Libež – 29. ledna
Stopětadvacítky pro něho skončily roku 2020, dvěstěpadesátkám věnoval jen jednu jedinou sezónu. Loni se už po oválech proháněl za řidítky půllitru. Činil se náramně a spíše než pomyslný titul skokana roku by mu padlo spíš označení největší domácí překvapení 2022. Určit pro soupeře, kteří mnohdy evidentně nepočítali, že je Matouš Kameník bude regulérně nechávat za svými zády.

 

Premiéra wheelie

„Přechod z dvěstěpadesátky na pětistovku je úplně v pohodě,“ komentuje Matouš Kameník svou cestu vzhůru trojicí plochodrážních kubatur. „Jediný rozdíl je v té rychlosti. A ještě jak má půllitr větší sílu, jede se na něm mnohem lépe než na dvěstěpadesátce. Ze stopětadvacítky na dvěstěpadesátku jsem si chvíli zvykal na rychlost a na to, že dvěstěpadesátka oproti stopětadvacítce po ubrání plynu, hned nezpomalí, ale ještě jede. To však trvalo jen asi tak čtyři tréninky a už mi to přišlo normální.“

Jeho první mítink s pětistovkou přišel v půlce loňského března při Talent Trophy v Žarnovici. Pravda nešlo o závod v pravém slova smyslu s oficiálním statusem, rozpisem a tabulkou celkových výsledků. Přesto, jak Matouš Kameník svůj debut prožíval?

„V Žarnovici jsme byli týden,“ připomíná soustředění. „A ke konci byl ten závod v uvozovkách. Už si to ani moc nevybavuji, jaké jsem z toho měl pocity. Ale to, co nezapomenu, je, že jsem tam poprvé jel po zadním kole.“

 

Sběratel pódií z přeboru

Sezóna ano domini 2023 se začala rychle roztáčet. Duben plně dostál své pověsti poněkud střeleného týpka od ohně dvanácti měsíčků. Při přeboru v Praze svítilo sluníčko, ale také sněžilo. Matouš Kameník měl záhadnou poruchu, ale pak nasytil čočky fotoaparátů lačných reportérů vyhladovělých zimní přestávkou.

„Let vzduchem…“ usmívá se. „Startoval jsem od prken. Jak jsem dostartoval, trošku se to přizvedlo. Najednou to vylítlo na bejka a ani jsem nezareagoval, že bych sáhl po páčce na spojku. Motorka odletěla a já jel za ní po zadku. V tom jsem se zvedl na nohy a v té rychlosti jsem prostě takhle vyletěl.“

Shodou okolností Praha svým desátým místem byla nejhorším výsledkem divišovského závodníka v celém přeboru. Už ve třetím závodě v Kopřivnici šel na pódium a nesestoupil z něho až do konce seriálu. V závěrečné klasifikaci se před ním lépe umístil pouze Hynek Štichauer.

 

Další medaile

„Tak hodnotím to jenom kladně,“ vypořádává se Matouš Kameník poměrně stručně s otázkou po svém druhém místě v přeboru. Avšak co extraliga? Dohodl se s Milanem Machem na startech ve slánské vestě. Angažmá nakonec skončilo dokonalým happy endem jako z hollywoodského slaďáku. Stačil jeden jediný bod, aby se titul po šestnácti letech vrátil zase pod Slánskou horu.

„Byla to veliká škoda, že se v nějaké jízdě neudělal o ten bod navíc,“ netají se. „Na druhou stranu to pro mě byl v Liberci nejvíce úspěšný závod, co se týče bodů.“

Mistrovský titul však přišel v devatenáctkách. Bronz v jednadvacítkách k tomu. A navíc další z juniorských družstev, kde s Brunem Belanem vyřešili ambiciózní Plzeňany a Pardubičany. Nestačili jen na obě pražské dvojice. „Za devatenáctky jsem hodně rád, protože to jsem si vyjel fakt sám,“ uvažuje. „Za jednadvacítky jsem rád taky, ale už to není takový. Protože kdyby je dojel Honza Kvěch, vypadalo by to úplně jinak. Ale stalo se a jsem za to rád. Ve družstvech jsme si s Brunem hezky zazávodili. Sice jsem měl ve Slaném v jedné jízdě hned v první zatáčce bouračku a opakovanou jízdu nedojel. Byl jsem totiž ňákej pobouchanej, ale další jízdy už to bylo dobrý.“

 

Jede se dál

První ligu loni Matouš Kameník jezdil za Pardubice. Naznačoval, že by vestu s bílým pardubickým koníkem měl vozit také letos. A to dokonce v extralize…

„Minulý rok jsem za Pardubice jezdil jen ligu a extraligu za Slaný,“ připomíná. „Ale tenhle rok pojedu za ně i extraligu, protože nás to tak k těm Pardubicím táhne. Jezdí se mi tam krásně, brácha tam hraje fotbal, máme tam chalupu. Prostě je mi to tam takové bližší. Ve Slaném to bylo taky super, ale prostě je to tak. Letos budu poprvé jezdit za polský klub Wilki Krosno. Doufám, že nás to posune zase o něco dál.“

Ke splnění velkých cílů je třeba se náležitě připravit. „Jaká se zimní příprava na sezónu a co bude?“ vytuší Matouš Kameník další otázku. „Dávám jí opravdu hodně. Jezdím třikrát týdně do Prahy do Olympu, kde posilujeme a regenerujeme v sauně. Snažím se posilovat, chodit běhat, jezdit na kole i doma. To je sice někdy trošku těžší, ale myslím si, že se mi to zatím daří plnit.“

 

 

---

Matouš Kameník děkuje:

„Vencovi Hromasovi a jeho PRONAD za obrovskou podporu, jak mně, tak tátovi. Firmě JAWA za obrovskou podporu v technice, mám od nich motory a rámovinu. Firmě MP Kování za polepy na auto. Antonínu Němcovi za finanční pomoc.“

---

Böllnas – 24. ledna
Bláznivé počasí ve Švédsku se uklidnilo. Teploty v noci spadly hluboko pod bod mrazu a tamní týmová soutěž ledařů si o víkendu dopřála dvě další kola. V Gävle i v Böllnasu v akci nechyběl ani Lukáš Hutla. A byť mu v obou případech nevyšla dodatková jízda, je se svou letošní závodní ouverturou spokojený. A před kvalifikací ledařského mistrovství světa plánuje další tréninky.

 

Rozjezdové story

„V sobotu byly závody paráda,“ nechává se slyšet. „První start byl nejlepší. Nechápu, jak jsem moh‘ odstartovat na Frankieho Zorna. Ale byl jsem před ním jen do první zatáčky, na rovince mi ukázal rychlost. Udělal jsem deset bodů, dobrý. Jen pravá ruka, co tahá za plyn, bolela.“

Přeloučanovo Gävle a Inn – Sar Teamem se srovnaly na dvaadvaceti bodech a o třetím místě musela rozhodovat dodatková jízda. „Jel jsem v něm s Markusem Jellem,“ vypráví. „Měl jsem vytahaný ruce. Motorka se píchla na stojáka, ale nic se nestalo.“

Hned v neděli se pokračovalo pátým kolem. „Přejeli jsme do Böllnasu,“ pokračuje Lukáš Hutla. „Motorka v cajku, tady jsme si taky pěkně pozávodili. Dělaly se praskliny. Udělal jsem dvojky, trojky, dohromady asi dvanáct bodů. Závody pěkný, ale byl to hodně motokros.“

A nakonec opět rozjezd, tentokrát o druhé místo s Jimmym Olsenem ze Strömsundu. „Přilítla naše manažerka Anna, že pojedu já,“ líčí český ledař. „Cejtil jsem se již líp, věřil jsem si. Odstartoval na mě, já ho předjel. Pak mě to ale nakopalo a já si ulomil šroub posilovače řízení.“

 

Tréninkové dilema

Obě ligová klání však dala Lukáši Hutlovi potřebnou sebedůvěru před kvalifikací v Örnköldsviku. „Dobrý,“ usmívá se při hodnocení svého závodního víkendu. „Motorka drží i na rozbitý dráze.“

Spánek na vavřínech by byl možná slastný, nicméně pramálo prozíravý, avšak každopádně jej Lukáš Hutla, jehož do Švédska provází jeho tatínek Radek, v plánu. „Mrzne tady,“ hlásí z jejich aktuální základny v Böllnasu. „V sobotu v noci mínus sedmnáct, před den mínus jeden, mínus dva. V neděli mínus čtrnáct a při závodech asi mínus osm. Včera začalo pršet, ale v noci zase mrzlo. Já jsem si ale dal klidový režim.“

Jeho oranžové motocykly mlčet dlouhou nebudou. „Dneska se svezu,“ plánuje. „Uvidíme. Má bejt rénink. Kdyby nebyl trénink v Erviku ve čtvrtek, zůstal bych asi tady, hlásí okolo nuly. V Erviku je dráha rozbitá, jsou na ní koleje a v nich voda. Zavolám Martinu Haarahiltunenovi, jak to vypadá a pak se rozhodnu.“

Slaný – 21. ledna
Trajektorie vývoje dnešního mladého českého plochodrážníka je v drtivé většina nalinkovaná zdvihovým objemem motoru. Po debutu ve stopětadvacítkách na dvěstěpadesátky. A jakmile to bude možné honem do půllitrů. Bruna Belana v na této cestě brzdila zranění a v závěrečné fázi rovněž vládní restrikce. Nicméně slánský junior jede ve své kariéře stále nahoru.

 

Půllitr má zpoždění

„Měl jsem jen pár tréninků,“ vrací se slánský závodník o dva roky nazpět do doby, kdy vláda vztyčila železnou oponu na hranicích katastru obcí. „Netrénovalo se ani ve Slaném. Nemocnice nedávala sanitku. Kdyby se mi o tréninku něco stalo, nemohli by mě přijmout. Jezdil jsem na kole pantrack, což je něco jako motokrosová dráha, klopený zatáčky a skoky. Pomohlo mi to na fyzičku.“

Plochodrážní půllitr se však šikovnému závodníkovi krotí nejlépe. „Mezi kubaturami je rozdíl v síle,“ říká Bruno Belan. „A pětistovka se líp ovládá, je to jednodušší. Dostal jsem se do toho.“

Ostrá sezóna anno domini 2021 startovala až v červnu. S vestou slovenské Žarnovice měl startovat Eduard Krčmář, nicméně po očkování nebyl fit. V sestavě jej proto na poslední chvíli nahradil Bruno Belan.

„Byly to pěkný závody,“ vzpomíná. „Měl jsem za sebou jen dva tréninky. Bylo to překvapení, měl jsem jet jako náhradník, ale Eda nepřijel. Z třetího tréninku byl nakonec závod a já udělal první bod na pětistovce. Odstartoval jsem na Martina Málka. V Žarnovici jsem spokojenej, jsou hodný, kámoši, příjemná atmosféra. Pojedu za ně i letos.“

 

Losovat se musí umět

Sezóny 2021 a 2022 se v otázce svých začátků nemohly srovnat ani v nejmenším. Loni se už v březnu konal první pohár stopětadvacítek a velcí hoši se nenechali zahanbit. Přebor startoval zkraje dubna. Sice chumelilo, ale skrz sněhové vločky se záhy culilo sluníčko. A Bruno Belan své první individuální pódium v pětistovkách prohrál losem.

„Kdyby si Jarda Vaníček vybral jinou stranu mince…“ povzdechne si. „On si volil první, protože je mladší. Byl to pech, ale to se stává. Byl jsem víc připravenej, měli jsme pár tréninků, zimní přípravu na Markétě v Praze, chodili jsme se Zdendou Schneiderwindem cvičit.“

Přebor si šel dál, byť jej brzdilo počasí a personální trable a on v něm skončil šestý. „Vždycky je prostor pro zlepšení,“ bilancuje svůj výsledek. „Doufám, že v týhle sezóně to bude lepší. Loni jsem nejel jen do Březolup. Auto nám odvezli na technickou a volali, ať si pro něho přijedeme, protože nejde nastartovat.“

Z přeboru vede cesta rovnou do mistrovství republiky jednotlivců. Jenže nejstarší motoristický šampionát naší země loni skončil už v dubnu, protože se podzim utápěl ve vlastních dešťových slzách. Bruno Belan si předloňské patnácté místo stačil vylepšit o jednu jedinou příčku.

„Mistrák jedou všichni, co jedou extraligu,“ přemítá. „Ale u nás zase tolik plochodrážníků není, aby v těch závodech byl vidět rozdíl.“

 

Václav Milik mohl Slanému vyhrát extraligový titul

Extraliga anno domini 2022 již tady padla lehce na přetřes. Bruno Belan jel v Liberci její poslední rozjížďku. Pakliže by v drsné konkurenci získal bod, Slaný by vyhrál titul, aniž by Milan Mach a Tomáš Topinka museli posílat své zástupce do rozjezdu.

Pravda, ve vyšší české soutěži se loni na čele vystřídaly rovnou tři celky. V Liberci se nakonec radoval ten třetí vzadu, který v duchu tříkrálového říkadla nevystrkoval černou bradu, ale spíše Jana Kvěcha. Slaný ztratil klíčové bodíky jinde a nechat odpovědnost na bedrech šestnáctiletého kluka by bylo pošetilé. Na druhou stranu, pakliže by ve dvacáté jízdě libereckého vyvrcholení onen bod získal, stal by se opěvovaným hrdinou.

„Nevím, to je těžká otázka,“ pokrčí rameny. „Naposledy jsem v Liberci jel se stopětadvacítkou a teď jsme se tam objevili s pětistovkou. Vašek Milík nám pomáhal seštelovat karburátor. V depu jsme byli vedle něho. Všimnul si, že nám to nevrčí. A on je jeden z mála, co si karburátor sešteluje sám.“

 

Juniorská republika i svět

Kdo ví, co by se stalo, kdyby se liberecká extraliga konala letos. Jenže plochá dráha minimálně ve svých výsledcích nereflektuje na kondicionály. Objektivnější měřítko přináší souboje vrstevníků. Bruno Belan byl v české juniorce pátý, v oddělené klasifikaci devatenáctiletých sebral bronz.

„Můj cíl byl bejt v devatenáctkách první,“ pokrčí nos. „Nějak se mi to nepovedlo. Třetí místí není taky špatný. Je pěkný. Nejvíc se mi povedla asi Praha. Na to, že pršelo, byla pěkná dráha. To se mi podařilo ani nejvíc.“

A také šampionát juniorských družstev, kde spolu s Matoušem Kameníkem a Vojtěchem Zamazalem v záloze sundali z třetí příčky Plzeň a Pardubice. „To byly pěkný závody,“ netají se Bruno Belan. „Bedna doma byla dobrá. S Matoušem jsme čekali druhý místo. Koučovali jsme si to sami, Milan Mach se zdržel někde na hranicích, ale nakonec se to stříbro nepovedlo.“

S nominací na druhého náhradníka SGP2 se Bruno Belan podíval také do juniorského světa. „To byl pěknej zážitek,“ kvituje své tři rozjížďky. „Vzpomínán na to hezky. Dostal jsem se na dráhu, měl svůj první bod z mistrovství světa a porazil Swidnickeho. Letos bych si to chtěl zopakovat.“

 

Štěstí přeje připraveným

Chtít neznamená mít. „Chodím cvičit do Olympu,“ odhaluje Bruno Belan tajemství své přípravy na letošní rok. „Třikrát tejdně se Zdendou Schneiderwindem cvičíme. Proběhly hory, nebyl sníh, ale chodili jsme na túry a do posilovny.

A co technická stránka? „Motorky jsou rozložený,“ říká. „Ještě nám chybí věci, ale s tím nám pomůže Chlup. Pomáhal nám hodně už v předchozí sezóně.“

 

---

Bruno Belan děkuje:

„Chtěl bych poděkovat rodině a sponzorům – Wemoto a Agro služby Petr Ryba. Pomáhal nám také pan Vopat, pan Majer, Vašek Hasík, Milan Mach a pan Křikava. Složili se nám na motor. Děkuju trenérovi panu Rosůlkovi a reprezentačnímu Zdeňkovi Schneiderwindovi. A také AK Slaný.“

---

 

Pardubice – 20. ledna
Neúčinkuje v sérii Drift-On-Ice, kde v minulosti trápil esa Ronnyho Weise a Richarda Geyera. Nadto se po mnoha letech objevuje na soupisce týmu v polské lize. Signály, že by sezóna 2023 v jeho podání měla být odlišná od těch minulých, jsou tudíž evidentní. Nicméně Hynek Štichauer takové plány neživí a po všech stránkách maká, aby i letošní plochodrážní rok stál za to.

 

„Od Polska si slibuju pramálo,“ komentuje svůj vztah ve Swietochlowicích. „Je to jen varšavskej kontrakt. Pro mě je to šance na kvalitní sparingy zjara. Polská liga není priorita, na níž bych se úzkostlivě upíral.“

Takovým cílem však může být dlouhá dráha na úrovni mistrovství světa.  „Finále má šest závodů,“ uvažuje Hynek Štichauer. „Udržet se v seriálu je malej cíl. Spíš zajet lepší výsledek, co by se hodně počítal. Třeba mistra světa ve družstvech.“

Po dvaceti letech na oválech rozhodně nečeká, že by medaile padaly do úst jako přísloveční holubi. „Není to nejblíž,“ komentuje pardubický závodník svou účast na trénincích pražského Olympu. „Co čas a rodinné povinnosti dovolí, ale jezdím tam aspoň jednou tejdně.“

Hynek Štichauer přitom dlouho vyznával v zimné přestávce šroubky…. „V listopadu jsem měl malej lékařskej zákrok,“ říká. „Na první závod ve Freitalu jsem stejně nemoh‘. Teď mám přípravy tolik, že by to nemělo smysl. A šestadvacátýho února jedu ligu ve Francii a tak se musím připravit na pořádnou speedway.“