závodil úplně naposledy. Pravda, pár let v plochodrážním důchodu vydržel. Ale Anne přece říkal, jak báječné je to v Belgii, Hynek zase básnil o Kostěnicích. Proč si už nevzít licenci, nejezdit přebor? Ronny zase potřeboval závodníka na Stříbrnou botu, krásně vyprávěl o svých šroubcích ve svých halách. Slaný se má vrátit do první ligy a v Mariánkách je tak krásné svezení. Že je těch informací moc? Pro Patrika Linharta rozhodně nikoliv!

 

Kostěnickým králem

V letošní sezóně mohl být klidně nazván kostěnickým králem. Vyhrál zde v dubnu a v říjnu, neporazil ho ani nestárnoucí Vladimír Višváder, Jan Hlačina či Daniel Halamka. Podlehl pouze chladiči své dodávky, která ho nepustila na červencový závod.

„Řek jsem si, že to jen zkusím,“ komentuje Patrik Linhart svůj poslední návrat do sedla plochodrážního motocyklu. „Když jsem jel první závody v Belgii, svez‘ jsem se hezky, ale v Kostěnicích mi to zahřálo. Jeli šikovní kluci a já si říkal, že to nebude marné. Letos poprvý jsem s nadsázkou objel plnohodnotnou sezónu. Nebyly to jen Kostěnice nebo přebor ve Slaném.“

Nicméně přesto největší úspěchy mu přinesl ovál na poli poblíž železniční trati. „Kostěnice mám rád,“ vyznává se. „Lidi tam jsou nadstandardně dobrý, tohle chybělo. Miluju, že si ve středu vezmu volno, vstanu v sedm a můžu jezdit do večera. Nemusíš nikomu volat, nikoho otravovat. U nás v práci jezdí chlapi na ryby, ale já jezdit do Kostěnic.“

Místní oválek jde Patriku Linhartovi vskutku k duhu. „Potěší tě, že jsi nejlepší,“ nezastírá. „Rád bych stál na bedně i na stadiónu. Když jde na start s někým, kdo ovládá motorku, je to pěkný svezení. A pokud si stoupneš vedle Vlada Višvádera, v hlavě ti to šrotuje. Znám jeho, znám sebe. Škoda, že Hláča jel dvěstěpadesátku, jinak by mě potrápil. Na podzim bych to nezpřevodoval nebejt Vrtáka. Ale Kostěnice jsou super, mám je rád, jseš tam hrozně free.“

 

Hobby ovál, být či nebýt?

Na rozdíl od jiných motoristických disciplín se hobby plochá dráha dá provozovat jen a jen v Kostěnicích. „Má to dvě úskalí,“ přemítá Patrik Linhart. „Je to daleko, musíš tomu věnovat čas. A za druhý trápíš motor, ten tam dostává dost záhul. Měl bych ho dělat po šesti závodech, já s ním ale jel mnohem víc. Ke konci sezóny je to už trápení, nechci Kostěnicím dávat přednost, radši ho zhuntuju jinde.“

A co druhý takový ovál poněkud blíže Českému středohoří? „Chtěl jsem udělat něco podobnýho u nás,“ jako byste telepaticky četli myšlenky českého exmistra. „Jsem v kontaktu s Mílou Čmejlou, on je nadšenec. Bavili jsme se, že by nebylo špatný mít něco podobného u nás. Snažíme se najít nejlepší místo, aby nás někdo nevyhodil a nemuseli jsme se stěhovat.“

Další ovál pro hobíky by mohl být stejně přínosný jako mini tratě pro stopětadvacítky. „Tahle plochá dráha u nás chybí,“ přemítá Patrik Linhart. „Aby ses někam s klukem vydal o víkendu na trénink. Ale je fakt, že závodníci tam nechtějí huntovat motorky. Je dost dobrej nápad to udělat, ale není tolik lidí jako dřív.“

Ostatně s odlivem zájmu se potýkají rovněž kostěnické Srandamače. „Jezdil je Martin Málek nebo Hynek Štichauer,“ vypočítává slánský závodník. „Dnes se sejde jen pár jezdců. Ale budoucnost by takový projekt měl. Daly by se pořádat závody. Zapomíná se na Sašu Kopeckého nebo Romana Matouška. Aspoň v Kostěnicích by mohly bejt hezký vzpomínkový akce.“

 

Druhý motocykl by vytrhnul trn z paty

Kromě hobby mítinků se Patrik Linhart letos o poznání více věnoval závodům oficiálního kalendáře AČR. Po letech se vrátil do Kopřivnice, na níž nemá ve svém plochodrážním curriculum vitae nejlepší vzpomínky po jízdě houkající sanitkou. Ostatně ani na sousední Březolupy…

„Do Březolup musím ještě zavítat, ale když jsem vyjel do Kopřivnice, těšil jsem se,“ ujímá se slova. „Jsou tam nadšený lidi. Přijel jsem na stadión a viděl tvrdou dráhu. Užíval jsem si to od tréninku. Poslech‘ jsem Aďu Rymela s převodama. Absolutně to nešlo a šel jsem na držku.“

Jenže nechybělo moc a Patrik Linhart se při květnovém přeboru podíval na stupně vítězů. „Přežil jsem závody a byl překvapenej, že jsem jel rozjezd o třetí místo,“ usmívá se. „Když se na to dívám teď dozadu, po fyzický stránce jsem byl vyhořelej.“

Duel s Jaroslavem Vaníčkem skončil již po startu, který je ostatně alfou a omegou úspěchu na nejdelší české plochodrážní trati. „Bylo dobrý, že mi v prvním nájezdu upad‘ hák,“ komentuje Patrik Linhart. „On už byl lepší, asi bych ho nedal. Závod jsem si užil a odjížděl s úsměvem, že jsem jel o třetí místo. Druhej den mě to mrzelo, přemýšlel jsem o tom, štvalo mě to. Ale Kopřivnice super. Rád bych objel víc stadiónů, uvidíme, co bude.“

V Kopřivnici mohl být také přesně za měsíc, když jej do svého prvoligového týmu pozval pardubický Lubomír Vozár. „Hele, já se taky těšil,“ vysvětluje Patrik Linhart svou absenci. „Ty Pardubice by byly něco novýho. Ale večer manželky mámu odvezli do nemocnice, nemoh‘ jsem odjet. Nic jinýho v tom nebylo než rodinné problémy.“

Napřesrok by se však jeho ligový comeback po patnácti letech přece jen měl uskutečnit. „Pojedu první ligu,“ plánuje. „Slaný se do ní vrací. „Ale mám jen jednu motorku, to je pro mě hodně velký omezení, to je rozhodující. S nabídkou na závody mi teďka volá více lidí než před dvaceti lety. Já je odmítám, protože mám jen jednu motorku. Zabouchá mi v motoru a já se budu vracet dva tisíce kiláků domů.“

Řešení je nasnadě. „Když budu mít druhou motorku, všechno bude stát víc,“ kalkuluje Patrik Linhart. „Chtěl bych zkusit sponzoring, ale neumím si říkat o prachy. Když ale v tomhle dostanu ty správný koule, druhá motorka bude. A když bude druhá motorka, člověk pojede víc závodů a bude i víc platnej v lize.“

 

Pouťáky, šroubky a dlouhodrážní sny

I s jedním motocyklem se Patrik Linhart vypravil na belgickou Zlatou přilbu. „Kdysi jsem tam makal, jezdil jsem na dlouhý montáže,“ vysvětluje, proč jej Heusden Zoldeer před šesti lety opět nasměroval do plochodrážní sedla. „Plochá dráha je moje srdcovka. Zajel jsem tam a díky Anne Spaanovi jsem si padnul do očí s lidmi okolo. Volali mi, jestli bych nechtěl jet. Nedalo mi to a nakonec jsem řekl, že jo.“

Tehdy do mítinku zasáhl na jednorázovou licenci holandské federace. „Příští rok bych tam chtěl jet všechny tři závody,“ vrací se k současnému letopočtu.“S plochou dráhou jsem začal, abych cestoval a někam se podíval. A užíval si to. Belgie je priorita.“

A jak to bylo s Míšní? „Ronny mi píše pořád,“ říká Patrik Linhart. „Já ho odmítal kvůli Belgii, nakonec jsem kejvnul. A nakonec dobrý závody. Akorát špatný převody, trefil jsem je až v poslední jízdě, to bylo pozdě. V jedné jízdě jsme šli na držku, ale jsem rád, že si pořád dokážu udělat respekt. Nejsem otloukánek a nikdy nebudu. Moc nechybělo a byl jsem ve finále. Akorát jsem zničil motorku.“

Kontakty s Ronny Weisem jej minulý měsíc zavály také na Drift-On-Ice do Freitalu. „Šroubky mi vůbec neučarovaly,“posteskne si. „Když jsem tam jel, říkal jsem si, že by to nemuselo bejt nejhorší. Jezdil jsem kdysi na rybníku. Jenže vůbec jsem nestartoval, neužíval jsem si to, bylo mi líto motorky, že jsem ji tam v takovým počasí trápil. Už stačilo, další šroubky už nepojedu. Ronny mi psal, ale mám motor v Divišově, chystají ho na další sezónu.“

Na obzoru je také výzva dlouhé dráhy, po níž Patrik Linhart prahnul již někdy před patnácti lety. „Svez‘ jsem se v roce 2015,“ připomíná svou účast na mariánskolázeňském dni otevřených dveří. „Splnil jsem si sen. V tu dobu jsem ještě věřil, že nikdy dlouhý dráze blíž nebudu. A že se aspoň svezu. Jak jsem jezdil jako mechanik s Hynkem, poznal jsem, jaká je to palba. Jeli jsme to Marrmande a bavili jsme se, jaký srdeční tep je na startu. Prej nejvíc sto dvacet. Hynek je trénovat, stál na pásce a měl asi sto sedmdesát. Myslel jsem, že budu mít infarkt.“

Nyní by se on sám mohl ke startovní pásce postavit. „Když jsem byl mladej, slýchával jsem, že to jezdí jen staří blbci,“ směje se. „Teď jsem starej blbec já, proč tedy ne?! Problém je s motorkou. Roman Čejka jí měl kdysi půjčenou, toho se snažím také docílit. Zkoušel jsem to v Jawě u Mariána Jirouta, rád bych, kdyby mi ji někdo půjčil. Jel bych mistrák a nemyslím si, že by to byla ostuda. Nemůžu si ale dovolit koupit novou rámovinu.

 

Plány na novou sezónu

Všechno řečené přímo krystalizuje do jediné otázky, jaká bude plochodrážní budoucnost Patrika Linharta? „Už nikdy neskončím, nikdy motorku neprodám,“ konstatuje upřímně. „Abych řek‘ pravdu, užívám si plochou dráhu o dvě stě procent víc než před dvaceti lety.“

Jedním dechem přitom dodává podrobnosti. „Prioritou bude Belgie,“ netají se. „Zjišťuju si Francii, jak jezdili kluci. Loni mě tam zvali, nepřijel jsem, ale letos bych chtěl. Kontaktoval jsem Hynka, aby mi pomohl, ale on toho má asi moc…“

Program dozajista nabídnou rovněž české ovály. „Ligu za Slaný, přebor těžko říct,“ krčí rameny. „Spíš si užívám pouťáky. Není tam takovej tlak. Nechci, aby na mě někdo pobejkával, že mi to nejde. Uvidíme, bylo by skvělý sehnat prachy na druhou motorku. Ale já si neumím o prachy říct. Bylo by také hezký odjet republiky na dlouhý. Moh‘ bych si říct, že jsem na dlouhý dráze jel závody.“

 

---

Patrik Linhart děkuje:

„Žádný sponzory nemám. Ale děkuju hodně hlavně manželce, že tolik nenadává. Martinu Deverovi a Standovi Čechovi. Všem, co mi fanděj, že si to užívám.“

---

Zbůch – 22. prosince
Již ve druhé rozjížďce své kariéry se mohl dočkat vítězství. Při svém loňském debutu v závěrečném díle seriálu PRO-TEC Speedway Mini Cup na plzeňských Borech nakonec obsadil devátou příčku. Za necelý půlrok však otevřel letošní pohár stopětadvacítek pódiem na malé Markétě. Kolibříkům bylo jasné, že mají o soupeře navíc. Štěpán Melč však po své úvodní kompletní plochodrážní sezóně přechází do pětistovek.

 

Plochá dráha předčí motokros

Pro západočeský Zbůch je plochá dráha stejně zapomenutou záležitostí jako těžba černého uhlí. Nicméně sport levých zatáček má v tomto ohledu přece jen výjimku, když se mu začal věnovat Matěj Frýza. A právě díky němu získal plzeňský gang dalšího člena.

„Loni před prázdninami jsem se bavil s Matějem,“ popisuje Štěpán Melč, kterak se dostal k závodění na oválech. „Říkal mi, co je plochá dráha. A jestli s ním nechci jet na trénink. Souhlasil jsem, seznámili jsme se kluky, pak mě vzal do Plzně i na Mini Cup. Zalíbilo se mi to. S Matějem jsem jel i do Chabařovic na závody. Vyzkoušel jsem měnit zadní kolo a dolejt metyl.“

Sám Štěpán Melč nebyl bez zkušeností s řízením motocyklů. „V pěti mi táta kupil malou krosku automata,“ vysvětluje. „Jezdili jsme po lesích a na loukách. V sedmi přišla větší stopětadvacítka, ta byla tak do dvanácti, třinácti. Nakonec byla větší kroska manuál. Jednou v zimě jsem byl na motokrosovým tréninku, bylo to zajímavý, ale Matěj mi ukázal plochou dráhu. A to bylo lepší.“

 

Další dravá štika v rybníce plochodrážních osminek

Štěpán Melč se záhy posadil na plochodrážní stopětadvacítku. „S dvouventilem jsem projel velkou dráhu v Plzni ještě loni o prázdninách,“ říká. „Zkusil jsem ti to. Zdeněk Nádraský nám půjčil dvouventila po Terce. Začalo mi to jít, šel jsem do smyku.“

Na konci října 2021 proto mohl přijít onen impozantní debut v závěrečném díle pohárové série. „Nebyl jsem ve stresu,“ zamýšlí se nad svým plochodrážním debutem. „Přišlo mi to v pohodě, ale nevěděl jsem, co dělat. Nikdy jsem nešel na pásku, nevěděl jsem, co čekat. Nikoho jsem neznal, jen Matěje, Pepu a Olivera.“

Na malém plzeňském ovále si počínal jako dravá štika. „Kdybych nespad‘, mohlo to bejt lepší,“ bilancuje Štěpán Melč první závod své kariéry. „Bylo to super. Byl jsem hodně spokojenej, čekal jsem to horší.“

 

Začátek na stupních vítězů

Letos v zimě bylo o dalším směrování sportovního vývoje Štěpána Melče rozhodnuto. „Už jsem byl přesvědčenej, že na plochý dráze budu pokračovat,“ netají se. „Začalo nás to s tátou bavit. S Matějem jsme cvičili. V Dobřanech je motokros, dělají kondiční tréninky v halách. Chodili jsme i běhat a takové podobné věci.“

Vstup do letošní sezóny vzal plzeňský závodník pořádně hopem. Na konci března startoval PRO-TEC Speedway Mini Cup na malé Markétě a on se postavil na třetí stupínek pódia. Ve druhém závodě v životě takový výsledek mohl být překvapením, ale kdo viděl Štěpána Melče o nějakého půl roku dříve v Plzni, zas až v takové šoku být nemusel.

„Nečekal jsem to,“ připouští samotný závodník. „Zima byla dlouhá. Do Prahy jsem jel, že to vyzkouším. Pozdravili jsme se s ostatním a mně se začaly klepat ruce. Bylo to těžší než předtím v Plzni. Ale dráha se mi nakonec zalíbila, ale rád ji nemám. Ne, že bych se bál mantinelů, ale prostě se mi nelíbí. S bednou jsem byl spokojenej.“

 

Přichází vítězství

Progres závodníka PK Plzeň se nezastavil, v květnu slavil první triumf v Chabařovicích, přičemž porazil domácí eso Petra Marka. „Upřímně, ten závod se mi nepoved‘,“ odtuší. „V základní části Karel Průša vyjel z dráhy a nedostal se do áčka. Byl tam Luboš Hromádka a já měl v hlavě, že ho porazím.“

Nakonec se však okolnosti zdramatizovaly, což ostatně v závodech kolibříků není žádná výjimka. „Ve finále jsem odstartoval,“ vzpomíná Štěpán Melč. „Jel jsem první. Petr Marek mě chtěl objet, ale spadnul. V opakovačce už nejel. Byl jsem tam jen s Lubošem. Byla to výhra, ale ne taková, jak bych si představoval.“

Další triumf na sebe nenechal dlouho čekat. „Byl to dobrej pocit, ale v Plzni se mi to potom povedlo víc,“ přemítá. „Byly závody, kde jsem byl čtvrtej, pátej. Ale nikdy jsem nebyl poslední. Na Mini Cupu nás bylo hrozně moc. Petr Marek, Karel Průša, to byli jasní vítězovi. Pak šlo o to, kdo bude třetí. Teď na pětikilech bude zajímavější.“

 

Skvělá sezóna

Plochodrážní pětistovky však přijdou až v následující sezóně. Držme se však zatím u letošní plochodrážní kampaně. Štěpán Melč skončil třetí v obou českých šampionátech republiky, kdežto konec série PRO-TEC Speedway Mini Cup jej zastihl na druhé příčce.

„V Mini Cupu jsem druhej, protože si Karel Průša zlomil prst,“ uvědomuje si okolnosti. „Jinak by mezi námi byl rozdíl deset bodů a já skončil třetí. Jsem šťastnej, že jsem třetí v mistrákách. Ale bylo to o fous se Štěpánkou v Chabařovicích. Bylo to super.“

Za sezónou 2022 se mu ohlíží hezky. „Bylo to super,“ rozjasní se. „Nevím, že by se mi něco nepodvedlo. Všechno bylo dobrý. Žádnej obrovskej pád nebyl, jsem spokojenej. A nejlepší moment bylo mistrovství světa. Vidět to, poznat lidi a zajezdit si s neznámýma závodníkama.“

 

Reprezentační paráda

Vzhledem k válečným okolnostem na Ukrajině se jak světový, tak evropský pohár konal v Pardubicích o prvním víkendu měsíce srpna. V trofeji FIM, jež směle může být považována za světovou soutěž stopětadvacítek, skončil Štěpán Melč devátý. Evropský pohár jej posléze zastihnul v úloze náhradníka.

„Užil jsem si to,“ libuje si. „Je to nezapomenutelnej zážitek. Štve mě, že jsem nejel Evropu a byl jsem jen náhradník. Ve světě jsem jednu jízdu nebo dvě byl druhej. Je rozdíl jezdit s Čechy nebo tady. Kdybychom takhle závodili celej rok, posune nás to všechny vejš.“

Oba svítkovské podniky se staly prozatím mezníky jeho kariéry. „Ta atmosféra!“ vzpomíná. „Jak jsme tam byli tři dny, to bylo super. Hodně nám pomáhal Mário Jirout. Nechávali jsme si u něj motorky, půjčil nám karburátor.“

 

Jasně nalinkovaná budoucnost

Logickým krokem v závodní kariéře každého kolibříka se stává přechod na plnoobjemový motocykl. „Dváca už je pryč, sehnali jsme si půllitr od Radka Podhadského,“ ujímá se slova sám Štěpán Melč. „Ještě na podzim jsem měl tři, čtyři tréninky na Jawě od Vaška Kvěcha. Na pětikilu je to super, dobrej pocit.“

Pro Štěpána Melče jsou kolibříci již minulostí. „Těším se na sezónu, už bych nesed‘ na stopětadvacítku,“ tvrdí přesvědčivě. „Půllitr drží na dráze, cítím se na něm líp, je to něco jiného. Budu jezdit, co půjde. Patnáct mi bylo už letos v květnu, moh‘ jsem na pětistovce už závodit, ale chtěli jsme to ve stěopatadvacítkách dojezdit. Přemýšleli jsme s tátou, že v nich zůstaneme ještě rok, ale to už nemělo cenu. V patnácti je už trapný jezdit na dváce.“

Současné dny se nesou ve znamení přípravy. „Fitko, tréninky v hale v Dobřanech,“ přibližuje Štěpán Melč svůj program. „Uvidíme. Určitá věc je, že když jsem poprvý sed‘ na půllitr, byl to záhul. Co nejdřív chci začít trénovat. Rok, dva nečekám úspěchy. Chci si to zažít, naučit se všechno u plochý dráhy a ne soupeřit o první místa. Utíká to hrozně rychle, jsem už na střední škole, to je něco jiného.“

 

---

Štěpán Melč děkuje:

„Tátovi za pomoc, za jízdy a trpělivost v závodech, není to tak lehký. Matějovi, že mě k tomu přived‘ a pomáhá mi. To samý Pepa Černý. Jardovi Lucákovi, od začátku mě trénoval, teď už ale skončil. Káčovi, hodně nám pomoh‘. Tyčkovi, ten nám poradí vždycky. Prostě všem, celkově celý Plzni.“

---

 

Osečná – 15. prosince
Plochodrážní komise pracuje na podobě kalendáře ledařského mistrovství republiky a závodníci připravují sami sebe i své motocykly. Všechno ovšem nasvědčuje, že se personální kolorit disciplíny radikálně promění. Na ledy letos nevyjede ani Martin Běhal. Nezaměnitelná postava ledařské scény je po operaci karpálního tunelu své pravé ruky, na níž čeká rovněž jeho levačka.

 

Tři důvody zařadit zpátečku

„Všechno už asi bylo…“ přemítá osečenský závodník o své plochodrážní kariéře, aby jedním dechem odhalil tři příčiny svého pesimisticky zabarveného prohlášení. „Za prvý netrénuj se, nejezdí se, a když už to je padesát, není to jako, když nemáš tréninky v pětadvaceti.“

O slovo se hlásí také tělesná schránka. „To je ta druhá věc,“ dodává Martin Běhal. „Musím se dát dohromady, na rekonvalescenci mám čtyři měsíce. Pětadvacet let držím joysticky u bagru, zápěstí odejde vždycky každému. A potřebuju ještě patnáct, dvacet let fungovat. Takže nedej teď sednout na motorku a jet ve světě.“

A pak je tu ještě jeden důvod. „Třetí věc jsou finance,“ povzdechne si. „Nájem mi zvedli o sto procent. Musím myslet na zadní kolečka. A já už ty prachy nemám. Když tyhle tři věci dáš dohromady, vyjde ti, že všechno už bylo.“

 

Vstupenky do Berlína

Přitom prosincový nástup zimy dává z ledařského hlediska spíše důvod k optimismu. „V Osečné se už nikdy jezdit nebude, na Chrastné je zákaz,“ stojí Martin Běhal oběma nohama na pevné zemi. „A není, kdo by jezdil. Kdyby byl mistrák, nepojede Radek, já, Pecka na to kašle, Mazňa skončil, Jirka Wildt staví ve Švédsku metro, Růžan se rozhoduje.“

V posledních letech se Martin Běhal stal součástí technického zázemí HutlaTeamu. „Marodím,“ vylučuje své další působení také v této roli. „Mám už lístky do Berlína, abych se podíval. Lukáš už má Radima Lamberského. Budou spolu dobrej tým.“

Martin Běhal však již pokračovat nebude. „Těch pět let spolupráce dobrý,“ říká. „Ale já si to už nemůžu dovolit kvůli práci. Jsem Hutlíkům vděčnej, nikdy to nebylo jen za děkuju, vždy se vyrovnali, díky nim jsem se hodně podíval do ciziny. Chybět mi to bude, v té ledařské partě znám každýho, ale všechno jednou končí. Něco by se muselo změnit.“

Stockholm – 8. prosince
Jako jeden z nejslibnějších českých ledařských nováčků vletěl před třemi ledy do šampionátu republiky v Holicích s takovou razancí, že mu až pád ve finálové rozjížďce sebral vidiny vavřínů. Etabloval se v reprezentaci, odjel evropský i světový šampionát. Není proto divu, že jej prosinec zastihnul ve Švédsku. Ovšem ze závodního hlediska o zas tak dobrou zprávu nejde.

 

„Nic neplánuju,“ reaguje Jiří Wildt na otázku po svých přípravách na letošní ledařskou kampaň. „Řek‘ jsem si, že to možná stačilo. A jestli se spíš nebudu více věnovat kariéře v práci a osobnímu životu.“

A tak již čtvrtým měsícům pracuje na stavbě metra ve Stockholmu. „Budu tam asi i v příštím roce,“ plánuje. „Že jsem ve Švédsku, pro ledy by se hodilo, že je to blízko. Určitě se pojedu podívat na ligu a do Erviku na kvalifikaci.“

Sám ovšem za řidítka ohřebovaného speciálu neusedne. „Nemám tady ani žádné věci,“ krčí rameny. „Minulá sezóna se mi nelíbila. Jak dlouho jsem byl ve Švédsku, myslel jsem, že to bude lepší. Nějak se mi do toho nechce investovat tolik peněz, což bude v příštím roce problém.“